ECLI:CZ:NSS:2020:7.ADS.228.2018:45
sp. zn. 7 Ads 228/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Petra Mikeše a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: B. Z., zastoupena
JUDr. Jiřím Králíkem, advokátem se sídlem K. H. Máchy 604/6, Hradec Králové, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 14. 5. 2018, č. j. 50 Ad 5/2017 - 68,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 7. 2017, č. j. X, žalovaná zamítla námitky stěžovatelky
a potvrdila své rozhodnutí ze dne 12. 5. 2017, č. j. X, kterým nově stanovila výši invalidního
důchodu vypláceného stěžovatelce tak, že od lednové splátky 2017 splatné dne 24. 1.2017
jí náleželo 11 803 Kč měsíčně (základní výměra byla navýšena na 2550 Kč měsíčně a procentní
výměra na 9 253 Kč měsíčně).
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích, který ji zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2018,
č. j. 50 Ad 5/2017 - 68.
[3] Krajský soud poukázal na to, že se žalobkyně obrací na správní soudy s žalobou směřující
proti rozhodnutí žalované o zvýšení invalidního důchodu opakovaně. Nejvyšší správní soud
ve skutkově a právně téměř totožných věcech rozhodoval třikrát (řízení byla u Nejvyššího
správního soudu vedena pod sp. zn. 3 Ads 15/2013, sp. zn. 2 Ads 121/2015
a sp. zn. 1 Ads 171/2016) a o jedné kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud dosud
nerozhodl (věc je vedena u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Ads 98/2018). Žalobkyně
se též opakovaně (bez úspěchu) obracela i na Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 447/12, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1079/12, a zejména
usnesení ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 281/14), přičemž gros argumentace žalobkyně
se nemění. V rozsudcích vydaných v uvedených řízeních Nejvyšší správní soud vysvětlil
mechanismus valorizace důchodů za použití termínu „klouzavý rok“. Klouzavý rok neodpovídá
kalendářnímu roku, ale jeho počátek a konec je dán datem, ke kterému je vyplácen důchod.
S ohledem na skutečnost, že důchodové dávky jsou vypláceny v různých výplatních termínech,
klouzavý rok začíná a končí u různých pojištěnců odlišně. V případě žalobkyně, jíž je invalidní
důchod vyplácen k 24. dni v měsíci, začíná klouzavý rok pro výplatu důchodu 24. ledna daného
kalendářního roku a končí 23. ledna následujícího kalendářního roku. Uvedený klouzavý rok
se uplatní nejen při výplatě důchodové dávky samotné, ale je třeba jej vztáhnout i na valorizaci
v souladu s §67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). V případě důchodu žalobkyně
valorizovaného podle pravidel na rok 2017 žalobkyně obdržela 12 valorizovaných důchodových
dávek. První důchodovou dávku zvýšenou v souladu s nařízením vlády č. 325/2016 Sb. obdržela
žalobkyně dne 24. 1. 2017 a poslední dne 24. 12. 2017 spolu s důchodem na období
od 24. 12. 2017 do 23. 1. 2018. Z hlediska nominální hodnoty, která jí byla vyplacena, se její
situace nelišila od důchodce, kterému náležel důchod ve shodné výši, ale jeho klouzavý rok začal
2. 1. 2017 a skončil 1. 1. 2018, přičemž poslední takto valorizovanou dávku obdržel dne
2. 12. 2017. Jediným rozdílem je skutečnost, že žalobkyně obdržela jednotlivé důchodové dávky
o 22 dní později než důchodce v popsaném modelovém příkladu. Podstatné však je,
že pro každého důchodce je klouzavý rok stejně dlouhý a obsahuje stejný počet měsíců, v nichž
jsou dávky valorizovány. Krajský soud proto shrnul, že všichni důchodci v souhrnu v rámci
klouzavého roku obdrží shodných 12 důchodových dávek, jediným rozdílem mezi důchodci
s různým termínem výplaty je skutečnost, že někteří dosáhnou na valorizované částky dříve,
než jiní - budou tak mít valorizovanou důchodovou dávku k dispozici dříve (nikoli déle). Tato
dílčí disproporce v postavení příjemců důchodu je vyvážena praktickou potřebou plynulého
zajištění sociální podpory a není protiústavní.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka protiprávnost rozhodnutí žalované spatřovala v tom, že k valorizaci dojde
až od lednové splátky důchodu pro rok 2017, tedy konkrétně v jejím případě od 24. 1. 2017.
Jde o nejzazší možný termín lednové splátky, přičemž jiní příjemci dávek invalidního důchodu
mají termíny splatnosti lednové splátky v sudé dny od 2. do 24. a 15. kalendářního dne, a proto je
jim důchod valorizován od dřívějšího data. Napadeným rozhodnutím tak žalovaná postupovala
v rozporu s ústavně garantovanou zásadou rovnosti, neboť žalobkyně tak dostane na měsíc leden
valorizovaný důchod pouze o 7/31 měsíční valorizace, zatímco ostatní až o 30/31. Žalobkyně
dále uvedla, že konstrukce klouzavého roku, kterou uvedl krajský soud v napadeném rozsudku,
je naprosto zavádějící, neboť vychází z předpokladu, že důchod bude vyplácen po nekonečně
dlouhou dobu. Rovněž vyjádřila nesouhlas s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou
odkázal krajský soud a která se zabývá stejnou právní úpravou, a s usnesením Ústavního soudu
ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV ÚS 1079/12. Závěrem poukázala na právní úpravu platnou
na Slovensku, kde vyřešili stejnou situaci v zájmu jednotného přístupu k pojištěncům a v souladu
se zásadou rovného zacházení v sociálním zabezpečení tak, že valorizují všem důchodcům
od jednotného data (od 1. 1. příslušného kalendářního roku).
[6] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že spornou otázkou
se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud i Ústavní soud, protože stěžovatelka
vznáší námitky proti každému rozhodnutí vydanému ve věci valorizace jejího důchodu. V této
souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 15/2013 - 71, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 2 Ads 121/2015 - 49, a ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 1 Ads 171/2016 - 39, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn IV. ÚS 1079/12,
a ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 281/14. Stěžovatelce byl od ledna 2017 valorizován důchod
podle pravidel platných pro valorizaci důchodů na rok 2017. Za období od 24. 1. 2017
do 23. 1. 2018 byl zvýšený důchod vyplacen v částce 141 636 Kč, tj. 12 důchodových splátek
po 11 803 Kč měsíčně (v případě pojištěnce se stejnou výší důchodu 11 803 Kč měsíčně
a splatností 2. by za období od 2. 1. 2017 do 1. 1. 2018 byla vyplacena stejná částka důchodu).
Období od 1. 1. 2017 do 23. 1. 2017 má stěžovatelka pokryté valorizací na rok 2016 podle
vyhlášky č. 244/2015 Sb. I přes různé dny splatnosti důchodů je tedy v kalendářním roce
vyplaceno vždy 12 důchodových splátek pouze s tím rozdílem, že důchodce s dřívějším
výplatním termínem bude mít peníze k dispozici dříve než důchodce s výplatním termínem
pozdějším. Neznamená to však, že by na část valorizovaných prostředků nikdy nedosáhl, neboť
z hlediska nominální hodnoty, která byla vyplacena, by se v případě shodných výší měsíčních
splátek důchodu s odlišnými výplatními termíny jejich situace nelišila. Žalovaná jakožto výkonný
orgán je povinna právní předpisy týkající se důchodového zabezpečení dodržovat, a nikoli je
podle svého uvážení či uvážení pojištěnců nebo dalších osob zúčastněných v řízení měnit, a proto
při zvýšení invalidního důchodu stěžovatelky žalovaná aplikovala právní předpisy týkající
se valorizace důchodů v roce 2016 tak, jak bylo zákonodárcem myšleno. Z uvedených důvodu
žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[8] Dne 18. 1. 2019 Nejvyšší správní soud obdržel podnět stěžovatelky, v němž soudu
navrhla přerušení řízení o kasační stížnosti a podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky na vyslovení protiústavnosti §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění s tím,
že k Ústavnímu soudu již byl podán návrh skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky na zrušení téhož ustanovení zákona o důchodovém pojištění, o němž je vedeno
řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 47/18.
[9] Předseda senátu proto rozhodl o přerušení řízení o kasační stížnosti až do rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 47/18 (viz usnesení ze dne 18. 7. 2019,
č. j. 7 Ads 228/2018 - 41), neboť dospěl k závěru, že výsledek řízení před Ústavním soudem
bude mít vliv na rozhodování soudu o věci samé [§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.]. Současně uvedl,
že v řízení bude pokračováno, jakmile překážka pro jeho přerušení odpadne (§48 odst. 6 s. ř. s.).
[10] Jelikož Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 47/18 rozhodl nálezem ze dne
12. 5. 2020 (č. 286/2020 Sb.), bylo výrokem I. tohoto rozsudku rozhodnuto tak, že v řízení
se pokračuje.
VI.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podstatou kasační stížnosti (stejně jako podaných námitek a žaloby) je tvrzení
stěžovatelky o porušení zásady rovnosti mezi poživateli dávek důchodového pojištění spočívající
v tom, že valorizace těchto dávek probíhá podle §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění
„od splátky důchodu splatné v lednu“, přičemž den splátky v kalendářním měsíci lednu není
pro všechny poživatele důchodů stejný. Stěžovatelka tak kasační stížností napadá dosavadní
výklad předmětného ustanovení, jak jej učinil zdejší soud v rozsudcích ze dne 20. 11. 2013,
č. j. 3 Ads 15/2013 - 71, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 2 Ads 121/2015 - 49, a ze dne 13. 4. 2017,
č. j. 1 Ads 171/2016 - 39, tj. v obdobných věcech téže stěžovatelky. V této souvislosti je dále
třeba uvést, že ústavní stížnost stěžovatelky podaná proti rozsudku č. j. 3 Ads 15/2013 - 71 byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 281/14.
[14] Pro posouzení dané věci je zásadní nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020,
sp. zn. Pl. ÚS 47/18, jímž uvedený soud zamítl návrh skupiny 41 poslanců Poslanecké sněmovny
(dále jen „navrhovatelka“) na zrušení §67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Podstatou
argumentace navrhovatelky byla námitka, že za situace, kdy poživatelé důchodu mají den
splatnosti splátky důchodu v rámci kalendářního měsíce stanoven různě, přičemž důchod pobírají
nikoliv za kalendářní měsíce, nýbrž za „klouzavé“ měsíce počínající takovýmto dnem splatnosti,
pak oprávnění s pozdějším datem splatnosti dostanou zvýšený důchod za méně dní kalendářního
měsíce ledna oproti oprávněným s datem dřívějším. V tom spatřovala neodůvodněnou
nerovnost, odporující právům zakotveným v Listině základních práv a svobod (jedná se tedy
o obdobnou argumentaci, jakou použila i stěžovatelka v nyní posuzovaném případě - pozn. NSS).
[15] Ústavní soud konstatoval, že reálný výsledek napadené právní úpravy je takový, že „všichni
poživatelé důchodu dostávající před valorizací stejný důchod dostanou bez ohledu na termín jeho výplaty vyplacenu
i v návaznosti na každoroční valorizaci stejnou částku. Jednoduše řečeno, všichni ve stejném postavení dostávají
stejně, a tedy jsou si (s výjimkou rozdílnosti data výplaty, která však není předmětem přezkumu) zcela rovni.
Ústavní soud za této situace dále nepokračoval v provádění testu rozumnosti (potažmo proporcionality),
protože zde vůbec není žádného zásahu do základních práv a svobod, jehož ústavněprávní přijatelnost by bylo
namístě blíže posuzovat. Právní úprava je z pohledu navrhovatelkou uváděných základních práv a svobod zcela
neutrální, žádným způsobem tato práva neomezuje, tím spíše pak ne způsobem, který by byl pro nějaké poživatele
důchodu nebo jejich skupinu nějakým způsobem diskriminující.
Opačný názor předkládaný v návrhu vychází z toho, že navrhovatelka vytrhává některé dílčí aspekty
právní úpravy z celkového kontextu. Nesprávnost tohoto přístupu je zřejmá, uváží-li se, že je v rozporu s reálným
výsledkem, totiž s tím, jakou výši důchodu jeho poživatelé skutečně dostanou. Pro oprávněného jistě není klíčová
informace, za jaké období je mu důchod vyplácen, nebo obdobné technické detaily mechanismu, jakým je výše jeho
důchodu konstruována. Klíčové je, kolik nakonec finančních prostředku skutečně obdrží. To totiž určuje, kolik si
za něj bude moci pořídit zboží, služeb atd.
V návrhu je vznášen argument, jak může být spravedlivé, když někteří oprávnění nikdy neobdrží
za některé dny kalendářního měsíce ledna důchod ve valorizované výši. Tato úvaha vychází z nepochopení věci,
protože za situace, kdy důchody jsou vypláceny za tzv. klouzavé měsíce, a nikoliv za kalendářní měsíce,
oprávněným zcela logicky ani za navrhovatelkou tvrzené dny prvé části měsíce ledna nic dalšího být vypláceno
nemá. Otázka navrhovatelky formulovaná v její replice (viz výše bod 38) je proto zavádějící, neboť nesprávně
presumuje, že by oprávněný měl dostat něco, co mu ve skutečnosti vůbec nepřísluší. Fakticky daný oprávněný
dostane vše, co mu náleží, ať již je to formálně deklarováno za jakýkoliv časový úsek (jakkoliv určený
tzv. klouzavý měsíc). Vždy mu totiž bude v lednu bez ohledu na konkrétní termín splatnosti důchodu vyplacena
stejná finanční částka.
Navrhovatelka sice označuje vyjádření vlády a ČSSZ jako neodborná, ale je to její vlastní argumentace,
která spíše vzbuzuje rozpaky. Navrhovatelka požaduje, aby valorizace byla poskytnuta za všechny dny
kalendářního měsíce ledna, avšak není jasné, proč by tomu tak mělo být, zejména pak když ani sama
nerozporuje, že z pohledu absolutní výše částek problém nerovnosti mezi účastníky pojištění neexistuje.
Navrhovatelka se snaží doložit tvrzenou nerovnost výpočtem přepočítávajícím částky z tzv. klouzavého měsíce
na kalendářní měsíc, ovšem právě ten dokládá iracionalitu jejích úvah, neboť částky důchodů za kalendářní měsíc
tímto způsobem vypočítané nikdo ve skutečnosti na účet ani v hotovosti nedostává. Jde pouze o teoretickou uměle
vytvořenou konstrukci bez reálného dopadu do sféry poživatelů důchodu. Úlohou Ústavního soudu je přitom
chránit ústavnost před reálnými zásahy do ústavně zaručených základních práv a svobod, nikoliv řešit problémy
akademické povahy.
Korektní je i odkaz vlády na judikaturu obecných soudů (potažmo usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 281/14), kdy Nejvyšší správní soud opakovaně neshledal, že by se měl v souvislosti s napadenou
právní úpravou obrátit na Ústavní soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy za účelem posouzení jejího rozporu
s ústavním pořádkem. Snaží-li se navrhovatelka ve své replice zpochybnit význam této judikatury tím,
že i Nejvyšší správní soud připustil existenci určité disproporce, pak šlo toliko o disproporci v datech výplaty
důchodů, která však, jak již bylo výše řečeno, není předmětem nynějšího přezkumu před Ústavním soudem.
Jak Nejvyšší správní soud uvedl, "jediným rozdílem mezi důchodci s různým termínem výplaty je skutečnost,
že někteří dosáhnou na valorizované částky dříve než jiní". Nejvyšší správní soud v daných souvislostech výslovně
konstatoval, že není žádného důvodu, aby docházelo k nějakým kompenzacím nebo změně právní úpravy
(viz rozsudek sp. zn. 2 Ads 121/2015).
ČSSZ zcela důvodně poukazuje na to, že kdyby poživatelé důchodu dostávali doplatky nebo jiné
navýšení výše důchodu, jak naznačuje navrhovatelka, logicky by tím byli znevýhodněni ti oprávnění, kteří by je
nedostávali, anebo dostávali v menší výši než jiní. Zjednodušeně řečeno, systém, kde každý důchodce dostane
při stejné výši důchodu valorizováno stejně, by se změnil v systém, kdy každý dostane jinou částku (a může si tak
reálně pořídit jiné množství zboží a služeb) dle data splatnosti, které přitom sama navrhovatelka považuje
za stanovované svévolně. Představu navrhovatelky, že by tento nový systém byl spravedlivější než ten současný,
nelze než označit za bizarní.
Navrhovatelka tvrdí, že napadená právní úprava zakládá nerovnost účastníků důchodového pojištění.
Opak je však pravdou. Jsou to právě změny právní úpravy, po kterých navrhovatelka volá, které by v těchto
směrech mohly přinést výraznou změnu k horšímu, totiž narušit současný spravedlivý systém a bezdůvodně
znevýhodnit jedny účastníky důchodového pojištění proti účastníkům jiným a potenciálně vést právě k takovým
neodůvodněným zásahům do ústavně zaručených základních práv a svobod, na které si navrhovatelka stěžuje
a které by mohly být důvodem ke zrušení právní úpravy Ústavním soudem.“
[16] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že „posuzovaná právní úprava neporušuje čl. 1, čl. 3 odst. 1
Listiny ani základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny. Napadená ustanovení
nezakládají jakoukoliv navrhovatelkou namítanou nerovnost, ba dokonce naopak, kdyby jejich zrušení vedlo
k přijetí právní úpravy, jakou navrhovatelka naznačuje, mohlo by to do mechanismu zvyšování důchodů vnést
prvky neodůvodněné svévole, nerovnosti a vést k tomu, že by uvedená práva byla porušována.“
[17] S ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu je zřejmé, že obdobná argumentace
stěžovatelky, kterou zastupuje stejný právní zástupce jako navrhovatelku ve věci vedené
u Ústavního soudu, tj. že postupem žalované v souladu s §67 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění, kdy podle nařízení vlády č. 325/2016 Sb. žalovaná zvýšila vyplácený invalidní důchod
od lednové splátky 2017 (tj. v případě stěžovatelky od 24. 1. 2017), došlo k porušení zásady
rovnosti mezi poživateli dávek důchodového pojištění, nemůže neobstát. Krajský soud proto
nepochybil, pokud žalobu stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Jelikož smyslem soudního
přezkumu není opakovat již dříve vyřčené, Nejvyšší správní soud odkazuje v podrobnostech
na rozsudky ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 Ads 15/2013 - 71, ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 2 Ads 121/2015 - 49, a ze dne 13. 4. 2017, č. j. 1 Ads 171/2016 - 39, ve kterých se již
obdobnou argumentací stěžovatelky zabýval.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 2 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, protože předmětem
řízení byla věc týkající se důchodového pojištění stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu