ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.6.2020:34
sp. zn. 8 Afs 6/2020-34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: K. H., zastoupená
JUDr. Robertem Lososem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 4/3, Plzeň, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2016, čj. 57085/16/5300-21441-711671, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2020,
čj. 15 Af 9/2017-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2016, čj. 1829372/16/2509-50521-500335, Finanční úřad pro
Ústecký kraj (dále „správce daně“) rozhodl podle §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „zákon o DPH“) tak,
že se žalobkyně stává nespolehlivým plátcem daně z přidané hodnoty (dále „DPH“). Žalobkyně
se podle tohoto rozhodnutí dopustila alespoň dvakrát v období 12 po sobě jdoucích měsíců
porušení povinností ve vztahu ke správě DPH, jelikož nepodala daňové přiznání za zdaňovací
období prosinec 2015 ani po výzvě správce daně, a zároveň ani po výzvě správce daně nepodala
následné kontrolní hlášení za zdaňovací období květen 2016. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně odvolání, které žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správce
daně potvrdil. V odůvodnění poukázal rovněž na to, že žalobkyně řádně nepodala ani kontrolní
hlášení k DPH za zdaňovací období září 2016.
[2] Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále „krajský soud“). Upozornila v ní především na to, že nemá datovou schránku ani zaručený
elektronický podpis a správce daně jí ukládal povinnosti, o kterých se nedozvěděla. Poukázala též
na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 32/15, jímž byl zrušen §101g
odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) ještě před vydáním žalobou
napadeného rozhodnutí. V návaznosti na to tedy lze dospět k závěru, že správce daně žalobkyni
nedoručil výzvu z 11. 7. 2016 týkající se kontrolního hlášení za období květen 2016. K neplnění
povinnosti tedy nedošlo opakovaně. Krajský soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne
22. 8. 2017, čj. 15 Af 9/2017-31, napadené rozhodnutí zrušil pro vadu řízení a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že závěry žalovaného týkající se porušení
povinností za období květen 2016 a září 2016 nemají oporu ve správním spisu.
[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší
správní soud vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, čj. 8 Afs 246/2018-27). Zdejší soud totiž dospěl
k závěru, že napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti.
Krajský soud totiž na jednu stranu poukázal na povinnost žalovaného seznámit žalobkyni
v průběhu odvolacího řízení s novými zjištěnými skutečnostmi (nepodání kontrolního hlášení
za zdaňovací období září 2016 řádně a včas) a umožnit jí na ně reagovat, zároveň ale dodal,
že proti tomu nesměřovala žalobní námitka a soud se tak touto otázkou nemohl zabývat. Na
jiném místě se však krajský soud zabýval právě otázkou toho, zda žalobkyně kontrolní hlášení
za září 2016 podala včas. Závěr žalovaného, že žalobkyně nepodala za uvedené období včas
kontrolní hlášení, neměl podle krajského soudu oporu ve správním spise. Nejvyšší správní soud
k tomu dodal, že žádný z žalobních bodů k otázce podání anebo včasnosti podání kontrolního
hlášení za období září 2016 nesměřoval. Ve zrušujícím rozsudku uzavřel, že s jistou dávkou
zjednodušení lze procesní situaci v dané věci shrnout tak, že správce daně konstatoval
nespolehlivost žalobkyně ve smyslu §106a odst. 1 zákona o DPH na základě dvou shledaných
porušení povinností za dvě zdaňovací období (prosinec 2015 a květen 2016), přičemž žalovaný
v odvolacím řízení nad rámec výše uvedeného doplnil ještě třetí porušení povinnosti za další
zdaňovací období (září 2016). Žalobkyně v řízení před krajským soudem fakticky zpochybnila
toliko závěr o druhém ze zmiňovaných porušení (květen 2016), s čímž se krajský soud
v napadeném rozsudku ztotožnil, nicméně žalobě vyhověl i proto, že shledal pochybení
stěžovatele též ve vztahu k třetímu porušení (září 2016). Kasační argumentace žalovaného
v návaznosti na to mířila pouze ve vztahu k posouzení tohoto třetího porušení. Nejvyšší správní
soud tedy uzavřel, že před samotným věcným posouzením otázky, zda žalobkyně naplnila
podmínky předpokládané §106a zákona o DPH, bude třeba nejprve postavit najisto, jaká
pochybení jsou jí vlastně přičítána, resp. zda je lze s ohledem na procesní pravidla pro správní
i soudní řízení v této souvislosti zohlednit.
[4] Krajský soud v návaznosti na to projednal žalobu znovu a rozsudkem označeným
v záhlaví ji zamítl. Zopakoval, že žalovaný nedostál povinnosti žalobkyni seznámit s novými
skutečnostmi a umožnit jí na ně reagovat, avšak jelikož proti tomu žalobní námitka nesměřovala,
nemůže se tím soud zabývat. Žalobkyně žalobou brojila proti prvnímu (nepodání daňového
přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2015) a druhému vytýkanému porušení (nepodání
následného kontrolního hlášení za květen 2016), v důsledku čehož ji správce daně označil
za nespolehlivého plátce DPH. Tato dvě porušení žalovaný doplnil již zmíněným třetím
porušením, tedy nepodáním kontrolního hlášení za září 2016 ve lhůtě k tomu stanovené.
Se závěry daňových orgánů ohledně prvního porušení se krajský soud ztotožnil, ostatně sama
žalobkyně toto porušení v průběhu řízení uznala. Podle krajského soudu daňové orgány
za závažné porušení povinností plátce DPH nepovažovaly nepodání daňového přiznání
v zákonem stanovené lhůtě, ale toliko nerespektování následné výzvy správce daně, aby daňové
přiznání podala v náhradní lhůtě 15 dnů. Nebylo tak možno nesplnění primární povinnosti podat
daňové přiznání včas považovat za další závažné porušení povinností žalobkyně, pokud
to žalovaný neuvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, ale pouze následně ve vyjádření k žalobě.
Krajský soud se však ztotožnil s tím, že nerespektování výzvy správce daně takovým závažným
porušením je. Oproti tomu druhé vytýkané porušení jím být podle krajského soudu nemůže,
a to z důvodu zrušení §101g odst. 5 zákona o DPH výše již zmíněným nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 32/15. Jelikož se však i mimo druhé vytýkané porušení povinností žalobkyně podle
rozhodnutí žalovaného dopustila porušení prvního, s jehož hodnocením krajský soud věcně
souhlasí, a porušení třetího, které žalobkyně žalobou nenapadla a nerozporovala, obstojí podle
krajského soudu závěr žalovaného o tom, že se stala nespolehlivou plátkyní DPH, neboť
se dopustila porušení alespoň dvou povinností jako plátce DPH.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) proti tomuto rozsudku krajského soudu nyní brojí
kasační stížností, přičemž odkazuje na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že žalovaný se v žalobou napadeném
rozhodnutí zabýval pouze odvolacími námitkami proti prvnímu a druhému z uvedených porušení
povinností, přičemž pouze okrajově nad rámec zmínil, že přihlédl též k tomu, že kontrolní
hlášení DPH za září 2016 nebylo v době vydání rozhodnutí o odvolání řádně podáno. To je však
obsahový nonsens, neboť touto skutečností se správce daně nemohl zabývat, neboť jí jeho
rozhodnutí časově předcházelo. Žalovaný je oprávněn za účelem doplnění podkladů rozhodnutí
nebo odstranění vad řízení provádět dokazování nebo takové doplnění podkladů uložit správci
daně, v obou případech jsou však správní orgány povinny daňový subjekt s těmito novými
podklady a z nich zjištěnými skutečnostmi seznámit a umožnit mu se k nim vyjádřit. Krajský soud
sice žalovanému v napadeném rozsudku vytýká, že právě této procesní povinnosti nedostál,
stěžovatelka je však přesvědčena, že se z jeho strany o doplnění dokazování ve smyslu §115
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále „daňový řád“) vůbec nejednalo.
Neprováděl-li žalovaný nad rámec rozhodnutí správce daně další dokazování, neměl před
vydáním rozhodnutí o odvolání s čím stěžovatelku seznamovat. Stěžovatelce nelze přičíst k tíži
její údajné pochybení za září 2016, pokud žalovaný v tomto směru v průběhu odvolacího řízení
neprováděl žádné dokazování a ze správního spisu není zřejmé, kdy a jakou formou se žalovaný
od správce daně o tomto třetím vytýkaném porušení daňových povinností dozvěděl a zda a jakým
způsobem o něm byla stěžovatelka informována. Z uvedeného důvodu se stěžovatelka dovolává
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť
zmíněné třetí porušení není součástí původního rozhodnutí správce daně a zmínka žalovaného
v rozhodnutí o odvolání nezakládá přezkoumatelný závěr ve smyslu §106a odst. 1 zákona
o DPH. Jelikož je tedy možno stěžovatelce důvodně přičítat pouze první porušení daňových
povinností (za prosinec 2015), není v jejím případě naplněna podmínka porušení povinností
ve vztahu ke správě daně alespoň dvakrát v období 12 po sobě jdoucích měsíců, kvůli čemuž byla
shledána nespolehlivou plátkyní DPH.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve upozornil, že stěžovatelka svými
kasačními námitkami nemíří proti důvodům rozhodnutí krajského soudu, ale pouze proti
procesnímu postupu žalovaného, aniž by uvedla, v čem konkrétně krajský soud pochybil. Její
nynější argumentace není s to nahradit žalobní námitky, které před krajským soudem neuplatnila,
a soud se danou otázkou nemohl zabývat ani z moci úřední. Námitka týkající se provádění
dokazování v odvolacím řízení je tedy nerozhodná. Ani námitka napadající rozsudek krajského
soudu pro nepřezkoumatelnost nemůže být předmětem kasačního přezkumu. Krajský soud
v rozsudku uvedl, že rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správce daně tvoří dohromady jeden
celek, přičemž žalovanému nic nebrání v tom, aby skutková zjištění správce daně doplnil
či přehodnotil. Stěžovatelka však v řízení před krajským soudem nijak nebrojila proti zjištěnému
skutkovému a právnímu stavu ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, tedy proti třetímu
vytknutému porušení za zdaňovací období září 2016, k němuž žalovaný přihlédl. Ostatně
i stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí přímou citaci ze žalobou napadeného rozhodnutí, v níž
žalovaný uvádí, že při rozhodování k této skutečnosti přihlédl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž je nyní napadený rozsudek
nepřezkoumatelný (stěžovatelka na tento důvod kasační stížnosti výslovně odkázala).
Přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je předpokladem pro posouzení dalších
(věcných) námitek. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního
soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav
vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností,
proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje
argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005,
čj. 2 Azs 391/2004-62, či ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-75). Přezkum napadeného
rozsudku krajského soudu v mezích uplatněných námitek je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Nejvyšší správní soud má v nyní
projednávané věci za to, že tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění
zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud
veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Ve shodě se žalovaným ostatně nelze
přehlédnout, že stěžovatelčina námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je toliko
obecná. Ze skutečnosti, že stěžovatelka nesouhlasí se závěry, k nimž krajský soud ve věci dospěl,
nelze bez dalšího dovozovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[10] Jde-li o další kasační námitky, plyne z nich především, že podle stěžovatelky žalovaný
neměl přihlédnout k tomu, že za září 2016 nepodala kontrolní hlášení včas. Došlo k tomu totiž
až po vydání rozhodnutí správce daně, který se tak touto otázkou nemohl zabývat a stěžovatelka
ji tedy nemohla v odvolání namítat. Žalovaný podle stěžovatelky tuto skutečnosti následně
v rozhodnutí o odvolání pouze zmínil, aniž by provedl dokazování a v tomto směru doplnil
zjištěný skutkový stav ve věci. Jelikož tak neučinil, nezahrnul vytýkané třetí porušení povinností
stěžovatelky mezi stěžejní důvody rozhodnutí, pro něž byla stěžovatelka shledána nespolehlivou
plátkyní DPH. Podle stěžovatelky tak krajský soud nesprávně zmínku žalovaného o nepodání
kontrolního hlášení stěžovatelkou za září 2016 vyložil jako rozšíření skutkového stavu o třetí
vytýkané porušení jejích daňových povinností. Krajský soud se měl podle jejího názoru zabývat
pouze vypořádáním odvolacích námitek vztahujících se k prvnímu a druhému porušení, z nichž
jí lze oprávněně vytýkat pouze první z nich (za prosinec 2015) a vůbec neměl přihlížet k porušení
povinností za září 2016, resp. o něj opřít závěr o věcné správnosti rozhodnutí žalovaného.
Z obsahu této argumentace tedy lze dovodit, že stěžovatelka proti závěrům žalovaného týkajícím
se třetího vytýkaného porušení (proti procesnímu postupu při jeho zjišťování) nebrojila v žalobě
z toho důvodu, že podle ní rozhodnutí žalovaného nadále stálo pouze na prvním a druhém
vytýkaném porušení povinností ve vztahu ke správě daně.
[11] Nejvyšší správní soud se však s takto předestřeným náhledem stěžovatelky nemůže
ztotožnit. Nejprve je namístě v obecné rovině připomenout, že o tom, zda určitý subjekt
je nespolehlivým plátcem, mohou daňové orgány rozhodnout tehdy, dopustí-li se tento subjekt
závažného porušení povinností k DPH (§106a odst. 1 zákona o DPH). Za závažné porušení lze
podle bodu 1 písm. g) Informace GFŘ k aplikaci §106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty ve znění pozdějších předpisů (nespolehlivý plátce) a souvisejících ustanovení,
čj. 101/13-121002-506729, ve znění Dodatku č. 2, čj. 38 461/14/7001-21002-012287 (dále
„výkladové stanovisko GFŘ“), považovat mj. situaci, kdy dochází k ohrožení veřejného zájmu
na řádném výběru DPH tím, že plátce alespoň dvakrát v období dvanácti po sobě jdoucích
kalendářních měsíců opakovaně, ani ve lhůtě stanovené správcem daně ve výzvě nebo náhradní
lhůtě stanovené přímo zákonem, nepodal daňové přiznání nebo hlášení nebo výpis z evidence
pro daňové účely. Pro naplnění podmínek daného ustanovení se tak musí se jednat o opakované
porušení povinností ve vztahu ke správě DPH (tj. alespoň dvakrát v průběhu 12 po sobě
jdoucích měsíců), a taková porušení musí spočívat v tom, že plátce DPH povinnost nesplní
ve lhůtě stanovené správcem daně anebo v náhradní lhůtě. Aby tedy mohlo obstát rozhodnutí
žalovaného o tom, že je stěžovatelka nespolehlivou plátkyní, musí být založeno na alespoň dvou
porušeních povinností ve vztahu ke správě DPH, které splňují uvedené podmínky.
[12] Stěžovatelka v řízení před krajským soudem sama připustila, že se dopustila prvního
vytýkaného porušení (za prosinec 2015), s čímž se krajský soud ztotožnil. V kasační stížnosti
stěžovatelka v tomto ohledu nic nenamítá a existenci prvního porušení nerozporuje. Žalovaný
naopak stěžovatelce v průběhu řízení před krajským soudem přisvědčil, že vytýkané pochybení
při podání následného kontrolního hlášení k DPH za květen 2016 (druhé porušení) se stalo
irelevantním ve světle výše již označeného nálezu Ústavního soudu. I s tím se krajský soud
ztotožnil a v napadeném rozsudku (ostatně jako již v předchozím rozsudku následně zrušeném
Nejvyšším správním soudem) konstatoval, že k tomuto porušení nelze přihlížet. Krajský soud tak
vyšel z toho, že první porušení bylo prokázáno, k druhému nelze přihlížet a proti třetímu
porušení (za září 2016) stěžovatelčina žaloba nesměřovala. Stěžovatelka totiž v tomto ohledu
závěry žalovaného nijak nerozporovala, tudíž se jím krajský soud nemohl zabývat.
[13] Krajský soud v nyní napadeném rozsudku dostatečně objasnil, že rozhodnutí správce
daně a rozhodnutí žalovaného vydané v odvolacím řízení tvoří dohromady jeden celek, přičemž
žalovanému nic nebrání v tom, aby doplnil skutková zjištění a případně též přehodnotil závěry
správce daně v souladu s §115 daňového řádu. Připomněl rovněž, že žádný právní předpis
nestanoví, aby se naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci DPH
zkoumalo výhradně k datu vydání rozhodnutí v prvním stupni. Žalovaný tak byl oprávněn vzít
při svém rozhodování v potaz i skutečnosti, které nastaly po vydání odvoláním napadeného
rozhodnutí správce daně. Jak plyne i ze soudní judikatury, odvolací správní orgán je oprávněn
přihlédnout ke skutkovému a právnímu stavu, který zde byl v době vydání jeho rozhodnutí,
a může zjištěný skutkový a právní stav rozšířit k datu vydání rozhodnutí o odvolání (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, čj. 1 As 68/2008-126,
č. 1786/2009 Sb. NSS). Výše uvedené platí tím spíše pro daňové řízení, v němž je odvolací orgán
nadán pravomocí provádět dokazování, a nové tvrzení, skutečnosti či důkazy tak ověřovat
a provádět, a může doplňovat řízení v plné šíři jak po stránce meritorní (doplňování podkladů
pro rozhodnutí), tak po stránce procesní (odstraňovat vady řízení). Daňové řízení řízení
je řízením sice dvoustupňovým, avšak provázanějším mnohem více, než jak bývá zvykem v jiných
procesních předpisech (srov. §116 daňového řádu). Krajský soud rozhodnutí o odvolání
přezkoumává s ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. podle právního a skutkového stavu, který zde byl
právě v době vydání rozhodnutí žalovaného (správního orgánu rozhodujícího v posledním
stupni; k tomu srov. §69 s. ř. s.). Argumentaci stěžovatelky, že žalovaný nemohl zjištěný
skutkový stav rozšířit o skutečnost, k níž došlo po vydání rozhodnutí správce daně, tak nelze
přisvědčit. Žalovaný byl obecně oprávněn založit závěr o tom, že je stěžovatelka nespolehlivou
plátkyní, a odvolání proti rozhodnutí správci daně tudíž není důvodné, i na dalším, nově
zjištěném porušení povinností ve vztahu ke správě DPH.
[14] Pro nyní projednávanou věc je dále podstatné, že stěžovatelka v kasační stížnosti nijak
nerozporuje závěr krajského soudu, podle něhož se z důvodu absence žalobní námitky nemohl
zabývat procesním pochybením žalovaného spočívajícím v tom, že stěžovatelku před vydáním
rozhodnutí o odvolání neseznámil s novými skutečnostmi (zmiňované třetí porušení povinnosti)
a neumožnil jí se k nim vyjádřit. Bylo na stěžovatelce, aby v tomto směru případně namítala
pochybení krajského soudu. Pokud tak neučinila, nemůže za ni Nejvyšší správní soud nyní
domýšlet a zkoumat případná pochybení. Je třeba dodat, že krajský soud v tomto směru vyslovil
jednoznačný a srozumitelný právní závěr, který stěžovatelka mohla rozporovat a odůvodnění
napadeného rozsudku v tomto ohledu nevykazuje žádnou vadu, k níž by Nejvyšší správní soud
měl přihlížet z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatelka v kasační stížnosti
nenapadá ani samotný klíčový závěr krajského soudu plynoucí z nyní napadeného rozsudku,
podle něhož nezahrnula zmiňovanou otázku třetího porušení do žalobních námitek, a proto
se jí nemůže zabývat. Pokud se stěžovatelka domnívá, že jí nelze třetí porušení přičítat k tíži
a že k němu neměl krajský soud přihlédnout, je nutno ji upozornit na fakt, že pokud některý
ze závěrů žalovaného žalobou nerozporovala, nemohl se jím krajský soud zabývat. Jak již zdejší
soud připomněl v předchozím rozsudku v téže věci, i judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu zdůrazňuje, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro
vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, to ovšem platí v případě, pokud tyto
vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (usnesení ze dne 8. 3. 2011,
čj. 7 Azs 79/2009-84, č. 2288/2011 Sb. NSS). Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci
žalobkyně ve vztahu k porušení povinnosti za zdaňovací období září 2016 žádný žalobní bod
neuplatnila, nelze ve smyslu citované judikatury dovodit ani to, že by se výše zmiňovanou vadou
řízení ve vztahu k pochybení v tomto zdaňovacím období mohl krajský soud zabývat z moci
úřední. Na těchto závěrech je i přes aktuální kasační argumentaci stěžovatelky nutno setrvat.
[15] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v kasační stížnosti poukazuje i na to,
že proti procesnímu postupu žalovaného nebrojila, neboť se podle ní v zásadě týká otázky, která
je pro věc irelevantní. Zmínka žalovaného o třetím porušení daňových povinností totiž podle
ní nepředstavovala základ rozhodnutí o tom, že je nespolehlivou plátkyní. V této souvislosti
je nicméně třeba poukázat na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že při
přezkumu rozhodnutí správce daně přihlédl právě i k této skutečnosti, tedy že za září 2016
nesplnila řádně a včas povinnost odeslat kontrolní hlášení. Žalovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí jasně vymezil, z čeho tento závěr dovozuje, tedy dokdy měla stěžovatelka kontrolní
hlášení za dané zdaňovací období podat a kdy jej účinně skutečně podala. Bylo by samozřejmě
žádoucí, aby žalovaný namísto obecné formulace „přihlížel ke skutečnosti“ výslovně uvedl,
že rozhodnutí o zamítnutí odvolání zakládá právě i na této skutečnosti, která podporuje jeho
závěr o tom, že stěžovatelka nespolehlivou plátkyní skutečně je. Další výslovně vytknuté porušení
povinností ve vztahu ke správě DPH však nelze považovat za nepodstatnou, pro věc
„mimochodnou“ okolnost. Na tom nemění nic ani případné procesní pochybení žalovaného,
tedy že stěžovatelku s touto skutečností před vydáním rozhodnutí neseznámil a neumožnil
jí se k němu vyjádřit. Stěžovatelka měla prostor závěr žalovaného i ve vztahu k třetímu porušení
zpochybnit v žalobě, avšak neučinila tak.
[16] Lze tedy uzavřít, že s ohledem na dispoziční zásadu řízení před správními soudy a princip
rovnosti stran nelze požadovat po krajském soudu, aby postupoval v rozporu s jasně vyjádřenou
vůlí stěžovatelky a napadené rozhodnutí přezkoumával nad rámec rozsahu žalobních námitek
a uplatněných důvodů. To platí tím spíše, že stěžovatelka byla již v řízení před krajským soudem
zastoupena advokátem, který měl její zájmy hájit a měl být schopen žalobní námitky a důvody
formulovat tak, aby dosáhla kýženého výsledku (tj. zrušení rozhodnutí žalovaného,
resp. rozhodnutí správce daně o tom, že je nespolehlivou plátkyní DPH). Pokud stěžovatelka
chtěla namítat, že žalovaný nepostupoval při zjištění třetího porušení v souladu s procesními
pravidly daňového řízení, anebo že je toto porušení nezpůsobilou podmínkou pro rozhodnutí
o nespolehlivém plátcovství, měla tak činit před krajským soudem, a to způsobem, který by tyto
otázky nevylučoval ze soudního přezkumu. V řízení před Nejvyšším správním soudem již tyto
nedostatky nelze zhojit (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.), ostatně – jak již bylo výše zdůrazněno – tímto
směrem nemíří ani kasační argumentace. V tomto ohledu je nutno ještě závěrem připomenout
právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt, dle níž náleží práva bdělým, tj. těm, kteří se o ně sami
zasazují.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. srpna 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu