ECLI:CZ:NSS:2021:2.AZS.164.2021:27
sp. zn. 2 Azs 164/2021 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: K. A. A., zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 884, Nymburk, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 4. 2021, č. j. KRPS-38950-39/ČJ-2021-010025,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021,
č. j. 49 A 2/2021 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, se přiznává odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2021, č. j. KRPS-38950-39/ČJ-2021-010025, rozhodla
žalovaná podle §129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), o prodloužení zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Nařízení
Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti
v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), a to o 40 dnů.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Krajský soud v Praze zamítl.
V odůvodnění poukázal na hojnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se otázkou
prodloužení zajištění za účelem předání do členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu zabývala. Konstatoval, že systémové nedostatky v azylovém řízení
v Rumunsku skutečně existují a jsou všeobecně známé, žalobce však v průběhu správního
řízení nic v tomto směru nenamítal. Podmínky v rumunských uprchlických centrech nejsou
ideální, což však bez dalšího nepostačuje k závěru, že by nedostatky tamního systému dosáhly
tak zásadního charakteru, že by bylo možno mluvit o nedostatcích systémové povahy
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Totéž platí i o tvrzených problémech týkajících
se tlumočení, zajištění právní pomoci, využívání sociálních benefitů či integračních programů
v Rumunsku. Naopak podstatné je, že závažné nedostatky systémové povahy v Rumunsku
neshledávají správní orgány ani soudy (např. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2020,
č. j. 10 Azs 283/2020 - 50, nebo usnesení ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Azs 135/2020 - 32,
body 11 a 12, a další tam citovaná judikatura, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2020,
č. j. 2 Azs 234/2019 - 44, body 11 a 12). Žalovaná tedy neměla povinnost provádět rozsáhlé
šetření a shromažďovat o situaci v Rumunsku podklady a mohla se spokojit s tím, že jí nejsou
známy případy, které by zavdávaly pochybnost o existenci systémových nedostatků
v rumunském azylovém řízení. Krajský soud uzavřel, že existenci systémových nedostatků
v azylovém řízení v Rumunsku neshledal a ani nedospěl k závěru, že by v tomto směru
panovaly důvodné pochybnosti.
II. Kasační stížnost žalobce
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal, že žalovaná měla komplexně zkoumat, zda v případě přemístění
podle nařízení Dublin III nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, které souvisí
se systémovými nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Poukázal na to, že situace žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné přináší neakceptovatelné
podmínky dosahující intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení. Za problémové
považoval i čerpání sociální podpory, nedostatečnou participaci na integračních programech,
nekvalifikovanost tlumočníků a nedostatek nápomoci ze strany rumunských státních orgánů.
Domněnka, že státy dodržují základní práva žadatelů, je podle judikatury vyvratitelná;
posouzení soudu v tomto ohledu považoval za typizované bez ohledu na konkrétní
individuální okolnosti. To, že nedoložil relevantní podklady týkající se systémových
nedostatků, neznamená, že soud i žalovaná mohou rezignovat na posouzení aktuální situace
v Rumunsku. Odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tarakhel proti
Švýcarsku a konstatoval, že skutečnost, že v Rumunsku požádají ročně o mezinárodní ochranu
desetitisíce uprchlíků, svědčí spíše o přetížení tamního azylového systému a vzbuzuje obavy
o dostatečně rychlém posouzení žádostí.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti kterému je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud dále zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti
(§104a s. ř. s.). Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Stěžovateli bylo prodlouženo zajištění podle §129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
za účelem předání podle nařízení Dublin III. Jediná kasační námitka stěžovatele spočívá
v tom, že jeho předání do Rumunska za účelem pokračování v řízení o udělení mezinárodní
ochrany je nepřípustné, a to s ohledem na čl. 3 bod 2 nařízení Dublin III, neboť azylové řízení
v Rumunsku vykazuje systémové vady, přičemž krajský soud, resp. i žalovaná, tuto skutečnost
chybně vyhodnotili.
[9] Nejvyšší správní soud se posouzením otázky systémových nedostatků zabýval ve své
judikatuře opakovaně. Společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu
vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení ze strany příslušného
státu mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů
o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody
se domnívat, že dochází k systémovým nedostatkům ve státě předání, které s sebou nesou
riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie, je nutné pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III.,
tj. zjišťovat, jestli nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
jiný členský stát. Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým
nedostatkům ve státě předání skutečně dochází, nelze cizince do takového státu předat,
neboť nikdo nemůže být podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III).
[10] Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však
není automatickou povinností žalované, bez přihlédnutí k okolnostem dané věci. Rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29,
č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí
v rozhodnutí o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou:
(i) neuplatnění námitky systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní
orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům
ve státě předání nedochází, a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné
pochybnosti (srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 - 26, nebo ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23).
Stěžovatel v nyní projednávané věci v řízení o zajištění neuvedl nic, co by mělo systémovým
nedostatkům nasvědčovat, naopak uvedl, že cestoval do Německa za prací společně se svými
příbuznými.
[11] S ohledem na závěry dřívější judikatury v obdobných věcech Nejvyšší správní soud
konstatuje, že žalovaná by byla povinna hodnotit v rozhodnutí o prodloužení zajištění otázku
systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti pouze tehdy,
pokud by sama dospěla k závěru, že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází,
či pokud by byly o jejich neexistenci důvodné pochybnosti. K takovému závěru evidentně
nedospěla, neboť v rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání uvedla,
že Rumunsko je bezpečnou zemí, která respektuje základní práva žadatelů o azyl, a realizaci
předání stěžovatele do této země proto nic nebrání (srov. obdobně již citovaný rozsudek
č. j. 5 Azs 397/2020 - 26). Také z judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že nelze dovozovat,
že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům
o azyl (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný
rozsudek č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21,
ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 5 Azs 308/2019 - 37, či ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Krajský soud
při posouzení otázky systémových nedostatků z judikatury zdejšího soudu správně vycházel.
Není ani patrné, že by bylo jeho rozhodnutí mělo rysy individuálního pochybení zkracujícího
práva stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání není dán. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost shledal nepřijatelnou a odmítl ji.
[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1,
větou první, s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů
řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto jí žádné takové náklady
nebyly přiznány.
[14] Usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2021, č. j. 49 A 2/2021 - 14, byl stěžovateli
ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava.
Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem,
je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož
ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
[15] Výše nákladů v řízení o kasační stížnosti spočívá v odměně advokáta za jeden úkon
právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst.
1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě
jeho hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 stejné vyhlášky); celkem tedy 3400 Kč.
Jelikož není patrné, že by byl advokát plátcem daně z přidané hodnoty (advokát uvedenou
skutečnost netvrdil a nedoložil a tato neplyne ani ze zběžné rešerše veřejně dostupných zdrojů
informací o plátcích DPH), nepřistoupil Nejvyšší správní soud ke zvýšení jeho nároku
o částku odpovídající této dani. Přiznaná odměna bude ustanovenému advokátu vyplacena
z účtu tohoto soudu ve lhůtě uvedené ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu