ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.309.2019:26
sp. zn. 7 As 309/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: JP Park a. s., se sídlem
Komunardů 1091/36, Praha 7, zastoupena Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem
tamtéž, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
5. 8. 2019, č. j. 48 A 158/2017 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 28. 6. 2017 vydal Městský úřad Černošice, odbor životního prostředí (dále též
„správní orgán I. stupně“), rozhodnutí č. j. MUCE 40397/2017 OZP/V/Steh, jímž nevyhověl
žádosti žalobkyně požadující změnu stavby vodovodu a kanalizace v rámci akce „Okružní
komunikace III. třídy – 2. etapa, dříve Infrastruktura území Jinočany – východ“ před jejím dokončením.
Správní orgán I. stupně v odůvodnění uvedl, že stavba začala být povolována v roce 2010 v rámci
zkráceného stavebního řízení podle §117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“). V březnu 2010 byla
správnímu orgánu I. stupně předána certifikovaná dokumentace včetně vyjádření dotčených
orgánů, ale nikoli certifikát autorizovaného inspektora. Podle právní úpravy účinné do 1. 8. 2010
mimoto nebylo možné dle výkladu Ministerstva zemědělství povolovat stavby vodních děl
v rámci tzv. zkráceného stavebního řízení, s čímž se správní orgán I. stupně ztotožnil. Přestože
žalobkyně tvrdila, že vodní díla mohla být řešena v rámci certifikátu autorizovaného inspektora,
nikdy správnímu orgánu I. stupně nepředložila řádné oznámení stavby stvrzené certifikátem.
Protože stavba vodovodu a kanalizace nebyla povolená, nebylo možné povolit její změnu před
dokončením.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Zejména namítala, že právo
provést stavbu jí vzniklo oznámením stavebního záměru a předáním certifikátů vydaných
autorizovaným inspektorem a projektové dokumentace Městskému úřadu Rudná, stavebnímu
úřadu (dále též „stavební úřad v Rudné“). Autorizovaný inspektor Ing. arch. Doc. J. T. (dále též
„autorizovaný inspektor“) vydal na základě žádosti společnosti BRITANIA a. s. (IČO 43224792)
podle §117 stavebního zákona nejprve certifikát ze dne 2. 3. 2010, č. j. CAI 01-2010/JT (dále též
„první certifikát“), jímž stvrdil, že ověřil projektovou dokumentaci z hledisek uvedených v §111
odst. 1 a 2 stavebního zákona a že stavba „Infrastruktura území Jinočany – východ“ může být podle
této dokumentace provedena. Dne 20. 3. 2012 pak autorizovaný inspektor vydal certifikát č. j.
CAI 02-2012/JT o změně stavby před jejím dokončením (dále též „druhý certifikát“). Tímto
certifikátem stvrdil, že ověřil projektovou dokumentaci změny stavby před jejím dokončením a že
tato změna stavby v případě, že bude stavebníkem ohlášena dle §117 stavebního zákona, může
být provedena podle dokumentace. Změny stavby spočívaly dle druhého certifikátu v tom, že se
novým stavebníkem stal Středočeský kraj a že se původní stavebník, společnost BRITANIA a. s.,
přejmenoval na JP Park a. s., IČO 43224792 (žalobkyně). Dále mj. došlo ke změně názvu stavby
tak, že nově zní „Okružní komunikace III. třídy – 2. etapa“, k úpravě tras technické infrastruktury a
ke změně plánované doby výstavby tak, že se nově plánuje do roku 2014. Podle žalobkyně jsou
oba certifikáty platné a byly řádně doručeny stavebnímu úřadu. Žalobkyně správnímu orgánu I.
stupně předala dne 22. 3. 2010 certifikovanou dokumentaci včetně prvního certifikátu, oznámení
záměru a projektové dokumentace a dne 24. 3. 2010 zaslala oznámení záměru, první certifikát i
projektovou dokumentaci také stavebnímu úřadu v Rudné. Dne 21. 3. 2012 pak žalobkyně dodala
stavebnímu úřadu v Rudné oznámení stavebního záměru vč. projektové dokumentace a druhého
certifikátu autorizovaného inspektora. Tento certifikát nepodala přímo správnímu orgánu I.
stupně, neboť taková povinnost nevyplývala ze zákona. Nesouhlasila ani s výkladovým
stanoviskem Ministerstva zemědělství.
[3] Rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č. j. 100571/2017/KUSK, žalovaný odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění zejména uvedl, že námitku ohledně způsobilosti
vodních děl k projednání podle §117 stavebního zákona lze pokládat za oprávněnou.
Žalovanému se závěr Ministerstva zemědělství jeví ve světle pozdější právní úpravy a judikatury
jako překonaný. Žalovaný však nepřisvědčil odvolací námitce, že právo provést stavbu vodovodu
a kanalizace žalobkyni vzniklo oznámením obecnému stavebnímu úřadu v Rudné. Právní účinky
druhého certifikátu v části týkající se vodovodu a kanalizace nenastoupily, neboť oznámení
předmětného certifikátu se všemi předepsanými náležitostmi nebylo učiněno u příslušného
správního orgánu I. stupně (Městského úřadu v Černošicích). Tomuto orgánu nebyl druhý
certifikát v souladu s §117 stavebního zákona doručen. Podle žalovaného nebylo namístě ani
zohlednění dobré víry žalobkyně.
II.
[4] Žalobkyně napadla uvedené rozhodnutí žalovaného správní žalobou. Shora označeným
rozsudkem Krajský soud v Praze (dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. V odůvodnění zejména
uvedl, že jádrem sporu je otázka, zda ke vzniku práva provést změněnou stavbu posouzenou
druhým certifikátem bylo zapotřebí oznámit tento stavební záměr pouze obecnému stavebnímu
úřadu (tj. stavebnímu úřadu v Rudné), nebo zda bylo třeba oznámit jej také správnímu orgánu
I. stupně jakožto příslušnému vodoprávnímu úřadu. Krajský soud provedl výklad §117
stavebního zákona a shledal, že pro založení účinků certifikátu autorizovaného inspektora je třeba
oznámit stavbu posouzenou autorizovaným inspektorem tomu stavebnímu úřadu, který by byl
jinak věcně a místně příslušný k vydání stavebního povolení. V případě, že se certifikát
autorizovaného inspektora vztahuje k souboru staveb, o nichž by příslušelo samostatně
rozhodovat více stavebním úřadům (typicky obecnému stavebnímu úřadu i některému
ze speciálních stavebních úřadů), je k založení účinků certifikátu v celém jeho rozsahu nezbytné
oznámit stavbu (resp. její odpovídající část) každému z příslušných stavebních úřadů. Podle
krajského soudu žalobkyně nesplnila svou oznamovací povinnost podle §117 stavebního zákona
vůči správnímu orgánu I. stupně jakožto speciálnímu stavebnímu (vodoprávnímu) úřadu,
v důsledku čehož jí nevzniklo ve vztahu ke stavbě vodovodu a kanalizace (v rozsahu změn
řešených druhým certifikátem) právo stavět.
[5] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že povinností obecného stavebního úřadu
(tj. stavebního úřadu v Rudné) bylo s ohledem na §12 správního řádu postoupit její podání
obsahující oznámení stavby včetně druhého certifikátu a projektové dokumentace správnímu
orgánu I. stupně. Podle tohoto ustanovení totiž má správní orgán povinnost bezodkladně
postoupit podání příslušnému správnímu orgánu tehdy, pokud sám není věcně nebo místně
příslušný. Vzhledem k tomu, že stavební úřad v Rudné byl jedním ze stavebních úřadů,
vůči němuž měla žalobkyně oznamovací povinnost, nebyla naplněna hypotéza citované normy.
Oznámení stavby posouzené autorizovaným inspektorem ze dne 19. 3. 2012 bylo za daných
okolností v souladu s §117 stavebního zákona adresováno stavebnímu úřadu v Rudné,
který neměl povinnost zjišťovat, zda žalobkyně svou oznamovací povinnost splnila také
ve vztahu ke správnímu orgánu I. stupně, jakožto příslušnému vodoprávnímu úřadu.
[6] Krajský soud neshledal důvodnými ani žalobní námitky, ve kterých žalobkyně
poukazovala na porušení zásad správního procesu a existenci dobré víry. Zejména uvedl,
že s ohledem na znění §117 stavebního zákona, jakož i s ohledem na postup obecného
stavebního úřadu v Rudné, muselo být žalobkyni zřejmé, že příslušným stavebním úřadem je
i správní orgán I. stupně. Pokud pak tomuto správnímu orgánu I. stupně neoznámila druhý
certifikát autorizovaného inspektora, nemohla být v dobré víře, že je oprávněna na jeho základě
provést vodohospodářskou část souboru staveb. To platí tím spíše v situaci, kdy správní orgán
I. stupně zastával názor, že žalobkyně nebyla oprávněna ke stavbě vodních děl již na základě
prvního certifikátu.
[7] Z uvedených důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského
soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném
znění dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost. Po obsáhlém shrnutí dosavadního řízení zejména uvedla, že rozsudek krajského soudu je
zatížen vnitřní rozporností. Tu spatřovala v nesouladnosti závěrů obsažených v bodě 44
rozsudku a v bodech 13 a 14 rozsudku. Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením tvrzené
dobré víry ze strany krajského soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že jednala v dobré víře,
když druhý certifikát v roce 2012 předložila pouze stavebnímu úřadu v Rudné. Výslovně dodala,
že vodoprávní úřad (správní orgán. I. stupně) od počátku hájil svůj nesprávný právní názor,
že pro provedení stavby je vyžadováno stavební povolení a činil kroky ke zmaření zahájení
stavby. A právě proto, že vodoprávní úřad nepřipouštěl na téma zkráceného stavebního řízení
žádnou diskusi, stěžovatelka komunikovala jen se stavebním úřadem v Rudné, kterému také
adresovala všechny další žádosti o prodloužení termínu dokončení stavby. Stavební úřad v Rudné
nakonec zcela správně usnesením ze dne 26. 8. 2015 (byť až po více než třech letech) postoupil
část spisu týkající se splaškové kanalizace a vodovodu vodoprávnímu úřadu. Sotva lze
stěžovatelku vinit z nedostatku dobré víry, když se spoléhala na to, že stavební úřad v Rudné
učiní potřebná opatření bez zbytečného odkladu. Stěžovatelka dále v kasační stížnosti výslovně
namítala, že krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti ve vztahu k základním zásadám
správního řízení, které byly správní orgány povinny respektovat. Konkrétně dovozovala porušení
§4 odst. 1 a 4 správního řádu a dále porušení zásady dobré správy ve smyslu §8 správního řádu.
Stěžovatelka výslovně dodala, že po několika letech marného boje proti byrokratickému postupu
vodoprávního úřadu doufala, že se domůže svého práva stavebníka správní žalobou. Bohužel
však výsledkem řízení o její žalobě bylo vydání touto kasační stížností napadeného rozsudku.
Postup krajského soudu a správních orgánů je třeba považovat za přepjatý formalismus,
resp. za postup blokující realizaci stěžovatelčina stavebního záměru. Z uvedených důvodů
stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
Zejména dodal, že v dané věci bylo učiněno nesporným, že druhý certifikát byl oznámen pouze
stavebnímu úřadu v Rudné. Poukázal i na to, že dne 12. 12. 2018 bylo zastaveno řízení ve věci
žádosti stěžovatelky o povolení stavby vodovodu a kanalizace, a to z důvodu zpětvzetí žádosti.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud úvodem připomíná, že podle usnesení zvláštního senátu ze dne
6. 9. 2012, č. j. Konf 25/2012 - 9, č. 2717/2012 Sb., činnost autorizovaného inspektora nelze
považovat za činnost správního orgánu, ale za činnost soukromé osoby na základě
soukromoprávní smlouvy. Právní účinky certifikátu přitom nastupují až okamžikem oznámení
certifikátu stavebnímu úřadu. Do okamžiku oznámení certifikátu stavebnímu úřadu je certifikát
„pouhým plněním ze soukromoprávní smlouvy a stavebník jej nemusí nikdy použít nebo může požádat
autorizovaného inspektora o jeho změnu, o vyhotovení nového certifikátu nebo může požádat jiného
autorizovaného inspektora o vyhotovení jiného certifikátu.[…] Protože oznámení dle §117 stavebního zákona
činí stavebník, váže zákon vznik oprávnění stavbu provést na úkon stavebníka, nikoli na úkon autorizovaného
inspektora. Nástup právních účinků tedy nezpůsobuje ani autorizovaný inspektor ani samotný certifikát,
ale dochází k němu až oznámením certifikátu […].“
[12] Podle §117 odst. 1 stavebního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2012): uzavře-li
stavebník s autorizovaným inspektorem smlouvu o provedení kontroly projektové dokumentace pro stavbu, kterou
hodlá provést, může takovou stavbu pouze oznámit stavebnímu úřadu, jestliže byla opatřena souhlasná závazná
stanoviska dotčených orgánů a vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení (§109), a nejde o stavbu,
která je zvláštním právním předpisem, územně plánovací dokumentací nebo rozhodnutím orgánu územního
plánování přímo označena jako nezpůsobilá pro zkrácené stavební řízení.
[13] Podle §117 odst. 2 téhož zákona stavebník k oznámení stavby připojí projektovou
dokumentaci stanovenou prováděcím právním předpisem a certifikát vydaný autorizovaným inspektorem.
[14] Podle §117 odst. 5 téhož zákona certifikát, ověřenou dokumentaci s vyznačenými údaji a přílohy
podle odstavce 3 příslušný stavební úřad eviduje a využívá pro kontrolní prohlídky stavby.
[15] Podle §117 odst. 6 stavebního zákona náležitosti oznámení podle odstavce 1, jakož i obsah
a strukturu certifikátu stanoví prováděcí právní předpis.
[16] Podle §9 vyhlášky č. 526/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního
zákona, oznámení stavebnímu úřadu, že navrhovaná stavba byla posouzena autorizovaným inspektorem a je
způsobilá k realizaci, podává stavebník na formuláři, jehož obsahové náležitosti jsou stanoveny v příloze č. 3
k této vyhlášce. K oznámení se připojí přílohy uvedené v části B přílohy č. 3 k této vyhlášce. Součástí přílohy
č. 3 uvedené vyhlášky (nazvané Oznámení stavby posouzené autorizovaným inspektorem) je
formulář, který má být podle obsahu zaslán na adresu příslušného stavebního úřadu.
[17] Podle §15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále
též „vodní zákon“), ve znění účinném do 31. 7. 2010, k provedení vodních děl, k jejich změnám
a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění je třeba povolení vodoprávního úřadu. Slouží-li vodní dílo
k nakládání s vodami a je-li vydání tohoto povolení k nakládání s vodami třeba, lze je povolit, bylo-li povoleno
odpovídající nakládání s vodami nejpozději současně s povolením stavby vodního díla. Do 31. 12. 2012 zněla
první věta §15 odst. 1 vodního zákona shodně jako v období do 31. 7. 2010. S účinností
od 1. 8. 2010 byl do §15 vodního zákona přidán devátý odstavec, podle něhož vodní díla nelze
povolovat ve zkráceném řízení podle §117 stavebního zákona; to neplatí v případě staveb vodovodních řadů,
kanalizačních stok a kanalizačních objektů, které nevyžadují povolení k nakládání s vodami.
[18] Působnost vodoprávního úřadu přitom podle §104 odst. 2 ve spojení s §106 vodního
zákona vykonávaly obecní úřady obcí s rozšířenou působností, kterým byl mimo jiné Městský
úřad Černošice (viz §23 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb.), tj. správní orgán I. stupně.
[19] Výkladem uvedených ustanovení se krajský soud v rozsudku důkladně zabýval a uzavřel,
že pro založení účinků certifikátu autorizovaného inspektora je třeba oznámit stavbu posouzenou
autorizovaným inspektorem tomu stavebnímu úřadu, který by byl jinak věcně a místně příslušný
k vydání stavebního povolení. V případě, že se certifikát autorizovaného inspektora vztahuje
k souboru staveb, o nichž by příslušelo samostatně rozhodovat více stavebním úřadům (typicky
obecnému stavebnímu úřadu i některému ze speciálních stavebních úřadů), je k založení účinků
certifikátu v celém jeho rozsahu nezbytné oznámit stavbu (resp. její odpovídající část) každému
z příslušných stavebních úřadů. Až ve chvíli, kdy je příslušnému stavebnímu úřadu (kterým může
být jak obecný stavební úřad ve smyslu §13 stavebního zákona, tak speciální stavební úřad
ve smyslu §15) stavba řádně oznámena, nastávají stejné účinky jako při vydání stavebního
povolení tímto stavebním úřadem. To, že je třeba stavbu oznámit příslušnému stavebnímu úřadu,
mimoto plyne také z celkového vyznění §117 stavebního zákona, který vedle toho, že stanovil
stavebníku povinnost oznámit stavbu stavebnímu úřadu společně s povinnými přílohami,
současně ve svém odst. 5 ukládal příslušnému stavebnímu úřadu, aby tyto přílohy evidoval.
Vzhledem k tomu, že §117 stavebního zákona neukládal žádnému jinému orgánu, aby podklady
přeposlal příslušnému stavebnímu úřadu, je zjevné, že zákonodárce předpokládal, že příslušný
stavební úřad bude mít podklady k dispozici proto, že právě jemu budou stavebníkem předloženy
při oznámení stavebního záměru. V neposlední řadě plynula povinnost oznámit stavbu
příslušnému stavebnímu úřadu také z formuláře Oznámení stavby posouzené autorizovaným
inspektorem, na jehož první straně bylo jasně uvedeno, že se oznámení zasílá příslušnému
stavebnímu úřadu (viz příloha č. 3 vyhlášky č. 526/2006 Sb.). Ze spisu však nevyplývá,
že by stěžovatelka splnila svou oznamovací povinnost vůči správnímu orgánu I. stupně jakožto
speciálnímu stavebnímu (vodoprávnímu) úřadu. Stěžovatelce tedy nevzniklo právo provést
vodohospodářskou část souboru staveb v souladu s druhým certifikátem, neboť stavbu
neoznámila v souladu s §117 stavebního zákona správnímu orgánu I. stupně.
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti explicitně nezpochybňovala výklad §117 stavebního
zákona provedený krajským soudem, jakož ani další stěžejní závěry krajského soudu. Primárně
poukazovala na vnitřní rozpornost v odůvodnění rozsudku, nesprávné posouzení dobré víry
a porušení zásad správního řízení. Nejvyšší správní soud se zaměřil pouze na tyto námitky. Řízení
o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti
předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Je-li tedy kasační stížnost
kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, jakož
i rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 460/15, sp. zn. II. ÚS 460/15 atp.).
Z procesní opatrnosti soud dodává, že závěry krajského soudu k §117 stavebního zákona,
jakož i jeho dalším žalobním námitkám považuje za správné a v plném rozsahu je přebírá.
Krajský soud podal k uplatněným žalobním námitkám vyčerpávající odůvodnění, které má oporu
v právní úpravě a správním spisu. Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní
projednávané věci plně ztotožnil s hodnocením a závěry krajského soudu v napadeném rozsudku.
Současně s ohledem na poměrnou podrobnost a obsažnost odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud, namísto toho, aby jednotlivé dílčí závěry jinými slovy
prakticky „opakoval“, v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který
je účastníkům řízení znám. Ke konkrétním kasačním námitkám dodává soud následující.
[21] Stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala na vnitřní rozpornost argumentace krajského
soudu v bodech 13 a 14 vs. v bodě 44 rozsudku.
[22] V bodech 13 a 14 krajský soud zejména uvedl, že ze spisu je zjistitelné, že stavební úřad
v Rudné dne 17. 3. 2015 zastavil řízení o žádosti o změnu stavby z důvodu, že stěžovatelka
(žalobkyně) nevyhověla výzvě k odstranění vad žádosti. Žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu
v Rudné o zastavení řízení zrušil svým rozhodnutím ze dne 18. 6. 2015, přičemž konstatoval,
že součástí spisu jsou jak stavby speciální, které řeší speciální stavební úřad, tak stavby obecné,
které řeší obecný stavební úřad, a proto měl být spis rozdělen. V souladu s uvedeným zrušujícím
rozhodnutím proto stavební úřad nepochybil, pokud usnesením ze dne 26. 8. 2015 postoupil část
spisu týkající se splaškové kanalizace a vodovodu správnímu orgánu I. stupně.
[23] V bodě 44 rozsudku pak krajský soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že by z §12
správního řádu plynula povinnost obecného stavebního úřadu postoupit její podání obsahující
oznámení stavby včetně certifikátu a projektové dokumentace vodoprávnímu úřadu. Krajský
soud uvedl, že z §12 správního řádu vyplývá pro správní orgán povinnost „bezodkladně postoupit
podání příslušnému správnímu orgánu tehdy, pokud sám není věcně nebo místně příslušný. Vzhledem k tomu,
že stavební úřad v Rudné byl jedním ze stavebních úřadů, vůči němuž měla žalobkyně oznamovací povinnost,
nebyla naplněna hypotéza citované normy. Oznámení stavby posouzené autorizovaným inspektorem ze dne
19. 3. 2012 bylo za daných okolností v souladu s §117 stavebního zákona adresováno stavebnímu úřadu
v Rudné, který neměl povinnost zjišťovat, zda žalobkyně svou oznamovací povinnost splnila také ve vztahu
ke správnímu orgánu I. stupně jakožto příslušnému vodoprávnímu úřadu. Mimoto, i kdyby soud souhlasil
s žalobkyní, že měl stavební úřad v Rudné postoupit podání správnímu orgánu prvního stupně, bylo by třeba
vycházet z toho, že se podání činí u věcně a místně příslušného orgánu a je učiněno dnem, kdy tomuto orgánu došlo
[viz §37 odst. 5 (dříve odst. 6) správního řádu]. Ze spisu neplyne a žalobkyně netvrdí, že stavební úřad v Rudné
postoupil oznámení certifikátu správnímu orgánu prvního stupně, a tudíž oznámení správnímu orgánu I. stupně
nebylo učiněno ani na základě §12 ve spojení s §37 správního řádu.“
[24] Nejvyšší správní soud nepovažuje argumentaci obsaženou v bodech 44 a v bodech
13 a 14 rozsudku za vnitřně rozpornou natolik, že by bylo třeba přistoupit ke kasaci
rozsudku krajského soudu (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14,
či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). V bodech 13 a 14 krajský soud shrnul
průběh daného řízení od 17. 3. 2015 do 22. 10. 2015, v bodě 44 pak provedl (s ohledem
na uplatněnou žalobní argumentaci) výklad §12 správního řádu, resp. aplikoval uvedené
ustanovení na daný případ. Za stěžejní je třeba považovat argumentaci krajského soudu navazující
na shrnutí obsahu správního spisu (body 21 až 48), která není podle názoru Nejvyššího správního
soudu rozporná se shrnutím obsahu správního spisu (vč. bodů 13 a 14). Nutno dodat,
že v dalších částech rozsudku se krajský soud opakovaně vyjádřil k tomu, zda byl druhý certifikát
řádně doručen vodoprávnímu úřadu, resp. zda došlo k založení jeho účinků. Tuto argumentaci
stěžovatelka v kasační stížnosti relevantně nezpochybnila.
[25] Ani na základě argumentace stěžovatelky k dobré víře nelze dovodit nutnost zrušení
rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka zejména namítala, že jednala v dobré víře, když druhý
certifikát předložila pouze stavebnímu úřadu v Rudné. Nutnost takového postupu odůvodňovala
sveřepým postojem vodoprávního úřadu, který od počátku nechtěl vyhovět stavbě z důvodu její
opory v certifikátu autorizovaného inspektora a nepřipouštěl stran zkráceného stavebního řízení
žádnou diskuzi. Proto stěžovatelka komunikovala jen se stavebním úřadem v Rudné.
[26] Dobrou vírou se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. v rozsudcích ze dne
22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011 - 102, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 - 36, ze dne
4. 1. 2017, č. j. 7 As 279/2016 - 25. Dobrá víra bývá podle označené judikatury definována jako
objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem; dobrá víra jako nezaviněná
nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět,
že určitý stav je v rozporu s právem. Jak správně uvedl krajský soud, stavební úřad v Rudné
stěžovatelku již v přípisu ze dne 12. 4. 2010 vyrozuměl o tom, že povolování vodních děl
je v kompetenci speciálních stavebních úřadů, kterým je v daném případě vodoprávní úřad
(správní orgán I. stupně). I přesto toto výslovné upozornění (a bez zákonné opory) stěžovatelka
oznámila druhý certifikát autorizovaného inspektora pouze stavebnímu úřadu v Rudné. Nelze
přehlédnout ani to, že správní orgán I. stupně od počátku zastával názor, že stěžovatelka nebyla
oprávněna ke stavbě vodních děl již na základě prvního certifikátu. Stěžovatelka ostatně ani
netvrdí, na základě čeho mohla nabýt dojmu, že jedná v souladu s právem; v kasační stížnosti
neuvedla žádné konkrétní ustanovení právního předpisu, které ji opravňoval postupovat
předmětným způsobem, tj. neoznámit certifikát i vodoprávnímu úřadu. Dobrou víru stěžovatelky
pak nemohl založit ani údajný sveřepý postoj vodoprávního úřadu ke zkrácenému stavebnímu
řízení. Přístup stěžovatelky by znamenal, že pokud by účastník řízení nesouhlasil s jakýmkoliv
názorem, resp. praxí konkrétního správního orgánu, byl by oprávněn bez dalšího podat žádost
u jakéhokoliv jiného správního orgánu. Takto však právní úprava koncipována není.
Ani z dalšího obsahu spisu nelze dovozovat dobrou víru stěžovatelky.
[27] Pokud pak stěžovatelka poukazovala na usnesení vydané stavebním úřadem v Rudné dne
26. 8. 2015, považuje soud za nutné shrnout obsah správního spisu. Z něho vyplývá, že dne
6. 10. 2014 obdržel stavební úřad v Rudné žádost stěžovatelky o změnu stavby „Okružní
komunikace III. třídy – 2. etapa, dříve Infrastruktura území Jinočany – východ“ před dokončením.
Dne 17. 3. 2015 stavební úřad v Rudné zastavil řízení o žádosti o změnu stavby z důvodu,
že stěžovatelka nevyhověla výzvě k odstranění vad žádosti. Toto rozhodnutí zrušil žalovaný svým
rozhodnutím ze dne 18. 6. 2015, přičemž konstatoval, že součástí spisu jsou jak stavby speciální,
které řeší speciální stavební úřad, tak stavby obecné, které řeší obecný stavební úřad, a proto měl
být spis rozdělen a jeho části postoupeny věcně a místně příslušnému úřadu. Usnesením ze dne
26. 8. 2015 proto stavební úřad Rudná postoupil část spisu týkající se splaškové kanalizace
a vodovodu správnímu orgánu I. stupně. Usnesení ze dne 26. 8. 2015 tedy bylo vydáno
v návaznosti na právní názor odvolacího správního orgánu. Nejvyšší správní soud dodává,
že uvedeným usnesením nebylo postoupeno oznámení certifikátu správnímu orgánu I. stupně;
byly postoupeny správní spisy. Ve shodě s krajským soudem lze dodat, že: „k založení účinků
certifikátu č. j. CAI 02 2010/JT ve vztahu ke stavbě vodovodu a kanalizace nemohlo dojít ani dne
22. 10. 2015, kdy správní orgán prvního stupně obdržel od žalobkyně tento certifikát na základě své výzvy
ze dne 9. 9. 2015. Z podání žalobkyně ze dne 21. 10. 2015, jehož přílohou předmětný certifikát byl, je totiž
zřejmé, že žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně současně nezaslala také oznámení a projektovou
dokumentaci, jak žádal §117 stavebního zákona. V dané době mimoto již uplynul termín pro dokončení stavby
(do konce roku 2014), a proto by dle názoru soudu nebylo možné nazírat na oznámení stavby jako na včasné
a zakládající právo stavět, i kdyby jinak splňovalo zákonné předpoklady. Řádné a včasné oznámení stavby
ve smyslu §117 stavebního zákona rozhodně nelze spatřovat ani v tom, že žalobkyně dodala na podatelnu
žalovaného během odvolacího řízení dne 13. 7. 2017 oznámení stavebního záměru ze dne 19. 3. 2012,
adresované stavebnímu úřadu Rudná, společně s kopií certifikátu č. j. CAI 02 2010/JT a projektovou
dokumentací s tím, že se mělo jednat o „přílohy k evidenci a uložení vodoprávním úřadem“. Protože žalobkyně
neoznámila správnímu orgánu prvního stupně v době, kdy to ještě mělo smysl (tedy před uplynutím termínu
pro dokončení stavby posuzované a měněné certifikátem č. j. CAI 02 2010/JT), stavební záměr, nemohla svou
pasivitu dohánět po několika letech, a to navíc prostřednictvím jiného správního orgánu.“
[28] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i v navazujících závěrech, zejména pak
v tom, že z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatelka doručila předmětný certifikát
vodoprávnímu úřadu. Stěžovatelka ostatně v kasační stížnosti ani neuvádí a nedokládá,
kdy konkrétně doručila certifikát vodoprávnímu úřadu. Pouze obecně tvrdí, že nikdo z účastníků
řízení nezpochybňoval, že certifikát byl vodoprávnímu úřadu doručen. Nelze přitom přehlédnout,
že v jiné části kasační stížnosti uvádí, že certifikát předložila pouze stavebnímu úřadu v Rudné
(viz stížní argumentaci stěžovatelky k dobré víře, kde uvedla, že z důvodu sveřepého postoje
vodoprávního úřadu komunikovala jen se stavebním úřadem v Rudné, resp. s ohledem na postoj
vodoprávního úřadu certifikát předložila pouze stavebnímu úřadu v Rudné).
[29] Stěžovatelka dále výslovně namítala, že krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti
ve vztahu k základním zásadám správního řízení, které byly správní orgány povinny respektovat.
Konkrétně dovozovala porušení §4 odst. 1 a 4 správního řádu a dále §8 správního řádu. K tomu
výslovně uvedla, že po sedmi letech boje s vodoprávním úřadem doufala, že se domůže svého
práva stavebníka správní žalobou. Bohužel však výsledkem řízení o její žalobě bylo vydání touto
kasační stížností napadeného rozsudku. Postup krajského soudu a správních orgánů je třeba
považovat za přepjatý formalismus, resp. za postup blokující realizaci stěžovatelčina stavebního
záměru. Nejvyšší správní soud k těmto námitkám předně uvádí, že podle zásad obsažených
v §4 a násl. správního řádu mají postupovat správní orgány, a nikoliv správní soudy. Správní
soudy jsou povinny postupovat podle pravidel obsažených v soudním řádu správním. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud postupoval zcela v souladu s uvedeným
zákonem. Řádně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, v důsledku čehož nelze souhlasit
s tvrzením, že krajský soud nedostál své přezkumné povinnosti. Pokud pak stěžovatelka hodlala
porušení zásad správního procesu přičítat správním orgánům, konstatuje soud, že porušení
stěžovatelkou akcentovaných zásad správního řízení neshledal. Nejvyšší správní soud
nezpochybňuje, že veřejná správa je službou veřejnosti, že správní orgán je povinen umožnit
dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy, jakož ani nezpochybňuje
povinnost správních orgánů postupovat v souladu se zásadou dobré správy (viz §4 odst. 1 a 4
a §8 správního řádu). Podle názoru Nejvyššího správního soudu (a to ani v kontextu konkrétních
okolností dané věci) nelze uvedená ustanovení vykládat tak, že by účastník řízení neměl
povinnost činit podání vůči správním orgánům v souladu s právní úpravou. Nejvyšší správní
soud plně souhlasí s krajským soudem, že stěžovatelka nepostupovala v souladu s právní úpravou
(na rozdíl od správních orgánů, které v souladu s právní úpravou postupovaly). Postup souladný
s právní úpravou pak nelze považovat ani za přepjatý formalismus, resp. za nepřípustné bránění
v realizaci předmětného záměru. Podrobněji odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
krajského soudu.
VI.
[30] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci
rozhodl na základě oprávnění stanoveného v §109 odst. 2 s. ř. s. bez jednání.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před
soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu