ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.209.2020:38
sp. zn. 5 As 209/2020 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudkyň
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) Doc. RNDr. I. O.,
CSc., b) Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, oba zastoupeni Mgr.
Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti žalovanému: prezident
republiky, se sídlem Hrad, I. nádvoří 1, Praha 1, zastoupený JUDr. Markem Nespalou,
advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. 3 A 23/2019 - 69, o návrhu
žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze
dne 14. 11. 2018 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel
nejmenoval žalobce a) profesorem.
[2] Stěžovatel s kasační stížností spojil rovněž návrh na přiznání jejího odkladného účinku,
což odůvodnil tím, že pokud by se řídil napadeným rozsudkem, jmenoval žalobce a) profesorem
a napadený rozsudek by byl následně zrušen, jmenování by již nebylo možné revokovat.
V důsledku popsané situace by vedle sebe stála dvě jeho protichůdná rozhodnutí, neboť na
základě zrušení zrušujícího rozsudku městského soudu by došlo k „obživnutí“ původního
rozhodnutí stěžovatele o nejmenování žalobce a) profesorem. Dle stěžovatele by měla tato
skutečnost závažný dopad do jeho činnosti, neboť by byl nyní „přinucen“ napadeným
rozsudkem učinit rozhodnutí, které by bylo nevratné, a to přesto, že by byl tento rozsudek jako
nezákonný později zrušen Nejvyšším správním soudem.
[3] Dle stěžovatele by výkon, resp. jiné právní účinky napadeného rozsudku pro něho
znamenaly závažnou újmu spočívající především v nevratnosti rozhodnutí, které by musel vydat
na základě rozsudku městského soudu, jenž „se týká zásadního zásahu judikativy do exekutivy, resp.
bezprecedentního zásahu do prerogativu prezidenta republiky jakožto ústavního orgánu“. Pravomoc
prezidenta republiky by dle stěžovatele byla výkonem nesprávného napadeného rozsudku
městského soudu pokřivena, resp. užita nesprávným způsobem. Právní následky napadeného
rozsudku městského soudu tak představují pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká by
přiznáním odkladného účinku vznikla jiným osobám. Podle názoru stěžovatele rozsudek
městského soudu „přesahuje mantinely „jmenování profesorů“ a bezprecedentně zasahuje i do ostatních oblastí
rozhodovací pravomoci prezidenta republiky, a to zejména ve vztahu k charakteru postavení stěžovatele a povaze
jeho rozhodnutí“. Stěžovateli současně není známo, že by přiznáním odkladného účinku kasační
stížnosti vznikla žalobcům jakákoliv újma, neboť profesura není povolání, naopak stěžovatel dle
svého tvrzení vznáší poměrně závažné námitky nerespektování právních závěrů judikatury
Ústavního soudu a má za to, že tyto otázky je třeba v dalším řízení postavit najisto.
[4] Žalobci vyjádřili prostřednictvím svého zástupce s návrhem na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nesouhlas. Upozornili přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu
zdůrazňující výjimečný charakter institutu odkladného účinku (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Afs 73/2014 – 56) a také na nutnost návrh na přiznání
odkladného účinku dostatečně individualizovat a doložit konkrétními důkazy s tím, že
navrhovatel musí dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí nepoměrně větší újma, než
jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně újma
spočívá a jaký je její rozsah (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As
27/2012 – 32). Žalobci mají za to, že stěžovatel nekonkretizuje, jaký nevratný či závažný dopad
má zrušení rozhodnutí o nejmenování žalobce a) profesorem do činnosti stěžovatele, resp. jaký
konkrétní veřejný zájem je napadeným rozsudkem ohrožen, přičemž dle žalobců napadený
rozsudek městského soudu žádný takový následek ani nemá. Ve svých tvrzeních se žalobci opírají
rovněž o usnesení ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 170/2018 – 46, jímž Nejvyšší správní soud
nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele proti předchozímu zrušovacímu rozsudku
městského soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 10 A 174/2016 - 143 (a stěžovatel vzal následně tuto
kasační stížnost zpět – pozn. NSS), přičemž se zdejší soud vypořádal s obdobnou argumentací
stěžovatele. Jelikož stěžovatel ani netvrdí žádné okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit, v čem
konkrétně spatřuje újmu, jež by mu vznikla v důsledku rozsudku městského soudu, není ani
v projednávaném případě na místě posouzení otázky, v jakém poměru je domnělá újma
stěžovatele vůči eventuální újmě žalobců vzniklé přiznáním odkladného účinku.
[5] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně mj. §73 odst. 2 s. ř. s., podle
kterého lze žalobě přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení důvodů přednesených
stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
podle §73 odst. 2 ve spojení s §107 s. ř. s. nejsou naplněny.
[7] Správní soudnictví obecně slouží zejména k ochraně veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.). Podle §73 odst. 1 s. ř. s. nemá podání žaloby odkladný
účinek, pokud zákon nestanoví jinak. Kasační stížnost, jako mimořádný opravný prostředek,
směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu a do doby rozhodnutí
o kasační stížnosti je rozhodnutí krajského (městského) soudu závazné a nezměnitelné. Přiznání
odkladného účinku je institutem výjimečným, jehož účelem je ochránit adresáta veřejné správy
před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 – 115).
[8] Institutem odkladného účinku má být dosaženo toho, aby ve správním soudnictví
v řízeních o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů či v řízeních o kasačních stížnostech
proti rozhodnutím krajských soudů, v nichž se přezkoumávají pravomocná (a tedy zásadně
vykonatelná) rozhodnutí, bylo možné výjimečně docílit, aby po dobu soudního přezkumu
napadené rozhodnutí nebylo vykonatelné, resp. nezakládalo jiné právní následky.
[9] Při použití §73 s. ř. s. na podmínky, za kterých lze přiznat kasační stížnosti odkladný
účinek, je třeba vycházet z toho, že vedle formální podmínky, kterou je existence návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, musí být splněny další tři materiální
předpoklady: i) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu,
ii) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, iii) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým
veřejným zájmem.
[10] Poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu zákonodárce vyjádřil
zájem na jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Institut
odkladného účinku má primárně poskytovat ochranu žalobci před výkonem či jinými právními
následky žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu. Ve vztahu k návrhům na přiznání
odkladného účinku podaným žalovaným správním orgánem (jak je tomu i v nyní posuzované
věci) judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS, a ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10
Ads 99/2014 - 58, publ. pod č. 3270/2015 Sb. NSS) vychází z toho, že zatímco žalobce bude
zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy, která mohou okamžitý výkon či jiné právní
následky rozhodnutí správního orgánu, resp. krajského (městského) soudu, skutečně závažně
ohrozit, žalovaný správní orgán žádná subjektivní práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva,
jež by mohla být výkonem nebo jinými právními následky kasační stížností napadeného rozsudku
krajského (městského) soudu ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost
jím vydaného rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozsudku krajského (městského) soudu, resp.
skutečnost, že ho žalovaný správní orgán napadl kasační stížností, nemůže být sama o sobě
důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[11] V zájmu zachování zásady rovnosti v řízení před soudem nelze ani žalovanému
správnímu orgánu odepřít právo domáhat se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Půjde
však o případy výjimečné, kdy odložení účinků rozhodnutí krajského (městského) soudu bude
podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude v konkrétním případě
představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků vznikne
jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně jako
žalobce, je-li stěžovatelem, újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita
spočívá. Na žalovaného musí být z hlediska tvrzené újmy, její intenzity a jejího osvědčení kladeny
stejné nároky jako na žalobce. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského
(městského) soudu žalovaný obává, by pro něj byl zásadním zásahem, kterým by byl důležitý veřejný
zájem skutečně ohrožen (již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58). Ve světle rovněž již uvedeného usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49 (byť
vydaného v době účinnosti částečně odlišné právní úpravy), se může jednat např. o případy
vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému
recidivistovi či udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Vznik
nepoměrně větší újmy na straně žalovaného správního orgánu tak bude z logiky věci mnohem
méně častý než na straně žalobce.
[12] I za současné právní úpravy dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve zmiňovaném usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, k závěru, že kasační
stížnosti žalovaného může být odkladný účinek přiznán jen výjimečně, „kdy odložení účinků
rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož ohrožení bude
v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním odkladného účinků
vznikne jiným osobám, a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem“. Zároveň ve výroku I. tohoto
usnesení rozšířený senát konstatoval, že „[h]rozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci
není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti“; je tomu tak proto, že tato
„[o]btížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého veřejného zájmu. Dodržení
závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou
protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného bez dalšího představovat újmu dosahující
intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku. […] Považovala – li by se pouhá hrozba existence dvou
odlišných rozhodnutí sama o sobě za újmu, musel by být odkladný účinek přiznáván téměř ke každé žádosti
správního orgánu, jehož rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno. Tento postup by odporoval shora popsanému
smyslu a účelu zákonné úpravy a mohl by vést i k nerovnosti stran, tj. k porušení §36 odst. 1 s. ř. s.“.
[13] Stěžovatel jakožto důvod pro přiznání odkladného účinku uvádí právě možnou existenci
dvou rozhodnutí ve stejné věci. Jak již bylo objasněno, tento důvod nemůže bez dalšího vést
k přiznání odkladného účinku, neboť taková situace sama o sobě nezakládá možné zásadní
ohrožení důležitého veřejného zájmu ve smyslu citovaných rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, jimiž je i nyní rozhodující senát zdejšího soudu vázán. V tomto
ohledu lze odkázat rovněž na zmiňované usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 1 As 170/2018 – 46, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatele
směřující proti předcházejícímu zrušujícímu rozsudku městského soudu týkajícího se mj. i této
věci, v němž zdejší soud stěžovatele na tyto skutečnosti již upozornil.
[14] I pokud by skutečně pro stěžovatele závazný právní názor, který vyjádřil městský soud ve
svém rozsudku napadeném kasační stížností v nyní projednávané věci, nedával stěžovateli
v dalším řízení o návrhu na jmenování žalobce a) profesorem prostor k jinému postupu než
k vyhovění tomuto návrhu, jak stěžovatel naznačuje, nedokládá ani tvrzená nevratnost tohoto
kroku [jmenování žalobce a) profesorem] v tomto případě sama o sobě zásadní ohrožení
důležitého veřejného zájmu, pro něž by bylo možné kasační stížnosti stěžovatele přiznat
odkladný účinek. Ani případnou „akademickou“ povahu budoucího rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve vztahu k nyní projednávané věci nelze ve světle citované judikatury
rozšířeného senátu zdejšího soudu (o nutnosti zásadního ohrožení důležitého veřejného zájmu
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného správního orgánu) považovat
za dostatečně závažnou újmu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např.
usnesení ze dne 18. 2. 2019, č. j. 5 As 12/2019 – 38) je smyslem kasační stížnosti žalovaného
správního orgánu v mnoha případech spíše dosáhnout sjednocujícího výkladu zdejšího soudu
k určité právní otázce či výkladu korigujícího právní názor krajského (městského) soudu pro
řešení obdobných případů v budoucnu než individuální náprava tvrzené nezákonnosti zrušujícího
rozsudku krajského (městského) soudu v konkrétní věci. Ohrožení ústavních či zákonných
pravomocí stěžovatele, jež stěžovatel zmiňuje v návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, může jen stěží nastat na základě postupu dle závazného právního názoru městského
soudu v tomto konkrétním, jediném případě. K otázce, zda je rozsudek městského soudu
skutečně nezákonný, se Nejvyšší správní soud může vyjádřit, v mezích přípustných námitek
uplatněných stěžovatelem v jeho kasační stížnosti, až ve svém meritorním rozhodnutí; samotná
tato stěžovatelem tvrzená nezákonnost samozřejmě nemůže být důvodem pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť takové tvrzení musí být podstatou vlastně každé
kasační stížnosti. Tento výklad by tedy vedl k absurdnímu závěru o nutnosti přiznat odkladný
účinek každé kasační stížnosti, u níž to stěžovatel navrhne.
[15] Na základě uvedeného tedy Nejvyšší správní soud uzavírá, že v tomto případě není
naplněna základní podmínka pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti, tedy
stěžovatel nedoložil vznik újmy na jeho straně spočívající v zásadním ohrožení důležitého
veřejného zájmu. Nebylo již tedy třeba zkoumat podmínky další, s nimiž by tato podmínka
musela být naplněna kumulativně.
[16] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Tím Nejvyšší správní soud
žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu