ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.355.2018:28
sp. zn. 5 Azs 355/2018 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: X. T. D., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Hládkov 701/4, Praha 6, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství police Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2018,
č. j. 78 A 22/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv a j í
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě třiceti (30) dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 24. 8. 2018, č. j. KRPU-167862-25/ČJ-2018-040022, byl
žalobce dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne
omezení osobní svobody.
[2] Žalobce následně podal žalobu proti rozhodnutí žalované u rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 78 A 22/2018 – 36, zamítl.
[3] Krajský soud při posouzení této věci vyšel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil,
že žalobce byl dne 23. 8. 2018 v rámci readmisní dohody převzat v místě komunikačního centra
Petrovice – Bahratal hlídkou Policie České republiky od německých policejních orgánů. Žalobce
byl podezřelý, že na území Německa vstoupil bez cestovního dokladu, povolení k pobytu nebo
víza. Státní hranici s Německem překročil dne 21. 8. 2018, v 20:30 hodin, ve vozidle Citroen
Jumpy, slovenské registrační značky X. Žalobce byl zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č.
273/2008 Sb., o Policii České republiky, a bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění. Dle
protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 23. 8. 2018 žalobce vypověděl, že jeho
cílem bylo dostat se do Německa, kde chtěl 3 až 4 roky pracovat, a za tím účelem si ve Vietnamu
zajistil pomoc převaděčů a cestu z Vietnamu absolvoval dodávkami či vozy se zakrytými okny
mimo jiné přes území České republiky. V Německu byl žalobce zadržen, vyslechnut pod jím
udávanou identitou jako T. L. P., narozený X, a vrácen zpět na území České republiky. Žalobce
uvedl, že žádným cestovním dokladem, vízem či povolením k pobytu nejen pro Českou
republiku, ale ani pro schengenský prostor nedisponuje, z Vietnamu však vycestoval s cestovním
dokladem a platným vízem, avšak nevěděl, která země mu ho udělila. Převaděči mu sebrali
cestovní pas a 1 000 USD. Nemá v úmyslu požádat v České republice o azyl, ale v Německu by o
něj požádal. Po svém propuštění na svobodu by šel do Německa za prací. Nebyl mu znám žádný
důvod, který by mu bránil v návratu do země původu, ani mu nebyla známa žádná překážka,
která by mu bránila ve vycestování. Na otázku, jaká je ve Vietnamu politická situace, odpověděl,
že neví, neboť se o politiku nezajímá. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné rodinné
či jiné vazby. Rovněž sdělil, že nemá prostředky, aby si zde zajistil ubytování či zaplatil návrat do
Vietnamu, ani zde nikoho nezná. Dále uvedl, že nyní, když ho chytili, se chce vrátit domů za svou
rodinou. Požádal Českou republiku, aby mu zaplatila letenku zpět do Vietnamu.
[4] Součástí správního spisu je rovněž závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne
24. 8. 2018, ev. č. X, k možnosti vycestování cizince, podle něhož je vycestování žalobce do
Vietnamu možné. Žalobce byl s tímto stanoviskem téhož dne seznámen.
[5] Dne 26. 8. 2018 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, a byl rozhodnutím
Ministerstva vnitra ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-181/LE-LE05-LE27-PS-2018, zajištěn dle §46a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, v zařízení pro
zajištění cizinců, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena do dne 14. 12. 2018 (pozn. NSS:
z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že žalobu proti uvedenému rozhodnutí
Ministerstva vnitra zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 10. 2018,
č. j. 17 A 137/2018 – 39, a kasační stížnost směřující proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 Azs 409/2018 - 34). Dne 11. 9. 2018
Ministerstvo vnitra sdělilo žalované, že žalobce vzal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany
zpět a řízení o jeho žádosti bylo zastaveno.
[6] K žalobní námitce, podle níž se žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec
nezabývala existencí vážné újmy hrozící žalobci v zemi původu, ačkoliv žalobce hodlal
v Německu požádat o mezinárodní ochranu, krajský soud konstatoval, že žalovaná v rámci své
úvahy vycházela z již zmiňované výpovědi žalobce ze dne 23. 8. 2018, podle níž cílem jeho cesty
bylo Německo, kde chtěl 3 až 4 roky nelegálně pracovat. Neměl v úmyslu požádat v České
republice o azyl. Zároveň však uvedl, že v Německu by o něj požádal. Po svém propuštění
na svobodu by šel do Německa za prací. Žádné obavy o svůj život v případě návratu do země
původu žalobce neměl. Žalovaná též vycházela z již rovněž zmiňovaného závazného stanoviska
Ministerstva vnitra k možnosti vycestování žalobce zpět do Vietnamu. Krajský soud posoudil
rozhodnutí žalované jako přezkoumatelné.
[7] Dále krajský soud zdůraznil, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení
otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek
pro to, aby tento účel zajištění mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec
bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění z území České
republiky. Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými
překážkami správního vyhoštění cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince vyšly najevo.
Přitom je třeba vzít v úvahu předběžný charakter rozhodnutí o zajištění, které je prvním úkonem
v řízení (§124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců) a správní orgán tak vychází z dosud
nekompletních spisových materiálů, které však podle krajského soudu v daném případě
dostatečně odůvodňovaly rozhodnutí o zajištění.
[8] Žalovaná podle krajského soudu vycházela z vyjádření samotného žalobce a posuzovala
jeho konkrétní situaci, jak je zřejmé z žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce sice uvedl,
že v Německu by o azyl požádal, avšak nezmínil se o žádných konkrétních hrozbách, kterým
by čelil v zemi původu. Naopak uvedl, že mu nejsou známy žádné překážky ve vycestování zpět
do země původu. Jiné než ekonomické důvody, které nejsou relevantní z hlediska nebezpečí
vážné újmy, žalobce pro opuštění země původu neuváděl, a proto žalovaná nepochybila, když
je za možné překážky zajištění žalobce nepovažovala. Žalobce v České republice sice následně
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, avšak vzápětí ji vzal zpět. Je nelogické, aby osoba,
které by v zemi původu hrozilo jakékoliv nebezpečí, brala svou žádost o udělení mezinárodní
ochrany zpět.
[9] Krajský soud připustil, že žalovaná se možným překážkám vycestování žalobce do země
původu věnovala pouze obecným způsobem. Nicméně podle soudu nelze přehlédnout rozpor
mezi skutečnostmi tvrzenými žalobcem v řízení před soudem a v rámci jeho vyjádření
ve správním řízení dne 23. 8. 2018. Žalobce ve správním řízení ani netvrdil, že by mu při návratu
do země původu hrozila jakákoliv újma či že by byl v zemi původu pronásledován. Žalovaná
se podle krajského soudu možnými důvody hrozby vážné újmy v případě vyhoštění žalobce
do země původu zabývala v dostatečném rozsahu vzhledem k obecnému tvrzení žalobce
ve správním řízení. Krajský soud tedy uzavřel, že důvody znemožňující vycestování ve smyslu
§179 zákona o pobytu cizinců nebyly v daném případě zjištěny a tedy že správní vyhoštění bylo
reálně proveditelné.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[10] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které
podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[11] Stěžovatel se neztotožňuje s výše citovaným vyhodnocením jeho žalobního bodu a domnívá
se, že ačkoliv závěr o tom, že stěžovatel je pravděpodobně ekonomickým migrantem, může případně
plynout ze spisového materiálu, nemůže to jakkoliv zbavit žalovanou povinnosti vypořádat eventuální
tvrzení zajišťovaného cizince, že má v úmyslu podat žádost o mezinárodní ochranu. V případě,
že nebylo vydáno vyjádření kompetentního orgánu (tj. zejména rozhodnutí o žádosti o mezinárodní
ochranu některého z členských států schengenského systému či jiného demokratického státu), bylo
právě na žalované, aby se již v samotném rozhodnutí o zajištění vypořádala s okolnostmi, které
by mohly potenciálně nasvědčovat hrozící vážné újmě. Předběžné posouzení realizovatelnosti účelu
zajištění žalovanou je proto v tomto případě podle stěžovatele zcela klíčové. Stěžovatel tedy
nesouhlasí s názorem krajského soudu, že bylo možné zcela přejít tvrzení stěžovatele o jeho úmyslu
požádat o mezinárodní ochranu, neboť za snahou stěžovatele o podání žádosti o mezinárodní
ochranu mohly nepochybně stát azylově relevantní důvody, tedy případně i existence vážné újmy,
která by stěžovateli eventuálně hrozila v jeho vlasti (což s ohledem na politickou situaci ve Vietnamu
nelze v žádném případě vyloučit).
[12] Stěžovatel tedy má za to, povinností žalované bylo alespoň stručně se vyjádřit ke tvrzením
stěžovatele týkajícím se jeho snahy o získání mezinárodní ochrany a adekvátním způsobem tak
reagovat na skutečnosti, které před vydáním rozhodnutí vyšly najevo. Stěžovatel hodnotí postup
krajského soudu jako nepřípadný, neboť se dle jeho názoru soud sám podrobně vypořádal s tím, zda
tvrzení stěžovatele o jeho snaze získat mezinárodní ochranu mohlo založit existenci překážek
vyhoštění, a takový postup je dle stěžovatele v rozporu s kasační podstatou správního soudnictví.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že stěžovatel ve své výpovědi
v rámci výslechu účastníka řízení dne 23. 8. 2018 mj. uvedl, že se o politiku vůbec nezajímá
a nijak se v ní neangažuje. Jako důvod svého odchodu z Vietnamu uvedl lépe placenou práci.
Není mu známa žádná překážka návratu do Vietnamu, může kdykoli vycestovat a chce se vrátit
k rodině do Vietnamu. Chce požádat, aby mu ČR zaplatila letenku zpět do Vietnamu. Podle
žalované je zcela zřejmé, že stěžovatel možnost požádat o azyl v SRN měl a nikterak ji nevyužil.
Ve své výpovědi v SRN stěžovatel nezmínil, že by právě v SRN hledal mezinárodní ochranu,
ba naopak sdělil, že v SRN chtěl pracovat, a to na tržnici D. X. v Berlíně. Teprve při vyplňování
dotazníku ke zjištění totožnosti v ČR uvedl svou nynější identitu, a to až po vysvětlení žalované,
že totožnost stěžovatele bude ověřována u zastupitelského úřadu Vietnamu v ČR. V době vydání
žalobou napadeného rozhodnutí měla žalovaná již k dispozici závazné stanovisko Ministerstva
vnitra k možnosti vycestování stěžovatele zpět do Vietnamu, se kterým byl stěžovatel seznámen.
Skutečnost, že neexistuje žádná překážka návratu stěžovatele do Vietnamu, potvrdil i sám
stěžovatel ve svém výslechu, kdy opakovaně uvedl, že se do Vietnamu chce vrátit a nic mu tam
nehrozí. Po řádném poučení o možnosti požádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel
tak dne 25. 8. 2018 v zařízení pro zajištění cizinců učinil, avšak toto řízení bylo dne 11. 9. 2018 z
důvodu zpětvzetí žádosti zastaveno. Dle žalované se jednalo o účelové podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany s cílem získat postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a tím
„utéci“ z působnosti zákona o pobytu cizinců a docílit propuštění ze zajištění. Z uvedeného je
podle žalované zřejmé, že stěžovatel nehledal žádnou ochranu na území členských států EU,
nýbrž chtěl pouze ekonomicky prosperovat a získat tak nelegální cestou pro sebe a svou rodinu
ekonomický zisk. Žalovaná zároveň informovala Nejvyšší správní soud o tom, že správní
vyhoštění stěžovatele bylo realizováno letecky do Vietnamu dne 7. 12. 2018.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při rozhodování
o zajištění cizince dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen
se vypořádat mj. s otázkou, zda je tento účel zajištění alespoň potenciálně realizovatelný. Např.
v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 Azs 107/2020 – 46, publ. pod č. 4058/2020 Sb. NSS, k této
otázce Nejvyšší správní soud konstatoval: „Při rozhodování o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění musí policie náležitě zvážit, zda vůbec k vyhoštění cizince bude moci dojít, tj. zda je toto vyhoštění
alespoň potenciálně možné. V opačném případě by totiž zajištění cizince zcela postrádalo svůj smysl a účel;
v podrobnostech srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, dle něhož má „správní orgán […] povinnost zabývat
se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince
podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo
v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně
posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně
možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).“
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že této povinnosti žalovaná
v nyní posuzované věci dostála, neboť v rámci zmiňovaného výslechu stěžovatele, i v souvislosti
se stěžovatelovým (ne zrovna přesvědčivým) vyjádřením v rámci tohoto výslechu, že v ČR
nehodlá požádat o azyl, ale v Německu by tak učinil, položila stěžovateli mj. dotaz, zda zná
nějaký důvod, který by mu bránil v návratu do země původu, a stěžovatel odpověděl, že nikoliv
a že se ke své rodině do Vietnamu vrátit chce. Rovněž z některých dalších odpovědí stěžovatele,
jak byly výše rekapitulovány, vyplynulo, že stěžovatel neměl důvodnou obavu, že by mu v případě
navrácení do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 odst. 1 a 2
zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění, a že zemi původu naopak opustil výlučně
z ekonomických důvodů.
[18] V rámci vypořádání se s danou otázkou žalovaná na str. 4 žalobou napadeného
rozhodnutí na uvedenou výpověď stěžovatele poukázala a zároveň na str. 5 zdůraznila,
že Ministerstvo vnitra již vydalo v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dne 24. 8. 2018
závazné stanovisko dle §120a ve spojení s §179 zákona o pobytu cizinců o tom, že vycestování
stěžovatele do Vietnamu je možné. V tomto závazném stanovisku se Ministerstvo vnitra nutně,
vzhledem absenci identifikace jakékoliv konkrétní hrozby v zemi původu ze strany stěžovatele,
věnovalo možným důvodům znemožňujícím vycestování stěžovatele v obecné rovině, přitom
opět připomnělo výpověď stěžovatele a na podkladě shromážděných informací o zemi původu
(informace OAMP MV ze dne 10. 11. 2017, Vietnam - Bezpečnostní a politická situace v zemi,
která je součástí správního spisu) konstatovalo, že ani tento správní orgán nezjistil,
že by stěžovateli hrozilo v případě návratu do země původu skutečné nebezpečí některého z typů
vážné újmy dle §179 odst. 2 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění. Takové
vypořádání uvedené otázky považuje rovněž Nejvyšší správní soud, vzhledem k výpovědi
stěžovatele a situaci v dané zemi původu, pro účely rozhodnutí o zajištění stěžovatele
za dostačující.
[19] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že, jak vyplývá ze správního spisu,
v následně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel pouze uvedl, že doma
má příliš velký dluh a chtěl by v ČR pracovat, aby sehnal peníze a posílal je domů, neboť doma
nemá práci a rodina je v těžké situaci. Následně vzal stěžovatel tuto žádost zpět. Jakkoli mohou
být jím uváděné důvody lidsky pochopitelné, neznemožňovaly jeho vycestování do Vietnamu
ve smyslu §120a odst. 1 ve spojení s §179 zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění.
IV.
Závěr a náklady řízení
[20] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí tedy
vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné administrativní
činnosti nevznikly.
[22] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 78 A 22/2018 – 19,
ustanoven zástupcem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle §35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu
za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4
písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč, vše zvýšeno o částku odpovídající DPH 21 %,
celkem tedy přiznaná odměna a náhrada hotových výdajů činí 4114 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 1. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu