ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.319.2019:36
sp. zn. 5 As 319/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. S., zast.
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
20. 8. 2019, č. j. 60 A 2/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2018, č. j. KUJCK 118956/2018.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu v Jindřichově Hradci, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“),
ze dne 2. 5. 2018, č. j. DOP/23524/18/Rb, jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku
podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání
přestupku. Uvedeného přestupku se stěžovatel dopustil tím, že dne 18. 1. 2018 (v čase okolo
9:30 hod.) řídil motorové vozidlo, přičemž byl zastaven policejní hlídkou a v rozporu s §5 odst. 1
písm. g) zákona o silničním provozu se odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl
ovlivněn jinou návykovou látkou, byť byl jeho orientační test na jiné návykové látky provedený
v průběhu silniční kontroly testerem DrugWipe 5S pozitivní na kanabinoidy.
[3] Za tento přestupek uložil správní orgán I. stupně stěžovateli pokutu ve výši 37 000 Kč
a zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců
s počátkem od nabytí právní moci rozhodnutí; současně rozhodl o povinnosti uhradit náklady
řízení v paušální částce 1 000 Kč. V rozhodnutí správní orgán I. stupně uvedl, že do doby trestu
zákazu řízení motorových vozidel se podle §118c odst. 3 zákona o silničním provozu započítává
doba zadržení řidičského průkazu (k němu došlo ze strany policistů provádějících silniční
kontrolu). Při určování výše sankce správní orgán I. stupně „přihlédl k závažnosti přestupku,
okolnostem jeho spáchání, míře zavinění a také k samotné osobě obviněného“ a k přitěžující okolnosti podle
§40 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění
účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „přestupkový zákon“), protože byl stěžovatel uznán
vinným za obdobné jednání již dne 17. 8. 2015 a dne 1. 4. 2015. Žalovaný v rozhodnutí
o odvolání dodal, že stěžovatel svým úmyslným jednáním ohrozil zájem společnosti na tom, aby
byly zjištěny a následně ze silničního provozu vyloučeny osoby řídící vozidlo pod vlivem jiných
návykových látek. Tito řidiči totiž představují riziko pro všechny účastníky silničního provozu,
protože jejich schopnost ovládat vozidlo je významným způsobem snížena. Na stěžovatele hleděl
jako na osobu pod vlivem jiných návykových látek podle §20 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb.,
o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění účinném ke dni spáchání
přestupku (dále jen „zákon o ochraně zdraví“). Podle posledně zmíněného ustanovení se totiž
na osobu, která odmítne podstoupit odborné lékařské vyšetření na přítomnost jiných návykových
látek, hledí, jako by byla pod jejich vlivem. V důsledku toho uvedl jako přitěžující okolnost též
místo spáchání přestupku (uvnitř obce v okolí zástavby).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu. V prvé řadě
namítal, že měl žalovaný zrušit rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokud v něm nebyla
řádně odůvodněna sankce, a nikoliv odvolání zamítnout a sankci dodatečně odůvodnit sám.
Správní orgány dále neuvedly, proč sankci uložily právě v dané výši. Stěžovatel měl
za to, že správní orgány nezohlednily všechny okolnosti spáchaného přestupku. Za absurdní
označil úvahu žalovaného, že stěžovatel ohrozil zájem společnosti na tom, aby byly zjištěny
a následně ze silničního provozu vyloučeny osoby řídící vozidlo pod vlivem jiných návykových
látek, neboť mu byl zadržen řidičský průkaz a uložen trest zákazu řízení, a navíc ani nebylo
prokázáno, že řídil pod vlivem jiných návykových látek. Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, že při
určování sankce žalovaný hleděl na stěžovatele jako na osobu pod vlivem návykové látky podle
§20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví. Takový postup podle něj totiž byl v rozporu se zákazem
dvojího přičítání. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně byl podle stěžovatele nezákonný,
protože přesně nespecifikoval, jaká doba zadržení řidičského průkazu se započítává do trestu
zákazu řízení motorových vozidel, a neobsahoval odkazy na §47 odst. 1 a 3 přestupkového
zákona.
[5] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a v napadeném rozsudku uvedl, že odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Není
proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala.
Odůvodnění:
výše sankce považoval za dostatečné. Správní orgány zvážily všechna kritéria,
k těmto přiřadily konkrétní a v řízení prokázané skutečnosti, uvedly jejich relevanci pro výši
pokuty a vytvořily tak individuální rámec pro stanovení výše pokuty a délky trestu zákazu řízení
motorových vozidel. Oba tresty byly uloženy v polovině zákonem stanoveného rozpětí, což
shledal krajský soud jako adekvátní. S ohledem na právní fikci zakotvenou v §20 odst. 2 zákona
o ochraně zdraví bylo podle krajského soudu možné na stěžovatele pohlížet jako na osobu pod
vlivem návykové látky. Nepřisvědčil proto ani námitce, že byl porušen zákaz dvojího přičítání,
neboť stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu a následkem takového jednání je i to, že se na pachatele (stěžovatele) hledí
jako na osobu pod vlivem návykové látky.
[6] Krajský soud rovněž neshledal, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně nemůže
obstát, neboť neobsahuje odkaz na §47 odst. 1 přestupkového zákona, ze kterého vyplývá, jakou
činnost lze za přestupek zakázat. Z výroku je totiž zřejmé, k jakému přestupkovému jednání
došlo a jak bylo kvalifikováno. Do výroku nelze zahrnout všechna ustanovení, která mohou mít
na danou věc dopad, byť jen v teoretické rovině. Ze stejného důvodu nemusel být ve výroku
rozhodnutí ani odkaz na odst. 3 téhož ustanovení.
[7] Krajský soud tedy žalobu neshledal důvodnou a dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, což odůvodnil ve své podstatě třemi okruhy
námitek. Nejprve namítl, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť detailně
nereaguje na všechny žalobní body.
[9] Dále namítl nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí, neboť neobsahoval datum, kdy
mu byl zadržen řidičský průkaz (resp. od kdy v důsledku jeho zadržení nesměl řídit motorová
vozidla), a odkaz na §47 odst. 3 přestupkového zákona obsahující obecné pravidlo o tom,
že do doby zákazu činnosti se započítává doba, po kterou pachatel na základě úředního opatření
učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl tuto činnost vykonávat;
k požadavkům na obsah výroku stěžovatel odkázal též na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS.
[10] Třetí okruh námitek směřoval do výše uložené sankce. Stěžovatel v této
souvislosti upozornil mj. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 5 As 182/2016 - 30, podle kterého ve správním soudnictví nemá soud nalézací funkci,
a proto nemůže nahrazovat činnost, k níž je v první řadě povolán správní orgán. Krajský soud
tedy dle stěžovatele měl obě rozhodnutí správních orgánů zrušit, aby mohl správní orgán
I. stupně dostát svým povinnostem a následně mohl jeho rozhodnutí přezkoumat odvolací orgán.
Stěžovatel dále setrval na názoru, že nelze v daném případě použít §20 odst. 2 zákona o ochraně
zdraví, neboť zákon o silničním provozu obsahuje speciální §5 odst. 1 písm. f) a g) a §5 odst. 2
písm. b), a proto by na něj bylo možné hledět jako na osobu pod vlivem návykové látky pouze
tehdy, pokud by mu byl odebrán krevní vzorek a zjištěné množství návykové látky by přesáhlo
limitní hodnotu uvedenou v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek
a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje
za ovlivněného takovou návykovou látkou. Pokud by se na něj skutečně mělo hledět jako
na osobu pod vlivem návykové látky, měl být potrestán za přestupek podle §125c odst. 1 písm.
b) zákona o silničním provozu, tj. za řízení vozidla po užití jiné návykové látky, nikoliv
za odmítnutí podrobit se lékařskému vyšetření. V důsledku považoval stěžovatel uloženou sankci
za nezákonnou, neboť byla zohledněna neprokázaná skutečnost – a to, že byl pod vlivem
návykové látky. Stejně tak stěžovatel setrval na svém názoru, že byl aplikací §20 odst. 2 zákona
o ochraně zdraví porušen zákaz dvojího přičítání.
[11] Závěrem stěžovatel obsáhle avizoval, že si ani on, ani jeho zástupce nepřejí, aby byly
jejich osobní údaje včetně iniciál zveřejněny ve vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu na internetu. Tento argument však sám stěžovatel označuje pouze za upozornění, nikoliv
za kasační námitku.
[12] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a poznamenal,
že se kasační stížnost obsahově de facto shoduje s žalobními body. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti ve smyslu §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a dospěl k následujícímu závěru.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
IV.a) K (ne)přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[15] Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel shledává napadený rozsudek nezákonným
mj. z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Tímto kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud
zabýval jako prvním, neboť by bylo předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, pokud
by byl napadený rozsudek krajského soudu skutečně nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost
je totiž natolik závažnou vadou, že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat i tehdy, pokud
by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li
soud rozhodné důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 -
75, č. 133/2004 Sb. NSS) nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 -
74). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu,
tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody,
pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud, resp. správní
orgán, podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky. Správní orgány a soudy totiž nemají povinnost vypořádat se s každou
dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci
námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19, nebo ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 382/2018 - 21).
[17] V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Z rozsudku krajského soudu je zřejmý názor, že odůvodnění
rozhodnutí obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Rozhodnutí považoval
krajský soud za dostatečně odůvodněná. Z napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, proč krajský
soud neshledal žalobní námitky jako důvodné. Není rozhodující, že krajský soud nevypořádal
žalobní body přesně podle představ stěžovatele. Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné
subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn,
resp. o tom, jak by měla být zodpovězena právní otázka, ale objektivní překážkou, která
kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Pokud jde o správnost napadeného
rozsudku, tou se Nejvyšší správní soud zabýval při věcném posouzení kasační stížnosti dále.
IV.b) K tvrzeným vadám výroku rozhodnutí o přestupku
[18] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že námitce týkající se absence §47 odst. 3
přestupkového zákona ve výroku rozhodnutí o přestupku nelze přisvědčit, neboť správní orgán
I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl odkaz na §118c odst. 3 zákona o silničním provozu: „Doba
zadržení řidičského průkazu se započítává do doby výkonu správního trestu nebo trestu zákazu činnosti
spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, pokud byl tento správní trest nebo trest řidiči uložen za skutek,
za který mu byl zadržen řidičský průkaz.“
[19] Uvedení odkazu na citované ustanovení je postačující, neboť není pochyb o účincích
aplikované právní normy. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že tzv. výrok o započtení
(v případě, že je ukládán trest zákazu činnosti a pachatel již v souvislosti s projednávaným
přestupkem nesměl nějakou dobu danou činnost vykonávat) je obligatorní součástí výrokové části
rozhodnutí o přestupku [§93 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona]. Za podstatné proto
považuje, že rozhodnutí o přestupku tento výrok obsahuje, o čemž v daném případě není
pochyb.
[20] Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelův odkaz na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 - 46, č. 3656/2018 Sb. NSS.
Podstatou řešené otázky v tomto usnesení bylo, zda „je nezbytné, aby výrok rozhodnutí o vině ve věci
správního deliktu obsahoval všechna ustanovení právního předpisu, kterých bylo použito pro posouzení viny,
konkrétněji zda při aplikaci odkazující normy je nutné uvést i odkazovaná ustanovení, anebo zda stačí, aby
odkazovaná ustanovení byla uvedena v odůvodnění rozhodnutí “. V případě, který řešil v dané věci Nejvyšší
správní soud, byl pachatel stíhán za spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, tím, že v rozporu s §10 odst. 3 téhož
zákona nezajistil, aby při řízení vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Přitom podle §10 odst. 3 tohoto zákona
„[p]rovozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“ a podle §125f odst. 1 téhož
zákona „[p]rávnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla
v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Ustanovení §125f odst. 1
tohoto zákona tedy odkazuje na §10 odst. 3 téhož zákona a ten znovu odkazuje na ostatní
ustanovení určující konkrétní povinnosti řidiče. Při uvedení pouze těchto dvou ustanovení tedy
není zřejmá norma, která měla být přestupkovým jednáním porušena. K tomu ovšem v nyní
posuzovaném případě nedošlo.
[21] Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, jakého jednání se stěžovatel
dopustil (odmítl se podrobit lékařskému vyšetření, což správní orgán I. stupně popsal podrobně
s uvedením konkrétních skutkových okolností). Ustanovení §118c odst. 3 zákona o silničním
provozu i §47 přestupkového zákona se nadto nevztahují k samotnému přestupkovému jednání,
nýbrž k uložené sankci, neboť upravují započítání doby zadržení řidičského průkazu do trestu
zákazu činnosti, resp. zákazu řízení motorových vozidel. Ustanovení §118c odst. 3 zákona
o silničním provozu je navíc k §47 odst. 3 přestupkového zákona ve vztahu speciality, a proto
nebylo potřeba v rozhodnutí posledně zmíněné ustanovení výslovně uvádět.
[22] Vedle absence §47 odst. 3 přestupkového zákona namítal stěžovatel i to, že výrok ani
odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahovaly údaj o tom, jaká konkrétní
doba zadržení řidičského průkazu se započítává do doby zákazu řízení motorových vozidel.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že smyslem uvedení přesného data zadržení řidičského
průkazu je to, aby pachatel přestupku z výroku rozhodnutí poznal, po jakou dobu nesmí řídit
motorová vozidla. Správní orgány jsou povinny přesně vymezit nejen to, jaký trest pachateli
ukládají, ale také dobu, po kterou se daný trest na pachatele vztahuje. Tato doba má být z výroku
jasně seznatelná. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí uvedl
pouze, že se do jím uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel započítává předchozí
doba zadržení řidičského průkazu. Neuvedl však, kdy k samotnému zadržení došlo.
[23] V kontextu výše uvedeného lze neuvedení data zadržení řidičského průkazu v samotném
výroku rozhodnutí považovat za vadu. Důvodem pro zrušení rozhodnutí však není jakákoliv
vada výroku. Stěžovateli bylo bezprostředně po spáchání přestupku předáno potvrzení o zadržení
řidičského průkazu, na kterém je uvedeno datum 18. 1. 2018. Toto potvrzení stěžovatel
vlastnoručně podepsal. Navíc se datum zadržení řidičského průkazu shoduje s datem spáchání
přestupku, které je uvedeno ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Stejně tak
je stěžovateli známo datum nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně, k němuž
došlo dne 29. 9. 2018 (kdy bylo rozhodnutí žalovaného doručeno stěžovateli). Není tedy pochyb
o tom, kdy počala běžet doba zadržení řidičského průkazu a do jakého data je nutno tuto dobu
započítat do trestu zákazu řízení motorových vozidel. Stěžovatel byl s uvedenými daty také
prokazatelně obeznámen.
[24] Lze tedy shrnout, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně sice byl zatížen vadou,
ta nicméně sama o sobě vzhledem k výše uvedenému nezpůsobuje nezákonnost tohoto
rozhodnutí.
IV.c) K námitkám ohledně výše sankce
[25] Stěžovatel tvrdil, že žalovaný nemohl a neměl doplnit argumentaci správního orgánu
I. stupně, ale měl jeho rozhodnutí zrušit a omezit se na prosté ověření jeho argumentace. Krajský
soud však této námitce nevyhověl a přezkoumal obě správní rozhodnutí jako jeden celek. Takový
přístup je v souladu se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovodila, že pokud
je vada řízení vedeného v prvém stupni plně zhojena v řízení odvolacím, není správní řízení jako
celek stiženo vadou, která by způsobovala nezákonnost napadeného rozhodnutí
(viz např. rozsudky nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 2 A 10/2002 - OL - 269,
č. 280/2004 Sb. NSS, ze dne 30. 11. 2010, č. j. 9 As 37/2010 - 217, či ze dne 31. 10. 2014,
č. j. 6 As 161/2013 - 25). Naopak by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, aby
žalovaný jako odvolací orgán rušil věcně správné rozhodnutí správního orgánu I. stupně jen kvůli
tomu, aby provedl dílčí úpravy ve svém odůvodnění a následně vydal rozhodnutí stejného
obsahu.
[26] Stěžovatel ve své kasační stížnosti citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30,
takto:„V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu plní
správní soud roli přezkumnou, nikoli nalézací; nemůže proto nahrazovat činnost, k níž je v první řadě povolán
správní orgán.“ Z toho stěžovatel dovozoval povinnost krajského soudu napadené rozhodnutí
zrušit. Tato citace je však vytržena z kontextu, neboť v témže odstavci Nejvyšší správní soud
uvádí následující: „V daném případě však správní orgán I. stupně k závažnosti správního deliktu neuvedl
vůbec nic a žalovaný pouze bez dalšího konstatoval, že pokutu ve výši 2000 Kč – tedy sankci v polovině zákonné
sazby (1500 Kč až 2500 Kč) považuje ‚za zcela přiměřenou a odůvodněnou.‘ Tento způsob odůvodnění uložení
pokuty nelze podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu akceptovat a absentující úvahu obou správních orgánů
není možné nahradit ani vlastní úvahou krajského soudu. Alespoň základní úvahu ohledně výše pokuty měly
učinit rozhodující správní orgány.“ Ve stěžovatelem citovaném případě tedy byla posuzována
rozhodnutí, která prakticky žádné odůvodnění výše sankce neobsahovala, a rozhodně z něho
nelze dovozovat závěr, že by krajský soud nemohl hodnotit obě správní rozhodnutí jako celek,
pokud odůvodnění rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu doplňovalo rozhodnutí
správního orgánu I. stupně. Na tomto místě se sluší připomenout, že správní orgán I. stupně
ve svém rozhodnutí při určování výše sankce zohlednil recidivu a žalovaný pak tuto úvahu
doplnil o přitěžující okolnost místa spáchání (v obci v okolí zástavby) a identifikaci ohroženého
chráněného zájmu (zjištění a vyloučení osob řídící vozidlo pod vlivem jiných návykových látek
ze silničního provozu). Nešlo tedy o situaci jako ve stěžovatelem citované věci, neboť jak
rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak rozhodnutí žalovaného obsahovala odůvodnění výše
sankce a vzájemně se doplňovala – byť doplnění provedené žalovaným v daném případě nemůže
obstát.
[27] Správní orgán I. stupně při ukládání správních trestů: pokuty a zákazu činnosti
v odůvodnění svého rozhodnutí správně přihlédl k povaze a závažnosti přestupku, jakož
i k dalším důležitým okolnostem věci, včetně toho, že stěžovatel spáchal stejný přestupek
opakovaně; k tomu přihlédl jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §40 písm. c) přestupkového
zákona a stanovil výši pokuty 37 000 Kč (tj. těsně nad polovinou zákonné sazby, která činí
od 25 000 až 50 000 Kč) a délku zákazu činnosti na 18 měsíců (tj. přesně v polovině zákonné
sazby, která činí od 1 roku do 2 let). Na základě blanketního odvolání stěžovatele pak žalovaný
k úvaze o výši uložených správních trestů doplnil jako přitěžující okolnost ještě místo spáchání
přestupku, neboť stěžovatel řídil vozidlo v Jindřichově Hradci v okolí zástavby; vycházel přitom
z toho, že bylo možné použít právní fikci podle §20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví, a tudíž
se na stěžovatele mohlo hledět jako na osobu pod vlivem návykové látky. Tento závěr
žalovaného je nutno korigovat, neboť není správný a v důsledku popírá speciální právní úpravu
v zákoně o silničním provozu. Ta mezi povinnosti řidiče řadí i povinnost podrobit se vyšetření
podle zákona o ochraně zdraví. Současně však rozlišuje situace, kdy se řidič takovému vyšetření
odmítne podrobit a není tudíž postaveno na jisto, zda byl ovlivněn alkoholem nebo jinou
návykovou látkou a kdy je naopak prokázáno, že řídil, po požití alkoholu nebo užití jiné návykové
látky.
[28] Jde o dvě odlišné skutkové podstaty, přičemž v případě, kdy se řidič na výzvu policisty
odmítne podrobit vyšetření ve smyslu §5 odst. 1 písm. f) či g) zákona o silničním provozu
a naplní skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) téhož zákona, nelze brát
za přitěžující okolnost místo spáchání přestupku – tedy místo, kde došlo k odmítnutí vyšetření.
Tato skutečnost je irelevantní, neboť se primárně jedná o pořádkový delikt, jehož objektem –
zákonem chráněným zájmem je zájem na zachování hladkého průběhu silniční kontroly,
vč. vyloučení toho, že řidič není ovlivněn alkoholem či jinou návykovou látkou. Za narušení
právě tohoto zájmu byl stěžovatel jako řidič v daném případě potrestán a při výši jeho trestu
nelze vycházet z toho, že se tak stalo v okolí zástavby a zvýšeně tak ohrožoval okolí a ostatní
účastníky silničního provozu.
[29] Orientační test na jiné návykové látky prokázal u stěžovatele pozitivní výsledek
na kanabinoidy a obecně podle judikatury platí, že za „normálního“ běhu věcí by mělo orientační
vyšetření, provedené na místě kontroly policejními orgány, stačit (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015 - 45, č. 3441/2016 Sb.
NSS). Z jakého důvodu v nyní souzení věci výsledek orientačního vyšetření policistům
provádějícím kontrolu nestačil, není zcela jasné. Jasné je však to, že pokud policisté uvážili, že je
nutné přistoupit k odbornému lékařskému vyšetření, což stěžovatel odmítl, lze ho potrestat právě
za toto odmítnutí, nikoli za to, že řídil pod vlivem jiné návykové látky. Jak již bylo uvedeno výše,
jde o dvě různé skutkové podstaty, které žalovaný svým přístupem při úvaze o výši sankce
v podstatě smísil dohromady, což nelze akceptovat. Žalovaný vzal za přitěžující okolnost, která
se evidentně vztahuje ke skutkové podstatě přestupku podle §125c odst. 1 písm. b) zákona
o silniční dopravě, ačkoli stěžovatel byl potrestán za přestupek podle §125c odst. 1 písm. d)
téhož zákona. Ať už by stěžovatel výzvu policisty podrobit se odbornému lékařskému vyšetření
odmítl – v rámci provádění silniční kontroly – kdekoli (na dálnici, na silnici I. třídy či v obytné
zóně, resp. v zastavěné oblasti), není to podstatné z hlediska ukládání správního trestu, neboť
se to zcela míjí se skutkovou podstatou přestupku podle §125c odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu. Ostatně správní orgán I. stupně toto respektoval, k místu spáchání
přestupku nepřihlížel a správně vycházel mj. z toho, že uvedený přestupek spáchal stěžovatel
opakovaně.
[30] Jinými slovy – předchozí potrestání stěžovatele k nápravě nepřimělo, proto správní orgán
I. stupně přistoupil k uložené shora uvedených správních trestů, které se pohybují v polovině
zákonné sazby a které zasáhnou stěžovatele do jisté míry citelně, nikoli však nepřiměřeně. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu odůvodnění výše obou uložených správních trestů obstojí
a nic na tom nemění ani skutečnost, že žalovaný nesprávně poukázal i na místo spáchání
přestupku jako na přitěžující okolnost. Důležité je, že žalovaný výši obou uložených trestů nijak
neměnil a neporušil zákaz dvojího přičítání, jak se stěžovatel snaží sugerovat. Ve své podstatě
se žalovaný dopustil pouze vady odůvodnění (plynoucí z nesprávné úvahy ohledně uplatnění
fikce podle §20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví), která nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí,
které tvoří spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně jeden celek. Námitky týkající se výše
sankce tedy nejsou důvodné.
IV.d) Ke zveřejnění osobních údajů na stránkách Nejvyššího správního soudu
[31] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného
na internetu Nejvyšší správní soud uvádí, že se nevztahuje k meritu věci a navíc na ni Nejvyšší
správní soud již mnohokrát odpověděl. Veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96 Ústavy
České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně potvrdil
i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně při vyhlašování
rozsudků uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých
účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení.
Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem na veřejném vyhlašování
rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků řízení (s výjimkou citlivých
údajů), a proto nelze od jejich zveřejňování ustoupit (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019 - 42).
V. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 20. května 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu