ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.155.2020:25
sp. zn. 2 As 155/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. D., zastoupený
Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 4. 7. 2018, č. j. KUJI 51353/2018, sp. zn. OOSČ 430/2018 OOSC/119, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2020,
č. j. 33 A 46/2018 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8228 Kč k rukám
Mgr. Víta Brožka, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odbor dopravy, ze dne 24. 5. 2018,
sp. zn. SZ-MMJ/OD/6491/2018/8 (dále jen „prvostupňový orgán“ a „prvostupňové
rozhodnutí“).
[2] Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán odpovědným za spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním
provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako řidič motorového vozidla tov. zn. Škoda, RZ: X,
dne 9. 3. 2018 v 14:48 hod. na pozemní komunikaci č. I/38 (dálniční přivaděč u Jihlavy – GPS
délka 015 °36´24.713“ E, GPS šířka 49°26´33.258“ N) ve směru jízdy od obce Jihlava k obci
Havlíčkův Brod, překročil při řízení daného vozidla v měřeném úseku nejvyšší dovolenou
rychlost mimo obec (90 km/h), přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 153 km/h.
Po zohlednění možné odchylky měřicího zařízení byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena
rychlost jízdy 148 km/h, čímž žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o více
než 50 km/h. Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 7000 Kč,
zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedm měsíců ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení.
[3] Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou, o níž krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodl tak, že prvostupňové rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány
nezjistily dostatečně skutkový stav věci ohledně otázky, zda překročení nejvyšší dovolené
rychlosti bylo v případě žalobce jednáním v krajní nouzi, či nikoliv. Správní orgán by mohl
vyloučit jednání žalobce v krajní nouzi pouze za předpokladu, že by bylo spolehlivě prokázáno,
že tvrzená situace v silničním provozu vůbec nenastala, popř. že sice nastala, ale s ohledem
na skutkové okolnosti se nejednalo o nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem.
Správní spis neobsahuje žádný podklad, na základě něhož by byla skutková tvrzení žalobce
spolehlivě potvrzena či vyvrácena. Záznam o přestupku vypovídá pouze o rychlosti vozidla
žalobce, aniž by z něj bylo možné dovodit, co situaci v silničním provozu předcházelo. Žalobce
přitom již při ústním jednání ve věci i ve svém odvolání konzistentně argumentoval, že nejvyšší
dovolenou rychlost překročil v reakci na nestandardní jízdní manévr vozidla pohybujícího
se v pravém jízdním pruhu. Žalobce navíc navrhoval k prokázání svých tvrzení důkaz výslechem
spolujezdce. Tento důkazní návrh včetně výslechu zasahujících policistů však správní orgány
považovaly za nadbytečný. Ze správního spisu navíc podle krajského soudu vyplývá,
že kromě fotodokumentace policisté pořídili i videozáznam. Ačkoliv nebyl součástí správního
spisu, mohly si jej správní orgány vyžádat a ověřit skutková tvrzení žalobce. Výrazné překročení
nejvyšší dovolené rychlosti, které bylo naměřeno žalobci, má být hodnoceno až v kontextu toho,
zda situace v silničním provozu mohla být řešena jinak, tj. zda byl dodržen požadavek subsidiarity
a proporcionality. Posouzení naplnění podmínek jednání v krajní nouzi má vliv i na výši
uloženého správního trestu. Podle krajského soudu se tedy správní orgány musí z hlediska zjištění
skutkového stavu zabývat tím, zda žalobcem tvrzená kolize v silničním provozu nastala
a zda ji bylo možné považovat za přímo hrozící nebezpečí. Následně bude posouzeno,
zda nebezpečí mohlo být odvráceno jinak nebo zda byl při jeho odvracení způsoben zřejmě
stejně závažný nebo ještě závažnější následek než ten, který hrozil. Pro případ jednání v krajní
nouzi, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky, mají správní orgány zohlednit tuto
skutečnost jako polehčující okolnost a uložit adekvátní sankci.
[4] Krajský soud dále uvedl, že správní orgány jsou při stanovení trestu povinny přiměřeně
zohlednit trestněprávní institut zahlazení odsouzení, přestože ke starším záznamům mohou
přihlížet při hodnocení osoby pachatele a jeho sklonu k páchání přestupků. Prvostupňový správní
orgán hodnotil přestupkovou minulost žalobce jako celek, aniž by uvedl, k čemu lze přihlížet jako
k recidivě (okolnost přitěžující). Žalovaný tuto nesprávnou úvahu nenapravil, jelikož
nespecifikoval, ke kterým konkrétním záznamům bylo přihlíženo, a pouze uvedl, že byly
zohledněný záznamy z posledních let. Prvostupňový orgán neuvažoval o institutu zahlazení
odsouzení.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě
a v jejím doplnění uplatnil důvody podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že prvostupňový orgán se námitkou žalobce o jeho jednání v krajní
nouzi řádně zabýval. Na základě důkazního materiálu však této námitce nepřisvědčil a dospěl
k závěru, že se o krajní nouzi nejedná, neboť nebyla naplněna reálnost a bezprostřednost hrozby
nebezpečí, nebyl dodržen princip subsidiarity a proporcionality. S posouzením prvostupňového
orgánu se stěžovatel v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Podmínky krajní nouze musí být
naplněny kumulativně. Jednáním v krajní nouzi není jednání předčasné, kdy ohrožení bezpečnosti
silničního provozu ještě nehrozí. Nebezpečí musí reálně existovat v čase i prostoru, nikoliv pouze
v představě žalobce. Vybočení vpředu jedoucího vozidla, jež se žalobce rozhodl předjet, samo
o sobě nevyvolává nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Řidič musí být
připraven na nahodilé situace v silničním provozu a adekvátně a bezprostředně na ně reagovat.
Vybočení vpřed jedoucího vozidla je v současném provozu obvyklá dopravní situace, kterou měl
žalobce předvídat a přizpůsobit se s přihlédnutím k současné vytíženosti komunikací. Nemohl-li
žalobce pomaleji jedoucí vozidla bezpečně předjet při dodržení maximální povolené rychlosti,
nesměl je předjíždět vůbec. Žalobce při hodnocení dopravní situace vycházel ze svých
subjektivních pocitů. Vypověděl, že nechtěl prudce zabrzdit, aby do něj vozidla jedoucí blízko
za ním nenabourala. Proto se naopak rozhodl zvýšit rychlost. Z toho podle stěžovatele nevyplývá,
že by žalobci hrozilo konkrétní nebezpečí, které by bylo nutno odvracet. Předpoklad porušení
pravidel provozu na pozemních komunikacích jiným řidičem, tj. nedodržení bezpečné
vzdálenosti a předpoklad následné kolize, nelze považovat za krajní nouzi. Žalobce nemohl
ze způsobu jízdy za ním jedoucích vozidel dovodit, že nesmí zpomalit, aby do něj tato vozidla
po náhlém snížení rychlosti nenabourala. Výrazným zvýšením rychlosti naopak přispěl ke zvýšení
rizika vzniku závažnějších následků při případném střetu. Podmínky krajní nouze nejsou splněny.
Stěžovatel zároveň uvedl, že verzi o krajní nouzi žalobce uvedl v rámci ústního jednání až dva
měsíce po spáchání přestupku. Žalobcovu námitku proto považuje za účelovou, jelikož
ji nevznesl ihned po zastavení vozidla policií, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Do oznámení
o přestupku se žalobce odmítl vyjádřit a krajní nouzi nenamítal ani ve svém odporu, přestože
uplatnil řadu jiných námitek. Podle stěžovatele by přirozenou reakcí bylo na situaci krajní nouze
upozornit policisty ihned.
[7] Stěžovatel dále namítá, že s námitkou žalobce ohledně zahlazení odsouzení se dostatečně
vypořádal na straně 6 napadeného rozhodnutí. Prvostupňový orgán nepřihlížel k záznamům
v evidenční kartě jednotlivě. Posuzoval deliktní minulost žalobce z pohledu opakujícího
se jednání. Jelikož předchozí uložené správní tresty nevedly k nápravě žalobce, byla jeho deliktní
minulost hodnocena v jeho neprospěch.
[8] Žalobce ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, jelikož
stěžovatel podle něj nerozvádí důvody, v nichž spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku
(nebrojí proti skutečným zrušovacím důvodům), a pouze obhajuje postup a posouzení správních
orgánů. Stěžovatel podle žalobce polemizuje pouze s názorem krajského soudu vysloveným obiter
dictum. Závazné jsou přitom toliko zrušovací důvody napadeného rozsudku, které spočívají
v nepřezkoumatelnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí. Stěžovatel měl důvody
nezákonnosti konkretizovat. Pokud by nebyl shledán důvod pro odmítnutí, navrhl kasační
stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je oprávněn k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a za stěžovatele jedná jeho zaměstnanec, jenž má vysokoškolské právnické vzdělání, které
je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud v prvé řadě posoudí otázku přípustnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť žalobce ve svém vyjádření argumentoval, že stěžovatel neuvádí
konkrétní důvody, pro které shledává napadený rozsudek nezákonným.
[11] Stěžovatel se ve své kasační stížnosti neztotožňuje s posouzením krajského soudu
a výslovně uvádí, z čeho dovozuje, že prvostupňové rozhodnutí i napadené rozhodnutí
dostatečně odůvodňují, proč nelze jednání žalobce považovat za jednání v krajní nouzi a jak byla
hodnocena deliktní odpovědnost žalobce. Brojí tak fakticky proti krajským soudem vytýkané
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. I když výslovně neuvádí, že napadené
rozhodnutí je přezkoumatelné, lze podle Nejvyšší správního soudu stěžovatelem formulované
kasační námitky považovat za dostatečně konkrétní a podřadit je pod kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Kasační stížnost je přípustná.
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž takové neshledal.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
III.A Krajní nouze
[14] Stěžovatel má za to, že se spolu s prvostupňovým orgánem dostatečně zabývali žalobcem
tvrzeným jednáním v krajní nouzi, přičemž skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností.
[15] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že jeho součástí je kopie strojově
sepsaného oznámení o přestupku ze dne 26. 3. 2018, úřední záznam ze dne 9. 3. 2018 a ručně
vyplněný formulář oznámení přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti ze dne 9. 3. 2018.
Z těchto dokumentů lze seznat, že žalobce překročil maximální povolenou rychlost, nevyplývají
z nich však žádné skutečnosti související s tvrzeným jednáním žalobce v krajní nouzi. Ručně
vyplněný formulář - oznámení přestupku pouze zaznamenává, že se žalobce odmítl vyjádřit
a oznámení podepsat a že o situaci byla pořízena fotodokumentace a videozáznam. Záznam
o přestupku vytištěný dne 12. 3. 2018 obsahuje fotografii žalobcova vozidla a informace
o naměřené rychlosti. Z fotografie je zřejmé, že vozidlo se pohybuje po dvouproudé vozovce
v levém jízdním pruhu. Fotografováno je zprava zezadu. Jelikož je vozidlo žalobce na fotografii
zachyceno v jejím dolním pravém rohu, nelze určit, jaká je dopravní situace v pravém jízdním
pruhu vedle vozidla ani před ním. V bezprostřední blízkosti za vozidlem (cca 3 m) se žádné
vozidlo nevyskytuje. Z fotografie však již nelze určit, jaká je hustota či konstelace provozu
ve vzdálenosti větší než cca 3 m za vozidlem žalobce.
[16] Ze správního spisu dále vyplývá, že během ústního jednání dne 4. 5. 2018 byl proveden
důkaz listinami založenými ve správním spisu, které byly doplněny o mapový podklad místa
spáchání přestupku, z něhož lze seznat toliko skutečnost, že se jedná o dvouproudou vozovku.
[17] Z protokolu o ústním projednávání přestupku ze dne 4. 5. 2018 vyplývá, že žalobce
ve svém vyjádření při ústním jednání uvedl následující: „Při příjezdu na dálniční přivaděč jsem
se na přehledném úseku rozhodl předjet pomalu jedoucí vozidla přede mnou. Jednalo se o dvouproudovou
komunikaci, takže nehrozilo ohrožení protijedoucího vozidla. Ve chvíli, kdy jsem se chystal zařadit do pravého
pruhu, abych mohl následně odbočit na dálnici D1, tak mě pomalu jedoucí vozidlo začalo najíždět do mé jízdní
dráhy, bezpochyby jsem se musel nacházet v jeho slepém úhlu. Takže v tento okamžik již nebylo možné brzdit,
jelikož bych ohrozil jedoucí vozidla za mnou. Proto, abych odvrátil téměř jistou kolizi, nezbylo mi než krátkodobě
zvýšit rychlost a vozidlu se vyhnout. Pokud jsem rychlost jízdy nesnížil bezprostředně, bylo to z úleku z nastalé
situace, kdy jsem ve zpětném zrcátku kontroloval, zdali nedošlo k nějaké újmě. Vše se odehrálo v řádu vteřin,
včetně vyfocení radarem Policie CR, jejíž auto jelo v pravém pruhu. […] Rád bych touto formou navrhl výslech
svědka uvedené situace, kterým je L. L., nar. […], trvalý pobyt […], který se mnou jel jako spolujezdec. […]
Na dotaz správního orgánu I. stupně, proč jsem nepřibrzdil, abych se vyhnul údajnému střetu, uvádím, že jsem
nechtěl dupnout na brzdu a nebyl čas brzdit pomalu, takže jsem se rozhodl zvýšit rychlost, aby nedošlo ke kolizi
za mnou jedoucích vozidel, které byly nebezpečně blízko za mnou. Následně jsem koukl do zrcátka a viděl,
že k žádné kolizi nedošlo, ani mezi auty, která jela za mnou. Bylo to asi i díky tomu, že jsem na to šlápl, tím
mám na mysli, že jsem zvýšil rychlost své jízdy. Kolik jsem měl na tachometru, nevím, věnoval jsem se nastalé
situaci na silnici.“ V závěru ústního jednání žalobce uvedl: „Další důkazní materiál, který by potvrdil mé
tvrzení, nemám. Palubní kamera v mém vozidle nainstalovaná nebyla. Rád bych, aby správní orgán zvážil
předvolání mnou navrhovaného svědka.“ Z úředního záznamu dále vyplývá, že prvostupňový orgán
není vázán návrhy účastníků a zváží předvolání žalobcem navrhovaného svědka a případně
i službu konajících policistů.
[18] Podle správního spisu žalobcem navrhovaný svědek ani policisté vyslechnuti jako svědci
nebyli. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (strana 3 poslední odstavec a strana 4)
se k námitce krajní nouze uvádí, že je zcela účelová. Samotné vybočení vpřed jedoucího vozidla
podle prvostupňového orgánu nevyvolává nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem.
Je nutno tuto situaci předvídat a přizpůsobit se. Pokud nebyl žalobce schopen ostatní vozidla
předjet za dodržení maximální dovolené rychlosti, neměl je vůbec předjíždět. Žalobce se posléze
ani nezařadil zpět do pravého jízdního pruhu a neodbočil na D1, jak původně zamýšlel. Předjel
přitom i vozidlo Policie ČR. Ze snímku podle prvostupňového orgánu nevyplývá,
že by za žalobcem jela další vozidla, která by mu znemožňovala prudce snížit rychlost a případně
se zařadit do pravého pruhu. Výslechy navrhovaných svědků nebyly s to na zjištěném stavu nic
změnit. Podle prvostupňového orgánu je rozhodující, že nebyl-li žalobce schopen předjet ostatní
vozidla bez překročení maximální dovolené rychlosti, neměl je předjíždět vůbec. O zjištěném
skutkovém stavu nevznikly důvodné pochybnosti.
[19] Odvolacím námitkám týkajícím se posouzení jednání v krajní nouzi stěžovatel
v napadeném rozhodnutí nepřisvědčil (strana 4 poslední odstavec a strana 5). Ztotožnil
se s posouzením prvostupňového orgánu, neboť žalobcem tvrzené vybočení předjížděného
vozidla do směru jízdy nelze hodnotit jako skutečné nebezpečí, které přímo hrozí nebo trvá
v čase a prostoru a na které muselo být reagováno zvýšením rychlosti nad zákonem stanovený
limit. Danou situaci bylo možné řešit zpomalením vozidla, což je typická reakce. Ze záznamu
o přestupku nevyplývá, že by se v těsné blízkosti za vozidlem žalobce pohybovalo jiné vozidlo.
[20] Nejvyšší správní soud se na základě skutečností vyplývajících ze správního spisu ztotožnil
se závěry krajského soudu o nedostatečném zjištění skutkového stavu věci.
[21] Podle §24 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, (dále jen „nový přestupkový zákon“), obdobně i podle §2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, (dále jen „starý přestupkový zákon“), je krajní nouze stav nebezpečí pro dva
zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší
nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmů spočívá v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která
může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány
přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu
méně významného. Při kolizi rovnocenných zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího
nebezpečí. K vyloučení protiprávnosti jednání jinak vykazujícího znaky přestupku musí být
tedy splněny tři základní podmínky, kterými jsou (1) existence nebezpečí přímo hrozící zájmu
chráněnému zákonem, (2) skutečnost, že tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný
následek než ten, který hrozil (podmínka proporcionality), (3) a že toto nebezpečí nebylo možno
v dané situaci odvrátit jinak (podmínka subsidiarity; viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 2 As 13/2016 - 36).
[22] U krajní nouze tak lze rozlišit podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze,
a podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Podmínkami, při jejichž naplnění vzniká stav krajní
nouze, jsou reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Podmínkami jednání ve stavu krajní
nouze jsou dodržení principu subsidiarity a proporcionality. Až pokud je splněna podmínka
vzniku stavu krajní nouze (reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí), zkoumá se dodržení
principu subsidiarity a proporcionality (viz již krajským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 10/2011 – 111, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 5. 2016, č. j. 2 As 13/2016 - 36).
[23] Jak již zcela výstižně uvedl krajský soud v bodech 27 až 30 napadeného rozsudku, dospěl
i Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovaný i prvostupňový orgán se měli zabývat otázkou,
zda žalobcem tvrzená situace v silničním provozu nastala, popř. zda se skutečnosti odehrály tak,
že byly naplněny znaky reálnosti a bezprostřednosti hrozby nebezpečí zájmu chráněnému
zákonem. Bez zjištění těchto konkrétních skutečností nelze posuzovat, zda žalobce mohl
nebezpečí odvrátit jinak či zda bylo jeho jednání proporcionální.
[24] Ze správního spisu nevyplývá, za jakých okolností žalobce rychlost zvýšil nad povolený
limit, ačkoliv už při ústním projednání přestupku v prvostupňovém řízení i v odvolání žalobce
tyto okolnosti věrohodným způsobem popisoval. Ze záznamu o přestupku a z fotografie v něm
obsažené nelze seznat, co měření rychlosti bezprostředně předcházelo. Ačkoliv blízko
za vozidlem žalobce není zachyceno žádné vozidlo (cca 3 m), není jen z fotografie vyloučeno,
že vozidlo žalobce mohlo být radarem zachyceno například právě v okamžiku, kdy díky své
rychlosti těmto vozidlům ujelo. Žalobce zároveň argumentoval, že vše se odehrálo v řádu sekund.
Okolnosti vylučující protiprávnost je přitom nutno posuzovat vždy v konkrétní situaci
individuálně. Nelze tedy bez dalšího konstatovat, že zvýšení rychlosti nad maximální dovolený
limit v reakci na nesignalizované najíždění jiného a v těsné blízkosti jedoucího vozidla do směru
jízdy nemůže být jednáním v krajní nouzi. Stejně jako krajský soud ani Nejvyšší správní soud
nesouhlasí s posouzením správních orgánů, že situace, jak ji popsal žalobce („vozidlo začalo najíždět
do mé jízdní dráhy, bezpochyby jsem se musel nacházet v jeho slepém úhlu. Takže v tento okamžik již nebylo
možné brzdit, jelikož bych ohrozil jedoucí vozidla za mnou. Proto, abych odvrátil téměř jistou kolizi, nezbylo mi
než krátkodobě zvýšit rychlost a vozidlu se vyhnout.“), je bez dalšího zcela standardní. Pro posouzení
takových skutkových okolností je v rámci reálných možností nutno bez důvodných pochybností
zjistit, jak se odehrály. Krajský soud správně poukázal na to, že žalobce sám ke zjištění těchto
skutečností navrhl výslech svědka - spolujezdce, jehož konkrétním způsobem identifikoval.
Správní orgány měly možnost vyslechnout i sloužící policisty a učinit si tak názor na věrohodnost
výpovědi svědka navrženého žalobcem. Nadto ručně vyplněný formulář – oznámení přestupku
skutečně hovoří o tom, že byl ve věci pořízen videozáznam. Jemu však správní orgány žádnou
pozornost nevěnovaly.
[25] Námitce stěžovatele, že pokud žalobce nemohl jedoucí vozidla bezpečně předjet
při dodržení maximální povolené rychlosti, nesměl je předjíždět vůbec, a proto se nejedná
o krajní nouzi, nelze v žádném případě přisvědčit. Žalobce zcela jednoznačně tvrdil, že svou
rychlost zvýšil nad povolené maximum až v důsledku nesignalizovaného najíždění jiného vozidla
a současně kvůli za ním těsně jedoucími jinými vozidly. K tomuto incidentu mělo dle tvrzení
žalobce dojít až poté, co dle svých slov začal bezpečně předjíždět. Neboli, žalobce tvrdil,
že kdyby k incidentu zapříčiněnému jinými vozidly nedošlo, rychlost by nad limit zvýšit nemusel.
Důvodné pochybnosti ve věci tedy panují ohledně skutečností, zda žalobce zvýšil svou rychlost
nad povolené maximum v důsledku tvrzeného incidentu a zda tak jednal v krajní nouzi.
[26] Vzhledem k tvrzením žalobce a dalším důkazním možnostem je nutno uzavřít,
že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s principem materiální
pravdy. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským soudem, že nebylo-li prokázáno, zda zde
byly skutečnosti zakládající stav krajní nouze (reálnost a bezprostřednost nebezpečí), nemohl
správní orgán vůbec učinit úvahu o tom, zda žalobce vybočil z mezí krajní nouze,
tj. zda v žalobcem tvrzené konkrétní situaci mohl jím tvrzené hrozící nebezpečí odvrátit jinak,
pokud neměl spolehlivě zjištěno, jestli skutečně reálné a bezprostřední nebezpečí žalobci hrozilo,
jakého bylo rozsahu ani jaké byly žalobcovy možnosti v dané chvíli. Nemohl tedy posoudit,
zda se žalobce skutečně nacházel ve stavu krajní nouze.
II.B Zahlazení odsouzení
[27] Stěžovatel dále namítá, že se zahlazením odsouzení se v napadeném rozhodnutí
dostatečně vypořádal na straně 6.
[28] Z prvostupňového rozhodnutí (str. 6, čtvrtý odstavec) vyplývá, že výpis z evidenční karty
žalobce a jeho 15 zaznamenaných přestupků (č. l. 6-7 správního spisu) zohlednil správní orgán
při hodnocení řidičské historie jako celku, přičemž vzal v potaz několikanásobný zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení. Konstatoval, že tyto okolnosti nelze hodnotit v jeho prospěch.
Následovalo určení druhu a výměry správního trestu za přestupek. Dále na straně 7, pátý
odstavec výpis z evidenční karty prvostupňový orgán zohlednil při posouzení osoby pachatele
jako přitěžující okolnost při stanovení výše pokuty a délky trestu zákazu činnosti.
[29] Na straně 6 napadeného rozhodnutí stěžovatel v reakci na odvolací námitku žalobce
uvedl, že v obecné rovině se při hodnocení osoby pachatele bere ohled i na deliktní minulost
osoby, a to na základě záznamů z evidenční karty řidiče jako celku. Zvlášť se pak hodnotí
záznamy, kterých se řidič dopustil v posledních letech.
[30] Byť judikatura dovodila možnost analogického využití institutu zahlazení odsouzení
v řízení o přestupcích, neznamená to však, že nelze dřívější (zahlazená) „odsouzení“ nijak
zohlednit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018,
č. j. 3 As 202/2017 - 35, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne
3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 - 49, č. 2912/2013 Sb. NSS). Ba naopak, dřívější (byť zahlazená)
„odsouzení“ mohou být použita při hodnocení osoby pachatele a možností jeho nápravy,
a tedy též jako kritérium pro určení výše trestu. Stejně se tomu děje i ve „velkém“ soudním
trestání. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 766/2017,
„zahlazení odsouzení nebo zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, přitom nebrání soudu,
aby při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnostem, že pachatel v minulosti spáchal trestný čin, a z této
skutečnosti vyvodil příslušné závěry, pokud jde o sklony pachatele k trestné činnosti, o jeho vztah ke společenským
hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnost jeho nápravy apod. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího
soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 17. 4. 1974, sp. zn. 5 Tz 33/74, publikované
pod č. 6/1975 Sb. rozh. tr.)“ (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020,
č. j. 1 As 80/2020 - 36).
[31] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 1 As 80/2020 - 36,
„účelem §37, resp. §38 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je mimo jiné dát
správním orgánům demonstrativní kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární
a pouze obecně odůvodněná. Trestání za běžné přestupky typu překročení nejvyšší dovolené rychlosti má být
v zásadě rutinní, časově nenáročnou záležitostí, která předpokládá rychlé a efektivní vyřešení celé věci. Toho není
možno dosáhnout nepřiměřeným zvyšováním požadavků kladených na správní orgány při odůvodňování výše
uložené sankce, např. požadavkem na zohlednění technického stavu vozidla či pozemní komunikace.“
V citovaném případě krajský soud ani Nejvyšší správní soud neshledaly rozhodnutí správních
orgánů nepřezkoumatelnými v souvislosti se zohledněním zahlazení odsouzení. Správní orgány
v tomto případě konstatovaly, že pachatel „byl v minulosti za překročení rychlosti již v minulosti
projednáván“. Za dostatečné Nejvyšší správní soud označil to, že tato skutečnost měla oporu
ve spisovém materiálu (z evidenční karty řidiče vyplývalo, že stěžovateli byla v minulosti osmkrát
uložena pokuta za porušení zákona o silničním provozu). Z hlediska hodnocení pachatelovy
osobnosti pak nebylo třeba, aby přestupková minulost v odůvodnění rozhodnutí byla podrobněji
specifikována, byť nebylo konkretizováno, jaká minulá protiprávní jednání byla zohledněna.
[32] Ve světle této judikatury tak nelze souhlasit s krajským soudem, že stěžovatelovo
zdůvodnění je v případě žalobce nedostatečné a nepřezkoumatelné, neboť stěžovatel
nespecifikoval, ke kterým konkrétním záznamům bylo přihlíženo a zda byl vůbec institut
zahlazení odsouzení aplikován.
[33] Stěžovatel v napadeném rozhodnutí vymezil, že přestupková minulost žalobce byla brána
v potaz při hodnocení jeho osoby. Stejně k přestupkové historii žalobce přistoupil prvostupňový
orgán. I toto kritérium má vedle dalších kritérií vliv na určení výše sankce. Z prvostupňového
i napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, jakými úvahami se správní orgány při stanovení výše
a druhu sankce řídily.
[34] Ačkoliv je tato námitka stěžovatele důvodná a dosáhl tak korekce závěrů krajského soudu
ze strany Nejvyššího správního soudu, nemohlo to být důvodem pro kasaci napadeného
rozsudku. Právní závěr vyjádřený v části III.A tohoto rozsudku svědčící o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu ve správním řízení poskytuje dostatečnou oporu pro výrok v napadeném
rozsudku krajského soudu, tj. že se napadené rozhodnutí stěžovatele i prvostupňové rozhodnutí
zrušují a věc se vrací stěžovateli k dalšímu řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Protože kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud ji v souladu s §110 odst. 1
věta poslední s. ř. s. zamítl.
[36] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci. Stěžovatel, který
neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšný žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem.
Důvodně vynaložené náklady sestávají z odměny za zastupování a z hotových výdajů zástupce
žalobce.
[37] V řízení o kasační stížnosti byly učiněny dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a písemné vyjádření). Výše odměny za jeden úkon právní služby učiněný zástupcem
žalobce činí 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Soud žalobci přiznal
za oba úkony částku 6200 Kč [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] a k nim připočetl
paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalobce ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se do nákladů právního
zastoupení započítává částka 1428 Kč, která odpovídá příslušné sazbě daně. Žalobce tak má
nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v částce 8228 Kč, kterou uhradí stěžovatel
k rukám jeho zástupce ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. prosince 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu