ECLI:CZ:NSS:2020:KONF.9.2019:13
sp. zn. Konf 9/2019-13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše
Rychlého, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Romana Fialy, a Mgr. Víta Bičáka, rozhodl o návrhu
Energetického regulačního úřadu, se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 91/5, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ním a Krajským soudem v Plzni, a dalších účastníků sporu
vedeného u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 270/2017, o vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 461 370,19 Kč s příslušenstvím: žalobce OTE, a. s., IČ 26463318, se sídlem
Praha 8, Sokolovská 192/79 a žalovaný ANPESI rent s. r. o., IČ 25219081, se sídlem Plzeň,
nám. Generála Píky 2703/27, zastoupený Mgr. Pavlem Douchou, advokátem v Praze 1,
Mezibranská 597/7,
takto:
P ř í sl uš ný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod
sp. zn. 30 C 270/2017, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 461 370,19 Kč
s příslušenstvím je s p r á v n í or g á n .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným dne 4. 4. 2019 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se Energetický regulační úřad (dále jen „ERÚ“ či „navrhovatel“) domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Spor
vznikl mezi ním a Krajským soudem v Plzni (dále též jen „krajský soud“) ve věci vedené
u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 270/2017, o vydání bezdůvodného
obohacení ve výši 461 370,19 Kč s příslušenstvím.
[2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti.
[3] Žalobce - OTE a.s. (dále též „OTE“) - je operátorem trhu podle §20a zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Návrhem na vydání elektronického
platebního rozkazu podaným u Okresního soudu Plzeň – město dne 25. 7. 2017 se domáhal
zaplacení částky 461 370,19 Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení žalovaného
(ANPESI rent s. r. o), které vzniklo vyplacením podpory formou zeleného bonusu žalovanému
dle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o POZE“) za období květen 2013 až leden 2017. Žalobce svůj žalobní nárok opíral
o zjištění, že žalovaný nedisponuje osvědčením o původu elektřiny z vysokoúčinné kombinované
výroby elektřiny a tepla, které je zákonnou podmínkou čerpání podpory; bez existence tohoto
osvědčení byla podpora ve formě zeleného bonusu žalobcem inkasována bez právního důvodu,
čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení.
[4] Elektronický platební rozkaz, kterým okresní soud návrhu vyhověl, byl k odporu
žalovaného zrušen. Následně usnesením ze dne 13. 8. 2018, čj. 30 C 270/2017-179, okresní soud
zamítl námitku žalovaného ohledně nedostatku pravomoci soudu danou věc projednat
a rozhodnout. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2019,
čj. 25 Co 268/2018-191, usnesení okresního soudu změnil tak, že se řízení ve věci zastavuje
a po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ERÚ. Tento postup odůvodnil tím,
že žalobou uplatněný nárok nevyplývá ze soukromoprávních vztahů. Odvolal se přitom na právní
postavení OTE, jakožto regulátora trhu, ve smyslu §20a energetického zákona, z čeho dovodil
jeho (kvazi)vrchnostenské postavení ve vztahu k účastníkům trhu s elektřinou (včetně
žalovaného). Krajský soud uzavřel, že je-li předmětem sporu povinnost vrácení neoprávněně
čerpané podpory (zeleného bonusu), zakládá pravomoc ERÚ k jeho projednání a rozhodnutí
ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE.
[5] ERÚ s postupem městského soudu nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení
negativního kompetenčního sporu.
[6] V návrhu především odmítl názor krajského soudu, že předmětný spor je povahy
veřejnoprávní. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné o věcné příslušnosti navrhovatele
vůbec uvažovat, neboť povaha sporů, které je oprávněn rozhodovat, musí vyplývat ze vztahů
soukromoprávních, jak to vyplývá z §141 správního řádu. Nicméně ani fakt, že jde v dané věci
o spor ve věci soukromoprávní, rozhodovací pravomoc navrhovatele nezakládá, neboť není
naplněna druhá podmínka jeho věcné příslušnosti, spočívající v jejím výslovném zákonném
zakotvení.
[7] Navrhovatel odmítl závěr krajského soudu, že jeho věcná příslušnost k rozhodnutí
předmětného sporu vyplývá z ustanovení §52 odst. 2 zákona o POZE. Upozornil, že pokud
podle tohoto ustanovení rozhoduje o splnění povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory,
může tak (na základě výslovné dikce zákona) činit pouze za situace, kdy bylo vydáno deklaratorní
rozhodnutí o neoprávněně čerpané podpoře v souvislosti se spácháním přestupku (§51 zákona
o POZE). Takové rozhodnutí ale v dané věci vydáno nebylo.
[8] Věcnou příslušnost navrhovatele k projednání a rozhodnutí věci nelze dovodit ani
z ustanovení §17 odst. 7 písm. d) energetického zákona, dle kterého ERÚ rozhoduje spory týkající
se podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla,
elektřiny vyrobené z druhotných energetických zdrojů nebo tepla z obnovitelných zdrojů a spory o výši náhrady při
dispečerském řízení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie podle §26 odst. 6. Stejně je tomu i pokud
jde o §52 odst. 1 zákona o POZE, dle kterého Úřad rozhoduje spory týkající se podpory elektřiny
z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny
a tepla a podpory tepla. Podle odstavce druhého pak Úřad rozhoduje další spory, jejichž předmětem je splnění
peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení
neoprávněně čerpané podpory podle §51.
[9] Navrhovatel připustil, že citovaná ustanovení vymezují kompetence pro vedení sporných
řízení poměrně široce. Zdůraznil však, že k rozhodování sporů ze soukromoprávních vztahů jsou
povolány primárně soudy a pravomoci ERÚ je třeba vykládat restriktivně. Žaloba byla podána
z titulu bezdůvodného obohacení, proto je dána pravomoc obecného soudu. Podle navrhovatele
je tento titul samostatně zavazujícím důvodem, který bezprostředně nesouvisí s podporou výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Žalobce svůj požadavek opírá o ustanovení občanského
zákoníku, nikoli o úpravu v zákoně o POZE.
[10] Navrhovatel rovněž zdůraznil, že žalobce vymáhá na žalovaném vrácení již vyplacené
podpory, kterou žalovaný obdržel za výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, aniž
na ni měl nárok. Nejedná se tedy o spor o splnění povinnosti uložené zákonem o POZE, neboť
tato povinnost (poskytnutí podpory za vyrobenou elektřinu ze solárního záření) byla splněna.
[11] Dále navrhovatel poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 3. 2018,
čj. Konf 52/2017-17, ze kterého se podává, že hlavní funkcí ERÚ je regulace trhu a dohled,
nikoli nahrazování funkce soudu ve sporech, které jsou svou povahou soukromoprávní.
V případě řešeném v usnesení čj. Konf 52/2017-17, šlo o náhradu škody, která sice souvisela
s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, nešlo však o souvislost přímou; zvláštní senát proto
uzavřel, že rozhodovat o tomto nároku náleží soudu.
[12] Podporu pro své závěry nachází navrhovatel také v usnesení Nejvyššího soud
sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze kterého se podává, že „[k] projednání a rozhodnutí sporů o vydání
bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy
a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny přijetím plateb ceny za krytí
nákladů spojených podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním
řízení.“
[13] Navrhovatel připustil, že došlo k posunu v rozhodovací praxi zvláštního senátu jeho
usnesením ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14. V tehdy projednávané věci šlo o situaci, kdy
se žalobce (účastník trhu s elektřinou připojený k distribuční soustavě) z titulu bezdůvodného
obohacení domáhal po žalovaném (OTE) vrácení peněžitého plnění – příspěvku na POZE, který
byl uhrazen jako součást vyúčtovaných služeb distribuce elektřiny. Zvláštní senát v judikovaném
případě rozhodl, že pravomoc k rozhodnutí sporu má navrhovatel.
[14] Navrhovatel stručně rekapituloval argumentaci zvláštního senátu v usnesení
čj. Konf 45/2017-14, a uvedl, že není dostatečně přesvědčivá a správná, protože: (a) popírá
princip restriktivního výkladu pravomoci správního orgánu k rozhodování soukromoprávních
sporů, setrvale podporovaný v dřívější judikatuře zvláštního senátu; (b) nesprávně se opírá
o §52 odst. 2 zákona o POZE, ačkoli vydání bezdůvodného obohacení nemá právní základ
v zákoně o POZE, ale v občanském zákoníku; (c) neodůvodněně se upíná pouze k právnímu
základu sporu, ačkoli s vydáním bezdůvodného obohacení může vyvstat řada dalších otázek,
na jejichž základě bude posouzena otázka existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení;
(d) zvolené řešení oddaluje přístup k soudu a pravomoc ERÚ se může v budoucnu nepřípustně
rozšiřovat např. právě i na rozhodování o náhradě škody, a to nejen v kontextu nyní posuzované
věci; a (e) dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde navrhovatel odkazuje na několik
jeho rozhodnutí), opřená také o předchozí judikaturu zvláštního senátu, založila legitimní
očekávání účastníků, že spory budou projednány obecnými soudy.
[15] Podle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor,
ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřeli svou pravomoc soud v občanském
soudním řízení i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání
je příslušný zvláštní senát podle zákona č. 131/2002 Sb.
[16] Zvláštní senát předesílá, že se příbuznými otázkami již zabýval v usnesení
čj. Konf 45/2017-14 (což uvedl i navrhovatel ve svém návrhu) a následně též v usnesení ze dne
28. 11. 2019, čj. Konf 10/2019-14. V těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že příslušný vydat
rozhodnutí v podobných věcech je právě navrhovatel. Veškeré závěry, uvedené v citovaných
rozhodnutích, však nelze bez dalšího použít na nyní projednávanou věc, a to z důvodů
rozvedených níže.
[17] Ve věcech sp. zn. Konf 45/2017 a Konf 10/2019 zvláštní senát rozhodoval
o kompetenčním sporu, jenž se týkal dříve zaplacených a později nárokovaných částek z titulu
bezdůvodného obohacení, kde základem sporu byla otázka oprávněnosti účtované úhrady
nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen „příspěvek na POZE“)
podle §28 odst. 1 zákona o POZE. Tato úhrada byla účtována v rámci existujícího smluvního
vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Žalobci tehdy byli držitelé licence na výrobu elektřiny,
připojení k přenosové, respektive distribuční soustavě. Sporovali oprávněnost příspěvku
na POZE v rámci účtované ceny za přenos, respektive distribuci elektřiny a žalovali (mimo jiné)
OTE, jako konečného příjemce příspěvku na POZE.
[18] Zvláštní senát konstatuje určitou odlišnost výše popsaných sporů v porovnání se sporem,
jenž vede žalobce v nyní projednávané věci. OTE je zde v pozici žalobce (nikoli žalovaného jako
ve věcech uvedených výše) a domáhá se vrácení neoprávněně čerpané podpory
od žalovaného, jako výrobce elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla
(žalovaný byl příjemcem této podpory ve formě zeleného bonusu). Dále je významné, že nyní jde
o otázku oprávněnosti poskytování této podpory, které je upraveno zákonem o POZE
a provádějícími předpisy. Naopak tedy nejde o plnění na základě smlouvy mezi žalobcem
a žalovaným.
[19] V judikovaných případech sp. zn. Konf 45/2017 a Konf 10/2019 žalobci vymáhali
částky, které byly jedním z finančních zdrojů podpory pro OTE, kterou OTE dále rozděluje
[§20a odst. 4 písm. u) a v) energetického zákona], zatímco v nyní projednávaném případě OTE
jako žalobce vymáhá částky, které plynuly „opačným směrem“. Jde totiž o vrácení částek, které
OTE vyplácel jako podporu samu žalovanému, jakožto konečnému příjemci podpory podle
zákona o POZE.
[20] Zvláštní senát konstatuje, že – na rozdíl od judikovaných věcí – nyní projednávanou věc
je nutno posuzovat jako spor přímo se týkající podpory (výroby) elektřiny z vysokoúčinné
kombinované výroby elektřiny a tepla [§17 odst. 7 písm. d) energetického zákona a §52
odst. 1 zákona o POZE]. ERÚ v návrhu správně uvedl, že má rozhodovat spory, pokud „je dána
přímá obsahová a právní souvislost s vyplácením veřejné podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů“ (respektive
v dané věci z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla – pozn. zvláštního senátu).
Nelze však přisvědčit textu následujícímu po citované pasáži, kde navrhovatel dovodil,
že spojitost s podporou je okrajová za situace, kdy nejde o samotný nárok na podporu, ale nárok
na vrácení již uskutečněných plnění.
[21] Zvláštní senát zastává stanovisko opačné: přímá souvislost nároků žalobce s podporou
výroby elektřiny je zřejmá, protože žalobce dovozuje vznik bezdůvodného obohacení právě
z porušení povinností žalovaného jako držitele licence na výrobu elektřiny
z podporovaných zdrojů podle energetického zákona a zákona o POZE. Navrhovatel
ostatně tuto souvislost nepopírá – pouze vyjadřuje pochybnosti, zda mu náleží rozhodování nejen
o sporu o zaplacení částek podpory, ale také sporů o bezdůvodné obohacení, v souvislosti
se dřívějším zaplacením takových částek. Samotná skutečnost, že se spor „týká“ podpory výroby
elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla je však nepopiratelná.
[22] Zvláštní senát si je vědom i úpravy tzv. neoprávněného čerpání podpory, výslovně
předvídaného zákonem o POZE v §51. Stručně řečeno, dle tohoto ustanovení ERÚ z moci
úřední rozhodne o neoprávněném čerpání podpory, vždy však v souvislosti se spácháním přestupku
výrobce podle §49 zákona o POZE. Poté je pravomoc ERÚ ohledně sporů o splnění povinnosti
vrácení neoprávněně čerpané podpory dána podle výslovné dispozice §52 odst. 2 in fine zákona
o POZE.
[23] Ze žaloby se nepodává, že by v projednávaném případě existovalo rozhodnutí ERÚ
o přestupku žalovaného a že by šlo o „neoprávněně čerpanou podporu“ v úzkém slova smyslu,
tedy dle §51 zákona o POZE. Nicméně je zjevné, že žalobcův nárok stojí na tvrzeném porušení
veřejnoprávních předpisů ze strany žalovaného v přímé souvislosti s čerpáním podpory výroby
elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla. Zvláštní senát k tomu dodává,
že pravomoc ERÚ pro rozhodování sporů o neoprávněně čerpané podpoře (v obecném slova
smyslu) nemůže záviset výhradně na tom, zda týž úřad rozhodl o postihu daného výrobce
za přestupek podle §49 zákona o POZE.
[24] Lze tedy uzavřít, že pravomoc navrhovatele pro rozhodování sporu je dána
bezrozporným věcným vymezením této pravomoci v opakovaně citovaných ustanoveních §17
odst. 7 písm. d) energetického zákona a §52 odst. 1 zákona o POZE, podle nichž ERÚ
rozhoduje spory týkající se podpory (výroby) elektřiny z obnovitelných zdrojů.
[25] Co se týče opakující se argumentace navrhovatele proti jeho pravomoci rozhodovat spory
o bezdůvodné obohacení, zvláštní senát v této souvislosti považuje za vhodné poukázat
na společné rysy nyní projednávané věci a případů vedených pod sp. zn. Konf 45/2017
a Konf 10/2019: vždy jde o spory, pro něž je rozhodující vyřešení právní otázky, zda
placení určitých částek bylo či nebylo v souladu s příslušnými ustanovení zákona
o POZE, energetického zákona a předpisů souvisejících. Je si toho ostatně dobře vědom
i navrhovatel, neboť jeho návrh je textově do značné míry totožný s jeho návrhem ve věci
vedené pod sp. zn. Konf 10/2019 – právě podobnost projednávaných věcí umožnila
navrhovateli, aby užil takřka stejné argumentace jako ve věci Konf 10/2019 jen s drobnými
úpravami. Proto se závěry uvedené v usneseních čj. Konf 45/2017-14 a čj. Konf 10/2019-14
ohledně posuzování pravomoci ERÚ užijí i na projednávaný případ potud, pokud vysvětlují
okolnosti, za nichž je třeba dovodit pravomoc ERÚ i pro spory o bezdůvodné obohacení.
[26] Zvláštní senát nepovažuje za nutné zde tyto závěry opakovat a v podrobnostech
na ně odkazuje. Obecně připomíná, že v usnesení čj. Konf 45/2017-14 je obsažena rozsáhlá
argumentace ve prospěch pravomoci ERÚ pro rozhodování sporu o vydání bezdůvodného
obohacení. Zvláštní senát zdůraznil totožný základ sporu v případě nezaplacení částek dle zákona
o POZE, jakož i v případě jejich zaplacení a pozdějšího vymáhání zpět. Uvedl k tomu zejména,
že „[s]amotná existence poskytnutého plnění nemůže být rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu,
který je povolán takový spor rozhodnout. Podstata sporu je v obou případech stejná: jde o posouzení,
zda zákazník distribuce je (byl) povinen provozovateli distribuční soustavy splnit peněžitou povinnost sjednanou
na základě zákona č. 165/2012 Sb.“
[27] V usnesení čj. Konf 10/2019-14 pak zvláštní senát potvrdil tento nový názorový proud
a také vypořádal dodatečnou argumentaci [viz odstavce [24] až [39] usnesení čj. Konf 10/2019-14],
jíž navrhovatel polemizoval s usnesením čj. Konf 45/2017-14 a kterou s drobnými úpravami
zopakoval i v nyní posuzovaném návrhu [viz odstavec [14], body (a) až (e) výše].
[28] Pro úplnost je třeba dodat, že na shora uvedených závěrech ničeho nemění
ani odkaz navrhovatele na závěry vyslovené v usnesení zvláštního senátu ze dne 21. 3. 2018,
čj. Konf 52/2017-17, kdy namítá, že přístup zvláštního senátu k řešení typově stejných
kompetenčních sporů se zde vysloveným závěrem koliduje
[29] Je pravdou, že zvláštní senát v usnesení čj. Konf 52/2017-17 dovodil pravomoc civilního
soudu a nikoli ERÚ. Věc však byla významně skutkově odlišná: žalobkyně (držitelka licence
na výrobu elektřiny) se sice tehdy domáhala náhrady škody, ale svůj nárok vyvozovala
z toho, že provozovatel distribuční soustavy postupoval diskriminačně, když neprovedl
zkoušku – tzv. první paralelní připojení – v roce 2010, ačkoliv o ni žalobkyně dne
3. 12. 2010 požádala a dne 27. 12. 2010 doložila veškeré potřebné dokumenty.
[30] Nelze popřít, že výše uvedený žalobní nárok má určitou souvislost s podporou
obnovitelných zdrojů energie, neboť provedení prvního paralelního připojení bylo nutnou (nikoli
však dostačující) podmínkou pro určení rozhodného okamžiku, kdy byla výrobna elektřiny
uvedena do provozu. To pak má význam pro určení výkupní ceny elektřiny, stanovené
příslušným cenovým rozhodnutím ERÚ (blíže k tomu viz usnesení čj. Konf 52/2017-17 a dále
také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, čj. 4 As 257/2017-82). Souvislost
se zákonem o POZE a poskytováním podpory je zde však daleko volnější, než v nyní
projednávaném případě a „sektorové“ zvláštnosti tehdy řešené věci z pohledu zákona o POZE
a energetického zákona byly podstatně méně významné než nyní.
[31] Výše uvedené vyjádřil ostatně i sám ERÚ ve svém návrhu ve věci sp. zn. Konf 52/2017,
kde uvedl: „Současný spor není dle navrhovatele veden o výši částky podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů,
ani o samotné poskytnutí podpory, resp. o nárok na výkup podporované elektřiny, nebo na uzavření smlouvy
o jejích dodávkách, ale o náhradu škody, která je pou ze vyčíslena s využitím výkupních cen
určených v rámci podpory, s podporou však věcně nesouvisí“ (zvýraznění bylo přidáno).
Zvláštní senát tedy uzavírá, že aplikace závěrů z usnesení čj. Konf 52/2017-17 na nyní
projednávanou věc není případná kvůli významné skutkové odlišnosti.
[32] Pokud se stěžovatel dovolává názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 1. 2018. sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, jde o odkaz nepřípadný. V odkazované věci totiž Nejvyšší
soud řešil typově shodný případ, jakým se zabýval zvláštní senát ve výše opakovaně zmiňované
věci sp. zn. Konf 45/2017 (držitel licence na výrobu elektřiny hradil v rámci ceny za službu
přenosu elektřiny provozovateli přenosové soustavy na základě smlouvy o poskytování
služeb přenosové soustavy i příspěvek na POZE, který si později – z titulu bezdůvodného
obohacení – nárokoval zpět). Právní názor o pravomoci soudů tuto věc projednat a rozhodnout
však byl (ve smyslu precedenčního potenciálu rozhodnutí zvláštního senátu) překonán právě
rozhodnutím zvláštního senátu ve věci sp. zn. Konf 45/2017. Ostatně, recentní judikatura
Nejvyššího soudu závěry plynoucí ze zmiňovaného usnesení zvláštního senátu reflektuje
a respektuje (viz například jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, čj. 23 Cdo 4291/201/-265
a čj. 23 Cdo 2177/2018-182, ze dne 24. 9. 2019, čj. 23 Cdo 1130/2019-615 a ze dne 13. 11. 2019,
čj. 32 Cdo 3505/2019-344), přičemž právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 32 Cdo 4755/2017
explicitně označuje za překonaný.
[33] Konečně nelze přisvědčit obecnému tvrzení navrhovatele o „nebezpečí nového výkladu“,
které spočívá v tom, že se pravomoc ERÚ bude rozšiřovat a bude zahrnovat další spory, které
budou postaveny na řešení ryze soukromoprávních otázek souvisejících s podporou některých
typů výroby elektřiny pouze okrajově. Tuto obavu lze vyvrátit odkazem na usnesení tohoto
senátu čj. Konf 10/2019-14, dle kterého „[z]vláštní senát (…) rozhoduje na půdorysu konkrétní skutkové
situace a konkrétních okolností. Svým rozhodováním v konkrétní věci nepředjímá (a ani předjímat nemůže) řešení
jiných kompetenčních sporů v budoucnosti. Obecně snad lze říci pouze to, že precedenční účinek usnesení
čj. Konf 45/2017-14 spočívá především v důrazu na právní základ sporu v určitém kontrastu k předchozímu
důrazu na právní titul, z něhož žalobce svůj nárok odvozoval (k tomu viz výše).“
[34] S ohledem na skutečnosti výše uvedené zvláštní senát vyslovil, že k rozhodnutí
v předmětné věci je příslušný správní orgán (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.).
[35] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. O nárocích uplatněných žalobcem tedy bude
rozhodnuto Energetickým regulačním úřadem ve správním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. února 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu