ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.143.2020:32
sp. zn. 3 Azs 143/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: B. N. P.,
zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Az 12/2018 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018, č. j. OAM-667/ZA-ZA11-HA12-2017,
neudělil žalobkyni dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, mezinárodní
ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 14. 4. 2020,
č. j. 4 Az 12/2018 – 26.
[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu.
Dne 15. 8. 2017 požádala žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Přitom
uvedla, že chce zůstat s rodinou (děti, matka, sestra) v ČR. Vyrostla zde a nemá kam jinam jít.
V minulosti jí byly opakovaně zamítnuty žádosti o povolení k pobytu v ČR, bylo jí též uloženo
správní vyhoštění. Rozhodnutí o uložení správního vyhoštění však bylo zrušeno ve správním
soudnictví s tím, že jeho následkem by byl nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života
žalobkyně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (tj. v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany,
jak je specifikováno v odstavci [1] výše) vycházel z toho, že důvodem žádosti žalobkyně byla
snaha o legalizaci pobytu v ČR. Tento důvod žalovaný neshledal azylově relevantním.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem. Zdůraznil, že žalobkyně měla
od roku 2004 na území ČR platné pobytové oprávnění, o které přišla vlastní nedbalostí, neboť
včas nepožádala o jeho prodloužení. Měla se pokusit získat oprávnění k pobytu standardní cestou
přes registrační systém v zemi původu. Institut mezinárodní ochrany neslouží podle soudu
k tomu, aby se žalobkyně jeho prostřednictvím snažila o legalizaci pobytu v ČR. Žalobkyně musí
nadále postupovat podle předpisů cizineckého práva. Jakkoli si byl městský soud vědom,
že vyhoštění žalobkyně je s ohledem na její rodinné poměry v podstatě nemožné a nachází
se tak v určitém právním „meziprostoru“, nelze hledat řešení v institutech azylového práva.
Existence rodinných vazeb na území ČR a integrace žalobkyně a jejích příbuzných v české
společnosti není sama o sobě důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka předně uvádí, že městský soud se s její žalobní argumentací vypořádal. Jeho
závěry by však byly relevantní pouze za předpokladu, pokud by svět nadále fungoval normálním
a předvídatelným způsobem. Městský soud však opomenul, že v době jeho rozhodování došlo
k výrazné změně skutkového stavu, spočívající ve vypuknutí epidemie onemocnění
označovaného jako SARS CoV-2. Ačkoli k této změně došlo až po vydání správního rozhodnutí
napadeného žalobou, nemůže soud od této okolnosti odhlédnout. Stěžovatelka nemá v důsledku
epidemie možnost vyřídit si pobytové oprávnění v ČR přes zastupitelský úřad v zemi původu.
Přijímaná opatření pro boj s epidemií se na celém světě nepředvídatelně mění takřka každý den,
což měl vzít městský soud v potaz. Stěžovatelce sice není podrobně známo, jaká konkrétní
opatření platí ve Vietnamu, avšak je přesvědčena, že v jejich důsledku jí hrozí nelidské
a ponižující zacházení. Osoby vracející se ze zahraničí jsou v počtu desítek tisíc nedobrovolně
internovány ve vojenských zařízeních, což je známo i z českých médií. Stěžovatelce a její rodině
hrozí vážná újma, pokud bude v této době nucena k vycestování z ČR. Podle ní jsou splněny
podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost
a ztotožňuje se se závěry městského soudu v napadeném rozsudku. Je přesvědčen, že městský
soud nebyl povinen přihlížet k mimořádné situaci spojené s pandemií koronaviru, neboť
se jednalo o období dočasné. V současné době je již situace stabilizovaná a řada omezujících
opatření byla zrušena v ČR i ve světě a stav se pomalu navrací k normálu (žalovaný adresoval své
vyjádření kasačnímu soudu dne 3. 7. 2020 – poznámka Nejvyššího správního soudu). Druhým
podstatným důvodem, proč městský soud nepochybil, je podle žalovaného okolnost,
že rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany neukládá stěžovatelce povinnost vycestovat
z území ČR. Má tak možnost si další pobyt upravit v režimu cizineckého zákona, proti případné
povinnosti vycestovat může brojit jinými právními prostředky.
[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Přijatelnost
kasační stížnosti by rovněž dle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, zakládalo
zásadní pochybení krajského (zde městského) soudu při výkladu hmotného či procesního práva,
pokud by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
[9] V zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelka
v kasační stížnosti žádné důvody její přijatelnosti neuvedla. Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé,
že stěžovatelka v zásadě souhlasí se závěry městského soudu, pouze upozorňuje na významnou
změnu skutkového stavu spočívající v propuknutí pandemie koronaviru a následném přijetí řady
omezujících opatření po celém světě. Podle stěžovatelky byl městský soud povinen tuto okolnost
zohlednit při svém rozhodování, byť nastala až po vydání žalobou napadeného správního
rozhodnutí.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a žádné pochybení městského
soudu ve smyslu výše uvedeného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, neshledal. Přijatelnost kasační
stížnosti by v obecné rovině mohlo zakládat, pokud by městský soud skutečně přehlédl takovou
změnu skutkového stavu, jež by mohla mít za následek návrat stěžovatelky jako žadatelky
o mezinárodní ochranu do země původu, v níž by jí hrozila újma na životě či osobní svobodě
na základě její rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či pro její
politické přesvědčení (zásada non refoulement). Touto vadou však dané rozhodnutí městského
soudu netrpí.
[11] K obdobným námitkám, jako nyní vznáší stěžovatelka, se již Nejvyšší správní soud
v nedávné judikatuře vyjádřil. V usnesení ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Azs 185/2020 – 63, přitom
uvedl, že „[p]okud se jedná o námitky týkající se nezohlednění epidemiologické situace ve Španělsku,
k těm postačí uvést, že žalovaný rozhodoval o žádosti stěžovatele v době před vypuknutím pandemie nemoci
COVID-19. V průběhu řízení před krajským soudem pak stěžovatel v tomto směru nevznesl žádnou
argumentaci, přičemž v jejím uplatnění mu nic nebránilo. K tomu lze připomenout, že řízení ve správním
soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, a že v souladu s ustanovením §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání
rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. V projednávané věci přitom nepřipadá v úvahu ani prolomení §75 odst. 1 s. ř. s. na podkladě zásady
non-refoulement zakotvené v čl. 33 Ženevské úmluvy, neboť se nejedná o případ, kdy by měl být stěžovatel vrácen
do země, ve které by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“
[12] Výše uvedené dopadá i na nyní projednávaný případ. Stěžovatelka v průběhu řízení před
městským soudem neuplatnila žádnou argumentaci spojenou s vypuknutím pandemie koronaviru,
ač byl napadený rozsudek vydán dne 14. 4. 2020 a na území ČR byl v této souvislosti vyhlášen
nouzový stav (a s tím spojená mimořádná opatření) již dne 12. 3. 2020. K tomu lze pro úplnost
dodat, že stěžovatelka byla na základě plné moci zastoupena advokátem, tedy právním
profesionálem, již v řízení o žalobě, nic jí tak nebránilo v uplatnění daných tvrzení. Zdejší soud
dále v podrobnostech odkazuje na své usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 Azs 243/2020 – 25,
ve kterém se vypořádal s obdobně koncipovanými námitkami stejného právního zástupce, jenž
zastupuje stěžovatelku i v tomto případě (viz odstavec 10 a násl. citovaného usnesení).
[13] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen
se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, Nejvyšší správní soud v projednávané věci
nenalezl.
[14] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[15] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu