ECLI:CZ:NSS:2021:1.AS.91.2020:30
sp. zn. 1 As 91/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. J. K.,
zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 23, Praha 2,
proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: K&K Invest Group s.r.o., se sídlem Londýnská 536/18,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2019, č. j. MHMP 399640/2019,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020,
č. j. 11 A 79/2019-57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se n ep ři zn áv á náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Úřad městské části Praha 6 („stavební úřad“) rozhodl dne 9. 11. 2017 o umístění stavby
podzemní garáže pro 11 osobních vozidel ve vnitrobloku bytového domu č. p. X v ulici N. T. X,
P. X – D., na pozemku parc. č. X (resp. parc. č. X) a parc. č. X v k. ú. D., a stanovil podmínky
pro umístění stavby.
[2] Žalobce je spoluvlastníkem sousedních nemovitostí (pozemků parc. č. X a X a domu č. p.
X v k. ú. D.). Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal odvolání, které žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí o umístění stavby potvrdil.
II. Posouzení věci městským soudem
[3] Žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Namítal nesplnění
požadavků na zvýšenou ochranu zeleně, pohodu bydlení, likvidaci dešťových vod a zmatečnost
ve správním řízení.
[4] Městský soud v Praze („městský soud“) žalobu shora označeným rozsudkem zamítl.
[5] Shledal, že se správní orgány splněním požadavku na zvýšenou ochranu zeleně podrobně
zabývaly. Stavební úřad zejména uvedl, jaké konkrétní stromy budou vysazeny jako náhrada
za vykácené stromy. Městský soud rovněž upozornil, že ke kácení dvou vzrostlých stromů bylo
již dříve s ohledem na jejich špatný zdravotní stav vydáno povolení. Důvodem jejich odstranění
tedy nebyla pouze realizace stavby, ale zejména jejich současný špatný stav.
[6] Z rozhodnutí správních orgánů je rovněž zřejmé, jakým způsobem se vypořádaly
s otázkou pohody bydlení. V průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by požadovaná stavba
jakkoliv v budoucnu zasáhla do stávajících poměrů nad rámec limitů stanovených právními
předpisy. Městský soud zdůraznil, že jak hluková studie, tak i studie týkající se rozboru denního
oslunění, vyznívají ve prospěch provedení stavebního záměru. I další dotčené orgány na úseku
ochrany prostředí, požární ochrany a ochrany obyvatelstva, pozemních komunikacích
a bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích vyslovily se stavbou svůj
souhlas.
[7] Rovněž námitku týkající se rozporu s vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území, konkrétně s požadavky na likvidaci dešťových vod, městský soud neshledal
důvodnou. Upozornil, že na území hl. m. Prahy platí vyhláška hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. HMP,
o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze. Ustanovení §20
odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je obsahově prakticky totožné s čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. HMP, který přikazuje chránit urbanistický a architektonický charakter prostředí, požadavky
na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí. Těmito aspekty se správní orgány
zabývaly.
[8] K tvrzené zmatečnosti městský soud uvedl, že pozemky, na kterých má být stavba
umístěna, jsou zcela určitě a nezaměnitelně vymezeny v rozhodnutí stavebního úřadu. K tvrzení
žalobce, že stavba obsahuje i stavbu vjezdu do garáží na pozemku parc. č. X, k.ú. D., ačkoliv
žadatel o umístění stavby na tomto pozemku nepožádal, městský soud shledal, že tato skutečnost
není důvodem pro vyslovení zmatečnosti řízení. Stavba vjezdu do garáží je účelově určena k
připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci. Na tuto situaci pamatuje §79 odst. 2
písm. i) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který
výslovně uvádí, že sjezdy a nájezdy na pozemní komunikace sloužící k připojení sousední
nemovitosti rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžadují.
III. Obsah kasační stížnosti
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“),
a domáhá se jeho zrušení.
[10] Městský soud nesprávně posoudil námitku týkající rozporu s územně plánovací
dokumentací. Dle územního plánu hl. m. Prahy se stavba nachází ve vnitrobloku se zvýšenou
ochranou zeleně. Tyto plochy jsou nezastavitelné. Stavbu tedy nebylo možno umístit, neboť
by si vyžádala odstranění vzrostlé zeleně (tj. kácení stromů), která by již nemohla být s ohledem
na realizaci podzemních garáží ve stejném rozsahu nahrazena. Městský soud zcela pominul
žalobní argumentaci prokazující, že nová výsadba nebude moci plně nahradit stávající zeleň,
neboť bude realizována na střeše podzemních garáží. Rozsah zemních valů na střeše podzemních
garáží neodpovídá rozsahu a potřebám kořenového systému vzrostlého stromu. Jak vyplývá
z technické normy ČSN 83 9061 (Ochrana stromů, porostů a vegetačních ploch při stavebních
pracích), valy o výměře ve své horní části jen cca 4 m
2
nemohou zajistit životní podmínky
pro stromy. Městský soud se touto skutečností nijak nezabýval, a jeho rozsudek je proto
nepřezkoumatelný.
[11] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil námitku týkající rozporu
stavebního záměru s požadavky čl. 4 odst. 1, čl. 8. odst. 1 a čl. 22 odst. 1. vyhlášky hl. m. Prahy
č. 26/1999 Sb. HMP a §20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na zachování kvality prostředí
a pohody bydlení. Soulad stavby s těmito požadavky se totiž nevyčerpává souladem stavby
s limity stanovenými zvláštními předpisy. Záměr musí ve vztahu k zákazu narušení pohody
bydlení a kvality prostředí stavební úřad posoudit komplexně, tj. z hlediska souhrnu všech
působících negativních vlivů záměru v kombinaci s jeho situováním na pozemku, urbanisticko-
architektonickými vlastnostmi, kapacitou a dalšími parametry. I kdyby jednotlivé parametry
stavby byly z hlediska zvláštních předpisů souladné se stanovenými požadavky, ve svém souhrnu
mohou přesto uvedená kritéria porušit.
[12] Městský soud dále nesprávně posoudil námitku nesplnění požadavků §20 odst. 5
písm. c), resp. §21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na likvidaci dešťových vod, neboť vycházel
z nesprávné premisy, že vyhláška ministerstva a hl. m. Prahy jsou právními předpisy stejné právní
síly. Stěžovatel namítá, že obecně závazná vyhláška publikovaná ve Sbírce zákonů má vyšší právní
sílu než nařízení územně samosprávného celku vydávané v přenesené působnosti. Vyhláška
hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. HMP proto musí být v souladu s obecně závazným právním
předpisem, přičemž v případě konfliktu má přednost vyhláška č. 501/2006 Sb.
[13] Stěžovatel rovněž namítá, že řízení bylo zmatečné, neboť nebylo zřejmé, na jakých
pozemcích má být stavba umístěna. Dle dokumentace stavba obsahuje i stavbu vjezdu do garáží
na pozemku p. č. X k. ú. D., ačkoli žadatel o umístění stavby na tomto pozemku nepožádal.
S tvrzením městského soudu, že se v případě přejezdu přes chodník jedná o stavbu, jež
nevyžaduje umístění, stěžovatel nesouhlasí. Odkazuje na §4 odst. 1 stavebního zákona, z něhož
vyplývá, že pokud je součástí žádosti vícero staveb, stavební úřad je všechny projedná v režimu
stavby hlavní, tj. zde v režimu umístění stavby podzemních garáží.
IV. Vyjádření žalovaného
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ohledně námitky týkající se rozporu s územně
plánovací dokumentací a zmatečnosti související s umístěním stavby odkázal na odůvodnění
svého rozhodnutí a rozsudku městského soudu, se kterým se ztotožňuje.
[15] K tvrzení stěžovatele, že stavební záměr nesplňuje požadavky na zachování kvality
prostředí a pohody bydlení, žalovaný uvedl, že z obsahu námitky není zřejmé, v čem konkrétně
stěžovatel spatřuje narušení své pohody bydlení v daném vnitrobloku. Stěžovatel navíc není
vlastníkem, spoluvlastníkem ani uživatelem předmětného vnitrobloku, nemá k pozemku
stavebního záměru (vnitrobloku) ani žádné jiné věcné právo.
[16] Žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že vyhláška č. 501/2006 Sb. má vyšší právní
sílu než nařízení územně samosprávného celku, v daném případě vyhláška hl. m. Prahy
č. 26/1999 Sb. HMP. Odkázal na §194 písm. e) stavebního zákona, kterým je hl. m. Praha
výslovně zmocněno k vydávání nařízení v přenesené působnosti, jež stanoví obecné požadavky
na využívání území a technické požadavky na stavby pro území hl. m. Prahy, tedy k vydávání
právního předpisu stejné právní síly jako vyhláška č. 501/2006 Sb., avšak s působností omezenou
územím hl. m. Prahy. I v této části žalovaný souhlasí s odůvodněním rozsudku městského soudu
a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem,
a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu. Bylo by totiž předčasné právně hodnotit věc samou, pokud by napadený
rozsudek byl nepřezkoumatelný.
[20] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel pochybení městského soudu spatřuje
v nevypořádání žalobní argumentace, která se týká tvrzení stěžovatele, že nová výsadba nebude
moci plně nahradit stávající zeleň, neboť bude realizována na střeše podzemních garáží.
[21] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 8. 2008, č. j.
7 As 28/2008-75). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů
je dána tehdy, opomene-li krajský soud vypořádat některou ze žalobních námitek, nebo není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, proč krajský soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené (rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS
nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nedostatkem odůvodnění
však není, pokud soud bezezbytku nevypořádá všechny argumenty účastníka, jestliže současně
přehledně vyloží, o které důvody své rozhodnutí opírá. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné
soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“
[22] Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná. Městský soud se s námitkou stěžovatele
týkající se území se zvýšenou ochranou zeleně obsáhle vypořádal (viz body 19-28 rozsudku
městského soudu, viz rovněž shrnutí jeho závěrů v bodě 5 shora). Odůvodnění městského soudu
je přesvědčivé a srozumitelné.
[23] Nejvyšší správní soud s posouzením městského soudu souhlasí i po věcné stránce.
Z Územního plánu hl. města Prahy, konkrétně z výkresu č. 31 – Podrobné členění ploch zeleně,
je patrné, že stavba má být umístěna ve vnitrobloku se zvýšenou ochranou zeleně. Není však
pravdou, že dosavadní zeleň ve vnitrobloku má být zcela odstraněna a nahrazena pouze
ozeleněnou střechou, jak plyne z argumentace stěžovatele. Z rozhodnutí stavebního úřadu
vyplývá, jaké konkrétní stromy budou vysazeny jako náhrada za stromy vykácené. Městský soud
rovněž správně zdůraznil skutečnost, že ke kácení dvou vzrostlých stromů bylo již dříve
s ohledem na jejich špatný zdravotní stav vydáno povolení. Tyto stromy byly uznány
neperspektivními, takže důvodem jejich odstranění nebyla pouze realizace stavby, ale zejména
jejich současný špatný stav.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí, že racionalitu a legitimní důvod, pro který lze danou
stavbu vyhodnotit za navrženou v souladu s územním plánem, se stěžovateli nepodařilo
zpochybnit. Jeho argumentace v podstatě vychází z premisy, že náhrada za pokácené stromy musí
být prakticky totožná s dosavadním porostem a ve všech ohledech plně nahradit stávající zeleň.
Takto uvažovat nelze. Pro posouzení věci je podstatné, že z rozhodnutí o umístění stavby zcela
jasně vyplývá, jak má být ochrany zeleně na daných pozemcích dosaženo. Pokácené stromy
nahradí nově vysazené, které jsou způsobilé růstu v daných podmínkách. Nadto soud zdůrazňuje,
že z obsahu správního spisu vyplývá, že stávající dřeviny jsou ve špatném zdravotním stavu,
a dřeviny zanedbané budou tedy nahrazeny novou, kvalitní a perspektivní výsadbou.
[25] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně posoudil námitku týkající se rozporu
stavebního záměru s požadavky na zachování kvality prostředí a pohody bydlení, které stanoví
zejména čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 vyhlášky hl. m. Prahy č. 26/1999 Sb. HMP.
[26] Pojmem „pohoda bydlení“ se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005-116. Jedná se o neurčitý právní pojem, jehož obsah je tvořen celou řadou
složek, které jsou konkrétněji zpracovány právními předpisy (hodnota hluku, prachu, vzdálenosti
staveb). Nejvyšší správní soud konkrétně uvedl: „ „Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic,
která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně,
příjemně a šťastně (…). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů,
které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena
vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek
životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.),
čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.;
pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy
objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných
souvislostech.“ Naplnění požadavku zachování pohody bydlení pro stávající stavby je tedy
stavebním úřadem posuzováno podle konkrétních kritérií. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, č. j.
9 As 5/2007-76, Nejvyšší správní soud uvedl, že „ je při posuzování této námitky třeba vyjít
ze základního předpokladu, že normy o obecných technických požadavcích na výstavbu svým obsahem odrážejí
požadavky na pohodu bydlení, osvětlení i oslunění. Jsou-li tyto normy dodrženy a je prokázán soulad s veřejným
zájmem (spočívající především v jejich aplikaci), nelze úspěšně namítat, že pohoda bydlení, osvětlení a oslunění
nemovitostí, potenciálně předmětnou stavbou dotčených, jsou nedostatečné.“
[27] V průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by požadovaná stavba jakkoliv
v budoucnu zasáhla do stávajících poměrů nad rámec stanovených limitů právními předpisy.
Již městský soud zdůraznil, že jak hluková studie, tak i studie týkající se rozboru denního
oslunění, vyznívají ve prospěch provedení stavebního záměru. I další dotčené orgány na úseku
ochrany prostředí, požární ochrany a ochrany obyvatelstva, pozemních komunikacích
a bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích vyslovily se stavbou svůj
souhlas. Stěžovatel argumentuje v tom směru, že i kdyby jednotlivé parametry stavby byly
z hlediska zvláštních předpisů souladné se stanovenými požadavky, ve svém souhrnu mohou
přesto uvedená kritéria porušit. Stěžovatel však v kasační stížnosti nepředkládá žádnou konkrétní
argumentaci rozporující závěry městského soudu či správních orgánů. Z obsahu kasační stížnosti
je toliko zřejmé, že se stavebním záměrem nesouhlasí. To ovšem nestačí.
[28] Nejvyšší správní soud připouští, že situace tvrzená stěžovatelem může teoreticky –
ve značně ojedinělých a specifických okolnostech – nastat. Například v situaci, kdy jednotlivé
zákonné parametry budou sice splněny, ale na samé hranici povolených limitů, což ve svém
souhrnu bude vytvářet takové negativní vlivy na životní podmínky v dané lokalitě, že stavební
záměr jako celek ve světle těchto okolností nebude moci obstát. O takovou situaci se však
v projednávané věci nejedná. Naopak všechny studie a stanoviska dotčených orgánů hovoří
ve prospěch stavebního záměru.
[29] Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením námitky nesplnění požadavků §20 odst. 5
písm. c), resp. §21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na likvidaci dešťových vod, neboť městský
soud vycházel z nesprávné premisy, že vyhláška ministerstva a hl. m. Prahy jsou právními
předpisy stejné právní síly.
[30] Městský soud vyšel při posouzení této námitky i z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 1. 2004, č. j. 5 A 153/2000-81, který se místní působností prováděcích předpisů
ke stavebnímu zákonu zabýval a dospěl k závěru, že „Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj, vydaná
na základě zmocnění obsaženého v §143 odst. 1 písm. k) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona,
a vyhláška Národního výboru hlavního města Prahy č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích
na výstavbu v hlavním městě Praze, vydaná na základě zmocňujícího ustanovení §143 odst. 5 téhož zákona,
jsou právními předpisy stejné právní síly toliko s odlišnou místní působností: působnost vyhlášky Ministerstva
pro místní rozvoj se vztahuje na území celé České republiky s výjimkou hlavního města Prahy a působnost
vyhlášky Národního výboru hlavního města Prahy dopadala naopak pouze na tuto obec.“ I když se tento
judikát vztahuje k jinému znění vyhlášky vydané jiným správním orgánem, ani Nejvyšší správní
soud nehledal žádný důvod, pro který by se měl od tohoto jednoznačného závěru odchýlit.
[31] Městský soud vypořádal žalobní námitku stěžovatele rovněž ve světle obsahově prakticky
totožné právní úpravy v čl. 4 odst. 1 vyhlášky č. 26/1999 Sb. HMP, podle níž je třeba chránit
urbanistický a architektonický charakter prostředí, požadavky na zachování pohody bydlení
a zdravého životního prostředí. Nejvyšší správní soud souhlasí, že se všemi těmito aspekty
se správní orgány zabývaly a řádně je zdůvodnily.
[32] V neposlední řadě stěžovatel namítá, že řízení bylo zmatečné, neboť nebylo zřejmé,
na jakých pozemcích má být stavba umístěna. Totožnou námitkou se zabýval i městský soud,
který ji v podrobnostech vypořádal (viz body 43-49 rozsudku městského soudu) a Nejvyšší
správní soud se s jeho posouzením ztotožňuje. Pozemky, na kterých má být stavba umístěna, jsou
zcela určitě a nezaměnitelně vymezeny na straně 2 rozhodnutí stavebního úřadu.
[33] Dle dokumentace stavba obsahuje i stavbu vjezdu do garáží na pozemku p. č. X k. ú. D.,
ačkoli žadatel o umístění stavby na tomto pozemku nepožádal. S tvrzením městského soudu, že
se v případě přejezdu přes chodník jedná o stavbu, jež nevyžaduje umístění, stěžovatel nesouhlasí.
Odkazuje na §4 odst. 1 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že pokud je součástí žádosti vícero
staveb, stavební úřad je všechny projedná v režimu stavby hlavní, tj. zde v režimu umístění stavby
podzemních garáží.
[34] Nejvyšší správní soud i v tomto bodě souhlasí s posouzením městského soudu. Podle
§79 odst. 2 písm. i) stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas
nevyžadují sjezdy a nájezdy na pozemní komunikace sloužící k připojení sousední nemovitosti.
Pojem „sjezd a nájezd na pozemní komunikaci“ vymezuje v §10 odst. 1 zákona č. 13/1999 Sb.,
o pozemních komunikacích. Sjezdy a nájezdy na pozemní komunikace tedy nevyžadují žádné
opatření stavebního úřadu, ale podléhají povolovacímu režimu dle §10 odst. 4 zákona
o pozemních komunikacích. Řízení o povolení napojení nemovitosti sjezdem nebo nájezdem
provádí silniční správní úřad.
[35] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s městským soudem uzavírá, že stavební úřad stavbu
sjezdů a nájezdů na pozemní komunikace neumísťuje, na čemž nemůže změnit
nic ani skutečnost, že stavba těchto sjezdů a nájezdů souvisí s jinou stavbou prováděnou
v objektu.
VI. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Rovněž osobě zúčastněné na řízení soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť jí žádné prokazatelné
náklady v řízení nevznikly (žádný úkon v řízení o kasační stížnosti neučinila).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu