ECLI:CZ:NSS:2020:6.ADS.207.2019:31
sp. zn. 6 Ads 207/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška
(soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Barbory Berkové
v právní věci žalobkyně: ARRIVA MORAVA a.s., IČO 25827405, sídlem Vítkovická 3133/5,
Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupená JUDr. Jakubem Dohnalem, advokátem, sídlem
V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem
Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí ministryně práce
a sociálních věcí ze dne 7. června 2016 č. j. MPSV-2016/12132-52/51, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2019 č. j. 6 A 139/2016 - 74
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce
JUDr. Jakuba Dohnala, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Nezávislý odborový svaz automobilové dopravy (dále jen „NOSAD“) žalobkyni coby
zaměstnavateli dne 9. června 2015 navrhl uzavření kolektivní smlouvy na roky 2016 – 2017.
Ani po uplynutí 60 dnů od zahájení kolektivního vyjednávání (doručení návrhu na uzavření
kolektivní smlouvy žalobkyni) nedošlo k uzavření smlouvy ani k dohodě na osobě
zprostředkovatele. NOSAD následně podal žalovanému návrh na určení zprostředkovatele.
Žalovaný tomuto návrhu rozhodnutím ze dne ze dne 9. února 2016 č. j. 2015/51745-523 vyhověl
a určil ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy mezi žalobkyní a NOSAD zprostředkovatelem
JUDr. V. P.. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, v němž namítala, že NOSAD
jedná jménem 14 odborových organizací, které u žalobkyně působí, avšak nezastupuje patnáctou
(Odborovou organizaci ochrany práv zaměstnanců, dále jen „OOOPZ“). Ministryně práce
a sociálních věcí ze spisu zjistila, že žalobkyně nic nenamítala proti jednání se čtrnácti
odborovými organizacemi zastřešenými NOSAD, a vzhledem k tomu, že existenci OOOPZ se
nepodařilo prokázat, rozklad zamítla rozhodnutím označeným v návětí.
[2] Žalobu proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) nejprve odmítl usnesením ze dne 9. srpna 2016 č. j. 6 A 139/2016 - 30,
neboť věc dle jeho názoru náležela do pravomoci civilních soudů. Toto usnesení zrušil Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 5. října 2016 č. j. 6 Ads 203/2016 - 44, v němž dospěl k závěru,
že rozhodnutím o určení zprostředkovatele nezasahuje přímo do soukromoprávní sféry
zaměstnavatele, může jej však zkrátit na právech, a proto podléhá přezkumu ze strany správních
soudů.
[3] Městský soud následně žalobu zamítl rozsudkem označeným v návětí. Zaměřil
se především na otázku, jak lze dospět k závěru, že u zaměstnavatele působí odborová
organizace, což je klíčové pro posouzení, zda se měla kolektivního vyjednávání účastnit
i OOOPZ. Kombinací systematického a historického výkladu zákoníku práce městský soud
dovodil, že odborová organizace musí prokázat, že má ve svých stanovách založeno oprávnění
působit a jednat u zaměstnavatele a že sdružuje alespoň tři zaměstnance v pracovním poměru
u příslušného zaměstnavatele. OOOPZ však neprokázala, že tyto podmínky splnila, nereagovala
ani na výzvu žalovaného k zaslání podkladů prokazujících její oprávnění působit u žalobkyně.
Žalovaný nepřekročil svá oprávnění tím, že v rámci řízení o určení zprostředkovatele opatřoval
podklady, kterými by bylo možné doložit tvrzení žalobkyně, že návrh kolektivní smlouvy
neodsouhlasily všechny odborové organizace, které u ní působí. K námitce, že NOSAD vůbec
nebyla oprávněna jednat za 14 odborových organizací působících u žalobkyně, městský soud
uvedl, že tato otázka nebyla předmětem sporu mezi žalobkyní a NOSAD při uzavírání kolektivní
smlouvy, žalobkyně ji vznesla až v žalobě. Ačkoli městský soud přisvědčil žalobkyni, že OOOPZ
byla v době rozhodování žalovaného zapsána ve spolkovém rejstříku, shledal, že tato okolnost
nemá žádný vliv na to, zda OOOPZ u žalobkyně působila.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost. Namítala, že z textu příslušných ustanovení zákoníku práce vyplývá povinnost
odborových organizací pouze oznámit zaměstnavateli své působení, zákon jim neukládá cokoli
prokazovat. Městský soud výkladem nepřípustně dotvářel právo. Jeho rozhodnutí bylo zcela
nepředvídatelné a vneslo do dané problematiky právní nejistotu. Povinnost odborových
organizací formálně oznámit zaměstnavateli svoji existenci byla především reakcí zákonodárce
na působení jednočlenných odborových organizací, které se chovaly někdy až šikanózně. Nejvyšší
soud navíc opakovaně dovodil, že odborové organizace u zaměstnavatele působí, i když jej
o svém vzniku formálně neinformovaly. Čestné prohlášení předsedy OOOPZ tudíž musí být
dostatečným důkazem o existenci této odborové organizace. Odkazy městského soudu
na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za nepřípadné.
Stěžovatelka jednala v dobré víře a v souladu se zásadami pracovněprávních vztahů. Pokud by
OOOPZ ignorovala, riskovala by postih ze strany inspekce práce. Stěžovatelka nesouhlasí
ani se závěrem městského soudu, že žalovaný oprávněně požadoval důkaz o postavení OOOPZ
proto, že předložené čestné prohlášení pocházelo již z roku 2013. Zákoník práce vůbec nepočítá
s tím, že by odborová organizace měla svůj mandát obhajovat či opakovaně obhajovat.
Stěžovatelka trvá na tom, že čestné prohlášení předsedy OOOPZ ze dne 13. května 2013 dokládá
působení této odborové organizace u stěžovatelky, neboť všichni členové výboru, které zmiňuje,
byli v dané době zaměstnanci stěžovatelky, což žalovanému potvrdil personalista stěžovatelky,
přičemž stěžovatelce nebyla oznámena žádná změna.
[5] Stěžovatelka dále brojí proti závěru městského soudu, že zpochybňovala oprávnění
NOSAD zastupovat další odborové organizace bez důkazů, přičemž odkazuje na e-mailovou
komunikaci, kterou přiložila k žalobě, a namítá, že ve správním spise není žádný dokument
potvrzující mandát NOSAD jednat za zbylých 14 odborových organizací.
[6] Dále stěžovatelka odkázala na zákon o ochraně osobních údajů, který označuje údaj
o členství v odborové organizaci za citlivý. OOOPZ by musela mít ke sdělení tohoto údaje
souhlas svých členů, který lze odepřít. Prokázat, že odborová organizace sdružuje alespoň tři
zaměstnance v pracovním poměru u zaměstnavatele, by tak vůbec nemuselo být možné.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl pouze, že stěžovatelka opakuje
argumenty, s nimiž se již městský soudu přesvědčivě vypořádal.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[9] Z ustanovení §1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, vyplývá, že kolektivní
vyjednávání probíhá mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli nebo jejich organizacemi,
za případné součinnosti státu, a jeho cílem je uzavření kolektivní smlouvy. Kolektivní vyjednávání
je zahájeno předložením písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze smluvních
stran druhé smluvní straně (§8 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání). Spory o uzavření
kolektivní smlouvy označuje zákon o kolektivním vyjednávání za kolektivní spory (§10), které lze
řešit za pomoci zprostředkovatele. Toho si mohou v prvé řadě zvolit smluvní strany po vzájemné
dohodě (§11 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání). Nedohodnou-li se smluvní strany
na zprostředkovateli, určí zprostředkovatele ze seznamu zprostředkovatelů a rozhodců vedeného ministerstvem
na návrh kterékoliv ze smluvních stran [žalovaný]. Doručením rozhodnutí o určení zprostředkovatele je řízení
před zprostředkovatelem zahájeno. Ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy může být takový návrh podán nejdříve
po uplynutí 60 dnů od předložení písemného návrhu na uzavření této smlouvy (§11 odst. 2 zákona
o kolektivním vyjednávání).
[10] Podle §22 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, smí za zaměstnance uzavřít kolektivní
smlouvu pouze odborová organizace. Kolektivní smlouvu může uzavřít zaměstnavatel nebo více
zaměstnavatelů, nebo jedna nebo více organizací zaměstnavatelů na straně jedné a jedna
nebo více odborových organizací na straně druhé (§23 zákoníku práce). Podle §286 odst. 3
zákoníku práce působí odborová organizace u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je
k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně
vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její pobočná
organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy odborové organizace. Tato oprávnění vznikají odborové
organizaci dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila, že splňuje podmínky podle odstavce 3;
přestane-li odborová organizace tyto podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu
oznámit (§286 odst. 4 zákoníku práce). Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, musí
zaměstnavatel jednat o uzavření kolektivní smlouvy se všemi odborovými organizacemi; odborové organizace
vystupují a jednají s právními důsledky pro všechny zaměstnance společně a ve vzájemné shodě, nedohodnou-li
se mezi sebou a zaměstnavatelem jinak (§24 odst. 2 zákoníku práce).
[11] Jádrem posuzovaného sporu je otázka, jakým způsobem se zjišťuje, zda u zaměstnavatele
působí konkrétní odborová organizace ve smyslu §286 odst. 3 zákoníku práce, tedy zda stačí
neformální oznámení, jak tvrdí stěžovatelka, nebo je třeba i prokázat to, že odborová organizace
má u zaměstnavatele nejméně tři členy v pracovním poměru a její stanovy jí k působení
u zaměstnavatele (respektive, v kontextu projednávaného případu, ke kolektivnímu vyjednávání)
opravňují. Pokud by měla pravdu stěžovatelka, nemohl by žalovaný vydat rozhodnutí o určení
zprostředkovatele pro kolektivní vyjednávání na návrh NOSAD. Návrh na určení
zprostředkovatele totiž může podat pouze strana kolektivní smlouvy, za niž je třeba s ohledem
na §24 odst. 2 zákoníku práce považovat všechny odborové organizace působící
u zaměstnavatele. Návrh NOSAD však nepodpořila OOOPZ. Sporné tedy je, zda tato odborová
organizace působila u stěžovatelky a měla právo s ní jednat, či nikoli.
[12] První pohled na text §286 odst. 3 a 4 zákoníku práce opravdu budí dojem, že pro vznik
oprávnění odborové organizace jednat za své členy u zaměstnavatele postačí,
pokud zaměstnavateli (bez dalšího) oznámí, že splňuje zákonem stanovené podmínky. Městský
soud proti striktně jazykovému výkladu postavil výklad systematický a historický a dospěl
k závěru, že odborová organizace musí splnění podmínek stanovených v §286 odst. 3 zákoníku
práce prokázat, respektive, že zaměstnavatel se nemůže spoléhat na pouhé oznámení ze strany
odborové organizace a v případě pochybností by měl požadovat doklady osvědčující oprávnění
odborové organizace působit u něj. Nejvyšší správní soud se z níže uvedených důvodů přiklonil
ke stanovisku městského soudu.
[13] Z důvodové zprávy k zákonu č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl novelizován
§286 zákoníku práce do současné podoby (formulační změna související s rekodifikací
soukromého práva v důsledku novely č. 303/2013 Sb. není pro projednávanou věc relevantní),
vyplývá, že v minulosti byly potíže s určením okamžiku, od kdy má zaměstnavatel povinnost
jednat s konkrétní odborovou organizací, a „proto se navrhuje podrobněji upravit, kdy odborová organizace
u zaměstnavatele působí, a stanovit, že oprávnění odborové organizace vznikají, až když zaměstnavateli prokáže,
že splňuje stanovené podmínky. K založení občanského sdružení je zapotřebí nejméně tří členů, kteří musí být
identifikováni. Je proto spravedlivé stanovit obdobnou podmínku pro možnost působení odborové organizace
u zaměstnavatele a povinnost její splnění prokázat.“ Důvodová zpráva se podle všeho opírá o původní
znění návrhu pro meziresortní připomínkové řízení, které vázalo vznik oprávnění odborové
organizace u zaměstnavatele ke dni, kdy „doložila, že splňuje podmínky podle odstavce 3“ §286
zákoníku práce (VOZÁBOVÁ, E. Působnost odborové organizace u zaměstnavatele. Práce
a mzda. Praha: Wolters Kluwer, 11/2014, s. 10). I přes (nevysvětlenou) formulační změnu
schváleného znění oproti původnímu však Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že úmyslem
zákonodárce bylo zakotvit povinnost odborových organizací prokázat, že nejméně tři její členové
jsou zaměstnáni v pracovním poměru u zaměstnavatele, u něhož má odborová organizace
působit. Důvodem přijetí §286 odst. 3 a 4 totiž byl bezpochyby dřívější stav, kdy měl
zaměstnavatel povinnost jednat i s jednočlennými odborovými organizacemi (viz bod 290 nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06, vyhlášený pod č. 55/2008 Sb.),
o nichž ani nemusel vědět, neboť odborové organizace neměly povinnost jej o své existenci
informovat (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2002
sp. zn. 21 Cdo 1599/2001) – což měla nová právní úprava odstranit. Bylo by v rozporu s cílem
sledovaným novelizací zákoníku práce, aby odborovým organizacím nadále stačilo zaměstnavateli
pouze jednoduše oznámit, že u něj mají zaměstnané tři členy v pracovním poměru a že jsou
dle stanov oprávněny u něj působit, aniž by bylo možné tuto skutečnost ověřit. Odborová
organizace by totiž v takovém případě nemusela zákonné podmínky pro působení
u zaměstnavatele splňovat, stačilo by jí tvrdit, že tomu tak je. Tvrzení, že takové důsledky
zákonodárce opravdu zamýšlel, by se nejevilo jako přesvědčivé.
[14] Oznámením odborové organizace o působení u zaměstnavatele podle §286 odst. 4
zákoníku práce se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. srpna 2019 č. j. 21 Cdo 641/2018
se závěrem, že smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace
v pracovněprávních vztazích není, „aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace
působí, ‚pátral‘ a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele,
tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích
jako nejvýznamnějšího ‚zástupce zaměstnanců‘ je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo
postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí. Tak tomu nepochybně nemůže být dříve,
než zaměstnavatel získá informace o tom, že odborová organizace splňuje podmínky podle ustanovení §286
odst. 3 zák. práce a hodlá u něj působit. Odborová organizace je proto povinna tyto informace zaměstnavateli
oznámit. Zákonná úprava tímto způsobem sleduje odstranění právní nejistoty v otázce působení odborové
organizace u zaměstnavatele tak, aby nedocházelo k situacím, kdy se zaměstnavatel až následně dozví o tom,
že u něj odborová organizace působí, a kdy jen z tohoto důvodu vůči ní neplnil dané povinnosti […] smysl a účel
právní úpravy obsažené v ustanoveních §286 odst. 3 a 4 zák. práce by nemohl být naplněn, pokud by
zaměstnavatel neměl možnost se přesvědčit o pravdivosti údajů uvedených v oznámení a musel by vycházet
jen z nepodložených informací, které v něm odborová organizace uvedla. Takový stav by zakládal ničím
neopodstatněnou nerovnováhu účastníků pracovněprávního vztahu, která nemůže být odůvodněna výkonem práva
svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů a pro kterou nelze nacházet
oporu ani v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení
zaměstnance“.
[15] Stejným způsobem ostatně vykládá §286 odst. 3 a 4 zákoníku práce i odborná literatura:
„Odborová organizace také musí na požádání zaměstnavateli prokázat splnění podmínky 3 členů/zaměstnanců“
(VYSOKAJOVÁ, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. Praha: Wolters Kluwer. Cit. dle ASPI, §286).
Obdobně též PICHRT, J. Zákoník práce. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer (ASPI, §286),
rozebírá způsob, jakým odborová organizace prokazuje, že alespoň tři její členové jsou
u zaměstnavatele v pracovním poměru. Ani další autorský kolektiv nemá pochybnosti,
že podmínka alespoň tří členů v pracovním poměru u zaměstnavatele je skutečností
„prokazovanou, tedy že splnění této hmotněprávní ‚podmínky‘ je třeba ze strany odborové organizace
zaměstnavateli prokázat“ (BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2019. Cit. dle Beck-online, §286). Také E. Vozábová ve výše citovaném
článku dospívá k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo „aby odborová organizace svoje působení
u zaměstnavatele řádně prokázala. Celkový výklad by tedy měl spíše převážit tímto směrem, i s ohledem na to,
že z hlediska dalšího působení u zaměstnavatele by odborová organizace měla mít zájem na nastolení
pokud možno nekonfliktní atmosféry. Při interpretaci je dále třeba vzít v úvahu skutečnost, že dnem následujícím
po dni oznámení získává odborová organizace u zaměstnavatele mnohá oprávnění, a to včetně práva na informace,
které mohou být poskytnuty jako důvěrné, a včetně zastupování jednotlivých zaměstnanců v individuálních
pracovněprávních vztazích v souladu s §286 odst. 6 zákoníku práce. I z hlediska zásad, na kterých soukromé
právo spočívá (dobré mravy dle §2 odst. 3 občanského zákoníku) je třeba vykládat toto ustanovení tak,
aby nebylo na újmu zaměstnavateli a jeho zaměstnancům, a z toho důvodu existenci a oprávnění nového účastníka
pracovněprávních vztahů náležitě prověřit.“
[16] Nejvyšší správní soud nevidí důvod k tomu, aby v projednávané věci vyložil §286 odst. 3
a 4 zákoníku práce jinak než Nejvyšší soud a autoři odborné literatury. Ačkoli tedy izolovaný
jazykový výklad §286 odst. 3 a 4 zákoníku práce by mohl odpovídat stanovisku stěžovatelky,
historický i teleologický výklad těchto ustanovení dávají za pravdu žalovanému a městskému
soudu. A jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jazykový výklad hraje roli především
při prvotním zkoumání obsahu právní normy, nelze jím však popřít její smysl a účel
(srov. v tomto směru opakovaně vzpomínaný nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.).
[17] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu,
na něž v kasační stížnosti poukazovala stěžovatelka, se vztahují ke znění zákoníku práce
účinnému do konce roku 2011, a závěry v nich učiněné tudíž nejsou na projednávanou věc
aplikovatelné (ostatně, tehdejší judikatura byla jedním z důvodů přijetí současného §286 odst. 3
a 4 zákoníku práce).
[18] Nejvyšší správní soud však považuje za vhodné doplnit, že citované názory se na řešenou
problematiku zaměřují především z pohledu zájmů a ochrany zaměstnavatele před účelově
zakládanými odborovými organizacemi, jejichž cílem může být v krajních případech dokonce
šikana zaměstnavatele (jako modelový případ viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. ledna 2013 sp. zn. 21 Cdo 974/2012). V projednávaném případě se však uznání OOOPZ
pouze na základě neformálního oznámení dovolává stěžovatelka právě z pozice zaměstnavatele,
zatímco důkaz o působení této odborové organizace u stěžovatelky požaduje žalovaný.
[19] Podle čl. 27 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod je nepřípustné
zvýhodňovat některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví. Zákaz zvýhodňování
některých odborových organizací se přitom „netýká pouze státu, nýbrž každého, tj. především
zaměstnavatelů“ (bod 46 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. května 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/12,
vyhlášeného pod č. 207/2017 Sb.). Rovněž v nálezu ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06,
vyhlášeném pod č. 116/2008 Sb., Ústavní soud vyzdvihl princip odborové rovnosti: „Z principu
svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící
u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje,
ani se zřetelem k počtu svých členů.“ V kontextu projednávané věci má ústavněprávní požadavek
na rovné zacházení s odborovými organizacemi význam především v tom směru, že není
přípustné (kolektivně) vyjednávat s odborovými organizacemi, které se pouze prohlásí
za odborové organizace působící u zaměstnavatele, aniž by splňovaly zákonem stanovené
podmínky, stejně jako s těmi, které zákonný požadavek na minimální počet členů zaměstnaných
u zaměstnavatele v pracovním poměru a odpovídající ustanovení ve stanovách splňují. Má-li být
zajištěno, že zaměstnavatel bude jednat pouze s těmi odborovými organizacemi, které u něj
skutečně působí ve smyslu §286 odst. 3 zákoníku práce, musí být odborové organizace schopné
naplnění zákonných požadavků prokázat. Nelze zapomínat ani na zájmy zaměstnanců,
kteří nejsou odborově organizováni – za ty totiž uzavírá kolektivní smlouvu právě odborová
organizace (§24 odst. 1 zákoníku práce). I Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku
sp. zn. 21 Cdo 641/2018 uznal, že nezbytnost doložit splnění podmínek podle §268 odst. 3
zákoníku práce „představuje pojistku minimální reprezentativnosti požadované zákonem, která má zajistit,
aby práva jiných zástupců zaměstnanců působících u zaměstnavatele (např. již u zaměstnavatele fungujících
odborových organizací v rámci kolektivního vyjednávání aj.), ale ve svém důsledku i práva odborově
neorganizovaných zaměstnanců, nebyla porušována, resp. negativně dotčena tím, že by zaměstnavatel plnil
příslušné povinnosti (také) vůči subjektu, který požadavky minimální reprezentativnosti nesplňuje (např. umožnil
by účastnit se kolektivního vyjednávání, či dokonce uzavírat kolektivní smlouvu za všechny zaměstnance odborové
organizaci, u které by neměl prokázáno, že tyto minimální požadavky splnila).“ Z toho vyplývá,
že požadavek žalovaného, aby stěžovatelka prokázala, že je OOOPZ skutečně oprávněna
ke kolektivnímu vyjednávání se stěžovatelkou, má oporu v zákoníku práce.
[20] Nejvyšší správní soud proto posoudil, zda obstojí závěr městského soudu, že OOOPZ
či stěžovatelka žalovanému nepředložily důkaz o oprávnění OOOPZ působit u stěžovatelky.
Vycházel přitom ze správního spisu, z něhož vyplynuly následující skutečnosti:
[21] E-mailem ze dne 4. ledna 2016 projektový manažer stěžovatelky sdělil žalovanému,
že J. M., předseda OOOPZ, stěžovatelce formou čestného prohlášení ze dne 13. května 2013
sdělil, kolik má jeho organizace členů (zaměstnanců stěžovatelky) a kdo je ve výboru této
odborové organizace (jmenovitě). Všichni jmenovaní v čestném prohlášení byli v té době
zaměstnanci stěžovatelky. Další sdělení o změně v počtu členů nebo výboru OOOPZ
stěžovatelka od J. M. neobdržela.
[22] Žalovaný následně stěžovatelku i OOOPZ (prostřednictvím J. M.a) vyzval k předložení
podkladů, ze kterých bude zřejmé, že OOOPZ je právoplatným a řádně registrovaným subjektem
a že splňuje podmínky stanovené §286 odst. 3 zákoníku práce, a tedy působí u stěžovatelky
oprávněně.
[23] Dopisem ze dne 22. ledna 2016 stěžovatelka žalovaného informovala, že jí J. M.o pouze
oznámil svoji příslušnost a právo jednat podle §286 odst. 3 zákoníku práce. Své oznámení však
písemně nedoložil. Do uvedeného dne stěžovatelka neobdržela seznam členů OOOPZ, kteří jsou
současně zaměstnanci stěžovatelky, stanovy OOOPZ ani doklad prokazující oprávnění J. M.
jednat za OOOPZ. J. M. odmítá stěžovatelce tyto doklady předložit s odůvodněním, že mu to
zákon neukládá. Předložil stěžovatelce pouze seznam členů orgánu OOOPZ (s ohledem na
povinnost stěžovatelky požádat odborovou organizaci o souhlas s výpovědí či okamžitým
zrušením pracovního těchto zaměstnanců podle §61 odst. 2 zákoníku práce) ve formě čestného
prohlášení ze dne 13. května 2013. Všichni jmenovaní na čestném prohlášení byli v době jeho
sepsání zaměstnanci stěžovatelky. Na základě čestného prohlášení stěžovatelka potvrdila
příslušnost OOOPZ a J. M. pro jednání se stěžovatelkou podle §286 zákoníku práce. O dalších
změnách v orgánu OOOPZ a podmínkách podle §286 odst. 4 zákoníku práce J. M. stěžovatelku
neinformoval, přestože místopředseda OOOPZ uvedený na čestném prohlášení pro stěžovatelku
již od 11. září 2015 nepracuje. Závěrem stěžovatelka v dopise konstatovala, že J. M. a jeho
OOOPZ jsou oprávněni kolektivně vyjednávat se stěžovatelkou, protože současná legislativa
stěžovatelce nedává jinou možnost ověřit si uvedené skutečnosti.
[24] K tomuto dopisu bylo přiloženo čestné prohlášení, že OOOPZ Kopřivnice má ke dni
13. května 2013 „46 svých členů. Za tuto odb. organizaci je oprávněn jednat předseda této organizace p. J. M..“
Čestné prohlášení podepsali za výbor OOOPZ tři osoby (jejich jména nejsou zcela čitelná), za
odborovou organizaci je podepsal J. M.
[25] OOOPZ na výzvu žalovaného neodpověděla.
[26] Z uvedeného vyplývá, že jediným „důkazem“ o existenci OOOPZ, respektive o tom,
že tato organizace splňuje podmínky pro působení u stěžovatelky podle §286 odst. 3 zákoníku
práce, který měl žalovaný k dispozici, bylo čestné prohlášení ze dne 13. května 2013. Ve shodě
s městským soudem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že toto čestné prohlášení není
dostačující.
[27] Je pravda, že toto čestné prohlášení bylo sepsáno ještě před účinností §286 odst. 3 a 4
zákoníku práce, které požadují, aby odborová organizace měla u zaměstnavatele alespoň
tři členy v pracovním poměru a její stanovy jí k působení u zaměstnavatele opravňovaly
a aby tuto skutečnost zaměstnavateli oznámila (prokázala). Z pohledu právní úpravy účinné
do konce roku 2013 by čestné prohlášení J. M. ke vzniku povinnosti zaměstnavatele i ostatních
odborových organizací brát OOOPZ v úvahu jistě postačovalo (žádné oznámení by vlastně
zapotřebí nebylo). Avšak žalovaný posuzoval situaci v letech 2015 a 2016, přičemž sama
stěžovatelka uznala, že jeden z členů výboru OOOPZ uvedených na čestném prohlášení
u ní již nepracuje. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud za zcela správný závěr
městského soudu, že „vzhledem k uplynutí doby od předložení čestného prohlášení ze dne 13. 5. 2013 se jeví
oprávněným požadavek, aby bylo postaveno najisto, že OOOPZ splňuje podmínky pro postavení odborové
organizace oprávněné zúčastnit se kolektivního vyjednávání u žalobce“ (závěr odst. 23 napadeného
rozsudku). Stěžovatelka vykládá zákoník práce tak, že odborová organizace, která by
u zaměstnavatele nějakou dobu působila, avšak v průběhu času by přestala splňovat zákonné
podmínky (například by počet jejích členů v pracovním poměru u zaměstnavatele poklesl pod tři),
by i nadále byla rovnocenným partnerem pro kolektivní vyjednávání, popřípadě jiné jednání
se zaměstnavatelem. Takový výklad však nemá oporu v textu zákona. Ustanovení §284 zákoníku
práce sice stanoví okamžik, kdy oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele vznikají,
aniž by určoval i okamžik jejich zániku, to však neznamená, že by tato oprávnění byla věčná.
Jejich trvání je totiž omezeno právě na dobu, po kterou odborová organizace splňuje podmínky
podle §286 odst. 3 zákoníku práce. Přestane-li je splňovat, není oprávněna u zaměstnavatele
působit. Z toho vyplývá, že pokud vzniknou pochybnosti o tom, že odborová organizace má
u zaměstnavatele v pracovním poměru alespoň tři členy či že ji její stanovy opravňují působit
u zaměstnavatele a jednat s ním, je zcela oprávněné po ní požadovat, aby tyto skutečnosti
prokázala (byť tak již v minulosti učinila, nebo začala u zaměstnavatele působit ještě v době,
kdy to zákon nevyžadoval). Opačný výklad by opět otevíral prostor pro účelové a obstrukční
postupy, čemuž mělo přijetí §286 odst. 3 a 4 zákoníku práce zabránit.
[28] V kontextu právního stavu účinného v době rozhodování o určení zprostředkovatele
ve sporu o zavření kolektivní smlouvy mezi stěžovatelkou a NOSAD nelze čestné prohlášení
ze dne 13. května 2013 považovat za oznámení o působení odborové organizace podle §286
odst. 4 zákoníku práce. I pokud by Nejvyšší správní soud odhlédl od dlouhého časového úseku,
který od sepsání čestného prohlášení uplynul a který významně snižuje jeho vypovídací hodnotu,
je třeba uzavřít, že čestné prohlášení nesplňuje obsahové náležitosti oznámení podle §286
odst. 4 zákoníku práce. Těmi jsou podle výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 21 Cdo 641/2018 „jednak sdělení (údaje o tom), že stanovy odborové organizace upravují její působení
u zaměstnavatele a oprávnění jednat (včetně údajů o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn
jednat se zaměstnavatelem) a že alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, jednak doložení
sdělovaných údajů.“ Čestné prohlášení, které předložila stěžovatelka, tyto náležitosti nesplňuje,
a neprokazuje oprávnění OOOPZ působit u stěžovatelky.
[29] K obavám stěžovatelky týkajícím ochrany osobních údajů zaměstnanců, kteří jsou členy
odborové organizace, Nejvyšší správní soud opět odkazuje na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené
v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 641/2018: „Zákoník práce nestanoví, jakým způsobem má odborová organizace
prokázat, že alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Nepochybně však doložení
této podmínky nelze vykládat tak, že by odborová organizace byla povinna předložit zaměstnavateli jmenovitý
seznam svých členů. Členství v odborové organizaci je považováno za „citlivý údaj“ [§4 písm. b) zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinného
do 23. 4. 2019], o kterém by odborová organizace mohla zaměstnavatele informovat jen tehdy, pokud by
k tomu zaměstnanec (její člen) dal v souladu s ustanovením §9 písm. a) uvedeného zákona výslovný souhlas
[za právní úpravy účinné v době vydání rozsudku odvolacího soudu srov. čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních
údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů
- GDPR)]; zaměstnavatel podle ustanovení §316 odst. 4 písm. e) zák. práce ani nesmí od zaměstnance
informace o jeho členství v odborové organizaci vyžadovat. I když lze předpokládat, že v praxi se v převážné
většině případů minimálně 3 členové odborové organizace otevřeně ke svému členství přihlásí (zpravidla to budou
odboroví funkcionáři, kteří budou za odborovou organizaci jednat se zaměstnavatelem), nelze vyloučit případy,
ve kterých minimální počet 3 členů odborové organizace výslovný souhlas se zveřejněním svého členství neudělí.
To však neznamená, že by v těchto případech na požadavek doložení zákonem stanoveného minimálního počtu
členů odborové organizace z řad zaměstnanců, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, bylo možno
rezignovat. Je totiž třeba mít na zřeteli, že nezbytnost doložení splnění dané podmínky představuje pojistku
minimální reprezentativnosti požadované zákonem […]. Bude tedy na odborové organizaci, aby v takovém
případě zvolila takový způsob doložení splnění dané podmínky, s nímž nebude spojeno zveřejnění členství
v odborové organizaci u konkrétních osob; v úvahu například připadá v odborné literatuře zmiňované osvědčení
jiných skutkových dějů podle ustanovení §79 notářského řádu provedené formou notářského zápisu“ (obdobně
srov. výše citovanou odbornou literaturu). V projednávaném případě navíc OOOPZ nedoložila
ani to, že by ji její stanovy opravňovaly k působení u stěžovatelky a k jednání s ní,
tedy skutečnost, jejíž prokázání ochrana osobních údajů rozhodně nebrání.
[30] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že nic neotřáslo závěrem
městského soudu, že stěžovatelka neprokázala, že by OOOPZ byla odborovou organizací,
která u ní působí, a tudíž by byla oprávněna účastnit se kolektivního vyjednávání (§24 odst. 2
zákoníku práce). Žalovaný tudíž postupoval správně, když na základě návrhu NOSAD, který
zastupoval i dalších třináct odborových organizací, které u stěžovatelky prokazatelně působí, určil
zprostředkovatele ve sporu mezi stěžovatelkou a NOSAD o uzavření kolektivní smlouvy na roky
2016 – 2017.
[31] Stěžovatelka oprávněně brojila proti závěru městského soudu, že svou námitku
zpochybňující oprávnění NOSAD jednat za zbývající odborové organizace nepodpořila žádnými
důkazy. K žalobě byl totiž přiložen e-mail ze dne 1. června 2016 od předsedy jedné z odborových
organizací, které u stěžovatelky působí. Avšak městský soud správně shledal, že předmětem sporu
mezi stěžovatelkou a NOSAD vůbec nebylo oprávnění této odborové organizace zastupovat
ostatní odborové organizace, které u stěžovatelky působí. Žalovaný tedy posuzoval výhradně
otázku, zda OOOPZ působila u stěžovatelky, a měla být tím pádem zahrnuta do kolektivního
vyjednávání, či nikoli. S touto otázkou se žalobní námitka zpochybňující oprávnění NOSAD
jednat za ostatní odborové organizace zcela míjí, a proto nemůže být úspěšná.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Z uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady
nad rámec obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[34] Nejvyšší správní soud poté, co obdržel kasační stížnost, vyzval žalobkyni k zaplacení
soudního poplatku, neboť měl za to, že nebyly splněny podmínky řízení podle zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně této výzvě vyhověla a soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč zaplatila. Nicméně, podle usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2016 č. j. 10 Afs 186/2014 - 60, č. 3396/2016 Sb.
NSS, účastník řízení, který podává kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu vydanému
poté, co bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti téhož účastníka Nejvyšším
správním soudem zrušeno, není povinen platit soudní poplatek za tuto další kasační stížnost,
pokud jej již jednou zaplatil (§6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích). Jelikož stěžovatelka
soudní poplatek zaplatila již v řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského soudu
o odmítnutí žaloby (sp. zn. 6 Ads 203/2016, viz výše bod [2]), nebyla povinna platit
jej v nynějším řízení. Podle §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek z účtu
soudu, jestliže jej zaplatil ten, kdo k tomu nebyl povinen. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
o vrácení soudního poplatku zaplaceného za nyní projednávanou kasační stížnost, a to ve lhůtě
stanovené v §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu