ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.57.2020:35
sp. zn. 6 Azs 57/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Y. F.
C., zastoupeného Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se řízení o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2017, č. j. OAM-202/ZA-ZA04-P07-PD1-
2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Az 81/2017 – 31
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 2 Az 81/2017 – 31 se ruší a věc
se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce podal dne 17. 7. 2017 žádost o prodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný
mu dne 3. 8. 2017 zaslal výzvu k dostavení se k pohovoru na adresu F. H. 2161/4, M., kde bylo
místo žalobcova posledního hlášeného pobytu na území České republiky. Žalobce si zásilku
osobně nepřevzal, proto byla dne 4. 8. 2017 uložena u poštovního přepravce a dne 15. 8. 2017
vrácena zpět žalovanému, neboť žalobce si zásilku nevyzvedl ani během desetidenní úložní lhůty.
Pohovor k žádosti o prodloužení doplňkové ochrany měl se žalobcem proběhnout dne
21. 8. 2017; žalobce se však k pohovoru nedostavil, a proto žalovaný téhož dne vydal rozhodnutí
uvedené v návětí, kterým řízení o žalobcově žádosti zastavil podle §25 písm. d) zákona č.
325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl. Žalobce podle městského soudu namítal, že se dne 17. 8. 2017 dostavil
na pracoviště žalovaného, aby oznámil změnu místa svého pobytu na adresu K. X, P., avšak
žalovaný adresu změnit odmítl z důvodu, že předložená nájemní smlouva nebyla aktuální,
protože byla starší šesti měsíců. Žalobce se domníval, že žalovaný měl povinnost jej během jeho
návštěvy informovat o nadcházejícím pohovoru, zejména pokud muselo být zjevné, že mu výzva
k pohovoru nebyla efektivně doručena. Městský soud se žalovaného dotázal na okolnosti
žalobcovy návštěvy na jeho pracovišti dne 17. 8. 2017. Obdržel písemnou odpověď, podle níž se
žalobce na pracoviště žalovaného dostavil za účelem vystavení cestovního dokladu a je
vyloučeno, že by zaměstnankyně žalovaného nepřijala oznámení o změně místa jeho pobytu kvůli
neaktuální nájemní smlouvě; navíc v září 2017 byla změna místa pobytu zaevidována bez výhrad.
Městský soud dospěl k závěru, že nebylo povinností žalovaného upozornit žalobce na
nadcházející pohovor k jeho žádosti. K dostavení se k pohovoru se žadatelé o mezinárodní
ochranu vyzývají písemně a z ničeho nevyplývá, že by měl žalovaný povinnost žadatele vyzývat
nějakým jiným způsobem. Tvrzení žalobce, že se dne 17. 8. 2017 dostavil k žalovanému ohlásit
změnu svého místa pobytu, ale žalovaný změnu nepřijal z důvodu neaktuálnosti nájemní
smlouvy, městský soud označil za nepodložené a účelové, tím spíše v situaci, kdy následně
v září 2017 byla žalobcova adresa na základě nájemní smlouvy změněna bez výhrad. Žalobci
podle soudu nic nebránilo, aby se během své návštěvy na pracovišti žalovaného dne 17. 8. 2017
sám dotázal na průběh řízení o prodloužení doplňkové ochrany.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Její přijatelnost spatřuje v potřebě vymezit povinnosti žalovaného ohledně naplňování poučovací
povinnosti a dále objasnit vztah §25 písm. d) zákona o azylu a práva na soudní ochranu,
tj. meritorního přezkumu žádosti, zejména v kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne
27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17.
[4] Důvodem kasační stížnosti je podle stěžovatele skutečnost, že městský soud nesprávně
posoudil rozsah poučovací povinnosti žalovaného vůči stěžovateli. Stěžovatel namítá, že v jeho
situaci povaha úkonu (pohovor k žádosti o doplňkovou ochranu) a jeho osobní poměry (žadatel
o mezinárodní ochranu, v té době bez zastoupení) vyžadovaly, aby byl během návštěvy
na pracovišti žalovaného dne 17. 8. 2017, během níž se mimo jiné neúspěšně snažil ohlásit změnu
pobytu, informován o tom, že se má za čtyři dny k tomuto pohovoru dostavit. Jde totiž o úkon,
jehož zmeškání znamená bez dalšího ukončení řízení o žádosti, a má tedy značný dopad
do života účastníka řízení.
[5] O tom, že žalovaný popřel, že by stěžovatel 17. 8. 2017 chtěl během návštěvy žalovaného
oznámit změnu adresy, se navíc stěžovatel dozvěděl až z rozsudku městského soudu. Stěžovatel
znovu popsal svou návštěvu na pracovišti žalovaného dne 17. 8. 2017 a přiložil kopii podnájemní
smlouvy na adrese K.X, P. ze dne 5. 4. 2016 s dovětkem, že se smlouva prodlužuje do
2. 12. 2017, a fotokopii listu papíru, na kterém je ručně napsáno: „Nájemní smlouva nesmí být starší 6
měsíců.“. Uvedl k tomu, že si je vědom, že důkazy nepředložil v řízení před městským soudem,
nečekal však, že žalovaný uvede nepravdivé a neúplné skutečnosti ohledně účelu jeho návštěvy
dne 17. 8. 2017. Dodal, že požadavek, aby nájemní smlouva byla starší 180 dnů, ze zákona
nevyplývá, nadto mu tento požadavek žalovaný sdělil až dne 17. 8. 2017. Podle stěžovatele je také
zarážející, že rozhodnutí o zastavení řízení bylo vydáno ve stejný den, kdy se měl konat pohovor
k jeho žádosti, ačkoliv ještě nemohlo být postaveno na jisto, zda neexistoval závažný důvod pro
nedostavení se k pohovoru.
[6] Stěžovatel dále namítal, že městský soud nesprávně uzavřel, že při rozhodování podle
§25 písm. d) zákona o azylu je možné a nutné bez dalšího pominout meritorní přezkum žádosti.
K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 41/17 ze dne 27. 11. 2018.
Zastavení řízení může představovat odepření spravedlnosti, což městský soud vůbec nevzal
v potaz a v důsledku jednoho pozdního ohlášení změny adresy stěžovatel ztratí veškeré procesní
záruky.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatňuje obdobné
námitky jako v žalobě, ztotožnil se tedy se závěry městského soudu a odkázal na své rozhodnutí
a vyjádření k žalobě.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[9] Dříve, než se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami stěžovatele vůči meritorním
závěrům rozsudku městského soudu, zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám, ke kterým by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Dospěl přitom k závěru, že řízení před městským soudem bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§109
odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[10] Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu zjistil následující skutečnosti: Žalobce
podal žalobu dne 4. 10. 2017, dne 14. 11. 2017 obdržel městský soud vyjádření žalovaného
k žalobě a dne 24. 11. 2017 byl žalobě přiznán odkladný účinek. Žalobce v podání ze dne
7. 12. 2017 doplnil argumentaci žaloby. Následně dne 11. 4. 2019 soud zaslal žalovanému seznam
otázek k ujasnění okolností ohledně žalobcovy návštěvy u žalovaného dne 17. 8. 2017. Žalovaný
zaslal soudu odpověď na otázky dne 23. 5. 2019. Žalobce v podání ze dne 30. 10. 2019 oznámil
soudu další změnu adresy a současně se dotázal na stav řízení o žalobě. Městský soud
na žalobcovo podání nijak nereagoval a dne 11. 3. 2020 vydal rozsudek, jímž žalobu zamítl.
[11] Podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen
poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich
procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu.
[12] Podle §74 odst. 1 s. ř. s. předseda senátu doručí došlé vyjádření žalovaného žalobci
a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci uložit, aby podal repliku.
[13] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011 – 65 lze
po účastnících řízení vyžadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci
při plnění jejich procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali,
zda v jejich případě nenastal v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná
na řízení zašle soudu určité podání či sdělení, na který by měli reagovat. Naopak, mají právo
předpokládat, že nastane-li taková situace, budou o ní soudem informováni. Nejvyšší správní
soud v tomto rozsudku žalobě nevyhověl, ovšem z důvodu, že v té věci krajský soud svůj
rozsudek nevystavěl na argumentech, které byly obsahem podání, jež ostatním účastníkům řízení
nezaslal k vyjádření. Toto pochybení krajského soudu tedy nemělo vliv na zákonnost jeho
rozsudku.
[14] V rozsudku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 208/2014 – 39, pak Nejvyšší správní soud
vyslovil, že je vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
pokud krajský soud v intencích §74 odst. 1 věta třetí s. ř. s. nedoručil žalobci vyjádření
žalovaného k žalobě, a to zejména za situace, že soud o žalobě rozhodoval bez jednání
a z vyjádření žalovaného ve svém rozsudku vycházel. Závěr, že je povinností soudu (v té věci
Ústavního soudu) umožnit účastníkovi řízení zaujmout stanovisko k písemnému vyjádření druhé
strany ještě před rozhodnutím ve věci samé, již dříve vyslovil Evropský soud pro lidská
práva v rozsudku ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a ostatní proti České republice, stížnost
č. 61811/00. Na tento rozsudek pak navázal i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 4. 4. 2013,
sp. zn. I. ÚS 3271/12.
[15] V souzené věci městský soud opřel významnou část svého rozsudku o skutečnosti,
které žalovaný uvedl v reakci na otázky, k jejichž zodpovězení jej městský soud vyzval. V tomto
vyjádření žalovaný uvedl, že vzhledem k časovému odstupu a množství žadatelů o mezinárodní
ochranu si jeho zaměstnankyně již nepamatuje bližší podrobnosti ohledně stěžovatelovy návštěvy
dne 17. 8. 2017. V evidenci žadatelů se nezaznamenává každá návštěva žadatele, v této věci
však zaměstnankyně z evidence zjistila, že stěžovatel si toho dne přišel vyřídit cestovní průkaz.
Zaměstnankyně zároveň popřela, že by odmítla změnu stěžovatelova místa pobytu z důvodu
neaktuálnosti doložené nájemní smlouvy, neboť následně 6. 9. 2017 (tedy o 20 dní později) byla
změna zaevidována bez problémů. Podle tohoto vyjádření totiž správní orgány odmítají pouze
nájemní smlouvy starší 180 dní nebo ty, v nichž údaje o vlastníkovi nemovitosti neodpovídají
údajům v katastru nemovitostí.
[16] Městský soud toto vyjádření žalovaného stěžovateli neposkytl. Stěžovatel proto nevěděl,
že žalovaný popírá jím tvrzený účel návštěvy dne 17. 8. 2017 a nemohl předložit podnájemní
smlouvu ze dne 5. 4. 2016 a list papíru obsahující výhrady ohledně aktuálnosti této smlouvy,
které na podporu svých tvrzení předložil až společně s kasační stížností, ani předestřít svou verzi
návštěvy žalovaného ze dne 17. 8. 2017. Městský soud tedy stěžovateli v řízení o žalobě odebral
možnost hájit se proti tvrzení žalovaného, které pro rozhodnutí o žalobě považoval za zásadní.
[17] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v řízení před městským soudem byla
porušena zásada rovného postavení účastníků podle již zmíněného §36 odst. 1 s. ř. s. tím,
že městský soud stěžovateli neposkytl zásadní informace, které obdržel od žalovaného, a následně
na těchto informacích vystavěl svou argumentaci v rozsudku. Zásada rovného postavení
účastníků pak byla porušena tím spíše, že o žalobě bylo rozhodováno bez jednání. Toto porušení
pak dále zesiluje skutečnost, že stěžovatel projevil zájem o stav řízení o žalobě, avšak městský
soud na jeho dotaz neodpověděl, ani v tuto chvíli stěžovateli vyjádření žalovaného nezaslal
a následně po několika měsících pouze vydal rozsudek ve věci samé. V důsledku této vady řízení
před městským soudem nemohl být řádně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Jsou zde proto dány důvody pro zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
[18] Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkami stěžovatele, které směřují proti
meritornímu posouzení jeho žaloby. S ohledem na to, že řízení před městským soudem
neproběhlo řádně, není možné nyní závěry městského soudu věcně přezkoumat.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku bylo tedy zatíženo vadou, která mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní
soud proto zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věty
první s. ř. s.). V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[20] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu