ECLI:CZ:NSS:2020:8.AZS.328.2019:25
sp. zn. 8 Azs 328/2019-25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobce: K. M., zastoupený Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2019,
čj. KRPA-342844-20/ČJ-2019-000022 ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2019, čj. 2 A 68/2019-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zajistil žalobce podle §124 odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále „zákon o pobytu cizinců“), a to na 90 dnů
za účelem realizace správního vyhoštění uloženého rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 2. 2014,
čj. KRPA-56963-117/ČJ-2011-000022. Žalobce v ČR pobýval neoprávněně a byl veden
v evidenci nežádoucích osob. Již dříve bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění na dobu
jednoho roku, což žalobce nerespektoval a ve stanovené lhůtě nevycestoval.
[2] Žalobce rozhodnutí o zajištění napadl žalobou u Městského soudu v Praze (dále „městský
soud“). Namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť pro jeho vydání nebyly naplněny
zákonné předpoklady. Rovněž je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně zdůvodnil
nemožnost uložení některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování. Žalovaný navíc
nezohlednil skutečnost, že žalobce má na území ČR družku a bratra, o jejichž existenci se odmítl
do protokolu o podání vysvětlení vyjádřit, neboť se domníval, že jsou žalovanému z předchozího
řízení jeho rodinné a osobní poměry známy. Napadené rozhodnutí tak představuje též
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
[3] Městský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru,
že se žalovaný dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s tím, proč bylo
zajištění žalobce nutné, a to zejména s ohledem na jeho pobytovou historii. Žalobce přicestoval
do ČR nelegálně v roce 2011, ovšem již v roce 2009 požádal v SRN o azyl. Tato jeho žádost byla
v následujícím roce zamítnuta. Zároveň na něj byl v SRN vydán příkaz k zatčení pro krádež
a ublížení na zdraví. V ČR byl žalobce opakovaně pravomocně odsouzen pro trestnou činnost,
a to k podmíněnému trestu odnětí svobody (v roce 2014, dvakrát v roce 2015 a v roce 2016),
k trestu vyhoštění (v roce 2015) a k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců
(v roce 2017). Rovněž na území ČR žalobce opakovaně nespěšně žádal o mezinárodní ochranu
(dvakrát v roce 2015, dvakrát v roce 2016, v roce 2018 a v roce 2019), přičemž Nejvyšší správní
soud odmítl jeho kasační stížnost týkající se zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany
(žádost z roku 2018) pro nepřijatelnost. Žalobce nerespektoval opakovaně vydaný výjezdní
příkaz, trest vyhoštění ani rozhodnutí o správním vyhoštění a na území ČR pobýval nelegálně.
Podle městského soudu tedy uložení zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území
nepostačovala, neboť žalobce neposkytoval dostatečnou záruku, že by v jeho případě uložení
zvláštních opatření postačovalo. Popsaným jednáním totiž oslabil svou důvěryhodnost a vzbudil
pochybnost, že by se podvolil dalším stanoveným povinnostem. Sám žalobce se v průběhu
správního řízení odmítl vyjádřit k tomu, zda má dostatečné finanční prostředky pro složení kauce,
proto nebylo namístě ani užití finanční záruky podle §123c zákona o pobytu cizinců.
K nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce napadeným rozhodnutím
městský soud uvedl, že i v tomto směru odmítl žalobce v průběhu správního řízení odpovídat.
Žalovaný nezjistil žádné překážky vycestování žalobce (které nebyly zjištěny ani v předchozích
správních řízeních, zejména o správním vyhoštění). Podle městského soudu není důvodná ani
námitka, že žalovanému byla osobní a rodinná situace žalobce známa z řízení o správním
vyhoštění, a měl k ní přihlédnout. Mezi tímto řízením a řízením nynějším je totiž značný časový
odstup, během něhož mohlo dojít ke změně poměrů na straně žalobce.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost, a to s odkazem na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). V ní stejně jako již dříve v žalobě uvedl, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav věci a neprovedl všechna potřebná šetření k objasnění všech
okolností rozhodných pro posouzení věci, čímž porušil zásadu materiální pravdy. Dále nepřihlédl
ke specifickým okolnostem věci. Stěžovatel pobývá na území ČR téměř 9 let a má zde bratra
a družku, která je bezúhonná a s níž stěžovatel žije spořádaným rodinným životem. Soužití
s družkou je žalovanému známo z jiných správních řízení, proto se stěžovatel ke svým rodinným
poměrům v průběhu řízení nevyjadřoval, neboť tyto poměry jsou neměnné. Stěžovatel a jeho
družka si přejí žít do doby realizace vyhoštění společně, neboť odloučením oba trpí. Na území
ČR má vytvořené kvalitní rodinné a sociální zázemí a má dostatek finančních prostředků na
vycestování. Stěžovatel je solventní, za pomoci své družky a bratra je schopen splnit podmínku
složení peněžních prostředků. Žalovaný nedostatečně vysvětlil, z jakého důvodu bylo zajištění
stěžovatele nutné, a nebylo možno namísto toho přistoupit k aplikaci mírnějších zvláštních
opatření. Stěžovatel má na území ČR stálé bydliště (u družky) a je schopen se osobně hlásit
na policii a zdržovat se v místě bydliště, kde je kontaktní a dosažitelný. Žalovaný si dále nezajistil
ani výpovědi případných svědků, kteří by se mohli vyjádřit k osobě stěžovatele a jeho rodinným
a majetkovým poměrům. Napadené rozhodnutí založil na spekulaci o hrozbě nebezpečí,
že by stěžovatel z území ČR nevycestoval a nadále se dopouštěl maření výkonu správního
vyhoštění. Stěžovateli ve vycestování v minulosti bránily objektivní důvody, a to ztráta cestovního
dokladu, která nebyla účelovým jednáním. Již si opatřil náhradní doklad.
[5] Stěžovatel dále poukázal na aktuální řádný způsob života. Protiprávního jednání se již
nedopouští. Důkazy, z nichž žalovaný vycházel, jsou nepodložené. Odůvodnění rozsudku
městského soudu neodpovídá platné právní úpravě a koliduje se směrnicí Rady 2003/109/ES
ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků zemí, kteří jsou dlouhodobě
pobývajícími rezidenty (dále „směrnice 2003/109/ES“). Ta v čl. 9 odst. 6 a 7 stanoví, že status
dlouhodobě pobývajících rezidentů z třetích zemí mimo EU se pozbytím faktického oprávnění
k pobytu nemění a je vždy nutno pečlivě zvažovat vazbu rezidenta na členskou zemi EU, v tomto
případě ČR. K tomu v projednávané věci nedošlo. Napadené rozhodnutí představuje
nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho družky, kteří jsou
na sobě citově závislí.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud po přezkoumání formálních náležitostí kasační stížnosti shledal,
že je podána řádně, včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou. Stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích kasační stížnost
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom žádné vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecnou námitkou nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku týkající se jeho nedostatečného odůvodnění. Jak vyplývá z konstantní
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry
účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje jejich argumentaci za nedůvodnou
(viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, ze dne
1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008, čj. 7 As 28/2008-75). Meritorní přezkum
napadeného rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud
rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek městského soudu uvedené požadavky splňuje. Lze dodat, že stěžovatel tuto námitku
nijak nekonkretizoval, ani neuvedl, jaký vliv by tvrzená nepřezkoumatelnost mohla mít
na zákonnost napadeného rozsudku.
[10] Předmětem přezkumu městského soudu bylo rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto
ustanovení je policie „oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení
řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen
jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době
stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.“
[11] V projednávané věci je sporné, zda namísto zajištění stěžovatele nepostačovalo uložení
zvláštního opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců, kterým může být povinnost oznámit
policii adresu místa pobytu a zdržovat se tam, složení finanční záruky nebo povinnost osobně
se hlásit na policii. Ustanovení §123c dále upravuje pravidla finanční záruky.
[12] Nejvyšší správní soud již v minulosti dovodil, že správní orgán musí před rozhodnutím
o zajištění cizince vždy zvážit, zda nelze zajistit výkon správního vyhoštění mírnějšími prostředky,
kterými jsou právě zvláštní opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců. K tomu je třeba
upozornit na skutečnost, že zákon o pobytu cizinců v tomto rozsahu transponuje čl. 15 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, ze dne 16. 12. 2008, o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (dále „návratová směrnice“), podle kterého nemohou-li být v konkrétním případě
účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské
státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem
přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. Z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 28. 4. 2011,
Hassen El Dridi, věc C-61/11, pak ve vztahu k návratové směrnici plyne požadavek, aby členské
státy uskutečňovaly vyhoštění prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření.
[13] Výše uvedené nicméně neznamená, že by bylo třeba nejprve uložit zvláštní opatření
a k zajištění přistoupit teprve tehdy, pokud by nebylo účinné. Jestliže nelze předpokládat,
že cizinec bude schopen plnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření, nebo existuje-li
důvodná obava, že by byl jeho uložením ohrožen výkon správního vyhoštění, je jeho zajištění
namístě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2011, čj. 7 As 76/2011-50,
ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 59/2011-64, a usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017,
čj. 5 Azs 20/2016-38, č. 3559/2017 Sb. NSS). Rozšířený senát v tomto naposledy zmíněném
usnesení dále konstatoval, jak ostatně správně podotkl městský soud, že úvaha správního orgánu
o nutnosti zajištění cizince za účelem správního vyhoštění závisí na typovém důvodu zajištění.
Volba zajištění na základě §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců bude pravidlem, i tak
je však vždy nutno zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení
povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností). Správní orgán je tedy před rozhodnutím o zajištění podle §124 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců povinen přihlédnout k tomu, nepostačují-li v případě daného
cizince s ohledem na jeho osobní, rodinné a majetkové poměry zvláštní opatření podle §123b
téhož zákona. Z citované judikatury je zřejmé, že jejich užití je důvodné tehdy, vyjdou-li
v průběhu správního řízení najevo skutečnosti, které jednak umožňují užití těchto zvláštních
opatření, a zároveň by v jejich důsledku bylo rozhodnutí o zajištění příliš tvrdým opatřením.
[14] Stěžovatel v žalobě i v kasační stížnosti namítá, že žalovaný nedostatečně zvážil užití
mírnějších zvláštních opatření namísto zajištění. Nelze nicméně přehlédnout, že v průběhu
správního řízení byl stěžovatel naprosto pasivní, odmítl vypovídat na kladené otázky, mj. týkající
se i jeho osobní a majetkové situace a soukromého a rodinného života, a s žalovaným
nespolupracoval. Správní řízení o zajištění cizince podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
je zahajováno ex offo a s ohledem na zásadu materiální pravdy obsaženou v §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, je žalovaný obecně vzato povinen zjistit skutkový stav věci bez
důvodných pochybností. Přesto po něm nelze požadovat (zejména s ohledem na povahu
a rychlost daného řízení), aby zjišťoval veškeré skutečnosti týkající se rodinného a soukromého
života stěžovatele, pokud je v průběhu řízení sám stěžovatel odmítl sdělit, a jež zároveň
nevyplynuly z jiných aktuálních dostupných podkladů, které jsou správnímu orgánu známy
z úřední činnosti. Městský soud přesvědčivým způsobem popsal, proč z důvodu velké časové
prodlevy a možné změny okolností žalovaný nemohl v nyní projednávané věci přihlížet
ke skutečnostem, které stěžovatel uvedl v řízení o správním vyhoštění ukončeném v roce 2014.
Stěžovatel tento závěr v kasační stížnosti nikterak nerozporuje, pouze uvádí, že k těmto
skutečnostem žalovaný přihlížet měl, neboť jsou neměnné. Ze správního spisu je zřejmé,
že žalovaný se stěžovatele při podání vysvětlení ze dne 1. 10. 2019 (v návaznosti na jeho zadržení
ve správním řízení předcházejícím jeho zajištění) výslovně dotazoval, zda na území ČR pobývají
jeho příbuzní, zda zde žije ve společné domácnosti s občanem EU či je na něm nějaká osoba zde
pobývající závislá nebo se o někoho takového musí starat. Jestli existují překážky, které mu brání
v dobrovolném vycestování ze země, zdali zde má označenou poštovní doručovací schránku
na uvedené adrese a jestli disponuje dostatečnými finančními prostředky, které by mohl využít
ke složení finanční záruky. Pokud tyto skutečnosti stěžovatel odmítl ve správním řízení sdělit,
sotva se může v rámci soudního přezkumu úspěšně dovolávat toho, že žalovaný nedostatečně
zjistil skutkový stav věci, neprovedl výslech případných svědků (které stěžovatel ani ve správním
řízení, ani nyní nikterak neoznačil) a nepřihlédl k jeho specifické situaci. Uvedené platí tím spíše,
že stěžovatel svoji pasivitu odůvodňuje pouze tím, že dané skutečnosti měly být žalovanému
známy. Stěžovatel tedy ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti, na jejichž základě
by žalovaný mohl dospět k závěru, že je rozhodnutí o zajištění příliš tvrdým opatřením. Užití
zvláštních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců žalovaný podle městského soudu
posoudil dostatečně a přezkoumatelným způsobem popsal důvody jejich vyloučení, které mají
oporu ve správním spise. Nejvyšší správní soud se se závěry městského soudu v tomto směru
bezvýhradně ztotožňuje. Stěžovatel v kasační stížnosti přednesl pouze obecné a nekonkrétní
argumenty (např. ve vztahu k jeho družce, bratrovi, místu pobytu, opatření náhradního
cestovního dokladu apod.), které jsou však založené na skutečnostech, jež stěžovatel mohl a měl
uvést už v průběhu správního řízení, avšak neučinil tak. Z většiny nepolemizují s tím, jak
se s nimi městský soud vypořádal, ale pouze opakují žalobní námitky. Zároveň nelze přehlédnout
určitou vnitřní rozpornost kasačních námitek, kdy na jednu stranu stěžovatel např. uvádí,
že má dostatek finančních prostředků, na jiném místě však tvrdí, že složení finanční záruky
by mohl splnit jen za pomoci své družky a bratra. Odůvodnění napadeného rozsudku městského
soudu tedy v tomto ohledu obstojí.
[15] Stěžovatel dále poukazoval na to, že se na území ČR nachází již 9 let a aktuálně
se nedopouští žádného protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud k tomu považuje
za nezbytné zdůraznit, že stěžovatel na území ČR pobývá po celou dobu v rozporu s právními
předpisy, nemá zde žádné pobytové oprávnění a opakovaně zde páchá trestnou činnost, za což
byl již pětkrát pravomocně odsouzen, mj. i k trestu vyhoštění v roce 2015, který rovněž
nerespektoval. Stěžovateli byl opakovaně vydán výjezdní příkaz v návaznosti na dřívější
rozhodnutí o správním vyhoštění, přesto až doposud ze země neodcestoval. Za snahu o legalizaci
pobytu bezesporu nelze považovat opakovaně podávané žádosti o mezinárodní ochranu, které
v důsledku jeho pobyt na území ČR prodlužují a oddalují realizaci správního vyhoštění.
O zajištění stěžovatele rozhodl žalovaný z důvodu, že nevycestoval z území v době stanovené
v rozhodnutí o správním vyhoštění [§124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Zároveň
je nutno souhlasit se žalovaným, že s ohledem na pobytovou a trestní minulost stěžovatele
existuje v jeho případě i nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění, pokud by nebyl zajištěn [písm. b) téhož ustanovení]. Důvěra ve stěžovatele a jeho
ochotu podrobit se realizaci správního vyhoštění byla s ohledem na výše uvedené skutečně
natolik oslabena, že jeho zajištění pro účely správního vyhoštění bylo namístě.
[16] Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud i obecnou námitku o nepřiměřeném
zásahu žalobou napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele.
Stěžovatel v tomto směru uvedl, že na území ČR žije společně se svou družkou, přičemž oba
partneři jsou na sobě citově závislí a vzájemným odloučením v důsledku napadeného rozhodnutí
oba trpí. Na území ČR dále žije i bratr stěžovatele. V průběhu správního řízení vedoucího
k rozhodnutí žalovaného napadeného žalobou se však stěžovatel o družce ani o bratrovi nijak
nezmínil, v žalobě i kasační stížnosti uvedl pouze nekonkrétní skutečnosti, z nichž nelze ani
seznat, po jak dlouhou dobu s družkou žije, jak se družka jmenuje, jaké občanství má, ani jak
vážný je jejich vzájemný vztah. K námitce, že tyto okolnosti měly být žalovanému známy z řízení
o správním vyhoštění, městský soud podotkl, že v tomto dřívějším řízení nebylo prokázáno ani
soužití stěžovatele s J. P., ani s A. M., s níž měl v průběhu řízení navázat nový vztah. K tomu se
stěžovatel v kasační stížnosti nijak nevyjádřil a setrval na obecných námitkách, které s ohledem na
výše uvedené ani nyní nelze považovat za důvodné.
[17] Vyhovět nelze ani poslední kasační námitce spočívající v tom, že napadený rozsudek
městského soudu je v rozporu s čl. 9 odst. 6 a 7 směrnice 2003/109/ES. Podle čl. 3 odst. 1 této
směrnice se totiž její působnost vztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří oprávněně
pobývají na území členských států EU. Podle odst. 2 téhož ustanovení se nevztahuje
mj. na příslušníky třetích států, kteří jsou uprchlíky nebo zažádali o přiznání právního postavení
uprchlíků a jejich žádost nebyla dosud vyřízena. Namítaný čl. 9 odst. uvedené směrnice se týká
odnětí nebo ztráty právního postavení (odst. 6 tohoto ustanovení se např. týká konce platnosti
povolení k pobytu). Stěžovatel však na území ČR nikdy žádným „právním postavením“
(pobytovým titulem), jenž by mu mohlo být odňato nebo které by mohl ztratit, nedisponoval.
Svůj pobyt se naopak nikdy nepokoušel legalizovat a pobytové oprávnění získat. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že napadené rozhodnutí není ani v rozporu s návratovou směrnicí.
Požadavek čl. 15, aby bylo k zajištění cizince přistoupeno pouze tehdy, kdy není možné účinně
využít mírnějších opatření, byl totiž v projednávané věci zohledněn (viz výše).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu