ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.252.2019:19
sp. zn. 7 As 252/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Moravský
ombudsman, z. s., se sídlem Blatného 36, Brno, v právní věci zastoupen JUDr. Radkem
Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Nejvyšší státní
zastupitelství, se sídlem Jezuitská 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, č. j. 31 A 202/2017 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2017, č. j. 1 SIN 222/2017 - 23, nejvyšší státní zástupce zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2017, č. j. 1 SIN 23/2017 - 23,
který podle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „informační zákon“), odmítl žádost žalobce o poskytnutí informace
týkající se hospodaření žalovaného. Dle žalovaného nemůže být žalobce žadatelem podle §3
odst. 1 informačního zákona, neboť vzhledem k rozporným stanovám spolku není zřejmé,
kdo je oprávněn za něj jednat (zda jeho výbor či předseda), předmět žádosti neodpovídá účelu
spolku a není jasný rozsah žalobcem uděleného zmocnění, tj. zda se skutečně vztahuje
i na podání žádosti o poskytnutí informací.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce žalobu u Krajského soudu
v Brně (dále též „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
nejvyššího státního zástupce a žalovaného a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Poukázal
na to, že podle stanov žalobce ze dne 14. 11. 2016 jsou jeho statutárním orgánem současně výbor
spolku a předseda spolku. Pokud byl ovšem na základě těchto nejasných stanov zapsán
ve veřejném rejstříku jako osoba oprávněná jednat samostatně za žalobce Martin Číhal, nemůže
žalovaný v řízení o žádosti o poskytnutí informací klást nejasnost stanov v otázce statutárního
orgánu k tíži žalobce. Za této situace představovalo odmítnutí žádosti ze strany žalovaného
formalistický postup. Krajský soud zdůraznil, že cílem práva na informace je umožnit široký
přístup k informacím za současné existence co nejméně přísných formálních pravidel pro jejich
získání. Nejasnosti ohledně oprávnění jednat za žadatele nemohly vést k úplnému zamezení
přístupu k informacím, ale měly být řešeny cestou výzvy k jejich odstranění. Dle krajského soudu
povinné subjekty v mnoha případech reagují na žádosti o informace automaticky sdělením
požadované informace, aniž by ověřovaly skutečnou existenci žadatele. Správní orgány pak
posuzovaly formalisticky rovněž předmět plné moci udělené žalobcem. V ní užitá zkratka
„NSZ ČR“ nevyvolává s ohledem na adresáta žádosti pochybnosti o jejím smyslu. Předmět plné
moci se pak týká hospodaření žalovaného, v jehož rámci připadá v úvahu i žádost
dle informačního zákona. Na rozdíl od správních orgánů krajský soud neshledal ani nesoulad
mezi předmětem žádosti a účelem žalobce. Na závěr krajský soud uvedl důvody, pro které
neuložil žalovanému povinnost poskytnout požadované informace. Zdůraznil, že odmítnutí
žádosti nesouviselo se samotným posouzením požadovaných informací a že bylo třeba ponechat
žalovanému možnost uvážit, zda poskytnutí informace v žalobcem požadovaném rozsahu bude
spojeno s takovými náklady, jejichž úhradu bude žalovaný požadovat.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Zdůraznil, že žádost žalobce odmítl
proto, že vzhledem k rozporu ve stanovách neexistovala osoba, která by byla oprávněna
za žalobce jednat. Zakotvily-li stanovy žalobce dva statutární orgány; nemohl tuto působnost
vykonávat ani jeden z nich. Jednání Martina Číhala tak nemohlo být právním úkonem žadatele.
Nelze přitom považovat za formalismus, zkoumá-li správní orgán, zda je určitá fyzická osoba
oprávněna jednat za právnickou osobu, jež by měla být účastníkem řízení. Stěžovatel nebyl ani
povinen postupovat podle §14 odst. 5 písm. a) informačního zákona. Účelem výzvy k doplnění
žádosti je doplnění existujících údajů neuvedených v žádosti, nikoliv změna stanov. Pokud
žalobce neopravil svoje stanovy po rozhodnutí o odmítnutí žádosti, těžko lze očekávat, že by tak
učinil po výzvě k doplnění žádosti. Namísto změny stanov a podání nové žádosti žalobce podal
odvolání a následně žalobu. Stěžovatel se rovněž vymezil proti tomu, že povinný subjekt
poskytuje informace automaticky. V případě právnických osob si stěžovatel vždy ověří,
zda je osoba podávající žádost oprávněna tak učinit. Pokud to není z žádosti patrné, vyžádá si její
doplnění. V případné plné moci pak musí být náležitě formulován rozsah zmocnění,
což se v dané věci nestalo. Dle stěžovatele se míjí rovněž účel založení žalobce a předmět žádosti,
neboť státní zastupitelství není orgánem veřejné správy. Pokud pak krajský soud nevyhověl
návrhu žaloby a stěžovateli nenařídil poskytnutí informace, měl žalobu v odpovídající části
zamítnout. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že i sám krajský soud se pro účely řízení před ním
zabýval tím, zda byl žalobce vzhledem k nejasnosti stanov vůbec oprávněn podat žalobu.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
Dle jeho názoru se odůvodnění rozsudku v podstatné míře míjí s předmětem sporu, je vnitřně
rozporné a nijak se nevypořádalo s důkazním návrhem obsaženým v podání stěžovatele ze dne
31. 10. 2017. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[4] V podání ze dne 1. 8. 2019 nejvyšší státní zástupce doplnil, že informace tohoto druhu
standardně poskytuje, k čemuž doložil kopie vyřízení dvou žádostí týkajících se obdobného
předmětu.
IV.
[5] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Rozsudek krajského soudu splňuje požadavky ustálené judikatury kladené na odůvodnění
soudních rozhodnutí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS
84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS,
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku
mimo jiné v tom, že se soud nezaobíral předmětem sporu, a důvody, z nichž vycházela zrušená
rozhodnutí správních orgánů, jen odmítl jako formalistické. Z rozsudku lze však zřetelně seznat,
proč krajský soud zrušil rozhodnutí obou správních orgánů. Krajský soud zjevně nepovažoval
nejasné vymezení statutárního orgánu ve stanovách žalobce za natolik závažnou překážku, která
by mohla být důvodem pro odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí požadovaných informací.
Soud opakovaně zdůraznil, že i přes nejasné vymezení statutárního orgánu ve stanovách,
byl ve veřejném rejstříku jako osoba jednající samostatně za žalobce řádně zapsán Martin Číhal,
tj. osoba, která udělila plnou moc JUDr. Radku Ondrušovi, který následně zaslal předmětnou
žádost stěžovateli. Formalismus postupu stěžovatele tedy krajský soud shledal evidentně právě
v tom, že stěžovatel neakceptoval tento zápis ve veřejném rejstříku a namísto naplnění smyslu
informačního zákona se zabýval záležitostí, která měla být případně řešena v rejstříkovém řízení.
Stěžovatelem vytýkanou nejasnost ve stanovách žalobce poté krajský soud de facto připodobnil
pochybnostem o podpisu na žádosti o poskytnutí informací, které je třeba odstraňovat postupem
podle §14 odst. 5 písm. a) informačního zákona, nikoliv úplným zamezením přístupu žalobce
k požadovaným informacím. Na rozsudek rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 7 As 192/2017
a na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3930/14 pak krajský soud odkazoval
při vymezení charakteru práva na informace a smyslu informačního zákona, které podle jeho
názoru stěžovatel svým postupem pominul. O tom, že stěžovatel zrušujícím důvodům krajského
soudu porozuměl, ostatně vypovídá jeho obsáhlá polemika s jejich zákonností v první části
kasační stížnosti.
[9] Rozsudek krajského soudu není ani vnitřně rozporný. Krajský soud sice konstatoval,
že změnou stanov žalobce v průběhu soudního řízení byla odstraněna nejasnost ohledně toho,
kdo je statutárním orgánem žalobce, a tím byla současně zhojena vada žalobního návrhu
spočívající v nejasnosti, kdo mohl za žalobce podepsat plnou moc k jeho podání. Krajský soud
však dále uvedl, že v důsledku toho „soud žalobce nevyzýval k upřesnění této nejasnosti.“ Zjevně tedy
uvažoval o nejasnosti stanov žalobce v intencích toho, zda je na místě postupovat podle §37
odst. 5 s. ř. s. a vyzvat žalobce k odstranění vad podání. Teprve v návaznosti na reakci žalobce by
se krajský soud zabýval tím, zda je jeho podání (žalobní návrh) projednatelné, tedy zda lze v řízení
pokračovat. Obdobný postup (výzvu k odstranění nejasností) přitom krajský soud zjevně
očekával i od stěžovatele při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací, srov. body
16 až 20 rozsudku. Nutno dodat, že krajský soud neshledal důvod pro postup podle §37 odst. 5
s. ř. s. nejen s ohledem na provedenou změnu stanov žalobce, ale zohlednil i další procesní úkony
žalobce a zápis ve veřejném rejstříku. Na základě těchto skutečností byla podle krajského soudu
seznatelná vůle žalobce podat žalobní návrh prostřednictvím zvoleného zástupce.
[10] Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl jinou vadu řízení spočívající v nevypořádání jeho
důkazního návrhu. Nejvyšší státní zástupce totiž v podání ze dne 31. 10. 2017 krom souhlasu
s rozhodnutím věci bez nařízení jednání rovněž uvedl, že žalobce podal podobně zaměřenou
žádost o poskytnutí informace i Ministerstvu spravedlnosti. To žádosti žalobce vyhovělo, přičemž
poskytnuté informace byly zveřejněny na elektronické úřední desce Ministerstva spravedlnosti
dne 11. 8. 2017. K tomu stěžovatel navrhl provést důkaz spisem Ministerstva spravedlnosti
sp. zn. MSP-497/2017-OSV-OSV. Dle stěžovatele postačuje, že některý z povinných subjektů
požadované informace žalobci poskytl, a není tak dán důvod k tomu, aby tytéž informace
stejnému žadateli poskytovaly i další povinné subjekty (stěžovatel).
[11] Krajský soud se tímto důkazním návrhem nijak nezabýval a rovnou rozhodl bez jednání
nyní napadeným rozsudkem. Ani v odůvodnění napadeného rozsudku není zdůvodněno,
proč se krajský soud tímto důkazním návrhem nezabýval. Takový postup je skutečně v rozporu
s požadavky s. ř. s. Povinnost rozhodovat o navržených důkazech dopadá na krajský soud
výslovně z §52 odst. 1 s. ř. s., z nějž navíc implicitně vyplývá zákaz opomenutých důkazů,
tedy důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásad
volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 1. 2013, č. j. 2 As 143/2012 - 29). Krajský soud se tedy měl i v nyní posuzovaném případě
vypořádat s důkazním návrhem stěžovatele, a to buď tím, že by v odůvodnění svého rozsudku
vysvětlil jeho nadbytečnost, nebo tím, že by jej provedl při jednání jako důkaz.
[12] V souladu s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. by však bylo na místě zrušit rozsudek krajského
soudu z uvedeného důvodu pouze v případě, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. To pro projednávanou věc neplatí. Stěžovatel vydal žalobou napadené
rozhodnutí dne 12. 5. 2017. K údajnému zveřejnění požadované informace ze strany jiného
povinného subjektu došlo dle přípisu stěžovatele dne 11. 8. 2017, tedy až po podání žaloby proti
rozhodnutí stěžovatele. Ta byla podána dne 12. 7. 2017. Dle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází krajský
soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Ke zveřejnění požadované informace ze strany jiného povinného
subjektu uskutečněnému po dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí tak nemohl krajský soud
při přezkumu zákonnosti rozhodnutí stěžovatele přihlížet. Mohl by je zohlednit toliko
při posuzování žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal, aby byla stěžovateli nařízena
povinnost poskytnout požadované informace. K tomu však krajský soud v posuzované věci
nepřistoupil. Dále je třeba připomenout, že stěžovatel žádost žalobce odmítl proto, že žalobce
nemůže být žadatelem podle §3 odst. 1 informačního zákona. Obecně přitom platí, že žalovaný
nemůže doplňovat důvody svého rozhodnutí ve vyjádření k žalobě. Přiměřeně lze odkázat
na rozsudek ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 - 58, v němž zdejší soud judikoval,
že „nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen případným
podrobnějším rozborem právní problematiky učiněným až v kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí soudu, jímž
bylo správní rozhodnutí zrušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatky v odůvodnění“. Správní orgán
„svou argumentaci měl vtělit především do odůvodnění svého rozhodnutí tak, aby byla správním
soudem přezkoumatelná. Úlohou krajského soudu totiž není »doodůvodňovat« rozhodnutí správního orgánu
a vysvětlovat účastníkům řízení, proč správní orgán rozhodl tak, jak rozhodl“ (srov. rozhodnutí zdejšího
soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 6 Azs 6/2014 - 27 a ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 193/2014 - 20).
Nadto dle §6 odst. 1 informačního zákona platí, že [p]okud žádost o poskytnutí informace směřuje
k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do sedmi dnů, místo
poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace, zejména odkaz
na internetovou stránku, kde se informace nachází (důraz přidán). V daném případě tedy vytýkané
pochybení krajského soudu spočívající v nevypořádání důkazního návrhu stěžovatele nemohlo
mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
[13] Podstatou kasační stížnosti stěžovatele je polemika s názorem krajského soudu, že postup
stěžovatele při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí informací byl příliš formalistický. Zatímco
krajský soud zaujal názor, že nejasnost vyplývající ze stanov žalobce bylo možné překonat
postupem podle §14 odst. 5 písm. a) informačního zákona, dle stěžovatele bylo v důsledku
formulace stanov naprosto vyloučeno, aby byl žalobce vůbec žadatelem o informace, neboť
za něj neměl kdo jednat.
[14] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, že stěžovatelem vytýkaná vada
stanov žalobce nebránila vyřízení jeho žádosti o poskytnutí informací. Jak již správně podotkl
krajský soud, dle zápisu ve veřejném rejstříku byl jediným zapsaným statutárním orgánem žalobce
předseda spolku Martin Číhal. Rozhodl-li se přesto stěžovatel ověřit oprávnění této osoby
zastupovat žalobce navenek i ve stanovách žalobce, pak se ovšem neměl spokojit pouze s tím,
že nalezl jím uváděný rozpor mezi čl. 7 a 10 stanov. Při posouzení stanov jako celku lze totiž tato
na první pohled duplicitní ustanovení o určení statutárního orgánu překlenout jejich
systematickým výkladem.
[15] V čl. 7 (Orgány spolku) odst. 2 stanov žalobce ze dne 14. 11. 2016 jsou vyjmenovány
následující orgány spolku: valná hromada, výbor a předseda. Pouze u výboru spolku je přitom
ve třetím odstavci uvedeno, o jaký se jedná orgán, resp. že se jedná o statutární orgán. Obdobné
vymezení u dalších orgánů absentuje. Teprve další články stanov podrobně vymezují podstatu
jednotlivých orgánů spolku a především jejich pravomoci. V čl. 9 (Výbor spolku), který vymezuje
pravomoci tohoto orgánu, se pak v odstavci prvém uvádí, že výbor spolku je „výkonným orgánem
spolku“, přičemž z následného výčtu jeho pravomocí v druhém odstavci vyplývá, že výbor spolku
nedisponuje pravomocí zastupovat spolek navenek a ani řadou dalších pravomocí, které jsou
typické pro statutární orgány (samostatné rozhodování o záležitostech běžného provozu spolku
a jeho hospodaření, vedení účetnictví, svolávání valné hromady a výboru spolku, atd.). Právě tyto
pro statutární orgán typické pravomoci jsou v čl. 10 stanov žalobce svěřeny pouze předsedovi
spolku. Pravomoc výboru je nadto v čl. 9 odst. 2 písm. a) stanov žalobce vymezena rovněž
negativně, a to tak, že výbor samostatně rozhoduje o všech věcech spolku v době mezi konáním
valné hromady, s výjimkou věcí v čl. 8 odst. 1 stanov a „jiných věcí, výslovně vyhrazených těmito
stanovami jinému orgánu spolku (…).“ Je-li tedy výslovně v čl. 10 odst. 2 písm. a) stanov pravomoc
zastupovat spolek navenek ve všech jeho věcech s právními důsledky pro spolek svěřena pouze
předsedovi spolku, lze z tohoto vymezení bezpečně dovodit, že právě předseda spolku je jedinou
osobou oprávněnou žalobce zastupovat a udílet za něj plnou moc. Výbor spolku dle vymezení
ve stanovách žalobce představuje jakýsi podpůrný výkonný orgán pro předsedu spolku, jehož
výkonné pravomoci jsou však výrazně limitovány právě ve prospěch předsedy.
[16] Na základě výše uvedeného je proto nutno odmítnout názor stěžovatele, že žalobce
neměl orgán, který by byl oprávněn za něj jednat. Tímto orgánem byl předseda spolku, tj. Martin
Číhal, který je dle výpisu z veřejného rejstříku od založení spolku jeho předsedou, oprávněným
žalobce zastupovat samostatně. Lze pak souhlasit s krajským soudem, že pochybnosti ohledně
toho, která osoba je oprávněna zastupovat žalobce, které stěžovatel pojal na základě izolovaného
pojetí stanov žalobce, mohly být rozptýleny prostřednictvím výzvy vydané podle §14 odst. 5
písm. a) informačního zákona. Krajský soud totiž nepředpokládal, že by danou výzvou stěžovatel
žalobce vyzýval ke změně stanov, jak tento dovozuje v kasační stížnosti. Krajský soud považoval
zjevně danou výzvu za prostředek dialogu mezi stěžovatelem a žalobcem, jehož prostřednictvím
by došlo k vyjasnění sporné otázky, kdo za spolek podepsal plnou moc pro JUDr. Radka
Ondruše a zda k tomu byl dle stanov oprávněn. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho,
že sám žalobce nijak nebrojil proti tomu, že za něj JUDr. Radek Ondruš podal předmětnou
žádost a že i Ministerstvo spravedlnosti dle sdělení stěžovatele obdobné žádosti žalobce
o informace bez dalšího vyhovělo.
[17] Stěžovateli lze nicméně přisvědčit v části týkající se „automatického“ sdělení požadované
informace. Informační zákon a k němu se vztahující judikatura jednoznačně stanovily mantinely,
v nichž se povinné subjekty v rámci poskytování informací dle tohoto zákona pohybují.
Skutečnost, že některé povinné subjekty ne vždy podrobně zkoumají všechny náležitosti, které by
žádost o informace měla mít, respektive neověřují skutečnou existenci žadatele, nesvědčí
o formalistickém postupu subjektů, které tak činí, pokud tak činí právě v mezích stanovených
mantinelů. Uvedené úvahy krajského soudu však nezpůsobují nezákonnost napadeného
rozsudku, neboť se nejedná o ratio decidendi jeho rozhodnutí.
[18] Nejvyšší správní soud rovněž sdílí pochybnosti stěžovatele o smysluplnosti vedení
soudního sporu ve věci přezkoumání rozhodnutí stěžovatele o odmítnutí žádosti o poskytnutí
informací poté, kdy sám žalobce provedl dne 2. 10. 2017 změnu stanov a zrušil čl. 7 odst. 3
zakládající z pohledu stěžovatele jejich nejasnost. Z hlediska cíle informačního zákona by bylo
nepochybně efektivnější za této situace podat novou žádost o poskytnutí informací.
[19] O ostatních kasačních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně.
[20] Při posouzení rozsahu plné moci krajský soud přesvědčivě zdůvodnil, že význam zkratky
„NSZ ČR“ je zřejmý ve spojení s tím, komu byla žádost žalobce adresována a že pojem
„hospodaření s majetkem státu“ může zahrnovat rovněž podávání žádostí o poskytnutí informací
týkajících se tohoto hospodaření. Tomuto hodnocení není co vytknout. Stěžovatel ostatně ani
žádné konkrétní námitky v tomto ohledu neuplatnil, pouze obecně uvedl, že plná moc dle jeho
názoru nesplňovala požadavky na přesnost formulace jejího rozsahu. Nejvyšší správní soud
připomíná, že kvalita odůvodnění soudního rozhodnutí se odvíjí od kvality uplatněné
argumentace (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
[21] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že neshledal nesoulad mezi požadovanými
informacemi a účelem založení žalobce. Zdůrazňuje především, že státní zastupitelství není
orgánem veřejné správy.
[22] Z obsahu žádosti žalobce vyplývá, že se domáhal poskytnutí informací, na jejichž základě
chtěl posoudit hospodárnost nakládání s veřejným majetkem ze strany stěžovatele. Konkrétně
požadoval informace týkající se nebytových prostor na adrese Rooseveltova 9, Brno, které má
stěžovatel v nájmu a objektu na adrese Pohořelec 2, Brno, který má stěžovatel ve své správě.
Dále se žádost o informace týkala využívání parkovacích míst, které má stěžovatel k dispozici.
Ze žalobcem formulovaného účelu požadovaných informací a rovněž z jejich charakteru je
zřejmé, že se týkají správy majetku stěžovatele, respektive zajištění jeho chodu (srov. §§13 – 13j
zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství), nikoliv působnosti a činnosti státního
zastupitelství ve smyslu §§4 a 5 téhož zákona. Při vyřizování žádosti o poskytnutí informací je
vždy třeba posoudit, do jaké sféry činnosti stěžovatele žádost o informace směřuje.
V projednávaném případě žádost směřovala do činnosti stěžovatele, při níž vystupuje v rámci
veřejné správy. Skutečnost, že stěžovatel není obecně vzato orgánem veřejné správy, tedy nijak
nevylučuje, aby spolek zaměřující se na kontrolu činnosti veřejné správy, požadoval informace
týkající se toho, jak stěžovatel nakládá s majetkem státu, jenž mu byl svěřen k zajištění jeho
chodu. Účel žalobce spočívající v „boji proti korupci ve veřejné správě“ se tedy nemíjí s žalobcem
žádanými informacemi.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal ani vytýkanou neúplnost výroku napadeného rozsudku.
Dle stěžovatele měl krajský soud žalobu zamítnout v části, v níž nevyhověl návrhu žalobce,
aby stěžovateli nařídil poskytnutí požadovaných informací dle §16 odst. 4 informačního zákona.
[24] V §16 odst. 4 (nyní odst. 5) informačního zákona je uvedeno, že [p]ři soudním přezkumu
rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány
důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání
a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace
poskytnout. Z formulace citovaného ustanovení vyplývá, že při naplnění uvedených podmínek je
soud povinen zrušit správní rozhodnutí a nařídit správnímu orgánu poskytnout požadované
informace. Krajský soud tedy není v tomto směru vázán žalobním návrhem. Povinnost nařídit
poskytnutí informací má i v případech, v nichž se toho žalobce výslovně nedomáhá. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč tuto povinnost stěžovateli neuložil. Není
proto vadou výroku krajského soudu, pokud v něm absentuje zamítnutí (fakultativního) návrhu
žalobce na uložení povinnosti poskytnout požadované informace (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 As 236/2016 - 104, či ze dne 28. 11. 2019,
č. j. 7 As 71/2018 - 31).
[25] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatele důvodnými, a proto jeho
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá
tak právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly, vyjádření
ke kasační stížnosti nepodal. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu