ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.124.2019:46
sp. zn. 8 As 124/2019-46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: město Třebíč, se sídlem
Karlovo náměstí 104/55, Třebíč, zast. Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem se sídlem
Revoluční 724/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 3. 2017,
čj. ÚOHS-R0016/2017/VZ-10301/2017/323/ZSř, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, čj. 30 Af 34/2017-92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 1. 2017, čj. ÚOHS -S0690/2016/VZ-00578/2017/512/AKp,
byl žalobce (dále „stěžovatel“) jako zadavatel veřejné zakázky nazvané „Výběr dopravce pro uzavření
smlouvy o poskytování veřejných služeb v přepravě cestujících veřejnou linkovou autobusovou dopravou k zajištění
dopravní obslužnosti města Třebíč a vybraných okolních obcí“ uznán vinným ze spáchání správního deliktu
podle §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném
od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Měl se ho dopustit tím, že nedodržel
zásadu zákazu diskriminace podle §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, jestliže v závazném
návrhu smlouvy na veřejnou zakázku požadoval, aby se vybraný uchazeč zavázal po celou dobu
trvání smlouvy, tj. od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2024, zajistit kryté parkovací stání pro používaná
vozidla, ačkoliv tím významně omezil okruh možných dodavatelů, kteří jsou jinak způsobilí
k plnění zakázky, což vedlo v zadávacím řízení k podání jediné nabídky od stávajícího
poskytovatele služby, přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky,
a stěžovatel s vybraným uchazečem uzavřel smlouvu na veřejnou zakázku. Za tento správní delikt
byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 1 500 000 Kč. Proti rozhodnutí podal stěžovatel rozklad,
o kterém předseda žalovaného rozhodl tak, že jej zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[2] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí předsedy
žalovaného, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[3] Krajský soud úvodem odkázal na závěry rozsudku NSS ze dne 5. 6. 2008,
čj. 1 Afs 20/2008-152, č. 1771/2009 Sb. NSS, ve věci Lumius, stran skryté diskriminace, které jsou
podle něj obecně použitelné také na veškeré postupy zadavatelů v zadávacích řízeních. Ztotožnil
se s žalovaným, že stěžovatel stanovením obchodní podmínky, dle které se dopravce zavazuje
po celou dobu trvání smlouvy zajistit kryté parkovací stání pro používaná vozidla, omezil okruh
možných dodavatelů, kteří byli jinak způsobilí k plnění veřejné zakázky. Žalovaný se dostatečně
vypořádal s tvrzeními stěžovatele ohledně důvodu pro stanovení daného požadavku v zadávacích
podmínkách, přičemž se rovněž vyjádřil k jiným způsobům odstraňování námrazy a sněhu
z autobusů a reagoval na stěžovatelem předložené vyjádření Ministerstva dopravy. Rozhodnutí
předsedy žalovaného ve spojení s rozhodnutím žalovaného je proto plně přezkoumatelné.
V tomto ohledu není rozhodné, že se správní orgány výslovně nevyjádřily k listině společnosti
Klee s.r.o. „Informace o dodávce 20 přístřešků pro autobusy“. Pokud totiž žalovaný a následně i krajský
soud shodně dospěli k závěru, že uvedený požadavek bylo možno naplnit i jinými opatřeními
(než prostřednictvím krytého stání), pak by na tomto závěru nemohl obsah této listiny nic změnit.
[4] Stěžovatel je oprávněn vymezit si dle vlastních potřeb podmínky související s předmětem
plnění veřejné zakázky. Zadavatel je však vázán pravidly obsaženými v §6 zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatelem předestřený účel sporného požadavku, tedy dodržování §5 odst. 2
písm. i) a j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), mohl být dosažen různými způsoby, které lze
považovat za srovnatelné. V takovém případě není věcí stěžovatele, aby určoval jediný
z možných způsobů, které jsou s ohledem na výsledek rovnocenné. Na těchto závěrech nic
nemění ani obsah článků provedených krajským soudem k důkazu při ústním jednání. Z jejich
obsahu naopak vyplývá, že dopravci na novou právní úpravu reagovali vybudováním vlastní
speciální rampy, z níž řidiči mohou sníh a led bez problémů očistit, a že s vybudováním
technických zařízení, ramp nebo plošin, počítá i Ministerstvo dopravy na venkovních
odpočivadlech a parkovištích u dálnic.
[5] Podle krajského soudu je zřejmé, že sníh či námraza z vozidel mohou být odstraněny
nebo lze předejít jejich vzniku různými způsoby, a to například za použití mechanických nástrojů,
rozmrazovacích či protinámrazových kapalin, působením tepla, použitím krycí plachty
či za pomoci speciálních technických zařízení (ramp a plošin). Všechny tyto způsoby nepochybně
umožňují dodržet stěžovatelem zdůrazněné povinnosti dle §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona
o silničním provozu. Stěžovateli lze přisvědčit, že tyto varianty se mohou lišit co do své efektivity,
či časové nebo finanční náročnosti. Volba způsobu řešení však závisí na dodavateli. Splnění
podmínky prostřednictvím zajištění krytého stání se může jevit jako nejjednodušší
a nejhospodárnější řešení z pohledu stěžovatele, případně též z pohledu stávajícího dodavatele
služby, který již takovým zázemím disponuje. Pro ostatní dodavatele, kteří krytým stáním v dané
oblasti nedisponují, ale například by vlastnili jiné speciální technické zařízení, by však taková
podmínka nepochybně představovala zbytečné a nepřiměřené omezení. Ačkoli by i tito
dodavatelé byli způsobilí veřejnou zakázku řádně plnit, byli by přesto nuceni vynakládat další
finanční prostředky nemalého rozsahu, aby stanovenou podmínku naplnili. Stanovením tohoto
požadavku tak došlo k nedůvodnému zvýhodnění stávajícího dodavatele. Je nerozhodné,
že nikdo z možných dalších dodavatelů proti dané podmínce v zadávacím řízení nebrojil,
neboť potenciální uchazeči mohli být v důsledku takto nastaveného požadavku odrazeni nabídku
vůbec podat. To se naplno projevilo, když se do řízení přihlásil toliko stávající dodavatel. Nelze
ani odhlížet od skutečnosti, že námraza a zasněžení představují okolnosti připadající v úvahu
pouze po určitou část roku, avšak stěžovatel požadoval zajištění závazku krytého stání po celou
dobu plnění veřejné zakázky, aniž by při stanovení požadavku tuto okolnost jakkoli zohlednil.
I tato skutečnost zakládá nepřiměřenost požadavku stěžovatele.
[6] Povinnosti vyplývající z §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona o silničním provozu nemohou být
samy o sobě legitimním odůvodněním požadavku stěžovatele. Krajský soud přisvědčil
žalovanému v tom, že řádné plnění předmětu by v daném případě mohlo být doloženo
již v rámci technických kvalifikačních požadavků prokázáním seznamu významných služeb.
Žalovaný přímo netvrdil, že smluvní podmínka byla kvalifikačním předpokladem, nýbrž
připodobnil situaci tomu, že aby uchazeči o veřejnou zakázku byli schopni danou podmínku
splnit, bylo by nutné (rovněž s ohledem na časový rámec výběrového řízení) vynaložit určité
finanční náklady již před výběrem uchazeče a uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku.
[7] Krajský soud ve shodě se závěry žalovaného uzavřel, že požadavek na kryté stání není
v souladu s §6 zákona o veřejných zakázkách. Odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne
30. 4. 2014, čj. 9 Afs 21/2013-41, ve věci TRIOS, proto není namístě. Krajský soud posoudil jako
nadbytečné provedení podrobnější analýzy splnitelnosti sporného požadavku v návaznosti
na časový rámec zadávání veřejné zakázky. Pro úplnost však dodal, že harmonogram zadávacího
řízení byl způsobilý vytvořit časovou tíseň vůči případným vybraným uchazečům, kteří by měli
požadavek krytého stání teprve obstarávat.
[8] K námitce, že výrok rozhodnutí žalovaného nemá oporu v jeho odůvodnění, krajský soud
uvedl, že z výroku je zřejmé a je v něm jasně popsáno, jakým jednáním stěžovatel naplnil
skutkovou podstatu správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách.
Dovětek „což vedlo ve výše uvedeném zadávacím řízení k podání jediné nabídky od stávajícího poskytovatele
služby“ je nadbytečný, jelikož se jedná o bližší dokreslení konkrétních skutkových okolností
daného případu. Ani z odůvodnění správních rozhodnutí neplyne, že by konkrétně tato
skutečnost byla stěžovateli kladena za vinu.
[9] Krajský soud shledal odůvodnění výše uložené pokuty i přes vyšší míru obecnosti
dostatečným a přezkoumatelným. Žalovaný při stanovení výše pokuty zohlednil zákonná kritéria
v souladu s §121 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Pokud jde o tvrzené porušení zásady
zákazu dvojího přičítání, krajský soud uvedl, že se zadavatel dopustí správního deliktu podle
§120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách při kumulativním naplnění třech okolností.
Zatímco poslední podmínka je jednoznačná (smlouva buď uzavřena je, nebo není), první dvě
mohou být naplněny různou intenzitou, kterou je možné zohlednit právě při ukládání pokuty.
Například bude závažnější, pokud zadavatel podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější nabídky,
než pokud výběr nejvhodnější nabídky pouze ovlivnit mohl. Obě situace postačují k naplnění
skutkové podstaty deliktu, avšak první bude závažnější, a jako taková logicky může být
zohledněna jako přitěžující okolnost. Stejně tak se od sebe mohou lišit i jednotlivé situace,
kdy zadavatel nedodrží postup stanovený zákonem o veřejných zakázkách pro zadání veřejné
zakázky. Žalovaný zhodnotil intenzitu naplnění znaku skutkové podstaty správního deliktu dle
§120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a vzhledem k okolnostem daného případu
shledal vysokou pravděpodobnost reálného ovlivnění hospodářské soutěže. Tato přitěžující
okolnost nevybočuje z mezí logického uvažování ani z mezí správního uvážení. Krajský soud
proto stěžovateli nepřisvědčil, že by žalovaný porušil zásadu zákazu dvojího přičítání. Pokuta byla
uložena v zákonných mezích a při hodnocení jednotlivých kritérií pro její uložení správní orgány
postupovaly logicky a dostály veškerým požadavkům na odůvodnění její výše.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] Namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť krajský soud z větší části
pouze opakuje argumentaci obsaženou ve správních rozhodnutích, ale konkrétními argumenty
vznesenými v žalobě se věcně nezabývá. Rovněž se dostatečně nezabývá procesními pochybeními
žalovaného, který se nevypořádal se všemi předloženými důkazy, a i krajský soud k těmto
důkazům nepřihlíží. Závěry o spáchání správního deliktu jsou založeny převážně na domněnkách
žalovaného a soudu a nemají oporu ve spisech. V případě stanovení výše pokuty chybí jakýkoli
hlubší rozbor a vypořádání se s námitkami stěžovatele. Krajský soud se nevypořádal se všemi
žalobními námitkami a ani neuvedl, jakými úvahami se řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů a utváření závěru o skutkovém stavu, ani z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele, ani proč považuje žalobní námitky za mylné. Nelze
ani konstatovat, že by závěry krajského soudu převzaté z rozhodnutí žalovaného implicitně
vyvracely argumenty stěžovatele.
[12] Stěžovatel spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku, zda byl požadavek na kryté stání v rozporu se zákazem diskriminace. Soud
dezinterpretoval vyjádření Ministerstva dopravy a pouze mechanicky přebírá závěry žalovaného,
aniž by sám podrobil námitky stěžovatele vlastnímu rozboru a úvahám. Nevypořádal se proto
s odůvodněním, které stěžovatel ve vztahu k požadavku na kryté stání v žalobě předestřel.
Stěžovatel nikdy netvrdil, že neexistují jiné způsoby odstranění námrazy a sněhu. Otázkou, kterou
tak měl krajský soud řešit (řešil ji zcela okrajově) bylo, zda vymezení konkrétního způsobu řešení
s ohledem na jeho obecnost a efektivnost bylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách.
Téměř každý požadavek lze splnit více než jedním způsobem. Nelze proto bez dalšího přijmout
závěry žalovaného, že vymezení způsobu řešení je předem diskriminační. Ne každou konkretizaci
způsobu plnění lze považovat za porušení zákona. Krajský soud sám uvádí, že zadavatel
má právo vymezit požadavky dle svých potřeb. Na druhou stranu však svými závěry toto právo
zadavateli odpírá. Stěžovatel souhlasí s tím, že požadavky v zadávací dokumentaci nemohou být
koncipovány příliš úzce a ani nesmějí být nedůvodné nebo nemožné. Nicméně tak požadavek
na kryté stání nastaven nebyl. Tím se krajský soud v napadeném rozsudku vůbec nezabýval.
[13] Přestože stěžovatel v žalobě předestřel s odkazem na rozsudek ve věci TRIOS, za jakých
podmínek je možné přezkoumávat smluvní podmínky, krajský soud se naplněním podmínek
přezkumu požadavku na kryté stání vůbec nezabýval. O tom svědčí i závěry soudu týkající
se nezohlednění předloženého důkazu, a to vyjádření společnosti KLEE s.r.o. Krajský soud
se nezabýval námitkou procesního pochybení a v důsledku toho i případným nesprávně zjištěným
skutkovým stavem. Vypořádal se s ní pouze odkazem na závěr, že požadavek na kryté stání bylo
možné splnit i jinak.
[14] Ačkoliv napadený rozsudek podrobně rozebírá, že existovaly rovnocenné způsoby
zajištění naplnění účelu daného požadavku, neříká tato skutečnost nic o tom, zda požadavek byl
nebo nebyl v rozporu s §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Argument možností odstranění
námrazy a sněhu holýma rukama jako alternativní způsob řešení považuje stěžovatel za absurdní.
Žalovaný ani krajský soud nezjišťovali, zda dodavatelé, které žalovaný v rámci správního řízení
oslovil, jinými prostředky skutečně disponují. Za zásadní pochybení stěžovatel považuje způsob,
jakým se krajský soud vypořádal s klíčovým argumentem o možnosti přezkumu požadavku
na krytá stání.
[15] Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku také z toho důvodu,
že se krajský soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval hlubší analýzou splnitelnosti požadavku
na kryté stání v návaznosti na časový rámec zadávání veřejné zakázky. Stěžovatel považuje
za iracionální konstatování krajského soudu, že k závěru, dle kterého harmonogram zadávacího
řízení byl způsobilý vytvořit určitou časovou tíseň vůči těm případným vybraným uchazečům,
kteří by měli požadavek krytého stání teprve obstarávat, dospěl i přes vyjádření společnosti
KLEE s.r.o. Krajský soud s ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav dospěl
k nesprávnému právnímu posouzení porušení zákazu diskriminace.
[16] Stěžovatel v žalobě napadl formulaci dotazu žalovaného, kterým zjišťoval
problematičnost požadavku na kryté stání u vybraných dodavatelů. Na základě získaných
odpovědí nemohl být dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Nebylo zjištěno, zda dodavatelé byli
schopní požadavek splnit, případně z jakého důvodu toho nebyli schopni. Žalovaný navíc své
závěry opřel pouze o vyjádření, která mu vyhovovala, ale s vyjádřením společnosti ARRIVA
VÝCHODNÍ ČECHY a.s. se žalovaný nijak nevypořádal. Tuto námitku krajský soud
v napadeném rozsudku vůbec neřešil. Skutkové závěry s odkazem na předchozí závěry
žalovaného však o vyjádření oslovených dopravců opírá. Dotaz byl navíc formulován značně
sugestivně, nelze proto na jeho základě činit žádná prokazatelná skutková zjištění.
[17] Vypořádání námitky stran požadavku na kryté stání jako kvalifikačního požadavku
je nedostatečné. Soud pouze zopakoval vyjádření žalovaného a uvedl, že žalovaný přímo netvrdil,
že smluvní podmínka byla kvalifikačním předpokladem, nýbrž připodobnil situaci tomu,
že aby uchazeči o veřejnou zakázku byli schopni danou podmínku splnit, bylo by nutné vynaložit
určité finanční náklady již před výběrem uchazeče a uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku.
Krajský soud vůbec neřešil otázku relevantnosti argumentu žalovaného, že předložení seznamu
významných služeb má svědčit o způsobilosti dodavatele k řádnému plnění veřejné zakázky.
Tento argument je podle stěžovatele irelevantní, neboť předložení seznamu významných služeb
neprokazuje nic ve vztahu k zajištění požadavku na odstraňování námrazy a sněhu ze strany
dodavatelů.
[18] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že dovětek uvedený ve výroku
rozhodnutí žalovaného „což vedlo ve výše uvedeném zadávacím řízení k podání jediné nabídky od stávajícího
poskytovatele služby“ nebyl stěžovatelovi kladen za vinu. Z napadeného rozsudku vyznívá, že právě
tato skutečnost významně ovlivnila nejen žalovaného, ale i krajský soud. Zejména v části týkající
se sankce je evidentní, že skutečnost, že se do zadávacího řízení přihlásil jenom jeden uchazeč,
je brána jako zásadní a přitěžující okolnost.
[19] Krajský soud se rovněž nedostatečně vypořádal s námitkou zákazu dvojího přičítání
a nepřezkoumatelnosti výše sankce. V převážné části převzal argumentaci opět z rozhodnutí
žalovaného. Otázku vytýkané víc než skryté diskriminace řešil pouze v obecné rovině bez vlastní
analýzy konkrétního případu. Žalovaný a krajský soud nevzali v úvahu, respektive pokud tak
učinili, není to v rámci sankce dostatečně zohledněno, že v rámci zadávacího řízení žádný
potenciální účastník nevznesl dotaz ani nepodal námitku týkající se požadavku na kryté stání.
Stěžovatel se proto nemohl o možné problematičnosti tohoto požadavku dozvědět a případně
na ni reagovat. K zákazu dvojího přičítání krajský soud uvedl, že je třeba zohledňovat intenzitu
správního deliktu, která se odvíjí od toho, zda zadavatel podstatně ovlivnil výběr nejvhodnější
nabídky, což je zásah intenzivnější, než pokud výběr nejvhodnější nabídky pouze ovlivnit mohl.
V napadeném rozsudku však již není uvedeno, jak soud hodnotí jednání stěžovatele, zda šlo
o ovlivnění nebo jen o možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky a jakou intenzitu danému
jednání připisuje.
[20] Skutečnost, že pokuta byla stěžovateli uložena při spodní hranici, není sama o sobě
ospravedlnitelná a nereflektuje skutečnou závažnost jeho jednání a ani nezohledňuje výše pokut
ukládaných v obdobných věcech. Žalovaný ani soud nezohlednili jím namítané okolnosti,
které mají vliv na výši pokuty. Žádný z potenciálních uchazečů nevznesl námitky ani dotazy
týkající se požadavku na krytá stání a nebylo prokázáno, že záměrem stěžovatele bylo veřejnou
zakázku jakkoliv ovlivnit. Správní delikt se týká stanovení sporného závazku ve smlouvě
na veřejnou zakázku, nikoliv situace nevypsání zadávacího řízení. Krajský soud by měl proto
přihlédnout k tomu, jaké výše pokut jsou ukládány v jakých případech. Při stanovení výše pokuty
došlo k porušení zákazu dvojího přičítání.
[21] Závěrem stěžovatel namítl, že krajský soud nepřihlédl k předloženému potvrzení
společnosti KLEE s.r.o. Odůvodnění, že by na závěrech soudu o porušení zákona o veřejných
zakázkách toto prohlášení nic nezměnilo, nelze považovat za dostačující. Krajský soud se zabýval
jen povrchně návrhem na provedení analýzy harmonogramu splnitelnosti požadavku na kryté
stání, který považoval za nadbytečný. Závěry postavil na ničím nepodložených domněnkách
o delší době pro uzavření smlouvy v případě účasti více uchazečů v zadávacím řízení. Krajský
soud měl zkoumat, zda je požadavek zjevným excesem, zda je objektivně splnitelný či nikoliv.
To však soud vůbec nezkoumal a ani zkoumat nemohl, jestliže nepřihlédl k prohlášení a ani
neprovedl analýzu. Postup krajského soudu je zásadním procesním pochybením a vadou
vyvolávající nezákonnost napadeného rozsudku.
III. Vyjádření žalovaného
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se krajský soud vypořádal s žalobní
argumentací stěžovatele a napadený rozsudek je přezkoumatelný. Za nepřezkoumatelnou lze mít
naopak podstatnou část kasační stížnosti, ve které stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje
nezákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatel spíše deklaruje nesouhlas se závěry krajského
soudu spolu s přesvědčením, že se krajský soud žalobou zabýval málo, aniž by bylo zřejmé, jakým
způsobem se měl tento postup konkrétně projevit do právní sféry stěžovatele. Stěžovatel účelově
opomíjí okolnosti věci, pro které byl požadavek krytého stání shledán diskriminačním. Krátká
prodleva mezi ukončením zadávacího řízení a zahájením plnění veřejné zakázky je významnou
okolností svědčící o diskriminačním charakteru požadavku na kryté stání.
[23] Pro konstatování nezákonnosti není nezbytné, aby se jednalo o podmínku zcela
nemožnou, potažmo objektivně finančně či časově nesplnitelnou, jak tvrdí stěžovatel. Postačí její
zjevná nepřiměřenost mající za následek zvýhodnění určitého (v tomto případě stávajícího)
dodavatele, který tuto podmínku již splňoval, a znevýhodnění potenciálních jiných dodavatelů,
kteří krytými stáními v požadovaném rozsahu nedisponovali. Neobratnost ve formulaci výroku
rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, která by měla za následek nezákonnost napadených
rozhodnutí. Skutečnost, že v zadávacím řízení nebyly proti požadavku krytého stání podány
námitky, nepředstavuje okolnost, kterou by byl žalovaný povinen zohlednit při úvahách o výši
ukládané pokuty jako polehčující okolnost. Stěžovatel odpovídá za zákonnost zadávacích
podmínek a není povinností dodavatelů jej na možná pochybení jakkoliv upozorňovat. Pokuta
byla uložena ve zcela minimální výši. Horní hranice zákonné sazby pokuty je v souladu s §120
odst. 2 zákona o veřejných zakázkách odvozena od ceny veřejné zakázky. U veřejných zakázek
s vyšší hodnotou je dán i větší zájem na veřejné kontrole vynakládaných prostředků z veřejných
rozpočtů. Přestože stěžovatel brojí proti výši uložené pokuty, v řízení před krajským soudem
nepodal návrh na její moderaci. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že ačkoliv je věc skutkově i právně relativně
jasně a úzce vymezena (porušení zásady zákazu diskriminace stanovením požadavku na kryté
parkovací stání pro autobusy v závazném návrhu smlouvy na veřejnou zakázku), kasační stížnost
je oproti tomu obsáhlá (13 stran), argumentace v ní obsažená se různě překrývá s žalobními
námitkami a s rekapitulací napadeného rozsudku a správních rozhodnutí, překrývají se námitky
nepřezkoumatelnosti a věcného posouzení, a argumenty jsou často dosti obecné, což ji činí
výrazně hůře srozumitelnou a ovlivňuje možnost jejího vypořádání. Obsah a kvalita kasační
stížnosti tak předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který
je rozsahem přezkumu vymezeným v kasační stížnosti vázán.
IV.A K tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[26] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval vytýkanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu (§109 odst. 4 s. ř. s.). Pouze je-li napadený rozsudek přezkoumatelný, může
Nejvyšší správní soud přistoupit k věcnému hodnocení uplatněných námitek. Z obsahu kasační
stížnosti je zřejmé, že stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku zejména
v tom, že se krajský soud nevypořádal s některými žalobními námitkami, tedy v nedostatku
důvodů napadeného rozsudku.
[27] Nejvyšší správní soud se v obecné rovině k nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodů mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75,
č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, nebo
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč
nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou, případně opomene-li krajský soud
přezkoumat některou ze žalobních námitek. Povinnost posoudit všechny žalobní námitky však
neznamená, že krajský soud musí reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhlé vyvrátit.
Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (rozsudek NSS ze dne
3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). To je významné zejména za situace, kdy žalobní námitky jsou
značně obsáhlé a detailní a vypořádání každé jednotlivé z nich by bylo na překážku
srozumitelnosti rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, čj. 1 Afs 31/2018-26). Nelze
zároveň ztrácet ze zřetele, že je nutné s tímto kasačním důvodem zacházet obezřetně, neboť
zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek NSS ze dne
25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25, nebo usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017,
čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS).
[28] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal s odůvodněním, které stěžovatel
ve vztahu ke stanovení požadavku na kryté stání v žalobě předestřel, a mechanicky přebral závěry
žalovaného, aniž by sám podrobil námitky vlastnímu rozboru a úvahám. Nejvyšší správní soud
neshledal tuto námitku důvodnou. Jednak stěžovatel neuvedl, které jeho konkrétní argumenty
či tvrzení měl krajský soud opomenout, přestože je v žalobě požadavku na kryté stání věnován
prostor téměř na osmi stranách. Jednak je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé,
že se krajský soud argumentací stěžovatele stran požadavku na kryté stání zabýval a vypořádal
ji podrobně v bodech 41 až 46 napadeného rozsudku. Nelze zároveň obecně spatřovat
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pouze v tom, že se soud ztotožnil se závěry
žalovaného správního orgánu a ty si se souhlasnou poznámkou přisvojil (srov. rozsudek NSS
ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). V nyní projednávané věci
navíc krajský soud uvedl vlastní úvahy, na jejichž základě shledal požadavek na kryté stání
diskriminačním (viz následující bod).
[29] V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž shledal nedůvodnou námitku, dle které
krajský soud neřešil otázku, zda vymezení konkrétního způsobu řešení s ohledem na jeho
obecnost a efektivnost bylo v souladu se zákonem o veřejných zakázkách či nikoliv. Nesoulad
požadavku na kryté stání s §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách krajský soud podrobně
rozebral v bodech 42 až 46 napadeného rozsudku, přičemž dospěl zjednodušeně k závěru,
že požadavek je diskriminační, protože sledovaného účelu mohlo být dosaženo jinak, zároveň
potenciální další uchazeči by oproti stávajícímu dodavateli museli vynaložit nemalé finanční
prostředky pro splnění požadavku, na jehož nepřiměřenost ukazuje i to, že se týkal celého roku,
přestože námraza a sníh hrozí pouze v určitých měsících, došlo tak k nedůvodnému zvýhodnění
stávajícího dodavatele a harmonogram zadávacího řízení byl způsobilý vytvořit časovou tíseň vůči
těm uchazečům, kteří by měli kryté stání teprve obstarávat. Je proto zároveň lichá námitka,
že se krajský soud nezabýval tím, zda požadavek na kryté stání nebyl stanoven v zadávací
dokumentaci příliš úzce, nedůvodně či zda nebyl nemožný, jestliže krajský soud uvedl konkrétní
důvody, pro které shledal požadavek na kryté stání za diskriminační.
[30] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nezabýval naplněním podmínek přezkumu
smluvního požadavku na kryté stání, přestože v žalobě předestřel s odkazem na rozsudek ve věci
TRIOS, za jakých podmínek je možné přezkoumávat smluvní podmínky, jejichž přezkum je jinak
značně omezen. Jelikož stěžovatelova žalobní a zároveň kasační argumentace do značné míry
stojí právě na zmíněném rozsudku, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve upřesnit,
jaké závěry z tohoto rozsudku plynou a zda jsou použitelné na případ stěžovatele.
[31] Nejvyšší správní soud se v rozsudku ve věci TRIOS zabýval zejména otázkou, zda byla
stěžovatelka oprávněně vyloučena ze zadávacího řízení pro nesplnění jedné z obchodních
podmínek stanovených v zadávací dokumentaci, která byla dle jejího názoru v rozporu s kogentní
úpravou smluvního práva. K této otázce uvedl, že „[z]ákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění pozdějších předpisů, ponechává způsob stanovení smluvních podmínek zásadně na uvážení zadavatele.
Pokud zadavatel dodrží zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, případně další
výslovná omezení zákona o veřejných zakázkách, je na něm, aby určil, za jakých podmínek chce smlouvu uzavřít.
Je to totiž zadavatel, kdo má nejlepší povědomí o tom, co a za jakých podmínek potřebuje. Krajský soud tedy
správně uvedl, že není úkolem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, aby při přezkoumání úkonů zadavatele
hodnotil vhodnost, přiměřenost či vymahatelnost soukromoprávní podmínky stanovené zadavatelem v zadávací
dokumentaci, nejedná-li se o zjevný exces, např. požadavek zadavatele, který je jednoznačně v rozporu
s kogentním ustanovením zákona, či požadavek vyvolávající nemožnost plnění předmětu zakázky, a nejde-li
o pravidlo při posuzování kvalifikace či samotného hodnocení nabídek.“ (zvýrazněno NSS). Daný rozsudek
se tak vůbec nezabýval tím, v jakých situacích je již určitá smluvní podmínka diskriminační.
Naopak zcela jednoznačně diskriminační podmínky vyloučil jako nepřípustné. Úvahy,
které Nejvyšší správní soud v daném rozsudku učinil se tak vztahují na situace, kdy smluvní
podmínka neporušuje základní zásady zadávání veřejných zakázek. Stěžovateli však bylo vyčítáno
právě porušení jedné za základních zásad a závěry daného rozsudku tak na nyní posuzovanou věc
vůbec nedopadají. Žalovaný ani krajský soud se tak nemuseli zabývat naplněním podmínek
přezkumu smluvního požadavku na kryté stání, neboť stěžovateli bylo kladeno za vinu porušení
zásady zákazu diskriminace, nikoliv nevhodnost, nepřiměřenost či nevymahatelnost daného
požadavku.
[32] Krajský soud v bodě 45 napadeného rozsudku k této otázce uvedl, že „[v]zhledem k tomu,
že krajský soud tak ve shodě se závěry žalovaného uzavřel, že předmětný požadavek nelze posoudit jako souladný
s ustanovením §6 zákona o veřejných zakázkách, není na místě ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 9 Afs 21/2013 – 41 […]. V posuzovaném případě bylo
konstatováno porušení zásady zákazu diskriminace, jejíž dodržení musí žalovaný v rámci přezkumu úkonů
zadavatele přezkoumávat, a to i při stanovení smluvních podmínek v rámci zadávací dokumentace.“ Jelikož
krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný musí v rámci přezkumu úkonů zadavatele
přezkoumávat porušení zásady zákazu diskriminace, a to i při stanovení smluvních podmínek
v rámci zadávací dokumentace, je zároveň dostatečné vypořádání krajského soudu stran
namítaného rozsudku ve věci TRIOS. Z odůvodnění napadeného rozsudku zároveň vyplývá,
že krajský soud nepovažoval za potřebné zabývat se podmínkami přezkumu smluvního
požadavku, jestliže shledal zmíněný rozsudek za nedopadající na projednávanou věc. Napadený
rozsudek proto není nepřezkoumatelný ani z tohoto důvodu.
[33] Nejvyšší správní soud se dále neztotožnil s námitkou, dle které se krajský soud nezabýval
namítaným procesním pochybením spočívajícím v nezohlednění předloženého důkazu (vyjádření
společnosti KLEE s.r.o.). Jak totiž vyplývá z bodu 41 napadeného rozsudku, který stěžovatel
sám cituje v kasační stížnosti, krajský soud se namítaným procesním pochybením zabýval, avšak
dospěl k závěru, že pro účely přezkoumatelnosti správních rozhodnutí není rozhodné,
že se správní orgány výslovně nevyjádřily k listině společnosti KLEE s.r.o., jestliže žalovaný
a krajský soud shodně dospěli k závěru, že daný požadavek bylo možné naplnit i jinými
opatřeními než prostřednictvím krytého stání. Obsah této listiny by na tomto závěru nemohl
podle krajského soudu nic změnit.
[34] Nejvyšší správní soud shledal rovněž nedůvodným tvrzení stěžovatele, dle kterého
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný také z toho důvodu, že se krajský soud nezabýval
z důvodu nadbytečnosti hlubší analýzou splnitelnosti požadavku na kryté stání v návaznosti
na časový rámec veřejné zakázky. Ačkoliv shledal krajský soud za nadbytečný stěžovatelův
požadavek, aby se žalovaný blíže zabýval splnitelností požadavku na kryté stání v daném časovém
horizontu, přesto se k časovému harmonogramu veřejné zakázky vyjádřil v bodě 46 napadeného
rozsudku. V něm dospěl k závěru, že harmonogram zadávacího řízení na veřejnou zakázku byl
způsobilý vytvořit určitou časovou tíseň vůči těm případným uchazečům, kteří by měli požadavek
krytého stání jakožto obchodní podmínku teprve obstarávat. Námitka stěžovatele je proto lichá,
neboť se krajský soud otázkou splnitelnosti požadavku v časovém rámci veřejné zakázky zabýval.
[35] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že se krajský soud výslovně nezabýval jeho
tvrzeními stran dotazu žalovaného, kterým u vybraných dodavatelů zjišťoval problematičnost
požadavku na kryté stání, a ohledně vyjádření společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a.s.
Jak však již zdůraznil v bodě [27] tohoto rozsudku, krajský soud nemusí nutně reagovat
na každou jednotlivou dílčí námitku či tvrzení, pakliže se vypořádá s obsahem a smyslem
žalobní argumentace, a to zejména za situace, kdy je žaloba značně rozsáhlá. V nyní projednávané
věci žaloba činila 16 stran, ve kterých stěžovatel přednesl rozsáhlou řadu dílčích tvrzení
a argumentů. Za této situace tak nelze klást k tíži krajského soudu, že se výslovně nezabýval
dotazem žalovaného a vyjádřením společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a.s., jestliže
přezkoumatelným způsobem vypořádal jádro žalobní argumentace, a to konkrétně otázku
přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, diskriminační charakter požadavku na kryté stání,
tvrzenou vadu výroku prvoinstančního rozhodnutí a námitky stran uložené pokuty. Zrušením
napadeného rozsudku pouze z tohoto důvodu by se zbytečně oddálil okamžik konečného
vyřešení věci, přestože krajský soud jinak dospěl ke správným závěrům, jak bude blíže rozebráno
dále. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelem navrhovaná formulace dotazu a ani
jeho interpretace vyjádření společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a.s., by zjevně nemohly
nic změnit na závěru o diskriminační povaze požadavku na kryté stání. I bez vyjádření
dotázaných dopravců by s ohledem na skutkový stav věci bylo možné jednoznačně dospět
k závěru, že je požadavek na kryté stání diskriminační (blíže viz bod [47] a násl. tohoto rozsudku).
V této souvislosti je však lichým tvrzení stěžovatele, dle kterého v žalobě uvedl, že nemohl být
na základě odpovědí vybraných dodavatelů dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Z žaloby totiž
žádná námitka tohoto charakteru nevyplývá.
[36] Nejvyšší správní soud dále shledal napadený rozsudek přezkoumatelným, i pokud jde
o vypořádání námitek týkajících se kvalifikačních předpokladů. Jak totiž vyplývá z bodu 44
napadeného rozsudku, krajský soud se otázkou kvalifikačních předpokladů zabýval a přiklonil
se k závěru žalovaného, že řádné plnění předmětu zakázky by v daném případě mohlo být
doloženo již v rámci technických kvalifikačních požadavků. Dodal však, že žalovaný přímo
netvrdil, že smluvní podmínka byla kvalifikačním předpokladem, nýbrž žalovaný připodobnil
situaci tomu, že aby uchazeči o veřejnou zakázku byli schopni danou podmínku splnit, bylo
by nutno vynaložit určité finanční náklady již před výběrem uchazeče a uzavřením smlouvy
na veřejnou zakázku. Z uvedeného je zřejmé, že otázka kvalifikačních předpokladů nebyla pro
projednávanou věc relevantní a její podrobné posouzení nemohlo změnit nic na závěru
o diskriminačním jednání stěžovatele. Krajský soud se jí proto zabýval v rozsahu nezbytném pro
její vypořádání. Není důvodná ani námitka, dle které krajský soud neřešil otázku relevantnosti
argumentu, že předložení seznamu významných služeb nesvědčí o způsobilosti k řádnému plnění
veřejné zakázky. Argument, dle kterého seznam významných služeb neprokazuje nic ve vztahu
k zajištění požadavku na odstraňování námrazy a sněhu, totiž stěžovatel uvedl prvně až v kasační
stížnosti. V žalobě toliko namítl, že seznam významných služeb doložený v zadávacím řízení
nebyl schopný se vypořádat s dopady novely zákona o silničním provozu. Tento argument
krajský soud vypořádal v úvodu bodu 41 napadeného rozsudku.
[37] Krajský soud se dostatečně vypořádal také s namítaným zákazem dvojího přičítání téhož
a otázkou přezkoumatelnosti stanovení výše pokuty žalovaným, a to v bodech 51-55 napadeného
rozsudku (blíže viz rekapitulaci v bodě [9] tohoto rozsudku). Zdůraznil zároveň, že ukládání
sankcí, včetně určování jejich konkrétní výše, je věcí správního uvážení, jehož soudní přezkum
je omezen. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným ani z toho
důvodu, že se krajský soud výslovně nezabýval tvrzením stěžovatele, dle kterého z rozhodnutí
předsedy žalovaného vyplývá, že spáchal správní delikt ve formě „víc“ než skryté diskriminace,
aniž by předseda žalovaného blíže rozvedl, co tím myslí a o co tyto závěry opírá. Rozhodnutí
předsedy žalovaného má být proto podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Jednak z rozhodnutí
předsedy žalovaného žádné takovéto tvrzení nevyplývá. Ten v bodě 86 žalobou napadeného
rozhodnutí pouze odkázal na závěry prvoinstančního rozhodnutí, ve kterém bylo uvedeno,
že správní delikt stěžovatele dosahuje vyššího stupně závažnosti, neboť byl spáchán ve formě
skryté diskriminace. Jednak se krajský soud otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí
ve vztahu k uložené pokutě dostatečně vypořádal.
[38] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše řečené uzavírá, že z napadeného rozsudku
je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud při posuzování věci řídil, odůvodnění rozsudku
je srozumitelné a opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj patrné, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozsudku. Krajský soud se zároveň vypořádal
s relevantní žalobní argumentací stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského
soudu nepřezkoumatelným neshledal a přistoupil k věcnému hodnocení uplatněných kasačních
námitek.
IV.B Porušení zásady zákazu diskriminace
[39] Stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení otázky porušení zásady zákazu
diskriminace stanovením požadavku na kryté stání krajským soudem.
[40] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační argumentace primárně opakuje argumentaci již
obsaženou v žalobě, aniž by podrobněji sporovala závěry krajského soudu, přestože se krajský
soud porušením zásady zákazu diskriminace věnoval rozsáhle v bodech 42 – 45 napadeného
rozsudku (viz shora rekapitulaci v bodě [4] až [7] tohoto rozsudku). Námitky lze nicméně
hraničně postavit proti argumentaci krajského soudu, a proto je soud shledal ještě jako přípustné.
[41] Podle §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zadavatel je povinen při postupu podle tohoto
zákona dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace.
[42] Zadavatel je povinen v zadávacím řízení postupovat takovým způsobem, aby jeho
jednáním nemohlo dojít k diskriminaci žádného z dodavatelů. Za diskriminační je pak třeba
považovat takové jednání zadavatele, kdy je s některým, byť i potenciálním dodavatelem nebo
skupinou dodavatelů zacházeno odlišně, než s jiným dodavatelem nebo skupinou dodavatelů,
ačkoliv proto není relevantní důvod. Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci Lumius rozlišil
zjevnou a skrytou formu nepřípustné diskriminace, přičemž za skrytou formu považoval i takový
postup, „pokud zadavatel znemožní některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku nastavením takových
technických kvalifikačních předpokladů, které jsou zjevně nepřiměřené ve vztahu k velikosti, složitosti a technické
náročnosti konkrétní veřejné zakázky, v důsledku čehož je zřejmé, že zakázku mohou splnit toliko někteří
z dodavatelů (potenciálních uchazečů), jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně
způsobilými. Někteří z dodavatelů totiž mají v takovém případě a priori znemožněnu účast v zadávacím řízení,
byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako dodavatelé ostatní. Tím se znemožňuje
dosažení cíle zákona o veřejných zakázkách, tedy zajištění hospodářské soutěže a konkurenčního prostředí mezi
dodavateli.“ (zvýrazněno NSS).
[43] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2018, čj. 9 As 195/2017-47, ve věci
Univerzita Pardubice, dále dospěl k závěru, že „[n]ení podstatné, jestli je diskriminující podmínka obsažena
v kvalifikačních předpokladech, hodnotících kritériích nebo obchodních podmínkách. V obecné rovině je sice
pravdou, že zatímco v případě kvalifikačního předpokladu může být určitý požadavek diskriminační,
u obchodních podmínek už tomu tak být nemusí. Bude se jednat o situace, kdy pro samotné plnění zakázky
je takový požadavek ospravedlnitelný, ale nikoliv v době prokazování kvalifikace, tedy ještě v době, kdy není jisté,
zda uchazeč zakázku vůbec získá. Například se tedy může jednat i o požadavek na zajištění místa kontaktu
s příjemci určitého plnění [viz například rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne
27. 10. 2005, ve věci Contse a další, věc C-234/03, body 49 -55]. I obchodní podmínky ale musí dodržovat
základní zásady zadávání veřejných zakázek vyjádřené v §6 zákona o veřejných zakázkách…“ (zvýrazněno
NSS).
[44] Pro nyní projednávanou věc jsou rovněž důležité závěry Soudního dvora EU, který
ve zmíněném rozsudku ze dne 27. 10. 2005, věc C-234/03, ve věci Contse a další, v bodě 29
konstatoval, že „podmínka účasti (dle které uchazeči, kteří hodlají podat nabídku, mají již mít
prostory otevřené pro veřejnost v provincii nebo v hlavním městě provincie, ve které má být
služba poskytována – pozn. NSS) způsobuje pro podniky řadu nákladů, jejichž návratnost bude možná,
pouze pokud jim zakázka bude zadána, což má za následek, že podání nabídky je jednoznačně učiněno méně
zajímavým.“ V bodě 37 pak dodal, že „[a]čkoliv je podmínka účasti použitelná bez rozdílu na všechny
podniky mající v úmyslu zúčastnit se dotyčného zadávacího řízení týkajícího se veřejné zakázky, vnitrostátnímu
soudu přísluší, aby ověřil, zda tato podmínka může být v praxi snadněji splněna španělskými subjekty, nežli těmi,
které jsou usazeny v jiném členském státu. V takovém případě toto kritérium porušuje zásadu nediskriminačního
použití (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Gambelli a další, bod 71).“
[45] Stěžovatel požadavek na kryté stání odůvodňuje tím, že jeho účelem bylo zajištění splnění
povinnosti dle §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona o silničním provozu, tj. aby autobusy nevyjížděly
zasněžené, s námrazou nebo s vrstvou ledu hrozící uvolněním. Požadavek na kryté stání měl dále
zajistit, aby autobusy nebyly odstavovány na otevřeném prostranství a aby nedocházelo ke vzniku
zpoždění spojů, ke kterým by mohlo docházet, pokud by byly sníh, nečistoty a námraza
z autobusů odstraňovány mechanicky. Nejvyšší správní soud této argumentaci nepřisvědčil.
[46] Soud zdůrazňuje, že shodně s krajským soudem nezpochybňuje právo stěžovatele
vymezit si dle vlastních potřeb podmínky související s předmětem plnění veřejné zakázky, neboť
je to právě zadavatel, který nejlépe zná své vlastní potřeby a je schopen je co nejpřesněji a věcně
nejlépe definovat. Přesto však zadavatel musí mít na paměti, že je v tomto ohledu vázán pravidly
obsaženými v §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, a tedy mj. i zásadou zákazu diskriminace.
[47] Zájem na dodržování zákonné povinnosti představuje legitimní cíl, pro jehož dosažení
může zadavatel v závazném návrhu smlouvy na veřejnou zakázku stanovit podmínku, dle které
se dodavatel zavazuje zákonnou povinnost dodržovat. Je však primárně věcí dodavatele, jakým
konkrétním způsobem toho dosáhne. Stanovení způsobu dodržování zákonné povinnosti
zadavatelem jako smluvní podmínky již samo o sobě nasvědčuje diskriminačnímu jednání, jestliže
existují různé, stejně efektivní způsoby k dosažení sledovaného cíle a zadavatelem určené řešení
zároveň zvýhodňuje dodavatele, kteří již před uzavřením smlouvy na veřejnou zakázku disponují
určitou technologií či nástroji zadavatelem určenými ke splněním zákonem stanovené povinnosti.
Naopak je-li možné splnit požadavek zadavatele různými způsoby, existuje vyšší možnost,
že se do zadávacího řízení přihlásí větší počet uchazečů, pakliže bude ponecháno na jejich
uvážení, jakým způsobem dosáhnou zadavatelem sledovaného cíle. Jen v takovém případě může
totiž efektivně fungovat hospodářská soutěž a konkurenční prostředí mezi dodavateli.
[48] V nyní projednávané věci stěžovatel v závazném návrhu smlouvy na veřejnou zakázku
požadoval, aby se vybraný uchazeč zavázal po celou dobu trvání smlouvy zajistit kryté parkovací
stání pro používaná vozidla. K tomu soud poznamenává, že ze samotného návrhu smlouvy
na veřejnou zakázku vůbec nevyplývá, že by požadavkem na kryté stání bylo sledováno
dodržování povinností stanovených v §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona o silničním provozu. I kdyby
tomu však tak bylo, jak tvrdí stěžovatel, kryté stání není jediným možným způsobem jak
dosáhnout toho, aby autobusy vyjížděly bez sněhu, námrazy nebo ledu. K tomu lze odkázat
na další způsoby, které uvedl již krajský soud (viz bod [5] tohoto rozsudku). Navíc nelze
přehlédnout zcela zásadní skutečnost, že krytým stáním v době zadávacího řízení disponoval
z povahy věci pouze stávající poskytovatel služby, který také podal jedinou nabídku (viz bod [60]
tohoto rozsudku). Stěžovatel tak jednak neponechal na potenciálních uchazečích, jakým
způsobem plnění povinností stanovených v §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona o silničním provozu
zajistí. Navíc lze mít pochybnosti, zda právě k zajištění dané povinnosti požadavek vůbec
směřoval, neboť plnění dané povinnosti zadavatel v návrhu smlouvy ani nepožadoval a vysvětlení
požadavku uvedl až ve správním řízení.
[49] Krajský soud nadto správně poznamenal, že pro ostatní dodavatele, kteří by vlastnili jiné
technické zařízení k odstranění námrazy a sněhu, by tato podmínka představovala nepřiměřené
omezení. Museli by totiž vynaložit finanční prostředky nemalého rozsahu ke splnění této
podmínky, ačkoliv by sledovaného cíle mohli dosáhnout prostřednictvím vlastních prostředků
a zařízení. I kalkulace předložená stěžovatelem na zhotovení jednoduchých přístřešků vychází
na minimálně 4,4 mil. Kč bez DPH, což rozhodně není zanedbatelná částka, i pokud by se vyšlo
z toho, že jde o cenu konečnou. S ohledem na časový harmonogram (blíže viz následující bod)
bylo navíc nemalé riziko, že by je uchazeči o veřejnou zakázku museli vynaložit i bez jistoty
získání zakázky. Již na základě těchto skutečností je seznatelné, že požadavek na kryté stání činil
podání nabídky výrazně méně zajímavým pro ty dodavatele, kteří krytým stáním v místě plnění
veřejné zakázky nedisponovali (viz citovaný bod 29 rozsudku Soudního dvora ve věci Contse
a další).
[50] Pokud stěžovatel upozorňoval na spekulativnost úvahy krajského soudu o časovém
průběhu zadávacího řízení, pak je k tomu třeba uvést, že uchazeč o veřejnou zakázku musí při
zvažování, zda podat nabídku, vždy vycházet z určitého předpokladu o časovém průběhu
zadávacího řízení. Ani dodavatelům v takovém případě nic jiného než určitá míra spekulace
nezbývá. Je zcela běžné, že vyhodnocení nabídek trvá i déle než měsíc, zejména za situace,
kdy se zadávacího řízení účastní více uchazečů. Navíc je nutné počítat i s možnými námitkami
uchazečů či řízením před žalovaným. Tyto okolnosti musí brát uchazeči v úvahu při úvaze, kdy
budou vědět, zda budou nebo nebudou veřejnou zakázku plnit. Tvrzení krajského soudu,
že v případě účasti více uchazečů v zadávacím řízení by mohlo dojít k uzavření smlouvy později
než 27. 10. 2016, je proto zcela namístě. S takovou variantou museli zejména počítat potenciální
uchazeči o veřejnou zakázku. Tito dodavatelé museli počítat jako se zcela reálnou možností,
že smlouva může být uzavřena v listopadu či prosinci 2016, nebo dokonce i později. V důsledku
toho by na zahájení plnění všech závazků ze smlouvy, včetně požadavku na kryté stání, měli buď
zcela minimální prostor, nebo by museli smlouvu začít plnit okamžitě. Navíc o tvrzení
stěžovatele, že by šlo zajistit přístřešky již za 3 měsíce s ohledem na potvrzení od společnosti
KLEE s.r.o., lze výrazně pochybovat. Potvrzení se totiž vztahuje jen k jejich zhotovení. Kromě
zhotovení by však také bylo třeba zajistit místo na jejich vybudování, posouzení toho, zda pro
ně bude potřeba určitá forma povolení či souhlasu podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a případné obstarání takového povolení či souhlasu.
Nicméně i pokud by se jednalo pouze o jejich zhotovení a i pokud by v případě více uchazečů
zadávací řízení trvalo stejně jako s jediným uchazečem, ani v takovém případě by vítězný uchazeč
nestihl vybudovat přístřešky včas nebo by je musel postavit v předstihu bez jistoty získání veřejné
zakázky. I v tomto ideálním případě měl totiž dodavatel na zahájení plnění pouhé 2 měsíce
a 4 dny, tedy dobu kratší, než činila dle zadavatele nejkratší doba alespoň pro vybudování
přístřešků. Plnění daného závazku bylo navíc zajištěno smluvní pokutou ve výši 10 000 Kč denně
po dobu trvání prodlení (bod 7.5 závazného návrhu smlouvy). V tomto směru se požadavek
na zajištění přístřešků skutečně blížil kvalifikačnímu předpokladu, který je typický tím, že jej
dodavatel musí splňovat i tehdy, kdy nemá jistotu, že zakázku získá. To vše za situace, i pokud
by dodavatel zajistil odstranění námrazy a sněhu z autobusů jiným způsobem, pakliže by krytým
stáním bylo skutečně sledováno dodržování povinností dle §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona
o silničním provozu, jak tvrdí stěžovatel. Tento aspekt proto zjevně činil podání nabídky méně
zajímavým pro jiné dodavatele, než byl stávající dodavatel služby.
[51] Na základě všech těchto okolností se proto Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem
krajského soudu o tom, že požadavek na kryté stání stanovený stěžovatelem v závazném návrhu
smlouvy na veřejnou zakázku je diskriminační, a tedy v rozporu s §6 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách. Stěžovatel tímto požadavkem zvýhodnil stávajícího poskytovatele služeb vůči jiným
potenciálním uchazečům, kteří krytým stáním nedisponovali, čímž jim nepřiměřeně ztížil
možnost ucházet se o veřejnou zakázku (srov. obdobně bod 37 rozsudku Soudního dvora ve věci
Contse a další), byť by předmět veřejné zakázky mohli realizovat stejně úspěšně jako stávající
poskytovatel služby.
[52] Nejvyšší správní soud dále považuje za logickou úvahu krajského soudu, dle které nelze
odhlížet od skutečnosti, že stěžovatel požadoval zajištění krytého stání po celou dobu plnění
veřejné zakázky, přestože námraza a zasněžení jsou sezónní povahy. Pakliže kryté parkovací stání
mělo skutečně sloužit k dodržování povinností vyplývajících z §5 odst. 2 písm. i) a j) zákona
o silničním provozu, pak je zcela logické, že by měl být tento požadavek omezen typicky na určité
měsíce, ve kterých hrozí vznik námrazy nebo zasněžení autobusu. Argument krajského soudu
proto není irelevantní, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž důvodně podtrhává diskriminační povahu
požadavku na kryté stání. Stěžovatel ostatně neuvedl žádnou úvahu, proč konkrétně je tento
argument krajského soudu irelevantní.
[53] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že v žalobě netvrdil, že neexistují jiné
způsoby odstranění námrazy. Krajský soud nicméně toto v napadeném rozsudku ani neuváděl.
[54] Není pravda, že by krajský soud dezinterpretoval vyjádření Ministerstva dopravy obsažené
v článku „Ministerstvo ustupuje ‚kamioňákům‘. Policisté budou neočištěný sníh zatím promíjet“. Z článku
totiž jasně vyplývá, že jedním z možných způsobů pro odstranění námrazy a sněhu je vybudování
ramp a plošin. Nelze proto v konstatování krajského soudu, dle kterého „[z] jejich obsahu naopak
vyplývá, že právě dopravci (v prvně uvedeném článku je zmiňována např. společnost TTV Spedice) na tuto nově
stanovenou právní úpravu reagovali vybudováním vlastní speciální rampy, z níž řidiči mohou sníh a led bez
problémů očistit (a že s vybudováním technických zařízení – ramp nebo plošin – počítá i ministerstvo dopravy
na venkovních odpočivadlech a parkovištích u dálnic).“, spatřovat jakoukoliv dezinterpretaci. Krajský
soud navíc nedospěl k závěru, že stěžovatelem sledovaného účelu bylo možné dosáhnout i jiným
způsobem než prostřednictvím krytého stání, pouze na základě tohoto článku. V bodě 43
napadeného rozsudku totiž uvedl celou řádu dalších způsobů, které ze zmíněného článku
nevyplývají.
[55] Námitka sugestivní formulace dotazu žalovaného, jímž zjišťoval problematičnost
požadavku na kryté stání u vybraných dodavatelů, je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
[56] Co se týče námitky stěžovatele, podle které ačkoliv napadený rozsudek podrobně
rozebírá, že existovaly rovnocenné způsoby zajištění naplnění účelu požadavku na kryté stání,
neříká tato skutečnost nic o tom, že stanovený požadavek byl v rozporu s §6 odst. 1 zákona
o veřejných zakázkách, odkazuje Nejvyšší správní soud stěžovatele na body 42 – 45 napadeného
rozsudku (viz shora rekapitulaci v bodě [4] až [7] tohoto rozsudku), ve kterých krajský soud
přesvědčivě a pečlivě zdůvodnil, proč požadavek na kryté stání je v rozporu se zásadou zákazu
diskriminace zakotvenou v §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel měl možnost
se závěry krajského soudu polemizovat v kasační stížnosti a uvést, proč jsou závěry krajského
soudu nesprávné. Této možnosti však nevyužil.
IV.C K dovětku ve výroku rozhodnutí žalovaného
[57] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že dovětek uvedený ve výroku
rozhodnutí žalovaného „což vedlo ve výše uvedeném zadávacím řízení k podání jediné nabídky od stávajícího
poskytovatele služby“ nebyl stěžovatelovi kladen za vinu. Z napadeného rozsudku podle stěžovatele
vyznívá, že právě tato skutečnost významně ovlivnila nejen žalovaného, ale i krajský soud.
Zejména v části týkající se sankce je evidentní, že skutečnost, že se do zadávacího řízení přihlásil
jenom jeden uchazeč, je brána jako zásadní a přitěžující okolnost.
[58] Podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách platilo, že zadavatel se dopustí
správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky, přičemž tím
podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.
[59] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že výše uvedený
dovětek byl ve výroku rozhodnutí žalovaného uveden nadbytečně. Lze jej považovat za bližší
dokreslení skutkových okolností, přičemž bez jeho uvedení by výrok obstál bez dalšího.
To, že určitá skutková okolnost je uvedena ve výroku rozhodnutí v části týkající se popisu skutku,
neznamená nutně, že je pachateli kladena za vinu. V projednávané věci byl stěžovatel shledán
odpovědným za spáchání správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách, jehož skutkovou podstatu naplnil tím, že 1) porušil zásadu zákazu diskriminace
stanovením požadavku na kryté stání v závazném návrhu smlouvy na veřejnou zakázku, 2) tímto
požadavkem mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky a 3) uzavřel dne 27. 10. 2016 smlouvu
na veřejnou zakázku. Stěžovateli je tak kladeno za vinu jednání, jež odpovídá znakům skutkové
podstaty správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách, nikoliv
skutečnost, že byla v zadávacím řízení podána jediná nabídka od stávajícího poskytovatele služby.
Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu to totiž byla okolnost nepodstatná.
[60] Naopak žalovaný nepochybil, jestliže tuto skutečnost zhodnotil při rozhodování o výši
ukládané pokuty. Jak totiž vyplývá z §121 odst. 2 věty první zákona o veřejných zakázkách, při
určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho
spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Tato skutečnost je významnou
okolností, jež se oprávněně mohla promítnout do úvah žalovaného o výši ukládané pokuty, jako
okolnost přitěžující. Svědčí totiž o tom, že velmi pravděpodobně nejenže mohla podmínka
krytého stání ohrozit soutěžní prostředí, ale že ho reálně ohrozila. Jak totiž správně uvedl
žalovaný, přestože předmět veřejné zakázky je poměrně běžný, vyznačující se silným
konkurenčním prostředím, obdržel stěžovatel pouze jedinou nabídku od stávajícího dodavatele.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se polehčující a přitěžující okolnosti zpravidla do samotné
skutkové věty výroku neuvádí. Pokud jí žalovaný do rozhodnutí uvedl, bylo to nadbytečné.
To však nemá žádnou souvislost s tím, že k této okolnosti mohl žalovaný přihlédnout
jako k přitěžující okolnosti při úvaze o výši pokuty. To mohl totiž učinit bez ohledu
na to, zda a v jakém přesném znění byla uvedena ve výroku rozhodnutí.
IV.D K námitkám týkajícím se uložené pokuty
[61] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že ukládání pokut za správní delikty se děje
ve sféře správního uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, jak správně zdůraznil krajský
soud v napadeném rozsudku. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, je soudní kontrola
správního uvážení omezena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení
zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto
uvážení, vybočil-li z nich nebo uvážení zneužil. Je proto povinností žalobce, aby v žalobě
jednoznačně uvedl, jakými konkrétními nedostatky trpí správní uvážení správního orgánu o výši
uložené pokuty (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. 6 A 96/2000-62, č. 225/2004 Sb.
NSS, a ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS). Soudy nad rámec těchto
námitek přiměřenost pokuty proto nezkoumají.
[62] Stěžovatel namítá, že žalovaný ani krajský soud nevzali v úvahu (resp. pokud tak učinili,
není to dostatečně zohledněno v pokutě), že v rámci zadávacího řízení žádný potenciální účastník
nevznesl dotaz ani nepodal námitku týkající se požadavku na kryté stání. Nejvyšší správní soud
shledal tuto námitku nedůvodnou.
[63] Z bodu 94 rozhodnutí žalovaného jednoznačně vyplývá, že žalovaný vzal jako polehčující
okolnost v úvahu skutečnost, že proti zadávacím podmínkám potenciální uchazeči nevznesli
žádné námitky, a zadavatel se proto o jejich výhradách nedozvěděl a nemohl na ně včas reagovat
například změnou zadávacích podmínek. Podle žalovaného tuto skutečnost nelze považovat
za okolnost, která by zhojila porušení zákona, přihlédl k ní však při posouzení způsobu spáchání
správního deliktu a při zvažování výše sankce. Je proto lichá námitka stěžovatele, že žalovaný
nevzal tuto okolnost v úvahu. Pokud jde o konkrétní promítnutí této polehčující okolnosti
do výše uložené pokuty, to že k němu došlo, je zřejmé již z toho, že stěžovateli byla uložena
pokuta velmi výrazně při spodní hranici zákonem stanovené sazby. Přestože podle §120 odst. 2
písm. a) zákona o veřejných zakázkách mohla být stěžovateli za správní delikt uložena pokuta
až do výše 56 675 819 Kč, uložil mu žalovaný pokutu pouze ve výši 1 500 000 Kč (2,65 %
z maximální možné sazby). Výše uložené pokuty by tedy odpovídala spíše tomu, že ve prospěch
stěžovatele svědčily velmi silné polehčující okolnosti a oproti tomu žádné okolnosti přitěžující.
Tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, a přesto mu byla uložena pokuta při samé spodní
hranici zákonem stanovené sazby.
[64] Co se týče námitky, dle které v napadeném rozsudku není uvedeno, jak krajský soud
hodnotí jednání stěžovatele, zda šlo o ovlivnění nebo jen možnost ovlivnění výběru nejvhodnější
nabídky a jakou intenzitu jednání připisuje, Nejvyšší správní soud podotýká, že se stěžovatel
v žalobě dovolával pouze zákazu dvojího přičítání. Krajský soud k této námitce uvedl, že znak
skutkové podstaty správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách
„přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky“ je možné naplnit různou
intenzitou, kterou je možné zohlednit při ukládání pokuty. Žalovaný tímto způsobem podle
krajského soudu postupoval a s ohledem na okolnosti případu zhodnotil vysokou
pravděpodobnost reálného ovlivnění hospodářské soutěže jako přitěžující okolnost. Z uvedeného
je proto zřejmé, že jak žalovaný, tak i krajský soud nehodnotili jednání stěžovatele z hlediska
naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách jako ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, jelikož v řízení nebylo ovlivnění s jistotou
prokázáno, nýbrž pouze jako možnost jejího ovlivnění. Vysoká pravděpodobností faktického
ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, tj. intenzita jdoucí nad rámec možnosti ovlivnění, pak
byla žalovaným promítnuta jako přitěžující okolnost do výše sankce.
[65] Námitka týkající se výše sankcí ukládaných v obdobných věcech žalovaným a námitka,
dle které nebylo prokázáno, že záměrem stěžovatele bylo veřejnou zakázku jakkoliv ovlivnit, jsou
nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť je stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohl.
[66] Pokud jde o námitku, dle které krajský soud nesprávně právně posoudil otázku porušení
zásady zakázku dvojího přičítání, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je nepřípustná.
[67] Stěžovatel musí v kasační stížnosti zásadně reagovat na argumentaci krajského soudu
a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl,
nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitku, kterou uvedl v žalobě, aniž by
jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedenou námitku
krajský soud vypořádal a nelze v jejím opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené
argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, není taková námitka
přípustná (srov. usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS,
ze dne 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015-36).
[68] Přestože krajský soud námitku porušení zásady zákazu dvojího přičítání podrobně
vypořádal v bodech 53 a 54 napadeného rozsudku (viz bod [9] tohoto rozsudku), zůstaly jeho
argumenty stěžovatelem zcela opomenuty a nezpochybněny. V kasační stížnosti toliko obecně
namítl nesprávné právní posouzení této otázky krajským soudem, aniž by tuto námitku jakkoliv
blíže rozvedl a vymezil tak rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu. Není úkolem
soudu za stěžovatele domýšlet, v čem by mělo nesprávné právní posouzení krajským soudem
spočívat. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že výše uvedenou námitku nelze projednat,
neboť nesměřuje proti rozhodovacím důvodům krajského soudu, a je tak nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Nejedná
se totiž pouze o setrvání na jiném názoru, ale o nereagování na výslovně vypořádanou námitku
krajským soudem, proti jehož závěrům nemůže takto obecně formulovaná kasační námitka
obstát.
IV.E K tvrzeným vadám řízení před krajským soudem
[69] Stěžovatel závěrem namítá, že krajský soud nepřihlédl k potvrzení společnosti KLEE
s.r.o., které stěžovatel předložil k prokázání skutečnosti, že přístřešky lze dodat ve lhůtě 3 měsíců.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Jak totiž vyplývá z bodu 24 napadeného
rozsudku, listinu založenou ve správním spisu nazvanou jako „Informace o dodávce 20 přístřešků pro
autobusy“ soud provedl jako důkaz při ústním jednání. Zároveň je zavádějící tvrzení, že ji soud
nevzal v potaz bez jakéhokoliv relevantního důvodu. Krajský soud s dotčenou listinou
v odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně pracoval. Jednak v bodě 43 napadeného
rozsudku vzal v úvahu předpokládanou cenu přístřešku z ní vyplívající, jednak v bodě 46
zhodnotil, že i přes předpokládanou dobu výroby přístřešků (řádově do 3 měsíců) byl
harmonogram zadávacího řízení způsobilý vytvořit časovou tíseň na potenciální uchazeče,
kteří by měli požadavek na kryté stání teprve obstarávat.
[70] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že se krajský soud zabýval povrchně
návrhem na provedení analýzy harmonogramu splnitelnosti požadavku na kryté stání,
který považoval za nadbytečný. Jednak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem
v tom, že podrobná analýza harmonogramu veřejné zakázky žalovaným by byla zcela nadbytečná,
neboť s ohledem na charakter požadavku na kryté stání a průběh zadávacího řízení je bez
složitých úvah zřejmé, že potenciální uchazeči by v případě podání nabídky na veřejnou zakázku
byli ve zjevné časové tísni, aby zajistili požadavek na kryté stání ke dni 1. 1. 2017 (viz bod [50]
tohoto rozsudku). Jednak nepovažuje odůvodnění krajského soudu ve vztahu k harmonogramu
za povrchní, neboť krajský soud zcela vystihl podstatu problému, který mohl vzniknout
potenciálním uchazečům, kteří krytým parkovací stáním nedisponovali. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že se krajský soud dopustil zásadních
procesních pochybení a že nedostatečně zjistil skutkový stav věci.
V. Závěr a náklady řízení
[71] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze shora
uvedených důvodů ji proto podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[72] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. května 2021
Petr Mikeš
předseda senátu