ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.45.2019:29
sp. zn. 2 As 45/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. T., zastoupen Mgr. Milošem
Janáčkem, advokátem se sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti žalovanému:
Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 12. 2016, č. j. MMR-7763/2016-83/410, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 A 25/2017 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem řízení je objekt na náměstí v Přibyslavi, který původně sloužil jako hotel
a původní majitel jej zamýšlel rekonstruovat a modernizovat (stavební povolení vydáno v roce
1988). Žalobce jej odkoupil od předchozího vlastníka, který objekt chtěl přestavět na bytový dům
(rozhodnutí o změně stavby před dokončením vydáno v roce 2010), ve stadiu hrubé stavby
a rekonstrukci se rozhodl dokončit v jiné podobě (s více byty o menší podlahové ploše).
V roce 2013 byl k žádosti žalobce prodloužen termín dokončení přestavby. Při realizaci stavby
došlo k odchylkám od původního plánu. Žalobce proto v roce 2014 nechal pořídit dokumentaci
skutečného provedení stavby a nové požárně bezpečnostní řešení.
[2] Městský úřad Přibyslav, odbor výstavby (dále též „stavební úřad”), vydal k žádosti žalobce
rozhodnutí ze dne 29. 1. 2015, č. j. 4242/2014/OV/SI-6, kterým podle §123 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), povolil
(na časově omezenou dobu) předčasné užívání stavby označené jako „rekonstrukce a modernizace
hotelu „Dělnický dům“ v P., objekt č. p. X - nástavba a stavební úpravy stavby občanského vybavení č. p. X na
B. n. v P. se vznikem bytového domu (přestavba bývalého hotelu na bytový dům)“ na pozemku parc. č. st.
v kat. území P., a to konkrétně vymezených prostor a částí této stavby a za podmínek uvedených
v tomto rozhodnutí. Na jeho základě žalobce pronajal devět bytových jednotek fyzickým
osobám.
[3] V přezkumném řízení zahájeném k podnětu třetí osoby Krajský úřad Kraje Vysočina
rozhodnutím ze dne 7. 12. 2015, č. j. KUJI 76406/2015 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), výše
uvedené rozhodnutí stavebního úřadu umožňující předčasné užívání části stavby zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání. K odvolání žalobce pak žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí v části výroku stanovící okamžik nástupu jeho
účinků a ve zbytku jej potvrdil (dále „napadené rozhodnutí“).
[4] Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 A 25/2017 – 40 (dále
„krajský soud“ a „napadený rozsudek“), obě rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud na základě porovnání ověřené projektové dokumentace k povolení změny
stavby před dokončením podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25. 5. 2010,
č. j. 641/2010/OV/KU-9, a dokumentace skutečného provedení stavby ze srpna 2014 v bodě 20.
(resp. 22.) napadeného rozsudku vypočetl, k jakým odchylkám při zhotovení stavby došlo.
Ztotožnil se s hodnocením správních orgánů, že tyto změny ve skutečném provedení stavby
nelze oproti ověřené projektové dokumentaci považovat za „nepodstatné odchylky“, tj. odchylky,
které by ve smyslu §121 odst. 1 stavebního zákona bylo možné uvést až v žádosti o kolaudační
souhlas, resp. v žádosti o povolení předčasného užívání stavby, společně s předloženou
dokumentací skutečného provedení stavby. Soud přisvědčil závěru, že rozhodnutí povolující
předčasné užívání bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.
[6] Krajský soud však po zvážení jednotlivých kroků žalobce v řízení a postupu stavebního
úřadu završeného povolením předčasného užívání stavby dospěl k přesvědčení, že žalobce mohl
být v dobré víře ohledně souladu svého postupu s právními předpisy. Z jeho strany nešlo
o úmyslné zastírání skutečného stavu ani o zamlčování informací stavebnímu úřadu.
Ten byl se situací na místě samém seznámen (provedl místní šetření) a měl k dispozici nově
zpracovanou dokumentaci skutečného provedení stavby. Žalobce k žádosti o dočasné povolení
užívání předložil dokumentaci skutečného provedení stavby a všechny doklady vyžadované
stavebním zákonem, a nadto byl ve svém přesvědčení o možnosti provedené změny takto
legalizovat utvrzen i vydaným rozhodnutím stavebního úřadu, který zjevně provedené změny
považoval za nepodstatné odchylky od ověřené stavební dokumentace. Postup správních orgánů,
které při hodnocení dobré víry žalobce vycházely pouze z předpokladu, že žalobce si byl vědom,
že stavbu realizoval se změnami oproti ověřené projektové dokumentaci, označil
za zjednodušující. Pro nesprávné posouzení existence a ochrany dobré víry u žalobce nemohla
rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení obstát.
II. Kasační stížnost žalovaného
[7] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné právní posouzení a nepřezkoumatelnost nebo jiné vady
řízení.
[8] Stěžovatel akcentoval, že odpovědnost za to, že stavba je realizována, jak byla povolena,
nese stavebník. Došlo-li k několikerému porušení právních předpisů při realizaci stavby
a evidentnímu provádění stavby v rozporu s rozhodnutími stavebního úřadu, lze stěží dovozovat,
že žalobce nabyl práva z rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby v dobré víře. Z toho,
že správní orgán vydal žadateli kladné rozhodnutí, nelze automaticky usoudit, že práva z něj nabyl
v dobré víře. Stavebník realizoval stavbu vědomě v rozporu s povolením, takže si musel být
vědom i faktu, že žádá po stavebním úřadu, aby mu povolil předčasné užívání něčeho,
co mu předtím nebylo povoleno (odkázal na stavební povolení a rozhodnutí o změně stavby
před dokončením z roku 2010). Navíc vznikla i újma veřejnému zájmu, protože rozsah svévolně
realizovaných změn má dopad i např. na počet parkovacích stání, hospodaření s vodou, způsob
vytápění objektu a celkově uživatelnost stavby.
[9] Podle stěžovatele zjistil prvostupňový správní orgán správně, k jakým odchylkám oproti
schválené dokumentaci došlo, a proč je tedy rozhodnutí stavebního úřadu povolující předčasné
užívání nezákonné. Pokud žalobce nenabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, je nadbytečné
poměřovat újmu vzniklou veřejnému zájmu oproti újmě vzniklé žalobci a zabývat se šetřením
práv nabytých v dobré víře, jak ukládá zákon. Přesto stěžovatel konstatoval, že zájem na nápravě
porušení právních předpisů ze strany stavebního úřadu spolu s újmou vzniklou veřejnému zájmu
nejsou ve zjevném nepoměru vůči újmě vzniklé žalobci, a to vzhledem k povaze věci. Podobně
jako krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16,
a podřadil posuzovaný případ pod tam popsanou modelovou situaci, kdy nezákonnost
napadeného rozhodnutí byla způsobena nejen pochybením stavebního úřadu, ale též žalobce.
Ústavní soud pro tyto případy dovodil, že nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového
rozhodnutí, nicméně s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů není
vyloučena důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí. V tomto případě je podle stěžovatele
namístě promítnout do rozhodnutí i skutečnost, že rozhodnutí o povolení předčasného užívání
navazuje na dříve vydaná rozhodnutí, kdy smyslem a účelem řízení o povolení užívání stavby
je ověření, zda bylo postaveno, co bylo povoleno. Ačkoli napadené rozhodnutí bylo vydáno dříve
než odkazovaný nález, principy v něm vymezené naplňuje, neboť negativní dopady na žalobce
zmírnilo tak, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení váže až ke dni nabytí právní moci (nikoli
ke dni právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, jak bylo rozhodnuto v prvním stupni).
Stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud ověřil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou,
za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je její
podání přípustné, je tedy projednatelná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V posuzované věci je nesporné, že žalobce jako stavebník realizoval stavbu v podobě,
která se liší od dokumentace předložené a schválené v povolovacím řízení. Pro takový případ
zákon počítá s dvěma variantami, které reflektují míru vzdálení se skutečného stavu od stavu
plánovaného. Pokud jde o podstatné odchylky, tedy o tak výraznou změnu, že by mohla mít
negativní vliv na zákonem chráněné zájmy, je třeba provést nové posouzení, zda lze stavbu
v takové podobě povolit. Lze-li změny považovat za nepodstatné odchylky, musí stavebník
zajistit dokumentaci skutečného provedení stavby a předložit ji stavebnímu úřadu spolu
s oznámením o užívání stavby, popřípadě se žádostí o vydání kolaudačního souhlasu (§121
odst. 1 stavebního zákona). Jednoznačné, předem definované odlišení podstatných změn od těch
nepodstatných neexistuje, neboť je třeba u každé stavby vždy zohlednit konkrétní okolnosti.
[14] Prvotní úvahu o povaze změn činí vždy stavebník, který buď požádá o povolení stavbu
užívat a předloží dokumentaci, z níž jsou patrné provedené změny oproti platnému povolení,
nebo sám dospěje k závěru, že odchylky od povolené podoby jsou natolik výrazné, že je třeba
požádat o povolení změny stavby před dokončením a až poté se ucházet o souhlas s užíváním.
Stavební úřad, který je kompetentní odborně posoudit, zda jsou splněny požadavky obecně
závazných právních předpisů, či zda je třeba uvést stavební záměr do souladu s nimi, ovšem
pohled žadatele (stavebníka, zde žalobce) nemusí sdílet. Důvodem pro nutnost předložení
dokumentace skutečného provedení stavby je bezpochyby to, aby stavební úřad mohl autonomně
posoudit povahu změn oproti plánované podobě, jak byla dříve povolena. K tomu mohou
napomoci i další nástroje, jako je místní šetření, které poskytne pracovníkům správního orgánu
nezprostředkovaný dojem o skutečné podobě stavby. Stavební úřad v tomto případě měl
k dispozici jak dokumentaci skutečného provedení stavby, tak i poznatky z místního šetření
(fyzická kontrola proběhla dvakrát, 6. a 29. ledna 2015). Na jejich základě si měl učinit úvahu
o povaze změn, a pokud vydal rozhodnutí o povolení dočasného užívání stavby, měl ji vtělit
do jeho odůvodnění.
[15] Napadené rozhodnutí spočívá na přesvědčení stěžovatele, že žalobce i jako laik měl
rozeznat, že provádí změny, které jsou v rozporu s projektovou dokumentací, a to,
že je považoval za pouhé odlišné vnitřní uspořádání, popř. za nepatrný rozdíl, svědčí spíše
o projevu jeho stavební nekázně. Mimo jiné totiž podle stěžovatele došlo ke změně původně
navržených bytových jednotek na prostory nazývané ateliéry (studia) nesplňující technické
požadavky pro bytové jednotky. Na tomto základě aproboval závěr prvostupňového správního
orgánu o nedostatku dobré víry na straně žalobce, který nemohl být v dobré víře ve správnost
rozhodnutí stavebního úřadu, když znal obsah povolené změny před dokončením (rozhodnutím
z roku 2010, termín pro dokončení posunut rozhodnutím z roku 2013). Ochrana by mu náležela,
jen pokud by nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem.
[16] V této věci je podstatné, že všichni zúčastnění si byli vědomi toho, že výsledek stavební
činnosti se lišil od projektové dokumentace, která byla součástí povolení stavebního záměru.
Žalobce v průběhu správního řízení tvrdil, že z předběžné ústní konzultace s pracovníky
stavebního úřadu vyplynulo, že pokud nezměnil půdorys stavby, její venkovní vzhled a nezasáhl
do nosných konstrukcí, jde o odchylky nepodstatné. Jisté je také to, že obecně je odklon
skutečného provedení stavby od její plánované podoby do určité míry tolerovatelný (srov. výraz
„nepodstatné odchylky“ v §121 odst. 1 stavebního zákona). Posouzení, zda tato hranice byla
v konkrétním případě překročena, náleží stavebnímu úřadu.
[17] Ustanovení §121 odst. 1 stavebního zákona ukládá stavebníkovi předložit stavebnímu úřadu
spolu s oznámením o užívání stavby podle §120 odst. 1, popřípadě se žádostí o vydání kolaudačního souhlasu,
údaje určující polohu definičního bodu stavby a adresního místa, dokumentaci skutečného provedení stavby, pokud
při jejím provádění došlo k nepodstatným odchylkám oproti vydanému stavebnímu povolení, ohlášení stavebnímu
úřadu nebo ověřené projektové dokumentaci.
[18] Podle §123 odst. 1 stavebního zákona [s]tavební úřad může na žádost stavebníka vydat časově
omezené povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením, pokud to nemá podstatný vliv
na uživatelnost stavby, neohrozí to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. U stavby
prováděné dodavatelsky stavebník k žádosti připojí dohodu se zhotovitelem stavby, obsahující jeho souhlas,
popřípadě sjednané podmínky předčasného užívání stavby; u ostatních staveb navrhne stavebník podmínky
předčasného užívání stavby v žádosti. Účastníkem řízení je stavebník, zhotovitel stavby a vlastník stavby.
[19] V projednávaném případě měl stavební úřad k dispozici žádost stavebníka s jeho
předběžným názorem, že odchylky od povolení považuje za nepodstatné (vyjádřeným tak,
že k žádosti o povolení užívání části stavby předložil dokumentaci jejího skutečného provedení,
z níž byly odlišnosti patrné) a vlastní poznatky z provedeného šetření na místě. Z toho,
že nevyzval stavebníka k odstranění neschválených úprav ani k podání žádosti o jejich dodatečné
povolení, a naopak vydal rozhodnutí, kterým povolil užívání stavby před jejím úplným
dokončením, je zřejmé, že odchylky považoval za nepodstatné. Současně musel mít za to,
že stavba ve stavu, jak byla popsána v aktuální dokumentaci a prohlédnuta při ohledání, může být
užívána ještě před úplným dokončením, neboť to nebude mít vliv na její uživatelnost a neohrozí
to bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní prostředí. Žalovaný i prvostupňový
správní orgán v přezkumném řízení, ale i krajský soud dospěli k závěru, že stavební úřad porušil
zákon, když vydal rozhodnutí o předčasném užívání, neboť odchylky neměly být posouzeny jako
nepodstatné.
[20] Zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení představuje výrazný zásah do právní jistoty
účastníků řízení, neboť odnímá účinky již pravomocnému rozhodnutí. Zákon proto obsahuje
určitý korektiv, aby eliminoval situace, kdy prosazení objektivní zákonnosti způsobí tomu,
kdo z dobrých důvodů spoléhal na zákonnost rozhodnutí, kterému svědčí presumpce správnosti,
významnou újmu.
[21] Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno
v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému
účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému
účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví (§94 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu).
[22] Podle odstavce 5 téhož ustanovení [p]ři rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán
povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními
předpisy (§97 odst. 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§99).
[23] Správní orgány, které vedly přezkumné řízení, proto správně nejprve uvažovaly,
zda je žalobce možné považovat za účastníka, který nabyl práva z rozhodnutí o předčasném
povolení k užívání stavby v dobré víře. Teprve pokud by shledaly, že tomu tak je, přišlo
by na řadu poměřování jeho újmy vzniklé zrušením rozhodnutí s újmou vzniklou veřejnému
zájmu nebo jinému účastníkovi.
[24] Krajský soud v odstavcích 24. až 31. odůvodnění napadeného rozsudku podrobně
vysvětlil, jak na otázku dobré víry nahlíží stabilní a aktuální judikatura Nejvyššího správního
soudu i Ústavního soudu. Vyzdvihl, že pro vznik a trvání dobré víry je podstatná zejména doba,
která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, ale také příčina, míra a povaha zjištěné
nezákonnosti; stavebník se zpravidla dobré víry dovolávat nemůže, pokud záměr realizoval
způsobem výrazně odlišným od schválené projektové dokumentace anebo sám způsobil,
že stavební úřad nemohl náležitě záměr posoudit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2012, č. j. 4 As 51/2012 - 46, a ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014 - 36).
Nejde-li o takto závažné chyby na straně stavebníka, nelze na něj odpovědnost za správnost
interpretace právní úpravy, která tíží správní orgány, přenášet.
[25] Žalovaný a prvostupňový správní orgán dovozovali nedostatek dobré víry na straně
žalobce výhradně z toho, že měl rozeznat, že jím provedené změny jsou v rozporu s projektovou
dokumentací, s kterou byl obeznámen (což ovšem není sporné), ale navíc i to, že je zjevně nebylo
možné považovat za nepatrné. Bližší popis toho, proč odchylky skutečného provedení oproti
povolenému musí i laik nutně vnímat jako podstatné, však prvostupňové ani odvolací rozhodnutí
neobsahuje.
[26] Konkrétně bylo porovnáním schválené dokumentace a vyobrazení skutečného provedení
stavby zjištěno, že v 1. nadzemním podlaží uliční trakt budovy zasahuje do dvorního traktu
(ačkoli v projektu není dvorní a uliční trakt vnitřně propojen), nebyla vybudována rampa,
propojení uličního traktu s dvorem a kočárkárna (ta byla nahrazena prostorem chodby), bylo
ponecháno schodiště v uličním traktu z 1. do 2. nadzemního podlaží (ačkoli podle projektu
schodiště v uličním traktu není), ve 2. nadzemním podlaží jsou 4 byty (v projektu pouze 3), bylo
vybudováno schodiště v uličním traktu na úkor obytného prostoru, změněna dispozice bytů,
včetně sociálních zařízení a kuchyní, což si vyžádalo změnu vnitřních rozvodů kanalizačních
a vodovodních potrubí, byly posunuty příčky, v jednotlivých bytech byly osazeny turbokotle
na plyn (ačkoli v projektu byla centrální kotelna se dvěma kondenzačními plynovými kotli),
ve 3. nadzemním podlaží jsou 3 byty a 2 studia (v projektu 3 byty), nebyl proveden sklad
u dvorního schodiště, bylo vybudováno schodiště ze 3. do 4. nadzemního podlaží, vznikla odlišná
kompozice spojovací chodby od centrálních schodiště k jednotlivým bytům. Podle správního
orgánu prvního stupně v části domu, kde bylo povoleno předčasné užívání, nebyly dodrženy
některé obecné požadavky na výstavbu, resp. z dokumentace skutečného provedení to není
zřejmé (chybí úklidová komora s výlevkou pro úklid společných prostor, hlavní domovní
schodiště nemá denní osvětlení, osobám pokročilého věku, těhotným, s omezenou schopností
pohybu nebo orientace apod. není umožněno užívání společných prostor nejméně v jednom
podlaží, které slouží převážně k bydlení, a nebyla dokončena stavba parkovacích míst, včetně
jednoho stání pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace.
[27] Z tohoto výčtu (žalobce v odvolání k úklidové komoře a dennímu osvětlení schodiště
navíc namítal, že ve skutečnosti neschází) si lze učinit rámcovou představu o rozsahu a charakteru
změn, které žalobce provedl. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí také v reakci
na obranu žalobce coby odvolatele připomněl, že stavební úpravy, kterými se nezasahuje
do nosných konstrukcí, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení
vlivu na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby
a nejde o úpravy stavby, která je kulturní památkou, nevyžadují stavební povolení ani ohlášení
stavebnímu úřadu [§103 odst. 1 písm. d) stavebního zákona]. V předchozím odstavci
vyjmenované změny patrně nevybočují z obecně vymezených typů stavebních úprav, pro které
stavební zákon nepožaduje žádný typ schválení, a ani stěžovatel to v napadeném rozhodnutí
neuvádí. Nevysvětlil však, proč odmítl zvážit, jaký vliv má toto ustanovení na úvahu o tom, kudy
vede hranice mezi změnami nepodstatnými a těmi ostatními. Podrobnější úvahu na toto téma
vzdal s odkazem na to, že citovaná úprava nezohledňuje (zřejmě mínil uvést „zohledňuje“),
že k vydanému stavebnímu povolení již proběhlo řízení, tedy že účastníci mají za to, že stavba
bude dokončena tak, jak bylo ověřeno v projektové dokumentaci. Již jen to, že ke změnám
provedeným žalobcem bylo vypracováno nové požárně bezpečnostní řešení stavby, považoval
za důvod k nařízení odstranění nepovolených úprav.
[28] Nejvyšší správní soud shledal, že napadené rozhodnutí ani ve spojení s rozhodnutím
vydaným v prvním stupni neobsahuje dostatek důvodů pro závěr, že žalobce, ačkoli není
odborníkem ve stavební oblasti (v řízení nic takového nevyšlo najevo), musel či alespoň
vzhledem ke všem okolnostem měl vědět, že změny, které při realizaci záměru oproti
schválenému projektu provedl, jsou takového charakteru, že je nelze považovat za nepodstatné.
Pouhá vědomost žalobce o tom, že se skutečné provedení odlišuje od toho, co bylo stavebním
úřadem schváleno, na níž stěžovatel založil své přesvědčení o nedostatku dobré víry na jeho
straně, a tedy důvod upřednostnit odstranění objektivně nezákonného rozhodnutí stavebního
úřadu, k tomu nepostačuje. Krajský soud důvodně považoval přístup žalovaného
za zjednodušující.
[29] Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud žalobce skutečný stav nezastíral
ani nic nezamlčel, stavební úřad byl se situací seznámen a současně v rozhodnutích vydaných
v přezkumném řízení nebylo vysvětleno, proč shledané odchylky musí každý vnímat jako natolik
významné, že vyžadují nové, výslovné povolení stavebního úřadu se všemi náležitostmi, nemohlo
napadené rozhodnutí obstát. Krajský soud se proto nedopustil nesprávného právního posouzení,
když napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí vydaného v prvním stupni zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Ohledně důvodu uvedeného pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
stěžovatel nic konkrétního netvrdil, proto soud (ještě před meritorním posouzením) pouze
v obecné rovině ověřil, že napadený rozsudek se opírá o dostatečné důvody a je způsobilým
předmětem přezkumu.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
podle §110 odst. 1, věta poslední s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalobci v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mu soud měl
přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu