ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.252.2020:19
sp. zn. 4 As 252/2020 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. Š., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 3. 2019, č. j. 094532/2018/KUSK/HRO, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2020, č. j. 44 A 32/2019 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Poděbrady (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 0040568/DOPP/2018/PNo, byl žalobce uznán vinným z nedbalostního
spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto přestupku
se měl žalobce dopustit tím, že „dne 2. 11. 2017 v 16:20 hodin v obci Poděbrady, Př. Lhota, ulice
Kovanická, silnice I/38 směr Kolín, při řízení vozidla registrační značky X, provozovatele M. M. ... překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod., když automatizovaným technickým prostředkem
používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, a to silničním
rychloměrem typ SYDO Traffic Velocity, v.č. GEMVEL0024, byla na pozemní komunikaci v obci naměřena
rychlost 66 km/hod., která po odečtení maximální přípustné odchylky měřícího zařízení ve prospěch řidiče (-3
km/hod.) činila 63 km/hod., a tak překročil nejvyšší dovolenou rychlost na pozemní komunikaci v obci (50
km/hod.) maximálně o 13 km/hod., čímž porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.“ Za
tento přestupek správní orgán prvního stupně podle §35 písm. b) a §46 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
odpovědnosti za přestupky“), a §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložil žalobci
pokutu ve výši 1.500 Kč a podle §95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a příslušného
ustanovení prováděcí vyhlášky mu dále uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 11. 3. 2019, č. j. 094532/2018/KUSK/HRO, podle
§90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný nejprve shrnul obsah spisové dokumentace.
Uvedl, že správní orgán prvního stupně na základě oznámení Městské policie Poděbrady
o podezření ze spáchání přestupku vyzval v souladu s ustanovením §125h odst. 1 zákona
o silničním provozu k uhrazení určené částky provozovatele vozidla M. M., který na základě
poučení sdělil, že dne 2. 11. 2017 půjčil vozidlo žalobci. Ten na výzvu správního orgánu prvního
stupně uvedl, že v uvedenou dobu vozidlo řídil a dále v této věci chce využít svého práva odepřít
výpověď. Jelikož správní orgán prvního stupně považoval skutková zjištění za dostatečná, vydal
příkaz, kterým uznal žalobce vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst.
1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, jehož se dopustil z nedbalosti. Po zrušení příkazu,
k němuž došlo v důsledku odporu proti němu podanému, správní orgán prvního stupně
pokračoval v řízení a předvolal žalobce prostřednictvím zmocněnce k nařízenému ústnímu
jednání na den 20. 6. 2018 v 11:00 hodin. Ačkoliv bylo předvolání řádně doručeno, tak se žalobce
ani jeho zmocněnec k jednání nedostavili. Proto jej správní orgán prvního stupně konal bez
přítomnosti těchto osob a následně vydal dne 27. 6. 2018 rozhodnutí, jímž žalobce shledal
vinným ze spáchání uvedeného přestupku.
[4] Dále žalovaný konstatoval, že proti tomuto rozhodnutí podal žalobce blanketní odvolání,
které ani na výzvu nedoplnil. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které
mu předcházelo, žalovaný dospěl k závěru, že spáchání uvedeného přestupku žalobce
bylo spolehlivě a nepochybně prokázáno důkazy zajištěnými městskou policií a provedenými
správním orgánem prvního stupně, které lze považovat za dostatečné a přesvědčivé. Řízení
před správním orgánem prvního stupně bylo vedeno v souladu s principem spravedlivého
procesu a nebylo zjištěno, že by v něm byl žalobce jakkoli zkrácen na svých právech. Žalovaný
tedy uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je správné a bylo vydáno plně
v souladu s právními předpisy.
[5] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2020, č. j. 44 A 32/2019 - 22, rozhodnutí
o odvolání i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[6] V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že obsah písemnosti, kterou žalobce
doručil správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 1. 2018 a jejíž vady zhojil podáním
ze dne 25. 4. 2018, je nutné považovat za podání vysvětlení ve smyslu §137 odst. 1 správního
řádu. Z něho správní orgán prvního stupně zcela logicky dovodil, že to byl patrně právě
žalobce, kdo v době spáchání protiprávního jednání užíval vozidlo, a proto s ním správně
zahájil řízení o přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním
provozu. V této souvislosti krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34.
[7] Podle krajského soudu však uvedená písemnost představující záznam o podání vysvětlení
nemohla být v následném řízení o přestupku použita jako důkaz, jak vyplývá z ustanovení §137
odst. 4 správního řádu i z judikatury Nejvyššího správního soudu představované již zmíněným
rozsudkem sp. zn. 1 As 406/2018. Žalovaný se přitom mýlí, pokud uvádí, že v tomto judikátu
bylo rozhodnuto ve skutkově odlišné věci a jeho závěry na posuzovaný případ nedopadají.
Rozdílnost věci vedené pod sp. zn. 1 As 406/2018 totiž spočívá pouze v tom, že se provozovatel
doznal k řízení vozidla, a proto s ním bylo zahájeno řízení o přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu. Nicméně v jeho rámci se již nepodařilo ho vyslechnout
a podpořit tak zjištění plynoucí z podání vysvětlení přípustnými důkazními prostředky,
a proto podle závěru uvedeného judikátu nemohl být uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, toto přestupkové řízení mělo
být zastaveno a následně zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla podle §125f
téhož zákona. Není tedy podstatné, zda řízení o přestupku řidiče bylo vedeno s provozovatelem
vozidla či s jinou osobou. Klíčové je naopak to, že v uvedené věci i v nyní posuzovaném případě
správní orgány nedisponovaly žádným přípustným důkazem o tom, jaká osoba řídila vozidlo,
a zároveň se dopustily nezákonnosti, když vysvětlení učiněné před zahájením řízení o přestupku
za takový důkaz považovaly.
[8] Krajský soud proto přisvědčil žalobci, že neměl-li správní orgán prvního stupně k dispozici
žádný jiný důkaz o řízení vozidla obviněným v rozhodné době a ten byl posléze v průběhu řízení
o přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu zcela nečinný,
muselo být toto řízení pro nedostatek důkazů zastaveno a následně měl být projednán přestupek
provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 téhož zákona.
[9] Jelikož v dané věci správní orgány dostatečným způsobem neprokázaly, že se předmětného
protiprávního jednání dopustil právě žalobce, nezabýval se již krajský soud z důvodu zcela zjevné
nadbytečnosti dalšími žalobními body.
[10] Podle závěru krajského soudu tedy bylo řízení před správními orgány obou stupňů zatíženo
vadou, a proto musela být jejich rozhodnutí zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
V něm již však správní orgán prvního stupně nebude moci vést řízení o přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu a rovněž tak nebude moci ani zahájit řízení
o přestupku provozovatele vozidla postupem podle §125f odst. 5 písm. b) téhož zákona,
neboť odpovědnost za tento přestupek již zanikla uplynutím roční promlčecí doby, jak vyplývá
z ustanovení §29 písm. a), §30 písm. b) a §31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost z důvodů jeho nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, které jsou uvedeny v §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[12] K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku stěžovatel konkrétně namítl,
že se krajský soud nevypořádal s jeho argumentací, podle které podání žalobce učiněné
po marném uplynutí lhůty k podání vysvětlení již nebylo možné považovat za vysvětlení,
nýbrž za listinu, kterou lze použít jako důkazu.
[13] Krajský soud též neodůvodnil, proč musí správní orgány opakovaně požadovat a vymáhat
vysvětlení ke zjištění údajů o osobě již důvodně podezřelé ze spáchání přestupku.
[14] Rovněž tak se krajský soud nezabýval skutkovým stavem věci a své závěry o nezákonnosti
postupu správních orgánů neodůvodnil. Přitom v posuzované věci byla opatřena fotografie
z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, provozovatel vozidla označil osobu, které
v rozhodné době svěřil svůj automobil, ta se písemně přiznala ke spáchání přestupku a následně
s ní bylo zahájeno přestupkové řízení.
[15] Dále se krajský soud nevypořádal se skutečností, že pokud by bylo možné zahájit řízení
o přestupku pouze s osobou usvědčenou přímými důkazy, došlo by k relativizaci liberačních
důvodů u přestupku provozovatele vozidla, který má právo zbavit se odpovědnosti za dopravní
přestupek identifikací osoby řidiče, a to pod pohrůžkou sankce přestupku křivého vysvětlení.
[16] Konečně krajský soud opomněl vyslovit závazný právní názor, ve kterém by správní orgán
poučil, jaké podání nebo zjištěnou skutečnost by považoval za dostatečný přímý důkaz
pro zahájení řízení s označeným řidičem podezřelým ze spáchání přestupku, když předvedení
a pořádková pokuta by vedla pouze k nezákonnosti kvůli zákazu sebeobviňování, a i v případě
dostavení se k podání vysvětlení by jej označený řidič mohl odmítnout s odvoláním na tento
zákaz.
[17] K tvrzené nezákonnosti napadeného rozsudku stěžovatel konkrétně namítl, že přiznání
žalobce ze spáchání přestupku nebylo sdělením provozovatele motorového vozidla o totožnosti
řidiče ve smyslu §125h odst. 6 zákona o silničním provozu ani záznamem o podání vysvětlení
sepsaným správním orgánem podle správního řádu, nýbrž vědomým jednáním svéprávné osoby
s rozumem průměrného člověka. Jestliže totiž někdo dobrovolně nevyužije svého práva
na neobviňování se, pak je srozuměn s právními následky takového jednání. Písemné podání
žalobce opatřené jeho podpisem, v němž sděluje, že vozidlo v uvedenou dobu řídil a dále ve věci
chce využít svého práva a odepřít výpověď, je tedy nutné považovat za listinu, jíž bylo možné
provést důkaz. Ten přitom společně se sdělením provozovatele vozidla, který plně identifikoval
řidiče, a s fotografií z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy
věrohodně a dostatečně svědčily o naměřené rychlosti, místu a času spáchání přestupku,
jakož i o osobě jeho pachatele. Za této situace správní orgány nebyly povinny požadovat
po žalobci opakované objasnění skutečnosti, kterou již znaly. V rámci přestupkového řízení
pak měl žalobce dostatek prostoru pro svou obhajobu a k vyvrácení podezření ze spáchání
předmětného přestupku. Krajský soud tak posoudil uvedenou právní otázku i zjištěný skutkový
stav nesprávně.
[18] Dále krajský soud nevzal v úvahu, že pokud by bylo možné zahájit řízení o přestupku
pouze s osobou usvědčenou přímými důkazy, došlo by k relativizaci liberačních důvodů
u přestupku provozovatele vozidla, který má právo zbavit se odpovědnosti za dopravní přestupek
identifikací osoby řidiče, a to pod pohrůžkou sankce přestupku křivého vysvětlení. Správní orgán
přitom nemá žádný prostředek k získání vysvětlení od označené osoby, když předvedení
či uložení pořádkové pokuty za účelem provedení tohoto úkonu je soudní judikaturou opakovaně
považováno za protiústavní s poukazem na zásadu zákazu sebeobviňování. Za této situace
dochází často k zpochybňování sdělení provozovatele vozidla o osobě řidiče, která se svou
pasivitou během celého průběhu řízení o přestupku vyhýbá odpovědnosti za protiprávní jednání.
Takovému postupu však nelze přiznat právní ochranu a namísto hledání formálních nedostatků
přestupkového řízení by se mělo přihlížet ke skutkovému stavu zachycenému ve správním spise.
S ohledem na množství chodců usmrcených kvůli rychlé jízdě automobilů je totiž nutné
především působit preventivně na řidiče, kteří nerespektují nejvyšší povolenou rychlost v obci.
[19] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[20] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti označil důvody uvedené v ustanoveních §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[22] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[23] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasačními námitkami o nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Jejich důvodnost by totiž sama o sobě postačovala k zrušení rozsudku
krajského soudu bez nutnosti posouzení jeho zákonnosti. Nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných
v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[25] Takovými vadami není napadený rozsudek zatížen. V jeho odůvodnění krajský soud uvedl,
že písemné podání žalobce doručené správnímu orgánu prvního stupně dne 5. 1. 2018
a jeho doplnění ze dne 25. 4. 2018 představuje podání vysvětlení ve smyslu §137 odst. 1
správního řádu. Podle tohoto ustanovení si přitom správní orgán opatřuje nezbytná vysvětlení
za účelem prověřování poznatků, které by mohly být důvodem pro zahájení řízení z moci úřední.
Jestliže tak bylo vůči žalobci zahájeno řízení o přestupku právě na základě těchto písemností
obsahujících zmínku o tom, že v rozhodné době řídil předmětné vozidlo, je zcela zřejmé,
že se podle názoru krajského soudu muselo jednat o podání vysvětlení. Dále krajský soud
objasnil, že tento úkon nelze podle §137 odst. 4 správního řádu považovat za důkaz
v přestupkovém řízení, z čehož vyplývá, že žalobce musel uvedené tvrzení zopakovat v jeho
průběhu, aby k jeho doznání mohlo být účinně přihlédnuto při posuzování skutkového stavu
věci. Po zahájení řízení o přestupku však byl žalobce naprosto pasivní, a proto při absenci jiného
důkazu o tom, že vozidlo řídila právě tato osoba, dovodil krajský soud nezbytnost zastavení řízení
o přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu pro nedostatek
důkazů a následného projednání přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1
téhož zákona. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy seznatelné, proč krajský soud
považoval písemné doznání žalobce za podání vysvětlení, proč tato listina nemohla být použita
k usvědčení pachatele v následném přestupkovém řízení a po jeho zahájení musel být její obsah
stvrzen žalobcem, jakož i proč v důsledku následné nečinnosti obviněného vznikl stav důkazní
nouze, kvůli němuž nemohl být uznán vinným.
[26] Argumentace stěžovatele, podle níž trvání na zahájení řízení o přestupku pouze s osobou
usvědčenou přímými důkazy by vedla k relativizaci liberačních důvodů provozovatele vozidla,
nebyla uplatněna ve vyjádření k žalobě. Krajskému soudu tak nelze vytýkat, že se tímto aspektem
v napadeném rozsudku nezaobíral. Navíc uvedené tvrzení stěžovatele nemá žádný význam
pro posouzení věci, neboť v ní krajský soud nevytýkal správnímu orgánu prvního stupně zahájení
řízení o přestupku vůči žalobci na základě jeho písemného doznání, nýbrž použití této písemnosti
jako důkazu v rámci řízení o přestupku a na ní navazující skutkový závěr o protiprávním jednání
žalobce. Mimoběžná je proto i stížnostní námitka, podle níž krajský soud opomněl v závazném
právním názoru poučit správní orgán, jaké podání nebo zjištěnou skutečnost lze považovat
za dostatečný přímý důkaz pro zahájení řízení s označeným řidičem podezřelým ze spáchání
přestupku.
[27] Vzhledem k těmto skutečnostem je možné učinit závěr, že odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu obsahuje rozhodné důvody pro v něm učiněné závěry. Napadený rozsudek
je tedy přezkoumatelný a důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
nebyl naplněn.
[28] Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat kasačními námitkami o nezákonnosti rozsudku
krajského soudu.
[29] Podle §137 odst. 1 věty první správního řádu k prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních
zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení.
Podle §137 odst. 3 správního řádu o podání vysvětlení se pořizuje záznam, který obsahuje údaje umožňující
identifikaci osoby, která skutečnost sděluje, uvedené v §18 odst. 2, vylíčení předmětných skutečností, datum,
jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podle §137 odst. 4 správního
řádu záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek.
[30] V posuzované věci provozovatel vozidla sdělil správnímu orgánu prvního stupně, že vozidlo
řídil v době přestupku žalobce. Tomu proto bylo podle §137 odst. 1 správního řádu zasláno
předvolání k podání vysvětlení ze dne 30. 11. 2017, č. j. 0068984/DZD/2017/PNo. K tomuto
úkonu se však žalobce bez omluvy nedostavil a namísto toho zaslal nepodepsanou písemnost,
ve které uvedl, že vozidlo v uvedenou dobu řídil on a dále v této věci chce využít svého práva
a odepřít výpověď. Uvedené prohlášení obdržel správní orgán prvního stupně dne 8. 1. 2018,
v němž se měl žalobce podle obsahu předvolání dostavit k podání vysvětlení. Dne 25. 4. 2018
pak bylo správnímu orgánu prvního stupně k jeho výzvě doručeno již vlastnoručně podepsané
prohlášení žalobce se stejným obsahem.
[31] Uvedené skutečnosti zjištěné z obsahu správního spisu tedy nepochybně svědčí o tom,
že prohlášení žalobce o spáchání dopravního přestupku bylo učiněno v reakci na výzvu správního
orgánu prvního stupně k podání vysvětlení. K němu se totiž žalobce bez omluvy nedostavil
a namísto toho odeslal k poštovní přepravě písemné doznání, které bylo správnímu orgánu
prvního stupně doručeno v den, na který byl k podání vysvětlení předvolán. Proto je nutné
ve shodě s krajským soudem považovat obsah zmíněné písemnosti za podání vysvětlení
ve smyslu §137 správního řádu, byť o něm nebyl pořízen záznam. Navíc písemná prohlášení
žalobce doručená správnímu orgánu prvního stupně ve dnech 5. 1. 2018 a 25. 4. 2018
byla sepsána před zahájením řízení o přestupku a sloužila jako podklad pro vydání příkazu
ze dne 3. 5. 2018, č. j. 0027751/DOPP/2018/PNo, který byl v posuzované věci prvním úkonem
v řízení, jak vyplývá ze znění §150 odst. 1 věty druhé správního řádu.
[32] Písemné prohlášení žalobce o spáchání přestupku učiněné v rámci podání vysvětlení
bylo dostatečným podkladem pro vedení přestupkového řízení zahájeného z moci úřední vůči
žalobci, neboť o něm zprvu neměl správní orgán prvního stupně důvod pochybovat. Podání
vysvětlení žalobcem však s přihlédnutím k ustanovení §137 odst. 1 věty první a odst. 4 správního
řádu nebylo možné použít jako důkazního prostředku, a proto v rámci řízení o přestupku
již z něho nebylo možné vycházet. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího
správního soudu představované kupříkladu rozsudky ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34,
a ze dne 10. 2. 2016, č. j. 1 As 204/2015 - 33. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele,
že písemné doznání žalobce učiněné před zahájením přestupkového řízení bylo možné považovat
za listinný důkaz, na jehož základě bylo prokázáno, že v rozhodné době řídila motorové vozidlo
právě tato osoba. V této souvislosti lze rovněž odkázat na citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 As 406/2018, v němž se uvádí, že „byť je přestupkové řízení podstatně méně
formalizovaným procesem než řízení trestní a zcela jistě v něm nelze uplatnit všechna pravidla vyplývající
z trestního řádu, pro posouzení uvedené otázky lze připustit podpůrnou argumentaci §2 odst. 5 trestního řádu. ...
Ani v přestupkovém řízení tak nelze zjištění o totožnosti pachatele přestupku založit pouze na doznání určité
osoby učiněném před zahájením přestupkového řízení.“
[33] Důkazně použitelné nebylo v dané věci ani sdělení totožnosti řidiče učiněné provozovatelem
vozidla dne 10. 11. 2017, neboť se podle §125h odst. 6 věty druhé zákona o silničním provozu
považovalo také jen za podání vysvětlení. To ostatně bylo učiněno rovněž ve formě písemného
prohlášení, a nikoli záznamu sepsaného podle §137 odst. 3 správního řádu. Na základě oznámení
městské policie o podezření ze spáchání přestupku a k němu přiložených fotografií
z automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bylo možné spolehlivě zjistit pouze
překročení nejvyšší dovolené rychlosti na pozemní komunikaci v obci, jakož i místo a dobu
tohoto protiprávního jednání, nikoliv však osobu jeho pachatele. Proto za situace, kdy žalobce
byl po zahájení přestupkového řízení naprosto nečinný a nepodařilo se ho vyslechnout při ústním
jednání, neexistoval žádný použitelný důkaz o tom, že spáchal přestupek podle §125c odst. 1
písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Krajský soud tedy nepochybil, když učinil závěr
o důkazní nouzi vedoucí k nutnosti zastavení řízení o přestupku vůči žalobci a projednání
přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.
[34] Na tomto závěru nemůže nic změnit ani další argumentace stěžovatele. S ním je sice možné
souhlasit, že pasivita osoby označené za řidiče v průběhu řízení o přestupku má častokrát
za následek nemožnost jejího postihu, což je v rozporu se zájmy provozovatele vozidla
i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Nicméně uvedený stav je způsoben
především povahou řízení o dopravním přestupku projednávaného po provedení automatického
měření rychlosti používaného bez obsluhy, které většinou neumožňuje spolehlivě identifikovat
osobu řidiče, a proto musí být přestupkové řízení mnohdy vedeno vůči provozovateli vozidla.
Nicméně možnost postihu protiprávního jednání alespoň v řízení o přestupku podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu je s ohledem na objektivní odpovědnost provozovatele
vozidla za dodržování pravidel silničního provozu při užívání automobilu, jenž je na něho
zapsaný v registru silničních vozidel, adekvátním a zároveň i dostatečným represivním
a preventivním opatřením. Proto není žádný důvod po zjištění o spáchání dopravního přestupku
usvědčovat domnělého řidiče vozidla za pomoci jeho doznání učiněného před zahájením
přestupkového řízení, z něhož podle platné právní úpravy není možné při rozhodování o jejich
vině či nevině vycházet. Takový postup by ostatně byl protiústavní, neboť by odporoval
procesním zásadám obsaženým ve všech typech řízení o veřejnoprávních deliktech.
[35] Krajský soud tedy posoudil uvedenou právní otázku i na ní navazující skutkový stav věci
zjištěný v přestupkovém řízení správně, a proto nebyl naplněn ani důvod kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť v něm stěžovatel neměl úspěch a žalobci nevznikly
žádné náklady s ohledem na skutečnost, že jeho zástupce neučinil ani jeden úkon právní služby,
za něhož by mu náležela odměna a náhrada hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. února 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu