ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.426.2020:58
sp. zn. 1 As 426/2020 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) Ing. J. L., zastoupen Mgr.
Ondřejem Duškem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, b) Ing. J. L.,
zastoupen JUDr. Luďkem Trykarem, LL.M., PhD., advokátem se sídlem U Letenského sadu 14,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10,
za účasti osoby na řízení zúčastněné: Statutární město Liberec, se sídlem Dr. E. Beneše 1/1,
Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2018, č. j. MZP/2018/540/348,
v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 59 A 5/2019 - 183,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2020, č. j.
59 A 5/2019 - 183, se zrušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství (dále
jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 11. 12. 2017 rozhodnutí č. j. KULK 85303/2017, kterým
původnímu žalobci Ing. Josefu Lankovi, narozenému dne 11. 3. 1957 nepovolil výjimku podle
§56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze základních ochranných podmínek
zvláště chráněných druhů živočichů, konktrétně pro ropuchu obecnou (Bufo bufo), užovku
obojkovou (Natrix natrix), čolka velkého (Triturus cristatus), čolka horského (Triturus alpestris,
syn. Mesotriton alpestris), čolka obecného (Triturus vulgaris, syn. Lissotriton vulgaris)
a modráska bahenního (Phengaris nausithous). O povolení této výjimky původní žalobce žádal
v souvislosti s realizací záměru „Autobazar - soubor staveb“ dle projektové dokumentace
pro územní řízení a stavební povolení „Autobazar na p. p. č. 369, 370, 371, 372, 323/1
v k. ú. Doubí u Liberce“, vyhotovené v dubnu 2016 Ing. R. H.
[2] Původní žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které
žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Dospěl totiž shodně se správním
orgánem I. stupně k závěru, že se v dotčené lokalitě historicky nacházely biotopy zvláště
chráněných druhů; prokazatelně se zde nacházely i v letech 2016 a 2017, kdy došlo k jejich
degradaci, nikoli však zániku. Žalovaný se neztotožnil s námitkou původního žalobce, že biotop
zvláště chráněných druhů obojživelníků je odsouzen k zániku. Naopak měl za to, že může nadále
prosperovat. Pouze v případě ropuchy obecné žalovaný vyhověl námitce původního žalobce
ohledně neexistence tohoto druhu v předmětné lokalitě. Žalovaný potvrdil závěr správního
orgánu I. stupně, že na realizaci záměru původního žalobce nebyl shledán veřejný zájem.
II. Napadený rozsudek krajského soudu
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl původní žalobce žalobou u krajského soudu. V průběhu
řízení o žalobě původní žalobce zemřel a jeho procesními nástupci se stali žalobci a) a b). Krajský
soud nehledal žalobu důvodnou a zamítl ji.
[4] Soud shrnul, že správní orgány měly za úkol zkoumat v řízení o povolení výjimky
naplnění celkem čtyř podmínek: 1. existence naléhavých důvodů veřejného zájmu, 2. převaha
tohoto veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, 3. neexistence jiného uspokojivého řešení
a 4. dosažení či udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany. Správní
orgány jasně zdůvodnily, proč mají za to, že na realizaci autobazaru na uvedených pozemcích
žádný veřejný zájem není. Tento závěr správních orgánů přitom původní žalobce v žalobě vůbec
nezpochybnil. Pokud takovou námitku vznesl v jednom ze svých pozdějších písemných podání
soudu či při ústním jednání před soudem, jedná se o opožděnou námitku, kterou se soud nemůže
zabývat. V takové situaci je pak nadbytečné posuzovat vliv záměru na jednotlivé zvlášť chráněné
živočichy. Převaha jiného zájmu nad zájmem ochrany přírody je totiž základní nepřekročitelnou
podmínkou pro povolení výjimky. Proto ani případná dílčí procesní pochybení správního orgánu
nemohla mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[5] Podstatou žaloby byla snaha prokázat, že na posuzovaných pozemcích žádné zvláště
chráněné druhy živočichů nejsou. Soud v této souvislosti upozornil, že povolení výjimky
ze zákazů vyplývajících z podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů lze vydat pouze
v těch případech, v nichž se uplatní podmínky ochrany zvláště chráněných živočichů podle §50
zákona o ochraně přírody a krajiny. Jinými slovy, zákazy uvedené v §50 odst. 2 zákona o ochraně
přírody a krajiny platí pouze tehdy, vyskytují-li se v daném území zvláště chránění živočichové.
Není-li tomu tak, nepřichází v úvahu povolení výjimky podle §56 odst. 1 zákona o ochraně
přírody a krajiny, neboť by postrádalo účelu a smyslu. Ani pokud by tedy bylo prokázáno,
že výskyt ani jednoho z posuzovaných druhů (tj. nejen ropuchy obecné) prokázán nebyl, nemělo
by to vliv na výrok napadeného rozhodnutí.
III. Důvody kasační stížnosti žalobce a)
[6] Žalobce a) (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel namítl, že se soud řádně nezabýval otázkou prokázání existence veřejného
zájmu a diskriminačního postupu správních orgánů vůči žalobcům při posouzení této otázky.
Soud nesprávně uzavřel, že původní žalobce vůbec nezpochybnil závěr správních orgánů,
že na realizaci autobazaru není žádný veřejný zájem. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že původní
žalobce již od počátku správního řízení prokazoval existenci veřejného zájmu na uskutečnění
svého záměru a uvedl tento argument explicitně i v žalobě (viz bod 59) a posléze též v jejím
doplnění. Argumentaci ohledně naplnění veřejného zájmu se však správní orgány vyhýbaly
a nevypořádaly ji.
[8] Soud rovněž nesprávně posoudil žalobní námitku, že žalovaný nezkoumal, zda výjimka
neměla být udělena v zájmu ochrany přírody. Stěžovatel popřel, že by se tato námitka objevila
poprvé až při ústním jednání před soudem. Tuto námitku vznesl při ústním jednání dne
7. 10. 2020 v úzké souvislosti s argumentem o existenci ekologické pasti na svých pozemcích
(viz bod 25 žaloby) a nelze ji od této argumentace oddělovat jako naprosto novou a překvapivou
skutečnost. Stěžovatel, resp. původní žalobce, vznášel tento argument již v řízení před správními
orgány, a to od okamžiku, kdy tento argument poprvé zazněl v biologickém hodnocení
od RNDr. V..
[9] Podle stěžovatele dále soud nesprávně uvážil o možnosti vydání rozhodnutí, pokud
výjimka dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny není nutná, resp. se ani řádně nezabýval
otázkou, zda v daném případě výjimka je či není nutná. Pouhý odkaz soudu na neexistenci
veřejného zájmu, který je nutný k udělení výjimky, a potom pokračování v teoretickém výkladu
o tom, že výjimku nelze udělit, pokud žádné zvláště chráněné druhy živočichů na pozemcích
nejsou, způsobují nepřezkoumatelnost závěrů napadeného rozsudku. Z jeho odůvodnění totiž
není zřejmé, jaký závěr soud o výskytu zvláště chráněných druhů živočichů na předmětných
pozemcích vlastně učinil. Stěžovatel upozornil, že to nebyl on, resp. původní žalobce,
kdo si vymyslel, že v daném případě je nutné požádat o výjimku. Do této situace
jej vmanipulovaly správní orgány. Když se po peripetiích nakonec ukázalo, že na pozemcích
žádné zvláště chráněné druhy živočichů nejsou, nemohl už původní žalobce, a tedy ani nyní
stěžovatel, vzít žádost zpět. Stěžovatel je nyní v právní pasti. Výjimka v jeho případě skutečně
neměla být udělena, proto původní žalobce také vyzval správní orgány, aby z tohoto důvodu
správní řízení zastavily; správní orgány však této výzvě nevyhověly a v řízení pokračovaly, tedy
nadále trvaly na svém požadavku, že výjimka je nutná pro uskutečnění záměru. Stěžovatel
tak má nepochybně právní zájem na tom, aby v dané věci bylo vydáno jasné rozhodnutí
správních orgánů nebo soudu, které jasně stanoví, že výjimka udělena být nemůže, protože
na pozemcích zvláště chráněné druhy živočichů nejsou, resp. že pozemky nejsou jejich biotopem.
[10] Další kasační námitka spočívá v tom, že soud neprovedl důkazy navržené stěžovatelem,
resp. žalobci, nepřihlédl ke všem v řízení prokázaným skutečnostem a vůbec se nezabýval
některými námitkami ve vztahu k porušení procesních práv v průběhu řízení před správními
orgány. Soud se měl ohledně skutkových zjištění přiklonit na jednu, nebo druhou stranu, tedy
postavit na jisto, zda pozemky jsou, či nejsou biotopem zvláště chráněných živočichů hodným
ochrany podle zákona. Původní žalobce rovněž v řízení před soudem poukázal na četná porušení
svých procesních práv ve správním řízení. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí odkazoval
na podklady, které nebyly součástí správního spisu a ke kterým se tedy původní žalobce nemohl
vyjádřit. Nejednalo se přitom toliko o formální pochybení, ale o zásadní porušení práva
původního žalobce na spravedlivý proces a zákonné rozhodnutí. Správní orgán I. stupně rovněž
porušil poučovací povinnost ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a dále
zamlčoval informace o řízeních ve věci modráska bahenního. Došlo také k porušení zásady
nediskriminace a rovného zacházení. Soud se ani v napadeném rozsudku nijak nevyjádřil
k námitce vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného. Dle stěžovatele měl soud minimálně
posoudit, zda vydání rozhodnutí správními orgány bez dostatečně zjištěného skutkového stavu
nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[11] Nakonec stěžovatel namítl, že se soud řádně nezabýval otázkou porušení dobré víry,
legitimního očekávání a ústavně zaručených práv stěžovatele, resp. žalobců. Upozornil, že zákony
a další právní předpisy ukládají správním orgánům a dalším subjektům na úseku ochrany přírody
a krajiny poskytovat údaje o výskytu zvláště chráněných druhů živočichů tak, aby se tyto záznamy
projevily v územně analytických podkladech, včetně územně plánovací informace. V případě
předmětných pozemků se tak dodnes nestalo, ačkoliv správní orgány tvrdí, že na pozemcích
se zvláště chráněné druhy živočichů vyskytují. Žalobci také namítali porušení zásady ochrany
dobré víry dle §2 odst. 3 správního řádu, neboť jejich právní předchůdce se spoléhal na platnou
územně plánovací informaci, ze které žádné omezení ve vztahu k zvláště chráněným živočichům
nebylo zřejmé. Soud k ničemu z výše uvedeného nepřihlédl a nové důkazy nepřipustil.
IV. Vyjádření žalovaného, žalobce b) a osoby zúčastněné na řízení, replika stěžovatele
[12] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že správní orgány jasně zdůvodnily, proč na realizaci
autobazaru na uvedených pozemcích stěžovatele není žádný veřejný zájem, a nebyla tak naplněna
základní podmínka pro povolení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stejně
tak nebylo prokázáno, že by záměr byl v zájmu ochrany přírody. Obecně nelze dovozovat veřejný
zájem pouze z územního plánu a už vůbec nelze takto dovozený veřejný zájem považovat
v každém případě za převažující nad zájmem ochrany přírody.
[13] Podle žalovaného není o skutkovém stavu sporu; existence cenného mokřadního biotopu
a přítomnost obojživelníků v předmětné lokalitě byla spolehlivě zjištěna. O potřebnosti výjimky
dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny tak není sporu. Žalovaný všechny námitky stěžovatele
(resp. původního žalobce) v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně vypořádal a dospěl rovněž
k závěru, že biologické hodnocení RNDr. V. nevylučuje stav zjištěný orgány ochrany přírody.
[14] Pokud jde o námitku porušení procesních práv z důvodu, že správní orgán I. stupně
ve svém rozhodnutí odkazoval na podklady, které nebyly součástí spisu, s touto argumentací
se žalovaný vypořádal na str. 16 – 19 svého rozhodnutí tak, že uvedené pochybení nezpůsobilo
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jelikož stěžejní zjištění pro rozhodnutí byly
součástí spisové dokumentace a stěžovatel měl možnost se k nim vyjádřit. Žalovaný je rovněž
přesvědčen, že jeho rozhodnutí není vnitřně rozporné. Skutečnost, že RNDr. V. v lokalitě
předmětné zvláště chráněné druhy živočichů nenalezl, nijak neprokazuje, že se zde nevyskytují,
pokud několik subjektu v různých obdobích roku nález těchto druhů učinilo.
[15] Ve vztahu k námitce porušení dobré víry a zásady legitimního očekávání žalovaný uvedl,
že stěžovatel nemohl očekávat budoucí realizaci záměru z následujících důvodů: ve změně
územního plánu města Liberec z roku 2009 je jako limit využití území mimo jiné uveden výskyt
mokřadní fauny a flory a možný výskyt zvláště chráněných druhů. Územně plánovací informace
vydaná v lednu 2016 Magistrátem města Liberce sice přímo nezmiňuje jejich výskyt, ale jako
Regulativ 3.2.2 bod 1 uvádí, že musí být přihlédnuto k místním ekologickým podmínkám.
Informace o výskytu zvláště chráněných druhů na předmětných pozemcích jsou dále obsaženy
v příslušné PD z dubna roku 2016. V územně plánovací informaci z 16. 2. 2018 a 9. 7. 2018
(z nichž stěžovatel dovozuje, že výstavbě nic nebrání), je zvýrazněno: „Do doby rozhodnutí stavebního
úřadu o umístění stavby nelze zaručit, že lze záměr v území realizovat“.
[16] Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[17] Stěžovatel ve své replice obšírně vyvracel závěry žalovaného uvedené v jeho vyjádření.
Poznamenal, že nikoliv on, ale žalovaný postupuje v řízení účelově, bagatelizuje porušení práv
stěžovatele v řízení a dezinterpretuje závěry biologického hodnocení jako zásadního důkazu
neexistence vhodného biotopu.
[18] Žalobce b) uvedl, že s celou kasační stížností souhlasí. V reakci na vyjádření žalovaného
a repliku stěžovatele se ztotožnil s argumentací stěžovatele a poznamenal, že správní orgány
nemohou rozhodovat dle své libovůle a ve skutkově podobných věcech vydávat diametrálně
odlišná rozhodnutí. Správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem, stejně jako později
krajský soud, který jejich nezákonnému postupu nezabránil.
[19] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost je důvodná.
[22] Zákon o ochraně přírody a krajiny ve svém §50 odst. 1 uvádí: „Zvláště chránění živočichové
jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi užívaná přirozená i umělá sídla a jejich
biotop. Vybrané živočichy, kteří jsou chráněni i uhynulí, stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným
právním předpisem.“ V odstavci 2 dále stanovuje: „Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje
zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno
sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet,
chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny.“
[23] Podle §56 odst. 1 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že „[v]ýjimky
ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle §46 odst. 2, §49 a 50
v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody,
povoluje na žádost toho, kdo zamýšlí uskutečnit škodlivý zásah, orgán ochrany přírody.“
[24] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je otázka, zda stěžovateli, resp. jeho právnímu
předchůdci, měla být udělena výjimka dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze základních
ochranných podmínek zvláště chráněných druhů živočichů v souvislosti s jeho záměrem výstavby
autobazaru na výše specifikovaných pozemcích.
[25] Původní žalobce ve správním řízení zejména zpochybňoval, že se na posuzovaných
pozemcích biotop zvláště chráněných druhů živočichů vůbec nachází. Žalovaný se v napadeném
rozhodnutí jeho argumentací i předloženými podklady podrobně zabýval, dospěl však k závěru,
že v dané lokalitě biotopy zvláště chráněných druhů živočichů existují, a proto bylo zákonnou
povinností správního orgánu I. stupně vést řízení a rozhodnout o povolení či nepovolení výjimky
dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Původní žalobce poté rovněž v žalobě zejména
usiloval o prokázání toho, že se na dotčených pozemcích žádné zvláště chráněné druhy živočichů
nenacházejí. Krajský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku správně poznamenal,
že povolení výjimky ze zákazů vyplývajících z podmínek ochrany zvláště chráněných živočichů
lze vydat toliko v těch případech, v nichž se na daném území zvláště chránění živočichové
skutečně nacházejí. Následně však uzavřel, že ani pokud by bylo prokázáno, že žádný
z posuzovaných zvláště chráněných druhů se v lokalitě nevyskytoval, nemělo by to vliv na výrok
napadeného správního rozhodnutí.
[26] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu neztotožňuje, a naopak dává
za pravdu stěžovateli, že krajský soud měl nejprve ve svém rozsudku vyjasnit otázku,
zda se v dotčené lokalitě nacházel biotop zvláště chráněných druhů živočichů, a tedy, jestli bylo
v daném případě nutno pro uskutečnění záměru – výstavby autobazaru – žádat o povolení
výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tato otázka, která je pro vedení správního
řízení zásadní, přitom byla mezi účastníky řízení sporná a představovala také stěžejní žalobní
argumentaci. Pokud by se krajský soud přiklonil k tvrzení stěžovatele (resp. původního žalobce)
o neexistenci biotopů zvláště chráněných živočichů na jeho pozemcích, bylo by zřejmé,
že správní orgány vůbec neměly o povolení výjimky ze zákazů dle zákona o ochraně přírody
a krajiny rozhodovat, neboť v takovém případě by uskutečnění záměru ani nemohlo porušovat
zákaz škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů (§50 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny). Nelze tak krajskému soudu přisvědčit, že by uvedené nemělo
vliv na výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zjištění, že se ve skutečnosti předmět
ochrany – zvláště chráněné druhy živočichů, resp. jejich biotop - na dotčených pozemcích
již nenachází – by totiž mohl vést k tomu, že rozhodnutí o žádosti o povolení výjimky
by již pro žadatele (nyní stěžovatele) nemělo význam. Pak by byl dán důvod pro zastavení řízení
dle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu, nikoliv pro nepovolení výjimky. Bylo tedy na krajském
soudu, aby závěry žalovaného ohledně této sporné otázky (existence biotopu zvláště chráněných
druhů živočichů v dané lokalitě) v mezích žalobních námitek přezkoumal a vyjádřil
se k nim v odůvodnění svého rozsudku. Pokud krajský soud považoval vyřešení této otázky
za nadbytečné, resp. za nerozhodné pro vyřešení podstaty věci, a související žalobní argumentací
se nezabýval, zatížil tak své rozhodnutí nezákonností spočívající v nesprávném posouzení otázky
soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[27] Stěžovatel rovněž krajskému soudu vytkl, že se nezabýval otázkou prokázání existence
veřejného zájmu z důvodu, že tato námitka nebyla uplatněna ve lhůtě pro podání žaloby. Nejvyšší
správní soud k tomu připomíná, že původní žalobce v žalobě primárně namítal nesprávné
hodnocení důkazů a chybné zjištění skutkového stavu. Argumentoval zejména
tím, že dle biologického hodnocení RNDr. J. V., CSc. se zvláště chráněné druhy živočichů
v současnosti již na pozemcích nevyskytují a dotčené pozemky tak pro ně představují
ekologickou past. Jeho žalobní tvrzení tedy primárně směřovalo k tomu, že rozhodnutí
o povolení výjimky nebylo pro uskutečnění jeho záměru v dané lokalitě vůbec třeba. V žalobě
tak logicky není podrobněji rozvedena argumentace týkající se prokázání existence veřejného
zájmu na povolení výjimky. Z žaloby je nicméně zřejmé, že původní žalobce namítal, že veřejný
zájem spočívající ve využití dotčených pozemků k zastavění vyplýval z příslušné změny územního
plánu. Byť tuto otázku spojil spíše s argumentací týkající se porušení jeho legitimního očekávání,
nelze shledat, že by proti závěrům žalovaného týkajícím se nenaplnění veřejného zájmu
na povolení výjimky nijak (alespoň v obecnosti) nebrojil. Otázkou veřejného zájmu se však
krajský soud měl zabývat až poté, co by zhodnotil, zda vůbec byly dány důvody pro vedení řízení
o povolení výjimky, tj. zda v dotčeném území existoval biotop zvláště chráněných živočichů.
[28] Pokud jde o žalobní námitku spočívající v tom, že žalovaný nezkoumal, zda výjimka
neměla být udělena v zájmu ochrany přírody, Nejvyšší správní soud přisvědčuje krajskému soudu,
že tato námitka v žalobě obsažena nebyla. Původní žalobce spíše polemizoval se závěry
žalovaného, že předmětný biotop není tzv. ekologickou pastí, které podle něj neměly podklad
ve správním spisu, a vytkl správním orgánům, že neprovedly nezbytný průzkum dané lokality.
Z jeho včas uplatněné žalobní argumentace tedy vyplývá, že se biotop zvláště chráněných druhů
živočichů v dané lokalitě nenacházel, nikoliv, že by se žalobce domáhal toho, že výjimka měla být
povolena v zájmu ochrany přírody.
[29] Za nezákonný považuje kasační soud rovněž závěr krajského soudu, že „ani případná dílčí
procesní pochybení správního orgánu nemohla mít žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí“. Pokud
se krajský soud jednotlivými namítanými procesními pochybeními vůbec nezabýval, není zřejmé,
jak dospěl k závěru, že se jedná toliko o dílčí pochybení, která zjevně nemohla mít vliv
na zákonnost správních rozhodnutí. V tomto je tedy napadený rozsudek rovněž
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovateli lze rovněž přisvědčit v tom, že se krajský soud opomněl zabývat jeho námitkou
spočívající ve vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného. Tato vada by případně mohla způsobit
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, a soud by tak byl povinen k ní přihlédnout z úřední
povinnosti a k související žalobní argumentaci se vyjádřit v napadeném rozsudku.
[30] V souvislosti s kasační námitkou spočívající v tom, že se soud řádně nezabýval otázkou
porušení dobré víry, legitimního očekávání a ústavně zaručených práv stěžovatele (žalobců),
Nejvyšší správní soud uvádí, že soud se touto žalobní argumentací nezabýval z důvodu,
že ji považoval, s ohledem na své právní závěry, které však shledal kasační soud nezákonnými,
za nadbytečnou. Bude tedy na krajském soudu, aby se touto námitkou případně zabýval v dalším
řízení, pokud dospěje k závěru, že řízení o povolení výjimky mělo být vedeno
(tj. že se na dotčených pozemcích nacházel biotop zvláště chráněných druhů živočichů).
VI. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s.), v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] Krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu