ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.143.2020:33
sp. zn. 5 Afs 143/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. J. K.,
zast. advokátem JUDr. Václavem Vlkem, se sídlem AK Sokolovská 22, Praha 8,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2020,
č. j. 57 Af 5/2019 - 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 1. 2019, č. j. 370/19/5100-41454-712447, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 2. 8. 2018,
č. j. 1603818/18/2308-70461-401727, jímž bylo zastaveno řízení ve věci žádosti o prominutí
úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2011.
[2] V žalobě stěžovatel tvrdil, že měl být osvobozen od placení daně a jejího příslušenství
z důvodu své tíživé majetkové situace, kterou v žalobě následně popsal; není, a do konce života
pravděpodobně ani nebude, schopný nedoplatky, které vznikly na základě daně z nemovitostí,
které již od roku 2011 ani nevlastní, uhradit. Uvedl, že žádost o odklad úhrady daně se jeví jako
bezúčelná a neefektivní a stejně tak je zjevně bezúčelné i jakékoliv trvání na vymáhání
nedoplatku. Namítal, že kvůli dluhům vzniklým před mnoha lety nemůže být po celý zbytek
života nejen finančně, ale i sociálně stigmatizován; dluhy ve spojitosti se zřejmou neschopností
je splatit a bez existence jiného způsobu, kterým by se od nich osvobodil, kladou na něho břímě,
které ho bude tížit nadosmrti. Situaci, kdy je člověk do konce života odsouzen pobírat pouze
minimální příjem, nenabýt žádný majetek a být sociálně stigmatizován je za prvé v rozporu
ústavním právem vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a za druhé ji lze svým
způsobem označit za jakousi formu omezení osobní svobody. Toto omezení svobody
je pak v rozporu s čl. 1 protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[3] Krajský soud především poukázal na to, že žalobní námitky se z valné většiny shodují
s argumentací uplatněnou v odvolání; na obsah odvolacích námitek reagoval žalovaný detailně
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které soud v podrobnostech odkázal; dle krajského
soudu žalovaný pečlivě uvedl logické důvody, jež vyvrátily jednotlivé odvolací námitky;
žalovanému tedy nebylo třeba cokoliv vytknout. Krajský soud zdůraznil, že na projednávanou věc
dopadá zcela jasná právní úprava (bod 4 čl. VII zákona č. 267/2014 Sb.), která vylučuje
prominutí úroku z prodlení vzniklého za období před 1. 1. 2015. S ohledem na skutečnost,
že úrok z prodlení vznikal do 30. 4. 2012, tedy v době, kdy bylo prominutí úroku z prodlení
vyloučeno, postupovaly správní orgány jediným možným způsobem, když řízení zastavily, neboť
žádost stěžovatele představuje zjevně nepřípustné podání ve smyslu §106 odst. 1 písm. b)
daňového řádu. Krajský soud neshledal právní úpravu protiústavní; uvedl, že ústavní pořádek
negarantuje právo na prominutí dluhu či daňových povinností, proto nemožnost vést řízení
o prominutí příslušenství daně nemůže představovat zásah do ústavních práv. Krajský soud
rovněž dodal, že právní řád v rámci úpravy exekučního řízení upravuje instituty, které jsou
způsobilé reagovat na předlužení – například zastavení exekučního řízení pro nedobytnost
vymáhané pohledávky.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že se nachází v těžké finanční situaci a nemá žádný
majetek, ze kterého by mohl uhradit vyměřený úrok z prodlení, a popisuje konkurzní řízení,
v rámci kterého byl jeho veškerý majetek prodán, přičemž po celou dobu jeho trvání nemohl
vykonávat podnikatelskou činnost. Konkurzním řízením nebyl postižen pouze stěžovatel,
ale i celá rodina, o kterou se nemohl starat a řádně ji zabezpečovat. Stěžovatel dále popisuje svoji
finanční situaci (příjmy, dluhy) a je přesvědčen, že kvůli dluhům vzniklým před mnoha lety
nemůže být po celý zbytek života stigmatizován, pročež nesouhlasí se závěry napadeného
rozsudku, neboť tento je proti obecné zásadě spravedlnosti, přičemž stěžovatel dále odkazuje
na čl. 1 protokolu č. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel má
tak za to, že jeho žádosti mělo být vyhověno, přičemž stěžovatel nenese odpovědnost
za nevčasné hrazení daně, když v době její splatnosti měl právo disponovat s jeho majetkem
pouze konkurzní správce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2156/2013
stěžovatel vznáší námitku promlčení týkající se předpisu úroku z prodlení – rozhodnutí správce
daně o „vyměření“ úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za období roku 2011
č. j. 1226451/17/2308 - 401727.
[5] Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku, odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí a na vyjádření k žalobě. Kasační stížnost považuje
za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, současně zkoumal, zda netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud především připomíná, že kasační stížnost je mimořádným
opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019
63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání,
musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž
byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému
rozhodnutí krajského soudu).“ Stěžovatel v projednávané věci v podstatě pouze zopakoval
uplatněné žalobní body (dříve odvolací námitky) bez další argumentace směřující proti
odůvodnění rozsudku krajského soudu. Důvody kasační stížnosti se však musí vztahovat nikoli
k napadenému správnímu rozhodnutí, ale k rozhodnutí soudu. Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší vyvíjet vlastní aktivitu směrem ke zjištění, které ze žalobních námitek by mohly rovněž
obstát jako důvody následné kasační stížnosti [§103 odst. 1 s. ř. s.].
[9] Pokud stěžovatel obšírně popisuje svoji tíživou finanční situaci a namítá, že nenese
odpovědnost za nevčasnou úhradu daně konkurzním správcem, je třeba uvést, že předmětem
nyní vedeného řízení je, zda řízení o žádosti o prominutí úroku z prodlení bylo zastaveno
v souladu se zákonem, či žalovaný postupoval v rozporu se zákonem. Námitky stěžovatele
se tak zcela míjí s předmětem řízení. V nyní vedeném řízení přísluší soudům přezkoumávat toliko
procesní postup správce daně, nikoli však zabývat se otázkami hmotněprávními stran daně
samotné. Pokud stěžovatel namítá promlčení samotného úroku z prodlení, je v tomto případě,
kdy jde o zákonnost zastavení řízení o žádosti o prominutí úroku z prodlení, tato otázka
bezpředmětná. Není předmětem tohoto řízení přezkoumávat ani výši daňového příslušenství
ani to, kdy bylo předepsáno, či zda mělo být předepsáno.; nadto ze spisového materiálu vyplývá,
že úrok z prodlení byl již uhrazen dne 30. 4. 2012. Nejvyšší správní soud uzavírá, že popisovaná
finanční situace stěžovatele v souvislosti s ukončeným konkurzním řízením nemůže nijak ovlivnit
zákonnost rozhodnutí o odvolání či rozhodnutí o zastavení řízení, a proto tyto námitky jsou
v nyní řešené věci irelevantní.
[10] V případě, kdy zákon možnost učinit určité podání nepřipouští, avšak daňovým
subjektem je přesto učiněno, jde o zjevně nepřípustné podání (viz např. rozsudek NSS ze dne
6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 29/2013 - 35: „Za zjevnost nepřípustnosti podání je třeba vnímat situaci, není-li
v právu České republiky ustanovení, které by připouštělo vydání aktu správního orgánu, jehož se žalobce domáhá
(prominutí od poplatku ze psa), pak je taková žádost zjevně nepřípustná. Zjevnost je v takovém případě
třeba spatřovat v neexistenci právní úpravy, zakládající pravomoc správnímu orgánu o takové žádosti
rozhodovat.").
[11] Podle čl. VII bodu 4 části čtvrté zákona č. 267/2014 Sb. kterým se mění
zákon č. 586/1002 Sb., o daních z příjmů, lze žádat o prominutí příslušenství pouze v případě
příslušenství vzniklého ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1. 1. 2015.
[12] Správce daně, potažmo žalovaný nemohl v daném případě o žádosti stěžovatele
rozhodovat, tedy posoudit žádost věcně, neboť tomu brání zákonná překážka, a proto mu
nezbývalo, než řízení zastavit dle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. K tomu lze dále odkázat
na rozsudek NSS č. j. 4 Afs 342/2018 - 35, ze dne 27. 3. 2019, ve kterém se NSS vyjádřil přímo
k problematice prominutí úroku z prodlení vzniklého za období před 1. 1. 2015: „Opět je možno
poukázat na důvodovou zprávu k zákonu č. 267/2014 Sb. […] Ta k citovanému ustanovení uvádí:
„Přechodné ustanovení upravuje pravidlo, podle kterého lze o posečkání úroku z prodlení nebo úroku z posečkané
částky požádat pouze u těch úroků, které vznikly od 1. ledna 2015. […] Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že posouzení věci žalovaným a krajským soudem odpovídá zcela jasnému znění zákona, ohledně jehož výkladu
nelze mít jakékoli pochybnosti. Tento gramatický výklad je v souladu s citovanou důvodovou zprávou. Zákon
vylučuje prominutí úroku z prodlení vzniklého za období před 1. 1. 2015, kdy zákon č. 267/2014 Sb. nabyl
účinnosti. V posuzované věci úrok z prodlení vznikl zčásti v období od 31. 8. 2012 do 31. 12. 2014, tj. v době,
kdy zákon č. 267/2014 Sb. nebyl dosud účinný, a tento úrok z prodlení proto nelze prominout dle §259b
daňového řádu. […] v nyní přezkoumávaném rozhodnutí žalovaný vyšel z toho, že po 1. 1. 2015 vznikla pouze
část úroku z prodlení ve výši 371.844 Kč a pouze na tento úrok z prodlení lze aplikovat postup dle §259b
daňového řádu a jeho část ve výši 260.291 Kč stěžovateli prominout.“
[13] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že se na úroky z prodlení, které vznikly přede dnem
nabytí účinnosti zákona č. 267/2014 Sb., nevztahuje právní úprava promíjení příslušenství daně,
a proto nebylo možné žádost stěžovatele projednat a řízení o ní bylo v souladu s §106 odst. 1
písm. b) daňového řádu zastaveno. Skutečnosti, které stěžovatel uvedl ve svém odvolání, v žalobě
a nyní i v kasační stížnosti, na tomto faktu nemohou nic změnit. Stěžovateli bylo dostatečně již
v předchozích řízeních vysvětleno, z jakého důvodu nemohlo být o jeho žádosti o prominutí
úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2011 rozhodnuto
věcně. Krajský soud pak zcela případně odkázal stěžovatele na jiné instituty v rámci exekučního
řízení, kterými lze předlužení stěžovatele eliminovat.
[14] Nejvyšší správní soud dodává, že danou situaci nelze považovat za postup správce daně,
který by stěžovatele zbavoval jeho osobní svobody. Nadto je čl. 1 protokolu č. 4 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod upravující zákaz uvěznění pro dluh, na daný případ
nepřiléhavý, neboť z něj plyne, že nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost
dostát smluvnímu závazku, o což se v daném případě nejedná. K obecně namítanému rozporu
s čl. 11 Listiny základních práv a svobod lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne
21. 4. 2009, Pl. ÚS 29/08, podle kterého Listina základních práv a svobod v případě daní
předpokládá omezení vlastnického práva. Obsahuje totiž ústavní zmocnění vybírat daně, které
zákonodárci dává široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní. Ústavní soud
uvedl: „V případě daní tudíž půjde o posouzení omezení základního práva na vlastnictví garantovaného čl. 11
odst. 1 Listiny z důvodu veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu aprobovaného čl. 11 odst. 5 Listiny,
a to za účely spojenými s naplňováním funkcí státu.“ Z uvedeného důvodu tedy nelze považovat
povinnost stěžovatele uhradit úrok z prodlení za protiústavní, když tento vzniká přímo ze zákona
a je v souladu s uvedeným článkem Listiny základních práv a svobod.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli bylo dostatečně jak v daňovém
tak v řízení před krajským soudem vysvětleno, z jakého důvodu nemohlo být o jeho žádosti
o prominutí úroku z prodlení úhrady daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2011
rozhodnuto věcně, resp. proč bylo řízení o podané žádosti zastaveno. Nejvyšší správní
soud proto v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž
se zcela ztotožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé,
proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li
krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou
osvojil.“).
[16] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského
soudu zrušit. Kasační stížnost neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, proto ji dle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[17] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné
náklady nad rámec své správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu