ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.50.2019:46
sp. zn. 8 As 50/2019 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana
Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Ing. L. P., zastoupený
Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2017, čj. JMK 11009/2017, sp. zn. S-JMK 4973/2017/ODOS/Zo,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2019,
čj. 31 A 69/2017-41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se žádostí ze dne 5. 12. 2016 podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“) domáhal u Magistrátu města
Brna (dále „správní orgán I. stupně“) zaslání elektronických kopií dokumentů ze spisového
materiálu ve věci vedené tímto orgánem. Konkrétně žádal (1) soupis součástí spisu, (2)
dokumenty vytvořené správním orgánem, které nemají charakter usnesení ani rozhodnutí
ve smyslu správního řádu, a (3) listiny, kterými měl být proveden důkaz, tj. zejména oznámení
Městské policie Brno, které obsahuje fotodokumentaci a oznámení přestupku, a dále výpis
z centrálního registru motorových vozidel. Uvedl, že nepožaduje kopie dodejek a doručenek.
Žádost stěžovatele správní orgán I. stupně odmítl rozhodnutím z 9. 12. 2016,
čj. MMB/0486990/2016. I s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dovodil,
že ke spisu lze přistupovat jen v režimu správního řádu a informační žádosti nejsou možné.
Stěžovatel nebyl účastníkem daného řízení nebo jinou osobou oprávněnou bez dalšího nahlížet
do spisu, a měl tak jako tzv. jiná osoba osvědčit právní zájem na nahlížení do spisu dle §38
odst. 2 správního řádu a pak případně nahlížet fyzicky.
[2] Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Ve shodě s ním zdůraznil přednost úpravy
ve správním řádu i pro osoby, které nemohou do správního spisu bez dalšího nahlížet. Není
možné obcházení zákona spočívající ve využití žádosti o informace namísto žádosti o nahlédnutí
do spisu. Pro takovou žádost by totiž stěžovatel musel prokazovat právní zájem nebo jiný vážný
důvod. Není rozhodné, zda žadatel žádá o část spisu či celý správní spis.
[3] Následně podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí
žalovaného, který v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Neztotožnil se
s argumentací žalovaného ohledně obecné nemožnosti poskytovat informace ze správních spisů,
přiklonil se ale k výkladu rozdělujícímu situace dle kritéria rozsahu požadovaných informací.
Podle krajského soudu např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012,
čj. 7 Ans 18/2012-23, a ze dne 11. 8. 2009, čj. 1 As 51/2009-106, vyplývá přednost nahlížení
do spisu, pokud žadatel žádá o poskytnutí „blíže neurčitého okruhu informací ze správního spisu.“
Naproti tomu je možné žádat v režimu informačního zákona poskytnutí jednotlivých přesně
určených dokumentů ze správního spisu, což ale není případ stěžovatele.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, podle jejího obsahu
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel namítá nesprávnou interpretaci zákona a judikatury. Z té totiž neplyne,
že aplikace §38 správního řádu se uplatní mimo žádost účastníků o kompletní spis. Stěžovatel
v tomto směru připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
čj. 2 As 38/2007-78, podle něhož „ustanovení §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím
je třeba užít právě v případě, kdy žadatel požaduje kompletní správní spis ve své věci.“ Ani z rozsudku
sp. zn. 7 Ans 18/2012 nevyplývá, že by se jeho závěry měly vztahovat na jiné případy než
na žádost účastníka o kompletní spis. Nejvyšší správní soud naopak připouští možnost nahlížení
do spisu podle informačního zákona právě v případě, kdy žadateli nesvědčí právo nahlížet
do spisu. Stěžovatel upozorňuje též na rozdílný charakter a účel úpravy nahlížení do spisu
oproti informační žádosti. Zatímco nahlížení do spisu představuje úplný přístup
k originálnímu materiálu, na žádost o informace jsou poskytovány anonymizované a jinak
upravené kopie písemností. Stěžovatel tak nesdílí vyhrazení přístupu ke správnímu spisu jen
prostřednictvím nahlížení do spisu podle správního řádu. V souladu s rozsudkem
sp. zn. 1 As 51/2009 mají osoby bez práva nahlížet do spisu právo na poskytnutí informací
v režimu informačního zákona.
[6] Stěžovatel považuje výklad vázající přístup ke správnímu spisu výhradně na podmínky
nahlížení do spisu za rozporný s čl. 17 Listiny, protože právo na informace osob bez přístupu
ke spisu podle správního řádu by bylo tímto výkladem zcela popřeno. Je sice možné vyloučit
aplikaci informačního zákona v případě existence zvláštní ucelené úpravy (jak s tím zákon počítá
v §2 odst. 3), takový výklad ale nesmí mít za následek popření práva na informace. Ustanovení
§38 správního řádu tedy sice vylučuje aplikaci informačního zákona, ale jen pokud jde
o účastníky daného správního řízení, popř. jiné osoby s přístupem k nahlížení do spisu, a jen
v případech, kdy tyto osoby žádají poskytnutí celého správního spisu. Opačný výklad není
ústavně konformní. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, dle kterého proti
právu na informace stojí právo na ochranu účastníků řízení. Informační zákon chrání účastníky
správního řízení tím, že neomezenému okruhu subjektů zakládá právo na omezený rozsah
informací.
[7] Stěžovatel dále zpochybňuje požadavek krajského soudu na žadatele o informace uvádět
konkrétní specifikaci požadovaného dokumentu ze správního spisu. Taková podmínka
je nesplnitelná, protože informační žádostí se požadují informace dosud žadateli neznámé,
a žadatel je tak schopný vymezit jejich rozsah jen rámcově. Sám zákon tak pracuje s přibližným
vymezením požadovaných informací. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na velmi širokou
definici informace v §3 odst. 3 informačního zákona, která směřuje k obsahu informace, nikoliv
ke konkrétnímu médiu či dokumentu. Stěžovatel nepovažuje výše uvedenou argumentaci
krajského soudu ani za myšlenkově ucelenou. Podle ní by si totiž žadatel měl nejdříve dle
informačního zákona zjistit, co je obsahem spisu, a následně by pak mohl žádat o jednotlivé
položky z tohoto soupisu již konkrétně označené. Takový postup je nicméně nelogický.
Nad rámec toho stěžovatel upozorňuje na konkrétní specifikaci některých dokumentů v jeho
žádosti (žádal mj. o soupis součástí spisu, o oznámení Městské policie Brno, které obsahuje
fotodokumentaci a oznámení o přestupku, a o výpis z centrálního registru motorových vozidel).
Stěžovateli tak není jasné, proč krajský soud označil za správný postup správních orgánů, pokud
jde o tyto dokumenty. Pokud navíc byla žádost o informace neurčitá, měl povinný subjekt
stěžovatele k upřesnění žádosti vyzvat. Závěrem stěžovatel poukázal i na otázku zasílání
dokumentů ze správních spisů elektronicky. Správní orgány totiž nesprávně spojují nahlížení
do spisu s fyzickým nahlížením a odmítají obsah spisu elektronicky poskytovat i účastníkům
řízení.
[8] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout s odkazem na správní rozhodnutí i rozsudek
krajského soudu, s nimiž se ztotožnil. Argumentace stěžovatele je účelová a ve svém důsledku
by znamenala vyprázdnění ustanovení o přednosti speciální úpravy dle §2 odst. 3 informačního
zákona.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně vytýkanou nepřezkoumatelností
rozsudku krajského soudu, kterou stěžovatel spatřuje v nedostatku důvodů rozhodnutí.
K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je nicméně Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Pouze je-li napadený rozsudek
přezkoumatelný, může Nejvyšší správní soud přistoupit k věcnému hodnocení uplatněných
námitek. K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS nebo
ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč
nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou, případně opomene-li krajský soud
přezkoumat jednu ze žalobních námitek.
[11] Vzhledem k tomu, že námitka nepřezkoumatelnosti byla vznesena v obecné rovině,
Nejvyšší správní soud na ni také v obecné rovině odpovídá. Z napadeného rozsudku jsou
seznatelné úvahy krajského soudu, je z něj zřejmé, z jakých důvodů krajský soud považoval
žalobní námitky za nedůvodné a proč přistoupil k zamítnutí žaloby. Napadený rozsudek
krajského soudu nedostatkem důvodů netrpí, a je proto přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud
tak přistoupil k věcnému hodnocení uplatněných námitek.
[12] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že skutkově i právně obdobnou věcí téhož
stěžovatele se již zabýval v rozsudku ze dne 24. 9. 2020, čj. 8 As 51/2019-39. V nyní
projednávané věci stěžovatel uplatnil u správního orgánu I. stupně téměř shodnou žádost
o poskytnutí informací (ve věci vedené pod sp. zn. 8 As 51/2019 žádal o soupis součástí spisu,
dokumenty vytvořené správním orgánem s výjimkou usnesení nebo rozhodnutí podle správního
řádu a listiny dokazující jednání mající znaky přestupku, zejména oznámení o přestupku včetně
případné fotodokumentace, kalibrační listy použitých měřidel, výpis z centrálního registru
motorových vozidel) a kasační stížnost je až na drobnou výjimku (viz poslední větu bodu [6]
tohoto rozsudku) totožná. Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro odchýlení
se od dříve vyslovených závěrů a vyšel v nyní projednávané věci z rozsudku sp. zn. 8 As 51/2019.
[13] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel je dle obchodního rejstříku společníkem
a jednatelem společnosti AXIMA, spol. s r. o., o níž se v kasační stížnosti zmiňuje a které se týká
řízení (správní spis), ve vztahu k němuž stěžovatel informační žádost uplatnil. Faktickým
splýváním stěžovatele a účastníka daného správního řízení nicméně neargumentoval krajský soud
ani žádný z účastníků v řízení před ním. Vztah uvedené společnosti a stěžovatele tedy pro
posouzení nynější kasační stížnosti není určující. Stejně tak je třeba zdůraznit, že v tomto řízení
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby se jakkoliv vyjadřoval k dalším soudním řízením
vedenými danou společností a zabýval se otázkami v nich řešenými, o kterých se stěžovatel
v kasační stížnosti taktéž zmiňuje. Podstata závěrů napadeného rozsudku krajského soudu, který
i v nynějším řízení tvoří předmět řízení o kasační stížnosti, se rovněž netýká otázky elektronické
formy zpřístupňování dokumentů ze správního spisu. Proto zde Nejvyšší správní soud nemůže
vyslyšet ani apel stěžovatele na vyřešení této otázky. Lze ostatně upozornit na limity, kterými
je Nejvyšší správní soud v kasačním řízení omezen z hlediska důvodů, jež nebyly uplatněny před
krajským soudem, resp. nových skutečností (viz §104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s.).
[14] Podstata sporu se v dané věci týká napadených závěrů krajského soudu, který s odkazem
na výše již zmíněnou judikaturu dovodil, že z žádosti stěžovatele vyplývá jasný záměr zjistit
neurčitý okruh informací ze správního spisu, což je však vyhrazeno institutu nahlížení do spisu
dle §38 správního řádu. Stanovisko stěžovatele stojí naopak především na tom, že daná
judikatura se týká pouze žádostí účastníků o celý správní spis a na jeho situaci tedy nedopadá,
přičemž opačný výklad je rozporný i s čl. 17 Listiny.
[15] Pokud jde o konkrétní východiska kasační argumentace v dané věci, stěžovatel zde předně
rozporuje interpretaci stávající judikatury krajským soudem a poukazuje na závěry rozsudku
zdejšího soudu sp. zn. 1 As 51/2009, který má podporovat jeho názor, že osoba, která není
účastníkem řízení, může žádat o informace ze správního spisu. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že takový výklad stěžovatele samozřejmě v obecné rovině platí. Při jeho aplikaci v nyní
projednávané věci je však třeba přihlédnout k rozdílným okolnostem. Citované rozhodnutí totiž
možnost osob, které nejsou účastníky řízení, žádat o informace sice připouští, ale činí tak pouze
ve vztahu ke konkrétně vymezeným dokumentům, konkrétně v dané věci se jednalo o žádost
ekologického spolku o poskytnutí správního rozhodnutí. K výše uvedenému lze dodat,
že Nejvyšší správní soud se již otázkou informačních žádostí osob, které nejsou účastníky
určitého správního řízení, zabýval i v dalších věcech. Závěr o omezeném přístupu (opět jen
ve vztahu ke konkrétním dokumentům zejm. v podobě rozhodnutí) obsahuje již rozsudek ze dne
28. 3. 2006, čj. 8 As 34/2005-76, a stejný závěr zaujal zdejší soud i v rozsudku ze dne
28. 11. 2018, čj. 10 As 118/2018-53. Jednoznačně se pak Nejvyšší správní soud v tomto ohledu
vyjádřil i v rozsudku ze dne 12. 4. 2018, čj. 7 As 124/2017-21, v němž uzavřel, že žádá-li žadatel
(včetně účastníka řízení) o zaslání kopie celého spisu, jde podle obsahu o žádost o nahlédnutí
do spisu podle §38 správního řádu, a je proto třeba postupovat v režimu tohoto ustanovení jako
zvláštní úpravy ve smyslu §2 odst. 3 informačního zákona. Nespadá-li daná osoba pod definici
upravenou v §38 odst. 1 a 2 správního řádu, může sice žádat o informaci, která je součástí
správního spisu, podle informačního zákona, avšak tímto způsobem jí bude poskytnuta jen
taková konkrétní informace, o kterou sama požádá; široce vymezené právo na přístup k celému
správnímu spisu se zde neuplatní. Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud
zamítl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019, přičemž k výše vymezené otázce odkázal
ohledně přístupu ke spisu na nahlížení dle správního řádu jako zvláštního zákona vůči
informačnímu zákonu, a to i pokud jde o osoby, které nejsou účastníky správního řízení. Není
rozhodné, že (fyzické) nahlížení do spisu je náročnější nebo zda se subjekt domnívá, že by kritéria
podle §38 správního řádu nesplnil. Podle Ústavního soudu je klíčové, že právo na informace
podle čl. 17 odst. 5 Listiny v tomto případě provádí §38 správního řádu, a pomocí jeho aplikace
je tedy také třeba domoci se práva na informace.
[16] S ohledem na výše uvedené lze tedy předně dospět k dílčímu závěru, že dovozuje-li
stěžovatel možný rozdíl mezi žádostí na straně jedné účastníka a na druhé straně osoby, která
účastníkem není, v souladu s citovanou judikaturou není na místě k takovému rozlišení
přistupovat. Poukazuje-li pak stěžovatel na možnost žádat „některé“ informace ze správního
spisu prostřednictvím informační žádosti (nahlížení do správního spisu podle §38 správního řádu
se podle něj neuplatní mimo žádost účastníka řízení o kompletní spis), je třeba připomenout,
že v nyní projednávané věci se žádost týkala v ní označených (viz bod [1] tohoto rozsudku) částí
správního spisu. V tomto ohledu však Nejvyšší správní soud neshledal důvod rozporovat závěry
krajského soudu, který v napadeném rozsudku zohlednil rozsah podané žádosti, a podle něhož
je v dané věci ze žádosti zřejmý záměr stěžovatele získat blíže neurčenou část spisového materiálu
(srov. zejm. požadavek na dokumenty vytvořené správním orgánem či listiny, kterými měl být
proveden důkaz). Nelze dále přehlédnout, že k otázce rozsahu požadovaných informací (nakolik
se žádost fakticky blíží žádosti o poskytnutí celého spisu) se v dané věci stěžovatel nevyjádřil ani
v kasační stížnosti. Je pravdou, že žádost je formulována tak, že by v ní bylo možno shledat
konkrétně označené části spisu (dokumenty), o nichž se stěžovatel v kasační stížnosti ostatně sám
zmiňuje (soupis spisu či oznámení městské policie). Pokud se však týká informační žádost
kompletního spisu či jeho podstatné části, není v takové situaci otázka konkrétního označení
požadovaných dokumentů podstatná. Jak totiž plyne z již existující judikatury, vyhovět
informační žádosti týkající se poskytnutí správního spisu lze nejen, pokud je požadovaný
dokument konkrétně označen, ale především pokud nejde současně o kompletní spis či jeho
podstatnou část (viz výše již citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 51/2009, případně nověji taktéž již
zmiňovaný rozsudek sp. zn. 10 As 118/2018). Jinak řečeno, i pokud se žádost týká nikoliv
kompletního spisu, ale „jen“ jeho podstatné části, stále obsahově jde o nahlížení do spisu, a míru
konkrétnosti označení v žádosti požadovaných dokumentů již není třeba zkoumat. Ze stejného
důvodu nelze správnímu orgánu I. stupně ani vyčítat, že nevyzval stěžovatele k upřesnění jeho
žádosti. V tomto ohledu není důvodná ani spíše akademická námitka rozlišující obecně neurčité
„informace“ ve smyslu §3 odst. 3 informačního zákona a konkrétní dokument, ve kterém jsou
zachyceny. O relativní „konkrétnosti“ informační žádosti stěžovatele totiž není sporu. Judikatura
NSS navíc abstraktní informace a jejich konkrétní formu nerozlišuje, naopak má za to,
že poskytováním informací se rozumí poskytování jejich obsahu, tedy zpravidla textu (viz např.
rozsudek ze dne 28. 5. 2015, čj. 1 As 162/2014-63, č. 3276/2015 Sb. NSS).
[17] Přestože tedy krajský soud do určité míry modifikoval závěry žalovaného týkající
se možnosti domáhat se prostřednictvím informační žádosti zpřístupnění některých částí
správního spisu, zcela obstojí jeho závěr, podle něhož stěžovatel požadoval informace
ze správního spisu v takovém rozsahu, v němž tak lze činit pouze prostřednictvím institutu
nahlížení do spisu dle §38 správního řádu. Tento závěr je navíc i v souladu s dosavadní
judikaturou, která byla vymezena shora, přičemž zdejší soud neshledal důvod se od ní v nyní
projednávané věci odchýlit. Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že současná judikatura
vyloučením osob, které nejsou účastníky, z přístupu ke správním spisům (kromě jednotlivých
dokumentů), brání v rozporu s Listinou „občanské“ kontrole veřejné správy. V této souvislosti
lze připomenout vypovídací schopnost jednotlivých dokumentů (zejm. rozhodnutí) pro kontrolu
veřejné správy (srov. výše již citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 51/2009). Ostatně není zřejmé
(a stěžovatel v kasační stížnosti v tomto ohledu žádné konkrétní argumenty nenabízí), že by tato
kontrolní funkce a požadavky čl. 17 Listiny byly naplněny pouze tehdy, pokud by prostřednictvím
informační žádosti byly úplné správní spisy či jejich podstatné části zpřístupňovány též osobám,
které nejsou účastníky řízení.
[18] Vzhledem k tomu, že důvodem nevyhovění informační žádosti stěžovatele nebyla její
nedostatečná určitost, ale rozsah žádosti, neobstojí ani kasační námitka odkazující na nelogičnost
závěrů krajského soudu, které podle stěžovatele vedou k podávání vícero postupně
upřesňovaných žádostí. Ostatně v nynější věci sám stěžovatel v informační žádosti požadoval
hned několik určitě vymezených dokumentů. Především je však třeba zdůraznit, že ani
„kouskováním“ žádosti, resp. podáváním dílčích (souvisejících) žádostí o informace, se žadatelé
kritériu spočívajícímu v posouzení rozsahu požadovaných informací nemohou vyhnout. Takový
způsob aplikace a výkladu výše citované judikatury by byl ve zjevném rozporu se smyslem
rozlišení institutu informační žádosti a nahlížení do spisu, jak byl vymezen shora. V tomto ohledu
lze opětovně poukázat i ve vztahu k obecnému směřování kasační argumentace stěžovatele
na závěry, k nimž již Nejvyšší správní soud v dřívější judikatuře dospěl, a podle nichž racionální
výklad zákona musí zamezit tomu, aby žadatel v případě nemožnosti nahlížení do spisu dosáhl
v podstatě identického výsledku použitím jiného zákona (viz výše již označený rozsudek
sp. zn. 10 As 118/2018).
[19] Závěrem Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením krajského soudu, podle kterého proti
právu na informace stojí právo účastníků správního řízení na jejich ochranu. Jak správně krajský
soud uvedl, projevem této ochrany je především skutečnost, že osoby, jež nejsou účastníky
správního řízení, jejich zástupci nebo podpůrce, musí prokázat právní zájem či jiný vážný důvod,
aby jim správní orgán, nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších
dotčených osob anebo veřejný zájem, umožnil do spisu nahlédnout (§38 odst. 2 správního řádu).
Jelikož Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel
požadoval informace v takovém rozsahu, v němž tak lze činit pouze prostřednictvím institutu
nahlížení do spisu dle §38 správního řádu, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda by účastníci
správního řízení byli dostatečně chráněni též podle informačního zákona, jak tvrdí stěžovatel.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze shora
uvedených důvodů proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[21] Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. února 2021
Petr Mikeš
předseda senátu