ECLI:CZ:NSS:2021:3.AZS.28.2020:131
sp. zn. 3 Azs 28/2020 - 131
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) B. I., b) F.
I. a c) nezletilý M. I., zastoupen zákonnou zástupkyní – žalobkyní a), oba státní příslušností X,
oba zastoupeni Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018, č. j. OAM-847/ZA-ZA11-ZA17-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobců a) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
12. 12. 2019, č. j. 32 Az 18/2018 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců advokátu Mgr. Viktoru Klímovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 26 559,50 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobců nese stát.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen stěžovatelé“) domáhají zrušení
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) specifikovaného
v záhlaví, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2018.
Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil stěžovatelům mezinárodní ochranu podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o kterou požádali dne
16. 10. 2017.
[2] V řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka a) uvedla, že jsou turecké státní
příslušnosti, kurdské národnosti, vyznávají islám, sunnitskou větev. Spolu s nimi žádá
o mezinárodní ochranu i její manžel - otec stěžovatele c). Ve vlasti žili ve městě A.
(před odjezdem dům prodali), krátce pak v I. a A.. Vlast opustili společně dne 28. 1. 2017 legálně
letecky. V Turecku je pro ně problematické žít, manželovi hrozí uvěznění, jeho kamaráda již
uvěznili. Stěžovatelka by nemohla s dětmi zůstat sama. Ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že
se psychicky necítí dobře. Její mladší syn byl v Turecku operován s nádorem na ruce (v roce
2012) a podruhé těsně před odjezdem z vlasti v lednu 2017. Do roku 2016 žili spokojeně.
Následně však její manžel začal mít problémy kvůli provozování svého obchodu se smíšeným
zbožím v A., když byli on a jeho kamarád (majitel vedlejšího obchodu) obviněni, že prodávají
zboží organizaci PKK. Její manžel se proti tomu ohradil s tím, že nikomu nekontroluje doklady a
prodává každému, kdo do obchodu přijde. V červenci 2016 byl manželův kamarád uvězněn. Její
manžel byl policií dvakrát vyslýchán. Neví, kdy přesně, ale ví, že poprvé to bylo „před vojenským
pučem v roce 2016 “ (tj. před 15. 7. 2016) a podruhé po něm. Zadržen byl celou noc i s
nejstarším synem. Propuštěni byli až ráno. Sama žádné problémy ve vlasti neměla, o politiku se
nezajímá, problémy jejího manžela se však týkají celé rodiny, která je na něm závislá.
[3] Krajský soud neshledal žalobu stěžovatelů důvodnou. Uvedl, že stěžovatelé nebyli ve své
vlasti politicky ani veřejně aktivní, a proto podle soudu nelze dospět k závěru o jejich
pronásledování ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu. Stejně tak nebylo prokázáno, že by mohli
mít důvodné obavy z pronásledování z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, tedy
z důvodů taxativně uvedených v §12 písm. b) zákona o azylu nebo že by jim takové
pronásledování hrozilo v případě návratu. Stěžovatelé jsou sice kurdské národnosti, z uvedeného
důvodu však v zemi původu žádné vlastní potíže neměli; k této problematice krajský soud
odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž obtíže spojené s příslušností
k této etnické skupině samy o sobě nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu
§12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona.
K obecné žalobní námitce týkající se porušování lidských práv a svobod ze strany turecké policie,
zneužívání protiteroristického zákonodárství, tvrzení, že v Turecku není zajištěn řádný
a spravedlivý trestní proces, krajský soud zopakoval, že vůči žalobcům nebylo v zemi původu
nikdy postupováno způsobem, který by bylo možné označit za azylově relevantní pronásledování.
[4] Dále krajský soud nepřihlédl k námitce stěžovatelů uvedené ve „společném vyjádření“,
že se žalobce b) – stejně jako jeho otec - v případě návratu do vlasti obává povolání k účasti
do válečného konfliktu, jehož se nechce účastnit, a namítá v souvislosti s tím výhradu svědomí
jako relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Tato námitka byla vznesena poprvé
až v citovaném společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019, tedy téměř za jeden a půl roku
po podání žaloby a jejím doplnění (29. 5. 2018). Soud proto tuto námitku považoval
za nepřípustné rozšíření žaloby.
[5] Ke stěžovateli tvrzené obavě z ekonomických potíží v případě uvěznění manžela
stěžovatelky a) krajský soud uvedl, že ekonomické potíže v zemi původu nelze podřadit
pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Za správné, zákonné,
zjištěným skutečnostem odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považoval krajský soud
i neudělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu. Žádný ze stěžovatelů není rodinným
příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl dle §12 nebo 14 cit. zákona. Závěr žalovaného,
podle kterého při posouzení rodinné, sociální a ekonomické situace, věku a zdravotního stavu
stěžovatelů [žalovaný zhodnotil zdravotní potíže stěžovatele c), který byl ještě v Turecku dvakrát
operován s rukou a vzal na vědomí i tvrzení stěžovatelky a) o jejích psychických potížích]
neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, krajský soud
považoval za přezkoumatelný a odpovídající ve správním řízení zjištěné situaci stěžovatelů.
Doplnil, že „ani v řízení před soudem předložené lékařské zprávy, potvrzující provedené operace v Turecku
v případě žalobce c) a kontrolu jeho zdravotního stavu na území ČR (ten je stabilizovaný, žalobce není ohrožen
na životě) či zpráva dokládající posttraumatickou stresovou poruchu v případě žalobkyně, nejsou způsobilé
uvedené posouzení zvrátit. Nebylo prokázáno, že by zde zmínění žalobci podstupovali nějaký typ speciální léčby,
která by nebyla v Turecku dostupná.“. Stěžovatelé nadto poprvé uplatnili konkrétní námitky proti
neudělení humanitárního azylu s odvoláním na svůj zdravotní stav a nemožnost čerpat zdravotní
péči v rámci země svého původu až ve společném vyjádření ze dne 29. 10. 2019. I tuto námitku
proto krajský soud hodnotil jako nepřípustné rozšíření žaloby, a proto k ní nepřihlížel.
[6] Co se týče naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §28 zákona o azylu,
ve spojení s §14a a §14b téhož zákona, krajský soud se přiklonil k závěrům žalovaného,
že stěžovatelům v případě návratu do vlasti nehrozí vážná újma formou uložení nebo vykonání
trestu smrti, ani nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Také
se ztotožnil s tvrzením žalovaného, že v Turecku neprobíhá žádný mezinárodní nebo vnitřní
ozbrojený konflikt ve smyslu §14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Stěžovatelé mohou v případě
obav z bezpečnostní situace v místě svého bydliště využít institutu vnitřního přesídlení
a přestěhovat se do jiné klidnější oblasti Turecka; z jejich výpovědí je zřejmé, že tak v minulosti
také učinili. Ke stěžovatelům namítané povinnosti soudu k ex nunc posouzení nových skutečností,
tj. vojenské operaci tureckých vojsk na hranici se Sýrií z počátku října 2019, krajský soud pouze
odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 46,
v němž byla zhodnocena aktuální situace v Turecké republice, a uvedl, že neshledal žádný důvod
k tomu, aby se od tohoto zhodnocení odchýlil. Následně uzavřel, že obava stěžovatelů z návratu
do vlasti není v tomto směru důvodná, a že neshledal ani žádné důvody, pro které by vycestování
stěžovatelů do země jejich původu bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR.
II. Kasační stížnost a následná vyjádření
[7] Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost, ve které
požadovali, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek změnil tak, že rozhodnutí žalovaného
se zrušuje a ukládá se mu za přímého účinku čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU,
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“) udělit stěžovatelům azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Případně navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného
a věc vrátil žalovanému k dalšímu projednání.
[8] Stěžovatelé (kromě námitek ohledně institutu nepřijatelnosti blíže rozebraných
v odst. 15) namítali, že krajský soud pochybil při výkladu právní otázky, zda může být právní
postavení uprchlíka [odpovídající azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu] založeno na příbuzenství
k osobě která je pronásledována z azylově relevantních důvodů. Podle stěžovatelů nelze
oddělovat hrozbu pronásledování ve vztahu k manželovi stěžovatelky a) a zbytku rodiny.
[9] Další část kasační stížnosti pak obsahovala námitky ve vztahu k potenciálnímu výkonu
vojenské služby žalobce b). Vůči tomuto žalobci však bylo usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 94 řízení o kasační stížnosti zastaveno, proto
se Nejvyšší správní soud těmito námitkami nemohl zabývat.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje kasační stížnost za důvodnou, a odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil.
Podle jeho názoru byla tato rozhodnutí vydána v souladu se zákonem. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl, pokud ji neodmítne jako nepřijatelnou.
[11] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelé zejména uvedli, že z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 - 95, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného a rozsudek krajského soudu ve věci manžela stěžovatelky a) plyne, že nelze
akceptovat závěr žalovaného, podle kterého manželu stěžovatelky a) v zemi původu nehrozí
pronásledování, neboť v této věci není pravomocného rozhodnutí, jímž by byla jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany vyřízena. Dodali, že „jak se uvádí v bodu 16 tohoto rozsudku, žalovaný
při svém rozhodování nevycházel z obsahu spisového materiálu a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tento
důvod kasační stížnosti uplatňují i stěžovatelé.“ Rovněž poukázali na to, že výrok napadeného
správního rozhodnutí o neudělení azylu podle §13 zákona o azylu byl založen právě
na tom, že žádost manžela stěžovatelky a) byla žalovaným zamítnuta.
[12] V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatelé předložili další zdravotní dokumentaci
týkající se psychického stavu stěžovatelky a), a rovněž jejího zdravotního stavu (vzniklé poškození
ledvin v důsledku nikoli řádného vyléčení dříve prodělaného TBC v Turecku), který jí v současné
době neumožňuje vycestovat z ČR.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Dříve, než se mohl Nejvyšší správní soud zabývat námitkami uplatněnými v kasační
stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí,
že „[j]estliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ Výkladem institutu přijatelnosti se zdejší
soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným
pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního
postavení. Stejně tak nedospěl k závěru, že by se kasační stížnost dotýkala právních otázek,
na které by ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu neposkytovala
dostatečnou odpověď, které by tato judikatura řešila rozdílně, či které by svědčily pro odklon
od této judikatury.
[15] Stěžovatelé v kasační stížnosti (jak bylo již uvedeno výše) předně zpochybnili
samotný institut nepřijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s., který je podle jejich názoru jedním z nástrojů, které v České republice
komplikují možnost cizinců dosáhnout udělení mezinárodní ochrany, a také je diskriminační,
neboť je uplatňován pouze vůči jedné skupině stěžovatelů. Přijatelnost kasační stížnosti
pak odůvodnili zjištěným rozporem v judikatuře Nejvyššího správního soudu týkajícím
se otázky ex nunc soudního přezkumu azylových rozhodnutí ve vztahu k přímé aplikaci
čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Poukázali také na skutečnost, že krajský soud vycházel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by jim umožnil se s ním před vydáním rozhodnutí
seznámit. Zdůraznili rovněž specifický případ žalobce b), který uplatňuje výhradu svědomí pouze
vůči válce se Sýrií, a to, že se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna.
Dále namítali, že krajský soud pochybil, když újmu hrozící manželu stěžovatelky a) nepromítl
do úvah o jejich pronásledování.
[16] K argumentaci stěžovatelů týkající se samotné podstaty institutu nepřijatelnost podle
§104a s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí následující. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 2 Azs 137/2006 – 67, zdejší soud uvedl, že „Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou
o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě
působení právního systému.“ Nejedná se tedy v žádném případě o snahu diskriminovat žadatele
o mezinárodní ochranu, nýbrž o snahu přinést stěžovatelům spravedlnost v reálném čase,
a to při zachování jejich práv a také podstaty Nejvyššího správního soudu jakožto soudu
kasačního, jehož primárním úkolem je výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud se přitom vždy zabývá individuálními okolnostmi toho
kterého případu a ve většině věcí usnesení vydaná ve smyslu §104a s. ř. s. taktéž podrobně
odůvodňuje (minimálně odkazem na příslušnou judikaturu), a to nad rámec povinnosti stanovené
mu v citovaném ustanovení. Nelze tak dospět k závěru, že by institut nepřijatelnosti
žadatelům komplikoval možnost udělení mezinárodní ochrany, či popíral jejich procesní
práva. V tomto směru lze také poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2007,
sp. zn. III. ÚS 2937/07, v němž Ústavní soud připomněl, že „při soudním přezkumu správních
rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného
prostředku“.
[17] Pokud jde o argumentaci stěžovatelů týkající se ex nunc přezkumu, jejich neseznámení
s rozsudkem zdejšího soudu a specifika případu žalobce b), tou se Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat, neboť tato se dotýkala výhradně situace žalobce b), vůči němuž bylo řízení o kasační
stížnosti zastaveno.
[18] Tvrzení, že krajský soud nepromítl újmu hrozící manželu stěžovatelky a) do úvah
o pronásledování stěžovatelů pak Nejvyšší správní soud neshledal pravdivým, neboť
jak žalovaný, tak i krajský soud posuzovali případ stěžovatelů s přihlédnutím k postavení
a ke skutkovým okolnostem případu manžela stěžovatelky a). Ostatně jinak by to ani nebylo
možné, neboť veškerá argumentaci stěžovatelů v projednávané věci je odvozena právě
od tvrzené hrozící újmy manželu stěžovatelky a). Stejně tak nelze stěžovatelům přisvědčit
v tom, že by se krajský soud nezabýval hrozbou jejich pronásledování do budoucna. K tomu
je nutno nejprve poznamenat, že v žalobě stěžovatelé v tomto směru nijak neargumentovali.
Avšak i přesto lze konstatovat, že důvody zamítnutí žaloby uvedené krajským soudem nebyly
omezeny pouze na minulost, neboť krajský soud se vyjádřil jak k možné hrozbě pronásledování
stěžovatelů v případě jejich návratu do vlasti, tak i k budoucím konsekvencím týkajícím se jejich
zdravotního stavu.
[19] Co se týče obecných námitek stěžovatelů týkajících se jejich kurdské národnosti, Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že v nedávné době odmítl kasační stížnosti založené na námitce
nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku například usneseními
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46,
či ze dne 7. 11. 2019, 2 Azs 75/2019 - 46. Již dříve tento soud „dospěl k závěru, že obtíže
spojené s příslušností k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu
§12 písm. a) či b) zákona o azylu, případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona“. Vyjádřil
se i k tvrzením o tom, že „po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující
reakce státní moci a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou
za určitých okolností některé osoby obávat pronásledování“, kdy uvedl, že obavy z pronásledování
by případně mohly být namístě u politicky aktivně činných osob, respektive u osob zapojených
do neúspěšného státního převratu (usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28). Dále
soud konstatoval, že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu
tak běžně a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“
(usnesení ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46).
[20] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských
práv v Turecku je problematická a vyžaduje pečlivé zvážení individuálních okolností každého
jednotlivého případu. V nyní projednávané věci však neshledal žádnou specifickou okolnost,
pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit; ta neplyne ani z tvrzení samotných
stěžovatelů, ani ze zjištění žalovaného. Stěžovatelé nebyli v Turecku nikdy sami politicky aktivní
ani se nesetkali s jakýmikoli problémy přímo ve vztahu k jejich osobám. Nejvyšší správní soud
samozřejmě nepřehlédl důvody zrušení rozhodnutí žalovaného ve vztahu k manželu stěžovatelky
a), obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020 – 95,
nicméně vzhledem ke skutečnosti, že veškeré obavy stěžovatelů jsou odvozeny právě jen
od případu manžela stěžovatelky a), nelze důvody tam uvedené považovat v nyní posuzované
věci za rozhodné pro posouzení přijatelnosti kasační stížnosti, či dokonce možnosti poskytnutí
mezinárodní ochrany stěžovatelům, s výjimkou ustanovení §13 zákona o azylu.
[21] V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, kde v obdobné věci soud uvedl: „Skutečnost, že matka
stěžovatelky se svojí žalobou u krajského soudu uspěla a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní
ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), totiž z hlediska přezkumu prováděného
krajským soudem nemůže sama o sobě obstát a nelze ji považovat za relevantní důvod pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany rovněž v případě stěžovatelky. Teprve
byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno,
že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu
nebo hrozba nebezpečí vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá
dcera.
[22] Ostatně v tomto smyslu jsou také koncipovány obě formy mezinárodní ochrany, a sice azyl za účelem
sloučení rodiny (§13 zákona o azylu) a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (§14b zákona o azylu),
dle kterých se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 zákona o azylu,
resp. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele, udělí azyl,
resp. doplňková ochrana, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod
pro udělení azylu, příp. doplňkové ochrany. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelce
podle §13 či §14b zákona o azylu by proto bylo v souzené věci možné jen v případě existence pravomocného
rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany její matce, jež by představovalo novou skutečnost ve smyslu
§10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého je jinak opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, ledaže cizinec uvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany.“
[23] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatelů a chápe
jejich obtížnou situaci. V projednávaném případě však nemá jinou procesně korektní možnost,
než kasační stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. Současně však upozorňuje,
že vzhledem k vývoji případu manžela stěžovatelky a) a stěžovateli uváděnými azylovými důvody,
které se vážou výhradně na jeho situaci, jim zůstává zachována možnost podat novou žádost
o udělení mezinárodní ochrany, v rámci jejíhož posouzení bude žalovaný povinen přihlédnout
k výsledku řízení manžela stěžovatelky a) a rovněž k nově nastalým a aktuálním skutečnostem
týkajícím se samotných stěžovatelů, především ohledně jejich zdravotního stavu.
[24] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[25] V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelům a) a c) ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Viktor Klíma (viz výrok II. usnesení ze dne 28. 2. 2020, č. j. 3 Azs 28/2020 – 40).
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10, ve spojení
s §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. b), c) a d) a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 6 x 3 100 Kč za převzetí
a přípravu zastoupení, sepsání čtyř písemných podání ve věci samé (doplnění kasační stížnosti,
replika k vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření, replika k vyjádření žalovaného
ke kasační stížnosti a druhé doplnění kasační stížnosti) a další poradu s klientem přesahující jednu
hodinu, a částkou 1 550 Kč za sepsání návrhu na vydání předběžného opatření; a dále částkou
1 800 Kč, která představuje paušální náhradu hotových výdajů ve výši 6 x 300 Kč za každý úkon
právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Výše odměny tedy činí 21 950 Kč. Vzhledem
k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
o částku představující tuto daň. Celková částka 26 559,50 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náhradu cestovních
výdajů za cestu na další poradu s klientem Nejvyšší správní soud advokátovi nepřiznal, neboť
advokát tyto náklady žádným způsobem nedoložil, a nadto z jím vytvořeného „Vyúčtování
pracovní cesty“ vyplývá, že k cestě užil železniční průkaz s roční platností. Stejně tak Nejvyšší
správní soud nepřiznal advokátovi žádnou odměnu v souvislosti s tím, že byl ustanoven
opatrovníkem stěžovatele b) z důvodu jeho neznámého pobytu, neboť ve vztahu k této
skutečnosti advokát neučinil žádný úkon právní služby. Nejvyšší správní soud dále neshledal
důvod k tomu, aby ustanovenému zástupci zvýšil odměnu ve smyslu §12 odst. 1 advokátního
tarifu, neboť advokát tento svůj návrh nepodpořil žádnými konkrétními pádnými argumenty,
které by toto zvýšení ospravedlnily.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. ledna 2021
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu