ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.63.2019:38
sp. zn. 4 Azs 63/2019 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Z. K., zast. Mgr. Ing.
Janem Levým, advokátem, se sídlem Štefánikova 249/28, Praha 5, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5.
2017, č. j. OAM-20/LE-BE05-BE04-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 2. 2019, č. j. 32 Az 51/2017 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
tak, že se žalobkyni neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl.
[3] Krajský soud ve shodě s žalovaným neshledal u žalobkyně důvody pro udělení azylu
podle §12 písm. a) zákona o azylu. Žalobkyně totiž uvedla, že nemá žádné politické přesvědčení,
nebyla členkou žádné politické strany ani neprezentovala určité politické názory. Podle krajského
soudu nejsou v případě žalobkyně dány ani okolnosti nasvědčující možnosti důvodných obav
z pronásledování pro některý z taxativních důvodů vyplývajících z §12 písm. b) zákona o azylu.
Možnosti udělení mezinárodní ochrany z důvodů podle §12 zákona o azylu krajský soud
posuzoval i vzhledem k tvrzení žalobkyně, že o mezinárodní ochranu požádala z důvodu obav
z násilnického chování svého bývalého manžela. Poukázal však na to, že se jednalo o skutečnosti,
jež nejsou azylově relevantní; obavy žalobkyně spočívaly ryze v osobních a rodinných
problémech, nikoliv v rase, národnosti, náboženství či jiných azylově relevantních skutečnostech.
Nadto žalobkyně nevyužila všech možností vnitrostátní ochrany při řešení těchto rodinných
potíží. Za nevýznamné z pohledu udělení některé z forem mezinárodní ochrany pak krajský soud
považoval i žalobní tvrzení o duševní chorobě bývalého manžela žalobkyně a o nedostatečných
možnostech léčby jeho onemocnění na Ukrajině.
[4] Krajský soud se v napadeném rozsudku obsáhle zabýval i možností udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť právě jeho udělení se žalobkyně výslovně
v žalobě dovolávala. Důvody pro jeho udělení však také neshledal. Poukázal přitom na závěry
vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu i na skutečnost, že udělení humanitárního
azylu je otázkou správního uvážení, které podléhá soudnímu přezkumu pouze v omezeném
rozsahu.
[5] K dalšímu žalobkyní uváděnému důvodu žádosti o mezinárodní ochranu, tedy snaze
o legalizaci jejího dalšího pobytu na území České republiky, krajský soud shrnul, že k danému
účelu institut mezinárodní ochrany neslouží. Žalobkyně mohla využít institutů upravených
zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů. Krajský soud poukázal i na skutečnost, že žalobkyně nepožádala o mezinárodní ochranu
bezprostředně po svém příchodu do České republiky v roce 2005, nýbrž teprve v souvislosti
s jejím zajištěním za účelem správního vyhoštění a poukázal i na vyjádření, jež žalobkyně učinila
v řízení o správním vyhoštění o tom, že jí nic nebrání v návratu na Ukrajinu a že do České
republiky odcestovala za prací, jakkoliv uvedené vyjádření následně v řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany odvolala.
[6] Krajský soud konečně nedovodil ani existenci takových skutečností, které by zakládaly
možnost udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu a závěry vyslovené
žalovaným v tomto ohledu považoval za věcně správné a přiléhavé, proto jim přisvědčil.
III.
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní proti rozsudku městského soudu brojí kasační
stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje napadený rozsudek zrušit.
[8] Stěžovatelka namítá, že české orgány působící v oblasti migrace zcela pomíjí zoufalou
situaci ukrajinských a ruských žen trpících domácím násilím, ač se jedná o obrovský problém
prorůstající celou společností.
[9] Velkým problémem je podle stěžovatelky působení tzv. klientů, kteří zajišťují ukrajinským
občanům práci. Jedná se přitom o vykořisťování na nejhorší úrovni. Klienti nepodávají včas
žádosti o prodloužení pobytu, ztrácejí doklady a často nezaplatí za odvedenou práci, jak tomu
bylo i v případě stěžovatelky.
[10] Stěžovatelka též tvrdí, že informace o Ukrajině jsou přebírány od organizací typu
Amnesty International namísto toho, aby je poskytovaly české tajné služby. V této souvislosti
zmiňuje, že situace ve vnitrozemí Ukrajiny není dobrá, probíhá pomalý rozpad státních struktur
a bezpečnostní situace běžných občanů se zhoršuje.
[11] Nakonec stěžovatelka upozorňuje, že české orgány pomíjejí faktickou situaci na Ukrajině,
kde dochází ke zostřování problémů mezi Ukrajinou a separatisty a v posledních dvou letech
též k podstatnému nárůstu zbrojního arzenálu na obou stranách tohoto konfliktu.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje, že situací v zemi původu
se dostatečně zabýval již krajský soud. Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti neuvádí,
jak se jí v kasační stížnosti popsaná situace na Ukrajině bezprostředně dotýká. Prostý nesouhlas
se situací v zemi původu nelze považovat za azylově relevantní důvod. Stejně tak není relevantní
z pohledu udělení mezinárodní ochrany ani působení tzv. klientů. Ten případně může
být problémem vnitřní situace v České republice. Žalovaný trvá na správnosti a zákonnosti
jím vydaného rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a ztotožňuje se s právními závěry
uvedenými v napadeném rozsudku. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné nebo její odmítnutí pro nepřijatelnost.
V.
[13] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[14] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. Ostatně stěžovatelka v tomto směru
v kasační stížnosti ničeho netvrdila, nevytkla žádné pochybení, jehož se měl krajský soud
při aplikaci či interpretaci ať již hmotného či procesního práva dopustit. Stížnostní námitky
jsou taktéž veskrze obecné, nikterak (s výjimkou dále uvedenou) vztažené ke konkrétním
skutkovým okolnostem posuzované věci a stěžovatelčina případu.
[15] Z právě uvedeného nepochybně plyne, že stěžovatelka se fakticky v kasační stížnosti
domáhá opětovného přezkumu závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí i napadaném
rozsudku, aniž by se však měly při posuzování velmi obecných kasačních námitek řešit i právní
otázky dosud neřešené vůbec či řešené v judikatuře rozdílně, resp. aniž vyplynula potřeba
tzv. judikaturního odklonu od výkladu přijímaného v otázkách stěžovatelkou nastolených,
nebo aniž by krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a jeho rozhodnutí by mohlo
mít dopad do stěžovatelčina hmotněprávního postavení. Nejvyšší správní soud nezjistil žádné
pochybení té intenzity, jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelčiny výtky mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jejího postavení či mimo její vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s. Jinými
slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti soud v souzené věci neshledal.
[16] Nejvyšší správní soud ověřil, že se krajský soud v napadeném rozsudku vyjádřil ke všem
uplatněným žalobním bodům, žádný z nich neopomněl a věcně, srozumitelně a přesvědčivě
vypořádal veškeré žalobní námitky, jak již výše uvedeno (viz odst. [3] až [6]). Krajský soud
poukázal na důvody stěžovatelčiny žádosti o udělení mezinárodní ochrany (strach z bývalého
manžela, který ji obtěžuje, ve vlasti ji bil a několikrát musela být hospitalizovaná; snaha
o legalizace pobytu a neochota vrátit se do země původu), zohlednil výsledky správního řízení
a v něm shromážděné informace a důkazy a tyto podřadil pod jednotlivé, na posuzovaný případ
dopadající, hmotněprávní normy, aniž se přitom dopustil odklonu od ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci. Naopak na judikaturu
kasačního soudu krajský soud přiléhavě odkázal.
[17] Nelze přitom přehlédnout, že podstatná část, nadto ryze obecných, kasačních námitek
[týkajících se zdrojů informací, z nichž žalovaný vycházel; zostřování problémů se separatisty
v zemi původu v posledních dvou letech] stěžovatelka uplatnila v řízení o kasační stížnosti
poprvé. Takové námitky však nejsou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné, neboť stěžovatelce
nic nebránilo je uplatnit již v řízení před krajským soudem.
[18] Kasační soud tak v obecnosti odpovídající míře obecnosti uplatněných a také přípustných
kasačních námitek zdůrazňuje, že institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném
rozsahu, a to pouze pro pronásledování či vážnou újmu ze zákonem uznaných důvodů.
Tímto institutem je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit
jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov.
například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46).
Institut mezinárodní ochrany není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní
či ekonomické situace žadatele. Právo na mezinárodní ochranu založené na mezinárodních
úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život
odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím
státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven
pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné
okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
[19] Namítala-li stěžovatelka v kasační stížnosti problematiku působení tzv. klientů
zajišťujících ukrajinským občanům práci, jež byla rozvinutím žalobní námitky o zneužívání
zahraničních pracovníků na pracovním trhu v České republice, nelze než zdůraznit, že uvedená
otázka není z pohledu udělení mezinárodní ochrany, resp. z hlediska přezkumu závěrů
žalovaného správními soudy vůbec relevantní. I pokud by totiž odpovídala realitě, jedná
se o situaci v České republice, nikoliv v zemi stěžovatelčina původu a je tudíž zcela mimoběžnou
s předpoklady, za nichž lze stěžovatelce mezinárodní ochranu, ať již v kterékoliv z jejích forem,
udělit.
[20] Jedinou konkrétnější a ve vztahu ke stěžovatelčině případů individualizovanou stížnostní
námitkou tak zůstala otázka tvrzeného domácího násilí ze strany jejího bývalého manžela. Krajský
soud, stejně jako předtím žalovaný, se však touto otázkou podrobně zabývali a na přiléhavé
závěry obsažené v odstavcích 26. a 27. napadeného rozsudku, resp. též na strany 5 až 7
napadeného rozhodnutí lze nyní pro stručnost odkázat. Nejvyšší správní soud se s jejich závěry
ztotožňuje. Nad rámec tam uvedeného poukazuje i na úvahy, jež na půdorysu skutkově
obdobného případu jiné stěžovatelky vyslovil Nejvyšší správní soud k otázce domácího násilí
v usnesení ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 49/2008 - 55. Podle něj „obava z vyhrožování soukromých
osob není azylově relevantním důvodem ve smyslu §12 zákona o azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, nebo rozsudek ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 8 Azs 13/2005 - 41, na www.nssoud.cz), neboť se jedná zcela jednoznačně o jednání jednotlivců, které nelze
přičítat k odpovědnosti státu.“ Stejně jako v odkazované věci řešené devátým senátem ani nyní
stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že by měla oprávněné obavy
před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i pro zastávání určitých politických názorů,
jež by mohly zakládat důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a neuvedla
ani okolnosti zakládající reálné nebezpečí vážné újmy umožňující udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 2 písm. b) téhož zákona.
[21] Nejvyšší správní soud si je v této souvislosti vědom své judikatury, podle níž „[n]ení
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“ (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Ve stěžovatelčině případě
však současně nelze přehlédnout, že hodnověrnost její výpovědi vztahující se k domácímu násilí
byla oslabena skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu. S bývalým manželem se rozvedla
již v roce 2000, na území České republiky poté přicestovala legálně v roce 2005 za účelem
výdělku. Po skončení platnosti pracovního víza zde pobývala nelegálně více než deset let
a o mezinárodní ochranu požádala teprve v době, kdy byla zajištěna za účelem
správního vyhoštění. Její tvrzení uplatněná v řízení o udělení mezinárodní ochrany
jsou nadto nekonzistentní s těmi, jež uváděla v souběžně probíhajícím řízení o správním
vyhoštění (byť tato tvrzení následně v řízení o udělení mezinárodní ochrany odvolala). Podle
nich jí v návratu na Ukrajinu nic nebrání a nic jí tam nehrozí. Zbývá dodat, na co již správně
poukázal krajský soud, totiž že stěžovatelka nevyužila všech možností řešení těchto svých
osobních a rodinných problémů v zemi původu, jež měla k dispozici. Při nespokojenosti
s postupem policie, na niž se dle svých tvrzení obrátila, mohla podat stížnost k nadřízeným
státním orgánům (viz informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne
25. 7. 2016, jež je součástí správního spisu).
[22] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura kasačního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační
stížnosti. Napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti (pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů), není zde ani jiná vada řízení před krajským soudem, která by mohla
mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, krajský soud se nedopustil ani judikaturního
odklonu či hrubého pochybení při výkladu hmotného práva. Napadený rozsudek tedy zjevně
netrpí žádným zásadním pochybením, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.
VI.
[23] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nedovodil, že kasační stížnost
přesahuje podstatně stěžovatelčiny vlastní zájmy, a proto ji jako nepřijatelnou podle §104a
odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[24] O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu