ECLI:CZ:NSS:2021:10.AS.282.2019:39
sp. zn. 10 As 282/2019 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: V. Š., zast. advokátem
Mgr. Václavem Voříškem, Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 11. 2017, čj. KUKHK-17400/DS/2017/SR, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 2019,
čj. 32 A 1/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Hradec Králové (dále jen „magistrát“) shledal žalobkyni rozhodnutím
ze dne 13. 9. 2017 vinnou ze spáchání přestupků podle §18 odst. 4 a §6 odst. 7 písm. a) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), a uložil jí pokutu ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně se těchto přestupků
dopustila tím, že porušila §125c odst. 1 písm. f) bod 3 písm. k) zákona o silničním provozu,
neboť dne 15. 8. 2016 kolem 11:08 hod. v ulici Kladská v Hradci Králové řídila ve směru od obce
Černilov osobní motorové vozidlo zn. Mercedes, přičemž jí byla hlídkou Městské policie Hradec
Králové měřicím zařízením AD9T naměřena po odečtení odchylky měření rychlost minimálně
76 km/h, a to cca 30 metrů před zastávkou MHD „Slatina-zastávka“, kde je obecnou úpravou
v obci povolena nejvyšší rychlost 50 km/h, čímž daný limit překročila o 26 km/h. Strážníkovi
Městské policie Hradec Králové dále nepředložila ke kontrole svůj řidičský průkaz,
jelikož jej neměla u sebe.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí magistrátu odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 30. 11. 2017 a potvrdil rozhodnutí magistrátu.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud zamítl.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost.
[5] Podle stěžovatelky krajský soud chybně posoudil žalobní námitku, podle níž se správní
orgány obou stupňů nevypořádaly s většinou jejích námitek.
[6] Konkrétně namítla, že se krajský soud nevypořádal s žalobní námitkou,
že v přestupkovém řízení nebyly vypořádány její námitky, a to, že a) ve výroku rozhodnutí
magistrátu není uvedena konkrétní forma zavinění, b) při úvahách o nedbalostním zavinění
nebyla zkoumána tzv. potřebná míra opatrnosti, c) místo přestupku je ve výroku určeno
nedostatečně, neboť v tomto místě jsou různé rychlostní limity a nebylo ani prokázáno,
jaký rychlostní limit v úseku platil (stěžovatelka navrhovala ohledání místa), d) ze snímku
z měření nelze rozpoznat ani registrační značku ani řidiče, e) rozhodnutí magistrátu je překvapivé,
protože se magistrát nijak nevypořádal s existencí videa ze silniční kontroly, f) reprodukovaná
výpověď strážníků je nepoužitelným důkazem a jejich výzva k předložení řidičského průkazu
byla nesrozumitelná.
[7] Krajský soud nesprávně dovodil, že pokud část odvolacích námitek byla uplatněna teprve
po lhůtě, která byla stanovena k doplnění odvolání, nemusel k nim žalovaný přihlížet. Lhůta
k doplnění odvolacích důvodů má totiž pouze pořádkovou povahu (viz rozsudky NSS ze dne
7. 11. 2017, čj. 8 As 162/2017 - 34). Navíc (po uplatnění odvolacích námitek) stejně došlo
ke zrušení rozhodnutí magistrátu a námitky, které stěžovatelka vznesla v odvolacím řízení,
tak byly součástí správního spisu již při rozhodování magistrátu a měly být správními orgány
vypořádány v jejich dalších rozhodnutích (viz rozsudek NSS ze dne 6. 9. 2018,
čj. 7 As 264/2017 - 49). Stěžovatelka také uvedla, že nebyla vyzvána k doplnění odvolacích
důvodů, ale pouze k tomu, aby do 5 dnů doplnila, co odvoláním navrhuje.
[8] Krajský soud rovněž pochybil, pokud dovodil, že stěžovatelka nebyla krácena na svých
právech, neboť vypořádal též námitky, které chtěla uplatnit ve správním řízení. Krajský soud
však nemá pravomoc doplňovat důvody napadeného správního rozhodnutí (viz rozsudek NSS
ze dne 30. 11. 2018, čj. 5 As 182/2016 - 30). Opomenutí zásadních námitek obviněného v řízení
o přestupku je přitom natolik závažnou vadou, která bez dalšího musí vést ke zrušení správního
rozhodnutí (viz rozsudky NSS ze dne 16. 8. 2005, čj. 5 Afs 197/2004 - 89, a ze dne 25. 6. 2015,
čj. 1 As 13/2015 - 295). Krajský soud ostatně také pominul námitku, že námitky vznesené
v řízení o přestupku nezohlednil nejen žalovaný, ale ani magistrát.
[9] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytkla, že se opomenul vypořádat s námitkami,
že správní orgány nezkoumaly a neprokázaly, že měření rychlosti bylo provedeno v součinnosti
s Policií ČR, a nezabývaly se ani tím, zda byly dodrženy požadavky stanovené Policií ČR
v předloženém stanovisku (§79a zákona o silničním provozu).
[10] Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný rovněž proto,
že se krajský soud nevypořádal se žalobní námitkou, v níž správním orgánům vytýkala,
že nevypořádaly její důkazní návrhy. Jedná se o závažnou procesní vadu (srov. rozsudek NSS
ze dne 1. 4. 2008, čj. 9 Azs 15/2008 - 108).
[11] Krajský soud dále nevypořádal žalobní námitku, že správní rozhodnutí
jsou nepřezkoumatelná, neboť není zřejmé, na základě čeho a jak správní orgány odůvodnily
svůj závěr, že úsek měření rychlosti je (v rozporu s námitkou stěžovatelky) přímý, jak vyžaduje
návod k obsluze (správní orgány ani z návodu nezjišťovaly, jaké jsou požadavky na přímost
úseku). Stěžovatelka s odkazem na rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2017, čj. 8 As 42/2016 - 29,
argumentovala, že přímost úseku je nutné posoudit z hlediska požadavků návodu k obsluze.
Krajský soud se nevypořádal ani s uvedeným judikátem (viz nález Ústavního soudu ze dne
7. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 682/15).
[12] Krajský soud dále přehlédl žalobní námitku, v níž stěžovatelka žalovanému vytkla,
že přestože magistrát konstatoval, že se jednalo o vědomou nedbalost, na str. 7 svého rozhodnutí
uvedl, že stěžovatelka jednala nevědomě. Jeho rozhodnutí je tedy vnitřně rozporné
a nepřezkoumatelné.
[13] Krajský soud dospěl také k nesprávnému závěru, že správní orgány nepochybily, pokud
rozhodovaly na základě návodu k obsluze, aniž jej provedly jako důkaz (viz rozsudky NSS ze dne
4. 4. 2019, čj. 1 As 476/2018 - 32, ze dne 5. 6. 2019, čj. 3 As 255/2017 - 28, ze dne 24. 5. 2017,
čj. 3 As 93/2015 - 41 a ze dne 28. 4. 2016, čj. 7 As 27/2016 - 31).
[14] Krajský soud také nelogicky dovodil, že návod k obsluze byl dodržen,
protože ve správním spise je ověřovací list, fotodokumentace, seznam úseků k měření rychlosti
obecní policií a osvědčení o proškolení. Z těchto listin však nevyplývají požadavky návodu
k obsluze. Z napadeného rozsudku ani neplyne, že by snad byl krajskému soudu návod k obsluze
znám z úřední činnosti. Pokud krajský soud dovozuje, že správnost měření je zajištěna již tím,
že měření vůbec proběhlo, jedná se o závěr neprokázaný, neboť k němu nebyl proveden žádný
důkaz (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 5. 2016, čj. 1 As 26/2016 - 33). Stěžovatelka zdůraznila,
že názor, že rychloměry jsou schopny odhalit jakoukoli vadu měření, objevující se v několika
rozhodnutích NSS, je mylný, neboť touto funkcí rychloměr nedisponuje (k tomu navrhla důkaz
vyjádřením Českého metrologického institutu ze dne 14. 8. 2018).
[15] Závěrem stěžovatelka a její zástupce vyjádřili nesouhlas s vyvěšením svých osobních
údajů na webu NSS.
[16] Žalovaný se ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Vzhledem k tomu, že v přestupkovém řízení bylo v této věci opakovaně rozhodováno,
je vhodné úvodem pro přehlednost provést rekapitulaci rozhodnutí správních orgánů a podání
stěžovatelky.
[19] Dne 30. 8. 2016 vydal magistrát příkaz, jímž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku
2 500 Kč. Proti tomuto příkazu podala stěžovatelka blanketní odpor.
[20] Dne 19. 10. 2016 vydal magistrát rozhodnutí, kterým uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání
daných přestupků. Téhož dne bylo magistrátu doručeno stanovisko stěžovatelky, která namítla,
že měření rychlosti neprobíhalo v souladu s návodem k obsluze, neboť bylo provedeno v zatáčce.
K důkazu navrhla ohledání místa měření, návod k obsluze rychloměru a provedení výslechu
obsluhy měřicího zařízení. Dne 7. 11. 2016 podala stěžovatelka proti rozhodnutí magistrátu ze dne
19. 10. 2016 blanketní odvolání, které po výzvě magistrátu doplnila podáním ze dne 30. 11. 2016.
V tomto doplnění odvolání stěžovatelka namítala, že v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2016 magistrát
nedostatečně konkretizoval formu zavinění, protože pouze uvedl, že přestupek byl spáchán
z nedbalosti. Podle stěžovatelky měla být rozlišena forma nedbalostního zavinění, a to přímo
ve výroku rozhodnutí, nepostačuje uvedení nedbalosti nevědomé v odůvodnění rozhodnutí.
Magistrát se v této souvislosti nezabýval ani mírou opatrnosti stěžovatelky jako kritériem
nedbalosti. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že chybně byla rychlost měřena v zatáčce, a dále
poukázala na údajnou sníženou kvalitu pořízených fotografií (např. není čitelná registrační značka
a není jisté, že se jedná o vozidlo stěžovatelky). Rovněž namítla, že nebyl proveden jí navržený
důkaz – výslech osoby, která obsluhovala měřicí zařízení.
[21] Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2017 žalovaný zrušil rozhodnutí magistrátu ze dne 19. 10. 2016,
přičemž shledal nedostatečné dokazování a uložil magistrátu provést výslech strážníků,
kteří prováděli měření rychlosti.
[22] Dne 7. 3. proběhlo jednání, k němuž se později dostavil zmocněnec stěžovatelky, který
byl přítomen svědeckému výslechu strážníka K.. Jeden z vyslechnutých strážníků uvedl, že dodá
záznam z kamery, ale následně dne 17. 3. 2017 sdělil magistrátu, že daný záznam byl přemazán.
[23] Magistrát ve věci opětovně rozhodl dne 7. 3. 2017, jímž opětovně uznal stěžovatelku vinnou
ze spáchání daných přestupků. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 18. 4. 2017
blanketní odvolání. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2017 žalovaný zrušil rozhodnutí magistrátu ze dne
7. 3. 2017 (žalovaný např. neměl za prokázané, kde došlo k měření rychlosti a jaká je na tomto
místě nejvyšší dovolená rychlost).
[24] Magistrát doplnil dokazování a rozhodnutím ze dne 13. 9. 2017 zase uznal stěžovatelku
vinnou ze spáchání daných přestupků. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne
10. 10. 2017 blanketní odvolání, které přes výzvu magistrátu nedoplnila. O odvolání rozhodl žalovaný nyní
napadeným rozhodnutím.
[25] Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že krajský soud nesprávně dovodil, že pokud část
odvolacích námitek byla uplatněna teprve po lhůtě k doplnění odvolání, nemusel k nim žalovaný
přihlížet.
[26] V obecné rovině lze jistě této námitce přisvědčit, protože pokud lhůta k doplnění
odvolání nebyla stanovena usnesením, nejedná se o lhůtu propadnou, ale pouze o lhůtu
pořádkovou (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2018, čj. 9 As 105/2017 - 54). Je proto povinností
odvolacího orgánu vypořádat se s doplněním odvolání, přestože bylo učiněno podáním došlým
až po uplynutí stanovené lhůty. Tuto povinnost by měl odvolací orgán ostatně v každém případě,
neboť právo obviněného vyjadřovat se k věci a podávat návrhy není po celou dobu řízení
limitováno. Samotná případná opožděnost doplnění odvolání nezprošťuje odvolací správní orgán
povinnosti se tímto podáním zabývat. Nezbytnou podmínkou vzniku povinnosti odvolacího
orgánu vypořádat se s obsahem doplnění odvolání ovšem je, aby mu bylo doručeno předtím,
než ve věci sám rozhodl (srov. např. rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2020, čj. 6 As 182/2019 - 38).
[27] Tato otázka se však netýká nyní napadeného rozhodnutí žalovaného, proti němuž bylo podáno pouze
blanketní odvolání, které přes výzvu magistrátu stěžovatelka nedoplnila.
[28] Zjevně se tak může jednat pouze o předchozí odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
magistrátu ze dne 19. 10. 2016, kdy magistrát stanovil stěžovatelce lhůtu k doplnění blanketního
odvolání proti tomuto rozhodnutí v souladu s §37 odst. 3 za použití §93 odst. 1 správního řádu
výzvou ze dne 9. 11. 2016. Výzva byla zmocněnci stěžovatelky doručena dne 18. 11. 2016
a pětidenní lhůta k doplnění tedy skutečně dle §40 odst. 1 správního řádu skončila v pondělí
24. 11. 2016. Podání obecného zmocněnce stěžovatelky – doplnění odvolání - pak bylo
magistrátu doručeno dne 30. 11. 2016. Žalovaný pak o tomto odvolání rozhodl dne 9. 1. 2017,
v němž přihlédl i k doplnění odvolání. Ani v tomto případě tedy k pochybení žalovaného
nedošlo.
[29] Krajský soud sice v napadeném rozsudku dovodil, že toto odvolání stěžovatelka doplnila
po lhůtě k doplnění odvolání (viz bod 30 rozsudku), ale z obsahu správního spisu je zjevné,
že odvolání v nyní projednávané věci doplněno nebylo (ve správním spisu jsou za uvedenou
výzvou tyto listiny: předání spisu se stanoviskem odvolacímu orgánu ze dne 12. 5. 2017,
dodatečné zaslání podání stěžovatelky odvolacímu orgánu ze dne 19. 6. 2017 a doplnění odvolání
ze dne 15. 6. 2017 – tedy listiny vztahující se k předchozímu odvolání stěžovatelky). Ostatně
i žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že stěžovatelka blanketní odvolání nedoplnila.
Uvedené pochybení krajského soudu bylo zřejmě způsobeno přehlédnutím dat jednotlivých
rozhodnutí a podání.
[30] V této souvislosti tak není případný ani odkaz stěžovatelky na rozsudek NSS ze dne
6. 9. 2018, čj. 7 As 264/217 - 49, který se odlišuje od nyní projednávané věci tím, že sice i v této
věci podal stěžovatel blanketní odvolání, ale doplnil je den před vydáním rozhodnutí odvolacího
správního orgánu a v doplnění odvolání označil další důkazy. V době rozhodování tedy měl
odvolací správní orgán doplnění odvolání stěžovatele k dispozici, ačkoli se k fakticky k oprávněné
úřední osobě do doby vydání rozhodnutí nedostalo. To však nemůže jít k tíži stěžovatele
do té míry, že (byť posléze) uplatněné odvolací důvody zůstanou v rozhodnutí o odvolání
nevypořádány. V nyní projednávané věci ovšem blanketní odvolání stěžovatelky doplněno
nebylo, jak výše uvedeno.
[31] Krajský soud tedy pochybil v závěrech, že 1) řada odvolacích námitek byla uplatněna
teprve v doplnění odvolání, které bylo podáno po lhůtě (žádné doplnění odvolání nebylo podáno
– pozn. NSS), a 2) že k nim nemusel žalovaný přihlížet. Obě popsaná pochybení však nemohou
překonat skutečnost, že stěžovatelka v nyní přezkoumávaném odvolacím řízení žádné konkrétní
odvolací námitky nevznesla – podala jen blanketní odvolání. Ostatně sama stěžovatelka
ani netvrdí, že by snad doplnění odvolání proti nyní žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného
podávala a kdy. Krajský soud se tedy sice dopustil popsaných pochybení, ale ta sama o sobě
nemohou mít vliv na zákonnost jeho rozsudku. Žalovaný ani nemohl jakékoli konkrétní odvolací
námitky přezkoumávat, protože nebyly vzneseny.
[32] Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud se nevypořádal s žalobní námitkou,
že v přestupkovém řízení nebyly vypořádány její námitky, a to a) ve výroku rozhodnutí magistrátu
není uvedena konkrétní forma zavinění, b) při úvahách o nedbalostním zavinění nebyla
zkoumána tzv. potřebná míra opatrnosti, c) místo přestupku je ve výroku určeno nedostatečně,
neboť v tomto místě jsou různé rychlostní limity a nebylo ani prokázáno, jaký rychlostní limit
v úseku platil (stěžovatelka navrhovala ohledání místa), d) ze snímku z měření nelze rozpoznat
ani registrační značku ani řidiče, e) rozhodnutí magistrátu je překvapivé, protože se magistrát
nijak nevypořádal s existencí videa ze silniční kontroly, f) reprodukovaná výpověď strážníků
je nepoužitelným důkazem a jejich výzva k předložení řidičského průkazu byla nesrozumitelná.
[33] Jak již bylo uvedeno, tyto námitky stěžovatelka v nyní hodnoceném odvolacím řízení,
které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, nevznesla, a proto nebyl žalovaný
povinen bez dalšího se k těmto otázkám vyjadřovat – jeho rozhodnutí proto z tohoto důvodu
nelze považovat za nepřezkoumatelné.
[34] NSS přitom zdůrazňuje, že odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici
toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací
orgán vypořádat v souladu s příslušnou právní úpravou; nikdo jiný jej proto nemůže nahradit.
Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být
známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Při podání
blanketního odvolání bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek je proto
v souladu s §89 odst. 2 správního řádu povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko
soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy. Věcnou správnost napadeného
rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy,
vyžaduje-li to veřejný zájem (srov. např. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2008,
čj. 2 As 56/2007 - 71, č. 1580/2008 Sb. NSS, ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014 - 43, ze dne
28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014 - 39, či ze dne 19. 12. 2016, čj. 7 As 157/2016 - 28, body 27 až 30).
Z §89 odst. 2 správního řádu nelze v žádném případě dovozovat, že byl žalovaný jako odvolací
správní orgán povinen vyhledávat všechny obranné námitky, kterými stěžovatelka brojila
proti obvinění z přestupku v řízení před magistrátem, a s těmi se detailně vypořádávat
jako s odvolacími námitkami (viz rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019 - 33).
[35] Lze také připomenout závěry rozsudku NSS ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019 - 33:
„Procesní strategie spočívající v opakovaném podávání neodůvodněných odvolání kombinovaných s následným
podáním komplexní žaloby je zneužitím práva, čemuž bude přizpůsoben i rozsah soudního přezkumu.
Svérázným přístupem k obhajobě v přestupkovém řízení přestupci nemohou přesunout celé dokazování
až na správní soudy (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.; §52 odst. 1 s. ř. s.; §77 odst. 2 s. ř. s.; §82 odst. 2
správního řádu; §89 odst. 2 správního řádu).“
[36] V projednávané věci sice o tento případ úplně nejde, ale na straně druhé s ohledem
na výše popsanou složitou procesní situaci nelze podle názoru NSS krajskému soudu vyčítat,
že proti námitkám stěžovatelky postavil svou vlastní ucelenou argumentaci, která sestává
ze skutkových zjištění a právního hodnocení, které se ve své podstatě shoduje se závěry
správních orgánů. S ohledem na blanketní odvolání stěžovatelky nejde o nahrazení odůvodnění
rozhodnutí žalovaného; naopak je do značné míry pochybná procesní strategie stěžovatelky,
která v odvolání žádné konkrétní argumenty neuplatnila, ale tyto námitky si „ponechala“
až na řízení soudní. Přístup krajského soudu NSS tedy považuje i s ohledem na strategii
stěžovatelky a výše uvedenou judikaturu za vstřícný. Napadený rozsudek je tedy přezkoumatelný,
přičemž obdobný způsob vypořádání námitek stěžovatelky byl s ohledem na povahu této věci
a její jistou nepřehlednost nucen použít rovněž NSS.
[37] K jednotlivým námitkám, které se vztahují k vytýkaným pochybením správních orgánů
(stěžovatelka je neuplatnila ve svém blanketním odvolání a žalovaný je proto nemohl vypořádat),
pak NSS uvádí následující:
a) ve výroku rozhodnutí magistrátu není uvedena konkrétní forma zavinění
[38] Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, účinného v době spáchání přestupků,
musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat
kromě jiného popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu
zavinění, druh a výměru sankce. Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, bude vždy obsahovat tři části: výrok o vině, výrok o trestu a uložení povinnosti
k náhradě nákladů spojených s projednáním přestupku. Forma zavinění bude z povahy věci
součástí výroku o vině.
[39] NSS konstatuje, že ve výroku rozhodnutí magistrátu je výslovně uvedeno, že stěžovatelka
se přestupku dopustila „z nedbalosti“. Podle §3 zákona o přestupcích přitom postačí
k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba
úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění
na úmyslné a nedbalostní. Rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí se poté může
promítnout do rozhodování o druhu a výměře sankce (§12 odst. 1 zákona o přestupcích),
tedy do odůvodnění rozhodnutí o přestupku, takové rozlišení však nemusí být výslovně uvedeno
ve výrokové části rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, čj. 6 As 303/2016 - 37,
nebo ze dne 4. 5. 2017, čj. 10 As 318/2016 - 46).
[40] Stěžovatelka v této souvislosti také setrvává na námitce, že magistrát konstatoval,
že se jednalo o vědomou nedbalost, ale rovněž uvádí, že stěžovatelka jednala nevědomě.
[41] NSS v tomto směru přezkoumal jak rozhodnutí magistrátu, tak rozhodnutí žalovaného,
přičemž v odůvodnění rozhodnutí magistrátu (zejména na str. 7) skutečně nalezl formulace, které
snad mohou vést k závěru stěžovatelky o „nevědomé nedbalosti“, neboť magistrát uvedl: „V daném
případě správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že obviněná nerespektovala nejvyšší dovolenou rychlost jízdy
50 km.h1 zcela nev ědomě, rovněž tak nebylo prokázáno, že řidičský průkaz si před usednutím nevzala k sobě
vědomě, proto je za daných okolností prokázána i u tohoto přestupku forma zavinění z nedbalosti.“ Uvedená
formulace „nerespektovala zcela nevědomě“ ve vztahu k nejvyšší dovolené rychlosti sice není úplně
nejšťastnější, neboť připouští dvojí výklad: 1) nerespektovala, protože vůbec nevěděla
(tj. nedbalost nevědomá), anebo 2) nerespektovala jen zčásti nevědomě (tj. minimálně zčásti
nedbalost vědomá). Pochybnosti však odstraňují předcházející závěry magistrátu na str. 5
jeho rozhodnutí „Obviněná jako řidič, který je držitelem řidičského oprávnění získaného po složení zkoušky
k jeho získání, musela mimo jiné potvrdit znalost zákona o silničním provozu, a za daných okolností věděla,
že svým jednáním může v daném případě porušit zájem chráněný zákonem (nedodržet nejvyšší povolenou rychlost),
ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že tento zájem neporuší (že nejvyšší povolenou rychlost dodrží).“
Magistrát tedy jednoznačně dospěl k závěru o vědomé nedbalosti stěžovatelky. Nejedná
se tedy o rozpor v odůvodnění jeho rozhodnutí, ale jen o určitou formulační nepřesnost.
[42] Není ani pravda, že by se krajský soud otázkou zavinění jako žalobní námitkou nezabýval.
Otázku zavinění krajský soud rozebral v bodech 64 až 69 svého rozsudku, přičemž konstatoval,
že při posuzování odpovědnosti nezáleží na tom, zda je protiprávní jednání pácháno z vědomé
či nevědomé nedbalosti, nebo v přímém či nepřímém úmyslu, a odkázal v podrobnostech
na rozhodnutí magistrátu, který se touto otázkou zabýval na str. 5 až 8 svého rozhodnutí
(srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, ze dne 2. 7. 2007,
č. j. 4 As 11/2006 - 86, či ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Vzhledem k tomu,
že stěžovatelkou namítaný rozpor v odůvodnění rozhodnutí magistrátu je pouze zdánlivý,
jak rozebráno výše, je toto vypořádání této žalobní námitky krajským soudem dostačující
a NSS se s ním ztotožňuje.
b) při úvahách o nedbalostním zavinění nebyla zkoumána tzv. potřebná míra opatrnosti,
[43] Ani této kasační námitce nemůže NSS přisvědčit, neboť otázkou tzv. míry opatrnosti,
která je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy
nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, se magistrát zabýval na str. 5 až 8 svého rozhodnutí
při posuzování zavinění stěžovatelky (srov. např. výše uvedenou citaci ze str. 5 tohoto
rozhodnutí) a krajský soud se s jeho závěry ztotožnil. Skutečnost, že magistrát (ani krajský soud)
při hodnocení uvedených hledisek výslovně neuvedli termín „potřebná míra opatrnosti“, neznamená,
že se touto otázkou nezabývaly, hodnocení této míry je imanentní součástí hodnocení zavinění.
V podrobnostech pak platí již výše uvedené.
c) místo přestupku je ve výroku určeno nedostatečně, neboť v tomto místě jsou různé rychlostní limity a nebylo
ani prokázáno, jaký rychlostní limit v úseku platil (stěžovatelka navrhovala ohledání místa),
[44] Jednalo se o jeden z důvodů, pro který žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 6. 2017 zrušil
rozhodnutí magistrátu ze dne 7. 3. 2017. Na tuto skutečnost rovněž poukázal krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž shrnul skutkový stav (viz bod 28 „Žalovaný neměl
rovněž za prokázané zjištění, kde došlo k předmětnému měření rychlosti a jaká je na tomto místě nejvyšší
dovolená rychlost.“), čímž, byť stručně, žalobní námitku stěžovatelky vypořádal. V rozhodnutí
magistrátu ze dne 13. 9. 2017 je pak již místo spáchání dotčeného přestupku vymezeno „cca
30 metrů před zastávkou MHD „Slatina - zastávka“, kde je obecnou úpravou v obci povolena nejvyšší rychlost
50 km/h“. Je tedy zjevné, že správní orgány se danou námitkou zabývaly a ani NSS si nedokáže
představit přesnější určení místa spáchání přestupku, které je v tomto případě uvedeno téměř
na metr přesně. Dostatečně bylo rovněž prokázáno, jaký rychlostní limit v daném úseku platil
(viz např. Seznam míst určených k měření rychlosti Městskou policií Hradec Králové dle §79a
zákona č. 361/2000 Sb. – stanovisko ze dne 12. 2. 2016).
d) ze snímku z měření nelze rozpoznat ani registrační značku ani řidiče
[45] Magistrát se touto otázkou zabýval na str. 3 a 4 svého rozhodnutí („Správní orgán se v rámci
dokazování zaměřil i k odstranění nedostatku v důkazu „Záznam o přestupku“ na listu č. 4, tedy výstupu
z měřiče rychlosti….“). Krajský soud pak tuto námitku hodnotil zejména v bodech 62 až 63
napadeného rozsudku, kdy mj. výstižně uvedl, že správní orgány nejsou povinny vyvracet
všechny hypotetické pochybnosti a prokazovat negativní skutečnosti, tj. že fotografie z místa
spáchání přestupku nebyla normální (stěžovatelka namítala, že nebyl proveden důkaz k tomu,
že fotografie netrpí abnormalitami – pozn. NSS). S hodnocením krajského soudu se NSS
ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
e) rozhodnutí magistrátu je překvapivé, protože se magistrát nijak nevypořádal s existencí videa ze silniční
kontroly,
[46] Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že svědek - strážník K. dne 7. 3. 2017 skutečně
uvedl, že z kontroly stěžovatelky existuje obrazový záznam, který má v služební „kamerce“;
zmocněnec stěžovatelky požádal o zaslání příslušné videonahrávky. Z obsahu správního spisu
pak plyne, že dne 17. 3. 2017 bylo magistrátu sděleno, že uvedený videozáznam nelze poskytnout,
neboť bylo zjištěno, že byl přemazán. NSS sice konstatuje, že by bylo vhodné, aby ve svém
rozhodnutí magistrát uvedl, že tento záznam již neexistuje (a logicky jej tedy nelze provést
k důkazu). S ohledem na neexistenci tohoto důkazu, která je zjevná z obsahu spisu,
však nevypořádání se s otázkou ne/existence tohoto důkazu nemůže založit vadu, která by měla
vliv na zákonnost rozhodnutí magistrátu (a následně rozhodnutí žalovaného a krajského soudu).
f) reprodukovaná výpověď strážníků je nepoužitelným důkazem a jejich výzva k předložení řidičského průkazu
byla nesrozumitelná.
[47] Magistrát ve svém rozhodnutí hodnotil výpovědi strážníků, z nichž je zjevné,
že stěžovatelku vyzvali k předložení dokladů a ta nepředložila ani občanský ani řidičský průkaz
(jeden ze svědků také uvedl, že „takové divadlo dlouho nezažil“). Krajský soud tuto námitku hodnotil
např. v bodu 48 svého rozsudku a s přiléhavým odkazem na rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2016,
čj. 7 As 238/2016 - 26) dovodil, že výzva strážníka K. (k „předložení dokladů potřebných k provozu
a řízení vozidla na pozemních komunikacích“) byla dostatečně určitá a stěžovatelce muselo být zřejmé,
že je povinna doklady policistovi předložit. Důkaz výpovědí zasahujícího strážníka/policisty je
použitelným a běžným důkazem v přestupkových věcech a NSS není zřejmé, co má stěžovatelka
na mysli, když hovoří o „reprodukované“ výpovědi. S hodnocením krajského soudu se NSS
ztotožňuje.
[48] Dále NSS konstatuje, že nelze souhlasit ani se související kasační námitkou, že krajský
soud nevypořádal žalobní námitky, v nichž stěžovatelka vytkla, že správní orgány neprokázaly,
že měření rychlosti bylo provedeno v součinnosti s Policií ČR a nezabývaly se ani tím, zda byly
dodrženy požadavky stanovené Policií ČR v předloženém stanovisku (viz §79a zákona
o silničním provozu).
[49] Krajský soud se totiž touto námitkou podrobně zabýval v bodu 55 svého rozsudku.
Krajský soud rozvedl, že správní orgány neměly v době vydání svých rozhodnutí žádné
pochybnosti ohledně splnění podmínek stanovených §79a zákona o silničním provozu;
ani žalobní námitky zjištěný skutkový stav nezpochybnily. Měření proběhlo v místě určeném
Policií České republiky. Své úvahy krajský soud dále rozvedl a odkázal rovněž na Seznam
míst určených k měření rychlosti Městskou policií Hradec Králové dle §79a
zákona č. 361/2000 Sb. – stanovisko, ze dne 12. 2. 2016, č. j. KRHP-13203-1/ČJ-2016-050206.
[50] Magistrát ve svém rozhodnutí rovněž odkázal na seznam míst určených k měření (str. 3,
4). Blíže se touto otázkou neměl důvod magistrát ani žalovaný v přestupkovém řízení zabývat,
neboť stěžovatelka takovou námitku nevznesla, nikdy (ani v žalobě) netvrdila konkrétní
skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že nebyly dodrženy konkrétní požadavky stanovené
Policií ČR (zejména např. podání ze dne 20. 10. 2016 na č. l. 30 správního spisu, odvolání ze dne
8. 11. 2016 na č. l. 35 správního spisu), doplnění odvolání ze dne 30. 11. 2016 na č. l. 41
správního spisu.
[51] Stěžovatelka krajskému soudu v kasační stížnosti vytkla, že řádně nevypořádal žalobní
námitku nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, z nichž není zřejmé, na základě čeho
a jak správní orgány odůvodnily svůj závěr, že úsek měření rychlosti je (v rozporu s námitkou
stěžovatelky) přímý, jak vyžaduje návod k obsluze (správní orgány ani z návodu nezjišťovaly, jaké
jsou požadavky na přímost úseku). Stěžovatelka s odkazem na rozsudek NSS ze dne
23. 11. 2017, čj. 8 As 42/2016 - 29, namítala, že přímost úseku nelze odhadovat „od oka“,
ale je nutné ji kvalifikovaně posoudit z hlediska požadavků návodu k obsluze. Krajský soud
se nevypořádal ani s uvedeným judikátem.
[52] Ani s touto námitkou nemůže NSS souhlasit, neboť právě za tímto účelem,
jak konstatoval již magistrát (viz str. 3 jeho rozhodnutí) byli vyslechnuti svědci – strážníci, kteří
shodně uvedli, že úsek, v němž byla rychlost měřena, je rovný. Krajský soud dále vzal za podklad
pro své závěry listiny založené ve správním spise (především fotodokumentaci na čl. 4 a 5
správního spisu, Seznam míst určených k měření rychlosti Městskou policií Hradec Králové
dle §79a zákona č. 361/2000 Sb. – stanovisko ze dne 12. 2. 2016, jakož i z osvědčení č. 1/11
ze dne 21. 2. 2011 o proškolení zasahujícího policisty ke způsobilosti k ovládání silničních
rychloměrů AD 9 a RAMER 10). Na základě důkazů provedených v přestupkovém řízení
(a zřejmých ze správního spisu) krajský soud uzavřel, že měření rychlosti proběhlo řádně. Krajský
soud přitom odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2016, čj. 6 As 229/2015 - 43, podle něhož
platí, že „po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je chyba měření objektivně vyloučena a v případě
nesprávného nastavení přístroje, resp. v této fázi, pokud by nedošlo k ověření výsledku hodnoty naměřené,
by přístroj rychlost nezměřil (anuloval by hodnotu měření).“
[53] Za této situace se ani nemusel krajský soud výslovně vypořádat s uvedeným judikátem,
neboť k námitce, že měření rychlosti proběhlo v zatáčce, konstatoval ve shodě s magistrátem,
že proběhlo na rovném úseku (viz bod 61 rozsudku krajského soudu). Na nyní projednávanou
věc pak nelze vztáhnout ani závěry z rozsudku sp. zn. 8 As 42/2016, na který stěžovatelka
odkazuje. V dané věci totiž bylo zjevné, že policisté při měření pochybili, a bylo zapotřebí zjistit
vliv tohoto pochybení na správnost výsledků měření rychlosti. V nyní posuzované věci
však žádné pochybnosti nevyvstaly (obdobně viz rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2019,
čj. 10 As 36/2019 - 33, a ze dne 11. 9. 2019, čj. 7 As 161/2019 - 28, ze dne 31. 8. 2021,
8 As 253/2019 - 51).
[54] Podle stěžovatelky dále krajský soud v této souvislosti nesprávně dovodil, že správní
orgány nepochybily, pokud rozhodovaly na základě návodu k obsluze, aniž jej provedly jako
důkaz.
[55] Krajský soud v bodu 60 a 61 svého rozsudku k této otázce dovodil, že „sice lze žalobkyni
přisvědčit v tom, že návod k obsluze (pokud s ním správní orgány pracují či na něj odkazují), by měl obecně být
založen ve správním spisu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 2 As 215/2014 - 43), v projednávané věci toto pochybení správních orgánů ale nemá vliv na zákonnost jejich
rozhodnutí. Návod k obsluze tohoto rychloměru je veřejně dostupný na internetových stránkách
(https://docplayer.cz/19035241-Ad9-navod-k-obsluze-r308-391cz.html) a žalobkyně na jeho znění také
několikrát v průběhu řízení odkazovala (např. č. l. 30 správního spisu) a dokonce z něj citovala určité pasáže
(např. na č.l. 44 správního spisu). Lze proto mít za to, že straně žalované i žalující byl po celou dobu řízení
obsah tohoto dokumentu dobře znám.“
[56] S uvedenou argumentací krajského soudu nelze souhlasit, protože nebyl-li návod
k obsluze založen ve správním spise, nemohl být proveden ani k důkazu. Na uvedeném nic
nemění ani to, že návod k obsluze je dohledatelný na internetových stránkách. Je sice pravda,
že stěžovatelka na tento návod odkazovala a citovala z něj. Již pro ověření skutečnosti, že cituje
a odkazuje na správný návod k obsluze, by tedy bylo přinejmenším vhodné (a v případě,
že by z něj správní orgány jako z důkazu vycházely, nezbytné), aby byl založen ve správním spise.
Toto pochybení krajského soudu však nemá v projednávané věci bez dalšího za následek
nezákonnost jeho rozsudku (resp. nezákonnost rozhodnutí správních orgánů).
[57] NSS totiž za situace, kdy stěžovatelka dovozovala nesprávnost měření a vznesla důkazní
návrh na provedení návodu k obsluze pouze na základě svého tvrzení, že její vozidlo bylo
změřeno v zatáčce (viz např. doplnění odvolání ze dne 30. 11. 2016), konstatuje, že toto její
tvrzení bylo provedenými důkazy vyvráceno, a naopak bylo prokázáno, že bylo
měřeno na rovném úseku. Za této situace pak nebylo nutné provádět k důkazu ani návod
k obsluze – tvrzení stěžovatelky nemohlo relevantně zpochybnit správnost měření. Všechny
skutkové argumenty, o které stěžovatelka opírala své námitky vůči měření rychlosti jejího vozidla,
byly vyvráceny a správnost provedeného měření rychlosti je zjevná z ostatních provedených
důkazů – stěžovatelka nepřednesla další skutkové či jiné argumenty, které by správnost měření
relevantně zpochybňovaly. Neprovedení toho důkazu tedy nemůže mít vliv na zákonnost
rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu. Pokud se týče dalších důkazních návrhů,
pak správním orgány předložily ucelenou skutkovou argumentaci, kdy především magistrát
podrobně uvedl, z jakých důkazů vycházel a že tyto důkazy jsou postačující pro rozhodnutí
ve věci. Z jeho závěrů je tak zjevné, že nepovažoval za potřebné provádět důkazy další,
neboť skutkový stav byl spolehlivě prokázán již provedenými důkazy.
[58] K výše uvedeným námitkám tak NSS shrnuje, že se stěžovatelkou lze v obecné rovině
souhlasit, že měření rychlosti v rozporu s návodem k obsluze příslušného rychloměru může mít
vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti, potažmo
rozhodnutí o správním deliktu provozovatele vozidla (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2012,
čj. 3 As 29/2011 - 51). Ke zpochybnění výsledku měření však musí existovat konkrétní skutkové
důvody vyvolávající rozumnou pochybnost o bezvadnosti výsledku měření (srov. rozsudek NSS
ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014 - 50). Takové důvody však v nyní projednávané věci
stěžovatelkou uvedeny nebyly. O bezchybném fungování rychloměru svědčí mj. i pořízení
snímku a změření vozidla stěžovatelky. Pokud se jedná o schopnost radarového měřicího zařízení
vyhodnotit měření jako chybně provedené, k této otázce se NSS opakovaně vyjádřil. Z rozsudku
ze dne 3. 5. 2017, čj. 6 As 40/2017 - 32, plyne, že po provedení samotného měření zařízením
RAMER 10C „následuje ověření výsledku měření, tedy znovu se kontroluje další průběh signálu po změření
rychlosti, a pokud by se o více než stanovenou chybu odlišoval, je měření anulováno, jinak je považováno
za správné“. Obdobné závěry NSS vyslovil také ve vztahu k dalším měřicímu zařízení typu
RAMER (srov. např. rozsudky ze dne 27. 4. 2016, čj. 7 As 10/2016 - 47, anebo již citovaný
rozsudek ze dne 22. 6. 2016, čj. 6 As 229/2015 - 43). Závěry těchto rozsudků lze vztáhnout
i na nyní projednávanou věc. Je tedy zřejmé, že byla-li změřená rychlost vozidla rychloměrem
zaznamenána (a měření nebylo anulováno), lze dovodit, že je možno měření považovat
za správné a souladné s návodem k obsluze (srov. rovněž rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013,
čj. 3 As 82/2012 - 27). Pro úplnost NSS konstatuje, že s ohledem na uvedené je nadbytečné
provedení důkazu v podobě odpovědi Českého metrologického institutu na dotaz, zda je tento
přístroj schopen sám rozpoznat porušení návodu (k tomu viz rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2019,
čj. 9 As 210/2019 - 31, a ze dne 31. 3. 2021, čj. 1 As 349/2020 - 43). Krajský soud tedy správně
dovodil, že v projednávané věci nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by relevantním
způsobem výsledek provedeného měření rychlosti zpochybnily.
[59] Závěrem k nesouhlasu s vyvěšením osobních údajů advokáta na internetu NSS uvádí,
že nejde o kasační námitku. Lze jen uvést, že způsob, jakým NSS standardně zveřejňuje
anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo na ochranu
osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta. Jak již NSS mnohokráte uvedl, pokud
„se Mgr. Václav Voříšek cítí být poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny
takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují
ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“
(srov. rozsudky NSS ze dne 27. 3. 2019, čj. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019,
čj. 10 As 321/2017 - 38, atd.).
IV. Závěr a náklady řízení
[60] Stěžovatelčiny námitky nebyly důvodné, NSS proto zamítl kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[61] Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému
nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2021
Ondřej Mrákota
předseda senátu