ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.311.2020:29
sp. zn. 5 Azs 311/2020 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: M. H. N.,
zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Stanislava Kostky Neumanna 2052/0,
Varnsdorf, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 9. 2020,
č. j. 75 Az 6/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2019, č. j. OAM-144/ZA-ZA11-HA13-
2019; žalovaný tímto rozhodnutím stěžovateli neudělil azyl podle §12, §13, §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
rozhodl, že doplňkovou ochranu nelze udělit pro existenci důvodů dle §15a odst. 1 písm. b)
zákona o azylu (pro existenci důvodného podezření, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu).
[2] Stěžovatel přicestoval do České republiky společně se svou matkou v roce 2004
na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny (v České republice žil
jeho otec). Po pěti letech nepřetržitého pobytu na území získal povolení k trvalému pobytu, které
mu však bylo zrušeno (platnost povolení skončila 12. 12. 2018). Rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016, č. j. 52 T 14/2015 - 8582, byl uznán
vinným ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník,
v relevantním znění (dále jen „trestní zákoník“), za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí
svobody v délce trvání 9 let; tento rozsudek byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 5. 2017, č. j. 11 To 19/2017 - 9360, ve výroku o trestu zrušen, přičemž Vrchní soud v Praze
rozhodl nově o trestu tak, že stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 8
let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
[3] Stěžovatel byl dne 11. 1. 2019 z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Po svém propuštění
byl povinen Českou republiku opustit, neboť mu byl udělen výjezdní příkaz s platností
od 15. 1. 2019 do 9. 2. 2019. Dne 8. 2. 2019 podal v Přijímacím středisku cizinců Zastávka žádost
o udělení mezinárodní ochrany, ke které uvedl, že je svobodný, bezdětný, nikdy se politicky
neangažoval a o mezinárodní ochranu žádá, neboť by chtěl i nadále žít v České republice. Má zde
otce a veškeré zázemí. Vietnam navštívil naposledy v letech 2008 a 2009, kdy jel navštívit svou
babičku. Přestože ve Vietnamu žije jeho matka, po dobu, co byl ve vězení, s ní nebyl v kontaktu.
Chce se v České republice opět zapojit do společnosti.
[4] Žalovaný uvedené důvody, spočívající ve snaze o legalizaci pobytu na území České
republiky, neshledal jako relevantní z hlediska možného udělení azylu. Současně zjistil skutečnosti
naplňující tzv. vylučující klauzuli podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a proto vydal
napadené rozhodnutí. Proti němu podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že žalovaný posoudil
důvody pro udělení mezinárodní ochrany nedostatečně. V jeho případě totiž existovaly důvody
pro udělení humanitárního azylu, neboť v České republice realizuje veškerý svůj rodinný život.
Dále namítal, že žalovaný posuzoval „vážný zločin“ pouze podle trestněprávních předpisů, aniž by
skutečně zohlednil individuální okolnosti jeho případu. Žalovaný se proto měl zabývat také
možnou vážnou újmou, kterou stěžovatel spatřuje především v možném zásahu do svého práva
na soukromý a rodinný život, neboť jeho vycestováním z České republiky budou veškeré jeho
rodinné vazby zpřetrhány.
[5] Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného ohledně snahy
o legalizaci pobytu na území České republiky. Zopakoval, že stěžovatel neuvedl v průběhu řízení
nic, co by svědčilo o jakémkoli pronásledování ve Vietnamu. Tvrzení o vybudovaném zázemí
v České republice nelze považovat za skutečnosti odůvodňující udělení humanitárního azylu.
Pokud jde o pojem vážného zločinu, krajský soud zdůraznil, že žalovaný posoudil v napadeném
rozhodnutí existenci tohoto důvodu, kvůli kterému nelze doplňkovou ochranu udělit, dostatečně;
zabýval se úmyslem stěžovatele, závažností páchané trestné činnosti a připomněl, že v případě
stěžovatele nejde o pouhé důvodné podezření, že se vážného zločinu mohl dopustit, tyto
skutečnosti byly postaveny najisto (stěžovatel byl pravomocně odsouzen). Jelikož byl dán důvod
podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, nemohl se žalovaný již věcně zabývat možnými
důvody pro udělení doplňkové ochrany, vč. možného zásahu do práva na soukromý a rodinný
život. Krajský soud proto žalobu stěžovatele podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Je přesvědčen, že důvod pro udělení mezinárodní
ochrany byl v jeho případě dán; krajský soud se proto při věcném posouzení odklonil od stávající
judikatury. Stejně jako v žalobě zopakoval, že jeho situace odůvodňovala udělení azylu
z humanitárních důvodů, a jeho neudělením žalovaný vybočil z mezí správního uvážení. Dále
zopakoval, že „otázka vážného zločinu nebyla dostatečně odůvodněna jak krajským soudem, tak správním
orgánem“.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že důvodem podání žádosti
o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu, která není důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany. Neudělení humanitárního azylu žalovaný v napadeném rozhodnutí
odůvodnil dostatečně. Stejně tak se dostatečným způsobem zabýval páchanou trestnou činností;
zohlednil jak její povahu a rozsah, tak i závažnost, společenskou škodlivost a zapojení
do organizované skupiny. Nebylo tedy možné doplňkovou ochranu udělit. Žalovaný proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se jedná
o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“.
Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku možného udělení azylu z humanitárního důvodu
a naplnění tzv. vylučující klauzule podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Tyto otázky ovšem
v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti
z důvodu ad 1) až 4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, která by dosud nebyly v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní
odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak, krajský soud posoudil případ
stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud
důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] V návaznosti na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že
napadený rozsudek splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Krajský soud jasně uvedl, proč námitky
tvrzené stěžovatelem neshledal důvodnými, a napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska všech
důvodů pro udělení azylu, jakož i z hlediska naplnění tzv. vylučující klauzule ve vztahu
k doplňkové ochraně (viz zejm. body 24-30 rozsudku krajského soudu). Náležitě přitom
zohlednil všechny rozhodné skutečnosti. Nejvyšší správní soud proto považuje rozsudek
krajského soudu za plně přezkoumatelný.
[13] Pokud jde o (ne)udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní
soud připomíná, že zákonodárce zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu („případ hodný
zvláštního zřetele“) a správního uvážení („azyl lze udělit“). Výklad neurčitého právního pojmu a jeho
aplikace na konkrétní skutkový stav jsou (na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního
uvážení) plně přezkoumatelné soudem (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 1 Azs 200/2014 - 27, č. 3200/2015 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom již dříve ve své
judikatuře vymezil situace, které lze považovat za případy zvláštního zřetele hodné – jedná
se např. o osoby zvláště těžce postižené či nemocné nebo osoby přicházející z oblasti stižené
humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory; tedy situace, na které
sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty §12 a 13 zákona o azylu, ale
ve kterých by bylo přesto nehumánní azyl neposkytnout (viz také rozsudek zdejšího soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
[14] Naopak takovým případem Nejvyšší správní soud neshledal samu o sobě (tj. bez
přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných) situaci, kdy cizinec žádal o mezinárodní
ochranu z důvodu společného soužití se snoubenkou, která má desetiletou dceru (viz rozsudek ze
dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69), nebo např. situaci, kdy cizinka žádala o udělení azylu
z důvodu společného soužití s manželem – občanem Vietnamské socialistické republiky žijícím
na území České republiky, který sám o azyl nepožádal (srov. rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60). Sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně
nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán humanitární
azyl udělit, nejsou-li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly
(např. již zmíněná přírodní katastrofa či vážné tělesné postižení apod.).
[15] Stěžovatel v projednávané věci uvedl, že území České republiky nechce opustit, neboť
zde má vybudované zázemí a chtěl by se po svém propuštění z výkonu trestu opět začlenit
do společnosti. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr žalovaného,
jakož i krajského soudu plně odpovídá výše citované judikatuře; důvod pro udělení
humanitárního azylu ve stěžovatelově případě dán nebyl.
[16] Nelze však nezmínit, že důvodem podání žádosti byla v případě stěžovatele snaha
o legalizaci pobytu, jak konstatoval již žalovaný a následně také krajský soud. Stěžovatel totiž
na území České republiky pobývá od roku 2004 – nejprve na základě povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem sloučení rodiny, poté na základě povolení k trvalému pobytu. O mezinárodní
ochranu žádal až poté, co mu bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno a co mu byl udělen
výjezdní příkaz (žádost o mezinárodní ochranu podal jeden den před uplynutím doby platnosti
výjezdního příkazu). Přestože případná prodleva mezi vstupem na území České republiky
a podáním žádosti o mezinárodní ochranu nemusí svědčit o účelovosti podané žádosti, v případě
stěžovatele nemá Nejvyšší správní soud pochyb o tom, že se o účelovou žádost jednalo. Ostatně
jak již bylo uvedeno, stěžovatel sám uvedl, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu snahy
o opětovné začlenění do společnosti poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. To je
sice chvályhodné, avšak nikoli dostačující pro udělení mezinárodní ochrany – snaha o legalizaci
pobytu důvod pro udělení mezinárodní ochrany nepředstavuje (viz rozsudky zdejšího soudu
ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48, ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53,
či ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43).
[17] Pokud jde o druhou nastíněnou otázku, tj. aplikaci tzv. vylučující či také exkluzivní
klauzule, k tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že po prokázání důvodu uvedeného
v §15a zákona o azylu není žalovaný povinen zjišťovat případnou existenci důvodů pro udělení
doplňkové ochrany. I kdyby totiž byla jejich existence prokázána, nelze žadateli doplňkovou
ochranu udělit – viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2010,
č. j. 4 Azs 60/2007 - 119, č. 2174/2011 Sb. NSS. Jakmile však správní orgán zjistí okolnosti
nasvědčující možné aplikaci exkluzivní klauzule, je nutné, aby při pohovoru žadateli kladl otázky
mající vztah jak k §15a, tak i k §14a zákona o azylu, což umožní komplexní posouzení žádosti
a zabrání situacím, aby po případném zrušení rozhodnutí správního orgánu aplikujícího vylučující
klauzuli bylo nutné začít řízení v podstatě od samého začátku (viz bod 19 ve spojení s bodem 23
citovaného usnesení rozšířeného senátu).
[18] V projednávané věci aplikoval žalovaný tzv. vylučující klauzuli podle §15a odst. 1
písm. b) zákona o azylu; dospěl tedy k závěru, že existuje důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil
vážného zločinu. Pojem vážný zločin je v tomto kontextu autonomním pojmem azylového práva,
který musí být vykládán s přihlédnutím k významu, jaký mu přikládá směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (tzv. kvalifikační směrnice) a Úmluva o právním
postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). Závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu,
a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, proto nelze odůvodnit pouze s odkazem
na skutečnost, že byl odsouzen za spáchání činu, jenž je ve vnitrostátním trestním právu
kvalifikován jako zvlášť závažný zločin, nýbrž je vždy třeba posoudit individuální okolnosti
případu; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 - 28,
č. 3546/2017 Sb. NSS. Ke shodnému závěru dospěl i Soudní dvůr Evropské unie, jenž
v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, Ahmed, C-369/17, body 49 a 50, uvedl, že požadavek na úplné
přezkoumání všech okolností individuálního případu je třeba vztáhnout též na rozhodnutí
o vyloučení z doplňkové ochrany. Důkazní standard „důvodné podezření“ je přitom nižší než
důkazní standard v trestních věcech (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2011, č. j. 4 Azs 60/2007 - 136).
[19] V projednávané věci žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 7. 2016,
č. j. 52 T 14/2015 - 8582, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017,
č. j. 11 To 19/2017 - 9360, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let, a to za spáchání
zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Výslovně
přitom hodnotil individuální okolnosti páchané trestné činnosti stěžovatele – čin spáchal ve
velkém rozsahu a jako člen organizované skupiny. Žalovaný také výslovně poukázal na vysokou
míru společenské škodlivosti a závažnosti drogové kriminality, která má devastující účinky na
psychické i fyzické zdraví uživatelů drog, ale také na celou společnost, neboť jde o velmi závažný
sociálně patologický jev s negativními důsledky. Přestože byl stěžovateli uložen trest odnětí
svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, ve smyslu zákona o azylu je nezbytné
stěžovatelem spáchaný čin vnímat právě jako vážný zločin, pro který mu nelze doplňkovou
ochranu udělit.
[20] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu s žalovaným i krajským soudem souhlasí
a konstatuje, že žalovaný ani krajský soud nehodnotili naplnění tzv. vylučující klauzule paušálně
pouze s odkazem na rozsudky trestních soudů, ale zabývali se individuálními okolnostmi
stěžovatelem páchané trestné činnosti. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný se na str. 8 a 9
napadeného rozhodnutí zabýval nejen povahou páchané trestné činnosti, ale i skutečností, že byl
stěžovatel zapojen do organizované skupiny, a rozsahem, v jakém byla trestná činnost páchána.
Stěžovatel nadto v kasační stížnosti neuvedl nic, v důsledku čehož by závěr krajského soudu,
potažmo žalovaného nemohl obstát. Jeho námitka spočívala v paušálním tvrzení o tom, že
„otázka vážného zločinu nebyla dostatečně odůvodněna jak krajským soudem, tak správním orgánem.“
[21] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu. Ten se svým postupem neodchyluje od citované
judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud ji proto shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu