ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.381.2020:24
sp. zn. 5 Azs 381/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr.
Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020,
č. j. 16 A 49/2020 - 29,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020, č. j. 16 A 49/2020 - 29,
se r uší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne
17. 8. 2020, č. j. CPR-23847-3/ČJ-2020-930310-V237, se ru š í a věc se v ra cí
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč
do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Matěje
Šedivého, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského
soudu v Praze, kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne
17. 8. 2020, č. j. CPR-23847-3/ČJ-2020-930310-V237. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.
m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne
14. 6. 2020, č. j. KRPA-153906-11/ČJ-2020-000022-VP, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1
písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo
správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu
12 měsíců. Současně byla žalobci stanovena doba k vycestování z členských států Evropské unie
v délce 30 dnů.
[2] Žalobce byl zadržen dne 14. 6. 2020, 9.00 hod. hlídkou cizinecké policie v ul.
Vrchlického, v Praze 5 společně se svým otcem a dalšími dvěma ukrajinskými státními
příslušníky, při kontrole vozidla Mercedes Benz RZ X, když přicestoval do ČR sice s polským
vízem typu D s platností do 17. 8. 2020, nicméně v rozporu se zákazem stanoveným ochranným
opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 6. 2020, č. j. MZDR 20599/2020-7/MIN/KAN
(dále jen „ochranné opatření“), aniž by spadal pod některou z výjimek uvedených v ochranném
opatření (dle výpovědi žalobce a další zmiňovaní cizinci cestovali přes Rumunsko, Maďarsko,
Slovensko a Českou republiku, přičemž cílem jejich cesty byla Belgie, kam mířili za prací).
V jednání žalobce spatřovaly správní orgány důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného
pořádku, které správní orgán prvního stupně shledal v žalobcově vědomém porušování právních
norem ČR, konkrétně zákazu vstupu cizinců na území ČR stanoveného zmiňovaným ochranným
opatřením a dále v neoznámení svého vstupu krajské hygienické stanici a nedodržení zákazu
volného pohybu osob po dobu pobytu na území ČR. Žalovaná k tomu dodala, že žalobce se
mohl svým nekontrolovaným pohybem v rámci ČR podílet na nežádoucím šíření onemocnění
COVID-19, na čemž nic nemění ani skutečnost, že žalobce přijel do ČR s negativním testem na
toto onemocnění, neboť ani tento test ho neopravňoval ke vstupu na území ČR.
II. Rozhodnutí městského soudu
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou městský soud podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku městský soud považoval za nesporné, že žalobce vstoupil
na území ČR v rozporu s ochranným opatřením, a tedy i protiprávně bez ohledu na své polské
vízum. Přestože možnosti žalobce se seznámit s podmínkami vstupu na základě ochranného
opatření byly velmi omezené, stále platí zásada „neznalost zákona neomlouvá“, přitom
se nejednalo o novou situaci a z hlediska opatření v jednotlivých evropských zemích ani
překvapivou. Skončením nouzového stavu nevzniklo žalobci legitimní očekávání změny omezení
vstupu cizinců na území ČR. Lze si položit otázku, zda ochranným opatřením sledovaný zájem
by nebyl naplněn částečnou ochranou hranic nebo výslovným informováním cizinců při vstupu
do země nejpozději na hraničním přechodu, ale selhání výkonné moci v oblasti informování
nedosáhlo takové intenzity, aby nadále neplatila závaznost právní regulace bez ohledu na znalost
jejích adresátů.
[5] Městský soud se ztotožnil s namítaným rozporem správního vyhoštění bez současného
zajištění cizince s důvodem vyhoštění – ohrožení zdravotní stavu zde žijící populace důsledku
pandemie COVID-19. Pokud je cizinec vyhoštěn z obavy, aby na území nešířil toto onemocnění,
je v přímém rozporu mu právě řízením o vyhoštění založit pobytové oprávnění, tedy aby zde
mohl zůstat a o to více onemocnění šířit nebo se bránit opatřením proti šíření. Žalovaná měla
však za to, že žalobce je COVID-19 negativní, neměl žádné pochybnosti o pravosti potvrzení
o jeho zdravotním stavu, proto nebyly dány důvody pro jeho zajištění jakožto zásadního zásahu
do práv cizince. Pokud byl žalobce prokazatelně zdravý, jeho vyhoštění a tedy i s tím spojená
fikce pobytového oprávnění nezakládá takový rozpor důvodů rozhodnutí s jeho faktickými
následky (setrvání na území).
[6] Pokud byl žalobce prokazatelně zdravý, bylo dle městského soudu nutné posoudit, zda
jeho přítomnost na území České republiky je nebezpečím pro veřejný pořádek. Městský soud
citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30
(všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.
nssoud.cz) a v něm uvedené dříve vyslovené závěry rozšířeného senátu téhož soudu, podle nichž
k ohrožení veřejného pořádku nestačí pouhé porušení práva, ale musí jít o „jednání, které bude
představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“. I
v takovém případě je potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho
celkové životní situaci. Samotná skutečnost nelegálního vstupu či pobytu cizince na území ČR,
pokud zde nejsou dány další závažné okolnosti, neznamená bez dalšího ohrožení veřejného
pořádku.
[7] Podle názoru městského soudu v posuzované věci nebylo porušení veřejného pořádku
shledáno v neoprávněném vstupu na území, ale v nerespektování dalších povinností uložených
v ochranném opatření, které však souvisí se základní povinností, a to zákazem vstupu pro cizince,
mezi něž patřil i žalobce. Ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví obsahuje jak povinnost
pobytovou, tak epidemiologickou – evidovat se u krajské hygienické stanice, podrobit se PCR
testu nebo dalšímu opatření hygienické stanice. Porušení povinností dle ochranného opatření
nelze omezit výhradně na pobytovou otázku, ale i na oblast protiepidemických opatření v době
pandemie COVID-19. Ochrana zdraví obyvatelstva v době celosvětové pandemie naplňuje
pojem veřejného pořádku a žalobce neoprávněným vstupem na území a nesdělením své
přítomnosti krajské hygienické stanici bez ohledu na jeho tvrzený záměr pouhého tranzitu přes
území státu ohrozil snahu čelit pandemii COVID-19, proto je dána důvodná obava, že závažným
způsobem naruší veřejný pořádek – ochranu zdraví obyvatel ČR, neboť je bez pobytové i osobní
vazby na území a případná protiepidemická opatření jsou tak u něj obtížně realizovatelná.
Žalobce sice byl na základě fikce oprávněn se na území ČR zdržovat po dobu správního řízení
i řízení o žalobě, avšak městský soud v jeho setrvání v ČR spatřoval rozpor s tvrzeným záměrem
tranzitu. Jelikož byl žalobce ve správním i soudním řízení zastoupen advokátem, není jeho
přítomnost podle městského soudu nezbytná pro uplatňování jeho práv v řízení, naopak vede
k úvaze o tom, že skutečným záměrem žalobce bylo pracovat v České republice, přestože
disponoval prohlášením belgické stavební společnosti. Tím je založena pochybnost o vůli žalobce
respektovat případná protiepidemická opatření. Zároveň podle městského soudu nelze
přehlédnout, že žalobci udělené polské vízum typu D mu nezakládá oprávnění k výkonu
zaměstnání v Belgii. Jde o vnitrostátní dlouhodobé vízum, které jeho držitele opravňuje k pobytu
na území Polské republiky a též k pobytu na území jiných členských států Evropské unie po dobu
nejdéle 3 měsíců během jakéhokoliv šestiměsíčního období. Vedle oprávnění k pobytu je s vízem
spojeno i povolení k zaměstnání, které je ovšem omezeno na území státu, o jehož vízum se jedná
(v daném případě tedy na území Polské republiky).
[8] Soud připustil, že jednáním cizince mohlo být naplněno více skutkových podstat
správního vyhoštění. Naplnění skutkové podstaty podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona
o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt) nevylučuje naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm.
a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, zejména pokud žalobce porušil zákonnou regulaci nejen
v oblasti pobytu cizinců, ale i v oblasti ochrany veřejného zdraví (ohlášení u KHS). Pokud správní
orgány změnily svou praxi a nově postupují v obdobných případech podle §119 odst. 1 písm. b)
bodu 4 zákona o pobytu cizinců, nelze z toho bez dalšího dovodit neaplikovatelnost §119 odst. 1
písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, zejména pokud aplikace §119 odst. 1 písm. 1 písm. b)
bodu 4 zákona o pobytu cizinců je skutkově jednodušší a tedy i z hlediska rozhodování
efektivnější.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Rozhodnutí městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, ve které
namítal, že rozsudek městského soudu vychází z nesprávného posouzení řešené právní otázky,
s tím, že závěry soudu neodpovídají provedenému dokazování a odůvodnění rozsudku je tak
zmatečné.
[10] Podle stěžovatele lze obtížně tvrdit, že je ve vztahu do budoucna dáno důvodné
nebezpečí, že by stěžovatel mohl svým budoucím pobytem ohrožovat veřejný pořádek, resp.
veřejné zdraví, a to šířením nakažlivé nemoci, kterou s ohledem na provedený test netrpí.
Předmětnou právní kvalifikaci by bylo možné uplatňovat v situaci, pokud by správní orgán
v úvodu řízení stěžovatele netestoval na virovou nákazu, avšak pokud nejprve provedl test,
ze kterého vyplynulo, že je stěžovatel zcela zdráv, tak je obava z narušování veřejného zdraví čistě
hypotetickou fabulací. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se stěžovatel dopustil prostého
neoprávněného pobytu, na což pamatuje §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců,
který však takové jednání sankcionuje výrazně mírnější sazbou, než jaká byla nelogicky uplatněna
vůči stěžovateli. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že měl být řešen pro prostý nelegální pobyt,
a nikoliv coby hrozba závažného narušení veřejného pořádku s odkazem na možnost šíření viru,
který u něj detekován nebyl.
[11] Stěžovatel též upozornil na to, že se Městský soud v Praze dále ztotožnil s názorem
stěžovatele, podle kterého je nesmyslné ukládat správní vyhoštění z důvodu ochrany veřejného
zdraví, a přitom cizince nezajistit (tj. neomezit na osobní svobodě) za účelem správního
vyhoštění, neboť postupem správního orgánu je cizinci, u kterého je uplatňována výhrada
veřejného pořádku, naopak umožněno po celou dobu řízení pobývat na území ČR, což
je poněkud v rozporu s cílem vydávaného opatření, ovšem tento svůj závěr městský soud nevtělil
do posouzení věci.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na shromážděný spisový materiál
a vyjádřila své přesvědčení, že posouzení věci správními orgány obou stupňů bylo správné.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Podstatou věci je posouzení otázky, zda jednání stěžovatele představuje důvodné
nebezpečí, že by mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek, tj. zda
naplňuje důvod, na základě kterého mu bylo uloženo správní vyhoštění.
[16] Předně je třeba připomenout, že dne 5. 6. 2020 vydalo Ministerstvo zdravotnictví
ochranné opatření, č. j. MZDR 20599/2020-7/MIN/KAN, podle kterého se s účinností
od 5. 6. 2020 „nařizuje zákaz vstupu na území České republiky pro všechny cizince, kteří neměli ke dni
12. března 2020 na území České republiky přechodný pobyt nad 90 dnů, nebo trvalý pobyt“; v další části
ochranného opatření Ministerstvo zdravotnictví stanovilo mj. výjimky, na které se zákaz
nevztahoval.
[17] Pokud jde o otázku, zda samotné porušení uvedeného zákazu vstupu na území ČR
zakládá důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území ČR závažným způsobem
narušit veřejný pořádek ve smyslu §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, tato
otázka již byla v judikatuře Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyřešena.
[18] Výkladem pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ se Nejvyšší správní soud zabýval
v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publ. pod č.
2420/2011 Sb. NSS, přičemž zdůraznil, že je vždy nezbytné brát v úvahu nejen celkový smysl
dané právní úpravy, ale také zohledňovat rozdílné okolnosti vzniku, původu a účelu jednotlivých
ustanovení, v nichž je pojem veřejného pořádku užit. Za závažné narušení veřejného pořádku
ve smyslu §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců lze proto považovat jen takové
jednání cizince, které je skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého
ze základních zájmů společnosti; k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2012, č. j. 5 As 70/2010 - 109; či ze dne 7. 11. 2019, č. j. 1 Azs 338/2019 - 45. Dlužno také
zdůraznit, že smyslem uloženého správního vyhoštění je ochrana veřejného pořádku především
do budoucna [srov. znění §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého
musí být prokázáno „důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit
veřejný pořádek“].
[19] Pokud jde o jednání stěžovatele, srovnatelnou skutkovou i právní situací jako v nyní
projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 16. 12. 2020,
č. j. 6 Azs 333/2020 - 30, ze dne 22. 12. 2020, č. j. 1 Azs 431/2020 – 24, či ze dne 12. 2. 2021, č.
j. 5 Azs 329/2020 - 32. Jednalo se o cizince – státní příslušníky Ukrajiny, kteří byli zadrženi dne
15. 6. 2020 na území ČR rovněž při cestě do Belgie, byť na jiném místě a v jiném vozidle.
Nejvyšší správní soud přitom v uvedených rozhodnutích zdůraznil, že jediný prohřešek
stěžovatelů spočíval v tom, že vstoupili na území České republiky v rozporu s příslušným
ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví: „Toto jednání ani samo o sobě nelze kvalifikovat jako
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti a rozhodně nesvědčí
o tom, že by stěžovatel představoval takové ohrožení v budoucnu. Lze souhlasit s tím, že v okamžiku vstupu na
území České republiky představoval stěžovatel jisté riziko pro veřejné zdraví. V době rozhodování žalovaného (tj.
o dva měsíce později) však již nebyl o nic rizikovější než kdokoli jiný, kdo ochranné opatření Ministerstva
zdravotnictví neporušil.“
[20] Nejvyšší správní soud přitom nevidí důvod se od těchto závěrů v nyní posuzované věci
jakkoli odchylovat. Také v případě stěžovatele nemohlo jít o skutečné, aktuální ani dostatečně
závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti, tj. o důvodné nebezpečí narušení
veřejného pořádku závažným způsobem, neboť stěžovatel se obdobně jako stěžovatelé ve věcech
sp. zn. 6 Azs 333/2020, 1 Azs 431/2020 a 5 Azs 329/2020 dopustil toliko toho, že dne
14. 6. 2020 pobýval na území České republiky v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva
zdravotnictví. V nyní posuzované věci navíc platí uvedený závěr tím spíše, že stěžovatel
vstupoval na území ČR s dva dny starým negativním testem na onemocnění COVID-19, byť
je jistě pravdou, že ani ten ho ke vstupu na území ČR neopravňoval.
[21] Skutečnost, že stěžovatel, do svého zadržení, tedy během noci a rána dne 14. 6. 2020 při
své cestě přes Českou republiku neoznámil svůj vstup některé z krajských hygienických stanic
a že dle závěrů správních orgánů a městského soudu nedodržel omezení volného pohybu pro
osoby vstupující na území ČR dle uvedeného ochranné opatření, rovněž nezakládá důvodné
nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný
pořádek. Pokud stěžovatel dle své výpovědi přes území ČR pouze tranzitoval při své cestě
za prací do Belgie, přičemž si nebyl vědom toho, že nebyl oprávněn vstoupit na území ČR,
je logické, že svůj „pobyt“ na území ČR ani žádné krajské hygienické stanici neoznámil (ani není
jasné, která by to měla být) a že tento „pobyt“ spočíval v „pohybu“, tedy cestě přes území ČR,
nikoliv v tom, že by se stěžovatel zdržoval na konkrétním místě. Uvedené chování stěžovatele
tedy vyplývá již z jeho neoprávněného vstupu na území ČR za účelem tranzitu přes toto území
a nijak nezvyšuje nebezpečí, že by stěžovatel mohl při pobytu na území ČR závažným způsobem
narušit veřejný pořádek.
[22] Navíc povinnost „bezprostředně po vstupu na území České republiky oznámit tuto skutečnost, a to
telefonicky nebo jiným vzdáleným přístupem, krajské hygienické stanici příslušné podle místa bydliště nebo
ohlašovaného pobytu“ se vztahovala právě na ty cizince, kteří byli, na rozdíl od stěžovatele, oprávněni
vstoupit na území ČR, stěžovateli tedy nebyla tato povinnost vůbec adresována. Stěžovateli lze
vytýkat, že neoprávněně vstoupil na území ČR, nikoliv však to, že svůj vstup neoznámil. Zákaz
volného pohybu na území celé České republiky po dobu pobytu na tomto území nebo po dobu
nejdéle 14 dní ode dne vstupu na území se sice vztahoval v zásadě na všechny osoby, které
vstoupily na území České republiky a kterým nebyla nařízena karanténa, ovšem s výjimkou mj.
„cest do zaměstnání a pohybu v rámci výkonu zaměstnání a cest k výkonu podnikatelské nebo jiné obdobné
činnosti a pohybu v rámci výkonu této činnosti“. Stěžovatel přitom v rámci svého výslechu vypověděl, že
byl na cestě za prací do Belgie. Tuto skutečnost dokládal v odvolacím řízení potvrzením o
zaměstnání vydaným belgickou společností VALMA CORP SRL. Byť jistě nebylo ve správním
řízení postaveno najisto, že stěžovatel měl skutečně v Belgii nastoupit do zaměstnání, neboť
správní orgány ani městský soud dokazování k této otázce nezaměřily, nelze vycházet ani
z opačného závěru, který naznačovaly správní orgány i městský soud, totiž, že skutečným
úmyslem stěžovatele bylo nelegálně pobývat a případně i pracovat v ČR. Ze správního spisu
jednoznačně vyplývá, že stěžovatel, stejně jako ostatní s ním zadržení ukrajinští státní příslušníci,
měl v pase maďarská razítka o vstupu do schengenského prostoru dne 13. 6. 2020, tedy den před
svým zadržením v Praze. Tato skutečnost tedy odpovídá výpovědi stěžovatele v rámci jeho
výslechu ve správním řízení, přičemž ani to, že v jeho pasu bylo vylepeno polské vízum,
nevylučuje, že měl požádáno nebo že hodlal požádat o příslušná povolení, jež by ho opravňovala
pracovat v Belgii. V rámci výslechu nebyl stěžovatel na tyto skutečnosti vůbec dotazován, za této
situace nelze zmiňované úvahy správních orgánů a zejména městského soudu hodnotit jinak než
jako nepodložené spekulace. Žádný takový úmysl stěžovatele nelze bez dalších důkazů dovozovat
ani ze skutečnosti, že se stěžovatel rozhodl po té, co mu bylo žalobou napadenými rozhodnutími
uloženo správní vyhoštění, zůstat po dobu řízení před městským soudem na území ČR.
[23] Závěrem Nejvyšší správní soud, obdobně jako v předchozích, výše uvedených věcech,
připomíná, že ochranu veřejného zdraví prostřednictvím institutu správního vyhoštění cizince
poskytuje §119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle kterého lze vyhostit
cizince, je-li důvodné nebezpečí, že by mohl při pobytu na území závažným způsobem ohrozit
veřejné zdraví tím, že trpí nemocí uvedenou v požadavcích opatření před zavlečením infekčního
onemocnění. V takovém případě však musí cizinec nemocí, kvůli níž bylo vydáno ochranné
opatření podle §68 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, skutečně trpět. Teprve tehdy lze cizinci uložit
správní vyhoštění, které lze spojit se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie až
na 3 roky (nikoli na 10 let, jako je tomu v případě důvodného nebezpečí závažného narušení
veřejného pořádku).
V. Závěr a náklady řízení
[24] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost
důvodnou, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu.
[25] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud již
v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud
v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem
ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, ve kterém je žalovaná vázána
vysloveným právním názorem.
[26] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského (městského) soudu
a současně zruší i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu (viz §110 odst. 3 větu druhou s. ř. s.).
[27] Stěžovatel měl ve věci úspěch, proto má vůči neúspěšné žalované právo na náhradu
nákladů řízení, které důvodně vynaložil (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Ze spisů vyplývá, že zástupce
stěžovatele učinil ve věci 4 úkony právní služby – převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“], sepis
a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], účast na jednání u městského soudu,
které se konalo dne 21. 10. 2020 [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], a sepis a podání
kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů mu náleží
částka 3 100 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem tedy 13 600 Kč.
Jelikož zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna
navýšena o DPH v sazbě 21 %. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí 16 456 Kč, která
mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu