ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.520.2018:27
sp. zn. 7 Azs 520/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. G., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 13 A 107/2018 - 34,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 13 A 107/2018 - 34,
se ve výrocích I a II z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
ze dne 18. 10. 2018, č. j. KRPA-393165-22/ČJ-2018-000022, ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 19. 10. 2018, č. j. KRPA-393165-38/ČJ-2018-000022,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Jindřichovi Lechovskému
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
ze dne 18. 10. 2018, č. j. KRPA-393165-22/ČJ-2018-000022, byl žalobce podle §124 odst. 1
písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem správního vyhoštění. Ve výroku
napadeného rozhodnutí byla doba zajištění žalobce stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní
svobody, v odůvodnění napadeného rozhodnutí pak žalovaná opakovaně uvedla údaj o době
trvání zajištění v délce 30 dní. O den později žalovaná vydala opravné rozhodnutí ze dne
19. 10. 2018, č. j. KRPA-393165-38/ČJ-2018-000022, kterým opravila výrok napadeného
rozhodnutí v části týkající se doby zajištění žalobce z 90 dnů na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 13 A 107/2018 - 34.
[3] Městský soud poukázal na to, že v daném případě se žalovaná dopustila jediné chyby,
a to nesprávného uvedení údaje o době trvání zajištění ve výroku napadeného rozhodnutí.
S ohledem na okolnosti věci i odůvodnění rozhodnutí žalované je však zřejmé, že se jedná
o chybu v psaní, neboť žalovaná zjevně nezamýšlela rozhodnout o zajištění žalobce na dobu
90 dnů, nýbrž na dobu 30 dnů. Nesprávně uvedený údaj ve výroku napadeného rozhodnutí proto
představoval zřejmou nesprávnost ve smyslu §70 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nejednalo se tedy o vadu způsobující
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost ve smyslu §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítal, že rozpornost výroku správního rozhodnutí a jeho odůvodnění není
zřejmou chybou v psaní, za jakou ji považuje městský soud, nýbrž se jedná o zřetelnou vadu
vnitřní rozpornosti, jež vede k nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. K tomu odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 As 24/2005 - 55. Rozpornost
mezi obsahem výroku správního rozhodnutí a jeho odůvodněním, zvlášť co se týče natolik
závažné skutečnosti, jako je doba stěžovatelova omezení osobní svobody, v žádném případě
nelze označit jako pouhou nesprávnost, a to zejména v případě stěžovatele, v němž si navzájem
konkurují časové údaje 30 a 90 dní, tedy v obou případech relativně akceptovatelné doby trvání
zajištění. V žádném případě tak nelze na první pohled stanovit, že některý z těchto údajů je
zřejmou nesprávností (např. překlepem vzniklým při sepisování rozhodnutí), což by mohlo být
konstatováno např. v případě očividně nesmyslného časového vymezení typu „300“ dní.
[6] Podle stěžovatele lze za zcela spekulativní označit úvahu městského soudu, podle níž je
v jeho případě třeba za primárně správnou označit dobu zajištění v délce 30 dní s ohledem
na existenci jeho - byť neplatného - cestovního dokladu, a to již s ohledem na to, že neplatnost
cestovního dokladu stěžovatele pochopitelně zcela zásadně ovlivňuje rychlost vyřízení formalit
souvisejících s jeho vycestováním, především co se týče potřeby vyřizování dokladů potřebných
k realizaci stěžovatelova vyhoštění. Ačkoliv neplatný cestovní doklad může při vyřizování
náhradních dokladů pomoci, je nepochybné, že i v takovém případě je třeba požádat ukrajinské
úřady o vyřízení jiného dokladu, který umožní stěžovatelovo předání složkám jiných států - ať už
při transportu stěžovatele územím jiných členských států schengenského systému, nebo přímo
ukrajinské policii.
[7] Stěžovatel tedy uzavřel, že rozpornost mezi výrokem a odůvodněním správního
rozhodnutí týkající se doby zajištění je natolik závažnou skutečností, že ji rozhodně nelze označit
za zřejmou nesprávnost odstranitelnou pouhým vydáním opravného rozhodnutí. Toto je
očividné především vzhledem k tomu, že v žádném případě nelze přezkoumat, který z rozdílných
údajů v předmětném rozhodnutí má být tou zřejmou nesprávností a kdy vlastně mělo dojít
k selhání při vyhotovování rozhodnutí, které lze označit za vznik takové zřejmé nesprávnosti.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený
rozsudek městského soudu, tak i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se v návaznosti na uvedenou stížní námitku zabýval
nepřezkoumatelností žalobou napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Jde o vadu
rozhodnutí správního orgánu natolik závažnou, že by k ní měl městský soud přihlédnout z úřední
povinnosti, neboť nepřezkoumatelnost zpravidla brání věcnému přezkumu a posouzení
žalobních námitek (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[12] Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší pro vady řízení rozhodnutí, je-li
nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. K nepřezkoumatelnosti soud přihlíží též ex officio,
jak plyne ze samé povahy věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
č. j. 5 A 157/2002 - 35). Nesrozumitelností rozhodnutí judikatura správních soudů rozumí
především rozpornost výroku a odůvodnění, nemožnost seznat, jak bylo ve věci vůbec
rozhodnuto (nesrozumitelnost projevu vůle správního orgánu), zmatečné výroky vnitřně
rozporuplné. O nesrozumitelné rozhodnutí jako celek by se mohlo jednat za situace,
kdy z rozhodnutí lze sice seznat, jak bylo rozhodnuto, z textu rozhodnutí jako celku však nelze
pochopit, co správní orgán k takovému rozhodnutí vedlo (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 As 24/2005 - 55).
[13] Mezi účastníky není v dané věci sporu o tom, že ve výroku a odůvodnění rozhodnutí
žalovaná uvedla dva rozdílné číselné údaje při stanovení doby zajištění stěžovatele. Spornou
je otázka, zda tento rozpor bez dalšího zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nesrozumitelnost. V této souvislosti Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel byl podle
výroku rozhodnutí žalované zajištěn na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
V odůvodnění rozhodnutí na str. 5 však žalovaná výslovně uvedla: „Tímto rozhodnutím byla
stanovena lhůta trvání zajištění na dobu 30 dní, a to s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu
správního vyhoštění.“ Na str. 6 tohoto rozhodnutí pak žalovaná znovu výslovně uvedla: „S ohledem
na výše uvedené je správní orgán přesvědčen, že doba trvání zajištění stanovená na 30 dnů je přiměřená.“
Z opravného rozhodnutí ze dne 19. 10. 2018 pak vyplývá, že chybný údaj o době zajištění byl
uveden ve výroku rozhodnutí, neboť úmyslem žalované bylo zajistit stěžovatele na 30 dnů.
[14] Uvedený rozpor by mohl obstát za situace, v níž by výrok rozhodnutí obsahoval rovněž
další údaje, z nichž by bylo možné určit správnou délku zajištění, a současně z kontextu
odůvodnění a dalších okolností posuzované věci by jasně vyplývalo, že úmyslem žalované bylo
ve výroku uvést právě 30 dnů, ale např. se spletla v součtu několika časových údajů, z nichž
konstruovala konečnou dobu zajištění. Žádný takový další údaj (např. datum posledního dne
zajištění) však ve výroku rozhodnutí v dané věci uveden není. Žalovaná toliko obecně uvedla,
že doba zajištění je stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[15] Za těchto okolností pak takto vzniklou vadu není ani možné odstraňovat postupem podle
§70 správního řádu určeným pro opravu zjevných nesprávností. Uvedený institut totiž slouží
k opravě drobných nedostatků, které jsou na první pohled zřejmé (méně významné překlepy,
zkomoleniny, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb). Lze jej tedy aplikovat
pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními
prokazujícími jejich správné znění. Opravným rozhodnutím (usnesením) však nemůže dojít
ke změně vlastních, opravovaným rozhodnutím stanovených, práv a povinností (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publ. pod č. 2119/2010
Sb. NSS). V posuzované věci o takové drobné chyby nešlo, navíc (jak soud uvedl výše) správný
údaj nelze zjistit ani z dalšího kontextu rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se stěžovatelem, že obecně by byly akceptovatelné obě možné doby zajištění, tedy 90 i 30 dnů,
a nelze na první pohled stanovit, že některá z nich je zřejmě nesprávná. Nejvyšší správní soud
připouští, že rozpor mezi obsahem výroku a odůvodnění je možné v některých případech
odstranit postupem podle §70 správního řádu (viz např. rozsudek ze dne 20. 6. 2012,
č. j. 3 Ads 14/2012 - 72, publ. pod č. 2765/2012 Sb. NSS). V dané věci se však jednalo o situaci,
kdy odvolací správní orgán ve výroku uvedl špatně datum napadeného rozhodnutí, proti němuž
odvolání směřovalo. Číslo jednací však označil korektně a z celkového kontextu rozhodnutí bylo
jasné, jaké rozhodnutí je předmětem přezkumu. O takovou situaci se však v posuzované věci
nejedná, neboť ani z kontextu není správný údaj nijak zjistitelný.
[16] V návaznosti na výše uvedené je pak ještě nutno připomenout, že zajištění cizince
(ať již na základě zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu) je institutem, jenž zasahuje
do základního lidského práva na osobní svobodu plynoucího zejména z čl. 5 odst. 1 písm. f)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) [srov. např. rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci John proti Řecku ze dne
10. května 2007 č. 199/05, Rusu proti Rakousku ze dne 2. října 2008 č. 34082/02, Rashed proti České
republice ze dne 27. listopadu 2008 č. 298/07, Saadi proti Spojenému království ze dne 29. ledna 2008
č. 13229/03], na nějž odkazuje i čl. 52 odst. 3 ve spojení s čl. 6 Listiny základních práv Evropské
unie, a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (srov. např. též nález Ústavního soudu
ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.). ESLP s ohledem na význam osobní
svobody zdůrazňuje základní účel ochrany poskytované ustanovením čl. 5 Úmluvy, jímž
je minimalizace rizika svévolného zbavení svobody (viz též např. rozsudky Kurt proti Turecku
ze dne 25. května 1998 č. 24276/94, §122-123, Stafford proti Spojenému království ze dne
28. května 2002 č. 46295/99). Pro jakékoliv zajišťovací instituty (jak pro zajištění podle zákona
o pobytu cizinců, tak i pro zajištění ve smyslu §46a zákona o azylu) proto společně platí,
že k omezení osobní svobody může státní moc přistoupit jen z důvodů stanovených zákonem
a v řízení zákonem předepsaném, přičemž uvedené závěry přejímá také judikatura zdejšího soudu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 - 44). Uvedená
východiska (zejm. minimalizace rizika svévolného zbavení osobní svobody) je pak nutno
zohlednit i při aplikaci institutu zajištění cizince a při výkladu příslušných ustanovení právních
předpisů. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom množství věcí i požadavků na rychlost
rozhodování o zajišťování cizinců (to se týká nejen rozhodovací činnosti správních orgánů
ale i krajských soudů), vzniklé nejasnosti ohledně doby zajištění však ani s tímto vědomím nelze
s ohledem na výše vymezené principy akceptovat.
[17] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
14. 8. 2018, č. j. 33 A 37/2018 - 36, na jehož závěry odkazoval městský soud, byl zrušen
rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 8 Azs 226/2018 - 39, a to včetně rozhodnutí
správního orgánu.
[18] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Učinil tak nejen
ve vztahu k výroku I tohoto rozsudku, ale i ve vztahu k výroku II, který je na výroku I závislý.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským
soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může
sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí,
než zrušit rozhodnutí žalované. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 3 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního
soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[19] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalované, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[20] Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu
nákladů řízení. Ze spisu městského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá,
že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení před městským soudem jakékoliv důvodně
vynaložené náklady vznikly. Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť
věci rozhodnutí o zajištění jsou od placení soudního poplatku osvobozeny podle §11 odst. 2
písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Neměl ani
náklady spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před městským soudem i Nejvyšším
správním soudem byl zastoupen ustanoveným advokátem. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s.), nikoli žalovaná. Stěžovateli tak žádnou
náhradu nákladů řízení před městským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze
přiznat. Žalovaná pak na náhradu nákladů řízení jako neúspěšný účastník nemá právo. Proto
Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[21] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby - podání kasační stížnosti a další porada s klientem přesahující jednu hodinu [§11
odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši
6 200 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových
výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato
osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená
podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku
ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu