ECLI:CZ:NSS:2021:8.ADS.124.2020:36
sp. zn. 8 Ads 124/2020-36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: D. H., zastoupený Mgr. Anetou Bendovou,
advokátkou se sídlem U Soudu 388, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2018, čj. X,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 2020,
čj. 29 Ad 4/2018-107,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Anetě Bendové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která jí bude vyplacena do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 11. 2017, čj. X, zamítla žádost žalobce o invalidní
důchod pro nesplnění podmínek dle §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále
„zákon o důchodovém pojištění“). Vyšla z posouzení zdravotního stavu žalobce lékařem OSSZ
v Hradci Králové (ze dne 13. 11. 2017), podle něhož poklesla pracovní schopnost žalobce z
důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 20 %. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce námitky, které žalovaná shora uvedeným rozhodnutím zamítla a potvrdila své předchozí
rozhodnutí. Učinila tak s odkazem na posouzení zdravotního stavu žalobce svým posudkovým
lékařem, který shledal rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
srovnatelnou se zdravotním postižením dle kap. XIII, oddílu A, pol. 2b přílohy k vyhlášce
č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o
posuzování invalidity). Posudkový lékař žalované zvolil dolní hranici míry poklesu pracovní
schopnosti (tedy 20 %).
[2] Uvedené rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci
Králové (dále „krajský soud“). Namítal, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci. Jeho onemocnění je
dlouhodobé bez známek zlepšení, lékařské zprávy nebyly řádně vyhodnoceny, a proto došlo
k nesprávnému zařazení onemocnění a určení procentní míry poklesu pracovní schopnosti.
Žalobce postrádá v rozhodnutí žalované podrobnější odůvodnění využití dolní hranice
procentního rozpětí uvedené položky i objasnění, proč nebylo využito možného zvýšení o 10 %
s ohledem na jeho věk a nemožnost studia, jakož i omezení ve všech běžných denních aktivitách.
Žalobce trpí od roku 2015 postižením svalové a kosterní soustavy, kvůli němuž musel přerušit
studium na střední škole, neboť pro velkou únavnost nebyl schopen vykonávat běžné školní
povinnosti a absolvovat odborný výcvik. Žalobce považuje za nesprávný též závěr žalované
označující za rozhodující příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu „artralgie TC
a RC skloubení… s dobrou reakcí na kortikoidy“. Kortikoidy totiž měly pouze dočasný efekt a posléze
mu bylo doporučeno jejich vysazení pro nežádoucí vedlejší účinky. Závěr odborné
revmatologické zprávy z října 2017 hovoří jednoznačně o neměnnosti žalobcových obtíží s tím,
že prognózu a odhad dalšího vývoje nelze spolehlivě určit. Jsou také konstatovány opakované
recidivy. Jelikož byly obtíže žalobce podřazeny pod srovnatelné onemocnění, vede jej to k závěru,
že posudkový orgán nebyl schopen tyto obtíže konkrétně zařadit.
[3] Krajský soud zadal v řízení o žalobě Posudkové komisi MPSV v Hradci Králové (dále
„PK HK“) vypracování posudku o zdravotním stavu žalobce. Při jednání komise byl žalobce
vyšetřen lékařem oboru ortopedie. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu žalobce PK HK označila bolesti kloubů a záněty šlach a šlachových pochev v oblasti
hlezenního skloubení a skloubení zápěstí spojené se zátěží, bez průkazu zánětlivého
revmatického onemocnění či jiné etiologie obtíží. Procentní míru poklesu pracovní schopnosti
stanovila srovnatelně s kap. XIII, oddíl A, pol. 2b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity,
a to ve výši 20 %. Využití této dolní hranice procentního rozpětí odůvodnila charakterem
a průběhem základního onemocnění při dominujících subjektivních potížích, při prokázaném
funkčně maximálně lehkém objektivním nálezu.
[4] Žalobce při jednání u krajského soudu mimo jiné namítl, že v naposledy uvedeném
posouzení postrádá porovnání s výkonností a schopností dvacetileté populace, neboť nebyla
v tomto směru vzata v úvahu jednotná Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability
a zdraví (MKF). Krajský soud v návaznosti na to požádal o posouzení míry poklesu žalobcovy
pracovní schopnosti i Posudkovou komisi MPSV v Praze (dále „PK Praha“). Podle posudku této
komise ze dne 20. 6. 2019, jejímž členem byl i lékař z oboru fyziatrie a rehabilitačního lékařství,
se v případě žalobce jedná o symetrickou oligoartritidu talokrurálních (TC) a radiokarpálních
(RC) kloubů nejasné etiologie bez laboratorních známek zánětu. PK Praha si vyžádala též
zdravotní dokumentaci praktického lékaře a zohlednila i další nálezy doložené žalobcem. Dodala,
že předmětem posouzení u stanovení míry invalidity není posuzování funkčního stavu dle MKF,
ani srovnávání funkčního stavu se stejně starou věkovou skupinou. Pro nejasnou etiologii využila
u žalobce taktéž srovnatelně kap. XIII, oddíl A, pol. 2b přílohy k vyhlášce o posuzování
invalidity, neboť u žalobce nejsou popisována orgánová postižení, ani systémové projevy,
zánětlivé parametry jsou v normě a na rentgenu nejsou patrné známky postižení. PK Praha
neshledala existenci invalidity a v závěru se shoduje s PK HK.
[5] I při dalším jednání u krajského soudu žalobce setrval na tom, že jeho postižení je těžké,
splňuje kritéria horní hranice zmíněné položky a v dané věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový
stav. Krajský soud se proto obrátil i na Posudkovou komisi PK MPSV v Brně (dále „PK Brno“).
Ta v posudku z 26. 2. 2020 na základě provedeného vyšetření v komisi s přítomným lékařem
ortopedem hodnotila postižení žalobce jako lehké, vzhledem k dalším faktorům až středně těžké,
bez orgánového postižení, systémových projevů, s minimální progresí, avšak k datu posouzení
zcela jistě ve výši míry poklesu 20 % podle kap. XIII, oddíl A, pol. 2b přílohy k vyhlášce
o posuzování invalidity. Pro stanovení středně těžkého stupně nejsou v případě žalobce přítomny
výraznější poruchy funkce horních a dolních končetin, deformity kloubní či svalové atrofie, ani
výrazná aktivita onemocnění. Pro formu těžkou chybí destrukce kloubů, nekrozy, ankylosy,
subluxace, rentgenová progrese či vysoká aktivita onemocnění. Pro výběr a hodnocení jinou
položkou nebyla zjištěna dostatečná míra srovnatelnosti, neboť artrotické změny na kloubech
prokázány nebyly. PK Brno k žalobcem zmiňovaným zásadám MKF uvedla, že jsou
zakomponovány v obecných zásadách posudkového hodnocení.
[6] Krajský soud s ohledem na posudky, které byly ve věci vypracovány, žalobu v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že zadal vypracování tří srovnávacích posudků,
a to zejména s ohledem na nízký věk žalobce, který ještě nedokončil přípravu na budoucí
povolání. Pokud žalobce namítal, že jeho schopnosti měly být dle MKF porovnány s možnostmi
jeho věkové skupiny, a skutkový stav ve věci tudíž není plně zjištěný, krajský soud v tomto
ohledu plně odkázal na vypracované posudky. Jejich závěr spočívající v určení rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pouze srovnatelně s nejblíže obdobným zdravotním
postižením je dostatečný a hodnocení funkčních obtíží je souladné jak se zákonem
o důchodovém pojištění, tak s vyhláškou o posuzování invalidity. Žalobce dosud podstoupil
různá odborná vyšetření, která vyloučila zánětlivé onemocnění, kostní změny, infekční
či imunologický podklad potíží. Za takového stavu tedy soud neshledal žádný rozpor u zařazení
obtíží žalobce do pol. 2b, v níž je charakterizována lehká až střední porucha funkce. Posudkové
komise měly k dispozici veškeré dostupné podklady o vyšetřeních žalobce, a to i po datu vydání
napadeného rozhodnutí žalované. Jejich závěry byly prakticky zcela shodné a odůvodňují i využití
dolní hranice stanovené položky s tím, že závažnost zdravotního postižení žalobce je hraniční
s položkou předchozí, tedy formou lehkého postižení. S ohledem na využití dolní hranice
přítomného rozpětí míry poklesu pracovní schopnosti ji nebylo možno dle §3 vyhlášky
o posuzování invalidity zvýšit, nýbrž případně toliko využít vyššího procentního vyjádření daného
rozpětí. K takovému kroku však posudkové komise neshledaly důvod.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítá, že krajský soud i posudkové komise nesprávně zařadily jeho zdravotní obtíže pod výše
zmiňovanou položku přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Žalovaná nesprávně zjistila jeho
zdravotní stav, ač měla k dispozici lékařské zprávy, které dokládají, že onemocnění stěžovatele
je dlouhodobé a nevykazuje žádné zlepšení. Kvůli tomu nesprávně posoudila i stanovení
procentní míry poklesu pracovní schopnosti, kvůli čemuž je nesprávný i závěr o nesplnění
podmínek pro přiznání invalidního důchodu. Krajský soud nepřezkoumal protiprávnost postupu
posudkových lékařů, neboť podle stěžovatele nepředstavovaly posudky vypracované PK Praha
a PK Brno objektivní zhodnocení jeho zdravotního stavu. Krajský soud odkazuje na to, že při
hodnocení funkčního postižení se využívají dotazníky a posouzení dle MFK, nicméně rezignoval
na zjištění, zda tomu tak v nyní projednávané věci bylo. Výsledky takových dotazníků v žádném
posudku uvedeny nejsou, což dokládá, že nedošlo k naplnění zásad hodnocení podle vyhlášky
o posuzování invalidity. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem, že u něj nejsou podmínky pro
invaliditu dány kvůli tomu, že v jeho případě nedošlo od roku 2014 ke zhoršení zdravotního
stavu. V jeho případě se jedná o mladého člověka, u něhož nedošlo ani ke zlepšení zdravotního
stavu, a u něhož by naopak s ohledem na jeho věk měla být dána lepší kondice, rychlejší procesy
uzdravení a větší obranyschopnost organismu. Přesto je stěžovatel stále v nedobrém zdravotním
stavu, který mu nedovolí dokončit jakýkoliv typ středoškolského vzdělání, nedovoluje mu běžné
aktivity a značně jej pro zvýšenou únavnost omezuje v jakékoliv činnosti. Základní příčina jeho
onemocnění nebyla doposud zjištěna a stěžovatel trpí postižením svalové a kosterní soustavy bez
zlepšení. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem o poklesu jeho pracovní schopnosti o 20 %, který
není ani v napadeném rozhodnutí, ani ve vypracovaných posudcích řádně odůvodněn. Je zřejmé,
že všechna zdravotnická zařízení nejsou schopna určit adekvátní léčbu za situace, kdy nezjistila
prvotní příčinu stěžovatelova onemocnění, což však nelze klást k tíži jemu samotnému.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem výběru funkčně nejbližšího onemocnění (revmatoidní artritidy),
nebyla-li zjištěna konkrétní diagnóza. Dopad na výběr vzdělání a zaměstnání je totiž v jeho
případě zásadní, tím spíše, že nebyl schopen absolvovat vzdělání v praktickém oboru,
ani v následně zvoleném jiném oboru a své studium musel nejprve přerušit, poté ukončit. S tímto
se posudky vypracované v průběhu soudního řízení dostatečně nevypořádaly. Pokud nebyla
etiologie onemocnění známa, tím spíše měly posudkové komise použít klasifikaci onemocnění dle
MKF. Její zásadní význam spočívá v tom, že umožňuje řešit všechny aspekty problémů nemocí
nebo postižení, a to zejména v případě, kdy je nemožné diagnózu zdůvodnit etiologií. PK Praha
postupovala na základě nedostatečné znalosti právní úpravy, pokud odmítla, že má mezi klinické
kategorie posuzování patřit řádné zjištění funkčního stavu dle MFK.
[8] Stěžovatel poukázal též na to, že ani PK Praha, ani PK Brno jej nevyšetřily. Nadto nebyl
v PK Brno zastoupen odborný lékař internista, neurolog či revmatolog, pouze ortoped. Jestliže
pak tato komise odkázala na to, které faktory je třeba hodnotit, zcela zjevně k některým faktorům
nepřihlédla (např. odpověď na léčbu). Zjištění komisí nekoresponduje s faktickými obtížemi
stěžovatele. V žádném z odborných posouzení není obsaženo porovnání jeho výkonnosti
s obecnou a standardní výkonností a schopnostmi dvacetileté populace. Rovněž zůstává bez
odůvodnění, proč nedošlo ve vztahu k věku žalobce, jeho nemožnosti pokračovat v dalším studiu
a jeho omezení ve všech běžných denních aktivitách ke zvýšení poklesu pracovní schopnosti
o dalších 10 % ve smyslu vyhlášky o posuzování invalidity. Krajský soud k tomu uvedl, že závěry
posudkových komisí v tomto směru byly totožné a pokud zvolily dolní hranici stanovené míry
poklesu pracovní schopnosti, není možno ji o uvedených 10 % dále navyšovat. Otázkou však je,
zda ve vztahu k symptomatice a celkové výkonnosti stěžovatele nemělo dojít k podřazení jeho
obtíží pod pol. 2c citované přílohy. Pokud nikoliv, ani žalovaná, ani krajský soud se nezabývaly
aplikací §3 odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity, neboť stěžovatel není schopen vykonávat
dlouhodobější práci vyžadující motorickou činnost, a to vč. práce na počítači. Pokud žalovaná
konstatovala, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce
je „artralgie TC a RC skloubení … s dobrou reakcí na kortikoidy“, byl tento závěr v průběhu
dokazování před krajským soudem vyvrácen jako nesprávný, neboť i PK Brno konstatovala,
že medikamentosně je stěžovatel ovlivněn nedostatečně a bolesti kloubů kotníků a zápěstí nejsou
léčbou příznivě ovlivněny. Žalovaná a krajský soud se tedy nevypořádaly se všemi rozhodujícími
skutečnostmi a komplexně neposoudily stěžovatelův zdravotní stav.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že otázka stěžovatelovy invalidity byla
opakovaně komisionálně zvážena, a to za účasti odborníků z oboru ortopedie, fyziatrie
a rehabilitačního lékařství. Stěžovatel navíc nespecifikuje žádné dílčí pasáže anebo závěry, k nimž
komise dospěly, u nichž se domnívá, že se zakládají na chybném vyhodnocení lékařských zpráv.
Možností aplikace klasifikace MKF se krajský soud zabýval, přičemž v této souvislosti lze odkázat
i na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013,
čj. 4 Ads 6/2013-27. Nárokované užití §3 vyhlášky o posuzování invalidity má místo pouze
v situaci konstatované horní hranice snížené pracovní schopnosti v rámci příslušné škály. Určení
procentní míry poklesu pracovní schopnosti na základě zdravotního postižení s nejblíže
srovnatelným funkčním dopadem (navzdory ne zcela jasné etiologii potíží) rovněž nepostrádalo
nezbytnou oporu v právní úpravě, neboť tento postup vyplývá z §1 odst. 2 citované vyhlášky.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných kasačních
důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou, podle níž v dané věci nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav. Ve vztahu k této otázce je třeba předeslat, že v projednávané
věci bylo vypracováno již celkem pět lékařských posudků týkajících se zdravotního stavu
stěžovatele (z toho tři ze strany posudkových komisí MPSV v průběhu řízení před krajským
soudem). V tomto ohledu je současně namístě připomenout specifika soudního přezkumu
rozhodnutí týkajících se posouzení zdravotního stavu. Hodnocení toho, zda se jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav či posouzení míry poklesu pracovní schopnosti, je totiž
otázkou odbornou a soud si o ní nemůže učinit úsudek sám; tedy sám zdravotní stav
nepřezkoumává, ani tak činit nemůže. Zdravotní stav a pracovní schopnost pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění posuzuje Ministerstvo práce
a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány právě posudkové komise.
Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánů
sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně ověřuje pouze to, zda posudek
příslušné posudkové komise je úplný a přesvědčivý (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 9. 2003, čj. 4 Ads 13/2003-54). Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne
9. 2. 2006, čj. 6 Ads 25/2004-58, popsal požadavek na úplnost a přesvědčivost posudku
PK MPSV tak, že spočívá „v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi […], jakož
i v tom, aby podaný posudek obsahoval náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby tento závěr byl
přesvědčivý pro soud, který nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity […] závisí především.“
Výše uvedené se pak nepochybně musí projevit i v podobě soudního přezkumu napadeného
rozhodnutí správního orgánu.
[13] Rozsudek krajského soudu v nynější věci je opřen o závěry, k nimž dospěla PK HK, PK
Praha a PK Brno. Jak plyne z jednotlivých posudků, stěžovatel byl jednáním všech uvedených
posudkových komisí přítomen, konkrétně ve dnech 10. 7. 2018 (PK HK), 20. 6. 2019 (PK Praha)
a 26. 2. 2020 (PK Brno), a posudkoví lékaři jej při jednání vždy vyšetřili (byť v kasační stížnosti
stěžovatel bez bližšího upřesnění uvádí opak). Všechny zmiňované posudky se zcela shodují
v závěru o klasifikaci stěžovatelových obtíží (pomalu progredující forma revmatoidní artritidy),
stanovení míry snížení jeho pracovní schopnosti ve výši 20 % a současně i nesplnění podmínek
pro přiznání invalidního důchodu. Tyto závěry nijak nevyvrací ani lékařské zprávy, které
stěžovatel v průběhu správního řízení a řízení před krajským soudem doložil, a to včetně zpráv
z revmatologických vyšetření. Je sice pravdou, že jednání uvedených posudkových komisí nebyl
jakožto posudkový lékař přítomen odborník z oboru revmatologie, k tomu je však třeba dodat,
že stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem (i přes opakované vypracování lékařských
posudků) nenavrhoval, aby jeho zdravotní stav posoudil právě revmatolog. Přestože tedy byla
jako funkčně nejbližší onemocnění zvolena revmatoidní artritida, s ohledem na nemožnost určení
přesné diagnózy, opakované vyšetření stěžovatele na oddělení revmatologie a doložení
příslušných lékařských zpráv z oboru revmatologie (které měli posudkoví lékaři k dispozici,
zabývali se jimi a jejich závěry zohlednili), a zároveň s ohledem na skutečnost, že odbornost
posudkových lékařů (ortopedie, fyziatrie a rehabilitační lékařství) nebyla v případě posouzení
zdravotních obtíží stěžovatele nesouvisející či nelogická, samotná tato skutečnost nezakládá závěr
o nedostatečném zhodnocení jeho zdravotního stavu. Stěžovatel v průběhu správního
a následného soudního řízení nedoložil žádnou lékařskou zprávu či jiný odborný podklad, který
by závěry posudkových lékařů zpochybnil. Jím doložené podklady naopak s těmito závěry souzní
a rovněž z nich plyne nemožnost stanovení přesné diagnózy. Žalovaná tedy postupovala správně,
pokud (na základě posudků lékařů OSSZ i svých posudkových lékařů) stěžovatelovy obtíže
stanovila postupem podle §1 odst. 2 vyhlášky o posuzování invalidity, tedy podle funkčně
nejblíže srovnatelného onemocnění uvedeného v příloze této vyhlášky. Jelikož stěžovatel doložil
zprávy, z nichž plyne, že v jeho případě není onemocnění imunologicky či infekčně podmíněné,
nebylo namístě jeho obtíže klasifikovat podle kap. XIII, oddílu A, pol. 3 nebo 4 přílohy
k uvedené vyhlášce (týkajících se reaktivní artritidy či imunologicky podmíněných zánětů,
resp. infekční či bakteriální artritidy). Stejně tak žádný z posudkových lékařů neshledal,
že by zdravotní potíže stěžovatele odpovídaly pol. 2c příslušné klasifikace (středně těžká forma),
a to z důvodu, že v jeho případě nejsou dány kloubní deformity. Námitka nutnosti užití této
položky tedy nemůže z uvedených důvodů obsažených v odborných posudcích obstát. Jelikož
Nejvyšší správní soud neshledal, že by závěry posudkových lékařů ve správním řízení
a posudkových komisí v řízení před krajským soudem byly nedostatečně odůvodněné, rozporné
či neúplné anebo jinak nepřesvědčivé, dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl zjištěn
dostatečně a objektivně, a to na základě dostatečného množství shromážděných podkladů.
[14] Stěžovatel dále namítal, že v jeho případě měla žalovaná (případně posudkové komise)
přistoupit ke zvýšení stanovení míry snížené pracovní schopnosti o 10 %, a to s ohledem na jeho
věk a nemožnost budoucího pracovního uplatnění. Krajský soud se s touto námitkou dostatečně
vypořádal, neboť popsal, že k takovému postupu je podle §3 odst. 2 vyhlášky o posuzování
invalidity možno přistoupit pouze v případě, kdy je třeba zvýšit horní hranici stanovené míry
u konkrétní klasifikace. Jestliže tedy byla v případě stěžovatele zvolena naopak dolní hranice
(pol. 2b předpokládá rozpětí 20-35 %), a opět souhlasně všemi lékaři, kteří stěžovatelův zdravotní
stav posuzovali, nelze o zvýšení horní hranice uvedeným postupem uvažovat. Nadto je třeba
dodat, že i v případě, pokud by míra snížené pracovní schopnosti stěžovatele mohla být tímto
způsobem zvýšena o 10 %, nemohla by ani tato skutečnost mít žádný vliv na závěr, že podmínky
pro přiznání invalidního důchodu stěžovatel nesplňuje (srov. §39 zákona o důchodovém
pojištění obsahující hranice poklesu pracovní schopnosti pro dosažení invalidního důchodu),
a tedy ani na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2007, čj. 3 Ads 27/2006-37).
[15] K uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele,
že pokles jeho pracovní schopnosti ve výši 20 % není v posudcích dostatečně odůvodněn. Tento
závěr je naopak ve všech posudcích vypracovaných v průběhu správního řízení i řízení před
krajským soudem odůvodněn odpovídajícím způsobem a plyne ze zjištění, že stěžovatelovy
objektivně zjištěné zdravotní potíže se blíží lehké formě zvoleného funkčně nejblíže
srovnatelného onemocnění (revmatoidní artritida, viz např. str. 4 posudku PK HK, anebo str. 5
PK Brno). Klasifikace pomalu progredující formy uvedeného srovnatelného onemocnění (byť
v dolní hranici) byla zvolena s ohledem na dopad zdravotních obtíží na vzdělání stěžovatele
a jeho výběr budoucího zaměstnání. Nejvyšší správní soud navíc dodává, že i v tomto ohledu
se veškeré posudky stěžovatelova zdravotního stavu plně shodují a jako pokles míry jeho
pracovní schopnosti udávají právě výši 20 %.
[16] Co se týče kasační námitky užití MKF, je třeba v tomto směru podotknout,
že argumentace stěžovatele z velké míry opakuje související tvrzení uvedená již v žalobě, s nimiž
se krajský soud i posudkové komise dostatečně vypořádaly. Nejvyšší správní soud v tomto směru
plně odkazuje na závěry popsané ve výše již uvedeném rozsudku tohoto soudu
čj. 4 Ads 6/2013-27. V něm zdejší soud vysvětlil, že MKF byly zpracovány již do samotné
vyhlášky o posuzování invalidity, jíž se posudkoví lékaři musí řídit. Cílem bylo zpracování
odborných lékařských podkladů pro hodnocení důsledků zdravotního postižení na pracovní
schopnost a invaliditu ve vztahu k nejčastějším příčinám invalidity. Uvedená vyhláška
např. u jednotlivých příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stanoví procentní
rozmezí, v jehož mezích má posudkový lékař (komise) určitý prostor pro zohlednění
individuálních podmínek konkrétního žadatele o přiznání invalidního důchodu. Stěžovatel v nyní
projednávané věci nevznesl žádnou konkrétní námitku, na jejímž základě by bylo možno seznat,
že posudkoví lékaři nepostupovali v souladu se zásadami MKF uvedenými ve vyhlášce
o posuzování invalidity, ani neoznačil žádnou takovou skutečnost. Jím uváděné zdravotní obtíže
posudkoví lékaři a posudkové komise přesvědčivě vypořádali, jak je popsáno výše. PK Brno
v této souvislosti v posudku mimo jiné popsala, že zjištění subjektivních potíží žadatele o přiznání
invalidního důchodu je třeba dát do korelace s výsledky odborných vyšetření. Přestože tedy
stěžovatel své zdravotní obtíže považuje za závažnější, než jak byly zhodnoceny ve správním
řízení a v řízení před krajským soudem, tato skutečnost není podložená odbornými vyšetřeními
a objektivně zjištěnými poruchami.
[17] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou spočívající v tom, že žalovaná,
krajský soud a posudkoví lékaři (posudkové komise) měli srovnat zdravotní stav (resp. výkonnost
a schopnosti) stěžovatele s běžnou dvacetiletou populací, do níž se řadí. Jelikož tuto námitku
stěžovatel vznesl již v řízení před krajským soudem, PK Praha k ní v posudku jeho zdravotního
stavu uvedla (a krajský soud tento její závěr převzal), že takový postup není možný (resp. nebylo
by možno akceptovat srovnání stěžovatelova zdravotního stavu se stejně starou věkovou
skupinou). Takové posouzení totiž není součástí posudkových kritérií při posuzování invalidity
žadatele o přiznání invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje,
neboť takový postup skutečně nemá oporu v předpokládaném způsobu posouzení poklesu
pracovní schopnosti podle vyhlášky o posuzování invalidity. Jistě se za určitých okolností může
jednat o kritérium pomocné, se kterým mohou příslušné orgány doplňkově pracovat, nicméně
nemůže se jednat o kritérium zásadní, na základě něhož by bylo možno určit, zda někomu svědčí
nárok na invalidní důchod či nikoliv.
[18] Závěrem je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud nikterak nezlehčuje stěžovatelovy
zdravotní obtíže, ani nezpochybňuje fakt, že je jeho zdravotní stav objektivně dlouhodobě
nepříznivý. Ani v průběhu správního řízení, ani před krajským soudem však nebylo dostatečně
prokázáno, že jeho zdravotní obtíže dosahují ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí míry
odpovídající invaliditě ve smyslu zákona o důchodovém pojištění. Jelikož ani posudkoví lékaři,
ani Nejvyšší správní soud nemohou spekulovat o možném vývoji stěžovatelova zdravotního
stavu, lze jen v obecné rovině uvést, že v případě zhoršení jeho zdravotních obtíží může
stěžovatel o přiznání invalidního důchodu opět požádat.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení;
žalované nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
[21] Odměna zástupkyně stěžovatele Mgr. Anety Bendové, advokátky, která byla stěžovateli
k jeho žádosti ustanovena v řízení před krajským soudem (a na základě §35 odst. 10 in fine s. ř. s.
jej tedy zastupuje i v řízení o kasační stížnost), byla stanovena za jeden úkon právní služby
spočívající v podání kasační stížnosti dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „advokátní
tarif“). Zástupkyni stěžovatele tak s ohledem na výše uvedené náleží odměna ve výši 1 000 Kč
(§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu). Vedle toho má zástupkyně stěžovatele též
náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Podle informací
z Administrativního registru ekonomických subjektů (ARES) je zástupkyně stěžovatele plátkyní
DPH. Celkem jí tedy náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč (včetně částky
ve výši 273 Kč spočívající v náhradě DPH). Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. února 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu