ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.80.2020:32
sp. zn. 7 As 80/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Ing. T. W., zastoupen
advokátem JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti
žalovanému: Městský úřad Vejprty, se sídlem Tylova 870/6, Vejprty, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 A
108/2019 - 43,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 A 108/2019 - 43,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“)
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom,
že žalovaný nevyřídil body II. až V. žádosti ze dne 29. 1. 2019 domáhající se poskytnutí informací
stran zkušebního provozu stavby „Pila Kovářská“ na základě zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též ,,informační
zákon“).
II.
[2] Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku
zejména uvedl, že neshledal důvodnou námitku poukazující na nevyřízení žádosti tím,
že žalovaný na část žádosti dle bodů II. až V. poskytl jinou, než požadovanou informaci.
Za klíčovou označil soud skutečnost, že žalovaný žalobci poskytl zejména informaci vyžádanou
v bodě I. žádosti o informace, tedy údaj o tom, že nevyřizoval žádnou stížnost podle §175
odst. 1 správního řádu ve věci podnětu ze dne 18. 12. 2015, který se týkal zkušebního provozu
stavby „Pila Kovářská“. Informaci o tom, že nevyřizoval předmětnou stížnost, žalovaný ještě
zopakoval v reakci na bod IV. a V. žádosti. Informace požadované v části žádosti pod body II.
až V. mají přímou souvislost s informací požadovanou v bodu I. žádosti. K těmto bodům žádosti
by bylo možné poskytnout informace jen v případě, že by žalovaný vyřizoval stížnost dle bodu I.
této žádosti. Jestliže však žalovaný takovouto stížnost nevyřizoval, uvedené informace neexistují
ani existovat nemohou. V dané situaci tudíž nebylo možné žalobci poskytnout odpovědi
na otázky pod body II. až V. žádosti o informace. Žalovaný veden snahou žalobci vyhovět
nad rámec vyžádaných informací poskytl podrobnější informace týkající se podnětu ze dne
18. 12. 2015. Názor, že žalovaný měl ohledně části žádosti o informace dle bodů II. až V.
namísto zvoleného postupu vydat rozhodnutí o odmítnutí části žádosti, považoval krajský soud
za příklad přepjatého formalismu. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že se žalobce v žádosti
o informace ze dne 29. 1. 2019 po žalovaném dožadoval informací o vyřizování stížnosti
jakýmkoli subjektem (nejen žalovaným), neboť dle něj neodpovídá logickému ani jazykovému
výkladu. Smysl i text žádosti vedou k jednoznačnému závěru, že informace požadované v bodech
II. a následujících žádosti se týkají výhradně stížnosti obsahem specifikované v bodě I. a zároveň
vyřizované žalovaným. Krajský soud dodal, že skutečnost, že by stížnost dle bodu I. žádosti byla
žalovanému skutečně doručena, nevyplývá ani z listin předložených žádným z účastníků. Krajský
soud uzavřel, že žalovaný se nedopustil nečinnosti, neboť žádost o informace vyřídil zcela
a způsobem, kterým naplnil účel zákona o svobodném přístupu k informacím, a to ještě
před podáním žaloby. Z uvedených důvodů proto krajský soud žalobu zamítl.
III.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) včasnou kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně vyhodnotil otázku, zda
byla stěžovatelova žádost o informace žalovaným zcela vyřízena, pokud jde o body 2. až 5. (II.
až V.) žádosti. Krajský soud nesprávně vyložil §15 odst. 1 informačního zákona. Stěžovatel
zdůraznil, že předmětem žádosti o informace nebyly informace o vyřizování podnětu ze dne
18. 12. 2015, ale informace o vyřizování stížnosti na postup žalovaného ve věci tohoto podnětu.
Tyto informace se stěžovateli nedostaly. Požadavek, aby v takovém případě bylo vydáno
rozhodnutí o odmítnutí, nelze dle stěžovatele označit za přepjatý formalismus, jak učinil krajský
soud. Jen pokud je vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, může se žadatel obrátit na soud
a zpochybňovat důvodnost odepření informací žalobou podle §65 odst. 1 s. ř. s. Pokud povinný
subjekt vyžádanou informaci neposkytl, a přitom žádost neodložil, pak mu podle §15 odst. 1
informačního zákona nezbývá, než vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žádost tedy nemůže
vyřídit tím, že poskytne jinou informaci. Krajský soud nesprávně dovodil (z toho, že žalovaný
nevyřizoval stížnost vymezenou v bodě I. žádosti), že informace vyžádané pod body II. až V.
(týkající se vyřizování takové stížnosti) „z povahy věci neexistují ani existovat nemohou“. Dle stěžovatele
z toho, že povinný subjekt nevyřizoval předmětnou stížnost, nevyplývá, že ji nevyřizoval ani jiný
subjekt, a že tedy nevznikly informace o takovém vyřizování. V doplnění kasační stížnosti pak
stěžovatel uvedl, že se mu podařilo získat důkaz o tom, že žalovaný minimálně zčásti vyžádanou
informací disponuje. K tomu přiložil přehled podání došlých do datové schránky žalovaného dne
21. 10. 2017, ze kterého podle něj vyplývá, že právě toho dne byla žalovanému taková stížnost
doručena. Žalovaný tak informací disponuje. Pokud by bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí
žádosti, mohl jej stěžovatel napadnout a zpochybňovat předpoklad odepření.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti stručné vyjádření, ve kterém uvedl, že k nečinnosti
nedošlo a věří, že rozsudek krajského soudu bude potvrzen. Poukázal na množství žádostí
stěžovatele stran stavebního řízení ve věci „Pila Kovářská“ a důsledky z toho plynoucí.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve shrnout podstatný obsah správního
a soudního spisu.
[7] Stěžovatel žádostí ze dne 29. 1. 2019 požádal žalovaného o:
I. sdělení, zda žalovaný vyřizoval stížnost podle §175 odst. 1 správního řádu na postup Městského
úřadu Vejprty, stavebního úřadu, ve věci podnětu ze dne 18. 12. 2015 týkajícího se zkušebního
provozu stavby „Pila Kovářská” s vraty pilnice neodpovídajícími projektové dokumentaci,
II. sdělení, pod jakým číslem jednacím/spisovou značkou byla tato stížnost vyřizována,
III. sdělení, které úřední osoby byly pověřeny vyřizováním této stížnosti,
IV. sdělení, kdy byla tato stížnost žalovanému doručena,
V. sdělení, zda byla stížnost shledána důvodnou, částečně důvodnou nebo nedůvodnou,
VI. poskytnutí písemnosti, kterou byl stěžovatel vyrozuměn o vyřízení stížnosti.
[8] Žalovaný vyřizoval žádost opakovaně, neboť stěžovatel opakovaně brojil proti jeho
postupu stížnostmi podle §16a odst. 1 písm. b) a c) informačního zákona. Naposledy žádost
vyřizoval přípisem ze dne 25. 4. 2019, ve kterém uvedl:
I. ne, náš úřad nevyřizoval stížnost ve věci podnětu z 18. 12. 2015,
II. vyřizován byl pouze podnět z 18. 12. 2015,
III. pověřen vyřizováním podnětu byl pan Ing. T. V.,
IV. stížnost ve věci podnětu z 18. 12. 2015 nebyla u žalovaného zaevidována,
V. nebylo řešeno,
VI. písemnost, kterou byl stěžovatel vyrozuměn o výsledcích řešení podnětu k prošetření z 18. 12. 2015,
nemáme k dispozici, a proto v tomto bodu dle §15 informačního zákona tuto žádost odmítáme.
[9] Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel napadl uvedený přípis stížností podle §16a odst. 1
písm. c) informačního zákona, ve které namítal, že nebyly vyřízeny body II. až V. žádosti.
[10] Následně (z důvodu, že k této stížnosti ani k žádosti o informace neobdržel žádnou
písemnost od žalovaného) podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Krajský soud žalobu zamítl
shora označeným rozsudkem, který napadl stěžovatel shora rekapitulovanou kasační stížností.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Předmětem sporu v nynější věci je otázka, zda byla žádost stěžovatele o informace řádně
vyřízena.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu vyjádřeným v napadeném
rozsudku, že informace požadované v části žádosti pod body II. až V. mají přímou souvislost
s informací požadovanou v bodu I. žádosti. K těmto bodům žádosti je tedy z povahy věci možné
poskytnout informace jen v případě, že by žalovaný vyřizoval stížnost dle bodu I. této žádosti.
Jestliže však žalovaný žádnou takovou stížnost nevyřizoval, jak uvádí v tomto případě,
požadované informace dle bodu II. až V. žádosti z povahy věci neexistují ani existovat nemohou.
[14] Kasační soud se však nemohl ztotožnit s tím, že krajský soud za této situace aproboval
postup žalovaného, který nevydal rozhodnutí o (částečném) odmítnutí stěžovatelovy žádosti
v části, ve které se domáhal neexistujících informací.
[15] Podle §15 odst. 1 téhož informačního zákona pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti,
nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí
žádosti“), popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.
[16] Postupem povinných subjektů v případě neexistence požadované informace se Nejvyšší
správní soud již mnohokrát zabýval. Z konstantní judikatury vyplývá, že neexistence požadované
informace představuje tzv. faktický důvod pro odmítnutí žádosti o informace (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018 - 30, ze dne 7. 4. 2015,
č. j. 6 As 136/2014 - 42, ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007 - 56. Např. v posledně uvedeném
rozsudku kasační soud vyslovil, že „poskytnutí informace lze odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou
taxativně vyjmenovány v §7 - §11 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž i z důvodů faktických,
které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí
informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.“ Tento názor vyplývá
rovněž z odborné komentářové literatury (viz Jelínková, J., Tuháček, M. Zákon o svobodném přístupu
k informacím. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2017). „Odmítnout žádost pro neexistenci informace by
nešlo (…) v případě, pokud by povinný subjekt informací nedisponoval, avšak zákon by předpokládal (výslovně či
implicitně), že informaci musí mít.“ (Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím
a související předpisy. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2012, s. 169; srov. tamtéž, s. 80).
[17] Z uvedeného tedy plyne, že pokud se žádost podaná podle informačního zákona týká
neexistujících informací, je nutné ji odmítnout. Tento postup přitom nelze vnímat jako výraz
přepjatého formalismu, jak uvedl soud v napadeném rozsudku. Postup prosazovaný stěžovatelem
(tj. odmítnutí žádosti v částech, v nichž informace nebyla poskytnuta) otvírá cestu k meritornímu
přezkumu postupu povinného subjektu soudem. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 20. 11. 2018, č. j. 5 As 18/2017 - 40, vůči případnému negativnímu
rozhodnutí o žádosti (rozhodnutí o odmítnutí žádosti) lze následně brojit odvoláním dle §16
informačního zákona a následně i žalobou dle §65 s. ř. s.
[18] Krajský soud tedy neměl aprobovat postup žalovaného, který v rozporu se zákonem
a výše citovanou judikaturou nerozhodl o částečném odmítnutí stěžovatelovy žádosti
o informace. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[19] V tomto řízení se bude krajský soud zabývat i otázkou, zda byla či nebyla stížnost dle
bodu I. žádosti žalovanému skutečně doručena. V této souvislosti nelze přehlédnout tvrzení
stěžovatele, resp. jím předložený přehled podání došlých do datové schránky žalovaného dne
21. 10. 2017, ze kterého dovozuje, že právě toho dne byla žalovanému taková stížnost
doručena. Kasační soud dodává, že v případě, kdy hodlá povinný subjekt odmítnout žádost
o informace z důvodu její neexistence, musí důkladně zkoumat, zda požadovanými informacemi
fakticky disponuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 1 As 359/2018 - 30). Komentářová literatura rovněž uvádí, že je třeba případnou neexistenci
informací přezkoumatelně doložit, tj. do spisu zanést informace o tom, jaké kroky (šetření)
povinný subjekt provedl, aby zjistil, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje
(viz Jelínková, J., Tuháček, M. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Wolters
Kluwer, 2017).
[20] S ohledem na uvedené Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V tomto řízení bude krajský soud postupovat v souladu s výše uvedenými právními závěry (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[21] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu