ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.3.2020:36
sp. zn. 5 As 3/2020 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. V. K., zast.
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Mgr. M. K., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 2 A 34/2017 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2017, č. j. MHMP 93335/2017.
[2] Žalovaný citovaným rozhodnutím podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů, zamítl odvolání stěžovatele ve věci spáchání přestupku proti
občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
účinném do 31. 7. 2016 (dále jen „zákon o přestupcích“); toho se stěžovatel dopustil úmyslným
narušením občanského soužití hrubým jednáním, a to tím, že dne 20. 3. 2016 v době kolem
18 hod. v P. X, N. X, v prostoru mezi otevřeným pravým křídlem a pevným rámem hlavních
vchodových dveří domu fyzicky napadl osobu zúčastněnou na řízení. Za tento přestupek
stěžovateli byla podle §11 odst. 1 a §49 odst. 2 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši
2000 Kč; současně byla stěžovateli podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích uložena povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že žalovaný nezjistil
stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Poukázal na to, že řízení je již od počátku
zatíženo vadou spočívající v tom, že v oznámení a předvolání ze dne 4. 5. 2016 je uvedeno,
že stěžovatel do osoby zúčastněné na řízení, která je jeho bývalou manželkou, silou oběma
rukama strčil, a to do místa v oblasti ramen, načež bývalá manželka začala padat na roh zábradlí,
avšak podle podkladů pro zahájení řízení byl stěžovatel obviněn z toho, že svou bývalou
manželku uhodil pěstí do obličeje; neobstojí proto závěr žalovaného, že podkladem pro zahájení
správního řízení o přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích byly poznatky získané před zahájením řízení ze svědkyní podaného vysvětlení
ze dne 2. 5. 2016. Stěžovatel dále konstatoval, že lékařská zpráva ze dne 21. 3. 2016 nehovoří
o tom, že by si napadená stěžovala na to, že byla strčena oběma rukama do oblasti ramen, resp.
že by v této oblasti cítila nějakou bolest, měla tam modřinu či podlitinu. Dále stěžovatel
zdůraznil, že jeho bývalá manželka nikdy neuvedla, že by ji strčil oběma rukama do oblasti ramen,
naopak při jednání před správním orgánem dne 25. 5. 2016 trvala na své výpovědi tak, jak
ji učinila před policejním orgánem. Stěžovatel také namítal, že napadená a svědkyně, paní M. Š.,
jsou sousedky z jednoho vchodu domu, pravidelně se navštěvují a pravděpodobně se domluvily
na tom, co bude svědkyně vypovídat. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že svědkyně byla
vyslechnuta až dne 2. 5. 2016, zatímco k posuzovanému jednání došlo dne 20. 3. 2016, a dále na
rozpory mezi podáním vysvětlení svědkyně ze dne 2. 5. 2016 a její výpovědí ze dne 25. 5. 2016,
zejména v otázce vzdálenosti a úhlu pozorování, doby, od které konflikt sledovala, a zda jí
bránilo ve výhledu tělo stěžovatele. Podle stěžovatele výpověď svědkyně verzi napadené
neodpovídala a nepodporovala ji. Dále poukázal na to, že je pravák, není tedy možné, aby svou
bývalou manželku udeřil do pravé části tváře a zároveň pravou stranou těla a pravou rukou
přidržoval domovní dveře, které před ním zavírala zevnitř domu. Za absurdní pak stěžovatel
považoval, že se správní orgány verzí napadené nezabývaly, projednaly verzi svědkyně, aniž by
prokázaly, že byla na místě konfliktu. Stěžovatel trval na tom, že přestupek nespáchal, naopak
jeho bývalá manželka se dopustila nepravdivého obvinění, přičemž motivem jejího jednání byla
snaha udělat ze stěžovatele násilníka, aby byl ještě více omezován jeho styk s dcerou.
[4] Městský soud neshledal žalobu důvodnou; uvedl, že v oznámení byl předmět řízení
vymezen jednoznačným způsobem a v průběhu řízení byl pouze upřesněn co do místa spáchání
přestupku (v oznámení o zahájení řízení se uvádí, že k napadení došlo „před domem“, v rozhodnutí
správního orgánu I. stupně se hovoří o tom, že k němu došlo „v prostoru mezi otevřeným pravým
křídlem a pevným rámem hlavních vchodových dveří domu“); správní orgány tak postupovaly v souladu
s právními předpisy i s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541). Soud dodal, že správní orgán I. stupně zahájil řízení z moci
úřední dle §46 odst. 1 správního řádu, nebyl vázán oznámením učiněným na policii napadenou
dne 21. 3. 2016 ani oznámením přestupku zaslaným mu Policií České republiky; správní
orgán I. stupně tak při zahajování řízení o přestupku nevycházel pouze z tvrzení napadené
a ze skutečností uvedených v oznámení přestupku ze dne 4. 4. 2016; před zahájením
přestupkového řízení totiž předvolal k podání vysvětlení svědkyni (záznam ze dne 2. 5. 2016),
a na základě informací vzešlých především z daného vysvětlení vymezil předmět přestupkového
řízení, kterým bylo nejen výše popsané jednání stěžovatele, ale též podání nepravdivého
oznámení napadenou. Městský soud označil za zřejmé, že správní orgány při svém rozhodování
vzaly v potaz vyjádření stěžovatele a především výpověď svědkyně a na základě učiněných zjištění
dospěly k závěrům, které byly popsány v jejich rozhodnutích.
[5] Městský soud konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, nejsou o něm důvodné
pochybnosti, správní orgány shromáždily dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a podklady
hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§50 odst. 3 a 4 správního řádu).
Je nesporné, že dne 20. 3. 2016 kolem 18. hodiny došlo v P. X, N. X, v prostoru mezi otevřeným
pravým křídlem a pevným rámem hlavních vchodových dveří domu k hádce mezi bývalými
manžely, která vyústila ve fyzické napadení bývalé manželky stěžovatele. Skutečnost, že ke
konfliktu došlo, dle názoru soudu nepopřel ani sám stěžovatel, v průběhu přestupkového řízení
opakovaně uznal, že dostal vztek a proti své bývalé manželce razantně otevřel dveře. Městský
soud měl tedy za prokázané, že stěžovatel úmyslně narušil občanské soužití jiným hrubým
jednáním; fyzické napadení druhé osoby, v důsledku kterého mohlo dojít k jejímu poranění, nelze
považovat pouze za nevhodné, jak se snaží navodit.
[6] Soud stěžovateli nepřisvědčil ani v otázce namítaných rozporů ve výpovědi svědkyně;
s ohledem na konzistentnost a detailnost výpovědi je nesporné, že se skutečně nacházela na místě
konfliktu. Pokud svědkyně jednou konstatovala, že incident sledovala ze vzdálenosti 5 m, a jindy
sdělila, že byla od hádky a následného fyzického napadení vzdálena 3 metry, nejedná
se o podstatnou okolnost, která by mohla ovlivnit věrohodnost svědkyně. Obdobně městský
soud odmítl námitku zaujatosti svědkyně; ta v průběhu správního řízení nestranila ani jednomu
z bývalých manželů a při podání vysvětlení dne 2. 5. 2016 i při výpovědi v rámci ústního jednání
dne 25. 5. 2016 popsala konflikt obdobným způsobem. Městský soud rovněž připomněl,
že správní orgán I. stupně nevycházel jen z výpovědi svědkyně, ale dne 29. 6. 2016 provedl místní
šetření, aby ověřil, zda je možné, aby v prostoru dveří mohlo dojít k popisovanému incidentu,
a shledal, že se tak mohlo stát.
[7] Ani námitky stěžovatele týkající se obtížné manipulace s vchodovými dveřmi
nebo tvrzení, že bývalou manželku neudeřil pěstí do obličeje, neshledal městský soud důvodnými.
Byť bylo řízení proti osobě zúčastněné na řízení pro přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona
o přestupcích spočívající v nepravdivém oznámení přestupku zastaveno, žalovaný uznal,
že Mgr. K. jednání stěžovatele zveličila tak, aby vypadalo závažněji, než jak tomu bylo
ve skutečnosti. Žalovaný zároveň však nemohl odhlédnout od toho, že k incidentu došlo, čímž
se tedy podstata oznámení Mgr. K. potvrdila. Soud dále uvedl, že skutečnost, že paní K. nikdy
nevypověděla, že by její napadení mělo spočívat v tom, že do ní stěžovatel strčil oběma rukama
do oblasti ramen, není v dané věci rozhodná, neboť jednání stěžovatele vyplynulo z jiných
podkladů pro vydání rozhodnutí. Správní orgány se ve svých rozhodnutích vypořádaly
s námitkami stěžovatele, své závěry dostatečně odůvodnily, uvedly, proč tu kterou verzi
skutkového děje hodnotily jako věrohodnou a proč jiným verzím neuvěřily.
[8] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností. Městskému soudu vytýká
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti a nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[9] Stěžovatel se se závěry soudu a správních orgánů neztotožňuje, přičemž shodně
jako v žalobě namítá, že správní řízení je od samého počátku zatíženo vadou, neboť v oznámení
o zahájení řízení a předvolání je uvedeno, že stěžovatel se měl úmyslně dopustit přestupku proti
občanskému soužití, jiného hrubého jednání podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích tím,
že dne 20. 3. 2016 v době kolem 18.00 hod. v P. X, v ul. N. X, před domem fyzicky napadl
bývalou manželku, a to tak, že do ní silou oběma rukama strčil, a to do místa v oblasti ramen,
načež napadená začala padat na roh zábradlí. Avšak dle podkladů pro zahájení správního řízení
byl stěžovatel obviněn ze stejného přestupku tím, že fyzicky napadl bývalou manželku, a to tak,
že ji měl uhodit pěstí do obličeje, jak napadená uvedla na Policii ČR. Tato vada dle stěžovatele
prostupuje celým řízením, neobstojí proto závěr žalovaného, že podkladem pro zahájení
správního řízení o přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1 písm. c) zákona o
přestupcích byly poznatky získané před zahájením řízení ze svědkyní podaného vysvětlení ze dne
2. 5. 2016.
[10] Stěžovatel dále rekapituluje podání vysvětlení učiněné jeho bývalou manželkou na Policii
České republiky dne 21. 3. 2016, s tím, že z úředního záznamu vyplývá, že napadená byla bez
zjevného zranění. K lékařskému ošetření se jeho bývalá manželka dostavila až den po údajném
napadení, přičemž lékařská zpráva MUDr. G. S. z tohoto ošetření neobsahuje žádné tvrzení
napadené o tom, že jí stěžovatel strčil oběma rukama do oblasti ramen. Obdobně napadená při
podání vysvětlení po řádném poučení policejním orgánem nikdy neuvedla, že ji stěžovatel strčil
oběma rukama do oblasti ramen, v důsledku čehož by ona začala padat na roh zábradlí. Tuto
skutečnost napadená neuvedla ani později, při ústním jednání před správním orgánem nebo v
řízení před městským soudem, přičemž na uvedené městský soud v rámci odůvodnění svého
rozsudku nikterak nereagoval.
[11] Stěžovatel rozporuje věrohodnost svědecké výpovědi M. Š., jmenovaná je sousedka a
kamarádka jeho bývalé manželky. Svědkyně vždy uvedla, že neviděla, že by stěžovatel udeřil
napadenou pěstí do obličeje, tedy svědkyně jednoznačně popřela to, co opakovaně, od samého
počátku uvádí napadená, a na čem trvala po celé správní řízení. K verzi úderů do obličeje
stěžovatel opětovně poukazuje na to, že je pravák, tudíž případné údery do obličeje by musely být
vedeny na levou stranu obličeje, což se však nestalo. Stěžovatel připomíná skutečnost, že
vchodové dveře do domu jsou těžké a samy se zavírají, tudíž stěžovatel nemohl v jeden okamžik
držet vchodové dveře tak, aby se nezavřely, když je napadená současně zavírala, a zároveň oběma
rukama strčit napadenou do oblasti ramen, když tato sama ustupovala za vchodové dveře domu.
K prokázání tvrzení svědkyně, která nemají ani oporu ve výpovědi napadené, správní orgány
neučinily žádná zjištění, která by toto prokazovala, např. rekonstrukci jednání účastníků na místě.
Navíc, jednání stěžovatele, tj. razantnější otevření dveří, nelze podřadit pod pojem „hrubé
jednání“, jak má na mysli městským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.
2 As 29/2017 - 28, ze dne 20. 7. 2017. Jednání stěžovatele nepřekročilo rámec pouhé
nevhodnosti, neboť k fyzickému napadení druhé osoby, v důsledku kterého mohlo dojít k jejímu
poranění, nedošlo, a toto ani nebylo stěžovateli prokázáno. Stěžovatel dále poukazuje i na to, že
svědkyni na místě samém nikdo, kromě napadené, neviděl. Z toho stěžovatel usuzuje, že tato
svědkyně a její pes na místě samém vůbec nebyli, neboť v opačném případě by je zajisté
zaznamenal i stěžovatel. Za zcela absurdní a skutečnosti neodpovídající pak stěžovatel považuje
závěr správních orgánů převzatý i městským soudem, že by svědkyně sama nemohla mít zájem na
výsledku správního řízení.
[12] Dle názoru stěžovatele je rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím správního
orgánu I. stupně zcela nezákonné a ve své podstatě nesmyslné již v tom, že na jednu stranu
se konstatuje, že k napadení pěstmi do obličeje nedošlo, nicméně žádná zmínka jak ze strany
napadené, tak lékařky a lékařské zprávy o jakémkoliv jiném fyzickém kontaktu, než do obličeje,
není uvedena. Z výše uvedeného tak zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se nedopustil
žádného přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích,
naopak bylo prokázáno, že napadená stěžovatele nepravdivě obvinila ze spáchání uvedeného
přestupku. Nepotvrdila se tak podstata obvinění napadené, jak nesprávně uvedl žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť jádro jejího oznámení nebylo pravdivé, jak naopak
vyplynulo z provedeného dokazování. Nad rámec uvedeného dále stěžovatel uvádí, městský soud
vyhlásil rozsudek předem připravený i s odůvodněním, ve kterém není uvedeno nic z toho,
co proběhlo při ústním jednání soudu. Dle názoru stěžovatele tak bylo i porušeno jeho právo
na spravedlivý proces.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že tato neobsahuje nic jiného než žaloba;
ve všem proto odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku městského soudu, s nímž
se žalovaný plně ztotožňuje. Dle úsudku žalovaného by kasační stížnost měla být zamítnuta jako
nedůvodná.
[14] Osoba zúčastněná na řízení se nevyjádřila.
[15] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných, přihlížel přitom i k tomu, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl
k názoru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž
předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí
krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
[17] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění dotčeného rozhodnutí
zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75,
ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.). Současně je ovšem nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Není přípustné institut
nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp.
soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci
účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné
aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů má místo zejména tehdy, opomene - li správní orgán či soud
na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat
se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož
konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní
soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[18] Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení správnosti a zákonnosti rozhodnutí
správního orgánu je úlohou především městského soudu, který primárně je povolán přezkoumat
žalované správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si také učiní
úsudek sám nezávisle na skutkových závěrech žalovaného. Intervence ze strany kasačního soudu
je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se pouze na závažné vady řízení a dokazování ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) či d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017
č. j. 6 As 256/2016 – 79).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se podrobně a precizně vypořádal
se všemi stěžovatelovými námitkami. V kasační stížnosti pak stěžovatel v zásadě pouze opakuje
stejná tvrzení, která uplatnil již v žalobě, s tím, že jeho (stejné) výtky nemíří pouze proti
žalovanému, ale proti žalovanému a městskému soudu. Nejvyšší správní soud připomíná,
že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční (viz např. rozsudek ze dne
26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto výhradně na stěžovateli,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
městského soudu, nikoli rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs
35/2012 - 42). Smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené, proto Nejvyšší
správní soud považuje za dostatečné pouze stručně shrnout, proč nejsou námitky stěžovatele
důvodné, neboť v zásadě všechny již byly stěžovateli vysvětleny městským soudem; tomu pak
stěžovatel pouze v obecné rovině vytýká nepřezkoumatelnost rozsudku a vadu řízení spatřuje
v tom, že soud vyhlásil „předem připravený“ rozsudek, aniž by zohlednil ústní jednání.
[20] Z důkazů obsažených ve spise jednoznačně vyplývá, že dne 20. 3. 2016, kolem 18. hodiny
došlo v P. X, N. X, v prostoru mezi otevřeným pravým křídlem a pevným rámem hlavních
vchodových dveří domu při předávání dítěte k hádce mezi rozvedenými manžely, která vyústila
ve fyzické napadení osoby zúčastněné na řízení ze strany stěžovatele. Důkazní materiál zahrnuje
úřední záznam Policie ČR ze dne 21. 3. 2016, č. j. KRPA-111033-3/PŘ-2016-001420, o
oznámení napadení osoby zúčastněné na řízení; dále správní spis obsahuje úřední záznamy o
podání vysvětlení podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Ve spise
je založen záznam o podaném vysvětlení svědkyně ze dne 2. 5. 2016,
č. j. R501/2016/OOS/DYT, v něm uvedla, že přijela autem k domu a zaslechla hádku dvou lidí,
zjistila, o koho šlo, její pes se rozběhl k dceři paní K. a stěžovatele, takže svědkyně byla nucena se
přiblížit. Stěžovatel stál ke svědkyni zády, ta viděla, že paní K. držela otevřené dveře, stěžovatel
strčil paní K. oběma rukama do místa na úrovni ramen, napadená neupadla jen díky tomu, že se
držela dveří, začala padat dozadu na roh zábradlí. Správní orgán na základě uvedených podkladů
oznámil zahájení řízení o přestupku, kterého se měl podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o
přestupcích dopustit stěžovatel tím, že dne 20. 3. 2016 před domem fyzicky napadl svou bývalou
manželku tak, že do ní silou oběma rukama strčil, a to do místa v oblasti ramen, načež napadená
začala padat na roh zábradlí. Současně správní orgán I. stupně zahájil řízení o přestupku, kterého
se měla podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích dopustit osoba zúčastněná na řízení tím,
že oznámila napadení ze strany stěžovatele, který ji měl napadnout několika údery pěstí do
obličeje.
[21] Následně správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí, kterým uznal stěžovatele vinným
ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích,
kterého se dopustil úmyslným narušením občanského soužití hrubým jednáním, a osoba
zúčastněná na řízení byla uznána vinnou z přestupku proti občanskému soužití dle §49 odst. 1
písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustila tím, že úmyslně narušila občanské soužití
nepravdivým obviněním z přestupku. K odvolání obou účastníků řízení vydal žalovaný napadené
rozhodnutí, kterým podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu zastavil řízení ve věci přestupku
osoby zúčastněné na řízení a zamítl odvolání stěžovatele a výrok rozhodnutí správního orgánu
I. stupně ve vztahu k němu potvrdil.
[22] Namítá-li nyní stěžovatel, že správní řízení je od samého počátku zatíženo vadou, neboť
v oznámení o zahájení řízení a předvolání je uvedeno, že stěžovatel do osoby zúčastněné na řízení
silou oběma rukama strčil, a to do místa v oblasti ramen, načež napadená začala padat na roh
zábradlí, zatímco podle podkladů pro zahájení řízení byl obviněn z toho, že svou bývalou
manželku uhodil pěstí do obličeje, lze ve shodě s městským soudem a žalovaným potvrdit,
že stěžovatel zaměňuje význam podkladů pro zahájení řízení podle §67 odst. 2 zákona
o přestupcích s významem podkladů pro vydání rozhodnutí podle §50 správního řádu.
Stěžovatel přisuzuje právním účinkům podání vysvětlení podle §61 odst. 1 zákona o policii
právní účinky oznámení o zahájení řízení podle §46 odst. 1 správního řádu. S právní orgán
I. stupně však nebyl vázán oznámením učiněným na policii paní K. dne 21. 3. 2016
ani oznámením přestupku zaslaným mu Policií ČR dne 4. 4. 2016. Správní orgán I. stupně před
zahájením přestupkového řízení předvolal k podání vysvětlení svědkyni a na základě informací
vzešlých především z daného vysvětlení vymezil předmět přestupkového řízení, kterým bylo
nejen výše popsané jednání stěžovatele, ale též podání nepravdivého oznámení paní K. Zda
vůbec, a jakým konkrétním jednáním se podezřelí přestupku dopustili, jakož i to, zda
se ho dopustili, zjišťuje správní orgán až v řízení o přestupku za užití zásad správního a trestního
práva, zejména zásady materiální pravdy (§3 správního řádu), zásady vyšetřovací (§50 odst. 3
správního řádu) a zásady volného hodnocení důkazů.
[23] Podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně
naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním
z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
[24] Občanské soužití obecně lze vymezit jako ,,souhrn pravidel chování, jejichž zachování - nad rámec
právních norem - je podle obecného názoru a přesvědčení nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití
občanů v daném místě, čase a situaci. Ustanovení §49 však chrání jen určité společenské zájmy (čest a důstojnost
občana, jeho zdraví a pokojný život), a tedy jen ta pravidla občanského soužití, jejichž porušení směřuje proti
těmto zájmům“ (cit. Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu
o přestupcích včetně textů souvisejících předpisů, Linde, Praha 2009, str. 125). Objektem
skutkové podstaty přestupku podle §49 zákona o přestupcích je tedy občanské soužití a narušení
občanského soužití je obligatorním znakem skutkových podstat přestupků proti občanskému
soužití. Narušení občanského soužití je pak trestáno tehdy, dojde-li k jeho negativnímu
zasažení jednáním určité intenzity, jež svojí povahou typově odpovídá jednáním uvedeným
v demonstrativním výčtu hrubých jednání v §49 zákona o přestupcích.
[25] Hrubé jednání je jednání, které „narušuje občanské soužití takovou měrou, že podle obecného
názoru a přesvědčení překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Je třeba proto důsledně odlišit jednání
hrubé a jednání jinak nevhodné (např. porušení pravidel slušnosti, zdvořilosti)“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 2 As 84/2009). Jako hrubé jednání Nejvyšší správní soud posoudil
například uchopení ženy o několik let starší za oblečení v oblasti krku, neboť šlo o zásadní zásah
do osobnostní sféry dotyčné osoby, který mohl být spojován přímo s útokem na danou osobu,
či minimálně znemožňující nebo omezující její volný pohyb (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 2 As 29/2017 - 28). Dále takto Nejvyšší správní soud posoudil
například situaci, kdy se obviněná na benzínové stanici rozjela proti zaměstnanci čerpací stanice
stojícímu v bezprostřední blízkosti před vozem, a vytlačovala ho před sebou vozidlem
na vzdálenost přibližně 30 metrů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017,
č. j. 9 As 221/2016 - 39). Rovněž takto hodnotil Nejvyšší správní soud jednání obviněné, která
u vstupu na diskotéku udeřila jinou návštěvnici diskotéky dvakrát pěstí do obličeje (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, č. j. 9 As 73/2018 – 25).
[26] Ze shora uvedených příkladů úmyslných jednání, která byla posouzena jako hrubé jednání
proti občanskému soužití, lze dovodit, že jednání je hrubým tehdy, pokud vykazuje znaky
neurvalosti, agresivity, či jde o projev fyzického násilí zamířeného proti integritě jiné osoby.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis v nyní projednávané věci
jednoznačnou oporu pro závěry správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih
stěžovatele ve smyslu §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
[27] Správní orgány i městský soud považovaly za stěžejní výpověď svědkyně, jejíž
věrohodnost správní orgány ověřily provedením místního šetření dne 29. 6. 2016. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že tento důkaz správní orgány a městský soud hodnotily v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu) jednotlivě i v souhrnu
s ostatními podklady a s jejich závěry se zdejší soud ztotožňuje. Namítá-li stěžovatel rozpory
ve výpovědi svědkyně, pak mu nelze přisvědčit, neboť svědkyně při ústním jednání dne
25. 5. 2016 i ve vysvětlení podaném dne 2. 5. 2016 popsala konflikt obdobným způsobem.
K tomu lze dodat, že rozpory ve výpovědi lze spatřovat spíše v případě stěžovatele; ten podle
záznamu ze dne 20. 3. 2016 uvedl, že bývalou manželku natlačil mezi dveře a zeď a přes
průhledné vchodové dveře uviděl, že napadená vstává a odchází s dcerou nahoru po schodech.
Avšak při ústním jednání dne 25. 5. 2016 stěžovatel uvedl, že bývalá manželka předvedla pády
na zem a křičela, že byla napadena. Rovněž námitky stěžovatele směřující k zaujatosti svědkyně
nejsou důvodné, neboť svědkyně nepotvrdila výpověď paní K. (stran místa úderu na těle),
naopak její výpověď vyvrátila; tudíž svojí výpovědí nestranila ani jednomu z obviněných
v přestupkovém řízení.
[28] Podrobnou argumentaci stěžovatele týkající se obtížné manipulace s vchodovými dveřmi
pak zdejší soud shodně s městským soudem nepovažuje i s ohledem na protokol o ohledání
na místě za zásadní pro posouzení dané věci. Stěžovateli je kladeno za vinu nikoli razantní
otevření dveří, jak sám tvrdí, ale fyzické napadení paní K. spočívající v tom, že stěžovatel
do jmenované silou oběma rukama strčil. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se plně ztotožňuje
se závěry správních orgánů i městského soudu, že takové jednání je třeba považovat za hrubé,
které překračuje rámec pouhé nevhodnosti (nesprávnosti). Tato míra narušení občanského soužití
je očividná i například ve srovnání se shora uvedenými posuzovanými situacemi.
[29] Poškozená musela v dané situaci zcela přirozeně pociťovat obavy o svoje zdraví, o zásahu
do osobnostní sféry nemluvě. Soud tak nesouhlasí s tím, že by stěžovatel poškozenou nijak
neohrozil. Aby takové jednání nebylo přestupkem, muselo by jít pouze o jednání v nutné obraně
[§2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích], o kterou však zjevně nešlo. Stěžovatel sám opakovaně
uznal, že na bývalou manželku dostal vztek a že ke konfliktu došlo.
[30] Konečně, vrací-li se stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně k otázce napadení
poškozené pěstí, pak tento skutek se v řízení neprokázal, ale správní orgány postavily bez
pochybností najisto, že skutkový děj proběhl jinak. Tvrzení stěžovatele nabízející alternativy
průběhu skutkového děje a podružné okolnosti nemají oporu ve spisovém materiálu a nebylo
o nich rozhodováno. Protože se podstata oznámení Mgr. K. potvrdila, tj. skutečnost, že ve stejný
čas a na stejném místě se stěžovatel vůči napadené dopustil jiného hrubého jednání, rozhodl
žalovaný oprávněně o zastavení řízení vůči Mgr. K., neboť její jednání nemohlo zcela naplnit
znaky skutkové podstaty nepravdivého obvinění z přestupku ve smyslu §49 odst. 1 písm. c)
zákona o přestupcích.
[31] Ke zbývajícím kasačním námitkám jako celku Nejvyšší správní soud uvádí, že v zásadě
představují prosté popírání závěrů žalovaného a městského soudu a nepřinášejí žádnou otázku,
která již nebyla v předchozím řízení přesvědčivě zodpovězena a uzavřena. Tvrzení stěžovatele
o „připravenosti” rozsudku městského soudu jsou zcela nepodložená, stěžovatel neuvádí nic
konkrétního, co by mohlo nasvědčovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
[32] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského
soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem
se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani
z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu; kasační stížnost proto podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[33] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.; žalovanému, kterému by podle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení
náležela, v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[34] Osobě zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti, neboť jí ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. neuložil žádnou povinnost. Ze spisové
dokumentace rovněž nevyplývá, že by osobě zúčastněné na řízení v průběhu řízení o kasační
stížnosti vznikly nějaké náklady a že by důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňovaly přiznání
náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu