ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.241.2020:40
sp. zn. 3 Azs 241/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Mgr. E. A.
R., LLM., zastoupená Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova
1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 6. 2020, č. j. 4 Az 45/2019 – 63,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2020, č. j. 4 Az 45/2019 – 63,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2019, č. j. OAM-841/ZA-ZA11-ZA10-2018,
se z r ušuj e a v ě c se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti v celkové výši 20 570 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
a to k rukám jejího zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 7. 2019, č. j. OAM-841/ZA-ZA11-ZA10-2018,
neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 4 Az 45/2019 – 63, jako nedůvodnou
zamítl.
[3] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu.
Dne 1. 10. 2018 požádala žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Přitom
uvedla, že je ruské národnosti, bez vyznání, nemá politické přesvědčení, nikdy nebyla členkou
politické strany a nebyla nijak politicky aktivní. Je vdaná a má nezletilou dceru, manžel i dcera
jsou též občany Ruské federace a v ČR pobývají na základě povolení k trvalému pobytu.
Žalobkyně na území ČR rovněž disponuje tímto pobytovým oprávněním. Důvodem k podání
žádosti je vykonstruované trestní stíhání ve vlasti, má jít o hospodářský spor převedený do trestní
roviny. Žalobkyně k tomu sdělila, že byla v letech 2008 až 2017 generální ředitelkou společnosti
H. (dále jen „společnost H.“). Uvedená společnost uzavřela smlouvu o developerském projektu
se společností I. (dále také jen „I.“) ruského podnikatele J. V., který je prominentní osobou
s konexemi ve vládních a mocenských strukturách. Společnost H. smlouvu splnila, vše
vyprojektovala a předala I. veškerou potřebnou dokumentaci. I. mohla začít stavět,
ale společnosti H. za její činnost nezaplatila. Ta se proto v souladu se smlouvou bránila
u arbitrážního soudu ve Stockholmu, u něhož spor vyhrála. Žalobkyně byla pod žalobou
formálně podepsána. V. po žalobkyni chtěl, aby za H. žalobu vzala zpět, vyhrožoval jí, že jinak
bude litovat, po skončení sporu jí dále posílal SMS zprávy (což činí dosud). Následně se obrátil
na policii a dne 31. 5. 2013 bylo s žalobkyní a s jejími dalšími dvěma spolupracovníky zahájeno
trestní stíhání. Byli nuceni k přiznání, bylo jim vyhrožováno zatčením (žalobkyně nebyla stíhaná
vazebně) a překvalifikováním obžaloby na těžší trestný čin. V. nechtěl platit, celý projekt si chtěl
přisvojit, jeho motivem bylo vlastní obohacení. Doznání žalobkyně k údajné trestné činnosti
by mu v tom pomohlo.
[4] Dále pak byla žalobkyně soudem v Petrohradu odsouzena dne 16. 6. 2017 pro podvod,
a to k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let. Trest měla vykonat ve věznici s mírnějším
režimem blízko Petrohradu. Žalobkyni bylo kladeno za vinu, že se za účelem získání finančních
prostředků měla podílet na vytvoření špatné projektové dokumentace a na padělání dokladů
ve snaze vylákat finanční prostředky ze společnosti I. V trestním procesu však nebylo zohledněno
rozhodnutí stockholmského arbitrážního soudu. Žalobkyně a další obvinění bezvýsledně podávali
stížnosti na chování V., nepomohla jim městská ani generální prokuratura. Neúspěšně se obrátili
i na jiné příslušné orgány (zejména ombudsmana pro záležitosti podnikatelů). Trestní proces
vedený se žalobkyní nebyl dle jejího mínění spravedlivý. Žalobkyně dodala, že podnikatel V.
padělal smlouvu o půjčce, dle které mu měla být zaplacena v zásadě stejná částka, jakou jeho
společnost dlužila společnosti H. na základě rozhodnutí v arbitráži. Na této smlouvě je zfalšovaný
podpis žalobkyně. Proti tomuto nároku V. se žalobkyně bránila u ruských soudů, avšak
bez úspěchu. Ačkoli V. dostal na základě padělané smlouvy zaplaceno, nadále trvá na zrušení
rozhodnutí stockholmského arbitrážního soudu a požaduje též úroky z prodlení. Žalobkyně
z domovského státu naposledy vycestovala dne 14. 6. 2018.
[5] V rámci doplňujícího pohovoru dne 12. 2. 2019 žalobkyně uvedla, že jí nevyhověl
ani ruský Nejvyšší soud. Trestný čin, za který byla odsouzena, není takové povahy,
aby po ní ruské orgány mohly vyhlásit mezinárodní pátrání. V. chce získat peníze a připravit o ně
společnost H., bude se mstít každému, kdo mu bude stát v cestě. Žalobkyně také podala stížnost
k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), zatím o ní nebylo rozhodnuto.
Je přesvědčena, že patří do sociální skupiny zahraničních investorů, která je v Rusku
pronásledována.
[6] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není
důvodná a rozhodnutí žalovaného shledal v souladu se zákonem.
[7] Neztotožnil se s názorem žalobkyně, že zahraniční investoři v Rusku představují sociální
skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Městský soud s odkazem na čl. 10 odst. 1
písm. d) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011,
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které
mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační
směrnice“), dovodil, že zahraniční investoři v Rusku nesplňují žádný ze zde popsaných znaků
charakterizujících sociální skupinu. Status zahraničního investora není vrozený ani není natolik
identifikující, aby se jednalo o společnou minulost, kterou nelze změnit, stejně tak tyto osoby
nesdílejí charakteristiku nebo přesvědčení, které by byly (slovy dané směrnice) „zásadní
pro totožnost či svědomí“. Skupina zahraničních investorů netvoří specifickou společenskou vrstvu
ani z důvodu, že ji odlišně vnímá okolní společnost. Potíže žalobkyně byly spojeny s ruským
podnikatelem, jehož motivací byl čistě ekonomický profit. Jeho jednání nebylo namířeno
proti zahraničním investorům jako takovým, týkalo se jedné konkrétní smlouvy. Z podkladů
založených ve správním spisu podle městského soudu taktéž nevyplynulo, že by ruská společnost
vnímala zahraniční investory nějak zvláštně (např. jako „cizáky“, kteří ohrožují národní charakter
ruského hospodářství apod.). Ostatně ruský veřejný ochránce práv podnikatelů zařadil na seznam
pronásledovaných 43 osob (městský soud patrně mínil pronásledované zahraniční podnikatele
v Rusku – pozn. NSS), což neznačí, že by významná část zahraničních investorů byla v zemi
se 140 miliony obyvatel z titulu své činnosti bezprostředně ohrožena. Na tom nic nemohl změnit
žalobkyní zmiňovaný případ amerického podnikatele B., který byl podle ní téměř totožný s její
věcí.
[8] Městský soud citoval z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž podnikatelský
stav v Rusku nepředstavuje pronásledovanou sociální skupinu. Podobně jako podnikatelé nejsou
ani zahraniční investoři v Rusku vnímáni jako rozlišitelná skupina či vrstva. Žalovaný přesvědčivě
odůvodnil, proč nelze na žalobkyni nahlížet jako na příslušnici sociální skupiny. Proto nebylo
namístě provádět další dokazování, ostatně i městský soud neshledal pro nadbytečnost důvod
vyhovět důkazním návrhům žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně nepřísluší k určité sociální
skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, byla základním důvodem vedoucím k neudělení
mezinárodní ochrany. Pokud se žalobkyně obávala možné újmy na území ČR, která by mohla mít
původ v jejích problémech v domovské zemi, měla se obrátit na českou policii; v této souvislosti
není podstatné, zda v ČR pobývá na základě povolení k trvalému pobytu nebo udělené
mezinárodní ochrany.
[9] Městský soud dále neshledal pochybení žalovaného ani v případě neudělení
humanitárního azylu a doplňkové ochrany. Žalobkyně netrpí zdravotními obtížemi, je svéprávná
a v produktivním věku. Důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů nejsou samy o sobě
rodinné či soukromé vazby na území ČR, ani zhoršené právní prostředí ve vlasti. Žalobní námitka
týkající se doplňkové ochrany byla stručná a žalovaný tuto otázku posoudil správně. Především
se na podkladě aktuálních a objektivních zpráv o zemi původu zabýval situací v ruských
věznicích. Samotné uvěznění v Ruské federaci nepředstavuje automaticky hrozbu mučení
nebo podrobení nelidskému, krutému nebo ponižujícímu zacházení či trestu. I tento názor
již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyslovil a, ač si byl vědom excesů, k nimž v Rusku
v tomto směru dochází, uzavřel, že nejde o praxi schvalovanou či tolerovanou oficiální veřejnou
mocí, naopak ruské orgány takové případy vnímají jako nežádoucí a snaží se je potírat. Městský
soud též podotkl, že Evropský soud pro lidská práva v jednom konkrétním případě (věc Z.
proti Belgii) dokonce dovodil, že ani vydání ruského občana čečenského původu do vlasti,
a to pro podezření z trestného činu vraždy, nemusí být v rozporu s čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, který má obdobný obsah jako §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. O vydání žalobkyně ruská strana dosud nepožádala, což nesvědčí o eminentním zájmu
státních orgánů o její osobu. Městský soud uzavřel, že v postupu žalovaného a v žalobou
napadeném rozhodnutí nenašel žádné deficity.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka nejprve obsáhle rekapituluje skutkový stav věci, predikuje další možný vývoj
událostí v případě neudělení mezinárodní ochrany a shrnuje důvody, proč jí měl být azyl udělen.
Apeluje přitom na Nejvyšší správní soud, aby tuto pasáž kasační stížnosti neopomněl, neboť
argumentace zde uvedená by měla sama o sobě dostačovat ke zrušení napadeného rozsudku,
respektive k poskytnutí mezinárodní ochrany. Enormní množství shromážděných důkazů, které
podporují tvrzení stěžovatelky o nátlaku V. a o nestandardním průběhu mimosoudního
i soudního řízení v Ruské federaci, žalovaný ve správním řízení nezohlednil. Neučinil
tak ani městský soud v řízení o žalobě. Co se týče dalšího vývoje, stěžovatelka předesílá, že panu
V. k dokonání jím vykonstruovaných útoků vůči společnosti H. chybí již jen zmocnit se její osoby
a přinutit ji podepsat dokumenty, které by potvrdily jeho tvrzení. Může se též pokusit tímto
způsobem legitimizovat i další nároky (v řádu desítek milionů EUR), které požaduje
po společnosti H. z titulu náhrady škody, úroku z prodlení nebo ušlého zisku. Stěžovatelka
je v zemi původu jako klíčový a v podstatě i jediný svědek kriminálních aktivit spojených s panem
V. ohrožena na životě a zdraví. Ačkoli v Rusku vyčerpala všechny dostupné a možné způsoby
obrany, nebyla s ohledem na vliv pana V. v rozporu s právem na spravedlivý proces úspěšná.
[12] Z hlediska samotných námitek je kasační stížnost rozdělena do třech částí. V první části
vytýká městskému soudu nesprávné posouzení několika právních otázek. Předně soud
podle stěžovatelky svým rozhodnutím implicitně popřel koncept mezinárodní ochrany
jako nárokového institutu. Městský soud totiž nevyvrátil, že stěžovatelka byla ve vlasti
pronásledována, nicméně bez bližšího odůvodnění neshledal tuto skutečnost relevantní.
Tím zatížil svůj rozsudek nezákonností. Místo toho se měl věnovat splnění zákonných podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany a tím, zda byl ve správním řízení dostatečně zjištěn skutkový
stav věci.
[13] Za druhé, stěžovatelka je toho názoru, že městský soud rezignoval na „základní zásadu
prokazování azylového případu“. Žadatele o mezinárodní ochranu netíží absolutní důkazní břemeno,
ale ustálená judikatura hovoří o standardu „přiměřené pravděpodobnosti“. Stěžovatelka svá tvrzení
podpořila „nejsilnějšími“ důkazními prostředky – veřejnými listinami (soudní rozhodnutí, znalecké
posudky, rozhodčí nálezy, atd.) a autentickými výpověďmi svědků. Pokud by toto městský soud
respektoval, nemohl by dospět k závěru o zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Napadený
rozsudek implikuje, že stěžovatelka měla být při prokazování svých tvrzení ještě aktivnější
a důslednější. Stěžovatelka však existenci reálné hrozby v zemi původu prokázala dostatečným
způsobem. Nadto městský soud uvedl, že veškeré pochybnosti byly žalovaným vyvráceny,
to však opomíjí, že správní orgán stěžovatelčina tvrzení nijak nevyvracel. V tom spočívá
rozpornost soudního a správního rozhodnutí.
[14] Za třetí, městský soud nesprávně interpretoval kritéria pro udělení azylu, pokud dovodil,
že znaky sociální skupiny ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice (objektivně
společná charakteristika, odlišné vnímání skupiny ze strany okolní společnosti) musí být naplněny
kumulativně. To je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou přitom městský
soud sám citoval, a jež požaduje naplnění alespoň jednoho z těchto kritérií. Navíc jde o znaky
demonstrativní, neboť jsou v citovaném článku kvalifikační směrnice uvozeny slovem „zejména“,
městský soud přesto k definici sociální skupiny přistoupil tak, že uvedené dva znaky jsou výlučné.
[15] V další části kasační stížnosti stěžovatelka brojí proti vadám správního řízení. Obsáhle
vyjmenovává pochybení, kterých se měl dopustit žalovaný při posuzování její žádosti. Městskému
soudu v této souvislosti vytýká, že bez bližšího vysvětlení aproboval postup žalovaného, který
nepřiznal žádný význam doloženým čestným prohlášením svědků a tyto svědky nevyslechl. Dále
podle stěžovatelky soud relativizoval některá její tvrzení a ztotožnil se s tím, že žalovaný prakticky
nijak nezohlednil předložené fotografie neznámých osob na pozemku stěžovatelky, které
dokreslovaly její azylový příběh a to, že se o ni podnikatel V. zajímá i na území ČR.
[16] Podle stěžovatelky městský soud dále pochybil tím, že považoval zprávy o zemi původu
za dostatečné a aktuální, neboť neodpovídaly specifickým námitkám stěžovatelky
o pronásledování vlivnou osobou napojenou na státní a soudní aparát. Městský soud dále
aproboval nesprávný závěr správního orgánu, že ČR není oprávněna posuzovat otázku,
zda stěžovatelka spáchala ve vlasti trestný čin. O nic takového stěžovatelka nežádala, poukazovala
toliko na zjevné excesy z práva na spravedlivý proces. Podle jejího názoru městský soud de facto
potvrdil nezákonné uplatňování pravomoci správního orgánu nad rámec a mimo účel zákona
o azylu. Žalovaný totiž vytvořil několik dalších „neformálních“ podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany – konkrétně stěžovatelce vytkl to, že v ČR disponuje povolením k trvalému pobytu
a nemusí se tak vracet do domovského státu, a rovněž nezákonně, iracionálně a neúčelně
vyžadoval, aby byl na stěžovatelku uvalen mezinárodní zatýkací rozkaz. Stěžovatelka trvá na tom,
že žádost podala bezprostředně po pocítění reálné hrozby pro život svůj a své rodiny, těmito
námitkami se ovšem soud vůbec nezabýval. S ohledem na uvedené tuto pasáž kasační stížnosti
uzavírá s tím, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť aproboval vyjmenované vady správního
řízení.
[17] Ve třetí a poslední části kasační stížnosti stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku „pro nedostatek skutkových důvodů“. Městský soud se podle ní odmítl zabývat
žalobními námitkami ohledně vážné újmy hrozící v případě neudělení mezinárodní ochrany. Tato
újma je téměř nevyhnutelným vyústěním stěžovatelčina návratu do vlasti a domovský stát nemá
možnost ani vůli ji ochránit. Újma nespočívá ve výkonu trestu odnětí svobody, ale v nebezpečí
od podnikatele V., který se chce stěžovatelky „zmocnit“ a přinutit ji k legalizaci svého dosavadního
bezprávného postupu. V tomto směru jí opakovaně vyhrožoval. Právě touto hrozbou se měl
soud zabývat, nikoli jen pokračovat v „narativu“ správního orgánu a soustředit se na podmínky
ve výkonu trestu. Skutečnosti tvrzené stěžovatelkou se vztahují ke všem formám mezinárodní
ochrany, tedy nejen k azylu, ale též k doplňkové ochraně. Jestliže městský soud nepodřadil
stěžovatelku pod azylově relevantní sociální skupinu, byl i tak povinen přezkoumat možnost
udělení doplňkové ochrany či azylu z humanitárních důvodů. Městský soud se však prakticky
nevyjádřil k námitkám, jež poukazovaly na nesprávně aplikovaný zákon a neúplně zjištěný
skutkový stav ve vztahu k §14b zákona o azylu (stěžovatelka patrně správně míní §14a zákona
o azylu – pozn. NSS).
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí, nebude-li shledán
důvod k jejímu odmítnutí. Je přesvědčen, že shromáždil dostatečné podklady, řádně zjistil
skutkový stav věci a při posuzování žádosti postupoval v souladu se zákonem. Podle žalovaného
městský soud nepochybil v náhledu na definiční znaky sociální skupiny ve smyslu azylového
práva a dostatečně přezkoumal i aplikaci §14 a 14a zákona o azylu. Napadený rozsudek
se vypořádal s žalobními námitkami a je srozumitelný. Vyslovení souhlasu se závěry správního
orgánu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném
do 31. 3. 2021, které je relevantní pro projednávanou věc) totiž platí, že jestliže kasační stížnost
ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší
správní soud pro nepřijatelnost.
[20] Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS (veškerá citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vyložil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Nejvyšší správní
soud v témže usnesení přitom demonstrativně vymezil přibližně pět typových okruhů právních
otázek, u kterých se může jednat o přijatelnou kasační stížnost. Jedním z případů přijatelnosti je,
pokud je v napadeném rozhodnutí krajského (zde městského) soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační
stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také
uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
[21] Stěžovatelka se v kasační stížnosti k otázce její přijatelnosti konkrétně nevyjádřila.
Z obsahu kasační stížnosti však vyplývá důvod její přijatelnosti ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s.
a ve světle výše citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, jakkoli jej stěžovatelka výslovně
neoznačila. Tímto důvodem je, že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik
na sebe navazujících otázek, přičemž bylo nutné posoudit především otázky vztahující
se k obavám stěžovatelky ohledně jejího trestního stíhání, věznění v zemi původu a vážné újmy
hrozící od podnikatele, s nímž měla spory – a to z hlediska možného naplnění některého
z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud přitom shledal v napadeném
rozsudku zásadní pochybení ve smyslu výše citované judikatury, jak bude rozvedeno dále, a proto
shledal kasační stížnost jako přijatelnou.
[22] Nejvyšší správní soud dále hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§102, věta první s. ř. s.),
proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka
je řádně zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud
přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Stěžovatelka uplatnila jako důvod kasační stížnosti i nepřezkoumatelnost napadeného
soudního rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tímto důvodem se soud zabýval na prvním
místě, neboť kdyby shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným, musel by jej pro tuto vadu
zrušit, a to i bez výslovné námitky stěžovatelky. Existenci takové vady ovšem neshledal.
[25] Stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se odmítl zabývat žalobními námitkami ohledně
vážné újmy a neposoudil možnost udělení doplňkové ochrany či azylu z humanitárních důvodů
(viz odstavec [17] výše). Nejvyšší správní soud z textu žaloby ověřil, že stěžovatelka v její části
nazvané „C) Neudělení mezinárodní ochrany ve formě humanitárního azylu či doplňkové ochrany“ uvedla
spíše obecné úvahy ohledně správního uvážení žalovaného a požadavků kladených
na přezkoumatelnost rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, podpořené odkazy
na judikaturu zdejšího soudu. Konkrétně žalovanému vytkla v zásadě jen to, že nevycházel
z dostatečně přesných informací o zemi původu, vychýlil důkazní břemeno výrazně v její
neprospěch a nevyvrátil její argumentaci. Jinak pouze obecně odkázala na aspekty svého případu
rozvedené v částech žaloby týkajících se neudělení azylu a dalších namítaných pochybení
správního orgánu. Za této situace Nejvyšší správní soud neshledal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, neboť městský soud se uvedeným žalobním bodům věnoval na str. 6 až 7
rozsudku, konkrétně se v odstavcích 25 až 27 vyjádřil k otázce humanitárního azylu, v odstavcích
28 až 30 k neudělení doplňkové ochrany a v odstavci 31 ke zjištění skutkového stavu věci
a zprávám o zemi původu. Rozsudek je srozumitelně a logicky odůvodněn a je z něho zřejmé,
z jakých důvodů městský soud žalobu zamítl.
[26] Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě účastníka řízení o tom, jak podrobně by měl být rozsudek
odůvodněn. Jedná se o objektivní vadu, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum
napadeného rozhodnutí. Takovou vadou napadený rozsudek netrpí. Nadto nepřezkoumatelnost
soudního rozhodnutí nezpůsobuje bez dalšího ani to, pokud správní soud se souhlasnou
poznámkou převezme argumentaci žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130).
[27] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že správnost úvah městského soudu s otázkou
přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí nesouvisí, tímto se zdejší soud vyjadřuje pouze ke kvalitě
odůvodnění napadeného rozsudku. Věcnému přezkumu budou závěry městského soudu
podrobeny dále. Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak není dán.
[28] Z hlediska věcných námitek stěžovatelky a důvodům kasační stížnosti dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. se Nejvyšší správní soud dále musí předně vyjádřit k otázce, zda měla
stěžovatelka ve vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině, konkrétně skupině zahraničních investorů, respektive skupině osob, které v Rusku
společně se zahraničními investory podnikaly či jinak působily. Právě s ohledem na příslušnost
k dané skupině totiž stěžovatelka výslovně opírala požadavek na udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu.
[29] V §12 písm. b) zákona o azylu je stanoveno, že azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
[30] Podle čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice při posuzování důvodů pronásledování přihlíží
členský stát k těmto hlediskům: skupina tvoří určitou společenskou vrstvu, zejména jestliže příslušníci této skupiny
sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minulost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí charakteristiku
nebo přesvědčení, které jsou natolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena,
aby se jí zřekla, a dále tato skupina má v dotyčné zemi odlišnou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako
odlišnou.
[31] V tomto ohledu kasační soud přisvědčuje závěru městského soudu, respektive
žalovaného, že skupina zahraničních investorů v Rusku, potažmo skupina osob (manažerů), kteří
pro zahraniční investory pracují, nepředstavuje sociální skupinu či určitou specifickou
společenskou vrstvu. Jak správně podotkl městský soud, Nejvyšší správní soud v minulosti
odmítl uznat za sociální skupinu podnikatele. Již v rozsudku ze dne 28. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 547/2004 – 74, podotkl, že u podnikatelů nelze o sociální skupině hovořit. K postavení
podnikatelů konkrétně v Ruské federaci se pak tento soud vyjádřil v usnesení ze dne 22. 7. 2014,
č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, na které odkázal i městský soud, ve kterém konstatoval, že „[a]by bylo
možno určitou skupinu osob vnímat jako sociální skupinu v azylově relevantním smyslu, je třeba, aby motivujícím
důvodem pronásledování byla právě příslušnost k této skupině. Nejvyšší správní soud zde nechce zpochybňovat,
že určité vrstvy podnikatelů v Ruské federaci jsou vystaveny nátlaku ze strany organizovaného zločinu, včetně
fyzického násilí. Jedinou motivací takového chování je však materiální obohacení těchto zločineckých struktur.
Podnikatelé zde tedy nejsou pronásledování pro svou příslušnost k uvedenému stavu, nýbrž proto, že potenciálně
mohou disponovat hmotnými statky, o které je tyto struktury hodlají připravit. V daném případě proto nelze
hovořit o sociální skupině podnikatelů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, neboť nejsou pronásledováni
z důvodu příslušnosti k tomuto stavu.“
[32] Výše uvedené analogicky platí i pro nyní projednávaný případ. Sociální skupina je taková
skupina, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost
alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu,
nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí či výkon lidských práv dotyčných osob
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 – 60, publ.
pod č. 364/2004 Sb. NSS). Jde tedy o takový společenský útvar, jenž je určitelný natolik přesně,
aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Zahraniční investoři (podnikatelé) v Rusku, stejně jako
osoby s nimi spolupracující (ruští manažeři zahraničních společností), takovou sociální skupinu
netvoří. Stěží lze totiž v tomto případě tvrdit, že by určitá stěžovatelčina „vlastnost“ (vrcholná
manažerská pozice v „cizozemské“ obchodní společnosti v Rusku) byla vrozeným charakteristickým
rysem nebo společnou minulostí, nebo že by byla zásadní pro její totožnost nebo svědomí [viz čl. 10 odst. 1
písm. d) kvalifikační směrnice]. Stejně tak z ničeho nevyplynulo, že by takto vymezenou sociální
skupinu vnímala ruská okolní společnost jako odlišnou. Ostatně stěžovatelka konkrétně nic
takového netvrdila a neprokazovala; v kasační stížnosti proti relevantním závěrům městského
soudu k této otázce namítá v podstatě jen to, že městský soud posoudil znaky sociální skupiny
ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice jako znaky, které musí být naplněny
kumulativně. S tím stěžovatelka nesouhlasí (viz odstavec [14] výše).
[33] Pro závěr městského soudu, že stěžovatelka nebyla ve vlasti pronásledována
pro příslušnost k určité sociální skupině, nebyla vůbec rozhodující otázka, zda jsou znaky
popsané v kvalifikační směrnici povahy demonstrativní či kumulativní. Městský soud totiž
jednoznačně uzavřel, že zahraniční investoři v Rusku nesplňují žádný z tam definovaných
znaků (viz odst. 18 napadeného rozsudku). Soudní dvůr EU navíc v rozsudku ze dne 4. 10. 2018,
C-652/16, Ahmedbekova a Ahmedbekov v. Zamestnik-predsedatel na Daržavna agencija za bežancite,
mimo jiné k výkladu čl. 10 odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice konstatoval, že „[a]by mohla být
konstatována existence ‘společenské vrstvy’ ve smyslu tohoto ustanovení, musí být totiž splněny
dvě kumulativní podmínky . Zaprvé musí příslušníci této skupiny sdílet ‘vrozený charakteristický rys’
nebo ‘společnou minulost, kterou nelze změnit’, nebo sdílet charakteristiku nebo přesvědčení, ‘které jsou natolik
zásadní pro identitu nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla’. Zadruhé musí mít tato
skupina v dotyčné třetí zemi vlastní identitu, protože ji okolní společnost vnímá jako ‘odlišnou’ “ (viz bod 89
citovaného rozsudku; zvýraznění přidáno). Jde tedy vskutku o kritéria, jež musí být naplněna
kumulativně, a stěžovatelka se v tomto ohledu mýlí.
[34] Lze tedy k této dílčí otázce uzavřít, že stěžovatelka nebyla ve vlasti pronásledována
z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. Z jejího příběhu vyplývá, že měla problémy
se soukromou osobou, vlivným ruským podnikatelem s konexemi na vysokých postech, jehož
motivací bylo obohatit se na úkor společnosti řízené stěžovatelkou a zvrátit ve svůj prospěch
obchodní spor, který byl mezi nimi veden. Důvodem jeho jednání nebylo, že by stěžovatelku
považoval za příslušnici určité společenské vrstvy nebo skupiny, taková okolnost bez dalšího
sama o sobě nevedla ani k jejímu trestnímu stíhání.
[35] Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s tím, jak žalovaný a městský soud posoudili otázku
pronásledování stěžovatelky ze strany podnikatele V., respektive jak se vypořádali především
s hrozbou vážné újmy, která jí může hrozit při návratu do země původu. V tomto směru jsou
kasační námitky stěžovatelky důvodné. Žalovaný rovněž neposoudil, zda není stěžovatelka tzv.
zájmovou osobou pro ruské orgány, ačkoli opakovaně poukazovala na konexe podnikatele V.
v mocenských a vládních kruzích.
[36] Podle §2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují
intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Dle odstavce
6 téhož ustanovení původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace
ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba
bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy
se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně
mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou
schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním
nebo vážnou újmou.
[37] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. V §14a odst. 2 zákona o azylu je dále stanoveno, že za vážnou
újmu se podle tohoto zákona považuje (…) b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, (…) d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
[38] Nejvyšší správní soud k tomu předně konstatuje, že není pochyb o tom, že stěžovatelka
ve správním řízení předložila či navrhla provedení celé řady důkazů, které měly podporovat
předestřený azylový příběh. Její příběh byl přitom konzistentní, věrohodný a plausibilní, ostatně
žalovaný ani městský soud jej nikterak nezpochybnili. Žalovaný přitom většinu důkazů neprovedl
a blíže nehodnotil, ze spisu vyplývá, že si z cizojazyčných dokumentů nechal přeložit jen menší
část – jakési výňatky z předložených listin v ruském jazyce. Návrhům na provedení svědeckých
výpovědí, které byly podpořeny čestnými prohlášeními svědků o okolnostech případu
stěžovatelky v Ruské federaci, nevyhověl. Tím se připravil o možnost řádně zjistit skutkový stav
věci a ve světle zjištěných skutečností v úplnosti posoudit stěžovatelčinu žádost. Nejvyšší správní
soud tak v prvé řadě přisvědčuje námitce, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav věci
a městský soud pochybil, jestliže takový postup napadeným rozsudkem aproboval.
[39] Žalovaný se též řádně nevypořádal s nebezpečím vážné újmy, která stěžovatelce může
hrozit v případě návratu do vlasti. Stěžovatelka trefně podotýká, že správní orgán (stejně jako
městský soud) se převážně zabýval újmou, která může stěžovatelce hrozit v případě výkonu trestu
v Ruské federaci (na základě toho, že byla pravomocně odsouzena ke dvěma letům odnětí
svobody za trestný čin). Takové posouzení je však nedostatečné, neboť výkon trestu byl pouze
jednou z obav stěžovatelky před návratem do Ruska. Pomine-li nyní zdejší soud, že žalovaným
předestřené závěry ohledně výkonu trestu odnětí svobody jsou zkratkovité a dílem i spekulativní
(k tomu též viz dále), těžištěm azylového příběhu stěžovatelky byly obavy z jednání
podnikatele V. a z následků vykonstruovaných procesů (civilních i trestních), které
vůči ní na popud uvedené osoby v Rusku probíhaly a nadále mohou probíhat. Posouzení těchto
obav – ve světle značného množství důkazů, které stěžovatelka na podporu svých tvrzení
předložila – nelze vypořádat prostou úvahou o stavu vězeňství v Rusku, tím, že lze předpokládat,
že stěžovatelka bude zařazena do věznice s mírnějším režimem a že situace v ženských věznicích
je obecně lepší (viz zejména str. 21 rozhodnutí žalovaného).
[40] Žalovaný k obavám stěžovatelky z podnikatele V. uvedl v podstatě pouze jen to, že ačkoli
zmínila také „[o]bavy z jejího zabití, obvinění z dalších trestných činů a jejího donucení k podpisu různých
dokumentů, z nichž jedním bude i smlouva o půjčce, správní orgán považuje tato tvrzení dotyčné za čiré spekulace.
(…) Jak ze závazné judikatury ESLP vyplývá, pouhá možnost špatného zacházení nepředstavuje sama o sobě
‘skutečné nebezpečí’ vážné újmy a nemá za následek porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Správní orgán nicméně nezjistil žádné věrohodné informace, z nichž by vyplývalo, že právě konkrétně žadatelce
v případě návratu do vlasti reálně hrozí mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, skutečně mu
bude vystavena.“ Poté následuje citace z již výše zmíněného usnesení tohoto soudu
č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, týkající se spravedlivého procesu a zacházení s vězněnými osobami
v Ruské federaci (viz str. 21 až 22 rozhodnutí žalovaného). Žalovaný dále na podporu svých
argumentů uvedl, že neudělení mezinárodní ochrany nepředstavuje pro stěžovatelku povinnost
opustit území ČR, neboť je držitelkou platného povolení k pobytu, navíc správní orgán nemá
informace o vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu či o probíhajícím extradičním řízení.
Z obdobných důvodů rozhodl rovněž o neudělení doplňkové ochrany pro existenci nebezpečí
vážné újmy, spočívající v tom, že by vycestování stěžovatelky bylo v rozporu s mezinárodními
závazky ČR. I zde žalovaný zmínil, že stěžovatelka má povolení k trvalému pobytu, nemusí
tak území ČR opustit a může nadále pobývat se svou rodinou.
[41] Jak již bylo uvedeno, městský soud se taktéž vyjádřil k uvěznění v Ruské federaci
a zda tento fakt představuje automaticky hrozbu mučení nebo podrobení krutému,
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestu. Rovněž obsáhle citoval z usnesení
č. j. 9 Azs 117/2014 – 93 a uzavřel, že „[n]elze též pominout, že o vydání žalobkyně zatím nebylo ruskou
stranou vůbec požádáno, což nesvědčí o nějakém eminentním zájmu státních orgánů o ni.“
[42] Z výše uvedeného plyne, že v rozhodnutí žalovaného chybí přezkoumatelná úvaha o tom,
z jakých důvodů nepovažuje hrozbu od podnikatele V. za nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
odst. 1 zákona o azylu. Závěry o tom, že stěžovatelce nehrozí ve výkonu trestu odnětí svobody
mučení nebo podrobení krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, nejsou v tomto
směru relevantní a nedávají odpověď na otázku, zda stěžovatelka může mít důvodné obavy
před (státem tolerovaným) pronásledováním ze strany soukromé osoby. V tomto světle je nutné
též podotknout, že stěžovatelka ve správním řízení vypověděla, že si na chování V. neúspěšně
stěžovala u ruské prokuratury a dalších orgánů, snažila se tedy domoci ochrany a nápravy
u příslušných úřadů země původu. Ani touto okolností se žalovaný nijak blíže nezabýval,
respektive nic dalšího k těmto tvrzením stěžovatelky nezjišťoval, ani je ničím nevyvrátil.
[43] K otázce povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na území ČR dále kasační soud
zdůrazňuje, že tento fakt neznamená, že stěžovatelka nemůže úspěšně žádat o mezinárodní
ochranu. Tato skutečnost nemůže být, a to ani podpůrně, důvodem vedoucím k tomu,
že se žalovaný nebude její žádostí ve všech jejích aspektech důkladně zabývat. Předně, samotné
povolení k trvalému pobytu nebrání, aby ruská strana o vydání stěžovatelky v budoucnu
požádala, toto pobytové oprávnění není formální překážkou pro vyhovění žádosti o extradici.
Naopak takovou překážku představuje právě udělení mezinárodní ochrany, jež má za následek
nepřípustnost vydání osoby do cizího státu [srov. §91 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb.,
o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních].
[44] Navíc další postup ruských státních orgánů nelze předvídat; i když aktuálně nejeví
o osobu stěžovatelky zájem, tato situace se může kdykoli změnit. Ostatně stěžovatelka opustila
zemi původu, aniž by nastoupila k výkonu trestu, to může logicky vést k jejímu stíhání
v nepřítomnosti za vyhýbání se trestu a k dalšímu odsouzení. Jakkoli se tedy sama stěžovatelka
domnívala, že její dosavadní odsouzení není takové povahy, aby na ni mohl být vydán
mezinárodní zatykač, respektive podána žádost o vydání zpět do domovského státu, není tato
okolnost rozhodná a nemůže být argumentem na podporu nedůvodnosti její žádosti
o mezinárodní ochranu v ČR. Budoucí vývoj dané věci je stěží předvídatelný, žalovaný ostatně
tímto směrem svoje úvahy již ani nevedl. Stěžovatelka přitom mimo jiné zmínila, že s ohledem
na vliv V. na ruské orgány, včetně soudů, nelze vyloučit ani změnu dosavadního postoje těchto
orgánů k její osobě. Stěžovatelku rovněž mohou k návratu do domovského státu vést i jiné
okolnosti, například konec platnosti cestovního dokladu či jiného průkazu totožnosti, bez něhož
bude mít problém i s prodloužením platnosti průkazu o povolení k pobytu (viz §117d odst. 4
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
dle něhož k žádosti o prodloužení doby platnosti průkazu o povolení k pobytu je cizinec povinen předložit
cestovní doklad). K tomu lze pro úplnost připomenout, že podle konstantní judikatury tohoto
soudu má posuzování důvodů vedoucích k udělení mezinárodní ochrany prospektivní povahu,
proto hodnocení toho, čemu byl žadatel vystaven v minulosti, aniž by byla zohledněna případná
budoucí rizika právě ve svém souběhu, není a nemůže být dostatečné (srov. např. rozsudek
ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 317/2020 – 28).
[45] I v této dílčí otázce jsou proto závěry žalovaného (potvrzené městským soudem)
nesprávné. Stěžovatelka má pravdu v tom, že o mezinárodní ochranu žádala právě v době,
kdy pociťovala obavu z pronásledování, respektive vážné újmy v zemi původu. Nebyla povinna
vyčkávat s podáním žádosti až na dobu, kdy se bude tvrzené nebezpečí jevit „aktuálnějším“,
například na chvíli, v níž Rusko požádá o její vydání.
[46] Ostatně zdejšímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že pokud cizinec podává žádost
o mezinárodní ochranu v situaci, ve které nedisponuje jiným pobytovým oprávněním na území,
žalovaný často argumentuje tím, že cílem žádosti je fakticky pouze úprava pobytového statusu
na území ČR, případně cizincům vytýká snahu vyhnout se správnímu vyhoštění, již probíhajícímu
extradičnímu řízení nebo hrozícímu trestnímu stíhání ve vlasti. Je ale zjevné, že takovou motivaci
stěžovatelka neměla. Žádost o mezinárodní ochranu podala jen pár měsíců poté, co naposledy
přicestovala do ČR, navíc v situaci relativně „komfortního“ pobytového statusu. Předtím
se snažila neúspěšně zvrátit trestní odsouzení a s tím spojené problémy v domovském státě.
Právě to, že se žádost o mezinárodní ochranu rozhodla podat i přes to, že k dalšímu pobytu
na území ČR měla potřebné oprávnění (z hlediska hierarchie pobytových titulů dokonce
to nejvyšší), podtrhuje autenticitu její žádosti. Nejvyšší správní soud proto neshledává žádný
důvod k tomu, aby jí žalovaný tuto okolnost, ať už přímo či implicitně, kladl k tíži.
[47] Žalovaný tedy musí v dalším řízení náležitě zjistit skutkový stav věci, provést k tomu
odpovídající důkazy a posoudit, zda stěžovatelce hrozí při návratu do vlasti skutečné nebezpečí
vážné újmy. Tvrzení žalovaného, že „nezjistil žádné věrohodné informace“ o tom, že nějaká újma
stěžovatelce v zemi původu hrozí, nemá ve spise oporu. Ve světle toho, co stěžovatelka
konzistentně od počátku řízení tvrdila (a dokládala řadou podkladů) o hrozbě ze strany V., takový
závěr neobstojí. V. mimo jiné před soudem zmiňoval v souvislosti se stěžovatelkou osobu V. K.
(bývalého architekta, který ve Švýcarsku zavraždil leteckého dispečera P. N., jehož činil
zodpovědným za letecké neštěstí, při němž zahynula jeho rodina – pozn. NSS). Ačkoli není
zřejmý celý kontext toho, proč V. o této události hovořil (žalovaný si nechal z relevantního
dokumentu přeložit jen malou část), podtrhuje to oprávněnost obav stěžovatelky ze strany
uvedeného podnikatele, neboť zmiňovat takto závažný a násilný případ lze chápat minimálně
jako implicitní výhrůžku směrem ke stěžovatelce a jejím rodinným příslušníkům. To je
pochopitelně jen střípek z celkové mozaiky azylového příběhu stěžovatelky a toho, jak vykreslila
V. a s ním spojené problémy v zemi původu. Žalovaný tedy mohl a také měl získat lepší obraz
toho, co se stěžovatelce událo, i z dalších důkazů, především z výslechů navrhovaných svědků,
kteří měli k popisovaným událostem blízko, jak potvrdili v doložených čestných prohlášeních.
Na zjištění skutkového stavu věci však v podstatné míře rezignoval.
[48] Nejvyšší správní soud připomíná, že například v rozsudku ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Azs 207/2017 – 36, judikoval, že „[r]ozhodnutí správního orgánu o tom, že se žadateli neuděluje
mezinárodní ochrana dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže obstát, pokud správní orgán
rezignuje na své základní povinnosti v řízení ve věci mezinárodní ochrany, tedy neprovede řádně pohovor
s žadatelem tak, aby položené otázky důsledně směřovaly ke zjištění veškerých rozhodných skutečností
a k prověření hodnověrnosti žadatelova azylového příběhu, neobstará si relevantní informace o zemi původu, které
by byly specificky zaměřeny na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající rozhodné skutkové otázky,
a ani informace, které si obstará, řádně a objektivně nezhodnotí, a s rozhodnými skutečnostmi k posouzení,
zda žadatel naplňuje definici uprchlíka dle §12 písm. b) zákona o azylu, či má nárok na udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu, se řádně nevypořádá.“ Je evidentní, že žalovaný takto při posouzení
žádosti stěžovatelky nepostupoval. Je možno dále dodat, že při posuzování strachu
z pronásledování musí žalovaný závěry „[p]odložit dostatečnými informacemi o zemi původu stěžovatele,
které se váží k jím popisované situaci, a z nichž alespoň s mírou pravděpodobnosti nevyvolávající zásadní
pochybnosti vyplývá, že obavy stěžovatele nejsou odůvodněné“ (viz právní věta rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 11. 2011, č. j. 2 Azs 28/2011 – 82).
[49] Soud dále zdůrazňuje, že v rozhodnutí žalovaného chybí i odpovídající posouzení toho,
zda stíhání stěžovatelky v Rusku nemá politický podtext. Tuto otázku je přitom nezbytné
zodpovědět na prvním místě, neboť od jejího posouzení se odvíjí všechny další úvahy, primárně
zda jsou dány důvody pro udělení azylu či „jen“ doplňkové ochrany. Je pravdou, že stěžovatelka
se udělení azylu výslovně domáhala především s ohledem na pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině. Tento důvod v daném případě dán není, jak bylo vyloženo
výše. Nelze ale odhlédnout od toho, že stěžovatelka dále opakovaně uvedla, že V. má mimo jiné
konexe mezi policejními i justičními orgány, ovlivnil trestní řízení v její neprospěch, ovlivňoval
soudce, dopředu věděl o tom, jak soud rozhodne apod. Právo na spravedlivý proces podle ní bylo
ze strany ruských orgánů v návaznosti na konání V. v mnoha ohledech porušeno. Žalovaný tuto
část příběhu stěžovatelky neověřil, nezpochybnil ani nevyvrátil. Pokud by však byla pravdivá,
mohlo by to zakládat odůvodněný strach z pronásledování právě i z politických důvodů, a to sice
soukromým původcem, avšak s významným mocenským vlivem, před jehož činy stát není
ochoten poskytnout účinnou ochranu, naopak mu jde vykonstruovaným procesem „na ruku“.
Protože žalovaný skutkový stav věci nezjistil dostatečně, jak již bylo řečeno výše, nemůže nyní
Nejvyšší správní soud tuto otázku posoudit za něj. Žalovaný se proto musí v dalším řízení
zabývat tím, zda stíhání stěžovatelky nepředstavovalo tzv. zájmový (politický) případ (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 5 Azs 235/2019 – 25, v němž tento
soud shledal politický podtext trestního stíhání stěžovatele pocházejícího též z Ruské federace).
V situaci, v níž by bylo trestní stíhání stěžovatelky politicky motivováno (zde zejména ve smyslu,
že si ho „objednal“ vlivný ruský podnikatel a stát, včetně nejvyšších soudních orgánů, v ochraně
stěžovatelky selhal a spravedlivý proces jí nezaručil), by pravděpodobnost vzniku újmy po návratu
do státu původu jistě byla větší, než v případě opačném. I tak by však bylo třeba důsledně zvážit,
nakolik se v Ruské federaci dbá na dodržování lidských práv, v první řadě s ohledem
na podmínky ve věznicích.
[50] Žalovaný dále s odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu ESLP dovodil, že pouhá
možnost špatného zacházení nepředstavuje sama o sobě skutečné nebezpečí vážné újmy. Tím
však nijak nevypořádal otázku, nakolik je stěžovatelčin strach z pronásledování, případně obava
z vážné újmy, skutečně důvodný. Nezpochybňoval-li věrohodnost předestřeného azylového
příběhu, měl se dále vlivem V. na ruské státní či místní orgány, jakož i jeho výhrůžkami
vůči stěžovatelce, zabývat. Mimo to systémové či strukturální nedostatky v ruských věznicích
pojmenoval ESLP již v rozsudku ze dne 10. 1. 2012, A. a ostatní proti Rusku, č. 42525/07
a č. 60800/08, přičemž tímto rozsudkem byla Rusku uložena povinnost předložit závazný
harmonogram přijetí preventivních a kompenzačních opatření, která podmínky ve vazebních
věznicích uvedou do souladu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Jak podotkl Nejvyšší správní soud v jednom ze svých
nedávných rozhodnutí, které reflektovalo právě i zmíněnou judikaturu ESLP, „[s]těžovatel
se však vůbec nezabýval praktickým fungováním dohledu nad místními vyšetřovacími a vězeňskými orgány.
Přitom ze zpráv o zemi původu naopak vyplývá, že v zásadě neexistují účinné ochranné mechanismy proti mučení
a svévoli ze strany příslušníků vězeňské služby (viz Ruská federace. Informace OAMP ze dne 25. 6. 2018,
Vězeňství: Struktura, podmínky, lékařské péče a ochranné mechanismy, část 5.)“ (viz rozsudek ze dne
18. 2. 2021, č. j. 1 Azs 283/2020 – 39).
[51] Uvedené dokládá, a žalovaný to v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nezhodnotil,
že situace osob vězněných v Rusku obecně není dobrá. Žalovaný byl povinen ve vztahu
k judikatuře ESLP pojednávající o závažných, přetrvávajících a systémových problémech
v ruských věznicích odpovídajícím způsobem posoudit, zda stěžovatelce v této souvislosti
nehrozí vážná újma, a to ať už by shledal, že její stíhání mělo politický podtext, či nikoli.
Takovým posouzením není citace usnesení tohoto soudu č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, u něhož byly
dány jiné skutkové okolnosti. Kasační soud tehdy neshledal existenci žádné konkrétní indicie,
která by vedla k závěru, že bude stěžovatel v Rusku podroben mučení či nelidskému zacházení,
respektive že u něj dojde k porušení principů spravedlivého (řádného) procesu. Jak již bylo
opakovaně uvedeno, v nyní řešeném případě konzistentní azylový příběh stěžovatelky takové
indicie obsahuje, stěžovatelka k němu předložila řadu podkladů, a žalovaný nezjistil skutkový stav
tak, aby nepříznivé následky mohl vyloučit. V tomto ohledu tak není rozhodnutí opřeno o řádně
zjištěný skutkový stav a městský soud rovněž pochybil, jestliže jej aproboval. Žalovaný se musí
zabývat tím, zda již v ruském vězeňském systému došlo k odstranění vážných systémových
nedostatků, které mu byly v minulosti ze strany ESLP i dalších institucí vytýkány.
[52] Závěrem s ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
pochybil, pokud podanou žalobu zamítl místo toho, aby napadené správní rozhodnutí zrušil
z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci (politické pozadí stíhání stěžovatelky,
porušení práva na spravedlivý proces, vliv podnikatele V. na ruské orgány veřejné moci a hrozba
z jeho strany), dílčí nepřezkoumatelnosti (ohledně nebezpečí skutečné vážné újmy v zemi původu
stěžovatelky) i nesprávných právních závěrů (v souvislosti s otázkou výkonu trestu v ruské
věznici a povolením k trvalému pobytu stěžovatelky na území ČR).
[53] Kasační soud se nezabýval zbylými námitkami stěžovatelky, které primárně mířily na vady
řízení před správním orgánem (viz i odstavec [15] výše). S ohledem na výsledek sporu a vrácení
věci žalovanému k dalšímu řízení to považoval za nadbytečné, nadto kasační stížnost byla v této
části obecná a její důvody se v převážné míře neupínaly k rozhodnutí městského soudu,
jež přitom bylo předmětem přezkumu v řízení před Nejvyšším správním soudem. Co se týče
argumentů směřujících proti neudělení tzv. humanitárního azylu, zde postačí odkázat
na napadený rozsudek, v němž městský soud úvahy žalovaného dostatečně přezkoumal a dále
podotkl, že se jeho udělení stěžovatelka v azylovém řízení nijak zvláště nedomáhala. Pohledem
konstantní judikatury tohoto soudu nadto není na udělení této formy mezinárodní ochrany právní
nárok a posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního
uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. usnesení ze dne
29. 4. 2021, č. j. 2 Azs 1/2021 – 45).
V. Závěr a náklady řízení
[54] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, a podle §110 odst. 1 s. ř. s. proto výrokem I.
zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
(městského) soudu, a pokud již v řízení před tímto soudem byly pro takový postup důvody,
současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost
než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s., ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s., rozhodl výrokem II. tak, že sám rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat
podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[55] Závazný právní názor lze ve stručnosti shrnout tak, že žalovaný bude povinen v dalším
řízení provést odpovídající důkazy ke zjištění, zda se v případě stíhání a odsouzení stěžovatelky
v Ruské federaci jednalo o tzv. zájmový politický případ a stěžovatelka tak může mít odůvodněný
strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný musí takové závěry
náležitě zdůvodnit. Jestliže dospěje k podloženému závěru, že nejde o takový případ, musí se dále
řádně zabývat situací v zemi původu stěžovatelky a posoudit, zda jí hrozí nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu, a to jak od podnikatele V.,
tak v případě nástupu do výkonu trestu (s ohledem na judikaturu ESLP naznačující systémové
nedostatky v ruských věznicích). V této souvislosti se musí žalovaný zabývat především otázkou
možného porušení čl. 3 a čl. 6 Úmluvy.
[56] Podle §110 odst. 3, věty druhé s. ř. s. rozhodne soud v případě, že zruší
dle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Tyto náklady tvoří v tomto případě jeden celek
a Nejvyšší správní soud o nich rozhodl jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona.
[57] Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto jí podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší
vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny
souhrnnou částkou 20 570 Kč připadající na zastoupení stěžovatelky advokátem
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským – a to jak v řízení před městským soudem, tak v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením
se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“.
Zástupce stěžovatelky učinil ve věci celkem pět úkonů právní služby, kterými jsou převzetí
a příprava zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb, tři písemná podání
ve věci samé (žaloba, replika k vyjádření žalovaného ze dne 18. 11. 2019 a kasační stížnost)
a účast na jednání před městským soudem dne 19. 6. 2020 [§11 odst. 1 písm. a), d) a g)
advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s §7 bodem 5. téhož
předpisu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů za každý z těchto úkonů
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy za pět úkonů právní služby včetně paušální
náhrady připadá částka 17 000 Kč. Protože zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty (§14a advokátního tarifu), zvyšuje se odměna o sazbu této daně ve výši 21 %,
tj. o 3 570 Kč. Celkové důvodně vynaložené náklady stěžovatelky činí s ohledem na výše uvedené
částku 20 570 Kč. Proto Nejvyšší správní soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému
povinnost zaplatit tuto částku úspěšné stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě, a to k rukám jejího zástupce. Ke splnění této povinnosti stanovil soud přiměřenou
lhůtu třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu