ECLI:CZ:NSS:2021:4.AS.276.2020:65
sp. zn. 4 As 276/2020 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: PhDr. J. T.,
zast. opatrovnicí JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou, se sídlem Freyova 82/27, Praha 9,
proti žalovanému: Úřad městské části Praha 3, se sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: MUDr. D. U., zast. JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou,
Ph.D., advokátkou, se sídlem Lazarská 13/8, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 11. 11. 2013, č. j. OV/2382/13/Kir, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 6 A 17/2014 - 147,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené opatrovnici žalobce advokátce JUDr. Kláře Mottlové se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude opatrovnici žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady opatrovnictví
žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 11. 2013, č. j. OV/2382/13/Kir, podle §127 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), udělil osobě
zúčastněné na řízení souhlas se změnou v užívání části stavby, tj. nebytové jednotky č. X,
fyzioterapeutického centra M. na nestátní zdravotnické zařízení - stomatologickou ordinaci ve
druhém nadzemním podlaží bytového domu č. p. X, ul. P. P. č. X, P. 3, parc. č. X, k. ú. Ž. (dále
jen „bytový dům“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020,
č. j. 6 A 17/2014 - 147, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.),
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o žalobě (výrok. II.)
a ustanovené opatrovnici žalobce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za jeho zastupování
v žalobním řízení (výrok III.).
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení k oznámení
změny v užívání jednotky nepřiložila souhlas ostatních vlastníků jednotek v bytovém domě,
jak vyplývá z čl. VII bodu 14 stanov Společenství vlastníků jednotek domu pod P. X, P. 3 (dále
jen „SVJ“). Osobou zúčastněnou na řízení předložené usnesení SVJ ze dne 27. 11. 2018 (správně
2014), kterým byla schválena „změna stanov dle NOZ“ a „změna zaměření užívání nebytového
prostoru X z fyzioterapie na stomatologii“, totiž bylo následně zneplatněno usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 Cmo 352/2018 - 62.
[4] Městský soud dále uvedl, že §127 odst. 1 až 3 stavebního zákona upravuje proces povolování
změny v užívání stavby. Dále stanoví, kdo je oprávněn o takovou změnu žádat, co je obsahem
oznámení a jaké podklady musí být k němu připojeny. Uvedené ustanovení upravuje také další
postup stavebního úřadu a podmínky pro povolení změny v užívání stavby. Ustanovení §127
odst. 4 stavebního zákona pak ukládá stavebnímu úřadu, aby ve vztahu k předpokládaným
změnám, jež mají mít „širší“ důsledky, zahájil správní řízení. Jinými slovy, podle městského
soudu je postup podle §127 odst. 1 až 3 stavebního zákona na místě pouze tehdy, jde-li o
„bezkonfliktní případ“. Proto je nezbytné, aby k oznámení o změně v užívání stavby
byl v takovém případě přiložen souhlas ostatních vlastníků jednotek. V posuzovaném případě
však osoba zúčastněná na řízení nepředložila rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, v němž
by byl s předpokládanou změnou účelu užívání vysloven souhlas. Žalovaný tak postupoval
nesprávně, pokud v takové situaci vydal napadené rozhodnutí, aniž by postupoval podle §127
odst. 4 stavebního zákona.
[5] Podle městského soudu se současně předpokládaná změna v účelu užívání jednotky osoby
zúčastněné na řízení dotýkala též společných částí bytového domu, a proto bylo potřeba předložit
kromě dokladu o vlastnickém právu k nebytové jednotce také souhlas shromáždění vlastníků
jednotek. Předložení usnesení SVJ ze dne 27. 11. 2018 (správně 2014) však nemohlo zhojit výše
popsanou vadu rozhodnutí žalovaného, jelikož bylo v následném soudním přezkumu
zneplatněno. Městský soud přitom v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 6 Cmo 352/2018 - 62, a doplnil,
že v posuzovaném případě není rozhodná ani skutečnost, že nebytová jednotka osoby zúčastněné
na řízení a žalobce spolu nesousedí.
[6] Městský soud následně zdůraznil, že požadavek na předložení souhlasu všech vlastníků
jednotek v předmětném bytovém domě vyplývá z §11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb.,
kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy
k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“),
jenž je ke stavebnímu zákonu speciálním zákonem. Předmětné ustanovení přitom nerozlišuje,
o jakou změnu v užívání stavby se jedná, nebo zdali je takový souhlas jinak účelný a potřebný.
Na uvedeném pak nemohla podle městského soudu ničeho změnit ani námitka osoby
zúčastněné na řízení, že v posuzovaném případě se nejednalo o natolik významnou změnu,
že by k ní bylo potřeba opatřit souhlas stavebního úřadu. Městský soud současně doplnil,
že s tímto názorem nesouhlasí, jelikož jsou zde patrné určité rozdíly mezi užíváním jednotky
jako fyzioterapeutické a stomatologické ordinace, proto byl souhlas stavebního úřadu potřeba.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala osoba zúčastněná na řízení (dále
jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v ustanoveních §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že §11 zákona o vlastnictví bytů upravuje rozhodování
společenství vlastníků prostřednictvím jeho vrcholného orgánu, tj. shromáždění vlastníků
jednotek. Tomuto orgánu jsou podle §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů svěřeny kompetence
týkající se provozu a oprav společných částí domu, nikoli však kompetence ve vztahu
ke konkrétním jednotkám jejich vlastníků. Podle stěžovatele tak městský soud za použití pouze
gramatického výkladu dospěl k závěru, že ačkoli v případě stavebních úprav a oprav společných
částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů
na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek,
v případě změny užívání jednotky je však potřeba souhlasu všech vlastníků jednotek.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 886/2013. Městský soud se však s těmito názory stěžovatele v odůvodnění
rozsudku nevypořádal a nevymezil se ani proti stěžovatelem odkazované judikatuře. Stěžovatel
uzavřel, že souhlas všech vlastníků jednotek je potřeba pouze tehdy, pokud se změna užívání
či stavby týká společných částí domu, jejichž správu má společenství vlastníků na starosti.
Tutéž skutečnost pak podle stěžovatele reflektují také stanovy SVJ.
[9] Stěžovatel dále namítl, že mezi stavebním zákonem a zákonem o vlastnictví bytů neplatí vztah
obecného a speciálního zákona. Stavební zákon totiž komplexně upravuje okruh podkladů
pro vydání kolaudačního souhlasu, zatímco zákon o vlastnictví bytů upravuje pouze zvláštní
způsob vytváření vůle spoluvlastníků společných částí domu. Podle stěžovatele současně
v případě, kdy společné části domu nejsou předpokládanou změnou účelu užívání jednotky
dotčeny, posuzuje stavební úřad případné dotčení práv ostatních vlastníků jednotek podle
stavebního zákona. V posuzovaném případě ale práva žalobce nemohla být nijak dotčena,
protože jeho bytová jednotka se nachází v 7. patře bytového domu, zatímco nebytová jednotka
stěžovatele ve 2. patře bytového domu.
[10] Podle stěžovatele tak pro posouzení potřebnosti souhlasu žalobce se změnou užívání
nebytové jednotky stěžovatele je rozhodné, zda se navrhovaná změna týká také společných částí
bytového domu. Městský soud přitom nejprve konstatoval, že s navrhovanou změnou nejsou
spojeny žádné stavební úpravy, z čehož logicky vyplývá, že se nedotýká ani společných částí
domu, následně však uvedl, že změna užívání jednotky se dotýká též společných částí
předmětného domu. Rozsudek městského soudu je tak podle stěžovatele nepřezkoumatelný.
[11] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve ztotožnil se závěry městského soudu,
jež byly řádně odůvodněny. Dále konstatoval, že v době rozhodování žalovaného byl podle §11
odst. 5 zákona o vlastnictví bytů pro vydání souhlasu se změnou užívání nebytové jednotky
stěžovatele potřebný souhlas všech členů SVJ. Podle žalobce předmětné ustanovení upravuje
způsob vytváření společné vůle vlastníků jednotek domu v určitých předpokládaných případech.
Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013,
je tak nepřípadný, jelikož v tehdy posuzované věci šlo pouze o stavební úpravy uvnitř jednotky.
Žalobce dále zdůraznil, že změna užívání nebytové jednotky stěžovatele se dotýká také
společných částí domu, jako jsou například chodby, po nichž se mělo pohybovat větší množství
osob, tedy klientů estetické stomatologie. Žalobce uzavřel, že pokud §127 stavebního zákona
ukládá stavebníkovi předložit souhlas vlastníka stavby, nelze v případě bytového domu
ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek pominout §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, který tento
souhlas přímo zakotvuje. S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhl zamítnutí kasační
stížnosti. Závěrem žalobce namítl, že městský soud výrokem II. napadeného rozsudku nepřiznal
žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení, přičemž konstatoval, že ačkoli byl žalobce ve věci
úspěšný, nevznikly mu žádné náklady. Městský soud však opomněl zaplacený soudní poplatek
za podanou žalobu ve výši 2.000 Kč. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
výrok II. napadeného rozsudku a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti odkázal na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle něhož kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a písm. d) téhož ustanovení, podle něhož
kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[16] V posuzovaném případě je sporná právní otázka, zdali byl stěžovatel za účelem udělení
souhlasu se změnou účelu užívání jeho nebytové jednotky postupem podle §127 odst. 1
stavebního zákona povinen předložit souhlas všech vlastníků jednotek podle §11 odst. 5 zákona
o vlastnictví bytů.
[17] Podle §127 odst. 1 stavebního zákona změnu v užívání stavby, která není podmíněna změnou
dokončené stavby, oznamuje stavebnímu úřadu osoba, která má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo
změnit užívání stavby. Oznámení obsahuje popis a odůvodnění zamýšlené změny, její rozsah a důsledky.
K oznámení se připojí doklad o vlastnickém právu ke stavbě, nelze-li vlastnické právo ověřit v katastru
nemovitostí dálkovým přístupem, popřípadě souhlas vlastníka stavby se změnou v užívání, a v případě změny
v užívání stavby spočívající v prodloužení doby trvání dočasné stavby nebo změny dočasné stavby na stavbu trvalou
se připojí též souhlas vlastníka pozemku, na kterém je stavba umístěna, dokumentace s vyznačením stávajícího
a nového způsobu užívání jednotlivých místností a prostorů, stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické
infrastruktury, na kterou je stavba napojena, pokud to změna v užívání stavby vyžaduje, a závazná stanoviska,
popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními právními předpisy nebo tímto zákonem.
[18] Podle odstavce druhého téhož ustanovení je-li oznámení úplné a oznámená změna v účelu užívání
splňuje podmínky podle §126 odst. 3, nedotýká se práv třetích osob, nejde o záměr, pro který je vyžadováno
závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí, nevyžaduje podrobnější posouzení
účinků na okolí, nevyžaduje zkušební provoz nebo není třeba stanovit podmínky pro užívání nebo podmínky
k zajištění ochrany veřejných zájmů, stavební úřad vydá souhlas se změnou v užívání stavby do 30 dnů ode dne
podání oznámení.
[19] Podle §11 odst. 5 věty první zákona o vlastnictví bytů k přijetí usnesení o změně účelu užívání
stavby a o změně stavby je zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek.
[20] Stěžovatel nejprve namítl, že shromáždění vlastníků jednotek jako vrcholný orgán
společenství vlastníků jednotek nemá žádné kompetence ve vztahu k vnitřním úpravám jednotek.
Shromáždění totiž může rozhodovat pouze o společných částech domu, k jejichž správě právě
společenství vlastníků jednotek slouží. Podle stěžovatele je tak požadavek předložení souhlasu
všech vlastníků jednotek se změnou užívání jeho nebytové jednotky nelogický. V této souvislosti
stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013,
s jehož závěry se však městský soud nijak nevypořádal, což současně neučinil ani ve vztahu
k ostatním jeho závěrům, jeho rozhodnutí je tak údajně nepřezkoumatelné.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačila k jeho zrušení. Již v rozsudku
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, Nejvyšší správní soud akcentoval, že „není-li z
odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s
takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její
nesprávnost spočívá.“ V obdobném duchu se nese i navazující judikatura, která zásadně pohlíží na
nevypořádání žalobních námitek jako na důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu (srov.
kupříkladu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 78, či
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 Afs 113/2009 - 69). Bohatá rozhodovací činnost se váže též k otázce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu jeho nesrozumitelnosti (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j.
7 As 28/2008 - 75, či ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 - 132).
[22] V nyní posuzované věci nicméně Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným neshledal. Z odůvodnění rozsudku je seznatelné, jakými úvahami
se při rozhodování věci řídil a k jakým závěrům po posouzení všech relevantních skutečností
případu dospěl. Městský soud současně vypořádal všechny námitky žalobce a své závěry
dostatečně odůvodnil. V posuzovaném případě nelze přitom ponechat bez povšimnutí,
že se městský soud zabýval primárně žalobními námitkami.
[23] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013, je nepřípadný. V uvedeném případě se totiž jednalo
o stavební úpravy jednotky, jejichž rozsáhlost i případné dopady do práv ostatních vlastníků
jednotek a společných částí domu bylo potřeba posoudit ve vztahu k souhlasu ostatních vlastníků
jednotek s takovými úpravami podle §11 odst. 5 věty druhé zákona o vlastnictví bytů.
V nyní posuzovaném případě se však jedná o změnu účelu užívání jednotky bez jakýchkoli
stavebních úprav a tedy aplikaci věty první zmíněného ustanovení.
[24] Před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravoval právní postavení
společenství vlastníků jednotek zákon o vlastnictví bytů. Ten v §9 odst. 1 mimo jiné stanovil,
že společenství vlastníků jednotek jako právnická osoba je způsobilá vykonávat práva a zavazovat
se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen "správa domu"),
popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu,
které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. V již zmiňovaném §11 odst. 5 téhož zákona
je pak stanoveno, že k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby (či její části, viz §2
odst. 4 stavebního zákona) je potřeba souhlasu všech vlastníků jednotek. Jinými slovy, zákon
o vlastnictví bytů v předmětném ustanovení zakotvil zvláštní předpoklad pro přijetí usnesení
shromáždění vlastníků jednotek o změně účelu užívání stavby či její části.
[25] Nejvyšší správní soud se současně již v rozsudku ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 109/2012 - 23,
zabýval žádostí vlastnice bytové jednotky, která zamýšlela změnit účel užívání této jednotky
k provozování masáží, přičemž dospěl k závěru, že byla povinna předložit souhlas ostatních
vlastníků jednotek podle §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Dále z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, je zřejmé, že „souhlas spoluvlastníků se změnou
účelu užívání jednotky podle §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů se uděluje hlasováním ve shromáždění
a že projevená vůle vlastníků jednotek je zároveň vůlí společenství vlastníků.“ K obdobnému závěru dospěl
i Ústavní soud již v nálezu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 646/2004. Stejně tak odborná
komentářová literatura uvádí, že v případě celkové změny účelu užívání jednotky zákon
o vlastnictví bytů podle §11 odst. 5 vyžaduje rozhodnutí (či souhlas) stavebního úřadu a souhlas
všech vlastníků jednotek v domě (NOVOTNÝ, M., FIALA, J., HORÁK, T., OEHM, J.,
HOLEJŠOVSKÝ, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. 2011. Praha: C. H. Beck).
[26] Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že za účelem přijetí usnesení shromáždění
společenství vlastníků jednotek o změně účelu užívání jednotky stěžovatele je potřeba souhlas
všech vlastníků jednotek bytového domu. Uvedené závěry současně vyvrací námitku stěžovatele,
že shromáždění vlastníků jednotek má pravomoc rozhodovat pouze o záležitostech souvisejících
se společnými částmi domu. Nejvyšší správní soud proto výše uvedeným námitkám stěžovatele
nepřisvědčil.
[27] Nejvyšší správní soud nepřitakal ani námitce stěžovatele, že zákon o vlastnictví bytů
není speciálním zákonem ke stavebnímu zákonu. Vzhledem k výše uvedeným závěrům je totiž
zřejmé, že v případě, kdy stěžovatel zamýšlel změnu účelu užívání jeho nebytové jednotky,
bylo potřeba, aby s touto změnu souhlasili všichni vlastníci jednotek v předmětném bytovém
domě.
[28] Stěžovatel dále namítl, že pokud se předpokládaná změna účelu užívání jednotky nedotýkala
práv ostatních vlastníků jednotek ani nijak nezasahovala do společných částí bytového domu,
nebyla na místě aplikace §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, nýbrž postup výlučně podle
stavebního zákona. Podle stěžovatele současně vzhledem k vzájemné vzdálenosti mezi jeho
nebytovou jednotkou a bytovou jednotkou žalobce nemohlo dojít k žádnému zásahu do práv
žalobce. Navržená změna účelu užívání jednotky se navíc nedotýkala společných částí domu,
neprovázely ji ani žádné stavební úpravy, což městský soud nejprve správně uvedl, avšak následně
dospěl k závěru, že se tato změna dotýká společných částí domu.
[29] Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že stěžovatelem odkazovanou podmínku
dotčení práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu zákon o vlastnictví bytů
ve znění §11 odst. 5 ani v žádném jiném ustanovení neakcentuje. Pouze z věty druhé §11 odst. 5
zákona o vlastnictví bytů je patrné, že v případě stavebních úprav prováděných v určité jednotce
je zásadní, zdali tyto stavební úpravy nemění vnitřní uspořádání domu ani velikost
spoluvlastnických podílů na společných částech domu. Jinými slovy, v případě, kdy tyto stavební
úpravy probíhají výlučně uvnitř konkrétní jednotky v domě, přičemž nijak nezasahují do nosných
konstrukcí stavby, nemění vzhled domu či neohrožují bezpečnost stavby či životní prostředí,
souhlas vlastníků jednotek podle §11 odst. 5 věty druhé zákona o vlastnictví bytů není potřeba
(viz NOVOTNÝ, M., FIALA, J., HORÁK, T., OEHM, J., HOLEJŠOVSKÝ, J. Zákon
o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání. 2011. Praha: C. H. Beck). Z věty první předmětného
ustanovení však žádná podobná podmínka či potřeba posoudit povahu změny účelu užívání
jednotky nevyplývá.
[30] V posuzovaném případě tak bylo nerozhodné, zdali se stěžovatelem zamýšlená změna účelu
užívání jeho nebytové jednotky z fyzioterapeutického zařízení na stomatologickou ordinaci
dotýkala práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem bytového domu. Naopak z dikce
věty první §11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů vyplývá určitý automatický předpoklad dotčení
práv ostatních vlastníků k jejich jednotkám. K přijetí usnesení o změně účelu užívání jednotky
je tak potřeba, aby se k takové změně ostatní vlastníci souhlasně vyjádřili, a to v zájmu
nerušeného výkonu jejich vlastnických práv k jednotkám. Uvedenému neodporuje ani závěr
městského soudu, že ačkoli nebyla stěžovatelem zamýšlená změna účelu užívání jeho jednotky
provázena stavebními pracemi, mohla být touto změnou určitým způsobem dotčena či zasažena
práva ostatních vlastníků jednotek. Nachází-li se totiž v bytovém domě stomatologická ordinace,
je zřejmé, že její pacienti využívají minimálně společné části domu k příchodu a odchodu,
v této ordinaci pak může docházet k manipulaci s určitými nebezpečnými látkami či rentgenovým
zářením. S těmito skutečnostmi pak musí být všichni vlastníci jednotek seznámeni a případně
srozuměni v zájmu zachování nerušeného výkonu jejich práv nejen ke společným částem domu,
nýbrž také k jejich bytovým či nebytovým jednotkám.
[31] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud správně posoudil výše uvedenou
spornou právní otázku, přičemž své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil. Důvody kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
[32] K návrhu žalobce na zrušení výroku II. rozsudku městského soudu, kterým žádnému
z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o žalobě, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle
§109 odst. 3 s. ř. s. je vázán rozsahem kasační stížnosti, není-li na napadeném výroku závislý
výrok, proti němuž nebylo brojeno, nebo není-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Podle
odstavce čtvrtého téhož ustanovení je dále vázán důvody kasační stížnosti, nebylo-li řízení
před soudem zmatečné, nebo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo nebylo-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či nicotné. V posuzovaném
případě sice stěžovatel napadl rozsudek městského soudu v rozsahu jeho výroků I. až III.,
ve vztahu k výroku II. však ničeho konkrétního nenamítal ani tak nemohl činit, neboť tento
výrok nezasahoval do jeho právní sféry. Jím použitá argumentace tak spočívala pouze v polemice
se závěry městského soudu a tedy samotného merita věci, k němuž se vztahoval výrok I.
napadeného rozsudku městského soudu. Současně se nejedná o jednu z výjimek vyjmenovaných
v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti. Návrhu žalobce tak Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět i přes zjevnou správnost
jeho argumentace.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, přičemž žádné
náklady nevznikly ani žalobci.
[34] Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 6 A 17/2014 - 80, byla žalobci
ustanovena opatrovnicí JUDr. Klára Mottlová, advokátka. Opatrovnici, která byla žalobci
ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí
stát (§140 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 a §120 s. ř. s.). Odměna
za opatrovnictví advokátem za řízení o kasační stížnosti byla určena podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za jeden úkon právní služby
poskytnutý žalobci v řízení o kasační stížnosti (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši
3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu
za jeden úkon právní služby 300 Kč. Opatrovnice žalobce je plátkyní daně z přidané hodnoty,
a proto součást nákladů tvoří rovněž tato daň ve výši 714 Kč, tj. 21 % z částky 3.400 Kč (§57
odst. 2 s. ř. s.). Odměna a náhrada hotových výdajů za opatrovnictví žalobce v řízení o kasační
stížnosti v celkové výši 4.114 Kč bude ustanovené opatrovnici vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu