ECLI:CZ:NSS:2021:4.ADS.328.2020:33
sp. zn. 4 Ads 328/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr. Bc. Vladimírem
Volným, advokátem, se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/44297-914, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2020, č. j. 16 Ad 54/2019 – 65,
takto:
I. Výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2020,
č. j. 16 Ad 54/2019 – 65, se z r ušuj í.
II. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2020,
č. j. 16 Ad 54/2019 – 65, se z a mí t á .
III. Rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni ze dne 5. 2. 2019,
č. j. 3159/2019/KLT, sp. zn. SZ/94539/2012/HMN, a rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 4. 3. 2019, č. j. MPSV-2019/44297-914, se z r ušuj í a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
V. Soudem ustanovenému zástupci žalobce, Mgr. Bc. Vladimírovi Volnému, advokátovi,
se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, se př i z ná v á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 2.541 Kč. Tato
částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni (dále též „úřad práce“) ze dne 5. 2. 2019,
č. j. 3159/2019/KLT, sp. zn. SZ/94539/2012/HMN, jímž z moci úřední rozhodl o změně
povinnosti vrácení přeplatku dávky příspěvek na živobytí, který byl žalobci za měsíce 2/2014
až 8/2015 stanoven rozhodnutím úřadu práce ze dne 22. 10. 2015, č. j. 30177/2015/KLT,
v celkové výši 61.985 Kč a který ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 61.585 Kč,
tak, že tento přeplatek musí být poukázán na účet úřadu práce, nebo uhrazen v hotovosti
do 31. 8. 2019.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal nedostatečné
zdůvodnění a nesprávné vypořádání námitky uplynutí lhůty stanovené §51 odst. 7 zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Žalobci tak zanikla jeho povinnost přeplatek vrátit.
Rozhodnutí žalovaného označil žalobce za nepřezkoumatelné, neboť zcela nesprávně odkazuje
na §101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, aniž použití institutu obnovy řízení řádně
odůvodňuje. V odůvodnění rozhodnutí žalovaného není žádný odkaz na zákonné ustanovení
jiného právního předpisu, který by umožňoval správním orgánům nové rozhodnutí vydat,
což má za následek jeho nezákonnost. Nadto má žalobce za to, že institut nového rozhodnutí
byl aplikován žalovaným nesprávně, když pro jeho užití nebyly splněny podmínky
a není postaveno na jisto, podle jakého speciálního zákona bylo rozhodováno v novém řízení
podle §101 písm. e) správního řádu.
[3] Správní orgány nedodržely §36 odst. 3 správního řádu, protože žalobce neseznámily
s podklady před vydáním rozhodnutí. Žalobci bylo doručeno oznámení o zahájení správního
řízení zároveň s poučením podle §36 odst. 3 správního řádu, což považuje žalobce za nesprávné,
neboť má za to, že tyto úkony by měly být činěny samostatně.
[4] Vrácení přeplatku v celé výši do 31. 8. 2019 označil žalobce za nepřiměřený zásah
do svých práv. Uložené povinnosti totiž žalobce nemůže dostát a je s ohledem na jeho
nemajetnost likvidační. Vrácení přeplatku mělo být uloženo ve splátkách a za podmínek,
aby nebyly postiženy příjmy žalobce pokrývající jeho základní životní potřeby.
[5] Krajský soud v Plzni nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že s ohledem
na předmět řízení nemá skutečnost, že z rozhodnutí žalovaného není zjistitelný dosavadní průběh
řízení, vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí úřadu práce neshledal krajský soud
nepřezkoumatelným ani nesrozumitelným, jakkoli by uvedení původního rozhodnutí o stanovení
výše přeplatku kromě čísla jednacího (č. j. 30177/2015/KLT) i datem, tj. 22. 10. 2015, ve výroku
rozhodnutí bylo vhodné, ale příslušné datum bylo v první větě odůvodnění rozhodnutí.
Předmětem tohoto řízení nebylo stanovení výše přeplatku žalobce na dávce příspěvek
na živobytí, ale pouze způsob splnění povinnosti vrácení přeplatku s ohledem na novelu týkající
se §43a zákona č. 111/2006 Sb., a proto se námitka prekluze míjí s předmětem řízení. Krajský
soud dále shledal, že rozhodnutí správních orgánů jsou srozumitelná a přezkoumatelná v souladu
s §68 odst. 3 správního řádu. Námitce žalobce, že uložená povinnost je pro něj s ohledem
na jeho majetkovou situaci likvidační, krajský soud nepřisvědčil, neboť úřad práce je povinen
dle zákona rozhodnout o přeplatku dávky, pokud je zjištěn, tudíž rozhodoval dle příslušného
zákona a v jeho mezích. Krajský soud připomenul, že žalobce za celou dobu neprojevil
dostatečnou snahu splácet předmětný přeplatek, jelikož uhradil toliko 600 Kč ve dvou splátkách
v roce 2016. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce ohledně porušení §36 odst. 3
správního řádu, jelikož byl úřadem práce prokazatelně písemně informován o zahájení
řízení z moci úřední s poučením podle tohoto ustanovení správního řádu a v dané věci
nebyly projednávány žádné nové skutečnosti, ale toliko změna formy povinnosti žalobce
k vrácení přeplatku s ohledem na novelu zákona. Žalobci navíc nic nebránilo v tom,
aby se dostavil na úřad práce a nahlédl do správního spisu, v němž ale nedošlo k žádnému
doplnění. Tuto možnost nevyužil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Rozhodnutí žalovaného označil stěžovatel za neúplné a nesprávné z důvodu chybějící
rekapitulace průběhu řízení. Podle žalobce měl žalovaný uvést průběh předchozího řízení
a vydaná rozhodnutí, jež jsou podkladem pro vydání rozhodnutí nového. Nemůže obstát závěr,
že chybějící označení původního rozhodnutí ve výroku nepředstavuje vadu. Výrok rozhodnutí
totiž musí být perfektní, sám o sobě jasný a srozumitelný. Za situace, kdy správní orgán vydal
ve stejném řízení dvě rozhodnutí a nové rozhodnutí má nahradit původní rozhodnutí, musí
to být uvedeno zcela jasně a přesně ve výroku. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se srozumitelnosti výroku správního
rozhodnutí. Absence přesného označení původního rozhodnutí při vydání nového rozhodnutí
ve stejné věci je podle stěžovatele závažnou vadou řízení způsobující právní nejistotu.
[7] Stěžovatel dále namítl, že závěr o tom, proč byl v daném případě aplikován §101 písm. e)
správního řádu dosud jak žalovaný, tak soud neodůvodnili. Aby bylo možné aplikovat
toto zákonné ustanovení, musí existovat speciální úprava, jež explicitně stanoví možnost vedení
nového řízení a vydání nového rozhodnutí. Žalovaný ani soud však takovouto speciální právní
úpravu neaplikovali a není zřejmé, podle jakých ustanovení speciálního zákona bylo nové řízení
vedeno a bylo v něm vydáno nové rozhodnutí.
[8] Pravomocné rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 15. 1. 2016, výkon rozhodnutí
nebyl prováděn. Podle stěžovatele tak uplynula tříletá prekluzivní lhůta, v níž mohly správní
orgány vést nové řízení ve věci podle §101 písm. e) správního řádu. Žalovaný a krajský soud
se měli zabývat tím, zda prekluzivní lhůta před vydáním rozhodnutí uplynula či nikoli. Tyto
závěry však v rozhodnutí žalovaného zcela chybí a ani soud se s touto námitkou stěžovatele
nevypořádal.
[9] V další námitce stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že před vydáním
rozhodnutí ve věci byl řádně vyzván, aby se mohl k podkladům před vydáním rozhodnutí
vyjádřit, a nebyl tedy porušen §36 odst. 3 správního řádu. Poté, co bylo opakovaně žalovaným
zrušeno napadené rozhodnutí, nebyla stěžovateli dána možnost se s novými podklady
seznámit. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2015,
č. j. 7 As 93/2015 – 36.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovateli vznikla povinnost
vrátit neprávem přijatou částku a zmínil v této souvislosti, že stěžovatel byl trestním příkazem
Okresního soudu v Klatovech ze dne 4. 7. 2017, č. j. 1 T 109/2017 – 294, uznán vinným
ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Žalobou napadeným
rozhodnutím bylo rozhodováno toliko o změně způsobu úhrady přeplatku, tedy pouze o formě
možnosti splnění již uložené povinnosti. Z rozhodnutí bylo jednoznačně seznatelné, jaké věci
se týká, jaká práva a povinnosti toto rozhodnutí ukládá. Nejedná se o nové rozhodnutí largo sensu,
jak ho chápe stěžovatel, když z výroků obou rozhodnutí je patrné, že pouze upravuje určitý
aspekt původního rozhodnutí na základě zvláštního předpisu, přičemž povinnosti vrátit
přeplatek se toto rozhodnutí nijak nedotýká. Nové rozhodnutí v zásadě původní rozhodnutí
neruší a ve své podstatě se jedná o změnu, která nijak nemodifikuje základní uloženou povinnost,
o které bylo rozhodnuto dříve. Z tohoto důvodu nelze též mluvit o prekluzi povinnosti přeplatek
vrátit, neboť od původního rozhodnutí je řízení ve fázi výkonu rozhodnutí, kdy nově vydané
rozhodnutí toliko upravilo formu tohoto výkonu. Nelze tak stěžovateli přisvědčit, že není veden
výkon rozhodnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Podle §101 písm. e) správního řádu lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí
vevěci tehdy, jestliže tak stanoví zvláštní zákon.
[14] Podle §51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi platí, že o povinnosti vrátit dávku
nebo její část podle odstavců 1 až 4 rozhoduje orgán pomoci v hmotné nouzi, který dávku vyplácí nebo naposledy
vyplácel. Částky neprávem přijaté mohou být sráženy též z běžně vyplácené nebo později přiznané opakující
se dávky; po provedení srážky musí povinné osobě zůstat nejméně částka ve výši existenčního minima, a v případě
dalších povinných společně posuzovaných osob, nejméně částka ve výši existenčního minima, a jsou-li mezi společně
posuzovanými osobami též nezaopatřené děti, nejméně částka ve výši jejich životního minima, a to každé
z těchto osob. Ustanovení o nepostižitelnosti dávky exekucí v tomto případě neplatí.
[15] Podle odst. 7 téhož ustanovení, povinnost vrátit dávku poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši
zaniká uplynutím 3 let ode dne, kdy byla dávka vyplacena. Tato lhůta neplyne po dobu řízení o opravném
prostředku nebo o žalobě proti rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek, po dobu řízení o výkonu rozhodnutí
a jeho provádění a po dobu, kdy jsou na úhradu přeplatku prováděny srážky z dávky nebo jiného příjmu.
[16] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal nesprávnost a neúplnost rozhodnutí
žalovaného z důvodu chybějící rekapitulace průběhu řízení. K této námitce Nejvyšší správní soud
uvádí, že žalovaný ohledně předchozího průběhu řízení v odůvodnění svého rozhodnutí
poukázal na rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 10. 2015, č. j. 30177/2015/KLT, a žalovaného
ze dne 15. 1. 2016, č. j. MPSV-2015/158230-914/1, jimiž bylo rozhodnuto o přeplatku
stěžovatele na dávce pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí ve výši 61.985 Kč
a o povinnosti stěžovatele vrátit tento přeplatek. Zmínil rovněž skutečnost, že podle novely
zákona č. 111/2006 Sb. je příspěvek na živobytí vyplácen kombinovanou formou,
a proto přeplatek nelze srážet z běžně vyplácené dávky pomoci v hmotné nouzi
a z tohoto důvodu bylo dne 31. 10. 2018 zahájeno správní řízení ve věci změny povinnosti
vrácení přeplatku z formy srážení přeplatku z běžně vyplácené dávky pomoci v hmotné nouzi
příspěvek na živobytí na formu splácení přeplatku. Uvedené podle Nejvyššího správního soudu
vystihuje v dostatečné míře dosavadní průběh řízení a jeho podstatu. Z obsahu správního spisu
vyplývá, že v mezidobí od vydání výše zmíněného rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 10. 2015,
až do vydání rozhodnutí úřadu práce v posuzované věci bylo vydáno vícero rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů, které se týkaly formy vracení předmětného přeplatku. Pro posouzení
věci však tato rozhodnutí nemají význam a jejich uvedení v rozhodnutí správních
orgánů by pouze zbytečně tato rozhodnutí prodlužovala, komplikovala a znepřehledňovala.
Nebylo tedy nutné detailně uvádět celý průběh předchozího řízení, jak se domnívá stěžovatel.
[17] Námitce stěžovatele, že chybějící označení původního rozhodnutí ve výroku představuje
vadu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť ve výroku rozhodnutí úřadu práce je uvedeno,
že přeplatek dávky příspěvěk na živobytí byl za měsíce 2/2014 až 8/2015 rozhodnutím
č. j. 30177/2015/KLT stanoven stěžovateli v cekové výši 61.985 Kč a ke dni vydání rozhodnutí
činí 61 585 Kč. Původní rozhodnutí tedy ve výroku rozhodnutí úřadu práce zmíněné je,
a to jeho číslem jednacím a předmětem, což považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně jasné
a srozumitelné. Neuvedení data vydání uvedeného rozhodnutí na tomto závěru nic nemění,
neboť rozhodnutí je jednoznačně identifikované svým číslem jednacím, což platí tím spíše,
že toto datum je uvedeno v první větě odůvodnění. Rozhodnutí úřadu práce bylo vydáno poté,
co jeho předchozí nové rozhodnutí bylo odvolacím orgánem zrušeno, tj. úřad práce znovu
rozhodoval o vydání nového rozhodnutí, a postačoval proto odkaz na prvotní rozhodnutí
o stanovení přeplatku. Nelze proto stěžovateli přisvědčit ani v tom, že absence přesného
označení původního rozhodnutí při vydání nového rozhodnutí ve stejné věci je závažnou vadou
řízení způsobující právní nejistotu.
[18] K námitce stěžovatele, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nezdůvodnil,
proč byl v daném případě aplikován §101 písm. e) správního řádu, Nejvyšší správní soud v prvé
řadě konstatuje, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl toto ustanovení správního řádu
s tím, že nové řízení a vydání nového rozhodnutí bylo provedeno z důvodu změny způsobu
úhrady přeplatku. Stejně stručně se k aplikaci uvedeného ustanovení správního řádu vyjádřil
krajský soud, který konstatoval, že v dané věci se nejednalo o obnovu řízení, jelikož šlo
pouze o změnu formy ze srážení na splácení přeplatku, jehož výše byla pravomocně stanovena
již v roce 2016, tudíž bylo postupováno podle §101 písm. e), nikoli dle písm. a) až d)
téhož ustanovení správního řádu. Úřad práce v záhlaví svého rozhodnutí pouze zmínil §51
zákona o hmotné nouzi, které upravuje problematiku přeplatku. V rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu jsou tedy stručně uvedeny důvody, v nichž spatřovali důvod pro aplikaci §101
písm. e) správního řádu. Stěžovateli však je třeba přisvědčit v tom, že žalovaný ani krajský soud
nespecifikovali zvláštní právní úpravu, podle níž bylo vydáno předmětné nové rozhodnutí úřadu
práce.
[19] K novému rozhodnutí podle §101 písm. e) správního řádu se již zdejší soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 As 261/2015 – 38, v němž konstatoval, že „institut
nového rozhodnutí ve věci nepatří v obecné rovině svým charakterem mezi opravné prostředky, neboť jeho podstatou
není náprava vad již přijatého rozhodnutí, ale jde o nové posouzení pravomocně rozhodnuté věci,
a to buď za stejných, anebo změněných podmínek. Není přitom rozhodné, zda tyto změněné podmínky
jsou skutkové nebo právní. Výjimku z tohoto pravidla pak mohou představovat některé zvláštní právní předpisy,
na něž míří ustanovení §101 písm. e) správního řádu, které podmínky pro vydání nového rozhodnutí upravují
odlišně, případně je rozšiřují, a v jejichž důsledku může nové rozhodnutí charakter určitého opravného prostředku
nabýt (srovnej například ustanovení §56 zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění).
Totéž platí také pro některé případy aplikace ustanovení §101 písm. b) správního řádu,
a to tam, kde je vyhověno žádosti, jež byla pravomocným rozhodnutím zamítnuta, ačkoliv nedošlo ke změně
skutkových či právních okolností, za nichž bylo o této žádosti původně rozhodováno.
Ustanovení §101 správního řádu o novém rozhodnutí v určitých případech prolamuje překážku věci
pravomocně rozhodnuté podle §48 odst. 2 správního řádu, jenž stanoví, že přiznat totéž právo nebo uložit
tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou, a stejně tak i pravidlo o tzv. materiální právní moci
rozhodnutí zakotvené v §73 odst. 2 správního řádu, podle něhož je pravomocné rozhodnutí závazné
pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a pro všechny správní orgány. S výjimkou §101 písmeno a) správního
řádu se přitom novým rozhodnutím to původní neruší, nové rozhodnutí pouze brání jeho vykonatelnosti
nebo jiným jeho právním účinkům (§102 odst. 9 správního řádu). Nové řízení lze provést a nové rozhodnutí
vydat jen z důvodů taxativně vypočtených v ustanovení §101 správního řádu, řízení lze zahájit na návrh
i bez návrhu, a to bez ohledu na skutečnost, jakým způsobem bylo zahájeno řízení původní (§102 odst. 3
správního řádu). Pro možnost zahájit nové řízení není správním řádem stanovena žádná lhůta.“
[20] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že z výše uvedeného ustanovení §51 zákona
o pomoci v hmotné nouzi týkajícího se přeplatku na dávce vyplývá pravomoc orgánu
pomoci v hmotné nouzi rozhodnout o povinnosti vrátit dávku nebo její část. Nevyplývá
však z něj, že by orgán pomoci v hmotné nouzi byl oprávněn zasahovat do právních poměrů
založených pravomocným rozhodnutím ve věci přeplatku, tj. vydat nové rozhodnutí ve smyslu
§101 písm. e) správního řádu. Zákon o pomoci v hmotné nouzi tedy neumožňuje ve věcech
přeplatku na dávce reagovat na změnu rozhodných skutečností novým rozhodnutím,
jak to umožňuje např. výše uvedený §56 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
nebo §12 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
[21] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 10. 2004, čj. 6 Ans 1/2003-101,
č. 652/2005 Sb. NSS, judikoval, že „nepamatuje-li zákonná úprava na potřebu vydat nové rozhodnutí
při změně okolností (rozhodování cum clausula rebus sic stantibus), nelze takový nedostatek obejít výkladem
práva.“
[22] V návaznosti na výše uvedené tak nezbývá než konstatovat, že v posuzované věci
nebylo možné vydat nové rozhodnutí o změně povinnosti vrácení přeplatku podle §101 písm. e)
správního řádu, neboť to relevantní právní úprava (správní řád ve spojení se zákonem o pomoci
v hmotné nouzi) neumožňuje. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto vůbec neměla
být vydána a jsou nezákonná.
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že povinnost stěžovatele vrátit přeplatek
zanikla v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty dle §51 odst. 7 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Ze správního spisu soud zjistil, že dávky, jejichž vyplacením stěžovateli vznikla povinnost vrátit
přeplatek, byly vyplaceny od února 2014 do srpna 2015. Od této doby započala běžet tříletá
prekluzivní lhůta. Běh lhůty byl zastaven v době od 22. 10. 2015 (kdy stěžovatel podal odvolání
proti rozhodnutí z téhož dne o povinnosti vrátit přeplatek) do 18. 1. 2016 (kdy nabylo právní
moci rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 15. 1. 2016, č. j. MPSV-2015/158230-914, kterým
bylo zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 10. 2015).
Ze spisu ani z rozhodnutí správních orgánů nijak nevyplývá, že by stěžovatel rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 1. 2016 napadl žalobou ve správním soudnictví. Rovněž správní orgány
neuvedly, a ze spisu nic takového ze spisu nelze zjistit, že by k vymožení povinnosti vrátit
přeplatek byl veden výkon rozhodnutí. K úhradě přeplatku rovněž nebyly prováděny srážky
dle §51 odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, ze správního spisu lze (ve shodě s napadeným
rozhodnutím žalovaného) pouze zjistit, že z celkové výše přeplatku 61.985 Kč, který byl uložen
stěžovateli k úhradě rozhodnutím úřadu práce ze dne 22. 10. 2015, bylo uhrazeno přímo
stěžovatelem pouze dvakrát 200 Kč dne 9. 6. 2016 a 30. 6. 2016. Tyto dílčí úhrady ovšem na běh
prekluzivní lhůty nemají žádný vliv. Na běh prekluzívní lhůty nemohla mít vliv ani v mezidobí
vydaná rozhodnutí úřadu práce o „změně formy úhrady přeplatku“, resp. řízení o odvoláních
stěžovatele proti těmto rozhodnutím ani řízení o žalobě stěžovatele proti právě uvedenému
rozhodnutí žalovaného. Je tomu tak proto, že o povinnosti uhradit přeplatek bylo (jak výše
uvedeno) rozhodnuto rozhodnutím úřadu práce ze dne 22. 10. 2015, které nabylo právní moci
18. 1. 2016. Právě toto rozhodnutí, které nabylo právní moci a vykonatelnosti,
bylo totiž dostatečným podkladem pro výkon rozhodnutí, provádění srážek či jinou formu
realizace povinnosti stěžovatele k vrácení přeplatku. Správní orgány pak nemohou libovolně
prodlužovat prekluzivní lhůtu tím, že bez opory v zákoně rozhodují opakovaně o změně způsobu
úhrady přeplatku na dávce.
[24] Z toho vyplývá, že povinnost stěžovatele vrátit přeplatek zanikla nejpozději 27. 11. 2018.
V době rozhodování žalovaného v nyní posuzované věci již tedy povinnost stěžovatele k vrácení
přeplatku zanikla a jakékoli další rozhodování o této povinnosti nepřicházelo v úvahu. Nejvyšší
správní soud proto shledal nesprávnou úvahu krajského soudu, že námitka prekluze povinnosti
vrátit přeplatek je nedůvodná, protože správní orgány nerozhodovaly o samotné povinnosti vrátit
přeplatek, nýbrž pouze o změně způsobu jeho úhrady. Poté, co povinnost vrátit přeplatek
zanikla, nelze tuto povinnost vymáhat, ani platbu přeplatku jinak inkasovat a již z tohoto důvodu
jsou tedy rozhodnutí správních orgánů nezákonná.
[25] Z tohoto důvodu již nebylo nutné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval dalšími
námitkami, které stěžovatel uplatnil, protože pro posouzení věci ani pro další postup správních
orgánů to již nemůže mít žádný význam.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[26] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti je zjevné, že stěžovatel se úspěšně
dovolal důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávného posouzení věci
krajským soudem. Jelikož již v řízení o žalobě zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů a krajský soud by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic
jiného, než tato rozhodnutí zrušit, Nejvyšší správní soud zrušil vedle prvního výroku rozsudku
krajského soudu, kterým byla žaloba stěžovatele zamítnuta, pro nezákonnost také rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [§78 odst. 4 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s. použitým přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud dále zrušil i výrok druhý napadeného rozsudku o nákladech řízení
před krajským soudem, neboť se jedná o výrok závislý na výroku prvním.
[27] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, tj. i třetí výrok týkající
se stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce stěžovatele v řízení
před krajským soudem. Ve vztahu k tomuto výroku však stěžovatel neuplatnil relevantní důvody,
kterými by zpochybňoval jeho zákonnost, nejedná se o výrok závislý na výroku ve věci samé
a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu k tomuto výroku ani žádné vady, k nimž by musel
přihlížet z úřední povinnosti. Proto kasační stížnost v rozsahu napadajícím tento výrok zamítl.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný a stěžovateli dle obsahu
spisů žádné uplatnitelné náklady v řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud zároveň
rozhodl i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení
před krajským soudem (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.), a to ze stejných důvodů jako u řízení
o kasační stížnosti.
[29] V řízení před krajským soudem byl v souladu s §35 odst. 10 s. ř. s. ustanoven stěžovateli
usnesením ze dne 26. 4. 2019, č. j. Na 4/2019 – 30, advokát, jehož odměnu nese stát a který
zastupoval stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele za řízení o kasační stížnosti
odměnu za podání kasační stížnosti a návrh na přiznání odkladného účinku [§11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu]. Celkem se tedy jedná o dva úkony právní služby, za něž je třeba přiznat
odměnu ve výši 1.000 Kč [§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu] v případě sepsání
kasační stížnosti a 500 Kč v případě návrhu na přiznání odkladného účinku [podle povahy věci
je nejbližší úkon dle §11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu], tj. celkem 1.500 Kč. Vedle toho
má zástupce stěžovatele též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 600 Kč. Zástupce stěžovatele je plátcem DPH,
proto se náklady ve výši 2.100 Kč zvyšují o tuto daň v sazbě 21 % na celkem 2.541 Kč. Celkem
tak má zástupce stěžovatele právo na odměnu a náhradu hotových výdajů za řízení o kasační
stížnosti ve výši 2.541 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu, neboť náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
[30] O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě rozhodl
krajský soud třetím výrokem napadeného rozsudku, který zůstává nedotčen (srov. bod 27
tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu