ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.60.2019:47
sp. zn. 5 Azs 60/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. M., zastoupený Mgr.
et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019, č. j. 43 Az
6/2017 - 45,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2019, č. j. 43 Az 6/2017 - 45,
se r uší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 8. 2017, č. j. OAM-294/ZA-ZA11-ZA04-2017,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M.,
se ur č uj í částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 8. 2017, č. j. OAM-294/ZA-ZA11-ZA04-2017, byla
opakovaná žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a
odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), a řízení ve věci mezinárodní ochrany bylo dle §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 43 Az 6/2017 - 45, zamítl.
[3] Ze správního spisu krajský soud konstatoval, že žalobce podal dne 27. 1. 2009 první
žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Tuto žádost odůvodnil obavami z opakovaných
únosů ruskými vojáky v Čečensku, odkud stěžovatel pochází (pozn. NSS – stěžovatel je čečenské
národnosti a islámského vyznání). V minulosti, v letech 2004 a 2005, kdy v Čečensku pracoval
jako ochranka majitele stavební firmy, byl náhodným svědkem výbuchu jednoho z vojenských
ruských aut, projíždějících v rámci dopravního provozu kolem vozidla, ve kterém žalobce seděl.
Spolu s řidičem vozidla, ve kterém seděl, ho ruští vojáci odvezli na velitelství, kde ho deset dní
drželi v jámě s vodou a neustále ho bili. Po zaplacení částky 5000 USD byl žalobce propuštěn.
Podruhé byl podobně unesen po třech týdnech, přímo z místa bydliště. Tuto událost žalobce
hodnotí jako obvyklou, kdy poté, co federální vojáci zjistili snadný přísun peněz, únosy opakovali.
V druhém případě příbuzní žalobce zaplatili 2000 USD a žalobce byl po třech dnech propuštěn.
Uvědomil si, že jej již nikdy nesmí unést, a proto se rozhodl ze země odejít. Cestoval vlakem přes
Ruskou federaci, Bělorusko a Polsko do ČR. Následně odcestoval do Rakouska. Ve své první
žádosti dále uvedl, že se do Ruské federace nemůže vrátit, protože by jej tzv. kadyrovci
(bezpečnostní složky čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova) pronásledovali za to, že žil
v Evropě, konkrétně v Rakousku, kde je velká komunita Čečenců finančně podporujících své
krajany v boji proti Kadyrovovi. Samotného Ramzana Kadyrova označil za banditu, se kterým
odmítá spolupracovat. Svůj zdravotní stav označil žalobce za dobrý.
[4] Při pohovoru k první žádosti o mezinárodní ochranu, dne 25. 3. 2009, žalobce uvedl,
že Ruskou federaci opustil v roce 2006, k výbuchu, po kterém byl odvezen na vojenský štáb
v Grozném, kde jej bili, že došlo v roce 2003 nebo 2004. Politickou činností se nikdy nezabýval,
nikdy nebyl členem žádné politické strany. V rámci Ruské federace žil i na jiných místech než
v Čečensku, bydlel v Kabardsko-Balkarsku a v Dagestánu. I tam byl ale stále obtěžován policií.
Cestovní pas spálil na rakouské hranici, aby mu nepřišli na české vízum. Schengenské vízum
nezískal, přestože o něj žádal. V Rakousku vystupoval zprvu pod jiným příjmením, ale rakouská
policie u něj později našla občanský průkaz, a přišla tak na vydané české vízum. Poté byl vrácen
do ČR.
[5] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011, č. j. OAM-59/VL-07-ZA04-2009, žalobci azyl
podle §12, §13 ani §14 zákona o azylu neudělil, na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí, tedy od 3. 3. 2011, mu však udělil doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu.
S ohledem na žalobcovy obavy z postupu stoupenců Ramzana Kadyrova vůči navrátivším
se žadatelům o azyl, zejména pak z Rakouska, kde žalobce několik let pobýval, a shromážděným
informacím o žalobcově zemi původu dospěl žalovaný k závěru, že v případě žalobce nelze
bezpečnostní a politickou situaci v Ruské federaci, konkrétně v Čečensku, považovat za natolik
uspokojivou, aby v případě žalobce bylo možné vyloučit v případě jeho návratu do vlasti jeho
mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Žalovaný dodal, že vnitřní emigrace, ať již
v Čečensku nebo jiných ruských regionech, nebyla objektivně přijatelnou alternativou.
[6] Dne 25. 1. 2013 žalobce podal žádost o prodloužení doplňkové ochrany. Rozhodnutím
ze dne 5. 6. 2013, č. j. OAM-59/VL-07-ZA04-PD1-2009, žalovaný žalobci doplňkovou ochranu
neprodloužil. Konstatoval, že v období od udělení doplňkové ochrany žalobci došlo
k podstatnému vývoji ohledně možnosti využití institutu vnitřního přesídlení. Osoby čečenské
národnosti již nejsou terčem cíleného zájmu státních orgánů Ruské federace. Ruský systém
registrace pobytu také nově stanoví pouze povinnost přihlášení u správního úřadu v místě
bydliště nebo pobytu. Na rozdíl od dřívější praxe se již nejedná o schvalovací řízení. Obavu
z tzv. kadyrovců působících na území Čečenska tak již není možné objektivně posoudit jako
oprávněnou. S ohledem na skutečnost, že žalobce není osobou, která by v případě návratu
do vlasti mohla být postižena z důvodů svých vlastních aktivit, bylo dle žalovaného možné
opodstatněně předpokládat, že v případě návratu žalobce do Ruské federace by mu z těchto
příčin nemohlo ze strany ruských státních orgánů nic adresného hrozit.
[7] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 2 Az 11/2013 – 42, zamítl
žalobu, kterou žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného o neprodloužení doplňkové
ochrany. Žalobce podal proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížnost,
kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 2. 2017, č. j. 8 Azs 141/2016 – 38, odmítl
pro nepřijatelnost.
[8] Dne 19. 4. 2017 podal žalobce druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci
poskytnutí údajů k této žádosti uvedl, že má potíže s páteří, byla mu lékařem doporučena
operace, jiný lékař však operaci odložil. Kvůli tomu musí mít pohodlné spaní, nemůže běhat,
nosit těžké věci či jinak tělo zatěžovat. Za důvod své žádosti uvedl, že před cca rokem a půl
(v říjnu 2015) přišli za jeho matkou dva lidé (žena a muž), kteří se jí ptali, proč žalobce odjel pryč
a zradil Čečensko a prezidenta. Podruhé k ní přišli před osmi měsíci (v srpnu 2016). Matka
v důsledku těchto návštěv prodala byt a přestěhovala se do menšího bytu na kraji města Groznyj.
Od té doby ji nikdo více nenavštívil. K dotazu na důvod své žádosti žalobce konstatoval,
že „u nich“ to chodí tak, že „i lidé, kteří mají jinou sexuální orientaci, jsou někam odváženi“. Domnívá se,
že za to, že požádal o azyl, by se mu také něco stalo, také by byl někam odvezen. Mohli by jej
zabít nebo zbít. Kdyby jej zbili, určitě by se stal invalidou a skončil by na invalidním vozíku. Tím
chtěl dle svých slov říci, že „v Čečensku si bezpečnostní složky dělají, co chtějí, neplatí tam zákon, může
se stát cokoli“. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce mimo
jiné vypověděl, že při práci skladníka v Říčanech, v roce 2012 nebo 2013, si přivodil potíže
s páteří (kýlu). V roce 2014 nebo 2015 upadl a již nevstal. Kamarád ho odvezl do nemocnice, kde
mu udělali rentgen, na kterém však nebyl žádný nález. Protože nemohl týden vstát z postele,
odvezli ho znovu do nemocnice (do FN v Motole), kde mu udělali magnetickou rezonanci a jiná
vyšetření. Docházel na rehabilitace, sám se snažil hodně chodit. Svůj zdravotní stav doložil
žalobce dvěma lékařskými zprávami z FN v Motole, a to z vyšetření ze dne 30. 12. 2014 a ze dne
8. 1. 2015. Pověřený pracovník žalovaného položil žalobci dotaz, proč při výslechu v rámci řízení
o vyhoštění konaném dne 5. 4. 2017 sdělil cizinecké policii, že mu v zemi jeho původu
žádné přímé nebezpečí nehrozí, nemá žádný důvod, který by mu znemožňoval do vlasti
odcestovat, a že se vrátí za matkou, zatímco nyní, v rámci řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, uvádí něco jiného. Žalobce odpověděl, že měl strach, aby jej policisté nezajistili
a v krátké době ho nevyhostili. Měl v plánu podat žádost o udělení mezinárodní ochrany.
Do Čečenska posílal peníze, hovořil o tom, že je tam diktatura – žalobce se domnívá, že již
za tohle by musel být v Čečensku potrestán. To, že někdo po letech přišel za jeho matkou
v souvislosti s jeho odjezdem ze země, si nedokáže vysvětlit, od roku 2005 se nic takového
nestalo, neměl žádné poznatky o tom, že by ho někdo hledal.
[9] Krajský soud souhlasil s žalovaným, že žalobce ve své nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany neuvedl žádné nové skutečnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a téhož zákona. Stejně jako v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne
27. 1. 2009, také v řízení o žádosti ze dne 19. 4. 2017 žalobce uváděl jako hlavní důvody pro svou
neochotu vrátit se do Ruské federace špatnou bezpečnostní situaci v Čečensku, obavy
z kadyrovců a zájem bezpečnostních složek o jeho osobu. Tyto skutečnosti tedy již byly
žalovaným blíže zkoumány. A byť žalovaný původně udělil žalobci doplňkovou ochranu,
následně rozhodl o jejím neprodloužení. V rozhodnutí o neprodloužení mezinárodní ochrany
se pak podle krajského soudu podrobně zabýval změnou situace, ke které v mezidobí došlo
v Ruské federaci. Na základě různých zpráv o zemi původu žalovaný dospěl k závěru, že žalobce
by již v případě návratu do Ruské federace nemusel mít obavy ze špatné bezpečnostní situace
v Čečensku ani z kadyrovců, neboť mu nic nebrání využít možnosti tzv. vnitřní migrace
(tj. přesídlit do jiného ruského regionu). Uvedený závěr následně potvrdil Městský soud v Praze,
stejně jako Nejvyšší správní soud.
[10] Žalovaný si podle krajského soudu navíc pro řízení o žalobcově opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany obstaral aktuální zprávu o zemi původu, která výše uvedený závěr
potvrzuje. Jedná se o informaci polského Úřadu pro záležitosti cizinců z června 2014 (Zpráva
ze zjišťovací mise do Ruské federace provedené ve dnech 4 - 18. 5. 2014), která detailně popisuje
systém registrace (přihlášení se k pobytu) osob v Ruské federaci. Také z této zprávy plyne,
že žalobce není povinen vracet se do Čečenska, kam se dle svých slov bojí vrátit, ale může
si zvolit jakýkoli region v rámci Ruské federace a v něm žít.
[11] K žalobcem uváděným skutečnostem ohledně jeho zdravotního stavu krajský soud
potvrdil závěr žalovaného, že tyto skutečnosti se netýkají změny situace v zemi původu, důvodů
odchodu žalobce ze země původu, ani jím prezentovaných problémů, které tam měl mít, či vážné
újmy, která by mu tam mohla hrozit. Ze zdravotních zpráv předložených žalobcem dle
žalovaného navíc ani nevyplývá, že by jeho zdravotní stav byl závažný. Z lékařských zpráv ze dne
30. 12. 2014 a ze dne 8. 1. 2015 vyplývá, že žalobce se podrobil konzervativní léčbě, která
mu pomohla, a jeho stav byl v uvedenou dobu stabilizovaný. Byl vyšetřen počítačovou tomografií
(CT), v rámci které mu byl popsán nález – zúžení páteřního kanálu. Částečně omezen na běžném
způsobu života tedy je, ovšem takovým způsobem, že k jeho léčbě prozatím postačovala
konzervativní léčba v podobě užívání analgetik, rehabilitace a dodržování určité životosprávy.
[12] Ze zpráv shromážděných žalovaným o zemi původu založených ve správním spise
zároveň nijak nevyplývá, že by v Ruské federaci došlo k takové zásadní změně politické
a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti žalobce z hlediska
možných důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (viz zejména zprávy Human
Rights Watch a Freedom House z roku 2017). V určitém ohledu došlo dle krajského soudu
naopak spíše ke zlepšení bezpečnostní situace.
[13] K žalobcovu poukazu na útoky na příslušníky menšin s jinou sexuální orientací, k nimž
dochází v Čečensku, a k související žalobní námitce, podle níž tyto útoky svědčí o zhoršené
bezpečnostní situaci v žalobcově zemi původu, krajský soud uvedl, že tyto skutečnosti nemají
žádnou bezprostřední vazbu na žalobcem uváděné důvody udělení mezinárodní ochrany. Žalobce
nikdy netvrdil, že by mohl být vystaven pronásledování ve smyslu §12 nebo že by mu hrozila
vážná újma podle §14a zákona o azylu pro jeho příslušnost (ať už domnělou, či skutečnou)
k takové menšině. Krajský soud proto nesouhlasil s tím, že by se měl žalovaný v nyní posuzované
věci podrobněji zabývat postavením menšin s jinou sexuální orientací v Ruské federaci.
Předmětem dokazování v řízení o udělení mezinárodní ochrany není obecná situace v zemi
původu žadatele, nýbrž konkrétní situace žadatele popisovaná v jeho tvrzeních.
[14] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž měl žalovaný provést
s žalobcem další pohovor, jestliže měl za to, že v jeho tvrzeních jsou určité rozpory. Žalovaný
v žalobou napadeném rozhodnutí poukazoval na rozpory v žalobcových tvrzeních spíše
podpůrně. Hlavní důvody, pro které shledal žádost žalobce o mezinárodní ochranu nepřípustnou,
jsou odlišné a obstojí i bez tohoto poukazu. Proto by bylo nadbytečné konat s žalobcem další
pohovor jen za účelem odstranění těchto rozporů.
[15] Krajský soud tedy uzavřel, že nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, které
by odůvodňovaly opětovné věcné hodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce
a jeho obav z návratu do Ruské federace a které by vyžadovaly nutnost vydání nového
meritorního rozhodnutí v jeho věci. Ve věci byly naplněny zákonné podmínky pro zastavení
správního řízení pro nepřípustnost opakované žádosti dle §25 písm. i) ve spojení s §10a odst. 1
písm. e) zákona o azylu.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[16] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že v nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany poukázal na zhoršenou bezpečnostní situaci v Čečensku.
Taktéž poukázal na útoky na příslušníky menšin s jinou sexuální orientací. Dle vyjádření
stěžovatele dochází v zemi jeho původu k porušování lidských práv, doložil i zprávy týkající
se útoků na homosexuály. Rapidně se zhoršující bezpečnostní situaci, spolu se závažným
porušováním lidských práv, považuje stěžovatel za novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1
zákona o azylu.
[17] Stěžovatel tak má za to, že žalovaný zásadně pochybil, když konstatoval, že stěžovatel
uvádí naprosto stejné důvody jako v původní žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
K uváděným skutečnostem o zhoršené bezpečnostní situaci se žalovaný vyjádřil pouze strohým
konstatováním o tom, že je mu známo, že v zemi původu stěžovatele obecně nedošlo k takové
zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost jeho nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[18] Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu i podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatel již jak ve správním řízení, tak v řízení před soudem předložil důkazy potvrzující,
že v zemi jeho původu dochází k zásadnímu porušování základních lidských práv. Přesto
žalovaný ani soud zprávy a doplnění ze strany samotného stěžovatele nijak nezohlednili,
respektive je nepovažovali za relevantní pro dané řízení, ačkoli právě důvodné obavy z hrozby
skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu představují důvody
pro udělení doplňkové ochrany. Bylo tak na žalovaném, aby tvrzení stěžovatele řádně posoudil
a zohlednil.
[19] Taktéž konstatování žalovaného k možnému přesídlení stěžovatele do jiné oblasti v rámci
země jeho původu považuje stěžovatel za chybné, neboť v případě, že žalovaný poukazuje
na možné vnitřní přesídlení, je též nutné, aby byla možnost vnitřního přesídlení stěžovatele řádně
posouzena ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS, či usnesení ze dne
1. 12. 2016, č. j. 10 Azs 256/2016 – 27). Podle této judikatury je nutno zohlednit čtyři kritéria
pro posouzení možnosti vnitřního přesídlení: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná;
(2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě
v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti; a (4) zda ochrana v jiné
části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být
splněny kumulativně a mají rovněž svoji logickou posloupnost, a tudíž musí být aplikovány
ve výše uvedeném pořadí. Při posuzování všech čtyřech kritérií je navíc nutné brát v potaz
celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele, nikoliv tedy pouze odkázat
na informaci polského Úřadu pro záležitosti cizinců, která je navíc již z června roku 2014, tedy
zcela neaktuální. V této souvislosti stěžovatel taktéž namítá, že krajský soud nesprávně posoudil
povinnost žalovaného ve prospěch i neprospěch žadatele shromažďovat veškeré relevantní
a aktuální informace o zemi původu.
[20] Z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. je stěžovatel toho názoru,
že jeho kasační stížnost by měla být přijata k meritornímu posouzení, neboť v jeho případě došlo
k zásadnímu pochybení, kdy žalovaný nevzal v potaz aktuální a relevantní informace o zásadním
porušování lidských práv v zemi původu stěžovatele, na základě čehož došlo k nezákonnému
zastavení řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud tak měl napadené
rozhodnutí pro jeho nezákonnost zrušit.
[21] Stěžovatel tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu i rozhodnutí
žalovaného zrušil.
[22] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na žalobou napadený
rozsudek, s nímž se ztotožnil, na své rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě. Zopakoval,
že se v posuzované věci jedná o druhou žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany,
přičemž stěžovatel uvádí stejné důvody odchodu ze země původu a neochoty se tam vrátit,
jako uváděl v průběhu správního řízení o jeho první žádosti, tj. špatnou bezpečnostní situaci
v Čečensku, nesouhlas s politikou čečenského prezidenta Kadyrova a zájem bezpečnostních
složek o jeho osobu. V předchozím řízení o prodloužení doplňkové ochrany žalovaný tyto
skutečnosti posoudil a konstatoval, že stěžovatel se nemusí navrátit do Čečenska a že si za své
místo může zvolit jakékoli jiné místo na území Ruské federace. Ze shromážděných informací
o zemi původu je žalovanému rovněž známo, že v Rusku nedošlo k zásadní změně politické
či bezpečnostní situace, jež by mohla založit opodstatněnost stěžovatelovy nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[25] Stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení krajského soudu (zejména
ve vztahu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu ohledně možné změny situace v zemi
původu, jež by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany),
která by mohla mít dopad do jeho hmotně právního postavení a kterou navíc nelze z hlediska
posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že kasační stížnosti je přijatelná.
[26] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[27] Žalovaný u opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany shledal
naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou ve smyslu §10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
[28] Dle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou
ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle §11a odst. 1 téhož zákona.
[29] Dle §11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a)
nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a
zákona o azylu.
[30] Opakovanými žádostmi o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval
již v mnoha svých rozhodnutích, stěžejní je především rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS,
podle něhož „přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu možných nových skutečností
a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro udělení doplňkové ochrany.
Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany“.
[31] V nedávném usnesení ze dne 27. 11. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020 - 38, Nejvyšší správní
soud k institutu opakované žádosti dále konstatoval: „Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava
již poměrně dlouho, přičemž konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly „nové
skutečnosti nebo zjištění “, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem o mezinárodní ochranu –
viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, který svůj závěr
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní
postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při
opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto
podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové
skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu
nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již
byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“.“
[32] V řízení o nové žádosti stěžovatel uplatnil některá nová tvrzení (především to,
že se u jeho matky na něj v roce 2015 a 2016 vyptávali neznámí lidé a zajímalo je, proč stěžovatel
odjel pryč a zradil Čečensko a prezidenta), která nemohl uplatnit ve své předchozí žádosti a která,
pokud by se potvrdila jejich hodnověrnost, by mohla nasvědčovat tomu, že v případě návratu
do Čečenska by stěžovatel i nadále mohl čelit skutečnému nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1
písm. a) nebo b) zákona o azylu, případně i pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, pokud by důvodem represí vůči stěžovateli byly jím zastávané nebo jemu původci
pronásledování připisované politické názory.
[33] Je ovšem pravdou, že primárním důvodem, proč stěžovatelovi nebyla v řízení navazujícím
na rozhodnutí o jeho první žádosti prodloužena doplňková ochrana, byl závěr žalovaného,
že vzhledem ke změně okolností v zemi původu spočívající zejména v tom, že k přestěhování
již není třeba souhlasu úřadů, se může stěžovatel vyhnout skutečnému nebezpečí vážné újmy, jež
by mu hrozila v Čečensku, tím, že využije institutu vnitřního přesídlení a usadí se na jiném místě
v rámci Ruské federace, což výše uvedená tvrzení stěžovatele sama o sobě nezpochybňují.
[34] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že dle §2 odst. 7 zákona o azylu
„pronásledováním nebo vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje
pouze na část území státu, jehož státní občanství má, nebo, je-li osobou bez státního občanství, státu
jeho posledního trvalého bydliště a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit
a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu a)
nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy, nebo b) má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou“
[obdobně viz čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“)].
[35] Přesídlení do jiné části Ruské federace na základě §2 odst. 7 zákona o azylu může
být způsobem, jak předejít skutečnému nebezpečí vážné újmy u stěžovatele, ovšem pouze pokud
jsou splněny požadavky kladené na tuto tzv. „vnitřní ochranu“, resp. „alternativu vnitřního
útěku“. Ve stěžovatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 – 93,
Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ři posuzování možnosti vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit především
reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení … V této souvislosti
se rozhodovací orgán musí zabývat zejména dostupností vnitřní ochrany, celkovými poměry panujícími v zemi
původu, osobními poměry žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk
a ekonomická situace), účinností vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování
a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak
při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá, že „při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné
posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země
je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení
do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv.
Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry
panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“.
[36] Pokud ovšem stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že tato možnost vnitřního přesídlení,
resp. vnitřní ochrany, nebyla ve světle uvedených kritérií, definovaných zákonem o azylu,
kvalifikační směrnicí i judikaturou Nejvyššího správního soudu, dostatečně posouzena, musí
Nejvyšší správní soud konstatovat, že tato otázka již byla hodnocena v řízení ve věci prodloužení
jeho doplňkové ochrany nejprve žalovaným a následně Městským soudem v Praze (Nejvyšší
správní soud se k ní ve svém usnesení o nepřijatelnosti kasační stížnosti stěžovatele ve věci
neprodloužení doplňkové ochrany meritorně nevyjádřil, pouze dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy), a tedy v nynějším řízení ve věci opakované
žádosti stěžovatele již nemůže být znovu v plném rozsahu posuzována. Předmětem nynějšího
řízení může být toliko otázka, zda ve vztahu k tomuto hlavnímu důvodu ukončení mezinárodní
ochrany stěžovatele vyplynuly z řízení o opakované žádosti stěžovatele nové skutečnosti
či zjištění či zda nedošlo k takové změně situace v zemi původu, v jejichž světle by již původní
závěr žalovaného a městského soudu o možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele nemohl obstát.
[37] Nejvyšší správní soud ovšem musí přisvědčit stěžovateli, že žalovaný neověřil, zda –
co do možnosti využití institutu vnitrostátní ochrany - nedošlo k podstatné změně situace v zemi
původu na základě dostatečně adresných a aktuálních informací o zemi původu. Žalovaný totiž
skutečně vyšel v tomto ohledu pouze z informace polského Úřadu pro záležitosti cizinců, kterou
si žalovaný v řízení o nynější žádosti obstaral a která má potvrzovat jeho závěr, že přesídlení
v rámci Ruské federace podléhá pouze registračními principu. Tato zpráva je ovšem z června
2014, zatímco žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 24. 8. 2017, tedy více než tři roky
po té. Aktuálnější informace o zemi původu, které stěžovatel v nynějším řízení shromáždil,
se buď dané otázce vůbec nevěnují, nebo, v případě informace Freedom House, Svoboda
ve světě 2017 - Rusko, uvedený závěr ve vztahu ke stěžovateli dokonce zpochybňují, neboť
uvádějí, že ruské státní orgány do určité míry omezují svobodu pohybu a bydliště, některé
oblastní úřady vydávají registrační vyhlášky, jež omezují právo občanů svobodně si vybrat místo
trvalého bydliště a terčem těchto omezení se většinou stávají právě etnické menšiny a migranti
z Kavkazu a Střední Asie. Nelze tedy a priori vyloučit, že by takovým omezením mohl být
vystaven také stěžovatel jakožto Čečenec a navíc muslim. Je tudíž otázkou, zda by mu v současné
době bylo vůbec právně či fakticky povoleno (umožněno) přesídlit do jiné oblasti Ruské federace
a jaké postavení by v nové komunitě měl, neboť ze stejného materiálu vyplývá, že příslušníkům
etnických menšin, zejména těm, u kterých lze předpokládat původ na Kavkaze (což je případ
stěžovatele) nebo ve Střední Asii, hrozí diskriminace a obtěžování ze strany vlády i společnosti.
[38] Obdobně shledal Nejvyšší správní soud důvodným i odkaz stěžovatele na zhoršení jeho
zdravotního stavu, a to nikoliv ve vztahu k možnosti udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, neboť tuto otázku vznášel stěžovatel v kasační stížnosti jen ve zcela obecné
rovině, ale opět jakožto možnou novou skutečnost, kterou je třeba vzít v úvahu při hodnocení,
zda i nadále je přesídlení stěžovatele do jiného regionu Ruské federace, nejen právně,
ale i fakticky možné. Nejen z výpovědi stěžovatele a z jím předložených lékařských zpráv,
ale i z výše uvedených závěrů krajského soudu k následkům pracovního úrazu stěžovatele totiž
vyplývá, že je omezen ve způsobu svého života, a to pravděpodobně i v možnosti volby
zaměstnání (zejména výkonu fyzicky náročných profesí), což může významně stěžovat reálnou
možnost jeho přesídlení do jiné části Ruské federace, než je Čečensko, odkud pochází a kde lze
předpokládat, že má i přes svůj delší pobyt v ČR, stále jisté rodinné a tudíž i ekonomické zázemí.
Ani tato skutečnost však nebyla v rozhodnutí žalovaného či krajského soudu nijak zhodnocena
z toho hlediska, zda nezakládá přípustnost jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
[39] V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnosti přisvědčil, naopak jiné
námitky stěžovatele důvodnými neshledal, zejména ve shodě s krajským soudem zdejší soud
potvrzuje, že žalovaný se v této věci nemusel zabývat (jakkoli alarmující) situací homosexuálů,
resp. osob s menšinovou sexuální orientací v Čečensku či v jiných částech Ruské federace, neboť
stěžovatel nikdy netvrdil, že by byl homosexuálem či příslušníkem jiné sexuální menšiny, tato
otázka tedy není vzhledem k jeho azylovému příběhu v této věci relevantní.
IV.
Závěr a náklady řízení
[40] V uvedeném rozsahu tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního názoru
vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[41] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího
správního soudu však nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení před
krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly; i vzhledem k zákonnému
osvobození stěžovatele od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce v řízení o kasační
stížnosti tak stěžovateli žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším
správním soudem nelze přiznat.
[42] Pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne
21. 3. 2019, č. j. 5 Azs 60/2019 - 13, ustanovil zástupce, advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta,
LL.M. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování,
hradí v takovém případě stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci odměnu ve výši 3100 Kč za dva úkony právní služby spočívající v první poradě
s klientem, včetně převzetí a přípravy zastoupení, a dále v doplnění kasační stížnosti podle §11
odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu,
celkem tedy 6800 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o DPH 21 %, celkem tedy zástupci stěžovatele
náleží částka 8228 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. února 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu