ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.301.2019:32
sp. zn. 7 As 301/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci navrhovatele: GIS holding a. s.,
se sídlem Drahobejlova 2215/6, Praha 9, zastoupen Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem
se sídlem Národní 60/28, Praha 1, proti odpůrci: statutární město Plzeň, se sídlem náměstí
Republiky 1/1, Plzeň, zastoupen JUDr. Janem Kotíkem, advokátem se sídlem U Prašné
brány 1078/1, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Společenství vlastníků jednotek
pro dům v Plzni, Stanko Vodičky 1978/25, 1979/23 a 1980/21, se sídlem Stanko Vodičky
1979/23, Plzeň, II) Společenství vlastníků jednotek v domě Wolkerova 1, 3, 5 Plzeň, se sídlem
Wolkerova 1983/5, Plzeň, III) Společenství vlastníků U Lomů 9, 11, 13, 15, Plzeň, se sídlem
U Lomů 1984/9, Plzeň, IV) M. N., V) JUDr. J. N., VI) Bc. L. Ch., VII) J. S., všichni zastoupeni
JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2019,
č. j. 59 A 18/2018 - 153,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Navrhovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Plzni domáhal zrušení opatření
obecné povahy č. 1/2016 – Územního plánu Plzeň schváleného usnesením Zastupitelstva města
Plzně ze dne 8. 9. 2016, č. 434 (dále jen „opatření obecné povahy“). Následně navrhovatel návrh
zúžil tak, že se domáhá zrušení opatření obecné povahy „ve vztahu k pozemkům par. č. XA
a parc. č. XB v k.ú. B. zapsaných na LV X vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální
pracoviště Plzeň – město dnem právní moci rozsudku v textové i grafické části“.
II.
[2] Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 59 A 18/2018 - 153, návrh na zrušení
opatření obecné povahy zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že námitky navrhovatele ze dne
23. 9. 2015 proti návrhu územního plánu ve smyslu §52 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“), byly řádně uplatněny a nejednalo se o „opožděně podanou připomínku“,
jak namítal odpůrce, ke které se podle §52 odst. 3 in fine stavebního zákona nepřihlíží. Stavební
zákon stanoví konec lhůty pro podání námitky, nikoli počátek této lhůty, resp. s předčasností
podání námitky nespojuje žádné právní důsledky. Z tohoto důvodu bylo nezbytné,
aby o „námitce“ navrhovatele bylo rozhodnuto i v případě její předčasnosti. Krajský soud proto
uzavřel, že o námitce navrhovatele, nebylo-li o ní rozhodnuto dříve, mělo být rozhodnuto
nejpozději jako o námitce proti návrhu územního plánu ve smyslu §52 odst. 2 stavebního
zákona, podle kterého námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci
pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti.
Vzhledem k tomu, že o námitce navrhovatele nebylo vůbec rozhodnuto, dopustil se odpůrce
procesního pochybení.
[4] Podle názoru krajského soudu se však v posuzovaném případě nejednalo o procesní
pochybení, které mohlo mít za následek nezákonnost opatření obecné povahy. Navrhovatelem
v námitce uplatněné skutečnosti totiž nebyly jakkoli způsobilé změnit výrok opatření obecné
povahy, neboť nebyly důvodné. I pokud by se s nimi odpůrce vypořádal, musel by dospět
k závěru o jejich nedůvodnosti. Pokud jde o první skutečnost, prostý nesouhlas vlastníka
dotčených pozemků není způsobilý zabránit vydání opatření obecné povahy. Tedy jakkoli ovlivnit
nebo prokázat nezákonnost opatření obecné povahy. Pokud jde o druhou skutečnost, stavební
zákon ani jakýkoli jiný zákon nestanoví, že by podmínkou pro vydání územního plánu byla
povinnost „majitele pozemku seznámit s tím, jak má být jeho pozemek dotčen územním plánem“. Proces
pořizování územního plánu je procesem relativně složitým, a pokud jde o oznamování
jednotlivých kroků v jeho rámci prováděných, děje se tak standardně formou „veřejné vyhlášky“,
nikoli individuálním oslovováním jednotlivých vlastníků.
[5] K námitkám, které navrhovatel uplatnil teprve při soudním jednání konaném dne
25. 6. 2019, krajský soud konstatoval, že tyto jsou opožděné, neboť byly podány až po uplynutí
lhůty stanovené pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Na rámec tohoto závěru
krajský soud uvedl, že ani žádná z opožděně vznesených námitek nebyla způsobilá prokázat
nezákonnost opatření obecné povahy. Tvrzení navrhovatele o „podstatném snížení hodnoty pozemků
žalobce“ neprokazovalo nezákonnost opatření obecné povahy. Zákon nestanoví, že je možné
územní plán vydat pouze v případě, kdy nedojde k podstatnému snížení hodnoty dotčených
pozemků. K tvrzení navrhovatele, že jednání odpůrce má prvky „libovůle“ a zásah „není proveden
v nezbytné míře, nejšetrnějším z možných způsobů, nediskriminačně“, krajský soud uvedl, že tato tvrzení
jsou zcela nekonkrétní a neumožňují soudu přezkum opatření obecné povahy. Není totiž vůbec
zřejmé, na základě jakých konkrétních skutečností by mělo dojít k porušení jakých konkrétních
povinností při vydání opatření obecné povahy, resp. v čem konkrétně by měl být územní plán
nesprávný či nezákonný. Pokud jde o námitku navrhovatele, že „regulace byla stanovena bez uvedení
konkrétních důvodů“, tato podle názoru krajského soudu rovněž nebyla důvodná. V této souvislosti
poukázal na to, že opatření obecné povahy se předmětnou plochou zabývá na mnoha místech
a z jeho obsahu vyplývá, že záměr odpůrce byl podrobně odůvodněn. Navrhovateli přitom nic
nebránilo v tom, aby prostřednictvím konkrétně formulovaných námitek správnost těchto závěrů
zpochybnil, což však neučinil.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel uvedl, že se ztotožňuje se závěrem krajského soudu o tom, že odpůrce
se dopustil procesního pochybení, když o námitce stěžovatele nebylo vůbec rozhodnuto.
Stěžovatel však nesouhlasil se závěrem krajského soudu o tom, že se nejednalo o procesní
pochybení, které mohlo mít za následek nezákonnost opatření obecné povahy, neboť výrok
opatření obecné povahy by byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo. Stěžovatel
má naopak za to, že procesní pochybení odpůrce bylo podstatným porušením ustanovení o řízení
před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Vzhledem k tomu, že v napadeném opatření obecné povahy zcela absentuje jakékoliv vypořádání
námitek stěžovatele, je zřejmé, že napadené opatření obecné povahy trpí podstatnou vadou
(zejména podstatným porušení ustanovení o řízení podle §68 odst. 3 a §172 odst. 5 správního
řádu), která jej činí nezákonným a nepřezkoumatelným. Stěžovatel byl významně zkrácen
na svých právech, když jeho námitky nebyly odpůrcem nikterak vypořádány a odpůrce vůbec
nezdůvodnil, zejména proč by mělo dojít k omezení vlastnického práva právě u stěžovatele, proč
není možné jiné řešení, zda jde o omezení v nezbytně nutné míře atd. Stěžovatel je toho názoru,
že je nepřípustné, aby zkrácení jeho práv jako vlastníka dotčených pozemků bylo následně
ospravedlněno údajnou nedůvodností jeho námitek. Takový názor otevírá prostor pro libovůli
a ignorování námitek dotčených vlastníků a tím pádem popření jejich práva na hájení práv
a oprávněných zájmů v rámci řízení o územním plánu, což je z hlediska zachování práva
na spravedlivý proces a ochrany vlastnického práva nepřípustné. Takovým postupem dochází
k zásahu do základních práv garantovaných na ústavní úrovni, přičemž takový zásah nelze
ospravedlnit veřejným zájmem.
[8] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud postupoval nesprávně, když se nezabýval
posouzením dodržení tzv. zásady subsidiarity a zásady minimalizace zásahu. Krajský soud byl
povinen zkoumat jako podmínku zákonnosti napadeného opatření obecné povahy, zda v daném
případě došlo k omezení vlastnického práva navrhovatele k pozemkům parc. č. XA a parc. č. XB
v k.ú. B. důvodně, ústavně legitimním způsobem, z důvodů opřených o zákonné cíle, v nezbytné
míře, nejšetrnějším možným způsobem, nediskriminačně a s vyloučením libovůle odpůrce.
Vzhledem k tomu, že krajský soud uvedené podmínky nezkoumal a neposuzoval po právní
stránce jejich splnění, byť stěžovatel jejich nedodržení v řízení před krajským soudem výslovně
uváděl a dokládal, znemožnil tak řádný přezkum napadeného opatření obecné povahy, čímž
zatížil předcházející řízení nezákonností, resp. vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí krajského soudu ve věci samé.
[9] Podle názoru stěžovatele nebyly v dané věci odpůrcem dodrženy zásady subsidiarity
a minimalizace zásahu a napadené opatření obecné povahy je tak v dotčené části (tj. ve vztahu
k pozemkům parc. č. XA a parc. č. XB v k.ú. B.) nezákonné a za účelem docílení nápravy je třeba
jej v příslušné části zrušit. Odpůrce neodůvodnil zařazení předmětných pozemků do plochy
výhradně určené pro záchytné parkoviště, ani jejich vymezení jako pozemků určených
pro veřejně prospěšnou stavbu. Odpůrce vůbec nezdůvodnil, proč není možné jiné řešení,
nebo k právům stěžovatele šetrnější řešení (např. umístění na jiných pozemcích odpůrce). Jednání
odpůrce mělo prvky libovůle, když bez uvedení konkrétních důvodů stanovil uvedenou regulaci
právě pro pozemky stěžovatele, čímž došlo k podstatnému omezení jejich využití a zásadnímu
snížení jejich hodnoty. Zásah do vlastnického práva stěžovatele není v daném případě proveden
jen v nezbytně nutné míře, není proveden nejšetrnějším z možných způsobů a nediskriminačně.
Stěžovatel má za to, že mezi navrhovaným využitím území a z toho plynoucím omezením
stěžovatele jako dotčeného vlastníka nemovitosti je dán zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit
veřejným zájmem na optimálním využití území obce. Navrhovanou změnou využití území co
do předmětných pozemků stěžovatele dochází k podstatnému snížení hodnoty těchto
nemovitostí a jde tudíž o nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je možné omezit vlastnická práva pouze
za náhradu, která však nebyla stěžovateli poskytnuta.
[10] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud postupoval vadně, když neprovedl žádný
z navržených důkazů, což mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku. Závěr
krajského soudu o nedůvodnosti návrhu stěžovatele tak nemá oporu v provedených důkazech
a jedná se tudíž o pouhý spekulativní závěr krajského soudu. Stěžovatel dále také namítal,
že krajský soud postupoval vadně, když se nikterak nevypořádal se zúžením návrhu stěžovatele
ve smyslu §101b odst. 2 in fine s. ř. s., což mohlo mít za následek nezákonnost napadeného
rozsudku. Krajský soud se vůbec nezabýval otázkou, zda byla v daném případě dodržena tzv.
zásada subsidiarity a zásada minimalizace zásahu právě ve vztahu k příslušné části napadeného
opatření obecné povahy, tj. k výše uvedeným dvěma pozemkům stěžovatele. V tomto ohledu
chybí jakékoli zdůvodnění závěru krajského soudu o zákonnosti napadeného opatření obecné
povahy. Uvedeným postupem krajského soudu došlo k porušení ústavně garantovaného práva
stěžovatele na spravedlivý proces.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[12] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že měl k dispozici veškeré nezbytné
podklady pro vydání napadeného opatření obecné povahy, které zaručovaly jeho zákonnost,
a že napadený rozsudek krajského soudu byl náležitě a srozumitelně odůvodněn a řízení
před soudem proběhlo bez vad. Dále poukázal na to, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, které
by zpochybňovaly zákonnost odůvodnění předmětného opatření obecné povahy. Odpůrce má
i nadále za to, že podání stěžovatele ze dne 23. 9. 2015 je opožděnou připomínkou, ke které
se ze zákona nepřihlíží, a v zákonem stanovené lhůtě v řízení o územním plánu žádnou námitku
neuplatnil, a proto o ní nemohlo být rozhodováno. Přesto odůvodnění opatření obecné povahy
obsahuje nezbytné důvody pro přijaté řešení, a to jak z hlediska zákonnosti, tak z hlediska
proporcionality a minimalizace zásahu do vlastnických práv stěžovatele. Odpůrce dále uvedl,
že podání stěžovatele ze dne 23. 9. 2015 nesplňuje ani všechny požadavky kladené zákonem
na obsah námitek v řízení o územním plánu. Toto podání obsahuje pouze nesouhlas bez uvedení
důvodů a výhradu, že „navíc jsme nebyli jako majitelé pozemků seznámeni s tím, že má být náš pozemek
územním plánem určen tímto způsobem“. Odpůrce přitom dodržel zákonem stanovený postup
při projednání včetně transparentnosti všech úkonů, doručování veřejnou vyhláškou
a umožněním všech nahlížet do návrhu územního plánu ve stanovených lhůtách. Podle odpůrce
tedy nešlo o kvalifikovanou námitku, a tudíž nemohlo jít ani o „předčasnou námitku“. Tvrzení
stěžovatele, že opatření obecné povahy nebylo dostatečně odůvodněno, je v rozporu
se skutečností. Odpůrce považuje navržené řešení záchytného parkoviště na pozemcích
stěžovatele za odůvodněné, opírající se o legitimní cíle a s přihlédnutím k tomu, že další část
plochy parkoviště je vymezena na pozemcích ve vlastnictví odpůrce, rovněž za racionální
a přiměřené. Podrobné důvody navrženého řešení jsou v dostatečné míře obsaženy v odůvodnění
napadeného opatření obecné povahy v kapitole 7.4.1.2. Doprava v klidu. K zásahu do práv
stěžovatele muselo být přikročeno vzhledem k nemožnosti jiného řešení v dané lokalitě.
Vzhledem k absenci důvodů námitek stěžovatele nemohl odpůrce provést podrobnější
argumentaci s těmito neexistujícími důvody a prohloubit tak příslušné části odůvodnění opatření
obecné povahy. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] V nyní posuzované věci je nesporné, že stěžovatel dne 23. 9. 2015 podal „Námitku
proti projednávanému územnímu plánu města Plzně“, ve které uvedl, že „jakožto vlastník parcel č. XA
a XB, k.ú. B., podává tímto námitku proti projednávanému územnímu plánu města Plzně. Nesouhlasíme s tím,
že výše uvedené parcely jsou v návrhu územního plánu zařazeny do dopravní infrastruktury jako „DI –
Vymezená část plochy určená pro dopravní infrastrukturu“. Navíc jsme nebyli jako majitelé pozemku seznámeni
s tím, že má být náš pozemek územním plánem určen tímto způsobem“.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že v případě
podání stěžovatele ze dne 23. 9. 2015 se nejednalo o opožděně podanou připomínku podle §50
odst. 3 stavebního zákona, ale o předčasně podanou námitku podle §52 odst. 2 a 3 téhož zákona.
Uvedený závěr vyplývá zejména ze skutečnosti, že stěžovatel je vlastníkem pozemků dotčených
navrhovaným řešením a z toho, že sám stěžovatel toto své podání označil jako námitku
proti návrhu územního plánu. V podrobnostech zdejší soud odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu (viz jeho body 13 až 15).
[17] S ohledem na nespornou skutečnost, že o takto uplatněné námitce nebylo v řízení
o územním plánu rozhodnuto, nezbývá než ve shodě s krajským soudem konstatovat,
že se odpůrce dopustil procesního pochybení. Jak ovšem zcela správně uvedl krajský soud,
v tomto konkrétním případě toto procesní pochybení nemohlo mít za následek nezákonnost
napadeného opatření obecné povahy. V tomto ohledu je totiž zásadní samotný obsah
stěžovatelem uplatněné námitky. Stěžovatel v námitce jednak velice obecně vyjádřil svůj
nesouhlas se zařazením předmětných pozemků do dopravní infrastruktury, aniž by uvedl
jakékoliv relevantní důvody, a dále uvedl výhradu, že nebyl jako vlastník seznámen
s navrhovaným určením těchto pozemků. Prostý nesouhlas bez uvedení důvodů přitom není
způsobilý zabránit vydání opatření obecné povahy, či zpochybnit jeho zákonnost. Pokud jde
o informování stěžovatele o jednotlivých krocích prováděných v rámci procesu pořizování
územního plánu, tyto byly v souladu se stavebním zákonem oznamovány formou veřejné
vyhlášky, přičemž stěžovatel stejně jako ostatní měl možnost nahlížet do návrhu územního plánu
ve stanovených lhůtách a seznámit se tak s navrhovaným určením dotčených pozemků. Pasivitu
stěžovatele proto nelze klást k tíži pořizovateli územního plánu, resp. odpůrci. S poukazem
na judikaturu zdejšího soudu (viz rozsudek ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 As 186/2017 - 46) tak lze
ve shodě s krajským soudem uzavřít, že námitky stěžovatele nebyly způsobilé změnit výrok
opatření obecné povahy, a proto jejich nevypořádání nemohlo mít za následek jeho nezákonnost.
Uvedený závěr je rovněž v souladu se zásadou procení ekonomie i zásadou přiměřenosti, neboť
jistě není žádoucí rušit část opatření obecné povahy pro procesní pochybení, které nemohlo mít
vliv na jeho zákonnost.
[18] Pokud jde o námitku, že krajský soud postupoval nesprávně, když se nezabýval
posouzením dodržení tzv. zásady subsidiarity a zásady minimalizace zásahu, tato je rovněž
nedůvodná.
[19] Návrh na zrušení opatření obecné povahy lze podat do 1 roku ode dne, kdy návrhem napadené opatření
obecné povahy nabylo účinnosti (§101b odst. 1 věta první s. ř. s.). Podle části třicáté druhé
Čl. XXXVIII bodu 3 zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a další související zákony, v případě opatření obecné
povahy, která nabyla účinnosti přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, běží lhůta podle §101b odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění tohoto zákona, ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,
pokud lhůta podle tohoto ustanovení, ve znění ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, neuplynula přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo neuplyne za dobu kratší než 1 rok ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Zákon č. 225/2017 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2018. Vzhledem k tomu, že opatření obecné
povahy bylo vydáno dne 8. 9. 2016, původní zákonná tříletá lhůta stanovená pro podání návrhu
by uplynula 8. 9. 2019, na základě části třicáté druhé Čl. XXXVIII bodu 3 zákona č. 225/2017 Sb.
tak lhůta pro podání návrhu skončila dne 1. 1. 2019.
[20] Podle §101b odst. 2 s. ř. s. návrh kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3) musí
obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel
opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Obsahuje-li návrh tyto náležitosti, nelze již v dalším řízení
návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body.
Navrhovatel může kdykoli za řízení návrhové body omezit.
[21] Z výše uvedené právní úpravy lze dovodit, že návrhové body je možné uplatnit nejpozději
ve lhůtě pro podání návrhu, tj. v daném případě tak bylo možné učinit pouze do 1. 1. 2019.
V návrhu na zrušení opatření obecné povahy, který stěžovatel podal dne 21. 12. 2018, tento uvedl
toliko námitky, že byl zkrácen na svých právech, když v opatření obecné povahy nebyly nikterak
vypořádány jeho námitky ze dne 23. 9. 2015, čímž došlo k porušení §53 odst. 1 stavebního
zákona. S poukazem na tuto skutečnost stěžovatel dovozoval nezákonnost a nepřezkoumatelnost
opatření obecné povahy. Jiné skutkové či právní důvody, proč považuje opatření obecné povahy
či jeho část za nezákonné, stěžovatel v uvedené lhůtě neuplatnil. V této souvislosti zdejší soud
uvádí, že návrhové body, které stěžovatel uplatnil při soudním jednání dne 25. 6. 2019, je nutno
považovat za opožděně podané, neboť je uplatnil až po uplynutí lhůty stanovené pro podání
návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Jelikož návrh stěžovatele ze dne ze dne 19. 12. 2018
obsahoval návrhové body, z nichž bylo patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné, již nebylo možné v dalším řízení návrh
rozšiřovat o další návrhové body.
[22] Podle §101d odst. 1 s. ř. s. při rozhodování je soud vázán rozsahem a důvody návrhu.
[23] Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud nebyl povinen z moci úřední zkoumat,
zda v daném případě došlo k omezení vlastnického práva stěžovatele k jeho pozemkům
parc. č. XA a parc. č. XB v k.ú. B. ústavně legitimním způsobem, z důvodů opřených o zákonné
cíle, v nezbytné míře, nejšetrnějším možným způsobem, nediskriminačně a s vyloučením libovůle
odpůrce (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). V této souvislosti je třeba doplnit,
že stěžovatelem odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, vycházelo z právní úpravy
účinné do 31. 12. 2011, která rozsah soudního přezkumu opatření obecné povahy upravovala
odlišně (šířeji bez vázanosti soudu právními důvody návrhu), přičemž s účinností od 1. 1. 2012 je
soudní přezkum vázán rozsahem a důvody návrhu (viz novela s. ř. s. provedená
zákonem č. 303/2011 Sb.). V tomto směru lze naopak odkázat na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 As 283/2018 - 34, ze kterého vyplývá, že ten, kdo řízení o územním
plánu nevyužil k uplatnění plnohodnotné námitky o neproporcionálním zásahu do svého
vlastnického práva, nemůže se následně úspěšně domáhat, aby krajský soud tzv. v první linii
přezkoumal proporcionalitu tohoto zásahu.
[24] Námitkou stěžovatele, že odpůrce v dané věci nedodržel zásadu subsidiarity
a minimalizace zásahu, se Nejvyšší správní soud pro její nepřípustnost nemohl zabývat. Jedná
se totiž o námitku, kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[25] Pokud jde o neprovedení stěžovatelem navržených důkazů krajským soudem,
pak Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, ve kterém uvedl, že „Soud má bezesporu
právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo je však nezbavuje
povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu
za nadbytečné.“ Této povinnosti v projednávané věci krajský soud dostál, konstatoval-li
v odůvodnění napadeného rozsudku, z jakých důvodů nepovažoval za nutné provádět
stěžovatelem navržené důkazy (viz bod 37 napadeného rozsudku).
[26] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné důvodně vynaložené náklady.
[28] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jim náklady vznikly, a ani právo
na náhradu řízení neuplatnily (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu