ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.329.2020:32
sp. zn. 5 Azs 329/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M. D., zast. Mgr.
Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2020,
č. j. 20 A 6/2020 - 31,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2020, č. j. 20 A 6/2020 - 31,
se r uší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 7. 8. 2020,
č. j. CPR-25097-3/ČJ-2020-930310-V240, se ru š í a věc se v rací žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
16 456 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
Mgr. Vratislava Taubera, advokáta se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který zamítl její
žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 8. 2020, č. j. CPR-25097-3/ČJ-2020-930310-V240.
Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
15. 6. 2020, č. j. KRPT-119088-19/ČJ-2020-070022-COV, kterým bylo stěžovatelce podle §119
odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění, spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie
po dobu 6 měsíců. Současně byla stěžovatelce stanovena doba k vycestování z členských států
Evropské unie v délce 10 dnů.
[2] Stěžovatelka vstoupila dne 15. 6. 2020 na území České republiky v rozporu se zákazem
stanoveným ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 12. 6. 2020, č. j. MZDR
20599/2020-8/MIN/KAN (dále jen „ochranné opatření“), když společně se svým manželem
a dalšími 6 cizinci ukrajinské státní příslušnosti cestovala dodávkou VW Transporter, aniž
by spadala do některé z výjimek uvedených v ochranném opatření (dle výpovědi stěžovatelky
cestovali přes Rumunsko, Maďarsko, Slovensko a Českou republiku, přičemž cílem jejich cesty
byla Belgie, kam mířili za prací). V jednání stěžovatelky spatřovaly správní orgány možnost
závažného narušení veřejného pořádku, neboť svým nekontrolovaným pohybem se mohla
podílet na nežádoucím šíření onemocnění Covid-19. Stala se tedy bezpečnostním rizikem
při šíření nakažlivé nemoci.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka se pro Českou republiku a její
obyvatelstvo skutečně stala rizikem, neboť mohla způsobit zavlečení onemocnění Covid-19
a jeho případné další šíření. V jejím individuálním případě tak existovalo nebezpečí, že by mohla
závažným způsobem narušit veřejný pořádek, neboť svým pobytem na území nerespektovala
ochranné opatření vydané Ministerstvem zdravotnictví, ačkoli si všechny informace o přijatých
opatřeních mohla obstarat na webových stránkách Ministerstva zdravotnictví. Neoprávněný
vstup stěžovatelky na území je v době epidemie negativní jev, který ohrožuje veřejné zdraví
a zájem společnosti na zvládnutí šíření koronaviru. Takové jednání proto nelze promíjet,
tolerovat či zlehčovat poukazem na pouhé projíždění Českou republikou. Krajský soud
konstatoval, že nedodržení opatření směřujících k ochraně veřejného zdraví je závažným
narušením veřejného pořádku. K námitce, že stěžovatelce mělo být uloženo správní vyhoštění
podle jiného ustanovení, krajský soud uvedl, že stěžovatelce nebylo vytýkáno, že by vstoupila
a pobývala na území České republiky a přitom trpěla infekční nemocí, čímž by závažným
způsobem mohla ohrozit veřejné zdraví [§119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců],
ani že zde pobývala bez příslušného oprávnění [§119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu
cizinců]. Stěžovatelka porušila ochranné opatření, z čehož plyne nebezpečí pro veřejný pořádek.
Správní orgány proto postupovaly v souladu se zákonem.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které zdůraznila,
že závažné narušení veřejného pořádku lze spatřovat pouze ve skutečném, aktuálním a dostatečně
závažném ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Stěžovatelka se však žádného
takového ohrožení nedopustila. Přestože stěžovatelka vstoupila na území České republiky
v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví, samotná její přítomnost nemohla
ovlivnit epidemiologickou situaci natolik, aby bylo možné hovořit o závažném narušení veřejného
pořádku. Zdůraznila také, že jednotlivá opatření byla přijímána chaoticky, přičemž v době jejího
vstupu na území docházelo naopak k „rozvolňování“ přijatých opatření. Rozhodně tedy nelze
tvrdit, že by zákaz vstupu byl skutečností obecně známou. Jediným důvodem uloženého
správního vyhoštění tak byla skutečnost, že stěžovatelka neoprávněně vstoupila na území České
republiky. Ona sama si přitom nebyla vědoma žádného kontaktu s nakaženou osobou. Ani
provedení testu na přítomnost koronaviru (PCR testu) před vstupem na území by nadto možnost
nákazy nevyloučilo, neboť k nákaze stěžovatelky by mohlo dojít po provedení tohoto testu.
[6] Stěžovatelce bylo uloženo správní vyhoštění jako generálně preventivní opatření proti
šíření onemocnění Covid-19, což nelze připustit. Skutkový stav by sice mohl odůvodňovat
uložení správního vyhoštění, avšak rozhodně ne podle §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona
o pobytu cizinců (tj. z důvodu možného narušení veřejného pořádku), nýbrž podle §119 odst. 1
písm. b) bodu 4 (pobývá-li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není
oprávněn), příp. podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 3 téhož zákona (je-li důvodné nebezpečí,
že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí
nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního onemocnění). V obou
případech je však celková doba zákazu vstupu na území stanovena maximálně na 5 let,
resp. 3 roky. Kvalifikace jejího jednání jako závažného narušení veřejného pořádku má pak
pro stěžovatelku v podstatě časově neomezené důsledky, neboť jde také o důvod odepření
vstupu či neudělení dlouhodobého víza.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na shromážděný spisový materiál
a vyjádřila své přesvědčení, že postupovala v souladu s právními předpisy.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou věci je posouzení otázky, zda jednání stěžovatelky představuje důvodné
nebezpečí, že by mohla při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek, tj. zda
naplňuje důvod, na základě kterého jí bylo uloženo správní vyhoštění.
[11] Předně je třeba připomenout, že dne 12. 6. 2020 vydalo Ministerstvo zdravotnictví
ochranné opatření, č. j. MZDR 20599/2020-8/MIN/KAN, podle kterého se s účinností
od 15. 6. 2020 „nařizuje zákaz vstupu na území České republiky pro všechny cizince, kteří neměli ke dni
12. března 2020 na území České republiky přechodný pobyt nad 90 dnů, nebo trvalý pobyt;“ v další části
ochranného opatření Ministerstvo zdravotnictví stanovilo výjimky, na které se zákaz nevztahuje.
[12] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že jednání stěžovatelky, která v rozporu
s výše citovaným ochranným opatřením vstoupila dne 15. 6. 2020 na území České republiky,
představuje důvodné nebezpečí, že by mohla při pobytu na území závažným způsobem narušit
veřejný pořádek, proto žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl.
[13] Výkladem pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, č. 2420/2011 Sb. NSS,
přičemž zdůraznil, že je vždy nezbytné brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy,
ale také zohledňovat rozdílné okolnosti vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž
je pojem veřejného pořádku užit. Za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu §119 odst. 1
písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců lze proto považovat jen takové jednání cizince, které
je skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů
společnosti; k tomu srov. rozsudky ze dne 31. 5. 2012, č. j. 5 As 70/2010 - 109; či ze dne
7. 11. 2019, č. j. 1 Azs 338/2019 - 45. Dlužno také zdůraznit, že smyslem uloženého správního
vyhoštění je ochrana veřejného pořádku především do budoucna [srov. znění §119 odst. 1
písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého by cizinec mohl závažným způsobem narušit
veřejný pořádek].
[14] Pokud jde o jednání stěžovatelky, obdobnou skutkovou i právní situací jako v nyní
projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 16. 12. 2020,
č. j. 6 Azs 333/2020 - 30, a ze dne 22. 12. 2020, č. j. 1 Azs 431/2020 - 24. Jednalo se o cizince –
státní příslušníky Ukrajiny, kteří cestovali dne 15. 6. 2020 společně se stěžovatelkou v dodávce
do Belgie. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že jediný prohřešek stěžovatelů spočíval
v tom, že vstoupili na území České republiky v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva
zdravotnictví. „Toto jednání ani samo o sobě nelze kvalifikovat jako skutečné, aktuální a dostatečně závažné
ohrožení některého základního zájmu společnosti a rozhodně nesvědčí o tom, že by stěžovatel představoval takové
ohrožení v budoucnu. Lze souhlasit s tím, že v okamžiku vstupu na území České republiky představoval
stěžovatel jisté riziko pro veřejné zdraví. V době rozhodování žalovaného (tj. o dva měsíce později) však již nebyl
o nic rizikovější než kdokoli jiný, kdo ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví neporušil;“ viz bod 14
rozsudku č. j. 6 Azs 333/2020 - 30 a bod 15 rozsudku č. j. 1 Azs 431/2020 - 24.
[15] Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvodu se od těchto závěrů v nyní souzené věci
jakkoli odchylovat. Také v případě stěžovatelky nemohlo jít o skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti, tj. o riziko narušení veřejného
pořádku závažným způsobem, neboť stěžovatelka se shodně jako stěžovatelé ve věcech sp. zn.
6 Azs 333/2020 a 1 Azs 431/2020 dopustila toliko toho, že dne 15. 6. 2020 vstoupila na území
České republiky v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví. Jelikož závěry
žalované, jakož i krajského soudu z tohoto důvodu neobstojí, bylo nadbytečné zabývat
se námitkou, zda si stěžovatelka musela být ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví
(resp. zákazu vstupu na území České republiky) s ohledem na formu či způsob jeho publikace
vědoma.
[16] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že ochranu veřejného zdraví prostřednictvím
institutu správního vyhoštění cizince poskytuje §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu
cizinců, podle kterého lze vyhostit cizince, je-li důvodné nebezpečí, že by mohl při pobytu na
území závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích
opatření před zavlečením infekčního onemocnění. V takovém případě však musí cizinec nemocí,
kvůli níž bylo vydáno ochranné opatření podle §68 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného
zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, skutečně trpět.
Teprve tehdy lze cizinci uložit správní vyhoštění, které lze spojit se zákazem vstupu na území
členských států Evropské unie až na 3 roky (nikoli na 10 let, jako je tomu v případě nebezpečí
závažného narušení veřejného pořádku).
V. Závěr a náklady řízení
[17] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost
důvodnou, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
[18] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je žalovaná vázána vysloveným právním názorem.
[19] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu (viz §110 odst. 3 větu druhou s. ř. s.).
[20] Stěžovatelka měla ve věci úspěch, proto má vůči neúspěšné žalované právo na náhradu
nákladů řízení, které důvodně vynaložila (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Ze spisů vyplývá, že zástupce
stěžovatelky učinil ve věci 4 úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“], sepis
a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], účast na jednání u krajského soudu,
které se konalo dne 9. 10. 2020 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], a sepis a podání kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů mu náleží částka
3100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem tedy 13 600 Kč. Jelikož
zástupce stěžovatelky doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna
navýšena o DPH v sazbě 21 %. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 16 456 Kč, která
mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. února 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu