ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.93.2019:54
sp. zn. 4 Azs 93/2019 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: T. U. V., zast. Mgr. Gabrielou
Kopuletou, advokátkou, se sídlem Havlíčkova 11, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2018, č. j.
OAM-682/ZA-ZA11-HA10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 42 Az 3/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 5.250 Kč.
Tato částka bude zástupkyni žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) shledal podle
§10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), nepřípustnou
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 8. 2017 a řízení o udělení mezinárodní
ochrany podle §25 písm. i) téhož zákona zastavil.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“). Ten výrokem I. v záhlaví specifikovaného rozsudku žalobu zamítl,
výrokem II. vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení,
a výrokem III. přiznal odměnu ustanovené zástupkyni žalobce.
[3] Krajský soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že v žalobcově případě nebyla
naplněna jedna ze dvou nutných podmínek přípustnosti opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany zakotvených v §11a odst. 1 zákona o azylu [konkrétně ta uvedená
pod písm. b) tohoto ustanovení], opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany
je proto nepřípustná ve smyslu §10a odst. 1 písm. e) téhož zákona, a tudíž žalovaný nepochybil,
zastavil-li řízení o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud rovněž k žalobním námitkám
uzavřel, že se žalovaný neopomněl v napadeném rozhodnutí vyjádřit k žalobcem nově
uplatněnému důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, že ve správním řízení byl dostatečně
zjištěn skutkový stav, napadené rozhodnutí je přesvědčivě odůvodněno a naplňuje požadavky
na identifikaci účastníků řízení, neshledal ani, že by žalovaný posoudil věc odlišně od skutkově
podobných nebo totožných případů, a také vyjádřil, že napadené rozhodnutí je v souladu
s ustanoveními správního řádu a zákona o azylu.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá výrok I. rozsudku krajského soudu (dále
jen „napadený rozsudek“) kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Navrhuje jej zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem žalovaného a krajského soudu, že jeho
opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 8. 2017 nesplňuje jednu ze dvou
podmínek přípustnosti, konkrétně tu uvedenou v §11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel je přesvědčený o tom, že v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl
nové skutečnosti – zdravotní problémy, které mohly ovlivnit jeho hmotněprávní postavení,
přičemž tyto nemohl uplatnit v předchozím řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, neboť v té době zdravotními problémy netrpěl, a neobával se v jejich důsledku svého
návratu do vlasti. Stěžovatel má také na rozdíl od krajského soudu za to, že jeho zdravotní stav
je skutečností, která může nasvědčovat tomu, že mu hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona
o azylu.
[6] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou,
že si žalovaný sice ohledně dostupnosti zdravotní péče ve Vietnamské socialistické republice
opatřil informace, avšak žádostí o udělení mezinárodní ochrany se následně meritorně nezabýval.
Podle stěžovatele byl žalovaný poté, co se zabýval kvalitou a dostupností zdravotní péče
ve Vietnamské socialistické republice, povinen posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany
podle §12, §13, §14 a §14a zákona o azylu a nikoli podle §10a písm. e) téhož zákona.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasačních námitek
a zdůraznil, že jak napadené rozhodnutí, tak i napadený rozsudek byly vydány v souladu
s právními předpisy a stěžovatel jimi nebyl nikterak zkrácen na svých právech. Žalovaný také
vyslovil, že ve druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel neuvedl a ani sám
žalovaný nezjistil nové skutečnosti splňující podmínky podle §11a odst. 1 zákona o azylu, a tudíž
nemohl jinak, než stěžovatelovu žádost shledat nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) téhož zákona zastavit.
S ohledem na tento závěr žalovaný neposuzoval stěžovatelovu žádost meritorně. Ke stěžovatelem
uváděným zdravotním problémům, pro které mu v případě návratu do země původu podle jeho
názoru hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, a tedy představují nové skutečnosti
podle §11a odst. 1 téhož zákona, žalovaný uvedl, že se zdravotním stavem (diabetem) stěžovatele
v napadeném rozhodnutí jako novou skutečností zabýval, ale dospěl k závěru, že zdravotnictví
ve Vietnamské socialistické republice je na dostatečné úrovni a že stěžovatel zde může v případě
návratu do vlasti podstoupit léčbu svého onemocnění. Žalovaný také poukázal na to, že jak on
sám nezjistil, tak ani stěžovatel v žádosti neuvedl ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci
ve Vietnamské socialistické republice žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která
by odůvodňovala meritorní posouzení stěžovatelovy opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Žalovaný pro uvedené skutečnosti navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti (jako neurčitého
právního pojmu) a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud
zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Na tam uvedené závěry
kasační soud nyní pro stručnost odkazuje.
[9] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu těchto judikaturních závěrů
Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci nedovodil. V zájmu stěžovatele bylo, aby v kasační
stížnosti uvedl konkrétní důvody, na základě nichž bylo možno na podstatný přesah jeho
vlastních zájmů usoudit. Stěžovatel však ve prospěch přijetí kasační stížnosti k věcnému
přezkumu netvrdil ničeho a Nejvyšší správní soud nezjistil žádné pochybení té intenzity,
jež by nasvědčovalo závěru, že stěžovatelovy výtky uplatněné v kasační stížnosti mohou mít „širší
dopad“ i mimo sféru jeho postavení či mimo jeho vlastní zájmy, jak vyplývá z §104a s. ř. s.
a ze související judikatury. Jinými slovy, důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud neshledal.
[10] Kasační soud ověřil, že krajský soud v napadeném rozsudku výstižně popsal skutkový
stav věci, stanoviska účastníků řízení, vypořádal stěžejní žalobní argumentaci a dostatečně
své závěry odůvodnil, nedopustil se přitom odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu týkající se otázek řešených i v souzené věci. Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil
kasační námitce, že se krajský soud řádně nevypořádal s žalobní argumentací, že žalovaný
byl povinen poté, co si již opatřil informace o dostupnosti zdravotní péče (léčby diabetu)
ve Vietnamské socialistické republice, zabývat se stěžovatelovou opakovanou žádostí o udělení
mezinárodní ochrany meritorně podle §12, §13, §14 a §14a zákona o azylu. Podle ustálené
judikatury kasačního soudu nemají správní soudy povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Krajský soud tomuto požadavku vyhověl.
[11] Podle §11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení
a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí
vážná újma podle §14a.
[12] Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že informace o dostupnosti zdravotní
péče v zemi původu stěžovatele opatřil žalovaný za účelem posouzení naplnění podmínek
přípustnosti stěžovatelovy opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §11a odst. 1
zákona o azylu, konkrétně druhé podmínky uvedené pod písmenem b) tohoto ustanovení
(viz citace výše). Postup žalovaného i jeho závěr o nepřípustnosti opakované žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany (tedy neposuzování žádosti meritorně) přitom krajský soud
shledal správnými. Z napadeného rozsudku lze tedy dovodit, že krajský soud žalobnímu tvrzení
stěžovatele ohledně povinnosti žalovaného posoudit opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany meritorně nepřitakal; krajský soud tedy neopomněl uvedenou žalobní argumentaci
vypořádat.
[13] Nejvyšší správní soud k dalšímu obsahu kasační stížnosti uvádí, že se k institutu
opakovaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany vyjádřil již mnohokrát. Například v právní
větě k rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, vyslovil, že „[h]lavním smyslem a účelem
možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové
závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní
vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou
přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně
druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V citovaném rozsudku
také uvedl, že „ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné
propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se
přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů
rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně
rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata.“ Institut opakovaných žádostí
o udělení mezinárodní ochrany tedy neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí
žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl bez vlastní viny uplatnit
během předchozího řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, ke kterým
došlo v důsledku plynutí času. Jako takové lze připomenout např. změnu situace v zemi původu
nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
či usnesení kasačního soudu ze dne 4. 10. 2018, č. j. 5 Azs 181/2018 - 45).
[14] Pokud tedy cizinec podá druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany, jako je tomu
v nynější věci stěžovatele, věcného projednání se jí dostane pouze za předpokladu, že v žádosti
tvrdí nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly obsahem jeho předchozí žádosti, nemohl
je tvrdit bez vlastního zavinění [viz §11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu] a zároveň jsou tyto
skutečnosti relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany [viz §11a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu] (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 1 Azs 114/2020 - 44, či usnesení ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 55).
[15] V právě posuzované opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
19. 8. 2017 uvedl stěžovatel nad rámec tvrzení uvedených ve své první žádosti pouze to,
že se u něj projevily zdravotní problémy (diabetes), jejichž léčbu by si z finančních důvodů
nemohl po návratu do země původu dovolit. Žalovaný i krajský soud dospěli k závěru,
že se jedná o novou skutečnost, která nebyla obsahem první stěžovatelovy žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a kterou stěžovatel nemohl bez vlastního zavinění v této první žádosti uvést
[podmínka podle §11a odst. 1 písm. a) zákona o azylu], neshledali však, že je tato skutečnost
relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany [podmínka podle §11a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu]. S jejich závěry se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje.
[16] Stěžovatelem tvrzené zdravotní důvody především nesvědčí o tom, že by stěžovatel mohl
být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
(za uplatňování politických práv a svobod, z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů). Nesvědčí
ani o tom, že mu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Za vážnou újmu se podle
odstavce 2 citovaného ustanovení považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání […], c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a d) pokud by vycestování cizince
bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[17] Jak správně dovodil žalovaný i krajský soud, lze v případě tvrzení stěžovatele
o zdravotních důvodech uvažovat pouze o důvodu uvedeném pod písmenem d). Ani ten však
v nynější věci nebyl naplněn, jak žalovaný i krajský soud ve svých rozhodnutích vyjádřili a řádně
zdůvodnili. Zdravotní stav stěžovatele není závažný, léčba diabetu by pro něj byla ve Vietnamské
socialistické republice dostupná, stěžovateli tedy v případě jeho návratu do země původu nehrozí
ohrožení života či zdraví. Rovněž jak uvedl žalovaný, podle čl. 13 Evropské sociální charty
měl stěžovatel právo na lékařskou pomoc na území České republiky pouze po dobu svého
legálního pobytu, Česká republika však není zavázána zajistit stěžovateli obdobnou úroveň
zdravotní péče i po skončení jeho legálního pobytu na jejím území. Vycestování stěžovatele
by tudíž nebylo ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu.
[18] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že se posuzovaná věc netýká právních otázek, které
dosud nebyly řešeny judikaturou kasačního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny
rozdílně. Nebyl shledán důvod ani pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní
soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva.
VI.
[19] Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy. Proto ji podle §104a s. ř. s. odmítl
jako nepřijatelnou.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[21] Krajský soud stěžovateli ustanovil zástupkyni z řad advokátů; ta zastupuje stěžovatele
i v řízení o kasační stížnosti a její odměnu v tomto případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona). Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží odměna za jeden
úkon právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v doplnění kasační stížnosti, podané
jako blanketní [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Dále zástupkyně stěžovatele podala návrh na odkladný účinek kasační stížnosti. Za tento úkon
právní služby jí náleží odměna ve výši jedné poloviny z 3.100 Kč, tj. 1.550 Kč [§7 bod 5. a §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 2 písm. a) ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Úkon právní
služby spočívající v podání návrhu na přiznání odkladného účinku sice není výslovně zmíněn
v §11 odst. 2 advokátního tarifu, avšak písm. a) téhož ustanovení za takový úkon považuje návrh
na předběžné opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení §11 odst. 3 advokátního
tarifu následně stanoví, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna
jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření
a návrh na přiznání odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal za tento
návrh odměnu v rozsahu, jak výše uvedeno. Vedle toho má zástupkyně stěžovatele právo
na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu),
celkem tedy 600 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové výši 5.250 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2021
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu