ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.105.2020:41
sp. zn. 5 Azs 105/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: H. K., zast. JUDr.
Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Pražská 759, Pardubice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 24. 2. 2020, č. j. 36 A 4/2020 - 74,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
24. 2. 2020, č. j. 36 A 4/2020 - 74, se ve výroku I. a II. r uší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 14. 1. 2020,
č. j. KRPE-3920-26/ČJ-2020-170022-SV, se r uší .
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. se u rču je částkou 8228 Kč, která
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPE-3920-26/ČJ-2020-170022-SV, byl
žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124 odst. 6 věta druhá zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem
správního vyhoštění a doba trvání zajištění mu byla dle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
v návaznosti na §125 téhož zákona stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody
dne 13. 1. 2020 ve 14:30 hod.
[2] Ze správního spisu se podává, že dne 13. 1. 2020 provedla policejní hlídka pobytovou
kontrolu na autobusové zastávce v Ústí nad Orlicí, kde zastihla mj. žalobce, který u sebe neměl
žádný cestovní doklad a ke své osobě uvedl údaje: H. K., rok narození X, st. přísl. Afghánská
islámská republika. Prověrka nepotvrdila žádné oprávnění žalobce k pobytu na území České
republiky, a proto byl žalobce v 14:30 hod zajištěn a eskortován k provedení dalších úkonů. Při
osobní prohlídce žalobce byla nalezena jen minimální finanční hotovost v dinárech, mobilní
telefon, několik SIM karet a další drobnosti nepodávající žádné podrobnosti k identitě žalobce či
dalších detailech o jeho tranzitu z Afghánistánu.
[3] Žalobci byl následně vzhledem k uváděnému věku ustanoven opatrovník. Žalovaná
s žalobcem dne 14. 1. 2020 zahájila řízení o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 3
a 4 zákona o pobytu cizinců. Během výslechu žalobce uvedl, že je mu 17 let, v Afghánistánu
pobýval v provincii Nangarhar, okr. Khogiani, obec Koz Bahar, čtvrť Kalahil. Afghánistán
údajně opustil před osmi měsíci kvůli tomu, že poté, co se hnutí Tálibán dozvědělo o jeho úmyslu
vstoupit do armády, mu začali vyhrožovat vypálením domu a vyvražděním rodiny. Otec žalobci
v této situaci doporučil opustit Afghánistán a zařídil mu tranzit do Evropy pomocí převaděčů,
což mu též celou dobu platil. Žalobce údajně ilegálně cestoval přes Pákistán, Turecko, Řecko,
Makedonii a Srbsko, kde cca pět měsíců pobýval v zařízení pro cizince. Náhradní doklad mu zde
vzhledem k tomu, že je nezletilý, nebyl vydán. Poté ve skupině pěti chlapců cestoval z blíže
neurčeného nádraží vlakem mezi krabicemi a po několika dnech z důvodu nedostatku jídla a vody
vystoupili, aniž by věděli, že se nacházejí na území České republiky. Cílem jejich cesty bylo
Německo, kde chtěl žalobce požádat o azyl. Uvedl, že v České republice nikoho nezná a nemá
žádné peníze. Návratu do vlasti se bojí, domnívá se, že by mohl být zabit hnutím Tálibán.
[4] Žalovaná posléze vydala výše specifikované rozhodnutí o zajištění, jež odůvodnila tím,
že není možné určit přesný věk žalobce a nelze potvrdit ani vyloučit, že se jedná o nezletilce,
a vzhledem k nebezpečí maření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění tedy přistoupila k jeho
zajištění na dobu 90 dnů, a to do Zařízení pro zajištění cizinců (ZZC) Bělá-Jezová, které
je uzpůsobené pobytu mladistvých. Žalovaná své pochybnosti o pravdivosti uváděného věku
žalobce pojala z důvodu vyspělého vzhledu žalobce a jeho schopnosti samostatně cestovat
6000 km. Domnívala se, že svůj věk žalobce uvádí pouze za účelem získání postavení nezletilé
osoby bez doprovodu. Z tohoto důvodu byl žalobci proveden rentgen zápěstí za účelem určení
kostního věku, s čímž se žalovaná obrátila na společnost DC-Flipper provádějící příslušnou
radiodiagnostiku. Závěrečná zpráva z diagnostiky kostního věku ze dne 20. 1. 2020 udává
minimální odhadovaný věk žalobce na 25 let.
[5] Po tomto lékařském stanovení věku odmítlo Ministerstvo vnitra, Odbor azylové
a migrační politiky, na základě výsledků vyšetření provést další psychologické posouzení věku
a žalovaná přemístila žalobce do ZZC Balková a posléze do ZZC Vyšní Lhoty. Dne 10. 4. 2020
byl žalobce vzhledem k uplynutí lhůty zajištění ze ZZC propuštěn; k dispozici nebyly ani
náhradní doklady žalobce od zastupitelského úřadu Afghánistánu, ani příslušný let (vzhledem
k dubnové situaci na poli mezinárodní letecké přepravy).
[6] Žalobce se proti rozhodnutí žalované o zajištění bránil žalobou. Krajský soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl; uvedl, že žalobce zcela pominul důvodné pochybnosti o jeho věku.
Existence důvodné pochybnosti o nezletilosti cizince přitom postačuje k vydání rozhodnutí
o zajištění, k tomuto rozhodnutí není ze zákona stanovena povinnost zjistit jeho skutečný věk.
Krajský soud přisvědčil žalované, že tato podmínka byla splněna, a jelikož žalovaná dané
důvodné pochybnosti v rozhodnutí uvedla, postupovala v souladu se zákonem. Dle krajského
soudu byly související úvahy žalované postaveny na zkušenostech policejního orgánu
a v konkrétní situaci žalobce (neměl u sebe doklady, nedokázal udat svoji identitu a věk, zároveň
však u sebe měl mobilní telefon a SIM karty umožňující mu kontakt s převaděči) byly oprávněné,
jelikož pouhým (patrně záměrným) prohlášením žalobce o jeho věku by byl znemožněn postup
dle odpovídajících ustanovení zákona o pobytu cizinců a mohl by být zmařen výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění, což ani žalobce nepopíral. Krajský soud tedy nesouhlasí s námitkou
žalobce, že úvahy žalované nejsou dostatečně individualizované a odůvodněné. Byl to naopak
žalobce, kdo neumožnil žalované získat dostatek informací k určení jeho věku.
[7] S námitkou zpochybňující způsob určení věku žalobce metodou tzv. kostního věku
se krajský soud rovněž neztotožnil s tím, že jde v současnosti o nejpřesnější metodu zjištění
biologického věku uznávanou nejen v České republice. Krajský soud konstatoval, že při stanovení
přibližného kalendářního věku touto metodou je třeba zohlednit známou odchylku, avšak žalobce
přehlíží, že cílem žalované nebylo zjistit přesný věk žalobce, nýbrž pouze vyloučit jeho nezletilost.
Předpokládaný věk žalobce byl v závěrečné zprávě stanoven na 25 let, tudíž i s odečtením
odchylky lze nezletilost jednoznačně vyloučit. Tento závěr by dle krajského soudu nemohl zvrátit
ani sociologicko-psychologický pohovor vyžadovaný žalobcem, neboť výsledkem by byl pouze
odhad ovlivněný výrazně odlišným prostředím původu žalobce od posuzovatele. K námitce
uplatněné během jednání, dle níž v závěrečné zprávě o určení předpokládaného věku žalobce
absentuje uvedení použité metody, krajský soud uvedl, že měla být uplatněna již v žalobě (daná
zpráva byla již tehdy součástí spisu), a proto k ní vzhledem ke koncentrační zásadě krajský soud
nemohl přihlédnout. Nad rámec však krajský soud konstatoval, že použitá metoda byla sdělena
pověřeným pracovníkem společnosti jiným způsobem a současně tento nedostatek ani nemůže
zpochybnit výsledek zkoušky.
[8] Žalobce zpochybňoval též své umístění do ZZC Bělá-Jezová, jelikož dle jeho názoru měl
být jakožto dítě umístěn do Zařízení pro děti – cizince v Praze. Krajský soud se ztotožnil
s hodnocením žalované, že ZZC Bělá-Jezová je určené mj. právě pro nezletilé cizince bez
doprovodu a je tomu také uzpůsobeno, vč. široké nabídky bezplatných služeb, vybavení, hřišť,
volnočasových aktivit či minimalizované viditelnosti bezpečnostních prvků (plot v barvě okolí
schovaný za stromy) ke snížení psychického dopadu na zranitelné skupiny osob (rodiny s dětmi,
nezletilí). Žalobce však namítal též to, že žalovaná měla zohlednit i alternativy k zajištění. Krajský
soud mu však nedal za pravdu, neboť dle jeho názoru nemohl být žalobce umístěn
do pobytových či přijímacích středisek (nebyl žadatelem o mezinárodní ochranu), uložení
zvláštního opatření v daném případě nebylo dostačující a vzhledem k nemajetnosti žalobce
a absenci vazeb v České republice ani prakticky možné.
[9] K tvrzení žalobce, že jeho správní vyhoštění nebylo vzhledem k bezpečnostní situaci
v Afghánistánu možné, a zajištění jeho osoby tak bylo nepřípustné, krajský soud z různých zdrojů
vyložil, že hnutí Tálibán nemá kontrolu nad celým územím Afghánistánu, tudíž žalobci nic
nebránilo pobývat právě v neovládaných oblastech či v přilehlých státech, kde by mohl i snáze
udržovat kontakt s rodinou. Naléhavosti situace žalobce nepřisvědčuje ani to, že si svévolně
vybral cílovou zemi a v jiných bezpečných zemích, které měl cestou, o mezinárodní ochranu
nežádal, což ostatně neučinil ani v České republice. Skutečnost, že do Afghánistánu vyhošťují
i jiné země, např. i cílené Německo, dle krajského soudu jen potvrzuje, že vyhoštění žalobce
by bylo možné. Krajský soud k této otázce dále upozornil, že finální posouzení, zda má být
cizinec vyhoštěn, není účelem řízení o zajištění, tím je pouze vytvoření podmínek pro to,
aby v případě rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vyhoštění realizovatelné a účel řízení
o správním vyhoštění nebyl předem zmařen např. útěkem či skrýváním žalobce.
[10] Krajský soud žalobci nepřisvědčil ani v tom, že by žalovaná neučinila úkony ke zjištění
věku žalobce bezodkladně; tato námitka by dle soudu ostatně ani nemohla vést ke zrušení
rozhodnutí žalované. Námitku, že měla žalovaná po zjištění dospělého věku žalobce k jeho
přemístění do jiného ZZC vydat nové rozhodnutí o zajištění, krajský soud popřel s tím,
že žalobce nesprávně vyložil §124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, jelikož toto ustanovení není
samostatným zajišťovacím důvodem; tím v daném případě zůstal §124 odst. 1 písm. b) téhož
zákona. Ke stanovené době zajištění krajský soud připomenul, že se vždy jedná pouze o odhad
a nelze ji stanovit na den přesně, neboť některé úkony neprovádí žalovaná, ale složky, na něž
nemá žalovaná vliv. Žalovaná dle názoru soudu uvedla, které kroky budou v řízení probíhat,
a stanovila dobu zajištění adekvátně dle zkušeností z jiných řízení v délce přiměřené okolnostem
dané věci. Krajský soud považoval za důležité i to, že žalobce před vydáním rozhodnutí žalované
nepodal žádost o mezinárodní ochranu, čímž dal jasně najevo, že jeho cesta není legitimní snahou
o získání azylu v Evropě, nýbrž je vedena snahou dostat se do Německa. Současně krajský soud
připomněl, že realizace vyhoštění do zemí, jako je Irák či Afghánistán, je komplikovanější
i vzhledem k horší spolupráci tamních úřadů, a proto i Nejvyšší správní soud v minulosti
akceptoval u nezletilých cizinců uloženou maximální možnou dobu zajištění v délce 90 dnů.
[11] K tvrzením žalobce z průběhu jednání u soudu o tom, že se v zařízení necítí dobře,
má halucinace, strach z ohrožení života a záchvaty, krajský soud konstatoval, že ač o těchto
tvrzeních může mít soud pochybnosti, vzhledem k tomu, že žalobce zvládl bez obtíží dlouhou
cestu sám, spoléhal se na cizí osoby a na závěr strávil několik dní v uzavřeném vagónu, tyto
skutečnosti především nemohou přezkum rozhodnutí o zajištění ovlivnit, jelikož pro přezkum
je podstatný stav v době vydání rozhodnutí o zajištění. Další navrhované důkazy krajský soud
neprovedl vzhledem k tomu, že skutkový stav věci považoval za dostatečně zjištěný a pro
přezkum rozhodnutí žalované nebylo podstatné přesné určení věku žalobce. Žalovaná svůj
předchozí obdobný postup také řádně odůvodnila a krajský soud jej považuje za správný.
[12] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel předně namítá, že byl nesprávně identifikován jako
zletilý. Žalovaná dle stěžovatele nezajistila dostatek podkladů pro to, aby mohl být učiněn závěr
o jeho zletilosti bez důvodných pochybností, když se nekriticky opřela jen o závěrečnou zprávu
z vyšetření jakožto jediného důkazu o věku stěžovatele; tyto pochybnosti nebyly rozptýleny ani
během soudního přezkumu. Primárně však stěžovatel popírá existenci důvodné pochybnosti
o jeho věku, který stěžovatel uváděl konstantně beze změny či známky rozporů. Důvodná
pochybnost podle jeho názoru nemůže být založena pouze na fyzickém vzhledu stěžovatele
a prosté skutečnosti, že dokázal cestovat takovou dálku. Stěžovatel též nesouhlasí s názorem
krajského soudu, dle něhož k vydání rozhodnutí o zajištění cizince tyto důvodné pochybnosti
postačují a není k tomu ani třeba činit úkony ke zjištění skutečného věku cizince, v čemž
stěžovatel spatřuje účelovou interpretaci §124 odst. 6 věty druhé zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel se s odkazem na podrobný výklad v žalobě vymezuje vůči výtce krajského soudu,
dle níž se stěžovatel nevěnoval těmto důvodným pochybnostem.
[13] Pokud by však stěžovatel připustil důvodné pochybnosti policie o jeho věku, nesouhlasí
s metodou použitou k jejich odstranění. Z mezinárodního i unijního práva plyne povinnost
používat co nejméně invazivní metody, předně nelékařské (psychologický posudek), a teprve
následně lékařské, v rámci nichž dále přednostně metody bez použití radiace. Metody používající
radiaci by měly být užívány až jako krajní možnost, neboť je zde riziko možného škodlivého
dopadu na zdraví posuzované osoby. Zároveň platí i u těchto nejinvazivnějších metod vysoká
nepřesnost a chybovost, pro něž by měly být skutečně až tou poslední možností. Na nutnost
použití multidisciplinárního přístupu žalovaná dle stěžovatele zcela rezignovala. Stěžovatel
s odkazem na §3 a §50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, trvá na tom, že lékařské posouzení
nemůže vzhledem ke své nepřesnosti sloužit jako jediný důkaz věku stěžovatele.
[14] Konkrétní použitou metodu hodnocení kostního věku Greulich-Pyle (GP) stěžovatel
neshledává vhodnou, ačkoliv je obecně uznávaná, jelikož stěžovatel pochází z jiné populace, než
byly referenční populace této metody, a proto je sporné, zda lze vůbec touto metodou určit
kalendářní věk cizince pocházejícího z Afghánistánu. Dle názoru stěžovatele použitá metoda
neposkytuje spolehlivý výsledek, žalovaná nedostála povinnosti zjistit skutkový stav bez
důvodných pochybností a krajský soud se nesprávně ztotožnil s jejím názorem, jenž nemá oporu
ve správním spise.
[15] Dle stěžovatele bylo dále možné analogicky nahlédnout do důvodové zprávy §89 odst. 3
a 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dle níž lékařské vyšetření věku formou rentgenu vyžaduje
souhlas nezletilého a zkoušku i její vyhodnocení provádí Fakultní nemocnice Motol. Ačkoliv
uvedené není stanoveno závazně, stěžovateli není jasné, proč bylo osloveno soukromé zařízení
DC-Flipper. Stěžovatel je toho názoru, že měl obdržet informace o odborné kvalifikaci tohoto
zařízení a rovněž i samotnou lékařskou zprávu, kterou i přes výslovnou žádost jeho právní
zástupkyně neobdržela. Z lékařské zprávy navíc není jasné, jaká konkrétní metoda byla použita.
Stěžovateli nebyla podána ani informace, jak lze výsledek zprávy o jeho věku napadnout.
[16] Stěžovatel poukazuje také na absenci skutečností snižujících jeho věrohodnost ve vztahu
k uváděnému věku, neboť po celou dobu správního řízení uváděl tentýž údaj, ze spisu nevyplývá
nic, co by mohlo svědčit o účelovosti jeho sdělení, a stěžovatel má dostatečné rozumové
schopnosti, aby si byl vědom svého věku. Současně stěžovatel při výslechu uvedl, že se chtěl
hlásit k armádě, pročež si musel za úplatu nechat vystavit falešný doklad, neboť mu ještě nebylo
18 let. K tomu ani k dalším skutečnostem ze správního spisu poukazujícím na jeho nezletilost
však žalovaná ani krajský soud nepřihlédly.
[17] Závěrem ke zjišťování svého věku stěžovatel vytýká žalované, že neučinila ani zcela
základní kroky ke zjištění jeho skutečného věku. Žalovaná se stěžovatele během výslechu na věk
vůbec nedotazovala, a i přes své „důvodné“ pochybnosti nepodala k tématu ani další pomocné
otázky. Stěžovatel neměl možnost se ke svému věku vyjádřit, ani si opatřit důkazy o svém
přesném věku např. od rodiny, neboť s ní nemohl být během zajištění v kontaktu (stěžovatel
udržuje kontakt s rodinou pouze přes facebook, který však vyžaduje ověření přes telefon, ten
však neměl stěžovatel během zajištění k dispozici).
[18] Dále stěžovatel namítá, že jeho zajištění postrádá svůj účel, jelikož kvůli bezpečnostní
situaci v Afghánistánu není jeho správní vyhoštění možné. Stěžovatel opakovaně uvedl,
že se kvůli svému úmyslu vstoupit do afghánské armády dostal do problémů s Tálibánem, který
vyhrožoval jemu i jeho rodině smrtí. Návratu se stěžovatel obává právě kvůli tomu, že by jej
Tálibán mohl po návratu zabít. Dle stěžovatele je situace v zemi původu kritická, je zde trvající
ozbrojený konflikt. Stěžovatel tedy opustil svou zemi z vážných důvodů a v současnosti by jeho
návrat znamenal ohrožení jeho života či zdraví. Žalovaná ani krajský soud však těmto
okolnostem ani obavám stěžovatele nevěnovaly dostatečnou pozornost, přestože měly zkoumat,
zda je vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné.
[19] Stěžovatel rozporuje též zákonné podmínky svého zajištění. Vytýká krajskému soudu,
že vůbec nepřezkoumal podmínky zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) a odst. 6 věta první
zákona o pobytu cizinců. Dle stěžovatele nelze vyvodit nebezpečí maření výkonu správního
vyhoštění jen z toho, že stěžovatel vstoupil na území České republiky bez povolení a že využil
pro svou cestu převaděče, jelikož většina uprchlíků nemá jinou možnost a legální způsob útěku
před nebezpečnou situací neexistuje. Podle názoru stěžovatele nebyla dána ani žádná indicie
k tomu, že by mohl ohrozit bezpečnost státu či veřejný pořádek, což navíc žalovaná opomenula
přezkoumat.
[20] Dle názoru stěžovatele žalovaná nedostatečně posoudila též možnost alternativ k zajištění
stěžovatele, když se omezila na konstatování, že stěžovatel pro uložení mírnějších opatření
nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a lokálními sociálními kontakty. Stěžovatel
považuje toto hodnocení za velmi formalistické a vytýká žalované, že nedostatečně zjišťovala
možnosti uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování, zejména pak opatření dle §123b
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a právě dle uvedeného ustanovení měla stěžovatele
umístit do Zařízení pro děti – cizince v Praze. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány jsou povinny
upřednostnit alternativy k zajištění a mají primárně zkoumat, jak by mohl být účel naplněn i bez
využití zajištění. Žalovaná nevzala v potaz, že zajištění je nástroj ultima ratio, postupovala čistě
formálně a ustanovený opatrovník zájmy stěžovatele vůbec nechránil, ani jej nekontaktoval.
[21] Co se týče doby zajištění, stěžovatel vytýká žalované, že ji nestanovila dle znění zákona
pouze do doby zjištění věku. Tak mu totiž byla odepřena možnost bránit se proti jeho
výsledkům. K tomuto závěru dospěl i Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 3. 4. 2020,
č. j. 2 Azs 198/2019 – 81) s tím, že po prokázání dospělosti cizince se vydá rozhodnutí
o prodloužení zajištění. Stanovení doby zajištění na 90 dnů dle doby potřebné k realizaci
vyhoštění tak bylo v případě zjišťování věku stěžovatele v rozporu se zákonem. Stěžovatel
nesouhlasí se stanovenou délkou svého zajištění též z důvodu, že mu tím byl znemožněn
pravidelný přezkum zákonnosti jeho zajištění, protože měl reálně za celou dobu možnost
dosáhnout efektivního přezkumu pouze jednou (správní žalobou). Skutečnost, že se krajský soud
odmítl zabývat stěžovatelovými psychickými problémy, stěžovatel kritizoval s odkazem
na rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019 – 48, jímž byla částečně prolomena
nutnost přezkumu podle stavu, který panoval v době rozhodování správního orgánu,
a to v případech, kdy se pokračování v omezení osobní svobody stane v průběhu zajištění
nezákonným.
[22] Stěžovatel závěrem zpochybňuje své umístění do ZZC Bělá-Jezová. Se stěžovatelem mělo
být dle jeho názoru navzdory pochybnostem o jeho věku zacházeno jako s dítětem, až dokud
nebyl shledán dospělým. Zákonná úprava ve větě druhé §124 odst. 6 zákona o pobytu cizinců dle
stěžovatele odporuje zásadě nejlepšího zájmu dítěte a je v rozporu s mezinárodními závazky,
neboť umožňuje zajistit nezletilého i před tím, než je jeho nezletilost vyvrácena. Ačkoliv je ZZC
Bělá-Jezová nejlépe vybaveno pro nezletilé osoby, stále se jedná o zařízení omezující osobní
svobodu cizince, tudíž působí jako trest a i krátká doba zajištění může mít silný nepříznivý dopad
na vývoj a psychický stav dítěte, jak se i stalo v případě stěžovatele. I proto měl být stěžovatel
umístěn do Zařízení pro děti – cizince v Praze, kde by nebyl omezen na svobodě. Jeho následné
přemístění do ZZC Balková a posléze do ZZC Vyšní Lhoty určených pro dospělé považuje
stěžovatel za rozporné s §141 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť měl být jako
nezletilý cizinec bez doprovodu umístěn odděleně od dospělých osob. Žalovaná a krajský soud
nesprávně posoudily vhodnost podmínek v těchto zařízeních pro stěžovatele, a to zejména
ve vztahu k nepříznivým dopadům na jeho psychické zdraví.
[23] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkazuje na své vyjádření k žalobě a rozsudek
krajského soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
[24] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů stěžovatelem
uplatněných, současně přihlížel k tomu, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž
by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost je důvodná.
[26] Předmětem sporu je otázka zákonnosti zajištění stěžovatele za účelem správního
vyhoštění v situaci, kdy o sobě stěžovatel uváděl věk 17 let. Zajištění nezletilého cizince bez
doprovodu jakožto zranitelné osoby je dle §124 odst. 6 věta první zákona o pobytu cizinců
přípustné pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl
ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek [což odpovídá
důvodu zajištění dospělého cizince dle §124 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Ve větě druhé téhož
ustanovení však zákon připouští zajištění nezletilého cizince bez doprovodu také tehdy, když
správní orgán pojme důvodné pochybnosti o jeho nezletilosti. Tak tomu bylo i v případě
stěžovatele. Status nezletilého cizince bez doprovodu má značné výhody oproti dospělým
cizincům, a proto nelze vyloučit jeho zneužití tím, že cizinec bude tvrdit svou nezletilost, ač jeho
skutečný věk je vyšší. Proto pro zajištění nezletilého cizince bez doprovodu postačuje důvodná
pochybnost o jeho nezletilosti. Při tomto postupu je pak správní orgán oprávněn zajistit cizince
jen do doby, kdy je zjištěn jeho skutečný věk, a současně má správní orgán povinnost zahájit
úkony směřující ke zjištění tohoto věku bezodkladně po zajištění cizince.
[27] Nejvyšší správní soud se úvodem zabýval důvodností zajištění stěžovatele. Ten namítal,
že zjištěný skutkový stav nijak nenapovídal tomu, aby mohly žalované vzniknout důvodné
pochybnosti o jeho uváděném věku. Nejvyšší správní soud naopak přisvědčuje žalované,
že k závěrům o pravděpodobné zletilosti stěžovatele dospěla na základě objektivních fyzických
znaků stěžovatele (hrubost hlasu, rysy tváře, výrazný růst vousů na tváři) a skutečností
vyplývajících ze spisu, mj. že stěžovatel cestoval z Afghánistánu do České republiky a absolvoval
tak za spolupráce s převaděči velmi náročnou cestu o délce přibližně 6000 km. Z výpovědi
stěžovatele sice vyplývá, že si v zemi původu pro možnost vstupu do armády musel zařídit doklad
s odlišným datem narození, jelikož v té době nebyl zletilý a bez toho by jej do armády nepřijali,
ale od té události už uplynula nějaká doba a poté byl stěžovatel dalších osm měsíců na cestě
do Evropy, tudíž již zletilost nastat mohla; současně nelze vycházet čistě z tvrzení stěžovatele
motivovaného cílem dostat se do Německa.
[28] Stěžovateli lze sice přisvědčit v tom, že svůj věk uváděl konstantně stejný, avšak na rozdíl
od stěžovatele považuje Nejvyšší správní soud výše uvedené skutečnosti za dostatečné ke vzniku
pochybností o uváděném věku. Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí o zajištění
v co nejkratším termínu, a tudíž nelze jak na jeho odůvodnění, tak na jeho předchozí úvahy,
vč. případných pochybností o uváděném věku stěžovatele, klást přehnané nároky. Pokud
je zajištění stanoveno pouze na krátkou dobu a zjištění věku cizince proběhne velmi rychle dle
dostupných technologií [Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že zjištění
věku je možné např. FN Motol v řádu dnů (i do druhého dne), tudíž by měl být týden považován
za naprosto postačující dobu], pochybnosti o věku cizince založené převážně na jeho vzhledu
obstojí. Na tomto místě je však nutno zdůraznit, že zajištění zde stojí pouze v roli prozatímního
upravení poměrů pro případ, že by pochybnosti správního orgánu byly potvrzeny, a správní
orgán by měl stanovit délku zajištění jen v rozsahu dle odhadu časové náročnosti zamýšlených
úkonů směřujících k určení věku cizince. Na základě výše uvedených pochybností byla žalovaná
oprávněna zajistit stěžovatele z důvodu dle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 6 větou
druhou zákona o pobytu cizinců, jelikož vzhledem k opakovaně vyjádřenému úmyslu stěžovatele
dostat se do Německa a získat tam azyl zde existuje zřejmé nebezpečí maření výkonu rozhodnutí
o správním vyhoštění. V tomto bodě by tedy v případě naplnění dalšího bodu rozhodnutí
žalované obstálo.
[29] Pokud však jde o dobu zajištění, žalovaná v případě stěžovatele nezohlednila specifickou
zákonnou limitaci. V případě nezletilého cizince bez doprovodu, o jehož věku má správní orgán
důvodné pochybnosti, je dle §124 odst. 6 věty druhé zákona o pobytu cizinců doba zajištění
přípustná pouze na dobu zjišťování skutečného věku cizince. Žalovaná stanovila stěžovateli dobu
zajištění na maximální přípustnou délku zajištění nezletilých, tj. 90 dnů, a to za účelem vyřízení
úkonů nezbytných pro správní vyhoštění. Tento účel zajištění je však v případě nejasného věku
cizince v rozporu se zákonem a mohl by být důvodem teprve případného prodloužení zajištění
po zjištění dospělého věku stěžovatele. Další povinnost při zajišťování věku nezletilého dle §124
odst. 6 věty třetí téhož zákona spočívající v bezodkladném zahájení úkonů pro zjištění věku
cizince již žalovaná splnila, když ještě v den zajištění zaslala rentgenový snímek zápěstí
stěžovatele brněnské radiodiagnostické společnosti DC-Flipper s.r.o. s žádostí o stanovení
přibližného věku stěžovatele. Při určování délky zajištění však měla žalovaná vycházet právě
a pouze z toho, kdy bylo vzhledem k předpokládané složitosti a časové náročnosti možné
očekávat výsledky posouzení věku stěžovatele [obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 - 81 (ve znění opravného usnesení ze dne
16. 4. 2020, č. j. 2 Azs 198/2019 – 91), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46, ve skutkově podobné věci]. K tomu je třeba doplnit,
že žalovaná výslednou lékařskou zprávu společnosti DC-Flipper ze dne 20. 1. 2020 obdržela dne
29. 1. 2020, tj. pouhých 14 dní po zajištění stěžovatele. Touto zprávou byl stěžovateli zjištěn věk
minimálně 25 let a na jejím základě byl přemístěn do ZZC Balková, ačkoliv se zprávou stěžovatel
nebyl obeznámen.
[30] Žalovaná nevydala žádné nové rozhodnutí o zajištění stěžovatele, i když prvotní
rozhodnutí o jeho zajištění výsledky lékařského vyšetření přirozeně neodráží (byly dostupné
až posléze). Jak již Nejvyšší správní soud vyložil ve skutkově obdobné věci v rozsudku ze dne
25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46, takový postup nelze akceptovat a nic na tom nemění ani
to, že §124 odst. 6 věta druhá zákona o pobytu cizinců není samostatným zajišťovacím
důvodem. Celý §124 odst. 6 je totiž třeba vnímat jako důležité omezení oprávnění policie zajistit
nezletilého cizince bez doprovodu. Pakliže ho policie nezajistí podle věty první tohoto
ustanovení, nelze toto omezení v aplikační praxi obcházet tak, jak to učinila žalovaná. Vedle
samotného důvodu zajištění jsou totiž při zajištění podle věty druhé téhož ustanovení základními
předpoklady jeho zákonnosti: 1) prokázání důvodných pochybností, že jde o nezletilého,
a 2) omezení zajištění do doby, než bude zjištěn jeho skutečný věk. Druhý z bodů nebyl naplněn
ani v případě stěžovatele.
[31] Navíc lze k takto nezákonně stanovené době zajištění připočítat též vzniklou nemožnost
pravidelného soudního přezkumu, jenž je v případě zajištění velmi žádoucí. Stěžovatel sám
namítal, že ani využití žádosti o propuštění ze zařízení dle §129a zákona o pobytu cizinců
neposkytuje efektivní soudní ochranu pro přezkum důvodnosti zajištění, neboť je tato žádost
dosti limitovaná možnými termíny jejího podání, především tím, že ji lze podat až 30 od nabytí
právní moci rozhodnutí o zajištění, anebo až 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění. Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne
13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, č. 3982/2020 Sb. NSS, že „je vskutku neakceptovatelné,
že zajištěný cizinec je postaven před „Sophiinu volbu“, zda má ve třicetidenní lhůtě podat správní žalobu proti
rozhodnutí o zajištění s vědomím, že s ohledem na §75 s. ř. s. nemůže uplatňovat nové skutečnosti, anebo počkat
na uplynutí třicetidenní lhůty a podat si žádost o propuštění ze zajištění, v níž již nové skutečnosti uplatnit může,
současně však přijde o přístup k soudu za účelem přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Nadto k tomu
přistupuje nemožnost podat žádost o propuštění ze zajištění po dobu soudního řízení a ještě po dobu 30 dnů
po právní moci rozhodnutí soudu o žalobě, což značně prodlužuje délku doby, v níž je nemožné žádat o propuštění
ze zajištění a uplatnit nové skutečnosti, a činí ji do jisté míry nepředvídatelnou a závislou na vnějších okolnostech
(včetně toho, například, jak rychle soud písemně vyhotoví svůj rozsudek a doručí jej účastníkům)“. Institut
žádosti o propuštění ze zařízení účinný přezkum zákonnosti zajištění neumožňuje, i proto
Nejvyšší správní soud navrhl Ústavnímu soudu jeho zrušení (v podrobnostech viz např.
související rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46).
Stěžovateli lze přisvědčit, že jeho zajištěním na dobu 90 dní mu nebyl umožněn pravidelný
soudní přezkum.
[32] Krajský soud tedy pochybil, když rozhodnutí žalované nezrušil pro rozpor stanovené
doby zajištění s §124 odst. 6 větou druhou zákona o pobytu cizinců. K tomu již Nejvyšší správní
soud ve zmíněné věci sp. zn. 5 Azs 107/2020, konstatoval: „Zajištění nezletilých cizinců bez doprovodu,
u nichž jsou dány důvodné pochybnosti o jejich věku, je třeba vnímat jako jakési předběžné rozhodnutí s cílem
zatímně upravit poměry – a to do doby, než dané pochybnosti budou potvrzeny anebo vyvráceny. Tomu musí
odpovídat policií stanovená doba zajištění, která by se měla pohybovat v řádu jednotek dnů, nikoli týdnů či měsíců.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že proces posuzování věku není jednoduchý, nicméně zájem na získání
výsledku je zde zcela zásadní. Jedná se o zbavení osobní svobody zranitelného okruhu osob zpravidla na hranici
zletilosti, u nichž musí být rychlé posouzení a získání průkazných či přiměřeně spolehlivých výsledků posouzení
věku naprostou prioritou.“. Námitka stěžovatele ohledně nezákonného stanovení doby zajištění
je tedy důvodná.
[33] Možnosti následného postupu správního orgánu po obdržení výsledků zjišťování věku
cizince pak Nejvyšší správní soud v tomtéž judikátu vymezil
takto:
1) Pokud se prokáže, že je cizinec nezletilý, policie musí cizince propustit anebo vydá nové rozhodnutí
o zajištění v souladu s §124 odst. 6 větou první zákona o pobytu cizinců.
2) Pokud se prokáže, že je cizinec zletilý, a podle policie trvá i nadále důvod jeho zajištění, vydá rozhodnutí
o prodloužení zajištění na dobu dle předpokládané složitosti úkonů směřujících k přípravě výkonu
správního vyhoštění.
3) Pokud budou přetrvávat pochybnosti o věku cizince, policie ho propustí, příp. rozhodne o prodloužení
zajištění a stanoví dobu zajištění s přihlédnutím k náročnosti dalších úkonů týkajících se zjišťování věku
cizince.
[34] Přiměřená spolehlivost výsledků posouzení věku pak závisí na metodě, která je použita.
V daném případě byl zkoumán rentgen levé ruky, zápěstí a distálního předloktí stěžovatele,
a to metodou GP. Zákon o pobytu cizinců žádný postup pro určování věku nestanovuje, avšak
zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) v §89 odst. 3 lékařské vyšetření jako
možný důkazní prostředek předpokládá (ačkoli neuvádí konkrétní metodu), tudíž není důvod jej
vyloučit. Krajský soud v tomto směru učinil částečně zavádějící výklad, který je potřeba korigovat.
Nejvyšší správní soud poukazuje na jiný případ tří nezletilých cizinců bez doprovodu původem
z Afghánistánu, jejichž zajištěním za účelem předání podle §129 zákona o pobytu cizinců
se zabýval shora zmíněný rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 2 Azs 198/2019, z něhož vyplývá,
že v praxi byly zjištěny významné rozdíly mezi výsledky uvedených metod. Dotčení cizinci
se však domohli věcného přezkumu až v rámci jiného soudního řízení.
[35] Pro stručnost je v tomto ohledu možné odkázat např. na obecně dostupnou praktickou
příručku k posuzování věku, kterou vypracoval Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu
(EASO – European Asylum Support Office, druhé vydání, 2018), v níž je – s poukazem na odbornou
literaturu – vysvětleno, že je vyhodnocován tvar, velikost kostních částí a stupeň osifikace epifýzy
právě pomocí rentgenu ruky, který je porovnán:
a) podle radiologického atlasu, který obsahuje standardní snímky příslušného věku a pohlaví
k určení vývojového stadia; referenční publikací se stal atlas Greulicha a Pyleho (GP) –
tato metoda je výsledkem studie z roku 1935.
b) podle jednotlivých kostí, kde je stupeň zralosti určován u jednotlivých kostí a kombinuje
se pro účely výpočtu celkového stadia zralosti, což se opírá o přístup Tannera-
Whitehouse (TW), který je aktuálnější a dostupný ve třech vydáních.
[36] Nejvyšší správní soud nepopírá, že i metoda GP může být použita při odhadu kostního
věku, avšak má pochyby, že je metodou nejpřesnější, resp. přesnější než metoda TW3, která
odděleně hodnotí jednotlivé kosti. Ostatně to, že celosvětově užívanou metodou první volby
je metoda TW3 potvrzuje i odborné stanovisko doc. RNDr. H. K., CSc., které krajský soud
provedl jako důkaz během jednání.
[37] Současně lze komparativně poukázat např. na judikaturu švýcarského Federálního
správního soudu, která vychází z toho, že výsledek vyšetření zápěstní kosti má omezenou
autoritativní hodnotu – zvláště po dosažení věku 16 let je důkazní hodnota vyšetření nižší a nelze
z ní jednoznačně usuzovat na skutečný věk. Výpověď dotčeného cizince tak zjištěný výsledek
vyšetření věku nemůže zpochybnit, ledaže by byl vyšší o 3 a více let oproti cizincem udávanému
věku. Jako jediný důkaz je tak výsledek vyšetření kostního věku uznáván v případě,
že by odchylka oproti udávanému věku byla vyšší než 3 roky; (srov. rozsudky ze dne 10. 3. 2016,
sp. zn. D-5785/2015, a ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. E-7333/2018. Navíc si je třeba uvědomit,
že obě uvedené metody jsou založeny na srovnávacím materiálu, u něhož je nezbytné zohlednit
i jiný socioekonomický a geografický původ posuzovaných osob; srov. instruktivní rozsudek
ze dne ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. E-891/2017, na který velmi případně odkázal již Krajský soud
v Plzni v rozsudku č. j. 17 A 121/2019 – 74, a který se vyjadřuje k relevanci jednotlivých metod,
neboť v tomto ohledu bylo vedeno řádné znalecké dokazování.
[38] V případě stěžovatele tomu bylo právě tak, že rozdíl mezi jím uváděným věkem a věkem
zjištěným specializovaným zařízením byl podstatně vyšší než zmíněné tři roky. Stěžovatel uváděl
věk 17 let, zatímco ze závěrů lékařské zprávy o jeho věku vyplývá minimální pravděpodobný věk
25 let; rozdíl tak činí celých 8 let, což lze považovat za významné. V daném případě by tedy
vyhotovenou lékařskou zprávu bylo možné dle uvedených závěrů uznat jako jediný důkaz.
Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatele by důkaz o zletilosti
stěžovatele lékařskou zprávou mohl být považován za dostatečný a žalovaná tak nebyla povinna
výsledek ověřovat dalšími metodami. Vzhledem k povaze soudního přezkumu dle §75 s. ř. s.
však tyto úvahy krajského soudu byly nadbytečné, neboť v době rozhodování žalované jí nebyly
výsledky zjišťování věku stěžovatele známy. Přesto a právě proto Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že by bylo namístě, aby si policie, příp. Ministerstvo vnitra v rámci metodické
činnosti opatřilo odborně podložený závěr o podstatě metod TW3 a GP, vč. toho, do jaké míry
je možné jejich výsledky považovat za validní a za jakých okolností je nutné je doplnit.
[39] K námitce absence účelu zajištění Nejvyšší správní soud uvádí, že pro rozhodnutí
o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění se správní orgán nezbytně musí věnovat otázce,
zda je správní vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné, jak již vyjádřil zdejší soud
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb.
NSS, dle něhož má „správní orgán […] povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b
nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami
správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu
tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné
překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout,
pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán
je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu“ (pozn. podtržení doplněno
Nejvyšším správním soudem).
[40] Touto otázkou se žalovaná meritorně vůbec nezabývala, pouze uvedla, že jí nejsou známy
žádné překážky, které by z objektivních důvodů bránily či jakkoli jinak znemožňovaly realizaci
správního vyhoštění stěžovatele. Dospěla tedy čistě formální úvahou k závěru, že vyhoštění
stěžovatele je potenciálně možné, aniž by se zabývala tvrzeními stěžovatele a jeho důvody,
pro které opustil zemi původu. Stěžovatel přitom již u prvního výslechu uvedl, že se obává
ozbrojeného hnutí Tálibán, které kvůli snaze stěžovatele dostat se do afghánské armády
vyhrožovalo smrtí jemu i celé jeho rodině. K dotazu, jaký dopad by mělo správní vyhoštění
do jeho života, pak stěžovatel výslovně uvedl, že hnutí Tálibán by jej po návratu nejspíš zabilo.
Těmito okolnostmi se žalovaná vůbec nezabývala, natož aby alespoň předběžně posoudila
překážky správního vyhoštění stěžovatele dle požadavků popsaných ve výše citovaném usnesení
rozšířeného senátu zdejšího soudu.
[41] Ačkoliv Nejvyšší správní soud nepopírá, že pro časový prostor na vydání rozhodnutí
o zajištění na něj nelze klást přehnané nároky, žalovaná v ohledu na zkoumání překážek
vyhoštění stěžovatele nedostála nárokům žádným. Zajištění cizince je významným zásahem
do jeho práva na osobní svobodu a má-li obstát, musí být jeho účel řádně posouzen. Tímto
nedostatkem zatížila žalovaná své rozhodnutí nepřezkoumatelností, což nemohl napravit
ani krajský soud nahrazením těchto chybějících úvah svým vlastním odůvodněním. Krajský soud
navíc v tomto odůvodnění zcela nevhodně odkazoval např. na zprávy z českých médií,
na nespecifikovanou praxi jiných evropských států či na skutečnost, že stěžovatel nepožádal
v České republice o mezinárodní ochranu, což dle krajského soudu naznačuje ekonomickou
motivaci jeho cesty. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že přezkoumá-li krajský soud
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání
vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, a ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 As 110/2008 - 99).
[42] Jak zdejší soud podrobně vysvětlil již v opakovaně citovaném rozsudku sp. zn.
5 Azs 107/2020, je i v situaci, kdy stěžovatel nepodal žádost o mezinárodní ochranu, nezbytné
možné překážky jeho vycestování reálně posoudit; pouze toto posouzení je zárukou, že nedojde
k porušení principu non-refoulement, který má absolutní povahu a stanoví státům povinnost
nenavrátit cizince na území státu, ve kterém mu hrozí trest smrti, mučení, nebo jiné nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání, vč. případů, kdy je taková újma způsobena všeobecným
nerozlišujícím násilím panujícím v zemi, do níž má být cizinec navrácen (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 – 22). Námitka absence účelu
zajištění je vzhledem k jeho chybějícímu posouzení žalovanou a nepřípustnému nahrazení těchto
úvah krajským soudem rovněž důvodná.
[43] Nejvyšší správní soud se zabýval dále námitkou možných alternativ zajištění stěžovatele
a jeho umístěním v několika ZZC. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ačkoliv zákon umožňuje
zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, jen když nepostačuje uložení zvláštního opatření
za účelem vycestování (§124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), správní orgán není povinen vždy
nejdříve přistoupit k uložení zvláštního opatření a teprve v případě neúspěchu cizince zajistit,
neboť by tak často došlo ke zmaření výkonu správního vyhoštění (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 – 50). Mírnější opatření je tedy možné
účinně uložit pouze v situaci, kdy cizinec může dostát požadavkům těchto opatření a současně
není důvod se obávat, že by nezajištěný cizinec mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
V případě stěžovatele je třeba zdůraznit, že neměl vzhledem ke své nemajetnosti a absenci
jakýchkoliv sociálních vazeb v ČR žádné předpoklady k naplnění požadavků zvláštních opatření
a především popřel jejich účinnost opakovaným výrokem o tom, že jeho cílem je Německo.
Žalovaná tyto okolnosti zvážila a krajský soud tyto úvahy potvrdil.
[44] Pokud stěžovatel namítal, že měl být vzhledem ke své nezletilosti umístěn do Zařízení
pro děti – cizince v Praze, nelze mu přisvědčit, a to zejména kvůli tomu, že toto zařízení nijak
neomezuje svobodu cizince a tudíž není srovnatelnou alternativou zajištění. Vzhledem
k pochybnostem o jeho věku a k jeho úmyslu dostat se do Německa bylo zřejmé, že by takové
náhradní opatření nepostačovalo. Ve vztahu k ZZC Bělá-Jezová, kam byl stěžovatel umístěn,
i dalším ZZC, kam byl přemístěn po zjištění jeho věku, pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že umístění do konkrétních ZZC není v pravomoci žalované, nýbrž stojí na Správě uprchlických
zařízení. V daném případě tato rozhodla o umístění stěžovatele do ZZC Bělá-Jezová zejména
s ohledem na to, že na něj žalovaná nahlížela jako zranitelnou osobu, a tudíž bylo nejvhodnější jej
umístit právě do tohoto zařízení, které nejlépe odpovídá požadavkům ochrany nejlepšího zájmu
dítěte. Přesto zde však z logiky věci musí být přítomny bezpečnostní prvky, jelikož se stále jedná
o zajištění. Umístění stěžovatele do ZZC ani jeho přemístění však nelze napadat v rámci
žaloby proti rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel mohl uplatnit žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem (§82 s. ř. s.), ač i tento opravný prostředek může směřovat pouze vůči
porušení režimového opatření v zařízení, nikoliv proti konkrétnímu umístění. S odděleným
umisťováním nezletilých cizinců totiž počítá již zákon o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS
sp. zn. 9 Azs 63/2020, ze dne 25. 6. 2020).
[45] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu výrokem I. zrušil.
[46] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované výrokem II.
zrušil.
[47] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34,
č. 2757/2013 Sb. NSS, totiž platí, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno
na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být
pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen,
neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé
(§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení,
znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která
byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí“.
[48] Jelikož i v této věci Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění, které je prvním úkonem v řízení, neexistuje dále řízení, v němž by mělo
a mohlo být pokračováno. Proto nebylo možné věc žalované vrátit k dalšímu řízení.
[49] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout
kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). V nyní projednávané věci však
stěžovatel kasační stížností napadl pouze výrok I. rozsudku krajského soudu, kterým byla jeho
žaloba zamítnuta. Nicméně výrok II. o nákladech řízení je závislý právě na úspěchu žaloby,
a proto musel Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 části za středníkem s. ř. s. zrušit
i výrok II. rozsudku krajského soudu a rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení o žalobě, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší
správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu
soudních spisů je však patrno, že stěžovateli žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto výrokem III. rozhodl tak, že mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[50] V řízení o žalobě byl stěžovatel zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, která právo
na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství podle
zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. A jde-li o právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů, které Organizaci pro pomoc uprchlíkům v souvislosti se zastupováním stěžovatele
vznikly, těch se pověřená zaměstnankyně této organizace při jednání před krajským soudem
výslovně vzdala. V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem na základě
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 5 Azs 105/2020 – 15, nikoli
na základě plné moci. Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele,
který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., učinil dva úkony právní služby ve smyslu
§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační
stížnosti). Za každý tento úkon náleží jmenovanému mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 6800 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato
odměna a náhrada hotových výdajů dle §35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku odpovídající DPH
21 %. Výrokem IV. tedy Nejvyšší správní soud rozhodl, že mu bude z účtu Nejvyššího správního
soudu vyplacena částka celkem 8228 Kč, a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu