ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.131.2020:19
sp. zn. 6 Azs 131/2020 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Z. S., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6 – Dejvice, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.
m. Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. února 2020, č. j. KRPA-46477-17/ČJ-2020-000022-MIG, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2020 č. j. 13 A 14/2020 - 39
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl dne 6. února 2020 na pražském hlavním nádraží kontrolován policejní
hlídkou, jíž nepředložil žádný doklad totožnosti. Sdělil jen to, že je z Afghánistánu a je na cestě
do Německa. Při podání vysvětlení žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne
5. února 2020 skrytě v návěsu nákladního automobilu. Nemá cestovní doklad ani oprávnění
k pobytu. Před třemi lety vycestoval z Afghánistánu do Pákistánu, poté do Íránu, přes Turecko,
kde strávil dva roky, do Řecka, Makedonie a Srbska, následně až na území České republiky. Cílem
jeho cesty je Francie. Převaděči zaplatil 8 000 dolarů, cestoval sám. Zatím nikde nežádal o azyl,
chce tak učinit až ve Francii. Českou republikou pouze projížděl, nechce zde zůstat. Je svobodný
a bezdětný, v Afghánistánu má rodiče a devět sourozenců. Nechce se vrátit do Afghánistánu.
Neví o žádné překážce, která by mu znemožňovala vycestovat z České republiky. Chce
do Francie. Jeho rodina má velké problémy. Otec pracuje jako úředník a dvakrát jej zbili
příslušníci Islámského státu a vyhrožují mu. Chtějí, aby se k nim žalobce jako jeho nejstarší syn
přidal.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. února 2020 č. j. KRPA-46477-15/ČJ-2020-000022-
MIG bylo žalobci uloženo správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu na území členských států
Evropské unie po dobu 24 měsíců.
[3] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný žalobce zajistil za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na 90 dnů ode dne
omezení osobní svobody, neboť shledal nebezpečí, že by žalobce mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalovaný konstatoval, že pokud by žalobci v zemi
původu hrozilo skutečné a aktuální nebezpečí, mohl o azyl požádat v první bezpečné zemi,
do níž přicestoval. I skutečnost, že dva roky žil a pracoval v Turecku, však svědčí o tom, že cesta
žalobce do Francie je čistě ekonomického charakteru. Uložení zvláštních opatření za účelem
vycestování žalovaný vyloučil. Obavy žalobce z návratu do země původu žalovaný vyvrátil
na základě závazného stanoviska, z něhož vyplývá, že vycestování žalobce je možné.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí o zajištění žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) zamítl rozsudkem označeným v návětí. Shledal, že žalobce nezmínil
ani nedoložil žádné konkrétní hrozby, které mu v zemi původu hrozí, ani nepožádal
o mezinárodní ochranu bezprostředně po vstupu do bezpečných zemí, což jeho tvrzené obavy
významně relativizuje. Ministerstvo vnitra ve svém závazném stanovisku uvedlo, že nenalezlo
žádné skutečnosti, které by svědčily o nebezpečí pro žalobce v případě návratu do vlasti,
které by dosahovalo úrovně mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
Městský soud odkázal na závazné stanovisko, z něhož vyplývá, že teroristické organizace
(Tálibán, Islámský stát) nepůsobí na celém území Afghánistánu a tamní vláda nijak neomezuje
právo občanů cestovat v rámci země i do zahraničí. Afghánské úřady spolupracují s Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky při poskytování pomoci uprchlíkům, žadatelům
o mezinárodní ochranu i osobám bez státní příslušnosti, přičemž v roce 2017 se do země vrátilo
až 560 tisíc uprchlíků z Íránu a Pákistánu. Městský soud poukázal též na skutečnost, že možnosti
vycestování cizince se v rozhodnutí o zajištění posuzují pouze předběžně, těžiště rozhodování
v tomto směru leží v řízení o správním vyhoštění, a uzavřel, že žalovaný vyšel z dostatečně
zjištěného skutkového stavu.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Vyjádřil nesouhlas se závěry městského soudu a namítl, že žalovaný jej zajistil bez konkrétního
vypořádání obav z vážné újmy hrozící mu v Afghánistánu. Žalovaný se opřel pouze o zcela
obecné konstatování v závazném stanovisku Ministerstva vnitra, které vůbec nevypořádává
individuální důvody stěžovatelova útěku a jeho obavy ze strany Islámského státu.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[8] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaný oprávněn zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto […] a nepostačuje zvláštní opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání […].
[9] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. listopadu 2011
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „v případech, kdy bude již v době
rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody
cizince považovat za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních
práv a podle současného právního stavu ani s […] ustanoveními návratové směrnice.“ Rozšířený senát
však přihlédl rovněž k tomu, že „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má
být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má
jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl
být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného
správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR“, a že časový prostor pro řízení o zajištění
je velmi omezený. Správní orgán má proto „povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými
překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky
v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo.
V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění, předání nebo vycestování cizince
před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a […] učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění,
předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné“ a „v případě, kdy bude správnímu orgánu již
před rozhodnutím o zajištění cizince zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve,
než si opatří závazné stanovisko Ministerstva vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné“.
[10] Nejvyšší správní soud uvádí, že citované závěry nejsou na projednávaný případ zcela
přenositelné. Míří totiž primárně na situace, kdy je cizinec zajištěn dříve, než je rozhodnuto
o jeho správním vyhoštění. Avšak v této věci bylo rozhodnutí o zajištění stěžovatele vydáno
až po rozhodnutí o správním vyhoštění (přesněji řečeno, obě rozhodnutí byla vydána ve stejný
den, ale rozhodnutí o správním vyhoštění je ve spise založeno dříve). Při rozhodování o zajištění
stěžovatele měl tedy žalovaný k dispozici stejné podklady jako při vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění. Stále však platí, že účelem rozhodnutí o zajištění ani jeho následného přezkumu není
konečné řešení otázky, zda má být cizinci uloženo správní vyhoštění. Ani soudní přezkum
rozhodnutí o zajištění nemá nahrazovat či zdvojovat přezkum rozhodnutí o správní vyhoštění.
Proto i v případech, kdy je rozhodnutí o zajištění vydáno zároveň s rozhodnutím o správním
vyhoštění, bude předmětem přezkumu rozhodnutí o zajištění především posuzování, zda existuje
nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění
(což stěžovatel v této věci nezpochybňoval), a případné důvody znemožňující vycestování (§179
zákona o pobytu cizinců) mohou odůvodnit zrušení rozhodnutí o zajištění pouze tehdy,
pokud budou zřejmé, či pokud se jimi žalovaný nebude zabývat v potřebném rozsahu.
[11] Stěžovatel v rámci podání vysvětlení uvedl, že jeho rodina má velké problémy, otec
pracuje jako úředník a dvakrát ho zbili příslušníci Islámského státu, kteří mu vyhrožují a chtějí,
aby se k nim stěžovatel jako nejstarší syn přidal. Po zahájení řízení o správním vyhoštění
se stěžovatel k věci odmítl dále vyjadřovat s tím, že vše již uvedl při podání vysvětlení.
[12] Žalovaný v souladu s výše citovanými závěry rozšířeného senátu vycházel
při rozhodování o zajištění stěžovatele ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnostem
vycestování stěžovatele. Ministerstvo vnitra na základě informací o zemi původu stěžovatele
dospělo k závěru, že vycestování stěžovatele je možné. Vycházelo z možnosti vnitřního přesídlení
stěžovatele a z působení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na území Afghánistánu.
Dále konstatovalo, že důvody, které stěžovatele vedly k opuštění vlasti, byly ekonomického rázu.
Tyto závěry žalovaný převzal i do rozhodnutí o zajištění.
[13] Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel závěry žalovaného ohledně
možností vnitřního přesídlení či jiných prostředků ochrany na území Afghánistánu jinak
nezpochybňoval, domáhal se pouze toho, aby se žalovaný podrobněji zabýval jeho obavami
z Islámského státu. Tyto obavy však stěžovatel zmínil jen velmi obecně, v rámci podání
vysvětlení, a po zahájení správního řízení odmítl uvést jakékoli podrobnosti. Za takové situace
nelze žalovanému ani Ministerstvu vnitra vytýkat, že tvrzené obavy stěžovatele z návratu
nerozebírali hlouběji, neboť k tomu neměli od stěžovatele dostatek informací. Námitky
stěžovatele, že závazné stanovisko dostatečně nevypořádává jeho obavy z návratu, jsou
proto liché. Nejvyšší správní soud k tomu též ve shodě se žalovaným a městským soudem
podotýká, že pokud by stěžovateli v zemi původu skutečně hrozila vážná újma, mohl požádat
o mezinárodní ochranu v první bezpečné zemi, na jejíž území vstoupil, či alespoň
ihned po příjezdu do Evropské unie. To, že stěžovatel trvá na tom, že chce jet do Francie, svědčí
o tom, že vlast opustil spíše z ekonomických, nikoli z bezpečnostních důvodů.
[14] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozsudek ze dne 15. srpna 2019
č. j. 5 Azs 370/2018 - 29, v němž vyhodnotil jako zákonné rozhodnutí o zajištění státního
příslušníka Afghánistánu, pocházejícího stejně jako nynější stěžovatel z města Konnar,
který uváděl, že jeho otec pracuje jako úředník, a vyjadřoval obavy ze strany povstalců,
kteří chtěli, aby se k nim přidal (tedy cizince s příběhem, který se v podstatných rysech shoduje
s tím stěžovatelovým). Nejvyšší správní soud i tehdy vycházel ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ohledně možností vnitřního přesídlení stěžovatele a aproboval závěr,
že ačkoli je situace v Afghánistánu nestabilní, pouhá přítomnost na jeho území nevyvolává
hrozbu špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podobně v rozsudku ze dne 26. června 2019 č. j. 2 Azs 116/2019 - 27 Nejvyšší správní soud
připustil zajištění státního příslušníka Afghánistánu za účelem správního vyhoštění, respektive
možnost budoucího výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, a to právě s odkazem na možnosti
vnitřního přesídlení. V projednávané věci nemá Nejvyšší správní soud důvod se od těchto závěrů
odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl
podle §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodl
tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[17] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 20. února 2020 č. j. 13 A 14/2020 - 18
ustanoven zástupcem advokát. Ten pak zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti; hotové
výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35
odst. 10 věta první za středníkem, věta poslední s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána
odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)],
za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, přiznaná částka se proto zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na celkových 4 114 Kč.
K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[18] Ustanovený zástupce žalobce ve vyčíslení své odměny vykázal (a požadoval proplatit)
též úkon spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu], k němuž doložil podepsané potvrzení o konzultaci trvající 65 minut. Obsah
této porady se však zjevně nijak nepromítl v samotné kasační stížnosti, která v podstatných
bodech kopírovala žalobu (zástupce žalobce sice žalobní argumentaci poněkud rozvedl, to je však
započítáno v jiném úkonu právní služby – sepisu a podání kasační stížnosti – a jen stěží si lze
představit, že k jejich formulaci advokát potřeboval poradu se žalobcem, který nemá právní
vzdělání). Ustanovený zástupce žalobce byl s podstatou případu seznámen již v řízení
před městským soudem, v němž žalobce rovněž zastupoval, přičemž mu byla přiznána odměna
za převzetí a přípravu zastoupení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, jehož nezbytnou
součástí je i první porada s klientem. Vzhledem k těmto okolnostem nepovažuje Nejvyšší správní
soud další poradu s klientem přesahující více než hodinu za úkon nutný pro řádné hájení práv
a zájmů žalobce, a proto ustanovenému zástupci odměnu za tento úkon nepřiznal (srov. shodně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2019 č. j. 6 Azs 150/2019 - 22).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu