ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.74.2018:25
sp. zn. 5 As 74/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: MARSERVIS, s. r. o., se sídlem
Vančurova 341, Chodov, zastoupen JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem Kardinála
Berana 967/8, Plzeň, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem
Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného ze dne 1. 12. 2015,
čj. 08971-58/2012-ERU, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 21. 2. 2018, čj. 62 A 7/2016-76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce JUDr. Michala Zsemlera, advokáta se sídlem Kardinála Berana 967/8, Plzeň.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předsedkyně žalovaného zamítla rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015 rozklad žalobce podaný
proti výroku II rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2015. Tímto rozhodnutím žalovaný vyslovil,
že se žalobce dopustil správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Za správní delikt mu žalovaný uložil výrokem II,
aby provedl nápravná opatření podle §18 odst. 3 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., energetický
zákon. Výrokem III pak uložil žalobci pokutu ve výši neoprávněného majetkového prospěchu
v částce 542 916 Kč bez DPH, a to v souladu s §16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách.
[2] Proti rozhodnutí předsedkyně žalovaného (dále jen „předsedkyně“) podal žalobce žalobu,
na jejímž základě krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí předsedkyně
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že doručení rozhodnutí
žalovaného nemělo účinky řádného doručení ve smyslu §34 odst. 2 správního řádu, jelikož
žalovaný jej doručil pouze žalobci, přestože ho ve správním řízení zastupoval advokát. V souladu
s tím vzal krajský soud v potaz, že žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného dne 21. 10. 2015
rozklad, jímž brojil jen proti II. výroku tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí o rozkladu žalobce
doručila předsedkyně dne 10. 12. 2015 zástupci žalobce. Žalobce poté doručil prostřednictvím
svého zástupce dne 28. 12. 2015 žalovanému rozklad proti jeho rozhodnutí ze dne 7. 10. 2015;
tímto rozkladem žalobce napadl veškeré výroky rozhodnutí žalovaného. Předsedkyně vyrozuměla
žalobce o tom, že „druhý“ rozklad vyhodnotila jako podnět k provedení přezkumného řízení,
neboť podání směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí, a že tento podnět neshledala
důvodným. Krajský soud ale uzavřel, že rozhodným okamžikem pro nastoupení účinků doručení
bylo doručení rozhodnutí žalovaného zástupci žalobce, a až od tohoto momentu započal běh
lhůty pro podání rozkladu. V důsledku doručení rozhodnutí pouze žalobci lhůta k podání
rozkladu nepočala běžet. Zároveň krajský soud vytkl předsedkyni, že přezkoumala rozhodnutí
žalovaného pouze v rozsahu „prvního“ rozkladu. Podle krajského soudu je nutné postup
správního orgánu posoudit jako podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
které mělo za následek nezákonnost rozhodnutí žalovaného ve věci samé.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítl, že rozklad žalobce ze dne 21. 10. 2015 splňoval veškeré náležitosti podání ve smyslu §37
ve spojení s §82 správního řádu, a nejednalo se tedy o „nicotný správní úkon“; proto předsedkyně
neměla jinou možnost než o rozkladu žalobce rozhodnout ve lhůtách stanovených správním
řádem. V době vydání jejího rozhodnutí neexistoval žádný jiný rozklad směřující proti rozhodnutí
stěžovatele. Žalobce podal prostřednictvím svého zástupce rozklad napadající rozhodnutí
stěžovatele jako celek až poté, co předsedkyně doručila rozhodnutí proti rozkladu žalobce ze dne
21. 10. 2015 zástupci žalobce. Pokud by krajský soud spatřoval nezákonnost postupu
předsedkyně v tom, jak naložila s „druhým“ rozkladem ze dne 28. 12. 2015, nemohlo by to mít
podle názoru stěžovatele za následek nezákonnost rozhodnutí předsedkyně ze dne 1. 12. 2015.
[4] Stěžovatel dále namítl, že hodnocení nesprávného doručování jako vady způsobující
nezákonnost rozhodnutí je nepřiměřené. Žalobce nebyl ve správním řízení fakticky zastoupen.
Po předložení plné moci zástupcem činil v podstatě veškerá podání sám. Proto stěžovatel
považoval námitku žalobce týkající se nesprávného doručování za zneužití práva na zastoupení
ve správním řízení; žalobce opakovaně projevil vůli vystupovat ve správním řízení sám za sebe.
[5] Podle stěžovatele by se v této věci mělo přihlédnout k §84 odst. 2 větě první správního
řádu, podle něhož se neoznámení rozhodnutí nemůže dovolávat ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. Dne
7. 10. 2015 žalobce prokazatelně obdržel rozhodnutí stěžovatele, se kterým se musel seznámit,
protože proti němu podal dne 21. 10. 2015 rozklad. Poté žalobce podal prostřednictvím zástupce
„druhý“ rozklad dne 28. 12. 2015. Krajský soud nijak nehodnotil, kdy se s rozhodnutím
stěžovatele mohl seznámit zástupce žalobce. Podle stěžovatele je „druhý“ rozklad opožděný,
podstatné totiž bylo, že se žalobce seznámil s rozhodnutím stěžovatele již v říjnu 2015.
[6] Ustanovení §34 odst. 2 správního řádu stanoví, že s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco
v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt,
nestanoví-li zákon jinak (pozn.: zvýraznil NSS). Právě v této věci se uplatní odchylka
„nestanoví-li zákon jinak“ upravená v citovaném ustanovení. V souladu s §84 odst. 2 správního
řádu se totiž lhůta k podání rozkladu počítá od doručení rozhodnutí stěžovatele přímo žalobci.
[7] Stěžovatel navrhl, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[8] Žalobce se s napadeným rozsudkem ztotožnil. Uvedl, že stěžovatel vnímal důvody,
pro které krajský soud zrušil rozhodnutí předsedkyně, zcela mylně. Je nutné odmítnout závěr,
že žalobce nebyl ve správním řízení fakticky zastoupen. Činit procesní úkony samostatně bylo
jeho právo. Stěžovatel vycházel z nesprávného pochopení vztahu mezi §34 odst. 2 a §84 odst. 2
správního řádu; jestliže stěžovatel nedoručil své rozhodnutí zástupci žalobce, platilo, že nepočala
běžet lhůta k podání rozkladu.
[9] Žalobce doplnil, že podle §84 odst. 2 správního řádu by se na žalobce hledělo
jako na účastníka, kterému správní orgán doručil rozhodnutí bez poučení; v takovém případě
by trvala lhůta k podání rozkladu 15 dnů od oznámení opravného rozhodnutí (jež stěžovatel
nevydal), nejpozději však 90 dnů od oznámení rozhodnutí.
[10] Žalobce navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] NSS nejprve ověřil ze správního spisu, že dne 1. 10. 2012 byla stěžovateli doručena plná
moc udělená tehdejším jednatelem žalobce JUDr. P. O. (č. l. 26 správního spisu), která dokládá,
že žalobce zmocnil zástupce mimo jiné k přijímání doručovaných písemností. Následně však
žalobce činil veškerá podání samostatně a stěžovatel písemnosti adresoval přímo žalobci. Stejně
tak rozhodnutí stěžovatele ze dne 7. 10. 2015 bylo zasláno pouze žalobci, i přestože udělení plné
moci nebylo časově omezeno a správní spis neobsahoval její odvolání či vypovězení. Teprve
rozhodnutí předsedkyně ze dne 1. 12. 2015 o rozkladu žalobce bylo zasláno zástupci žalobce,
který následně podal dne 28. 12. 2015 „druhý“ rozklad proti rozhodnutí stěžovatele. Tento
„druhý“ rozklad předsedkyně posoudila jako podnět k provedení přezkumného řízení podle §94
odst. 1 správního řádu a jako takový jej neshledala důvodným.
[13] NSS si je vědom judikatury, z níž je možné vyvodit, že při pochybnostech o existenci
zmocnění z důvodu pasivity zmocněnce musí správní orgán postupovat tak, jako by účastník
řízení nebyl zastoupen (např. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, čj. 5 As 19/2016-45, či ze dne
5. 11. 2015, čj. 2 As 110/2015-42). Uvedené se ovšem v této věci neuplatní; citovaná judikatura
totiž dále předpokládá prvotní snahu správního orgánu o vyjasnění, zda je účastník řízení
zastoupen, či nikoli (např. prostřednictvím výzvy). Stěžovatel ovšem k takovému kroku
nepřistoupil a veškerá podání zasílal žalobci.
[14] V této souvislosti nelze opomenout, že stěžovatel ve vyjádření k žalobě uznal
své pochybení tím, že sdělil, že „uznává skutečnost, že ve správním spise se nachází plná moc zmocňující
JUDr. P. O. k zastupování žalobce, přičemž z nezjištěných příčin správní orgán od určitého bodu řízení
nedoručoval zástupci žalobce, ale přímo žalobci“.
[15] Podle §34 odst. 1 správního řádu zástupce podle §32 a 33 správního řádu v řízení
vystupuje jménem zastoupeného. Z §34 odst. 2 správního řádu pak plyne, že se doručují
písemnosti pouze zástupci, ledaže by měl zastoupený něco osobně vykonat. Doručení
zastoupenému nemá účinky na běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Jestliže v praxi dojde k tomu,
že je písemnost doručena zastoupenému, začne i přesto běžet lhůta k provedení úkonu, který
z písemnosti vyplývá, až doručením písemnosti zástupci (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2013,
čj. 9 As 103/2012-41).
[16] NSS v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 As 60/2016-26, konstatoval, že „[n]edoručení určité
písemnosti zástupci účastníka správního řízení nezakládá a priori nezákonnost procesního postupu, pro kterou
by bylo nutné vždy následně vydané rozhodnutí zrušit. Vždy je ale nutné posoudit, zda se zástupce účastníka
správního řízení i přes uvedené pochybení prokazatelně seznámil s doručovanou písemností, případně zda dané
pochybení vedlo ke zkrácení práv účastníka řízení“. V posuzované věci se dá předpokládat,
že se zástupce žalobce s rozhodnutím stěžovatele seznámil nejprve tehdy, co mu předsedkyně
doručila napadené rozhodnutí ze dne 1. 12. 2015, tj. 10. 12. 2015, jelikož poté zástupce žalobce
podal proti rozhodnutí stěžovatele „druhý“ rozklad.
[17] Pokud je písemnost doručena zastoupenému účastníku řízení, může účastník řízení
v souladu s §34 odst. 2 správního řádu oprávněně předpokládat, že písemnost bude doručena
i jeho zástupci, který případně ve správním řízení učiní další kroky. S ohledem na uvedené
nezbývá než konstatovat, že v projednávané věci byl žalobce zkrácen na realizaci svých
procesních práv. To potvrzuje i závěr učiněný Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
28. 4. 2004, čj. 7 A 125/2001-39, č. 509/2005 Sb. NSS, (na který trefně odkázal již krajský soud),
podle nějž „v této právní věci je sice pravda, že žalobce v odvolání nenamítal zkrácení lhůty pro jeho podání
v důsledku potřeby předat doručené rozhodnutí svému zástupci, který až po tomto předání mohl na doručení
rozhodnutí svým odvoláním reagovat; takové zkrácení je však skutečností objektivní, jež v daném případě jistě
v neprospěch žalobce nastala. Vyplývá-li totiž ze správního řádu, že pro podání odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně může účastník řízení využít obecnou patnáctidenní lhůtu, jež je navíc lhůtou procesní,
a účastník řízení tak může shromažďovat a do vzájemného kontextu uspořádávat skutečnosti vyvracející
či zpochybňující závěry správního orgánu rozhodujícího v I. stupni ještě alespoň část patnáctého dne po řádném
oznámení rozhodnutí, jež má být odvoláním napadeno, pak doručení tohoto rozhodnutí jiné osobě, po němž musí
následovat jeho předání osobě, jež teprve je způsobilá proti takovému rozhodnutí kvalifikovaně brojit
a již si účastník řízení předem k hájení svých práv před příslušným správním orgánem určil, tuto zákonem
zaručenou patnáctidenní lhůtu zkrátilo“.
[18] Závěrem NSS podotýká, že stěžovatel nesprávně směšuje §34 odst. 2 a §84 odst. 2
správního řádu. Spojení „nestanoví-li zákon jinak“ v §34 odst. 2 správního řádu nelze použít
ve vztahu k §84 odst. 2 správního řádu. Ustanovení §34 odst. 2 správního řádu jednoznačně
stanoví, že s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují se písemnosti pouze
zástupci. Toto pravidlo nelze prolomit výkladem učiněným stěžovatelem. Stěžejní v této otázce
bylo, kdy se s rozhodnutím stěžovatele seznámil zástupce žalobce.
[19] Krajský soud proto dospěl k správnému závěru, že předsedkyně pochybila,
jelikož se nezabývala rozkladem podaným zástupcem žalobce. Předsedkyně se měla nejprve
zabývat včasností „druhého“ rozkladu a v závislosti na výsledku tohoto posouzení případně
přezkoumat rozhodnutí stěžovatele v rozsahu všech podaných námitek, tedy vč. námitek
podaných zástupcem žalobce dne 28. 12. 2015.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce,
přísluší mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Tato náhrada sestává z nákladů žalobce na odměnu zástupce za jeden úkon právní
služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 4. 2018) a dále 300 Kč jako paušální náhradu
hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), celkem tedy 3 400 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH, proto NSS zvýšil
přiznanou náhradu nákladů řízení o částku 714 Kč odpovídající 21% sazbě DPH. Celkem je tedy
stěžovatel povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku
4 114 Kč, a to ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu