ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.137.2020:27
sp. zn. 6 Azs 137/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: Y. K., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem Reální 172/2,
Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. února 2020
č. j. CPR-42713-2/ČJ-2019-930310-V230, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 2020 č. j. 32 A 14/2020 – 19
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl dne 16. května 2019 kontrolován policejní hlídkou, která zjistila, že je
žalobce veden v evidenci nežádoucích osob s platností od 5. února 2019 do 7. srpna 2019,
a proto byl zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.
Dále vyšlo najevo, že žalobci bylo rozhodnutím Krajského ředitelství policie Olomouckého
kraje ze dne 9. srpna 2018 č. j. KRPM-97083-22/ČJ-2018-140022-SV uloženo správní vyhoštění
spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu tří měsíců a byla mu
stanovena doba k vycestování v délce 15 dnů. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí
žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 15. ledna 2019 č. j. CPR-29261-2/ČJ-2018-930310-V243,
které nabylo právní moci dne 5. února 2019. Po osmi dnech podal žalobce žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 27. března 2019 č. j. 19 A 6/2019 - 16,
jenž nabyl právní moci dne 29. dubna 2019. Kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě nebyl přiznán odkladný účinek (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
29. května 2019 č. j. 8 Azs 147/2019 - 22).
[2] Dne 17. května 2019 zahájila Policie České republiky, Krajské ředitelství policie
Jihomoravského kraje (dále jako „správní orgán prvního stupně“) řízení o správním vyhoštění
žalobce. Při výslechu žalobce uvedl, že do schengenského prostoru přijel poprvé v březnu 2018,
poté dne 24. června 2018 přes Polsko. V České republice je poprvé, chtěl se sem podívat.
Přicestoval na nový biometrický pas. Nevěděl o tom, že po zamítnutí žaloby bylo rozhodnutí
o správním vyhoštění vykonatelné a že už musí vycestovat. Kvůli ztrátě mobilního telefonu
se dlouho nemohl dostat k e-mailu, jehož prostřednictvím komunikuje se svou zástupkyní.
V Evropské unii nemá rodinu ani jiné vazby, na Ukrajině žijí jeho rodiče, žije s matkou, která mu
posílá peníze. Nemá v České republice žádný majetek, žádná překážka mu v návratu na Ukrajinu
nebrání.
[3] Rozhodnutím ze dne 16. října 2019 č. j. KRPB-115151-29/ČJ-2019-060022-SV správní
orgán prvního stupně uložil žalobci správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a §119
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. července 2019 (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a zakázal mu vstup na území členských států Evropské unie po dobu dvou let.
Důvodem bylo, že žalobce nejméně v době pobytové kontroly dne 16. května 2019 mařil výkon
správního rozhodnutí a zároveň pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl
oprávněn.
[4] Odvolání žalobce proti rozhodnutí o správním vyhoštění zamítl žalovaný rozhodnutím
označeným v návětí. Vzal za spolehlivě zjištěné, že se žalobce vytýkaného protiprávního jednání
dopustil, přičemž neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí o správním vyhoštění představovalo
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že lhůta
k vycestování stanovená žalobci v prvním rozhodnutí o správním vyhoštění počala běžet
v okamžiku, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci, tedy dne 5. února 2019. Podání žaloby
proti tomuto rozhodnutí neodložilo veškeré jeho účinky, ale pouze vykonatelnost. Nezastavilo
tedy běh lhůty k vycestování, pouze znemožnilo výkon vyhoštění. Po pravomocném skončení
řízení o žalobě byl žalobce povinen neprodleně vycestovat. S podáním kasační stížnosti již zákon
automatické přiznání odkladného účinku nespojuje a Nejvyšší správní soud návrhu žalobce
na přiznání odkladného účinku nevyhověl. Krajský soud tedy nepřisvědčil námitce, že žalobce
mohl na území České republiky setrvat až do konce řízení o kasační stížnosti. Dále konstatoval,
že skutečnosti uváděné žalobcem nezakládají nepřiměřenost správního vyhoštění a při stanovení
délky zákazu vstupu na území členských států Evropské unie žalovaný nevybočil z mezí
správního uvážení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal, že krajský soud nedostatečně zjistil
skutkový stav. Upozornil, že využil svého zákonného práva podat proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ve věci prvního správního vyhoštění kasační stížnost a vyčkával na území České
republiky, jak o ní bude rozhodnuto. Na Ukrajině je nedostatek pracovních příležitostí,
kdežto v České republice stěžovatel očekává lepší životní i pracovní podmínky a celkovou
realizaci, navázal zde několik přátelských vztahů a plánuje si zde zařídit stálé bydlení a zajistit
si platné pracovní povolení. Stěžovatel neměl být opětovně postihován správním vyhoštěním
na dva roky z důvodu neoprávněného pobytu, neboť mu bylo dříve uloženo správní vyhoštění
na tři měsíce a v době zahájení dalšího správního řízení nebylo ukončeno řízení o mimořádném
opravném prostředku. Řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno ještě dříve, než byl vydán
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta žaloba proti prvnímu rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[7] Stěžovatel dále namítl, že mu ve vycestování brání pandemiologická situace panující
v souvislosti s nemocí COVID-19 prakticky na celém světě a především na Ukrajině, která není
řádně zdravotně zabezpečená. Stěžovatel tak má oprávněný strach vstoupit na území své
domovské země. Na závěr stěžovatel zopakoval, že na území České republice nepobýval
neoprávněně a nebyl zaměstnán v pracovněprávním poměru, takže nemohla být České republice
způsobena jakákoli újma.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že ve svém postupu nadále
neshledává pochybení a plně souhlasí s názorem krajského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí. Usnesením
ze dne 10. června 2020 č. j. 6 Azs 137/2020 - 24 nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců vydá žalovaný rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
porušuje-li cizinec opakovaně právní předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení
tímto předpisem stanovené povinnosti, nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí. Podle §119
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. července 2019,
žalovaný stanoví dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie až na 3 roky, pobývá-
li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[12] Stěžovatel namítá, že nepobýval v České republice neoprávněně, neboť v době, kdy byl
kontrolován policejní hlídkou, stále běželo řízení o kasační stížnosti ve věci prvního rozhodnutí
o správním vyhoštění stěžovatele, respektive, že žalovaný zahájil druhé řízení o správním
vyhoštění ještě předtím, než Krajský soud v Ostravě rozhodl o žalobě proti prvnímu rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[13] Druhá z těchto námitek neodpovídá skutkovému stavu vyplývajícímu ze správního spisu,
ta první není opodstatněná. Jak již bylo uvedeno výše, Krajský soud v Ostravě žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ve věci prvního správního vyhoštění stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne
27. března 2019 č. j. 19 A 6/2019 - 16, který nabyl právní moci dne 29. dubna 2019. Řízení
o správním vyhoštění stěžovatele, které vyústilo v nyní posuzované rozhodnutí, bylo zahájeno
až dne 17. května 2019, tedy po pravomocném ukončení řízení před Krajským soudem
v Ostravě. Stěžovatel proti rozsudku tohoto soudu sice podal kasační stížnost spojenou
s návrhem na přiznání odkladného účinku, samotnému podání takového návrhu však zákon
žádné právní účinky nepřiznává. A jak již bylo řečeno výše, Nejvyšší správní soud návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl (usnesení ze dne 29. května 2019
č. j. 8 Azs 147/2019 - 22).
[14] Ve vztahu k okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění však závěry
krajského soudu vyžadují korekci. Nejvyšší správní soud totiž nesouhlasí s tím, že by se první
rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele stalo vykonatelným v den, kdy rozsudek Krajského
soudu v Ostravě nabyl právní moci.
[15] Podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců má žaloba proti rozhodnutí o vyhoštění
cizince odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. dubna 2015 č. j. 1 Azs 243/2014 - 30 (bod 16), podáním žaloby proti rozhodnutí
o správním vyhoštění se staví stanovená doba k vycestování. Žalovaný tedy správně dovodil
(viz výše), že stěžovatel podal žalobu proti prvnímu rozhodnutí o správním vyhoštění v době,
kdy ze stanovené doby k vycestování zbývalo ještě 7 dní (z celkových patnácti). Teprve
po uplynutí této doby od právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě (nikoli v den,
kdy tento rozsudek nabyl právní moci, jak nesprávně dovozoval krajský soud v této věci),
tedy dne 7. května 2019 se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným a pobyt
stěžovatele na území České republiky přestal být oprávněný. Krajský soud odkazoval na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2012 č. j. 1 As 106/2010 - 83,
č. 2586/2012 Sb. NSS, které však pouze akcentuje nutnost rozlišovat odklad vykonatelnosti
podle §172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a odkladný účinek žaloby podle §73 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Doba k vycestování stanovená
v rozhodnutí o správním vyhoštění však úzce souvisí právě s vykonatelností tohoto rozhodnutí –
teprve po jejím uplynutí je rozhodnutí vykonatelné. Závěr, k němuž Nejvyšší správní soud dospěl
ve výše citovaném rozsudku č. j. 1 Azs 243/2014 - 30 a k němuž se kloní i v nyní projednávané
věci, totiž že podání žaloby proti rozhodnutí ve věci správního vyhoštění staví běh stanovené
doby k vycestování, tudíž není s usnesením rozšířeného senátu, na které odkazoval krajský soud,
v rozporu.
[16] Popsaná nepřesnost v závěrech krajského soudu však nemá vliv na zákonnost
jeho rozsudku, neboť policejní hlídka kontrolovala stěžovatele až dne 16. května 2019,
tedy po uplynutí doby k vycestování, pozastavené řízením před Krajským soudem v Ostravě.
Na základě uvedeného lze proto žalovanému a krajskému soudu přisvědčit, že stěžovatel mařil
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 9. srpna 2018 č. j. KRPM-97083-22/ČJ-2018-
140022-SV a zároveň pobýval na území České republiky neoprávněně bez víza či povolení
k pobytu, čímž zavdal důvody pro uložení správního vyhoštění podle výše citovaných ustanovení
zákona o pobytu cizinců.
[17] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Při posuzování, zda je důsledkem správního vyhoštění nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života cizince, se zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem
(§174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců), jakož i to, zda neexistují nepřekonatelné překážky
k rodinnému životu v zemi původu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. března 2013
č. j. 8 As 118/2012 - 45 či ze dne 23. května 2018 č. j. 6 Azs 88/2018 - 38, a například rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. ledna 2006 ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99).
[18] Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by s ohledem na citované ustanovení
a judikaturu činila rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého
a rodinného života. Pouze srovnával ekonomické podmínky v České republice a na Ukrajině
a poukazoval na to, že v České republice navázal několik přátelských vztahů a plánuje se zde
usadit a pracovat. Tyto důvody však nemohou převážit nad tím, že stěžovatel prokazatelně
porušil zákon o pobytu cizinců, neboť nerespektoval správní vyhoštění, které mu bylo
v minulosti uloženo, a pobýval v České republice bez potřebného pobytového oprávnění.
Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že zákon o pobytu cizinců „při naplnění podmínek
pro vyhoštění neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro uvážení, zda cizinci správní vyhoštění uloží
či nikoli. Správní vyhoštění je nástrojem k ukončení pobytu na území, nevylučuje, aby cizinec sám z území České
republiky vycestoval. Zákon o pobytu cizinců naopak předpokládá, že cizinec po uložení správního vyhoštění
dobrovolně ve stanovené lhůtě opustí území České republiky“ (například rozsudek ze dne 31. ledna 2018
č. j. 2 Azs 289/2017 - 31, č. 3713/2018 Sb. NSS, bod 45). Pokud se bude chtít stěžovatel
do České republiky v budoucnu vrátit, musí k tomu získat potřebná povolení v souladu
se zákonem o pobytu cizinců.
[19] Námitku, že nemůže Českou republiku opustit s ohledem na pandemii nemoci COVID-
19 stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil, ačkoli mu v tom nic nebránilo (rozsudek
krajského soudu byl vydán dne 23. dubna 2020, tedy až po výskytu této nemoci v Evropě, včetně
České republiky a Ukrajiny), pročež je kasační stížnost v tomto rozsahu s ohledem na §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Obecné tvrzení o špatné úrovni zdravotnictví na Ukrajině
pak nesvědčí o tak závažném nebezpečí pro stěžovatele, aby k němu Nejvyšší správní soud
přihlížel nad rámec toho, co stěžovatel rozhodnutí žalovaného vytýkal v řízení před krajským
soudem. Má-li stěžovatel za to, že mu s ohledem na vývoj epidemiologické situace na Ukrajině
hrozí nebezpečí zakládající některý z důvodu znemožňujících vycestování ve smyslu §179 odst. 2
zákona o pobytu cizinců, může se obrátit na žalovaného se žádostí o vydání nového rozhodnutí
ve věci, zda je jeho vycestování možné, podle §120a odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení
s §101 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu