ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.275.2020:19
sp. zn. 8 As 275/2020-19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové
a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: G. A., proti žalované: Komise pro rozhodování
ve věcech cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1643/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované
ze dne 23. 4. 2020, čj. MV-58354-4/SO-2020, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, čj. 3 A 69/2020-67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podala 12. 4. 2018 žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem strpění na území podle §44a zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra jako správní orgán I. stupně tuto žádost zamítlo
rozhodnutím ze dne 6. 11. 2019, čj. OAM-6768-31/DP-2018. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně odvolání, které žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně potvrdila. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalované
žalobu. Tu podala společně se svým manželem a jejich dvěma dětmi, společná žaloba tedy mířila
proti čtyřem obdobným rozhodnutím žalované. Městský soud následně unesením ze dne
5. 6. 2020, čj. 3 A 64/2020-89, vyloučil žalobu žalobkyně k samostatnému projednání.
[2] V návaznosti na výzvu k zaplacení soudního poplatku za žalobu žalobkyně požádala
o osvobození od soudních poplatků, městský soud však shora označeným usnesením žalobkyni
osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Městský soud konstatoval, že žalobkyně ve své
žádosti, připojených dokumentech a vyplněném formuláři uvedla, že zaplacení poplatků za čtyři
žaloby a čtyři návrhy na přiznání odkladného účinku žaloby (celkem 16 000 Kč) představuje pro
její rodinu značnou zátěž. Hlavní výdaje rodiny žalobkyně tvoří poplatky spojené s vlastnictvím
bytu v Praze ve výši 5 370 Kč měsíčně, příjmy za rok 2019 však podle tvrzení žalobkyně plynuly
jen ze zisku společnosti International Legal Consulting s. r. o. ve výši 9 303 Kč. Údaj o příjmu
považoval městský soud za zcela nevěrohodný, jelikož z této částky nemohla čtyřčlenná rodina
v roce 2020 vyžít. Stejný nepoměr mezi ziskem a uvěřitelnými výdaji domácnosti platí
i ohledně zisku této společnosti i v předchozích letech (roky 2017 a 2018). Městský soud dále
upozornil, že žalobkyně v roce 2013 při příjezdu rodiny do ČR zakoupila byt v Praze, který není
zatížen žádným zajišťovacím právem. Původ prostředků na koupi bytu však žalobkyně nijak
nevysvětlila a stejnými neurčitými odkazy na „úspory“ vysvětlovala i hrazení běžných výdajů
v dalších letech. Všechny tyto skutečnosti pak vedly městský soud k závěru o nevěrohodnosti
tvrzení o finanční situaci rodiny.
[3] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
V ní stěžovatelka označuje závěry městského soudu za spekulativní a ignorující životní situaci
rodiny. Stěžovatelka od května 2020 nemá pobytové oprávnění, tudíž nemůže získat ani povolení
k zaměstnání. V minulosti jí získání práce komplikoval nejistý pobytový status, a v současnosti
potíže rodiny zhoršují komplikace s epidemií COVID-19. Rodina již veškeré úspory utratila
během řízení o prodloužení pobytu na území v ČR během let 2018 až 2020. Rodina sice vlastní
byt, ten je ale určen k bydlení rodiny, a jsou s ním spojeny náklady ve výši 5 370 Kč měsíčně.
Pro rodinu je tak nemožné zaplatit čtyři soudní poplatky celkem ve výši 16 000 Kč, což vytváří
překážku pro přístup k soudu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne
19. 6. 2001 ve věci č. 28249/95 Kreuz proti Polsku, podle kterého ESLP klade přísnější požadavky
na zamezení přístupu k soudu kvůli soudnímu poplatku, pokud jde o případy jednotlivců
žalujících stát pro nezákonný postup. Závěrem stěžovatelka upozornila, že v důsledku nepřiznání
odkladného účinku žalobě v červnu 2020 musela rodina opustit území ČR.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve k otázce zaplacení soudního poplatku za podanou kasační
stížnost a splnění podmínky dle §105 odst. 2 s. ř. s. spočívající v povinném zastoupení
stěžovatele advokátem, připomíná, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí
krajského soudu, s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí, nevzniká
stěžovateli poplatková povinnost a stěžovatel v řízení o kasační stížnosti nemusí být zastoupen
advokátem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS).
[6] Na to Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti a dospěl k závěru,
že není důvodná.
[7] Podstatou podané kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým
městský soud rozhodl o její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka však
opakuje stejné argumenty, které již uplatnila před městským soudem v samotné žádosti
o osvobození od soudních poplatků a v navazující korespondenci s městským soudem. Proti
odůvodnění usnesení městského soudu pak brojí odkazem na skutečnost, že je spekulativní,
a nebralo v úvahu životní situaci rodiny.
[8] V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nutné připomenout, že účelem
institutu osvobození od soudních poplatků je ochrana práv účastníka řízení, pokud by mu mohla
vzniknout vážná újma na jeho právech v důsledku nedostatku finančních prostředků, který by mu
v důsledku neschopnosti zaplatit soudní poplatek bránil účinně chránit svá práva v řízení před
soudem. Smyslem tohoto institutu není kompenzovat navrhovateli (stěžovatelce) finanční zátěž
spojenou se soudním řízením, ale zajistit přístup k soudu. Navrhovatel žádající o osvobození
od soudních poplatků nicméně musí osvědčit, že jsou v jeho případě splněny zákonem stanovené
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Je tedy podle §36 odst. 3 s. ř. s. povinen
tvrdit a také doložit, že nemá dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší
správní soud ve své judikatuře vyslovil, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně
na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník
tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004-50). V takovém
případě soud účastníku řízení osvobození od soudních poplatků nepřizná. Soud osvobození
od soudních poplatků nepřizná ani tehdy, jsou-li údaje sdělené účastníkem řízení nevěrohodné,
popř. neúplné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 39/2009-88).
[9] Bylo tak na stěžovatelce, nikoliv na soudu, aby uvěřitelným způsobem vysvětlila své
příjmy a výdaje. To stěžovatelka nesplnila přes výzvu městského soudu, který ji k tomu
po obdržení vyplněného formuláře vyzval přípisem z 21. 9. 2020, čj. 3 A 69/2020-62. Na tuto
výzvu stěžovatelka reagovala přípisem z 14. 10. 2020. V něm však opakovala neurčitá tvrzení,
že byt v roce 2013 zakoupila z úspor, následně žila rodina primárně také z úspor s určitou
pomocí matky. Takové tvrzení je však nelze považovat za tvrzení, kterým by stěžovatelka
v potřebném rozsahu objasnila majetkovou situaci její rodiny.
[10] Případný není ani odkaz na čl. 6 Úmluvy a rozsudek ESLP ve věci Kreuz proti Polsku.
V této věci shledal ESLP za excesivní povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši odpovídající
zhruba jedné celoroční mzdě, přičemž polské soudy argumentovaly, že stěžovatel měl jako
podnikatel dopředu ve svém podnikání počítat s náklady na soudní spory, a tudíž není na místě
soudní poplatek dále snížit (viz bod 62 tohoto rozsudku). Teprve v tomto kontextu ESLP
upozornil, že nešlo o běžný obchodní spor, ale o náhradu škody vyvolanou činností
správních orgánů, a samu o sobě kontroverzní úvahu o vyšších nárocích na podnikatele tedy
nelze použít – navíc se polské soudy dostatečně nezabývaly důkazními prostředky stěžovatele
o jeho majetkové situaci (bod 63 rozsudku).
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal stěžovatelkou uplatněné
námitky nedůvodnými, a kasační stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Žalované, která měla ve věci úspěch, nevznikly náklady přesahující rámec nákladů její
běžné úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. února 2021
Petr Mikeš
předseda senátu