ECLI:CZ:NSS:2021:2.AS.90.2019:34
sp. zn. 2 As 90/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Ing. T. K., zastoupený
Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2017, č. j. 445/UPS/2017-3,
JID: 151455/2017/KUUK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2019, č. j. 15 A 243/2017 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce jako spoluvlastník pozemků sousedících s pozemky stavebníka podal
dne 13. 4. 2016 Magistrátu města Teplice, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále
jen „stavební úřad“) návrh na obnovu řízení skončeného jeho pravomocným rozhodnutím
ze dne 6. 2. 2015, č. j. MgMT/014540/2015/Maz, sp. zn. ÚP/146447/2014/Maz, jímž byla
povolena změna stavby „prodejna potravin LIDL, Teplice – Trnovany – SO 01 – Teplice, Trnovany“
umístěné na pozemcích parc. č. X, X, X a X v katastrálním území T. – T. před jejím dokončením
(dále jen „rozhodnutí o změně stavby“ a „stavba“). Stavební úřad návrh žalobce rozhodnutím ze
dne 31. 5. 2017, č. j. MgMT/061695/2017/Maz, zamítl (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí návrhu
na obnovu řízení“), proti čemuž se žalobce odvolal u žalovaného, který v záhlaví uvedeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí návrhu
na obnovu řízení změnil. Tato změna spočívala pouze v tom, že do výroku rozhodnutí bylo
doplněno ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle kterého
byl návrh na obnovu řízení zamítnut: „[…] a podle §100 odst. 6 správního řádu rozhodl takto […]“;
ve zbytku zůstalo rozhodnutí beze změn.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil správní žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, který jeho námitky shledal nedůvodnými a žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem
zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Žalobce v žalobě mimo jiné brojil
proti vydání rozhodnutí o změně stavby postupem podle §118 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), tedy pouhým zápisem
do stavebního deníku. Podle žalobce došlo tímto rozhodnutím ke schválení řady podstatných
(i stavebně-konstrukčních) změn, v jejichž důsledku byla postavena zcela jiná stavba, než byla
povolena stavebním povolením. Správní orgány proto měly postupovat podle §129 odst. 1 písm.
b) stavebního zákona. Předmětem řízení o změně stavby před dokončením navíc nebyly přeložky
sítí, které tudíž byly provedeny načerno. Stavba byla podle žalobce povolena pouze s jedenácti
parkovacími místy a stavebník počítal, že pro parkování zákazníků zabere 124 parkovacích stání
náležejících k sousednímu objektu prodejny OBI, a to bez vědomí žalobce, spoluvlastníka
pozemků. Stavebníkovi byla uložena povinnost vyřešit před vydáním stavebního povolení
majetkoprávní vztahy, kterou ovšem stavebník nesplnil. Žalobce dále namítal, že v řízení
o stavebním povolení na předmětnou stavbu byl od počátku opomenutým účastníkem. Pouze
z probíhající stavební činnosti zjistil, že na stavbu bylo vydáno stavební povolení a následně též
rozhodnutí o změně stavby před dokončením. Už samotná skutečnost, že zvětšení stavby a její
rozdělení na dva nezávislé celky si vyžádalo stavbu dalších parkovacích stání a boxů pro vozíky
postavených na pozemku ve spoluvlastnictví žalobce, svědčí o tom, že jeho vlastnické právo bylo
rozhodnutím o změně stavby zákonitě dotčeno.
[3] Krajský soud v úvodu svého posouzení předestřel, že předmětem soudního přezkumu
v dané věci je rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí stavebního úřadu
o zamítnutí žalobcovy žádosti o obnovu řízení, a to pouze v tom směru, že byl jeho výrok
doplněn o odkaz na §100 odst. 6 správního řádu a ve zbytku zůstal nedotčen; z tohoto důvodu
se může zabývat výhradně tím, zda byly naplněny předpoklady pro zamítnutí žádosti žalobce
o obnovu řízení upravené v §100 odst. 1 správního řádu. Uvedl, že v tomto řízení není oprávněn
zkoumat, zda skutečně v předcházejícím stavebním řízení či v souvislosti s podnětem žalobce
k zahájení přezkumného řízení došlo k nějakým procesním pochybením a zda je rozhodnutí
o změně stavby před jejím dokončením nezákonné, či nikoli, zda j sou splněny podmínky
pro vedení řízení o odstranění stavby, natož zda došlo k dalším údajně nezákonným jednáním
stavebníka.
[4] Krajský soud zkoumal, zda mohl být žalobce rozhodnutím o změně stavby přímo dotčen
na svých právech, a dospěl k závěru, že nemohl, tudíž nebyl ani účastníkem souvisejícího řízení
o žádosti o povolení změny stavby před jejím dokončením. Za rozhodné přitom shledal zejména
následující skutkové okolnosti (srov. odst. 27. a 28. napadeného rozsudku): „V tomto směru považuje
soud za klíčové, že schválená změna stavby před jejím dokončením nebude mít vliv na umístění stavby, na původně
povolenou velikost zastavěné plochy a na požárně nebezpečný prostor. Z povahy věci je dále vyloučeno,
aby rozčlenění prodejny na dvě nájemní jednotky a změna vnitřní dispozice mohly jakkoli zasáhnout
do žalobcových práv. Snížení stavby z 8,25 m na 5,8 m zmenšuje celkový vliv stavby na okolí, proto ani v něm
nelze spatřovat zásah do žalobcových práv. Změna tvaru a konstrukce střechy, změna střešního pláště, materiálu
obvodových stěn, skeletového systému stavby i barevnosti objektu jsou toliko stavebnětechnickými změnami, které
se rovněž nemohou nijak dotknout žalobcových práv. S ohledem na polohu zásobovací rampy a rozvodny O2,
které se podle zmíněného výkresu nacházejí na protilehlé straně objektu SO 01, tedy nikoli na straně přiléhající
k pozemkům ve spoluvlastnictví žalobce, nemohou ani změny těchto částí stavby přinést jakýkoli zásah
do žalobcových práv.“ Dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani žalobcovo tvrzení,
že výsledná stavba má větší půdorys, než jaký byl schválen ve stavebním povolení, neboť v řízení
o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením nebylo zkoumáno skutečné
provedení stavby ani dodržení podmínek stavebního povolení, které se posuzuje až při kolaudaci
stavby [§119 odst. 2 stavebního zákona ve znění k datu vydání napadeného rozhodnutí]. Rovněž
argumentace žalobce týkající se změny sítí a změn parkovacích stání je pro posouzení otázky
dotčení žalobce na jeho právech irelevantní, neboť ani tyto změny nebyly předmětem
posuzovaného řízení o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením.
Krajský soud proto dospěl k závěru, že postup správních orgánů i žalobou napadené rozhodnutí
jsou plně v souladu se zákonem a žalobcova žádost o obnovu řízení byla oprávněně zamítnuta
podle §100 odst. 6 správního řádu s odůvodněním, že žalobce nebyl účastníkem řízení, jehož
obnovy se domáhal, a to ani účastníkem opomenutým.
II. Kasační stížnost
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským
soudem, vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování, a nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost a nepřesvědčivost napadeného rozhodnutí.
[6] Stěžovatel předně upozornil, že krajský soud v napadeném rozsudku v odstavci 28. sice
vyjmenoval změny vypsané v rozhodnutí o změně stavby, nezmínil však poslední bod tohoto
seznamu, a to odkaz na ostatní změny stavby uvedené v projektové dokumentaci („Více
v projektové dokumentaci změny stavby před dokončením, kterou vypracoval Ing. Arch J. K. […]“).
Rozhodnutí o změně stavby tedy zahrnuje i další změny uvedené v projektové dokumentaci,
kterými jsou např. změny v umístění a počtu parkovacích míst uvedené v koordinační situaci
a souhrnné technické zprávě, zvětšení půdorysné plochy objektu z povolených 1455 m
2
na 1543 m
2
(v rozporu s tvrzením v úvodu vydaného rozhodnutí o změně stavby), přeložky
inženýrských sítí dotčených změnou stavby atd. Podle stěžovatele je třeba přistupovat
k plánované a schvalované stavbě komplexně, včetně všech souvisejících a navazujících změn,
nikoli vycházet z příslušnosti toho kterého správního úřadu ke schválení jednotlivých změn (jak
učinil krajský soud). Stavebníkem předložená projektová dokumentace z dubna roku 2014 řeší
také se stavbou související přeložky inženýrských sítí, které vedou přes pozemek, jehož je
stěžovatel spoluvlastníkem, dále změny parkovacích ploch, stavbu nové asfaltové komunikace
a stavbu chodníčků pro pěší, vše rovněž na pozemcích, jejichž je stěžovatel spoluvlastníkem.
Stavební úřad měl proto podle stěžovatele napřed posoudit všechny změny včetně změn
souvisejících, které bude nezbytné provést na ostatních objektech (např. parkoviště), ověřit, zda
tyto změny nezasáhnou do práv jiných osob, a teprve poté rozhodnout o způsobu povolení
stavby. Podle stěžovatele se zároveň jedná o vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata
nemá oporu ve spisech.
[7] Dále se stěžovatel vyjádřil k předpokládanému (podle projektové dokumentace)
a skutečnému datu zahájení stavby, přičemž provádění stavby bylo podle stěžovatele
ve skutečnosti zahájeno teprve po právní moci rozhodnutí o změně stavby (pravomocné
k 24. 2. 2015), navíc za situace, kdy již vypršela platnost stavebního povolení (prodlouženého
do 31. 12. 2012), a nikoliv ke dni 23. 4. 2012, jak nepravdivě uvádí stavebník. Tento časový údaj
je podle stěžovatele klíčovým při rozhodování o změně stavby před jejím dokončením
podle §118 odst. 6 stavebního zákona, kdy se musí se jednat o stavbu již probíhající
a rozestavěnou. Stavba proto měla být i s ohledem na rozsah změn předmětem nového řízení
o vydání stavebního povolení, jehož měl být stěžovatel účastníkem. Krajský soud měl
podle stěžovatele při posouzení projektové dokumentace zjistit, že se fakticky nejedná o projekt
pro změnu stavby, ale o projekt k žádosti o nové stavební povolení, a že tento projekt nesplňuje
zákonem předepsané náležitosti ke změně stavby před jejím dokončením. Na skutečnost,
že předložený projekt nemá předepsané náležitosti a že se jedná podle jeho obsahu o nový
projekt k novému stavebnímu povolení, přitom stěžovatel krajský soud upozorňoval již
v doplnění žaloby ze dne 7. 2. 2018. Krajský soud se však touto námitkou nezabýval.
[8] Stěžovatel také uvedl, že nebyl přizván jako účastník ani v původním stavebním řízení
a nebyl stavebním úřadem informován o zahájení stavebního řízení ani o vydání stavebního
povolení, ačkoliv jako spoluvlastník sousedních pozemků od počátku nepochybně účastníkem
být měl. Doručení písemností v řízení o vydání stavebního povolení (na rozdíl od územního
rozhodnutí vyvěšeného veřejnou vyhláškou) probíhalo do vlastních rukou adresátů.
[9] Závěrem stěžovatel uvedl, že napadený rozsudek je podle jeho názoru nepřezkoumatelný,
neboť krajský soud v něm nedostatečným způsobem vyložil úvahy, které jej vedly k jeho
rozhodnutí. Krajský soud v odstavci 32. napadeného rozsudku konstatoval, že stěžovatel není
účastníkem řízení, přestože stěžovatel prokázal, že se změny stavby dotýkaly jeho vlastnických
práv. Z toho podle stěžovatele plyne, že napadený rozsudek není dostatečně přesvědčivě
odůvodněn, což již samo o sobě zakládá jeho nezákonnost a současně též protiústavnost.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti žádným způsobem nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné,
a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) , a žádné takové
neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
která je obecně natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí
zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4
s. ř. s.). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak
bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publikováno ve Sb. NSS pod č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána
především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. ve Sb. NSS pod č. 3/2006, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[13] Stěžovatel se domnívá, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný
pro jeho nedostatečné odůvodnění. Neuvádí však konkrétně, jaké úvahy krajský soud podle jeho
názoru dostatečně neobjasnil; vyjadřuje v této souvislosti spíše nesouhlas s tím, k jakým závěrům
krajský soud dospěl: „Celou záležitost uzavírá v odst. 32 rozhodnutí, že žalobce není účastníkem řízení,
a to i přes skutečnost, jak žalobce prokázal skutečnosti, ve kterých se změny stavby dotýkaly jeho výkonu
vlastnických práv, které jsou mu garantovány čl. 11 odst. 1 LZPS. Z toho pak plyne, že rozhodnutí není
dostatečně přesvědčivě odůvodněno, což již samo o sobě zakládá jeho nezákonnost a současně též protiústavnost.“
Nejvyšší správní soud proto posoudil odůvodnění napadeného rozsudku v obecné rovině
a dospěl k závěru, že je z něj zjevné, jakou právní úpravu krajský soud na skutkové okolnosti
v posuzované věci aplikoval, z jakých podkladů vycházel i jaké závěry z nich dovodil. Proti
žalobním námitkám stěžovatele postavil krajský soud ucelenou a srozumitelnou argumentaci.
Krajský soud přitom v úvodu svého posouzení (odst. 20. napadeného rozsudku) správně
konstatoval, že předmětem soudního přezkumu v dané věci může být výhradně to, zda byly
naplněny předpoklady pro zamítnutí žádosti stěžovatele o obnovu řízení upravené v §100 odst. 1
správního řádu, nikoliv to, zda došlo k procesním pochybením v předcházejícím stavebním
řízení, zda je nezákonné rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, či nikoli, zda jsou
splněny podmínky pro vedení řízení o odstranění stavby či zda došlo k dalším údajně
nezákonným jednáním stavebníka (včetně otázky data skutečného zahájení stavebních prací).
Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[14] Podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu (podtržení doplnil do dále citované právní
úpravy Nejvyšší správní soud), „[ř]ízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci
se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými“.
[15] Podle §118 odst. 3 stavebního zákona „[s]tavební úřad může na žádost stavebníka nebo jeho
právního nástupce povolit změnu stavby před jejím dokončením. Žádost obsahuje kromě obecných náležitostí popis
změn a jejich porovnání s povolením stavby a s ověřenou projektovou dokumentací. K žádosti připojí projektovou
dokumentaci změn stavby, popřípadě kopii ověřené projektové dokumentace, do které projektant vyznačí
navrhované změny. Žádost o změnu stavby před dokončením stavební úřad projedná s účastníky stavebního řízení
a dotčenými orgány v rozsahu, v jakém se změna přímo dotýká práv účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů
chráněných zvláštními právními předpisy. Na řízení a povolení změny stavby před dokončením se vztahují
přiměřeně ustanovení o stavebním řízení.“
[16] Ke konkrétním změnám schváleným v rozhodnutí o změně stavby, které mají přímý
dopad do vlastnických práv stěžovatele, avšak které nebyly krajským soudem při posouzení
otázky jeho účastenství na řízení o změně stavby před jejím dokončením vzaty v úvahu, patří
podle stěžovatele v první řadě změna umístění parkovacích míst – zatímco původní parkovací
místa objektu Lidl se nacházela výlučně na pozemku p. č. X, jehož jediným vlastníkem
je stavebník, ve změněné koordinační situaci k projektové dokumentaci předložené k žádosti
o povolení změny stavby před dokončením jsou již částečně umístěna na pozemku p. č. X, který
je ve spoluvlastnictví stěžovatele. Zásah do vlastnického práva stěžovatele způsobuje rovněž
zvětšení půdorysu stavby, neboť markýzy (jejichž plocha se podle novely stavebního zákona
č. 350/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 započítává do zastavěné plochy objektu) nad oběma
vstupy do prodejen Billa a TeTa částečně zasahují svým průmětem na pozemek p. č. X, který je
ve spoluvlastnictví stěžovatele. Práva stěžovatele jsou dle jeho názoru dotčena také tím, že změny
schválené v rozhodnutí o změně stavby vyvolají rovněž nutnost souvisejících změn inženýrských
sítí, které vedou přes pozemky parkoviště ve spoluvlastnictví stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud ve správním spise ověřil, že již z rozhodnutí o změně stavby
je na první pohled jednoznačně zřejmé, že se toto rozhodnutí vztahuje pouze na změny v rámci
stavby prodejny jako takové, označené jako stavební objekt 01 (SO 01). Popis konkrétních změn
schválených rozhodnutím o změně stavby je přitom totožný se seznamem změn vyjmenovaným
krajským soudem v odstavci 27. napadeného rozsudku a odpovídá také popisu změn
proti vydanému stavebnímu povolení ve vztahu k objektu SO 01 obsaženému v dokumentu
„TECHNICKÁ ZPRÁVA – DODATEK“, který je součástí projektové dokumentace
pro změnu stavby z dubna roku 2014. V popisu změn obsaženém v tomto dokumentu
je ve vztahu k případným změnám půdorysu stavby, resp. její zastavěné plochy, uvedeno
konstatování zpracovatele dokumentace Ing. arch. Z. P., že „[…] Půdorysná plocha bude rozšířena
o 50 m
2
– v rozsahu původního přístřešku – zastavěná plocha zůstává neměnná.“ V tomto dokumentu
nejsou konstatovány žádné další změny (např. nové řešení přístřešků) s dopadem na zastavěnou
plochu stavby, natož změny vedoucí k zásahu na pozemek parc. č. X, který je ve spoluvlastnictví
stěžovatele. Také sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že „[v] době původního stavebního povolení
k prodejně Lidl byl plánovaný objekt zakreslen i s 11 parkovacími místy až na hranici pozemků č. parc. X a X
a bez markýzy nad vstupem. V době vydání stavebního povolení se markýzy navíc nezapočítávaly do zastavěné
plochy. V dokumentaci konkrétně v situačním plánu předloženém ke změně stavby před jejím dokončením, v roce
2015, byl již objekt zvětšen, posunut a zakreslen s odstupy od hranice pozemků (viz geodetické zaměření
současného stavu), avšak bez obou zavěšených markýz.“ Je tedy zjevné, že rozhodnutí o změně stavby se
týkalo pouze stavby (SO 01), vztahovalo se pouze na změny v něm vyjmenované (a citované
v odstavci 27. napadeného rozsudku) a odpovídalo změnám na objektu SO 01 označeným
v samotné projektové dokumentaci, z níž stavební úřad v řízení o změně stavby před jejím
dokončením vycházel (srov. výše citovaný §118 odst. 3 stavebního zákona). Námitka stěžovatele,
že skutková podstata, z níž správní orgán (resp. krajský soud) vycházel, nemá oporu v
provedeném dokazování, je proto nedůvodná.
[18] Stěžovatel tak z věty „Více v projektové dokumentaci změny stavby před dokončením, kterou
vypracovali: […],“ uvedené na straně 2 rozhodnutí o změně stavby, zcela mylně dovozuje, že tímto
rozhodnutím byly zároveň schváleny i veškeré případné změny ostatních stavebních objektů
zaznamenané v projektové dokumentaci. Tento názor stěžovatele přitom vyvrátil již stavební
úřad v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, kde mimo jiné uvedl, že „[r]ozhodnutí,
které navrhovatel napadá, se týká změny stavby stavebního objektu SO 01 – prodejna potravin LIDL Teplice
Trnovany,“ a vysvětlil, že námitky vznesené stěžovatelem v jeho žádosti o obnovu řízení
se vztahují ke stavebnímu objektu SO 02 – komunikace a zpevněné plochy, který stavební úřad
umístil v rámci územního řízení, přičemž „[o] povolení změny stavby před jejím dokončením týkající
se jiných stavebních objektů stavebník stavební úřad nepožádal, proto je stavební úřad neřešil a vedl řízení pouze
v rozsahu podané žádosti“. Nejvyšší správní soud dále ověřil, že stěžovatel v rámci své žádosti
o obnovu řízení odůvodňoval své účastenství pouze zásahem do svých práv v souvislosti
se změnami dotýkajícími se parkovacích míst na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem. Další
argumentaci, že k zásahu do jeho vlastnických práv dojde rovněž následkem souvisejících změn
ve vedení přípojek inženýrských sítí (které vedou přes pozemky, jež jsou ve spoluvlastnictví
stěžovatele), uvedl stěžovatel poprvé výslovně až v žalobě: „[s]e změnou stavby a jejím rozdělením
na dvě samostatné prodejny došlo i ke změně vedení přípojek inženýrských sítí, vedených v pozemcích, kterých
je žalobce spoluvlastník.“ Již rozhodnutí stavebního úřadu tak obsahovalo relevantní a celistvé
vypořádání námitek stěžovatele a odůvodnění, proč nebyl stěžovatel v řízení o změně stavby před
jejím dokončením vedeném pouze ve vztahu ke změnám na stavebním objektu 01 přizván
jako účastník řízení.
[19] Také tvrzení, že k zásahu do vlastnických práv stěžovatele došlo rovněž přesahem
(v celkovém rozsahu ca 87,42 m
2
) zastavěné plochy stavby na pozemek p. č. X, který
je ve spoluvlastnictví stěžovatele, a to z důvodu, že do zastavěné plochy je nutné nově započítat
rovněž plochu markýz [§2 odst. 7 stavebního zákona ve znění upraveném jeho novelou
č. 350/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013], uvedl žalobce poprvé až ve svém přípisu krajskému
soudu ze dne 7. 2. 2018 (označeném jako „Doplnění žaloby ze dne 9. 10. 2017, Vyjádření žalobce
k podanému vyjádření žalovaného ze dne 11. 12. 2017“). Krajský soud v reakci na okruh námitek
stěžovatele týkající se zvětšení půdorysu stavby v odstavci 30. napadeného rozsudku správně
uzavřel, že rozhodnutím o změně stavby (v souvislosti s nímž stěžovatel v nynější věci brojí proti
opomenutí jeho účastenství) nebylo zvětšení zastavěné plochy schvalováno. Jak již Nejvyšší
správní soud uvedl výše (odstavec [17] tohoto rozsudku), v rozhodnutí o změně stavby bylo
výslovně konstatováno, že ke změně zastavěné plochy oproti stavebnímu povolení tímto
rozhodnutím nedochází. Došlo-li tedy ve skutečnosti k jejímu zvětšení oproti stavebnímu
povolení, jak tvrdí stěžovatel, musela by tato změna být projednána a rozhodnuta v jiném řízení
o změně stavby před jejím dokončením; pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že stavba
byla provedena v rozporu se stavebním povolením, resp. v rozporu se schválenou změnou stavby
před jejím dokončením, a stavebním úřadem by v takovém případě muselo být iniciováno řízení
o odstranění stavby podle §129 stavebního zákona. V každém případě by ale taková situace
nezakládala účastenství stěžovatele na řízení o změně stavby před jejím dokončením, o jehož
obnovu nyní stěžovatel usiluje. Námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
jeho účastenství na řízení o změně stavby před jejím dokončením, resp. na řízení o obnově
ve smyslu výše citovaného §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, je proto nedůvodná.
[20] Závěrem Nejvyšší správní shrnuje, že stěžovatel namítá také řadu dalších dílčích
pochybení, k nimž podle něj mělo v procesu výstavby dojít, včetně opomenutí jeho účastenství
v předchozím řízení o vydání stavebního povolení, avšak jím zvolenou cestou (žalobou proti
rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení ve věci předmětné změny
stavby před jejím dokončením) nelze z výše uvedených důvodů nápravy těchto případných
pochybení dosáhnout. Bez ohledu na to, zda stěžovatel skutečně měl, či neměl být účastníkem
předchozího řízení o vydání stavebního povolení, byl stavební úřad v souladu s výše citovaným
§118 odst. 3 stavebního zákona povinen zahrnout do řízení o změně stavby před jejím
dokončením pouze ty účastníky, jejichž práva byla projednávanými změnami dotčena; k těmto
účastníkům, jak je Nejvyšším správním soudem podrobně vysvětleno výše, stěžovatel nepatřil.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[22] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu