ECLI:CZ:NSS:2021:7.AFS.336.2019:30
sp. zn. 7 Afs 336/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: S. B., zastoupena
JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: R. B., zastoupen JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská
1788/60, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 8. 2019, č. j. 29 Af 84/2016 - 97,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2019, č. j. 29 Af 84/2016 - 97,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2016, č. j. 13650-2/2016-90000-304.4,
se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti celkem 24 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2016, č. j. 13650-2/2016-90000-304.4, změnil žalovaný
na základě odvolání žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení (dále též „manžel žalobkyně“)
rozhodnutí o zřízení zástavního práva vydané Celním úřadem pro Zlínský kraj (dále též „celní
úřad“) ze dne 15. 1. 2016, č. j. 2909/2016-640000-42, kterým došlo ke zřízení zástavního práva
k označeným nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně k zajištění dosud neuhrazené daně a jejího
příslušenství ve výši 659 015 625 Kč. Žalovaný změnil výrok rozhodnutí celního úřadu tak,
že zřídil zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví manžela žalobkyně na daných
nemovitostech. Změnu rozhodnutí provedl se zdůvodněním, že celní úřad pochybil
při identifikaci vlastníka zajišťovaných nemovitostí. Z předloženého rozsudku Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 23. 7. 2012, č. j. 45 C 65/2012 - 15 (dále též „rozsudek o zúžení SJM“), totiž
plyne, že dluh, který je po manželovi žalobkyně vymáhán, není součástí společného jmění
manželů (dále též „SJM“), neboť vznikl až po právní moci uvedeného rozsudku. Předmětné
nemovitosti však byly nabyty žalobkyní za trvání manželství a před zúžením SJM. Jelikož nedošlo
ve lhůtě tří let od zúžení SJM k vypořádání toho, co bylo dříve jeho součástí, staly se předmětné
nemovitosti ve smyslu §741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „NOZ“) podílovým spoluvlastnictvím žalobkyně a jejího manžela a jejich
podíly jsou stejné. Žalovaný proto postihl zástavním právem právě spoluvlastnický podíl manžela
žalobkyně na předmětných nemovitostech ve výši ideální poloviny pro jeho výlučný dluh.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně (dále
též „krajský soud“), který ji nadepsaným rozsudkem zamítl. Neshledal namítanou nicotnost
přezkoumávaných rozhodnutí. Tu by bylo možno shledat, pokud by celní úřad nebyl vůbec
nadán pravomocí zřizovat samotné zástavní právo. Nemůže ji však způsobit nesrovnalost
v odůvodnění rozhodnutí celního úřadu spočívající v konstatování, že pohledávka bude
uspokojena i z majetku náležejícího do SJM, přestože zástavní právo bylo dle výroku zřízeno
k nemovitostem ve vlastnictví žalobkyně. Vady, jimiž trpělo rozhodnutí celního úřadu byly
odstranitelné v odvolacím řízení a žalovaný je řádně odstranil. Jeho rozhodnutí netrpí
ani namítanou nepřezkoumatelností. K předmětu sporu krajský soud konstatoval, že celní úřad
si může učinit úsudek o vlastnictví konkrétní nemovitosti v rámci tzv. předběžné otázky. Může
přitom rovněž dospět k závěru, který bude v rozporu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
Jakkoliv by evidence vedená katastrem nemovitostí v zásadě měla odpovídat stavu skutečnému,
nemusí tomu tak být vždy. Ve vztahu k žalobkyni tak sice lze uplatnit domněnku správnosti
zápisu, tato je ovšem vyvratitelná. Pro posouzení vlastnictví předmětných nemovitostí je určující
skutečný rozsah SJM. Žalovaný zřídil zástavní právo na základě toho, že předmětné nemovitosti
byly nabyty za trvání manželství a na základě pravidel zákonného režimu došlo k jejich nabytí
do SJM. Platí přitom právní domněnka uvedená v §144 starého občanského zákoníku, která říká,
že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří
společné jmění manželů. Bylo tudíž na žalobkyni, aby případně prokázala tvrzení o nabytí nemovitostí
za prostředky patřící do jejího výlučného vlastnictví. Žalobkyně však toto své tvrzení nijak
nedoložila. Žalovanému proto pro odůvodnění zřízení zástavního práva plně postačovalo zjištění,
že k nabytí předmětných nemovitostí došlo za trvání SJM. Na tom nemůže nic změnit poukaz
na to, že se manžel žalobkyně nedomáhal uvedení stavu v katastru nemovitostí do souladu
se skutečností. Vzhledem k tomu, že ve lhůtě tří let od zúžení SJM nedošlo k jeho vypořádání,
nastoupila fikce vypořádání. Sama žalobkyně svými tvrzeními popřela variantu, že by došlo
k vypořádání SJM dohodou. Dle krajského soudu správní orgány při zodpovězení předběžné
otázky nevybočily z mezí zákonnosti. Krajský soud neshledal ani namítané porušení §115 odst. 2
daňového řádu. Změna rozhodnutí učiněná v rámci odvolacího řízení nebyla důsledkem
odlišného právního názoru stricto sensu, jednalo se spíše o odstranění vady a zohlednění nově
předloženého důkazu (rozsudek o zúžení SJM). Nadto nebyla změna rozhodnutí učiněna ani
v neprospěch žalobkyně, jelikož její tvrzené výlučné vlastnické právo fakticky postihuje v menším
rozsahu než předešlé rozhodnutí. Zvolený procesní postup žalovaného nemohl mít vliv
na samotnou zákonnost rozhodnutí. Žalobkyni nebylo znemožněno reagovat na „nové“
stanovisko žalovaného, neboť ona sama předložila důkaz o zúžení společného jmění manželů,
tudíž zařazení tohoto důkazu do právních závěrů nelze považovat za překvapivé.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Setrvala
na názoru, že rozhodnutí celního úřadu bylo nicotné, neboť postihovalo nemovitosti v jejím
výlučném vlastnictví a bylo vnitřně rozporné. Žalovaný postupoval v rozporu s principem
materiální publicity katastru nemovitostí, když nepovažoval za vlastníka nemovitostí zapsanou
osobu. Podle stěžovatelky žalovaný není oprávněn rozhodovat o otázce, kdo je vlastníkem
nemovité věci, a to ani v rámci předběžné otázky. I pokud by tomu taky bylo, neprovedl žalovaný
žádné důkazy k vyvrácení domněnky správnosti zápisu. K důkazu totiž provedl pouze rozsudek
o zúžení SJM, a to bez součinnosti stěžovatelky či jejího manžela. Oporu v důkazech pak nemá
ani závěr žalovaného, že po zúžení SJM nedošlo k jeho vypořádání dohodou manželů. Sice
nebylo co vypořádávat, neboť nemovitosti byly ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, ale i kdyby
nemovitosti spadaly do SJM, nebylo nutné v katastru nemovitostí promítnout dohodu, podle níž
by nemovitosti připadly již zapsanému vlastníkovi. O tom, že vlastníkem dotčených nemovitostí
je stěžovatelka, svědčí i to, že se její manžel nedomáhal být zapsán jako podílový spoluvlastník,
či vypořádání soudem. Dle názoru stěžovatelky se tak žalovaný otázkou skutečného vlastnictví
dotčených nemovitostí řádně nezabýval. Krajský soud si protiřečí, pokud uvádí, že celní úřad si
může otázku vlastnictví posoudit sám, když současně odkazuje na judikaturu, podle níž náleží
tato otázka civilním soudům. Nadto krajský soud doplnil závěry žalovaného odkazem
na domněnku podle starého občanského zákoníku. Obdobnou úpravu však NOZ, podle něhož
postupoval žalovaný, nezakotvuje. Žalovaný tedy nepočítal s užitím této domněnky. Pokud by
tomu tak bylo, měl stěžovatelku náležitě poučit, resp. vyzvat k vyvrácení domněnky,
že nemovitost není v jejím výlučném vlastnictví. Žalovaný však vůbec nepostupoval v souladu
s §115 odst. 2 daňového řádu, ačkoliv minimálně v rozsahu rozsudku o zúžení SJM prováděl
dokazování. Krajský soud odkázal na to, že nebylo rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky, avšak
postup dle §115 odst. 2 je namístě i v případě doplnění dokazování. Stěžovatelka měla být
seznámena s tím, co žalovaný z listinného důkazu zjistil, aby mohla případně tvrdit další
skutečnosti a navrhovat důkazy. Nadto je změna rozhodnutí ve prospěch stěžovatelky pouze
zdánlivá, neboť je nadále postižena její nemovitost a je na ni pohlíženo jako na spoluvlastnici,
nikoliv vlastnici výlučnou. Stěžovatelka tak měla být seznámena se změnou právního názoru
žalovaného. Stěžovatelka doplnila, že nemovitosti nabyla za svůj výlučný majetek - dary
od J. B. a A. C., což bylo lze prokázat jejich výpověďmi. Z uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v podstatě nenamítá
žádné vady rozsudku krajského soudu, ale opakuje svou žalobní argumentaci, s níž se krajský
soud neztotožnil. K tomu doplnil, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nicotné, neboť
byl kompetentní k jeho vydání. To, že stěžovatelka považuje rozhodnutí za nesprávné,
nezpůsobuje jeho nicotnost. Dále uvedl, že se správní orgány dostatečně zabývaly otázkou
vlastnictví nemovitostí, podaly i žalobu na určení, avšak civilní soudy neshledaly důležitý právní
zájem na určení vlastnického práva ze strany žalovaného, neboť tuto otázku je žalovaný
oprávněn posoudit sám. Žalovaný ani nebyl tím, kdo měl vyvrátit domněnku správnosti zápisu
v katastru nemovitostí. Byla to stěžovatelka, kdo měl prokázat, že nemovitosti jsou v jejím
výlučném vlastnictví. K tomu ji žalovaný nemusel vyzývat. Žalovaným zjištěné skutečnosti
svědčily o tom, že nemovitosti byly nabyty za trvání manželství a nastoupila zákonná domněnka
vypořádání SJM po třech letech od jeho zúžení. O tom, že by nemovitosti nebyly nabyty za trvání
SJM není ve spise žádný důkaz. Své tvrzení o nabytí nemovitostí do výlučného vlastnictví
stěžovatelka specifikovala až v kasační stížnosti. Ničím je však nedoložila. Je logické, že manžel
stěžovatelky neusiloval o uvedení zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečností, neboť
byl dlužníkem astronomické částky z titulu úmyslného krácení spotřební daně. Žalovaný pak
nebyl povinen postupovat podle §115 odst. 2 daňového řádu, byť dospěl k odlišnému právnímu
názoru než celní úřad. Rozhodnutí totiž bylo změněno ve prospěch stěžovatelky a důkaz,
který byl proveden, předložila ona sama. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[5] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nicotností rozhodnutí celního úřadu,
neboť nicotnost rozhodnutí představuje vadu, ke které je správní soud povinen přihlédnout
z úřední povinnosti, tedy i bez námitky (srov. např. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne
19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95 - 29, ze dne 14. 1. 1997, č. j. 7 A 185/94 - 23, ze dne 14. 4. 1995,
č. j. 7 A 35/95 - 16, a ze dne 25. 6. 1996, č. j. 6 A 152/94 - 27, či rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 7 Afs 68/2007 - 82, ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70,
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 10/2004 - 49, a ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48).
[9] Stejně jako krajský soud však Nejvyšší správní soud namítanou nicotnost rozhodnutí
celního úřadu neshledal.
[10] Důvody nicotnosti rozhodnutí vydaného při správě daní jsou legislativně upraveny
v §105 daňového řádu. Podle jeho odst. 2 je nicotné rozhodnutí, a) k jehož vydání nebyl správce
daně vůbec věcně příslušný, b) které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo
právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo c) je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí
vydaného správcem daně.
[11] Nicotnost je přitom třeba vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako podstatně závažnější
a především nezhojitelnou vadu rozhodnutí, než je např. nepřezkoumatelnost, nezákonnost
či nedostatky skutkových zjištění, které může napravit odvolací orgán (řízení před správcem daně
tvoří s řízením před odvolacím orgánem jeden celek, k zásadě jednoty daňového řízení blíže
viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 7 Afs 36/2008 - 134, č. 2026/2010 Sb.
NSS). Nicotným rozhodnutím se rozumí takové vadné rozhodnutí, které je rozhodnutím jen
zdánlivě. Ve skutečnosti nicotné rozhodnutí neexistuje v tom smyslu, že není způsobilé vyvolat
veřejnoprávní účinky, byť formálně je vydáno, třeba i oznámeno příjemcům. V právním významu
slova tedy nelze vůbec dovodit, že by takový akt (spíše paakt) někoho zavazoval (správce daně
samotného nebo subjekty) či že by jej někdo byl povinen respektovat. Nulitní akt není ani nadán
presumpcí správnosti, a není tedy považován vůbec za výkon pravomoci správce daně. Změnu
tohoto stavu nemůže přinést ani plynutí času.
[12] Dle stěžovatelky spočívá nicotnost rozhodnutí celního úřadu v tom, že jím bylo zřízeno
zástavní právo k jejímu výlučnému majetku, ačkoliv nebyla účastníkem řízení a vymáhaný dluh
nebyl jejím ani součástí SJM, a dále ve vnitřním rozporu mezi výrokem rozhodnutí a jeho
odůvodněním, neboť se zde hovoří o tom, že jsou zastavované nemovitosti součástí SJM.
[13] Stěžovatelkou označené důvody nicotnosti nicméně nelze subsumovat pod žádnou
z variant upravených v §105 odst. 2 daňového řádu. Ani sama stěžovatelka netvrdí, že by Celní
úřad pro Zlínský kraj neměl zákonnou kompetenci k vydávání rozhodnutí o zřízení zástavního
práva [písm. a)], či že by vydání tohoto rozhodnutí předcházelo jiné nicotné rozhodnutí správce
daně [písm. c)]. Co se týče vad uvedených v §105 odst. 2 písm. b) daňového řádu, nedosahují
stěžovatelkou označené nedostatky rozhodnutí celního úřadu intenzity předpokládané
pro vyslovení jeho nicotnosti. Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že rozhodnutí celního úřadu bylo
právně či fakticky neuskutečnitelné, neboť adresovalo povinnosti subjektu, který jejich nositelem
vůbec nemůže být (stěžovatelce). Z právního hlediska však není vyloučeno, aby byl na úhradu
pohledávky vzniklé za trvání manželství jen vůči jednomu z manželů použit majetek
ve společném jmění manželů. K takovému postupu není zapotřebí souhlas druhého manžela
ve smyslu §170 odst. 3 daňového řádu, neboť majetek ve společném jmění manželů, z nichž
jeden je daňovým subjektem, jehož nedoplatek je zajišťován, není majetkem vlastníka odlišného
od tohoto daňového subjektu, ale jde o majetek společný neoddělitelný (srov. rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 45 Af 11/2012 - 21, č. 1982/2010 Sb. NSS).
Celní úřad přitom zjevně v rozhodnutí o zřízení zástavního práva vycházel z toho, že dluh
manžela stěžovatelky na dani vznikl za trvání manželství a předmět zástavy je součástí SJM
(viz citace §731 NOZ v odůvodnění rozhodnutí), neboť neměl žádné poznatky o úpravě
manželského majetkového režimu odlišné od zákonného režimu. Je pravdou, že vlastnické právo
k předmětu zástavy svědčilo dle údajů poskytnutých katastrem nemovitostí výlučně stěžovatelce.
Skutečnost, že je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pouze jeden z manželů, však ještě
nemusí znamenat, že daná nemovitost není součástí společného jmění manželů (srov. Dvořák, J.,
Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer 2011,
s. 76 a násl., či judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 646/2009, ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 22 Cdo 4709/2009, ze dne 20. 9. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, ze dne 18. 9. 2018,
sp. zn. 22 Cdo 3234/2018 atp.). Údajný rozpor mezi výrokem rozhodnutí celního úřadu a jeho
odůvodněním je tudíž třeba považovat za domnělý. Stěžovatelku jakožto manželku daňového
subjektu proto nelze považovat za osobu, která by vůbec (za žádných okolností) nemohla být
nositelem povinností uložených jí rozhodnutím celního úřadu o zřízení zástavního práva. Z výše
uvedených důvodů tudíž nelze přisvědčit její námitce nicotnosti.
[14] Stěžovatelka dále uvedla, že kasační stížnost podává rovněž z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak nijak blíže nespecifikovala, proč považuje rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný. Přitom platí, že pokud by takovou vadou rozsudek krajského soudu
skutečně trpěl, musel by k ní Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). K tomuto postupu nicméně neshledal žádný důvod. Rozsudek krajského soudu
plně vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost stanoveným bohatou judikaturou Nejvyššího
správního soudu i Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS; nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
O tom ostatně svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatelka v kasační stížnosti obsáhle polemizuje.
[15] Dle stěžovatelky došlo rovněž k naplnění stížního důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť odvolací řízení bylo zatíženo závažnou procesní vadou, která mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Tuto vadu stěžovatelka spatřuje v tom, že ji
žalovaný - ačkoliv prováděl dokazování - neseznámil se zjištěnými skutečnostmi a důkazy
a neumožnil jí, aby se k těmto vyjádřila a rovněž ji neseznámil se změnou právního názoru.
[16] Vypořádání této námitky se neobejde bez rekapitulace průběhu daňového řízení. Celní
úřad vydal dne 15. 1. 2016 rozhodnutí, jímž zřídil zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví
stěžovatelky, a to k zajištění daně dosud neuhrazené jejím manželem. Dle stručného odůvodnění
celní úřad založil své rozhodnutí na tom, že dluh manžela stěžovatelky vznikl za trvání SJM,
do něhož spadají rovněž zastavované nemovitosti. Celní úřad při svém rozhodování vycházel
z výpisů z katastru nemovitostí a ze zápisu v seznamu listin o manželském majetkovém režimu.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelka a její manžel odvolání. Stěžovatelka namítla,
že předmět zástavy nepatří do SJM a rovněž dluh nevznikl za jeho trvání. Zdůraznila, že předmět
zástavy spadá od počátku do jejího výlučného vlastnictví. Dále upozornila na rozsudek o zúžení
SJM, jež nabyl právní moci před vznikem dluhu (5. 9. 2012). K tomu doplnila, že po zúžení SJM
nedošlo k jeho vypořádání rozhodnutím soudu a nemovitosti jsou v katastru nemovitostí
evidovány jako její výlučný majetek. Obdobné argumenty vznesl v odvolání manžel stěžovatelky.
[17] Ve dnech 20. 1. 2016 a 29. 2. 2016, tj. po vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva,
požádal celní úřad Katastrální úřad pro Zlínský kraj o předložení veškerých listin, na jejichž
základě došlo ke vzniku vlastnického práva stěžovatelky k nemovitostem dotčeným zástavním
právem. Tyto obdržel ve dnech 22. 1. 2016 a 1. 3. 2016 (samotné listiny nejsou součástí správního
spisu předloženého soudu). Dne 10. 3. 2016 postoupil celní úřad odvolání se správním spisem
a předkládací zprávou žalovanému, který dne 20. 6. 2016 vydal žalobou napadené rozhodnutí.
[18] Jak již bylo konstatováno výše, tímto rozhodnutím žalovaný změnil výrok rozhodnutí
celního úřadu tak, že se zástavní právo zřizuje ke spoluvlastnickému podílu ve vlastnictví manžela
stěžovatelky o velikosti ideální jedné poloviny na nemovitostech specifikovaných v rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že odvolání nejsou důvodná. Přistoupil však ke změně
výroku rozhodnutí s ohledem na to, že celní úřad chybně identifikoval vlastníka zajišťovaných
nemovitostí. Žalovaný proto upravil výrok rozhodnutí tak, aby tento odpovídal vlastnickým
vztahům k daným nemovitostem. Poukázal na to, že na základě předloženého rozsudku o zúžení
SJM daňový dluh není součástí SJM, ale je výlučným dluhem manžela stěžovatelky. Předmětné
nemovitosti nicméně nejsou výlučným majetkem stěžovatelky a nikdy nebyly součástí SJM.
K tomu odkázal na kupní smlouvy ze dne 8. 6. 2012 a 8. 6. 2005 a na skutečnost, že manželství
bylo uzavřeno dne 16. 10. 1993. Na základě toho, že nemovitosti byly nabyty za trvání manželství
a před právní mocí rozsudku o zúžení SJM, dovodil, že se staly součástí SJM. Jelikož SJM nebylo
následně v zákonné lhůtě vypořádáno, stali se stěžovatelka i její manžel podílovými spoluvlastníky
nemovitostí, každý jedné ideální poloviny. To, že je v katastru nemovitostí jako vlastník nadále
evidována pouze stěžovatelka, je způsobeno tím, že katastru nebyly sděleny aktuální informace,
nikoliv tím, že by se nemovitostí režim SJM nikdy netýkal. Proto žalovaný postihl zástavním
právem ideální jednu polovinu nemovitostí připadající manželu stěžovatelky.
[19] Podle §115 odst. 2 daňového řádu platí, že [p]rovádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení
dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je
prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních
prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce
daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
[20] Aplikací citovaného ustanovení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017 - 52. Zde vyslovil, že: „Provádění dokazování
jistě není »povinnou« součástí odvolacího řízení. Dochází-li však k němu (bez ohledu na to, zda z vlastní
iniciativy odvolacího orgánu nebo z podnětu daňového subjektu coby odvolatele prostřednictvím námitek, uvedených
v odvolání a tam formulovaných důkazních návrhů), musí dokazování dle §115 odst. 1 daňového řádu podléhat
stejným nárokům jako by jej prováděl správce daně činný v prvním stupni. (…) Účastníci řízení (zde daňový
subjekt) musejí mít zachovánu možnost argumentovat (vyjádřit se) ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení
bude rozhodnutí spočívat. Mělo by jim být zřejmé, které otázky, skutkové nebo právní, jsou pro řešení věci
relevantní; je třeba jim umožnit, aby se k nim mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18). Uvedené platí samozřejmě v situaci,
kdy se odvolací orgán, ať už z vlastní iniciativy nebo k návrhu daňového subjektu učiněného v odvolání, rozhodne
dokazování doplnit a teprve na základě nově provedených důkazů a jejich zhodnocení spolu s důkazy provedenými
již v řízení před správcem daně posléze meritorně rozhodne. Neseznámí-li tedy odvolací orgán odvolatele
s úvahami, jimiž se při hodnocení důkazů řídil dle §115 odst. 2 daňového řádu, zatíží své rozhodování
nepředvídatelností a daňový subjekt připraví o možnost procesní obrany. Je v této souvislosti bez významu,
zda se hodnotící úvaha týká důkazu, který si obstaral sám, nebo byl již součástí spisu, v němž je přezkoumáváno
rozhodnutí prvostupňového správce daně, či zda jej předložil daňový subjekt coby odvolatel spolu s podaným
odvoláním. Překvapivost (nečekanost) posléze vydaného rozhodnutí není odvozena od použití či nepoužití takového
důkazu z hlediska jeho obsahu (ten odvolatel zpravidla zná), ale od jeho hodnocení odvolacím orgánem z výše
uvedených hledisek závažnosti, zákonnosti a věrohodnosti, jinak vyjádřeno, zda a jak odvolatel z pohledu
odvolacího orgánu (ne)prokázal své tvrzení a zda (ne)mělo vliv na vytvářená skutková zjištění.“
[21] V posuzované věci nepředcházelo vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva žádné
formalizované řízení, při němž by bylo prováděno dokazování za účasti stěžovatelky. Celní úřad
provedl toliko vyhledávací činnost ve smyslu §78 daňového řádu, při níž obstaral výpisy
z katastru nemovitostí a nahlédl do seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Po vydání
rozhodnutí pak z vlastní iniciativy požádal katastrální úřad ještě o zaslání listin týkajících se
vlastnického práva stěžovatelky. Sám celní úřad ve stanovisku k odvolání připustil, že je třeba
s ohledem na předložený rozsudek o zúžení SJM korigovat právní posouzení vlastnického práva
k dotčeným nemovitostem. Z odůvodnění rozhodnutí o odvolání pak vyplývá, že žalovaný krom
rozsudku o zúžení SJM doplnil dokazování o další důkazní prostředky, konkrétně provedl
dokazování kupními smlouvami ze dne 8. 6. 2012 a 8. 6. 2005. Své právní závěry o vlastnictví
předmětných nemovitostí a o tom, zda je daňový dluh součástí SJM, vystavěl právě na těchto
listinách. Neztotožnil se přitom s právním posouzením vlastnického práva ze strany celního
úřadu, ale učinil v tomto ohledu vlastní závěry. Postup žalovaného nelze považovat za jakési
korigování chybného označení vlastníka nemovitostí ze strany celního úřadu, jak žalovaný
konstatoval v rozhodnutí o odvolání. Jedná se o nové právní posouzení věci na podkladě
provedených důkazních prostředků, které vedlo ke změně předmětu zástavy.
[22] Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti o tom, že žalovaný prováděl v odvolacím
řízení dokazování ve smyslu §115 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný přitom provedl a zhodnotil
nejen dokumenty (důkazní prostředky), které předložila k odvolání stěžovatelka (rozsudek
o zúžení SJM), ale i dokumenty, které obstaral celní úřad (kupní smlouvy). Tyto podklady
nemohly být předmětem dokazování v prvostupňovém řízení, neboť před celním úřadem žádné
dokazování neprobíhalo a všechny byly do spisu doplněny až po vydání rozhodnutí o zřízení
zástavního práva. Na základě nově provedených důkazních prostředků pak žalovaný posoudil
zjevně zcela odlišně otázku majetkového režimu daňového dluhu, a přestože se ztotožnil s celním
úřadem v tom, že nemovitosti tvořily součást SJM, právní závěry v této otázce podepřel nově
provedenými důkazními prostředky a samostatnou argumentací. Ostatně, sám žalovaný nepopírá,
že dospěl k odlišnému právnímu názoru než celní úřad a že do spisu doplnil nové podklady.
Zcela mylně se ovšem domnívá, že se jednalo o změnu ve prospěch stěžovatelky a že pokud tyto
podklady stěžovatelka znala, neměl on sám povinnost ji s jejich hodnocením seznamovat.
[23] S ohledem na výše citované závěry rozšířeného senátu taková úvaha nemůže obstát.
Pro aplikaci §115 odst. 2 daňového řádu není znalost daňového subjektu o podkladech
rozhodnutí sama o sobě relevantní. Smyslem práva na seznámení se s podklady rozhodnutí
a vyjádření se k nim není pouze povědomí daňového subjektu o skutečnostech, které by mohly
být rozhodnými pro posouzení věci. Podstatné je, aby daňový subjekt věděl, které konkrétní
důkazy v jeho věci správní orgán hodlá použít, a aby měl v rámci vyjádření možnost předestřít
správnímu orgánu vlastní hodnocení těchto důkazů, důkazy zpochybnit či navrhnout důkazy jiné.
Stěžovatelka měla právo na to, aby ji žalovaný před vydáním rozhodnutí o odvolání seznámil
s tím, jak předložené důkazy hodnotí, zda jsou pro něj dostačující a jaké závěry z nich dovozuje
(srov. rovněž rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 4 Afs 44/2018 - 35,
ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 Afs 107/2020 - 31, či ze dne 24. 9. 2020, č. j. 7 Afs 63/2019 - 31).
To, jak žalovaný nahlíží na zmíněné dokumenty, se však stěžovatelka poprvé dozvěděla
až z žalovaného rozhodnutí.
[24] Rovněž nelze tvrdit, že došlo ke změně právního názoru ve prospěch stěžovatelky, jestliže
žalovaný nadále zatěžoval zástavním právem nemovitosti, které stěžovatelka označila za své
výlučné vlastnictví. Žalovaný pomíjí, že ve stěžejní námitce, která byla podstatou odvolání
stěžovatelky, tj. v otázce vlastnictví dotčených nemovitostí, její námitce ani zčásti nevyhověl, byť
ve výsledku zřídil zástavní právo „pouze“ k jejich ideální polovině. Tato změna se ovšem odvíjela
od toho, že žalovaný posoudil odlišným způsobem otázku majetkového režimu daňového dluhu,
nikoliv nemovitostí. Ve prospěch stěžovatelky tak bylo rozhodnuto toliko zdánlivě.
[25] Vzhledem k tomu, že celní úřad se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze
na citaci §731 NOZ („Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel
při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění“), nemohla stěžovatelka
z prvostupňového rozhodnutí jakkoliv seznat, na základě jakých skutkových zjištění ji celní úřad
nepovažuje za výlučného vlastníka zastavovaných nemovitostí (byť je jako výlučný vlastník
evidována v katastru nemovitostí), a tyto i daňový dluh jejího manžela naopak považuje
za součást SJM. Rozhodnutí celního úřadu bylo v podstatě nepřezkoumatelné, což ztížilo
procesní obranu stěžovatelky. Za situace, kdy rozhodnutí celního úřadu nebylo zjevně podloženo
dostatečnými skutkovými zjištěními a absentovaly v něm úvahy, které vedly ke zřízení zástavního
práva k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky, bylo na žalovaném, aby tyto nedostatky
napravil v odvolacím řízení postupem podle §115 daňového řádu. Žalovaný sice doplnil
podklady rozhodnutí a korigoval právní hodnocení celního úřadu, avšak s výsledky dokazování
a se svými úvahami stěžovatelku neseznámil a neumožnil jí, aby se k těmto vyjádřila. Stěžovatelka
tak až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí netušila, z jakých důvodů je zřizováno zástavní
právo k nemovitostem, které jsou dle výpisu z katastru nemovitostí jejím výlučným vlastnictvím
a nebylo jí ani umožněno reagovat na změnu právního názoru, že tyto nemovitosti vlastní
z ideální poloviny. Žalovaný tedy ve světle výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu jednal v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí, přičemž překvapivým bylo právě
hodnocení podkladů, které stěžovatelka předložila v odvolacím řízení, resp. které obstaral celní
úřad.
[26] Takovým postupem žalovaný upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces a dopustil se
závažné procesní vady. Pro absenci jakékoliv interakce se stěžovatelkou přitom nebylo možné
jeho postup hodnotit jako ryze formální pochybení bez dopadů do veřejných subjektivních práv
stěžovatelky.
[27] Nelze tak přijmout závěr, který krajský soud dovodil ve vztahu k procesnímu postupu
žalovaného v odvolacím řízení. Porušením §115 odst. 2 daňového řádu se v projednávané věci
žalovaný dopustil takové vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Krajský soud měl pro tuto vadu řízení napadené rozhodnutí žalovaného zrušit; pokud tak
neučinil, je jeho rozsudek nezákonný.
[28] Námitkami, které se týkaly samotného posouzení zákonnosti zřízení zástavního práva,
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tím předjímal další postup a úvahy žalovaného.
[29] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud by
nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní
orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. To konkrétně znamená,
že v dalším řízení žalovaný stanoví stěžovatelce lhůtu k podání vyjádření k hodnocení důkazů
provedených v odvolacím řízení, které je zachyceno v rozhodnutí žalovaného, případně
k uplatnění dalších důkazních návrhů.
[30] Nejvyšší správní soud však podotýká, že zrušením napadeného rozsudku i rozhodnutí
žalovaného žádným způsobem nepředjímá nové rozhodnutí žalovaného o odvolání stěžovatelky.
Ke zrušení obou rozhodnutí přistoupil výlučně proto, že se žalovaný při provádění dokazování
v odvolacím řízení dopustil závažného procesního pochybení, přičemž nebylo lze vyloučit dopad
této vady na výsledek daného řízení.
[31] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok
o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle
kterého má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti
žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[32] V řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatelka vynaložila soudní poplatky v celkové
výši 8 000 Kč. Dále má stěžovatelka právo na náhradu nákladů právního zastoupení za čtyři
úkony ve věci (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, replika k vyjádření žalovaného, sepis
kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 3 100 Kč za úkon [§7
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky]. K odměně za čtyři úkony právní služby soud
připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatelky ve výši 300 Kč za jeden úkon,
tj. celkem částku 1 200 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce stěžovatelky v řízení
před krajským soudem doložil, že je plátcem DPH, odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje
o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 13 600 Kč, tj. 2 856 Kč. Žalovaný je tak
povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem 24 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám zástupce stěžovatelky.
[33] Výrok ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení vychází z §60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož
má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, jež byla osobě zúčastněné na řízení soudem uložena, a z důvodů hodných
zvláštního zřetele může soud na návrh přiznat právo i na náhradu dalších nákladů řízení.
V daném řízení soud osobě zúčastněné na řízení neuložil splnit žádnou povinnost, přičemž
nebyly shledány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu