ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.255.2018:42
sp. zn. 5 As 255/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobců: a) TOURIST
CENTRUM s.r.o., se sídlem Švédská 414/10, Olomouc, zast. JUDr. Kristýnou
Oberfalcerovou, advokátkou se sídlem Na Bělidle 64/3, Praha 5, b) MIFIN s.r.o., se sídlem
Aksamitova 1071/1, Olomouc, c) UNNI Trading, s.r.o., se sídlem Na Letné 476/57,
Olomouc, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt.
Jaroše 7, Brno, o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
27. 6. 2018, č. j. 29 A 14/2018 – 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce a) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Brně, kterým byla zamítnuta společná žaloba žalobců a), b) a c) na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, jejž žalobci spatřovali v provedení místních šetření
v provozovnách žalobce a) a žalobce b) podle §21f zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně
hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže),
v relevantním znění (dále jen „ZOHS“).
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalovanému byl v lednu 2017 doručen podnět
společnosti Směnárna ROŠÁDA s. r. o. (dále jen „společnost ROŠÁDA“) upozorňující na to,
že ze strany žalobců je na ni opakovaně vyvíjen tlak, aby se připojila ke kartelovým dohodám
o určování denních kurzů valut ve směnárnách v Olomouci, jejichž účastníky jsou právě žalobci.
K tomuto oznámení byla přiložena tabulka se záznamy kurzovních lístků žalobců ze dne
25. 1. 2017, dle které se kurz z 11 položek lišil pouze u žalobce b) pro nákupní (o 3 haléře)
a prodejní cenu (o 1 haléř) kanadského dolaru (CAD), nákupní a prodejní kurzy u všech ostatních
měn byly u všech žalobců stejné. Dále společnost ROŠÁDA připojila dopis, který jí měl být
doručen žalobcem a) a který společnosti ROŠÁDA oznamoval, že žalobce a) plánuje otevření
pobočky v Kroměříži v blízkosti provozovny společnosti ROŠÁDA a že zde hodlá provádět
velmi agresivní kurzovou politiku. Tento dopis však dále nabízí společnosti ROŠÁDA možnost
setkání s žalobcem a) a prodiskutování jeho obchodních plánů i případnou spolupráci či možnost
přehodnocení jeho podnikatelských záměrů.
[3] Na základě tohoto podnětu si žalovaný od společnosti ROŠÁDA vyžádal další podklady
a informace týkající se počátku nátlaku na společnost ROŠÁDA, možnosti zjišťovat kurzy
směnáren dálkově, obvyklé doby, kdy dochází ke změně kurzovních lístků žalobců i společnosti
ROŠÁDA, zda jsou stanovovány pouze v rámci jedné pobočky soutěžitele, nebo pro všechny
pobočky, zda k aplikaci tvrzené dohody soutěžitelů dochází pouze v Olomouci, nebo i v jiných
obcích, kde mají společnost ROŠÁDA i žalobci pobočky, a zda jsou v oblasti směnárenství
konkurenty banky. Žalovaný společnost ROŠÁDA poučil, že je povinna podávat úplné, správné
a pravdivé informace ve smyslu §21e odst. 1 ZOHS, a o následcích nesplnění této povinnosti.
[4] Dle vyjádření společnosti ROŠÁDA ze dne 12. 2. 2017 započal nátlak již v říjnu 2016,
týkal se pouze města Olomouce a spolupráce mezi směnárnami žalobců probíhá již několik let.
Ke kurzovním lístkům dle společnosti ROŠÁDA nelze sjednat vzdálený přístup, v rámci
společnosti ROŠÁDA jsou stanoveny jednotlivě pro každou prodejnu a celý den se nemění,
pokud nedojde k velkým kurzovním výkyvům, žalobci však opět i v takových případech uplatňují
stejné hodnoty, a to na halíř přesně, společnost ROŠÁDA mění kurzy pouze výjimečně dle
potřeby, případně při velkých výkyvech. Banky nejsou pro směnárny konkurenty.
[5] Žalovaný opakovaně sledoval kurzovní lístky směnáren v Olomouci, a to směnáren
žalobců, směnárny H. P. WORLD s. r. o., Charge s. r. o., společnosti ROŠÁDA a dále také kurzy
České národní banky. Ze sledování ve dnech 9. 2. 2017, 22. 3. 2017, 13. 4. 2017, 25. 5. 2017,
4. 8. 2017, 9. 8. 2017 a 7. 9. 2017 vyplynulo, že žalobci měli nastaveny shodné kurzovní hodnoty,
s výjimkou 9. 2. 2017, kdy se z osmi sledovaných měn lišila prodejní hodnota maďarského forintu
ve srovnání s kurzovním lístkem žalobce a) o haléř u žalobce b) a žalobce c), kteří naopak měli
vzájemně shodný kurz. Dne 25. 5. 2017 vznikl mezi žalobci rozdíl pouze u hodnoty prodeje eur
u žalobce c) o jeden haléř a dne 9. 8. 2017 se u žalobce c) objevil rozdíl o 4 haléře u prodeje
polského zlotého a o 30 haléřů u nákupu i prodeje švýcarského franku. Výsledek byl tedy
u žalobců téměř totožný a společnost ROŠÁDA měla kurzy odlišné a pro zákazníka
nejvýhodnější. Hodnoty byly s výjimkou jediné položky stoprocentně shodné právě u žalobců a)
a b), v jejichž obchodních prostorách byla provedena místní šetření, ve vztahu ke kurzům žalobce
c) a dalších dvou sledovaných směnáren byly odlišnosti minimální.
[6] Žalovaný posléze zjišťoval další podrobnosti od společnosti ROŠÁDA, které sdělil,
že se může jednat také o cenové následování, jež je z pohledu soutěžního práva legální.
Společnost ROŠÁDA informovala žalovaného dne 10. 9. 2017 o výsledcích vlastního zjišťování,
kdy se měla prostřednictvím pokladních ve směnárnách žalobců dozvědět, že shodné kurzovní
lístky jsou dány tím, že žalobce a) rozesílá každodenní nákupní a prodejní kurzy ostatním
směnárnám prostřednictvím e-mailu.
[7] Oznámením ze dne 1. 12. 2017, č. j. ÚOHS-S0466/2017/KD-35227/2017/853/PHa,
žalovaný zahájil vůči žalobcům správní řízení ve věci možného porušení §3 odst. 1 ZOHS.
Možné porušení zákona bylo spatřováno v „jednání ve vzájemné shodě a/nebo dohodě mezi účastníky
správního řízení, případně s dalšími soutěžiteli, spočívající v koordinovaném postupu účastníků řízení při
stanovování prodejních a nákupních cen valut ve směnárnách provozovaných účastníky řízení. Cílem nebo
výsledkem tohoto jednání účastníků řízení mohlo být narušení hospodářské soutěže v oblasti směnárenské činnosti
ve městě Olomouc přinejmenším v letech 2016 až 2017“. Citované oznámení o zahájení správního řízení
bylo žalobcům doručeno dne 6. 12. 2017, kdy proběhlo místní šetření v obchodních prostorách
žalobců a) a b).
[8] V pověřeních dle §21f odst. 5 ZOHS ze dne 4. 12. 2017, č. j. ÚOHS-S0466/2017/KD-
35228/2017/853/PHa, pro místní šetření v obchodních prostorách žalobce a) a č. j. ÚOHS-
S0466/2017/KD-35230/2017/853/PHa pro místní šetření v obchodních prostorách žalobce b)
bylo jako důvod místního šetření uvedeno zahájení správního řízení sp. zn. ÚOHS-
S0466/2017/KD ve věci možného porušení §3 odst. 1 ZOHS, jehož účastníky měli být žalobci.
Možné porušení citovaných ustanovení bylo popsáno shodně jako v oznámení o zahájení
správního řízení. Účelem místního šetření mělo být „prověření obchodních záznamů a zajištění
relevantních dokumentů vztahujících se k vymezenému předmětu správního řízení sp. zn. ÚOHS-
S0466/2017/KD, a to prověření a zajištění kopií obchodních záznamů vztahujících se k jednání účastníků
řízení, popř. dalších soutěžitelů, se zaměřením na možnou dohodu o stanovování prodejních i nákupních cen valut
ve směnárnách provozovaných účastníky řízení“.
[9] Jak v oznámení o zahájení řízení, tak v citovaných pověřeních bylo shodně uvedeno,
že „[d]ůvodnou indicií pro zahájení řízení o možném porušení zákona je dlouhodobě uplatňovaná stejná výše
nákupních i prodejních cen pro většinu valut ve směnárnách provozovaných účastníky řízení. Tato skutečnost byla
Úřadem ověřena porovnáváním kurzovních lístků zveřejňovaných účastníky řízení v jimi provozovaných
směnárnách na území města Olomouc. Další indicií byl také podnět doručený Úřadu, který poukazoval
na dlouhodobou shodnost nákupních i prodejních cen valut ve směnárnách provozovaných účastníky řízení, která
dle podatele byla výsledkem dohody mezi účastníky řízení, přičemž návrh na přistoupení k takové dohodě měl být
ze strany účastníků řízení učiněn i podateli předmětného podnětu“.
[10] Z protokolů o místním šetření ze dne 6. 12. 2017 pak vyplynulo, že při místním šetření
zaměstnanci žalovaného provedli fyzické prověřování obchodních záznamů uložených
v počítačích a kancelářích jejich uživatelů, a to za přítomnosti některého zástupce či pracovníka
soutěžitele. U žalobce a) vlastní šetření probíhalo od 9:40 hod. do 12:15 hod., v kanceláři D. V.,
ředitelky žalobce a), a J. V., pracovnice devizových obchodů. Z e-mailové schránky D. V. byly
převzaty fotokopie e-mailů získaných při filtrování dle slova „Unni trading“ (dohromady 15 listů)
a z kanceláře J. V. fotokopie kurzovních lístků (1 lístek na každý měsíc v roce 2017). U žalobce b)
vlastní šetření probíhalo od 10:05 hod. do 12:15 hod., v kanceláři Michala Odstrčila, jednatele
žalobce b), a R. O., hlavní účetní. Z počítačů zaměstnanců byly vytištěny e-maily a printscreen
obsahu mailboxu Michala Odstrčila po výsledku hledání klíčového slova „Tourist“. Žádný
ze šetřených soutěžitelů nevznesl v průběhu šetření námitky.
[11] Ve správním řízení byli žalobci následně vyzváni k poskytnutí podkladů a informací
dle §21e ZOHS, a to především ke sdělení, z jakého důvodu byly rozesílány uvedené e-mailové
zprávy, zda byly předávány dále, jakým způsobem žalobci stanoví denní směnné kurzy a kdo
je za jejich stanovení odpovědný.
[12] Proti provedení místních šetření brojili žalobci zásahovou žalobou u Krajského soudu
v Brně, neboť se těmito šetřeními cítili být dotčeni v právu na nedotknutelnost obydlí
(obchodních prostor) a důvěrnost korespondence. Domáhali se proto, aby soud prohlásil
předmětný zásah za nezákonný a vyslovil zákaz opakování obdobného místního šetření u všech
žalobců. Současně požadovali vrácení během šetření zajištěných listin a zákaz použití obsahu
těchto listin v průběhu jakéhokoliv řízení vedeného se žalobci. Krajský soud žalobu shora
uvedeným rozsudkem zamítl.
[13] Krajský soud uznal aktivní legitimaci všech žalobců k podání žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem, ve vztahu k žalobci c) však žalobu shledal nedůvodnou, neboť tvrzený
zásah byl vůči tomuto žalobci pouze nepřímý. E-maily, jichž byl žalobce c) účastníkem (buď jako
odesílatel, nebo jako příjemce), byly v dispozici žalobce a) a nebo b) a u tohoto jiného žalobce
byly také zajištěny. Tvrzený zásah nemířil přímo proti žalobci c), přestože je také účastníkem
daného správního řízení a je podezřelý z protiprávního jednání. Žalovaný v obchodních
prostorách žalobce c) šetření neprováděl a dokumenty převzaté při šetření u žalobců a) a b)
se týkaly pouze jeho obchodní komunikace spadající pod vymezení šetřeného skutku
a příslušného pověření. Jeho počítače či kanceláře nebyly zásahem nijak dotčeny. Provedením
místních šetření tak mohlo být do práv žalobce c) zasaženo toliko nepřímo. Dle krajského soudu
tak nebylo namístě žalovanému cokoli zakazovat ve vztahu k žalobci c) ani do budoucna.
[14] Pokud jde o žalobu žalobců a) a b), krajský soud posoudil vymezení předmětu správního
řízení jako dostatečné s ohledem na běžné požadavky na vymezení správního řízení. Žalovaný
identifikoval konkrétní jednání, přibližný relevantní trh, přibližnou délku trvání, možné pachatele
a provedl právní kvalifikaci. Předmět správního řízení vedeného se žalobci tak dle krajského
soudu nijak nevybočuje z limitů daných úvodním podezřením.
[15] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobců, že by žalovaný neměl dostatečně konkrétní
vstupní indicie pro provedení místního šetření. Dle krajského soudu již podnět společnosti
ROŠÁDA z ledna 2017 obsahoval indicie možného protiprávního jednání, jež bylo nutno
prověřit, ovšem takovým způsobem, aby možní pachatelé nebyli předem varováni. Za tímto
účelem byla provedena šetření sledováním kurzovních lístků, jejichž výsledky krajský soud
v rozhodnutí shrnul, a další zjišťování podrobností bylo provedeno dotazováním společnosti
ROŠÁDA. Ze správního spisu dle krajského soudu vyplynulo, že tvrzení žalobců o tom,
že šetření žalovaného probíhalo pouze jeden den, je nepravdivé. Soud souhlasil se žalovaným,
že výsledky pozorování byly dostatečně reprezentativní a zahrnovaly také prvek dlouhodobosti.
Výsledek byl vždy totožný, žalobci měli vždy v podstatě totožné kurzy valut, přičemž společnost
ROŠÁDA měla kurzy odlišné a pro zákazníka nejvýhodnější. S ohledem na to, že kurzy byly
s výjimkou jediné položky stoprocentně shodné právě u žalobců a) a b), měl žalovaný dle
krajského soudu dostatek indicií nasvědčujících tomu, že právě žalobci mohli být jádrem
kartelové dohody a že právě v jejich obchodních prostorách by se mohly nacházet důkazy.
[16] Dle krajského soudu měl žalovaný dostatek indicií k provedení místního šetření a v danou
chvíli neexistoval jiný vhodný způsob, jak důkazy o případné komunikaci zajistit, než právě
provedením místního šetření u žalobců a) a b), u nichž byly pozorovány nejvýraznější projevy
koordinace. Těmto zjištěním dle krajského soudu plně odpovídal jak deklarovaný právní důvod
místního šetření, tak vymezení skutku v oznámení o zahájení správního řízení. Toto podezření
bylo zcela konkrétní, týkalo se konkrétního jednání a konkrétních účastníků řízení. V tomto
ohledu místní šetření dle krajského soudu naplnilo kritérium vhodnosti, tj. bylo vhodným
nástrojem k dosažení sledovaného legitimního cíle.
[17] Krajský soud zdůraznil hlavní účel místního šetření, kterým je získání přístupu k důkazům
umožňujícím potvrdit nebo vyvrátit úvodní podezření z možného protiprávního jednání.
Efektivita tohoto nástroje pak do značné míry závisí na utajení záměru provést místní šetření
a rychlosti postupu žalovaného. Velmi rozsáhlé prověřování a dotazování jiných subjektů snižuje
efekt „momentu překvapení“ a dává prostor pro likvidaci důkazů. Krajský soud dále připomněl,
že úkony spočívající v zahájení správního řízení a provedení místních šetření neznamenají,
že je již spáchání protisoutěžního deliktu prokázáno, ale pouze to, že existují indicie zakládající
důvodné podezření, že k jeho spáchání mohlo dojít. Námitky žalobců týkající se účelovosti
a nepravdivosti tvrzení společnosti ROŠÁDA, příp. poukaz na to, že ceny mohou být podobné
nikoliv kvůli kartelu, ale z důvodu cenového následování, nebo např. problematika vymezení
soutěžitele, se dle krajského soudu týkají spíše samotného dokazování spadajícího do fáze již
běžícího správního řízení. Očekávání žalobců, že již před zahájením samotného správního řízení
bude postaveno najisto, že podobnost cen musela být zapříčiněna právě koordinovaným
jednáním žalobců, krajský soud odmítl. Přesné prokázání toho, čím byly shodné nákupní
a prodejní ceny valut v kurzovních lístcích způsobeny, je věcí správního řízení, nikoli úvodního
podezření.
[18] Dle krajského soudu žalovaný splnil i podmínku přiměřenosti rozsahu šetření, neboť
se pohyboval zcela v rámci limitů daných rozsahem úvodního podezření a nezabýval se žádnou
jinou činností žalobců či jiných subjektů. Rozsah místního šetření je pevně dán právě rozsahem
úvodního podezření a nad jeho rámec není žalovaný oprávněn prohlížet další podklady.
Z protokolů o provedených šetřeních krajský soud dovodil, že žalovaný prověřoval pouze obsah
svého úvodního podezření, tj. zda mezi žalobci dochází k předávání informací o prodejních
a nákupních cenách valut ve směnárnách provozovaných žalobci. Z protokolů ani ze zajištěných
dokumentů nevyplývá žádné odchýlení se od sledovaného legitimního cíle žalovaného. Namítali-
li v tomto ohledu žalobci, že žalovaný zajistil toliko důkazy v jejich neprospěch, krajský soud
je odkázal na jejich předložení v rámci samotného správního řízení.
[19] Krajský soud dospěl k závěru, že místní šetření vyhověla také v kritériu rozsahu
a v kritériu délky. Bylo dáno rovnítko mezi úvodním podezřením, resp. předmětem správního
řízení, a vlastním průběhem místních šetření. Šetření tedy dle krajského soudu nepřekročila rámec
daný zákonem. Byla provedena v souladu s §21f ZOHS a se všemi náležitostmi, včetně poučení.
Jejich provedení sledovalo legitimní cíl, tj. prověření důvodného a konkrétního podezření
z porušení §3 odst. 1 ZOHS. Toto podezření bylo žalobcům sděleno, bylo řádně
zdokumentováno ve správním spise a žalobci měli možnost se se všemi podklady seznámit.
Místní šetření dle krajského soudu obstála v testu přiměřenosti sledovanému legitimnímu cíli
co do vhodnosti, délky i rozsahu, a to ve světle relevantní judikatury.
II.
Obsah kasační stížnosti
[20] Žalobce a) (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[21] Stěžovatel především zopakoval svou základní námitku, že místní šetření provedené
žalovaným dle §21f ZOHS bylo zcela zjevně nezákonné, když předmět správního řízení byl
nesprávně a nedostatečně vymezen, přičemž provedením místního šetření bylo nepřiměřeným
způsobem zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatele, zejména do práva na ochranu
soukromí, včetně práva na informační sebeurčení, ve smyslu článku 10 Listiny základních
lidských práv a svobod a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“).
[22] Stěžovatel zopakoval, že spatřuje nepřiměřenost a nezákonnost provedeného místního
šetření zejména v nedostatku zřetelných, konkrétních vstupních indicií, které by naznačovaly
narušení hospodářské soutěže a ospravedlňovaly provedení místního šetření. Žalovaný trval
na svém názoru, že správní řízení bylo zahájeno výhradně na základě podnětu ze strany
společnosti ROŠÁDA, přičemž stěžovatel rozporoval odeslání dopisu k podnětu připojeného
(tento dopis není podepsán), i jeho obsah, který byl dle stěžovatele společností ROŠÁDA
dezinterpretován. Krajský soud se přitom dle stěžovatele námitkami k osobě a k pochybné roli
společnosti ROŠÁDA, s.r.o. v řízení nijak nezabýval a ani se k nim nevyjádřil. Krajský soud měl
dle stěžovatele vyhodnotit, zda žalovaný postupoval správně, když podnět považoval za důvodný
a počal na základě tohoto podnětu činit úkony ve věci, ačkoliv je podnět zjevně smyšlený a byl
podán pouze za účelem poškození stěžovatele. Krajský soud se dle stěžovatele nezabýval ani jeho
námitkami proti provedenému prověřování kurzovních cen žalovaným, ačkoliv stěžovatel
namítal, že takový důkaz považuje za zcela nedostatečný a prověřování provedené žalovaným
za naprosto neobjektivní, jestliže srovnávání kurzovních cen bylo provedeno ve vztahu
ke společnosti ROŠÁDA, nikoliv však např. ke kurzům uplatňovaným bankami.
[23] Stěžovatel dále namítal, že zásah ze strany žalovaného byl naprosto nepřiměřeným
prostředkem k získání důkazů, neboť právní řád umožňuje žalovanému důkazy získat jinými
způsoby a žalovaný po provedení místního šetření žádal od stěžovatele vysvětlení, další podklady
a informace, a to formou klasické výzvy.
[24] Stěžovatel dále odmítl závěr krajského soudu, podle něhož žalovaný postupoval
přiměřeně, pokud při místním šetření zajistil pouze e-mailovou komunikaci. Dle stěžovatele
se jednalo o postup v rozporu se zásadami činnosti správního orgánu, neboť dle jeho názoru měl
žalovaný zjistit, zda mezi stěžovatelem a žalobci b) a c), případně dalšími soutěžiteli, docházelo
ke vzájemné shodě při stanovování kurzovních cen a zda došlo v důsledku tohoto postupu
k porušení §3 odst. 1 ZOHS, tak, že měl zajistit i jinou e-mailovou komunikaci ohledně
kurzovních lístků a kurzovních cen, aby mohl objektivně posoudit stav věci a zejména, zda
dochází jednáním soutěžitelů k porušení §3 odst. 1 ZOHS.
III.
Vyjádření žalovaného
[25] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti s ohledem na totožnost námitek odkázal
na své vyjádření k žalobě a uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu obsaženými
v napadeném rozsudku. Žalovaný dále zdůraznil, že není pravda, že by místní šetření bylo
provedeno výhradně na základě podnětu společnosti ROŠÁDA, ostatně sám stěžovatel ve svém
vyjádření uvádí a rozporuje i další indicie, kterými byly například záznamy o šetření na místě,
které jsou výstupem vlastního pozorování kurzů směnáren, jež žalovaný prováděl průběžně
v rámci cca 6 měsíců. Ze spisu také dle žalovaného vyplývá, že podnět byl řádně a kriticky
přezkoumán a žalovaný si sám k podnětu vyžádal doplňující informace.
[26] Dle žalovaného není důvodná ani námitka, že srovnání kurzů při místním šetření bylo
provedeno neobjektivně pouze vůči společnosti ROŠÁDA, neboť sledovány byly kurzovní lístky
směnáren v Olomouci, mj. směnáren žalobců, H. P. WORLD s. r. o. a Charge s. r. o. , a dále také
kurzy České národní banky.
[27] K nepřiměřenosti místního šetření odkázal žalovaný plně na svá předchozí vyjádření
a v nich citovanou judikaturu, s níž byla dle jeho názoru místní šetření v souladu. Pokud jde
o rozsah vyhledávané e-mailové konverzace, žalovaný uvedl, že postup vyžadovaný stěžovatelem
nebyl možný, neboť cílem místního šetření je prověření konkrétního podezření a nemůže být
tedy vyhledávána a zajištěna i jiná konverzace, která s tímto podezřením nesouvisí. Stěžovatel
v této námitce pravděpodobně zaměňuje parametry zákonnosti místního šetření se zásadami
vedení správního řízení. Nic stěžovateli nebrání, aby zmíněnou „jinou e-mailovou komunikaci“, která
má hovořit v jeho prospěch, předložil v rámci správního řízení.
IV.
Replika stěžovatele
[28] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného replikou, v níž z velké části zopakoval svoji
předchozí argumentaci. K oprávněnosti zahájení místního šetření dle §21f ZOHS zopakoval,
že důkazy, které směřovaly k jeho provedení, nepovažuje za dostatečné a odkázal na judikaturu
Vrchního soudu v Praze vztahující se k odůvodněnosti zahájení samotného správního řízení.
Stěžovatel zopakoval, že dle jeho názoru nebyla dostatečně zkoumána věrohodnost podnětu
k zahájení řízení, žalovaný jej kromě vyžádání dodatečných informací měl dále prošetřit a zajistit
další důkazní prostředky, které by byly v dané věci dostatečně průkazné. Stěžovatel přitom
nepovažoval šetření na místě, provedená žalovaným pouze sedmkrát za 6 měsíců, za průkazná,
neboť kurzovní lístky jsou zveřejňovány i několikrát denně. Žalovaný dle jeho názoru
nepostupoval dostatečně důsledně při vyhodnocování důkazních prostředků. Stěžovatel si je plně
vědom, že by bylo nerozumné požadovat, aby k šetření na místě žalovaný přistoupil až v situaci,
kdy může jasně prokázat porušení pravidel hospodářské soutěže, neboť k takovému prokazování
slouží následující správní řízení, nicméně důkazní prostředky, na nichž žalovaný založil
odůvodněnost místního šetření, nebyly získány objektivním ani průkazným způsobem.
[29] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatel zopakoval,
že se soud dle jeho názoru nezabýval flagrantním nedostatkem věrohodných důkazů, které
by mohly ospravedlnit postup dle §21f ZOHS. Stěžovatel upřesnil, že krajský soud se nezabýval
jeho tvrzením, že konkrétní způsob vlastního pozorování žalovaného nemohl dosáhnout
objektivního výsledku, stejně tak se soud nezabýval nedostatečnou objektivitou porovnávání
kurzovních cen, ačkoliv stěžovatel dle svého vyjádření nezpochybňuje, že byly srovnávány
s dalšími směnárnami a kurzy České národní banky. Žalovaný se nevypořádal s námitkou
stěžovatele ve vztahu k hodnocení, jaké konkrétní skutečnosti žalovaný ze sledování dovodil
a zda zjištění byla dostatečně relevantní a průkazná k provedení místního šetření. Ke zjištěným
hodnotám kurzů se dle stěžovatele krajský soud nevyjádřil vůbec. Tímto jednáním dle stěžovatele
krajský soud zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, jestliže pouze uvedl, že žalovaný
měl dostatek indicií nasvědčujících tomu, že právě žalobci mohli být jádrem kartelové dohody
a že právě v jejich prostorách by se mohly nacházet důkazy.
V.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[30] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[31] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání rozsudku krajského soudu v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[32] Nejvyšší správní soud předně posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například
v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou
judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
– 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne
25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů
či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě;
proč považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené
právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí krajského soudu především
tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně
pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces
a vylučujících libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces“.
[33] Přehlédnout však nelze skutečnost, že správní orgány a soudy nemají povinnost
vypořádat se s každým dílčím argumentem, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní
názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není
porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43)
[34] Nejvyšší správní soud v případě napadeného rozsudku uvedené vady neshledal.
Především nelze stěžovateli přisvědčit, že by krajský soud pouze konstatoval, že žalovaný měl
dostatek indicií nasvědčujících kartelové dohodě, aniž by tyto indicie přezkoumal. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že krajský soud zkoumal obsah spisu, porovnal jej s tvrzeními
stěžovatele a v rozsudku dostatečně konkrétně popsal své závěry. Pokud jde o věrohodnost
podnětu společnosti ROŠÁDA, hodnotil jej krajský soud ve vzájemné souvislosti s dalšími
podklady, které si žalovaný opatřil. Krajský soud dospěl k závěru, že obsahoval relevantní indicie,
které však bylo nutné ověřit, což žalovaný dostatečným způsobem učinil. Krajský soud se tedy
věrohodností tvrzení společnosti ROŠÁDA bezesporu zabýval, stejně jako přezkoumal i následné
vlastní šetření žalovaného, shrnul jeho výsledky, přihlédl k tomu, že byly sledovány i další
směnárny, a výsledky pozorování shledal dostatečně reprezentativními a zahrnujícími prvek
dlouhodobosti. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by se krajský soud nezabýval metodou
prověřování použitou žalovaným ani vyhodnocováním výsledků. Námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů proto Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
[35] Pokud jde o posouzení věcných námitek, krajský soud ve svém rozsudku dospěl k závěru,
že vymezení předmětu správního řízení bylo dostatečné a místní šetření splnilo požadavek
přiměřenosti co do své vhodnosti, délky i rozsahu. Stěžovatel namítal, že předmět správního
řízení byl nesprávně a nedostatečně vymezen, tuto námitku však nijak blíže nerozvedl. Nejvyšší
správní soud považuje za důležité na tomto místě předeslat, že není oprávněn se zabývat
okolnostmi samotného správního řízení, tedy ani jeho zahájením, neboť v tomto řízení
je oprávněn zabývat se ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. pouze tvrzeným nezákonným zásahem do
práv stěžovatele na respektování nedotknutelnosti jeho obchodních prostor, resp. na důvěrnost
jeho korespondence a na informační autonomii provedením místního šetření. Pokud jde
o zahájení správního řízení, je Nejvyšší správní soud oprávněn pouze zkoumat, zda místní
šetření, resp. jeho vhodnost a rozsah odpovídají původnímu podezření, vymezenému v oznámení
o zahájení řízení (viz níže). Postup správního orgánu ve správním řízení ve věci případného
spáchání protisoutěžního deliktu ze strany žalobců jakož i konečné rozhodnutí žalovaného
v tomto řízení vydané bude možné přezkoumat až na základě případné žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s.
[36] Možnost a rozsah zákonnosti soudního přezkumu místního šetření žalovaného v jiné
soutěžní věci byl posuzován Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v jeho
rozsudku ze dne 2. 10. 2014 ve věci DELTA PEKÁRNY a. s. proti České republice, stížnost
č. 97/11, přičemž závěry tohoto rozsudku byly promítnuty do §21f odst. 7 ZOHS, ve znění
účinném od 19. 10. 2016. Je třeba zdůraznit, že v uvedené věci ESLP shledal rozpor vnitrostátní
právní úpravy či spíše nejednotné praxe s čl. 8 Úmluvy právě v nedostatečné soudní kontrole
šetření. K možnosti a rozsahu soudního přezkumu provedeného šetření lze vycházet jak
z označeného rozhodnutí ESLP, tak z navazujících rozhodnutí Ústavního soudu i judikatury
Nejvyššího správního soudu. Právě v nálezu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12, Ústavní
soud stanovil požadavek soudního přezkumu obsahujícího přezkum výkonu pravomoci
žalovaného co do vhodnosti, délky a rozsahu provedených místních šetření tak, aby byl zajištěn
přezkum přiměřenosti zásahu (proporcionality v užším smyslu) stanovenému legitimnímu cíli,
který spočívá v ochraně hospodářské soutěže, v daném případě prostřednictvím odhalovaní
kartelových dohod narušujících hospodářskou soutěž (§3 ZOHS).
[37] Stěžovatel zpochybnil oprávněnost místního šetření v jeho obchodních prostorách,
neboť dle jeho názoru k němu žalovaný neměl dostatek zřetelných a konkrétních vstupních
indicií. Učinil tak sporným, zda posuzované místní šetření prošlo zmiňovaným testem vhodnosti.
Z judikatury správních soudů vyplývá, že pro posouzení vhodnosti místního šetření je nutné
zjistit adekvátnost využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým
zjištěním, které měl žalovaný k dispozici před provedením místního šetření.
[38] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, č. j. 1 As 80/2018 – 201, v jiné
soutěžní věci uvedl, „že výkon vyšetřovacích pravomocí úřadu (v tomto případě provádění šetření na místě
v rámci vedeného správního řízení) je nevyhnutelně spojen s konfliktem proti sobě stojících zájmů, a to na jednu
stranu veřejného zájmu na ochraně funkční hospodářské soutěže a spravedlivého tržního prostředí, a na druhou
stranu práva šetřených soutěžitelů, typicky (při provádění místních šetření a získávání informací) práva
na obhajobu a práva na ochranu soukromí. (…) Soud si je zároveň vědom obzvláště složité pozice úřadu
při rozkrývání protisoutěžního jednání a získávání relevantních důkazů k jeho prokázání. I tak však považuje
ve shodě s krajským soudem za nezbytné, aby procesní postup úřadu a jeho relativně široká procesní oprávnění
představující zejména možnost provedení neohlášených místních šetření respektovala základní výše uvedené
požadavky, a to zejména požadavek na dostatečnou (rozumnou) konkretizaci podezření, která úřad k provedení
místního šetření vede (…)“.
[39] Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále konstatoval: „Taktéž účel místního šetření musí
odpovídat indiciím o protisoutěžním jednání, které má úřad před provedením místního šetření k dispozici a které
jsou obsaženy ve správním spise. V praxi úřadu zpravidla účel místního šetření svou šíří odpovídá vymezení
předmětu správního řízení.“
[40] Stěžovatel v nyní projednávané věci zpochybňoval dostatek a průkaznost indicií
vedoucích k provedení místního šetření, z výše uvedeného však vyplývá, že žalovaný je v případě
podezření na narušení soutěže jednáním ve shodě či na základě dohody ve složité pozici, pokud
jde o důkazní situaci (zvláště, jedná-li se právě, jako v posuzované věci, o podezření
na horizontální cenový kartel, který je typově jedním z nejzávažnějších protisoutěžních deliktů).
V tomto ohledu lze přisvědčit krajskému soudu, že na něj nelze klást přehnané nároky, pokud jde
o získávání podkladů důležitých pro zahájení správního řízení a provedení místního šetření,
neboť by tím mohl varovat případné účastníky kartelu. Činnost žalovaného před zahájením
správního řízení neslouží k tomu, aby protisoutěžní jednání bylo postaveno najisto. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 – 326, publ. pod
č. 2458/2012 Sb. NSS, v souvislosti s předběžným šetřením dle §20 odst. 1 písm. a) ZOHS,
„předběžné šetření však rozhodně není určeno k tomu, aby v něm byly shromaždovány veškeré podklady již
pro konečné rozhodnutí ve správním řízení a tedy odstraňovány jakékoliv pochybnosti o tom, zda byl spáchán
soutěžní delikt. Předběžné šetření tedy rozhodně nemá a nemůže nahrazovat samotné správní řízení a nemělo
by se v něm (nejde-li o skutkově triviální věc) nacházet těžiště dokazování či shromažďování dalších podkladů pro
konečné rozhodnutí o vině a sankci za správní delikt. Podmínkou pro zahájení správního řízení o takovém
deliktu rozhodně není jistota správního orgánu o tom, že byl tento delikt spáchán, ale pouze důvodné podezření.
Předběžné šetření, v němž, jak již bylo řečeno, soutěžitel nemůže vykonávat práva účastníka řízení, tedy nesmí
suplovat funkci správního řízení a činit z něho pouze formální procesní stádium, kde už je o tom, zda a kým byl
delikt spáchán, vlastně předem rozhodnuto. Takový postup by byl popřením základního práva soutěžitele
na spravedlivý proces“.
[41] Dle Nejvyššího správního soudu lze tyto závěry vztáhnout také na prověřování za účelem
získání indicií k provedení místního šetření. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2019, č. j. 2 As 257/2018 – 87, vyplývá, že „[k] zahájení řízení i provedení šetření je třeba mít
podklady či poznatky, z nichž plyne důvodné podezření; není ovšem třeba mít jistotu. (…) Míra pravděpodobnosti
musí být natolik intenzivní, aby bylo pravděpodobné, že došlo k protisoutěžnímu jednání“. Žalovaný tak před
provedením místního šetření nemusí mít postaveno najisto, že došlo k protisoutěžnímu deliktu,
neboť v takovém případě by již žádné místní šetření ve své podstatě nemuselo být uskutečněno.
[42] V nyní posuzované věci je tedy třeba posoudit dostatečnost zjištěných indicií. Nelze
přitom souhlasit se stěžovatelem, že by podezření žalovaného bylo založeno z velké části, nebo
výhradně, na podnětu společnosti ROŠÁDA. S ohledem na skutečnost, že důkazy je třeba
i v tomto případě hodnotit ve vzájemné souvislosti, Nejvyšší správní soud považuje
za dostatečné, že žalovaný podnět prověřil zjišťováním dalších podrobností přímo od jmenované
společnosti, a to s poučením o následcích podání nepravdivých informací, a dále vlastním
vyšetřováním. Zdejšímu soudu naopak není zřejmé, jaké další indicie by žalovaný v dané věci měl
shromažďovat, jestliže s ohledem na povahu řízení bylo nutné udržet určitý stupeň diskrétnosti,
aby nedošlo k ukrytí či zničení případných důkazů. V tomto směru lze poznamenat,
že je povinností žalovaného podněty nasvědčující protisoutěžnímu jednání prověřit, neboť
v případě kartelových dohod jsou důležitým zdrojem informací. Nejvyšší správní soud přitom
aproboval postup žalovaného i v případě, kdy zahájil řízení na základě anonymního podání,
jestliže skutečnosti v něm uvedené vyznívaly poměrně věrohodně a byly dostatečně určité (viz
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 1 As 80/2018 – 201).
[43] Stěžovatel některé své námitky směřoval proti důkazní hodnotě dopisu připojeného
k podnětu společnosti ROŠÁDA, avšak žalovaný neuvedl, že by z něj při zahájení správního
řízení či provedení místního šetření vycházel. Stěžovatel zpochybňoval také výpovědní hodnotu
šetření provedených žalovaným, neboť proběhla pouze sedmkrát za 6 měsíců, ale ceny valut
se mohou měnit i několikrát denně. Pokud však jde o vyhodnocení provedeného prověřování,
Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že se jedná o reprezentativní dlouhodobé
pozorování. Rozložení kontrol kurzovních lístků do delšího časového období zamezilo jejich
možnému zkreslení v důsledku příliš krátkého časového úseku, v jehož rámci ke změnám nemusí
docházet, nebo se může jednat pouze o změny nepatrné. Častější kontroly by mohly přispět
k přesnějšímu ověření podezření, avšak opět zde lze upozornit na obtížné postavení žalovaného
v rámci rozkrývání spolupráce soutěžitelů, na skutečnost, že je nutné je posuzovat v souvislosti
s dalšími shromážděnými poznatky, a na to, že postup před zahájením správního řízení nemá
nahrazovat vlastní dokazování v jeho průběhu.
[44] Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaný měl věrohodnou informaci od společnosti
ROŠÁDA (poskytnutou na základě poučení o následcích poskytnutí nepravdivých informací),
že kurzy se většinou přes den nemění, pokud nedojde k výraznému výkyvu cen. Současně
dle Nejvyššího správního soudu mají namátkové kontroly, které prokážou na haléře stejné
hodnoty v sedmi případech za půl roku, dostatečnou výpovědní hodnotu, přičemž zároveň
zajišťují, že výsledek nebude zkreslen, pokud by docházelo k obměně kurzovních cen valut
pravidelně ke stejnému datu v rámci měsíce, což žalovaný v dané fázi prověřování neměl
možnost zjistit. Nejvyšší správní soud považuje za logické, jestliže žalovaný mezi porovnávané
směnárny zařadil společnost ROŠÁDA, neboť bylo třeba ověřit, zda její kurzovní hodnoty
se výrazně odlišují v porovnání se žalobci, případně dalšími směnárnami v dané oblasti. Nelze
také přehlédnout, že žalovaný neprověřoval pouze kurzy žalobců a společnosti ROŠÁDA, ale
dalších dvou směnáren a dále je porovnával s kurzy České národní banky.
[45] Ačkoliv stěžovatel namítal, že žalovaný měl do svého porovnání zahrnout také kurzy cen
valut vyhlašované bankami, lze podotknout, že ve fázi předcházející správnímu řízení taková
potřeba nevyvstala, neboť žalovaný prověřoval relevantní soutěžitele z řad směnáren v oblasti
města Olomouc a od společnosti ROŠÁDA na základě výzvy obdržel informaci, že banky nejsou
pro směnárny konkurenty. Samozřejmě vzhledem k tomu, že v rámci správního řízení může
následně taková potřeba vyvstat s ohledem na povinnost žalovaného dostatečně zjišťovat
skutkový stav, Nejvyšší správní soud nepředjímá další postup žalovaného při případném
vymezení relevantního trhu z hlediska produktového (směnárenských služeb) i geografického,
na němž by se projevovaly důsledky narušení hospodářské soutěže cenovým kartelem, pokud
bude prokázán, ovšem znovu připomíná, že na kroky žalovaného před zahájením správního
řízení není možné klást stejné nároky jako na ty, které žalovaný následně činí v jeho průběhu.
Obdobně by mohlo být z hlediska geografického vymezení namítáno, že žalovaný do porovnání
nezahrnul např. pobočky žalobců situované v jiných obcích. Takové požadavky by však dle
Nejvyššího správního soudu nepřiměřeně rozšiřovaly okruh podkladů nutných pro získání
důvodného podezření, že došlo k protisoutěžnímu jednání, a snižovaly by tak možnost případná
podezření efektivně prošetřit.
[46] Na základě výše uvedeného a s ohledem na výsledky šetření žalovaného Nejvyšší správní
soud přisvědčil krajskému soudu, že žalovaný měl dostatek indicií nasvědčujících tomu, že právě
stěžovatel a žalobce b) mohli být jádrem kartelové dohody a že v jejich prostorách by se mohly
nacházet relevantní důkazy. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že provedená šetření na místě
byla v souladu se zásadou vhodnosti.
[47] Pokud jde o provedení samotného místního šetření, stěžovatel neměl námitky vůči
jeho délce, avšak nesouhlasil s rozsahem, v jakém byla opatřena obchodní dokumentace
z e-mailové korespondence na základě vyhledávání prostřednictvím klíčových slov. K dané
otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 2 As 257/2018 – 87, ve kterém aproboval použití klíčových slov jako prostředku
respektujícího vymezený rozsah místního šetření, přičemž mohou být použita i slova zástupná
či krycí.
[48] K tomu je nutné poznamenat, že v rámci přezkumu rozsahu místního šetření jsou soudy
oprávněny prošetřit pouze případné zásahy do práva stěžovatele na soukromí excesivním
rozsahem šetření, neboť je nutné zabránit nezákonnému „výlovu informací“. V rámci přezkumu
tvrzeného nezákonného zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí (resp. obchodních prostor)
a na důvěrnost korespondence prostřednictvím místního šetření se tak nelze domáhat širšího
rozsahu vyhledávání dokumentů, neboť jak uvedl již krajský soud, rozsah místního šetření je dán
rozsahem úvodního podezření, resp. rozsahem pověření k provedení místního šetření a nad jeho
rámec není žalovaný oprávněn prohlížet další podklady, neboť by tím zasahoval do práv
soutěžitele ve vyšší než nezbytné míře, a tedy nepřiměřeně.
[49] S ohledem na vymezení možného porušení zákona a rozsah pověření pracovníků
žalovaného při provádění daného šetření na místě lze zúžení vyhledávání v e-mailové komunikaci
pomocí klíčových slov, vybraných s ohledem na tyto dokumenty, považovat za nástroj
respektující práva soutěžitelů, u nichž šetření probíhá. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému
soudu, že je v souladu se zákonem a principem proporcionality, jestliže žalovaný využil klíčová
slova se zaměřením především na korespondenci mezi žalobci navzájem.
[50] K zásahu do práv žalobců by naopak došlo nepřiměřeným rozšířením rozsahu
vyhledávání. Námitky stěžovatele, podle nichž žalovaný měl povinnost zjistit, zda mezi žalobci,
případně dalšími soutěžiteli docházelo ke vzájemné shodě při stanovení kurzovních cen a zda
došlo v důsledku tohoto postupu k porušení §3 odst. 1 ZOHS, tak, že měl zajistit i jinou
e-mailovou komunikaci ohledně kurzovních lístků a kurzovních cen, tudíž dle Nejvyššího
správního soudu nesměřují proti zásahu do práv stěžovatele provedením šetření na místě,
ale vytýkají žalovanému nedostatečné zjišťování skutkového stavu v samotném správním řízení
ve věci protisoutěžního deliktu. Z uvedeného důvodu nemají takové námitky opodstatnění
v rámci soudního přezkumu zákonnosti šetření na místě a není možné je v nyní projednávané
věci posoudit. Jinak by tomu bylo u námitky, podle níž by rozsah zjišťovaných údajů byl naopak
příliš široký, překračující předmět šetření na místě, takovou námitku však stěžovatel neuplatnil
a ani Nejvyšší správní soud překročení vymezeného předmětu šetření na místě, jak již bylo
vysvětleno, neshledal.
[51] Stěžovatel dále namítal nelogičnost postupu žalovaného v tom smyslu, že po provedení
šetření na místě byly po stěžovateli vyžadovány další informace prostřednictvím „klasické“ výzvy.
K tomu lze podotknout, že stěžovatel pomíjí zvláštní smysl institutu šetření na místě, jak jej
popsal již krajský soud. S ohledem na potřebu zajistit, aby důkazy nebyly před žalovaným
zatajovány, je využíváno právě institutu šetření na místě. Jestliže místní šetření splní veškeré
požadavky kladené na něj s ohledem na ochranu práv kontrolovaného soutěžitele, není dle
Nejvyššího správního soudu důvod tento institut nepoužít, neboť jde o nejúčinnější
nástroj sloužící k vyhledání jinak nedostupných důkazů. Nejvyšší správní soud dále podotýká,
že ze správního spisu plyne logická návaznost výzvy žalovaného k poskytnutí dalších informací
či podkladů na provedené místní šetření, neboť pracuje s poznatky v něm získanými. Tento
postup současně respektuje práva stěžovatele, neboť v místním šetření bylo zjištěno pouze
penzum informací, které nebylo možné získat jiným způsobem, resp. jejich získání jiným
způsobem by bylo krajně obtížné, přičemž další informace již žalovaný zjišťoval méně
invazivními prostředky.
VI.
Závěr a náklady řízení
[52] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[53] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu proto vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu