ECLI:CZ:NSS:2021:3.AS.327.2019:57
sp. zn. 3 As 327/2019 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Singulární společnost
Brumov, z.s., se sídlem Brumov-Bylnice, Družba 1204, zastoupený JUDr. Radkem Kellerem,
advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Praha, Těšnov 65/17, za účasti: Lesy České republiky s.p., se sídlem Hradec Králové,
Přemyslova 1106/19, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 9. 2019, č. j. 62 A 127/2018-42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení n em aj í právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2018, č. j. KUZL 281/2018, sp. zn. KUSP 281/2018
ŽPZE-AO, rozhodl Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“) o žádosti žalobce
ve věci určení právního vztahu podle §142 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, že honební
pozemek p. č. 2883/3, v k. ú. Brumov (dále jen „pozemek p. č. 2883/3“) je na základě
rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně, referátu zemědělství ze dne 9. 3. 1993, č. j. 720/64/93-Ho
(dále jen „rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993“), součástí honitby Sidonie – Cigán, uznané pro osobu
zúčastněnou na řízení jako držitele. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 18. 6. 2018, č. j. 30323/2018-MZE-16231, a rozhodnutí krajského úřadu
potvrdil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
v níž se domáhal jednak zrušení tohoto rozhodnutí, jednak prohlášení nicotnosti rozhodnutí
ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí Městského úřadu Valašské Klobouky, odboru životního prostředí
ze dne 10. 2. 2003, č. j. ŽP-12332/02 (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003“). Krajský soud
shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Úvodem krajský soud konstatoval, že namítá-li žalobce paušálně nepřezkoumatelnost
rozhodnutí krajského úřadu, byly vytýkané nedostatky zhojeny rozhodnutím žalovaného,
které tvoří s prvoinstančním rozhodnutím jeden celek. Žalovaný se sice výslovně nezabýval
každou jednotlivou odvolací námitkou, námitky však vypořádal komplexně. Námitkami proti
rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se žalovaný odmítl věcně zabývat proto, že lhůty pro jeho
přezkoumání již uplynuly a není proto možné je změnit či zrušit. K námitkám ohledně dohod
s vlastníky předmětných pozemků žalovaný uvedl, že současný ani předchozí zákon o myslivosti
uzavření takové dohody pro uznání honitby nevyžadují; z toho důvodu je irelevantní i žalobcem
předložená výpověď dohody o přičlenění.
[4] Krajský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 neplyne,
že by součástí honitby Sidonie – Cigán byl též pozemek p. č. 2883/3. Uvedl, že podle tohoto
rozhodnutí se za honitbu uznávají honební pozemky dle předložených dokladů o vlastnictví
a popisu hranice honitby. Zmíněné rozhodnutí vycházelo z návrhu na uznání vlastní honitby,
z jehož části C se podává, že součást honitby tvoří i pozemky vlastníka „Singulár Brumov“,
a to lesní půda o celkové výměře 165,28 ha. Součástí návrhu o uznání honitby jsou rovněž
pomocné výpočty, přičemž výměra u pozemků uvedených ve sloupci, který se týká žalobce,
se shoduje s výměrou uvedenou v návrhu na uznání honitby.
[5] Žalobce také namítal, že mu rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 nebylo doručeno. Zde krajský
soud předně poukázal na §52 odst. 1, §54 odst. 2, §63 odst. 3 a §68 odst. 1 zákona č. 71/1967,
správního řádu (dále jen „správní řád z roku 1976“) a připomněl, že účelem oznámení správního
rozhodnutí je umožnit osobě, o jejíchž právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech
má být v řízení jednáno nebo jejíž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být
rozhodnutím přímo dotčeny, seznámit se s jeho obsahem. Je sice pravdou, že rozhodnutí ze dne
9. 3. 1993 nebylo žalobci řádně oznámeno, z jeho následného postupu je však zřejmé, že se s ním
fakticky seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993, kdy uzavřel s osobou zúčastněnou na řízení dohodu
o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti. Žalobce ani poté
nepodal proti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 žádný opravný prostředek; naopak dlouhodobě tento
stav akceptoval a na základě dohody ze dne 1. 11. 1993 pobíral náhradu za užívání předmětného
pozemku, a to až do doby výpovědi dohody o přičlenění ze dne 9. 4. 2006. Rozhodnutí ze dne
9. 3. 1993 tedy nabylo právní moci nejpozději uplynutím lhůty pro podání odvolání podle
§54 odst. 2 správního řádu z roku 1967, která začala plynout od okamžiku, kdy se žalobce
musel s obsahem předmětného rozhodnutí seznámit, tj. nejpozději ode dne 1. 11. 1993.
S ohledem na to není na místě zabývat se ostatními námitkami žalobce proti tomuto rozhodnutí
[tj. tvrzenou absencí identifikace jednotlivých pozemků, nesouladem ve výměrách, absencí
dohody podle §6 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti (dále jen „starý zákon o myslivosti“),
i skutečností, že žalobce nebyl vzat za účastníka předmětného správního řízení],
neboť pro přezkum rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 již uplynuly veškeré lhůty pro řádné
i mimořádné opravné prostředky. Toto rozhodnutí tak nemohl žalovaný jakkoli změnit nebo
zrušit, a je třeba na něj i přes možnou existenci vad nahlížet jako na rozhodnutí zákonné.
[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že honitba nebyla uvedena do souladu
s požadavky zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „nový zákon o myslivosti“),
což by bylo důvodem pro zánik honitby ze zákona. Podle §69 odst. 1 citovaného zákona,
dosahuje-li honitba nebo obora uznaná podle dosavadních předpisů zákonné výměry podle
tohoto zákona, ale nesplňuje-li ostatní požadavky na tvorbu honitby, je osoba, které byla honitba
uznána podle dosavadních předpisů, povinna podat do 31. 12. 2002 orgánu státní správy
myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu s tímto zákonem, jinak honitba k 31. 3. 2003
zaniká. Krajský soud poukázal na to, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 došlo k doplnění
rozhodnutí o uznání honitby Hložec ze dne 9. 3. 1993, č. j. Zem/720/64/93-Dr, tak, že honitba
Sidonie – Cigán byla v souladu s §29 odst. 3 nového zákona o myslivosti zařazena do jakostních
tříd a bylo stanoveno minimální množství a normované stavy zvěře. Předmětná honitba tak byla
uvedena do souladu se zákonem o myslivosti a nedošlo k jejímu zániku ex lege.
[7] Návrhem na vyslovení nicotnosti rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 a rozhodnutí ze dne
10. 2. 2003 se krajský soud nemohl zabývat, protože žalobce proti nim brojil toliko
prostřednictvím napadeného rozhodnutí žalovaného, v němž bylo na tato rozhodnutí
odkazováno. Zmíněná rozhodnutí tedy nejsou předmětem soudního přezkumu v nyní
posuzované věci. Krom toho krajský soud poznamenal, že v případě obou těchto rozhodnutí
již uplynula lhůta k podání žaloby podle §72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a soud by se tak případnou žalobou na deklaraci jejich nicotnosti ani nemohl věcně zabývat.
[8] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[9] Stěžovatel v převážné části obsáhlé kasační stížnosti pouze rekapituluje dosavadní průběh
řízení před správními orgány a krajským soudem (str. 2 až 4) a dále doslova opakuje své žalobní
námitky (str. 5, 6 a 7 nahoře a dále str. 9 druhý odstavec, str. 10 bod 2. až str. 14). Vlastní kasační
argumentace se tak nachází jen na str. 7 od předposledního odstavce až do druhého
odstavce str. 10, a na str. 16 (předposlední odstavec). Ve zbytku je kasační stížnost kopií textu
ze str. 7 až 10.
[10] Stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné a nepřesvědčivé.
Krajský soud se nezabýval žalobními námitkami v jejich plném rozsahu a pouze obecně uzavřel,
že žalovaný vypořádal odvolací námitky komplexně a případné vady rozhodnutí krajského úřadu
byly zhojeny odůvodněním napadeného rozhodnutí. Stěžovatel je názoru opačného. Krajský
soud, stejně jako žalovaný, vypořádali jen některé námitky a to mnohdy pouze kuse či bez
bližšího odůvodnění, k jiným se nevyjadřují vůbec nebo nesprávně, jejich hodnocení neodpovídá
obsahu spisu. Rovněž právní posouzení věci je nesprávné, interpretace a aplikace právních norem
neodpovídá zákonu. Tímto postupem bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivý proces.
[11] Krajský soud se rovněž nezabýval otázkou, zda přičlenění pozemku p. č. 2883/3 k honitbě
bylo „pokryto“ dohodami s vlastníky; rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 se totiž o jejich existenci
nezmiňuje a dohody nejsou obsaženy ani ve správním spise. Spokojil se pouze tvrzením
žalovaného, že starý ani nový zákon o myslivosti takové dohody pro uznání honitby nevyžadují.
[12] Podle stěžovatele je evidentní, že se krajský soud (stejně jako před ním správní orgány
obou stupňů) nevěnoval dostatečně námitce, dle které rozhodnutí 9. 3. 1993 postrádá jakýkoli
výčet pozemků, a i se slovním popisem a mapovým zákresem je stále neurčité a v rozporu
jak se starým zákonem o myslivosti a jeho prováděcími předpisy, tak i s úpravou podle nového
zákona o myslivosti. Rozhodnutí dne 9. 3. 1993 je neurčité, bylo vydáno bez právního podkladu
a trpí takovými formálními nedostatky, které je činí nicotným; nicotná jsou rovněž všechna
rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují. Krajský soud bez jakéhokoli bližšího
odůvodnění došel také k závěru, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 byla honitba uvedena
do souladu s novou úpravou, ačkoli toto rozhodnutí jen zařadilo honitbu do jakostních tříd
a stanovilo minimální množství normovaného stavu zvěře dle §29 odst. 3 nového zákona
o myslivosti; další nedostatky uznání honitby podle tohoto ustanovení však zhojeny nebyly.
Krajský soud se tak snaží doplňovat nedostatečné odůvodnění rozhodnutí správních orgánů,
čímž porušil rovnost stran a povinnost rovnou měrou chránit práva všech účastníků řízení.
[13] Konečně stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, že se s obsahem rozhodnutí
ze dne 9. 3. 1993 zjevně seznámil nejpozději 1. 11. 1993, což lze považovat za okamžik jeho
oznámení. Krajský soud ovšem pominul §51 správního řádu z roku 1967, podle
něhož se rozhodnutí oznamuje účastníkovi doručením jeho písemného vyhotovení. Ze spisu
je přitom patrné, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli doručeno, a tedy nebylo způsobilé
vyvolat právní následky, které s jeho doručením zákon spojuje (nabytí právní moci a běh lhůt
k podání opravných prostředků). Není tedy zřejmé, z jakého ustanovení krajský soud dovodil,
že pro přezkum rozhodnutí z 9. 3. 1993 již stěžovateli uplynuly všechny lhůty pro užití řádných
či mimořádných opravných prostředků. Krajský soud se také nezabýval námitkou, že stěžovatel
nebyl účastníkem řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, ačkoli jím podle zákona měl být.
[14] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že v podstatě všechny kasační námitky
byly vypořádány již v žalobou napadeném rozhodnutí. Podotkl, že stěžovatel až do roku 2014
pokojný stav nastolený uznáním honitby nerozporoval. Na existenci honitby Sidonie – Cigán
nemají žádný vliv ani spory z dohody o výši úhrady za využití pozemků k výkonu myslivosti.
[15] Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že stěžovatel vznáší stále stejné námitky, které již byly
v napadeném rozhodnutí i rozsudku krajského soudu srozumitelně, dostatečně a přesvědčivě
vypořádány. S napadeným rozsudkem se ztotožnila.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Úvodem je třeba konstatovat, že kasační argumentace stěžovatele se z podstatné části kryje
s jeho žalobními námitkami, které již byly vypořádány krajským soudem. Z ustálené judikatury
zdejšího soudu přitom vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční.
Obsah a kvalita kasační stížnosti proto do značné míry předurčují nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Rozsudek krajského soudu je totiž přezkoumáván v intencích kasačních
námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006-58). Směřují-li tedy kasační důvody proti postupu ve správním řízení
či výlučně proti správnímu rozhodnutí, a nikoliv proti závěrům krajského soudu, opírá se kasační
stížnost jen o „jiné důvody“, než důvody uvedené v ustanovení §103 s. ř. s. Taková kasační stížnost
je dle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[19] Kasační argumentace ve značné části směřuje de facto pouze proti závěrům žalovaného,
neboť doslova kopíruje argumentaci žalobní. Slovy výše citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 8 Afs 106/2006-58, tak stěžovatelem uplatněné námitky fakticky směřují
proti jinému, než nyní přezkoumávanému rozhodnutí (napadenému rozsudku), a nejedná se tedy
o námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. Touto částí kasační stížnosti se proto Nejvyšší správní
soud nemohl věcně zabývat pro její nepřípustnost.
[20] Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že aproboval nedostatečné vypořádání
odvolacích námitek v rozhodnutí žalovaného, že odůvodnění napadeného rozsudku
je nedostatečné a nepřesvědčivé, a že některé žalobní námitky byly vypořádány pouze kuse,
některé nesprávně a některé vůbec, nelze přehlédnout, že nespecifikoval, v čem konkrétně tyto
deficity spatřuje. Podle konstantní judikatury tohoto soudu je přitom odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které rozhodnutí krajského
soudu napadá. Podle rozsudku tohoto soudu 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, je stěžovatel
povinen v kasační stížnosti vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů
se měl krajský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost
spatřována. Na formulaci kasačních námitek lze obdobně vztáhnout závěry, které
vyslovil rozšířený senát tohoto soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58,
č. 835/2006 Sb. NSS, ve vztahu k náležitostem řádného žalobního bodu. Z tohoto rozhodnutí
se podává, že líčení skutkových okolností nemůže být pouze „typovou charakteristikou určitých
‚obvyklých‘ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem […] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů,
úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami “ (srov. také rozsudky rozšířeného senátu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2008 Sb. NSS, či ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 3 Azs 66/2017-25, č. 3733/2018 Sb. NSS). S ohledem na právě uvedené lze konstatovat,
že shora specifikovaná část kasační stížnosti je formulována natolik obecně, že ji dle výše
citované judikatury Nejvyššího správního soudu není možné vůbec považovat za kasační námitky
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.; touto argumentací se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat.
[21] Shora uvedené výtky stěžovatele do značné míry směřovaly k závěru
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Bez ohledu na jejich věcnou neprojednatelnost
je nicméně povinností Nejvyššího správního soudu zabývat se přezkoumatelností rozsudku (byť
jen v obecné rovině) ex officio (viz §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.).
[22] K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura Ústavního
soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla vůbec
nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
Za nepřezkoumatelné (pro nedostatek důvodů) lze označit zejména takové rozhodnutí,
v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například
rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74), respektive pokud z jeho
odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek
tohoto soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout,
že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele
o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku,
která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek tohoto
soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85). Dále je třeba připomenout, že povinností soudu
není výslovně reagovat na každé žalobní tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené
argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například
nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky tohoto soudu
ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013-125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19).
[23] Nejvyšší správní soud nemá pochyb, že výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený
rozsudek splňuje. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých ustanovení krajský soud vycházel
i jakými úvahami byl při svém rozhodování veden. Vyplývá z něj, že žalobu zamítl proto,
že z rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 seznal, že součást honitby Sidonie – Cigán tvoří i sporný
pozemek p. č. 2883/3 a že vymezení této honitby odpovídá požadavkům nového zákona
o myslivosti, protože citované rozhodnutí bylo doplněno o předepsané náležitosti rozhodnutím
ze dne 10. 2. 2003. Vzhledem k tomu, že obě zmíněná rozhodnutí nebyla předmětem přezkumu
v této věci, považoval za bezpředmětné zabývat se tím, zda byla vydána v souladu se zákonem;
nadto lhůty pro jejich přezkum ve správním i soudním řízení již uplynuly. Zohlednil rovněž fakt,
že stěžovatel stav nastolený rozhodnutím ze dne 9. 3. 1993 dlouhodobě akceptoval, což dovodil
z dohody o přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti ze dne 1. 11. 1993.
[24] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že krajský soud nevypořádal jeho námitky týkající
se existence dohod s vlastníky o přičlenění pozemku p. č. 2883/3 k honitbě a nedostatků
rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 (zejména jeho rozpor s dříve i aktuálně účinnou právní úpravou,
absenci právního podkladu a chybějící výčet pozemků zahrnutých do honitby). Jak již ovšem bylo
uvedeno výše, krajský soud se těmito námitkami nezabýval zcela záměrně,
neboť je pro posouzení věci považoval za irelevantní; tento svůj názor pak pečlivě odůvodnil
(viz bod 25. a 30. napadeného rozsudku).
[25] Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše uvedený postup krajského soudu z hlediska
zákona obstojí. Krajský soud správně uvedl, že předmětem tohoto soudního přezkumu
je rozhodnutí vydané v řízení o určení právního vztahu, nikoli rozhodnutí o uznání honitby
ze dne 9. 3. 1993, ani je doplňující rozhodnutí ze dne 10. 2. 2003. Z toho důvodu nelze
v nynějším řízení zkoumat, zda obě posledně zmíněná rozhodnutí dostojí všem zákonným
požadavkům, či zda správní orgány shromáždily dostatečné podklady pro jejich vydání. Nejsou-li
pravomocná správní rozhodnutí odklizena cestou mimořádného opravného prostředku,
nápravného prostředku dozorčího práva či správním soudem, je u nich presumována jejich
zákonnost i závaznost. Ke shodnému názoru ostatně opakovaně dospěla též judikatura
Nejvyššího správního soudu, z níž se podává, že „[ř]ízení o určení právního vztahu a rozhodnutí vydané
v jeho rámci nemůže sloužit ke zpochybnění jiných pravomocných správních rozhodnutí (viz rozsudek ze dne
7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016-192, č. 3712/2018 Sb. NSS). Podle rozsudku zdejšího soudu
ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 298/2016 30, jsou opravné prostředky v obecném správním řízení
„soustředěny do části druhé, hlavy VIII., IX. a X. správního řádu; řízení o určení právního vztahu je obsaženo
v části třetí, hlavě IV. správního řádu, nazvané zvláštní ustanovení o některých řízeních. Již z hlediska
systematického je zřejmé, že řízení o určení právního vztahu nemůže být považováno za opravný prostředek.
Takovému výkladu nesvědčí ani smysl a účel této úpravy. Řízení o určení právního vztahu je zvláštním řízením
(v I. stupni), které umožňuje správnímu orgánu vydat v pochybnostech deklaratorní rozhodnutí, zda určitý právní
vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Správní orgán tedy v tomto
řízení nemůže konstituovat žádná práva ani povinnosti a nemůže jakkoliv napravovat vady či nezákonnosti
v předcházejících řízeních“ (srov. také rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 8. 2011,
č. j. 1 As 92/2011-182). Řízení o určení právního vztahu podle §142 tedy není žádným
superrevizním prostředkem ve vztahu k jiným řízením (viz bod [13] rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 7. 2016, č. j. 10 As 117/2016-64).
[26] Správný je též závěr krajského soudu, že součástí honitby Sidonie – Cigán je podle
rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 též sporný pozemek p. č. 2883/3. Z tohoto rozhodnutí (jakkoli má
z hlediska výroku velmi nestandardní podobu, která by optikou recentní úpravy správního řízení
a navazující správní judikatury jen stěží obstála), se podává, že za honitbu Sidonie – Cigán
„se uznávají následující honební pozemky, dle předložených dokladů o vlastnictví a popisu hranice honitby, které
jsou součástí žádosti o uznání honitby uložené u Okú ve Zlíně “ . Podle těchto dokladů byly pro uznání
honitby v žádosti navrženy mimo jiné též pozemky vlastníka „Singulár Brumov“ o výměře 165,28
ha (viz část 3. C návrhu na uznání vlastní honitby), a to pozemky p. k. 1558, 1559, 1560, 1561,
1550 a 1551, přičemž součet výměry těchto pozemků odpovídá výměře 165,28 ha. Uvedené
pozemky po obnově katastrálního operátu tvoří součást pozemku p. č. 2883/3 (viz srovnávací
sestavení parcel pod pořadovým číslem 9 správního spisu).
[27] Nejvyšší správní soud souhlasí rovněž s krajským soudem v tom, že rozhodnutím ze dne
10. 2. 2003 byla předmětná honitba uvedena do souladu s novým zákonem o myslivosti
(čímž se nikterak nepředjímá zákonnost tohoto rozhodnutí – viz závěry uvedené pod bodem
25 výše). Tímto rozhodnutím totiž bylo nahrazeno rozhodnutí referátu zemědělství Okresního
úřadu ve Zlíně ze dne 13. 4. 1993, č. j. ŽP/720/64/93-Ho, o stanovení normovaných stavů
zvěře, vydané podle předchozí právní úpravy, a honitba Sidonie – Cigán, uznaná rozhodnutím
ze dne 9. 3. 1993, byla zařazena do jakostních tříd a byly pro ni stanoveny minimální
a normované stavy zvěře podle přílohy č. 1 tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí ze dne
10. 2. 2003 se dále podává, že podle §29 odst. 3 nového zákona o myslivosti je součástí
rozhodnutí o uznání honitby její zařazení do jakostních tříd a stanovení minimálních
a normovaných stavů zvěře; podle předchozí úpravy přitom byly jakostní třídy a normované stavy zvěře
stanoveny samostatným rozhodnutím. Prováděcí předpis k zákonu č. 449/2001 Sb. – vyhláška MZe
č. 491/2002 ze dne 13. 11. 2002 stanovuje nový postup stanovení jakostních tříd a minimálních
a normovaných stavů zvěře. Z tohoto důvodu je nutno doplnit stávající rozhodnutí o honitbě a ukončit na základě
ust. §69 zákona o myslivosti platnost rozhodnutí o stanovení normovaných stavů zvěře“. Z uvedeného
je zřejmé, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2003 reagoval Městský úřad Valašské Klobouky
na potřebu uvést honitbu uznanou podle starého zákona o myslivosti do souladu s novou právní
úpravou, a rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 tak doplnil o nové náležitosti.
[28] Není ani pravdou, že krajský soud v rozporu se zásadou rovného postavení účastníků
řízení doplnil nedostatečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud, ve shodě
s krajským soudem, považuje toto rozhodnutí za dostatečně odůvodněné. Žalovaný se na str. 3
až 6 svého rozhodnutí zabýval obsahově prakticky totožnými námitkami, které stěžovatel uplatnil
v následné žalobě. Vyzdvihl, že z důvodu uplynutí lhůt pro případný přezkum rozhodnutí ze dne
9. 3. 1993 je na toto rozhodnutí třeba hledět jako na věcně a formálně správné, a to i přes jeho
nedostatky (nesoulad ve výměře pozemků, absence výčtu parcel a dohod s vlastníky o přičlenění).
Žalovaný také upozornil, že stěžovatel dlouhodobě stav nastolený tímto rozhodnutím akceptoval
a za užívání pozemku p. č. 2883/3 pobíral od osoby zúčastněné na řízení náhradu. O vydání
rozhodnutí ze dne 9. 3. 1993 věděl nejméně od 1. 11. 1993, kdy s osobou zúčastněnou na řízení
uzavřel dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití pozemků k výkonu myslivosti, žádný
opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí však nepodal. K namítané nicotnosti rozhodnutí
ze dne 9. 3. 1993 se žalovaný vyjádřil na předělu str. 5 a 6 tak, že podle správního řádu z roku
2004 se ustanovení tohoto zákona užijí jen na úkony učiněné po jeho účinnosti.
[29] Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil ani s námitkou, že rozhodnutí ze dne
9. 3. 1993 nevyvolalo v právní sféře stěžovatele žádné právní účinky, neboť mu nebylo řádně
oznámeno (doručeno). Je sice pravdou, že z ničeho nevyplývá, že by předmětné rozhodnutí bylo
stěžovateli doručeno a dokonce ani to, že s ním bylo v řízení o uznání honitby jednáno jako
s účastníkem (o čemž svědčí, že v návětí ani rozdělovníku tohoto rozhodnutí není stěžovatel
uveden), na druhou stranu však stěžovatel nikterak nezpochybňuje zjištění správních orgánů
a krajského soudu, že se s rozhodnutím prokazatelně seznámil nejpozději dne 1. 11. 1993,
kdy s osobou zúčastněnou na řízení uzavřel dohodu o výši úhrady za přenechání práva využití
pozemků k výkonu myslivosti. Na takovou situaci proto plně dopadají závěry rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118,
č. 1838/2009 Sb. NSS. Rozšířený senát v něm dovodil, že „nelze na újmu ostatních účastníků řízení
zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně
formálně oznámeno (doručeno) [§51 správního řádu z roku 1967], jestliže přitom takový účastník obsah
rozhodnutí znal buď fakticky (např. pošta vydala zásilku s rozhodnutím nesprávně sousedovi, rozhodnutí nebylo
doručeno do vlastních rukou), nebo proto, že si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje (např. od jiného
účastníka řízení, který mu předal kopii rozhodnutí, s rozhodnutím se seznámil v jiné věci, nahlížením do spisu
v pozdější době atd.). V takovém případě nastává fikce oznámení, a od ní se odvíjí běh lhůt stejně
tak, jako by došlo k oznámení řádnému. K tomu je však zapotřebí, aby toto faktické ‚oznámení‘ mělo
pro opomenutého účastníka řízení zásadně stejnou informační hodnotu jako oznámení řádně procesně učiněné;
je přirozeně zapotřebí - neboť tu chybí obvyklý průkaz doručení (doručenka) - ustavit okamžik faktického
oznámení co nejspolehlivěji; v praxi pak zřejmě tak, že bude určen nejpozdější den, ve kterém opomenutý účastník
nabyl potřebné vědomosti; pochybnost tu prospívá tomu, kdo byl opomenut.“ Tento okamžik nastal v nyní
projednávané věci nejpozději uzavřením výše označené dohody s osobou zúčastněnou na řízení
dne 1. 11. 1993 a od tohoto dne se tak stěžovateli počala odvíjet lhůta pro podání řádných
či mimořádných opravných prostředků; ty stěžovatel evidentně nevyužil. S ohledem na právě
uvedené je tak správný závěr krajského soudu, že (i) toto rozhodnutí nabylo právní moci
a zakládá právní účinky, a že (ii) stěžovateli již uplynuly veškeré lhůty pro přezkum rozhodnutí
v rámci řádných i mimořádných opravných prostředků před správními orgány, jakož i pro jeho
přezkum ve správním soudnictví.
[30] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[31] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v soudním řízení
před Nejvyšším správním soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; soud
tak žalovanému náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost,
v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a sama ani právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila
(§60 odst. 5 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2021
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu