ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.12.2021:19
sp. zn. 5 Azs 12/2021 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. P. P., zast.
Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem, se sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020, č.
j. 30 A 2/2019 – 45, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
12. 10. 2018, č. j. MV – 2947- 4/SO – 2017; tímto rozhodnutím nebylo stěžovateli prodlouženo
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání z důvodu neplnění účelu povoleného
pobytu (činnost stěžovatele nebyla posouzena jako výkon podnikatelské činnosti).
[2] Současně s kasační stížností podal stěžovatel žádost o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s.
[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že by jinak utrpěl
zásadní újmu, neboť by byl nucen vycestovat ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti
a nemohl by uplatňovat svá procesní práva v soudním řízení. Poukazuje rovněž na omezenou
možnost vycestování v souvislosti s epidemickou situací a na omezení leteckých spojení.
Za zásadní pak považuje zcela nepřiměřený zásah do jeho soukromého života; v České republice
žije 12 let na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, má zde vytvořeny
ekonomické vazby a silné osobní vazby. V případě nuceného vycestování by přišel o veškerou
možnost příjmů a dostal by se do stavu hmotné nouze. Po dobu svého pobytu v České republice
řádně plnil všechny povinnosti, nebyl nikdy trestně stíhán, nedopustil se žádného závadného
jednání. Rodiče stěžovatele ve Vietnamu již zemřeli, z příbuzných má jen bratra, který žije
v České republice a je na něm závislý.
[4] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti zamítl, neboť nejsou splněny podmínky §73 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovateli nehrozí vznik nenahraditelné újmy, neboť ta by mu mohla vzniknout až na základě
jeho správního vyhoštění z území České republiky, což sice může být důsledkem zamítnutí
žádosti o prodloužení pobytového oprávnění, avšak o správním vyhoštění se vždy rozhoduje
v samostatném správním řízení, kdy se zkoumá rovněž přiměřenost tohoto zásahu
do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaná podotkla, že stěžovatel je zastoupen
advokátem, ochrana jeho práv je tedy dostatečně zajištěna. Dodala, že není splněna ani podmínka
absence rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť není ve veřejném zájmu, aby na území
České republiky pobýval cizinec, u něhož bylo prokázáno, že neplní účel povoleného pobytu.
[5] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[7] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
jsou v daném případě splněny.
[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že přestože se s rozhodnutím o neprodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu nepojí povinnost opustit území České republiky a k setrvání
mimo její území by mohl být stěžovatel bezprostředně donucen až v souvislosti s rozhodnutím o
správním vyhoštění, nemůže být tato skutečnost důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání
odkladného účinku. Jak již Nejvyšší správní soud mnohokrát uvedl (viz např. usnesení ze dne
18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, či ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 Azs 36/2019 - 25), „[j]en stěží lze
totiž předpokládat, že stěžovatel má předejít případné zmiňované újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon
nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s
nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu na území Evropské unie na určitou dobu“.
[9] Nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, představuje ve stěžovatelově případě především to, že by musel ukončit svou
výdělečnou činnost, v důsledku čehož by přišel o jediný zdroj své obživy, navíc by došlo
ke zpřetrhání jeho vazeb s bratrem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že otázka, zda stěžovatel
v uplynulých letech vykonával svou výdělečnou činnost v souladu se zákonem, či nikoliv, nemůže
být předmětem posouzení soudu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, neboť tato otázka je klíčová pro posouzení merita věci, soud by tedy jejím
posouzením nepřípustně předjímal výsledek řízení ve věci samé. Pro účely rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku tedy Nejvyšší správní soud musel vyjít z předpokladu, že
stěžovatel v současné době vykonává svou výdělečnou činnost v souladu se zákonem. Nejvyšší
správní soud proto přistoupil k poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout právními
následky rozhodnutí krajského soudu a žalované, a újmy, která by mohla vzniknout jiným
osobám, pokud by došlo k odložení účinků těchto rozhodnutí. Zásah do práv stěžovatele
by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože existuje reálné nebezpečí,
že by ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti, musel opustit
území České republiky, kde již 12 let žije a kde vykonává svou výdělečnou činnost, kterou by
v takovém případě musel ukončit. Rovněž by došlo k odloučení stěžovatele od jeho bratra.
Naproti tomu nelze z řízení před správními orgány, krajským soudem ani z jiných okolností
dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. Lze
proto dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku rozhodnutí krajského soudu a
žalované byla nepoměrně větší než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska
zbývající podmínky stanovené v §73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí
být v rozporu s důležitým veřejným zájmem; na rozdíl od názoru žalované ji má za splněnou.
K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil
v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud
jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli
v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu
přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu
§73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci
testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení
veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131,
č. 1698/2008 Sb. NSS)“. Z obsahu žalobou napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se stěžovatel
na území České republiky dopouštěl trestné činnosti. Ve stěžovatelově případě nedošlo ani ke
správnímu vyhoštění, nýbrž pouze k neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky. Ani žalovaná ve svém vyjádření přesvědčivě neuvedla, že by přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v posuzovaném případě mělo být v rozporu s
jakýmkoliv důležitým veřejným zájmem.
[11] Stěžovatel dále poukázal na újmu, která by mu vznikla v důsledku nuceného opuštění
České republiky, aniž by mohl uplatnit svá procesní práva u soudu. Nejvyšší správní soud
odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 38, v němž
mimo jiné uvedl: „Zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud
vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení
automatizovat a vytvořit speciální obecnou skupinu privilegovaných případů, kde se bude odkladný účinek
přiznávat bez dalšího. Jistě proto platí, že v obecné rovině nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku
bez dalšího ani ta skutečnost, že jinak by musel cizozemský stěžovatel vycestovat z území státu, a ztratil by tak
možnost přímého kontaktu se svým advokátem v řízení o kasační stížnosti. Právě uvedené platí tím spíše, pokud
zákonodárce v určitých typech věcí odkladný účinek ze zákona cizincům přiznal, v jiných typech věcí naopak
nepřiznal. Nelze soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní
každý cizinec, kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016, čj. 2
Azs 271/2015-32, v bodě 7, takový přístup by vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem
kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České
republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce
nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky,
tedy přímo ze zákona.“ V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dodal, že i zájem na osobní
účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem bez dalšího, ale obvykle jen
ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele),
nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto
individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených
tvrzení. Soud zde vždy poměřuje újmu, která hrozí stěžovateli, a újmu, která přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, stejně jako možný rozpor přiznání
odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel dle Nejvyššího správního soudu
dostatečně individualizované a závažné okolnosti uvedl.
[12] Ke stěžovatelem tvrzené omezené možnosti leteckého spojení Nejvyšší správní soud,
byť si je vědom nestandardní situace způsobené stávající epidemickou situací, dodává, že uvedená
tvrzení stěžovatele jsou nepodložená a obecná. Stěžovatel např. nijak neodložil, že by
přicestování do Vietnamu bylo spojeno s povinností podstoupit karanténu a nekonkretizoval výši
nákladů na tento proces, ani své majetkové poměry, Nejvyšší správní soud tedy nemohl posoudit,
zda náklady na případnou karanténu stěžovatele skutečně převyšují jeho finanční možnosti.
Nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal důvod pro přiznání odkladného
účinku podané kasační stížnosti již v jiných výše uvedených skutečnostech, nebylo nutné
ověřovat pravdivost těchto tvrzení.
[13] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst. 2 až
4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatele
přiznal odkladný účinek již krajský soud, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky
přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje
odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalované. Nejvyššímu správnímu soudu
není zřejmé, jak žalovaná dospěla k závěru, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nic nezměnilo na tom, že stěžovatel není oprávněn k pobytu na území České republiky. Tím, že
krajský soud i Nejvyšší správní soud přiznaly žalobě a kasační stížnosti odkladný účinek, je ve své
podstatě zachován stav, který zde byl před vydáním napadeného rozhodnutí, kdy byl stěžovatel
oprávněn pobývat na území České republiky na základě fikce platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu zakotvené v §47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců: „Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90
dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými
v odstavcích 1 až 3, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní
moci rozhodnutí o podané žádosti.“ Ze spisové dokumentace ani z tvrzení žalované přitom není
patrné, že by podmínky pro nástup uvedené fikce nebyly v posuzovaném případě naplněny.
[14] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je pouze dočasné povahy a nijak nepředjímá rozhodnutí o věci samé.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu