ECLI:CZ:NSS:2021:9.ADS.172.2019:34
sp. zn. 9 Ads 172/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Ing. M. Ž., zast.
JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem Puklicova1069/52, České
Budějovice, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště České
Budějovice, se sídlem A. Barcala 1461, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne
18. 11. 2018, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2019, č. j. 50 Ad 1/2019 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Platebními výměry ze dne 6. 9. 2018,
č. j. X,
č. j. X,
č. j. X,
Okresní správa sociálního zabezpečení České Budějovice rozhodla ve smyslu §22b odst. 1 a 2
zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), o stanovení
pravděpodobné výše pojistného za roky 2008 – 2013. V záhlaví citovaným rozhodnutím
žalovaná odvolání žalobkyně proti těmto výměrům zamítla a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdila.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované krajský soud zamítl. Konstatoval,
že podstatou sporu bylo to, jaký příjem představuje vyměřovací základ pro výpočet pojistného.
Poukázal na to, že žalobkyně v rozhodném období působila jako osoba samostatně výdělečně
činná na základě živnostenského oprávnění, příjem dosažený z podnikání na základě
živnostenského oprávnění zahrnovala do vyměřovacího základu a platila z takto určeného
vyměřovacího základu pojistné. Podle §7 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), mezi příjmy z podnikání
patří také příjmy ze živnosti; ustanovení §7 odst. 2 citovaného zákona upravuje příjmy z jiné
samostatné výdělečné činnosti, mezi které patří i příjmy z užití nebo poskytnutí práv
z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Do základu daně se podle §7 odst. 3
zákona o daních z příjmů zahrnují příjmy uvedené v obou citovaných odstavcích.
Jestliže zákon o pojistném stanovuje vyměřovací základ v návaznosti na daňový základ,
je nezbytné do vyměřovacího základu zahrnout jak příjmy z podnikání, tak příjmy z jiné
samostatné výdělečné činnosti. Žalovaná uvedenou právní úpravu respektovala a postupovala
v souladu se zákonem. Krajský soud nesdílel názor žalobkyně, podle kterého stavěla žalovaná
jednotlivé majitele práv k průmyslovým vlastnictvím do rozdílné pozice se zřetelem k jiným
zdrojům, z nichž jim plynuly příjmy. Připomenul, že majitelé práv k předmětům průmyslového
vlastnictví, kteří nejsou osobami samostatně výdělečně činnými, nejsou plátci pojistného.
Již z tohoto důvodu proto nemůže nastat nerovnost mezi různými skupinami plátců
pojistného. Uzavřel, že bylo-li pojistné stanoveno v souladu se zákonem, nemohlo dojít
k porušení základního práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud
nesouhlasil s výkladem citovaných ustanovení nastíněným v žalobě. Za lichou pak považoval
také argumentaci výkladem Ministerstva práce a sociálních věcí.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatelka v úvodu kasační stížnosti poukázala na odůvodnění napadeného
rozsudku a na úpravu v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Zdůraznila, že za výkon činností podle
§9 odst. 3 písm. f) citovaného zákona se nepovažuje pronájem nemovitostí a movitých věcí.
K definici pojmu věci movité odkázala na zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů. S odkazem na uvedenou právní úpravu argumentovala tím, že za výkon
samostatné výdělečné činnosti nelze považovat poskytnutí licence k ochranné známce
za úplatu (přenechání nehmotné movité věci k užívání jinému). V tomto rozsahu neměla být
považována za osobu, která je účastna důchodového pojištění. Toho byla účastna pouze
v rozsahu, ve kterém jí plynou příjmy z provozování živnosti. Krajský soud podle ní pochybil,
pokud konstatoval, že příjmy z poskytnutí práv k ochranné známce bylo nutné zahrnout
do vyměřovacího základu pro výpočet pojistného.
[5] Stěžovatelka v další námitce poukázala na odlišnosti právní úpravy zákona o pojistném
platné a účinné do 31. 12. 2008 a po tomto datu. Původní právní úprava neobsahovala jakýkoli
odkaz na způsob a stanovení vyměřovacího základu osob samostatně výdělečně činných
postupem podle zákona o daních z příjmů, ale stanovila pouze procentuální vyjádření příjmu
ze samostatné výdělečné činnosti. Přinejmenším v roce 2008 tedy správní orgány při aplikaci
zákona pochybily. Stěžovatelka spatřovala v tomto pochybení nepřezkoumatelnost,
neboť nebylo zjevné, co bylo ve vztahu k jejím povinnostem myšleno pod pojmem zákon
o vyměřovacím základu a dále protože zákon o pojistném neobsahoval v roce 2008 žádný
odkaz na způsob stanovení daňového základu. Zároveň považovala uvedené posouzení
za nesprávné.
[6] Stěžovatelka nesouhlasila ani s posouzením otázky ústavněprávního rozměru.
Poukázala na to, že majitelé práv k předmětům průmyslového vlastnictví, kteří nejsou osobami
samostatně výdělečně činnými, nemusí být plátci pojistného, avšak v případě, že se jedná
o zaměstnance v pracovním poměru (ad.), jsou tyto osoby jeho poplatníky. Stěžovatelka
napadala nikoli nerovnost mezi plátci pojistného, ale mezi poplatníky pojistného,
tedy osobami, z jejichž příjmů je pojistné placeno. Měla za to, že správní orgány i krajský soud
stavěli majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice, a to pouze
s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy. Došlo proto k porušení
práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Podotkla, že u všech osob, a to bez
ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost, se musí pohlížet na příjmy
plynoucí z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví stejným způsobem, tedy
izolovaně od příjmů ostatních.
[7] Uvedla, že je třeba vyhodnotit otázku, zda se osoby, které poskytly licenci
k předmětům práva průmyslového vlastnictví a získávají odměnu ve formě licenčních
poplatků, staly osobami samostatně výdělečně činnými. Pokud by tomu tak bylo,
pak by vznikla povinnost platit pojistné, pokud by se však osobami samostatně výdělečně
činnými nestaly, pak by tato povinnost nevznikla žádné z těchto osob. Podle stěžovatelky
panuje obecná shoda na tom, že se uvedené osoby pod kategorii osob samostatně výdělečně
činných nezahrnují; žádná z těchto osob by proto neměla mít povinnost k odvodu pojistného
z licenčního poplatku, tato povinnost nevznikla ani stěžovatelce. Poukázala na to, že existují-li
dva možné výklady, pak je nutné zvolit výklad ústavně souladný. Závěrem poukázala,
že účelem důchodového pojištění je zabezpečit důchodem osoby samostatně výdělečně činné,
které z důvodu stáří nebo invalidity nemohou nadále vykonávat svou činnost. Majiteli
ochranné známky však příjem z licenční smlouvy plyne i v případě, kdy by byl plně invalidní,
případně se stal poživatelem starobního důchodu; nezbytnost zajistit důchodem takovou
skupinu osob odpadá. Není proto legitimní požadavek, aby i z příjmů plynoucích
z průmyslového vlastnictví bylo odváděno pojistné na sociální zabezpečení.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že pokud se stěžovatelka domnívala,
že příjmy v podobě licenčních poplatků byly příjmem z pronájmu nehmotných movitých věcí,
měla za rozhodná období zařadit příjmy v daňovém přiznání pod §9 zákona o daních
z příjmů a zdanit je jako příjmy z pronájmu; to však neučinila. Naopak je sama zařadila pod §7
zákona o daních z příjmů. Konstatovala, že právní úprava, na niž stěžovatelka poukazovala
(zákon č. 89/2012 Sb.) nabyla účinnosti až dne 1. 1. 2014; předmětem sporu však bylo období
let 2008 – 2013. Nesouhlasila ani s námitkou, podle které přechozí právní úprava
neobsahovala odkaz na způsob stanovení vyměřovacího základu postupem podle zákona
o daních z příjmů. Poukázala k tomu na čtvrtou větu §5a zákona o pojistném (ve znění
účinném do 31. 12. 2008), podle které se příjmy ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje
vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení posuzují podle zvláštního zákona.
V poznámce pod čarou k tomuto textu je pak odkaz na §7 odst. 1 a 2 a §24 odst. 1 a 2
zákona o daních z příjmů. Žalovaná nesouhlasila se stěžovatelkou, že by byla stavěna do
nerovné pozice vůči dalším osobám, kterým plynula práva pouze z průmyslového vlastnictví;
osoba, které plynou pouze tyto příjmy, není osobou samostatně výdělečně činnou ve smyslu
§9 zákona o důchodovém pojištění, a nevztahuje se na ni proto vůbec zákon o důchodovém
pojištění. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že by se mělo na příjmy plynoucí z užití
nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví pohlížet izolovaně od ostatních příjmů.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka
namítala, že krajský soud dostatečným způsobem nezhodnotil odlišnost právní úpravy
před 1. 1. 2009 a po tomto datu. Stěžovatelka argumentaci týkající se odlišnosti právních úprav
uplatnila poprvé až v řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost je v této části nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá o nové důvody, které stěžovatelka neuplatnila již
dříve. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal rozsudek pouze co do povinnosti zkoumat
vady řízení ex officio, přičemž nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho
setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení
toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
Krajský soud přezkoumatelným a srozumitelným způsobem odůvodnil své úvahy učiněné
v napadeném rozsudku, o čemž svědčí také to, že stěžovatelka sama byla schopna s těmito
závěry v kasační stížnosti polemizovat. Krajský soud nijak nepochybil, pokud obecně odkázal
na právní úpravu, z níž vycházel, když tato nebyla žádným způsobem stěžovatelkou
sporována. Nejvyšší správní soud pouze na okraj poznamenává, že ačkoli dřívější právní
úprava zákona o pojistném explicitně v textu ustanovení nestanovila odkaz na příslušná
ustanovení zákona o daních z příjmů, obsahovala formulaci, podle které se příjmy
ze samostatné výdělečné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení
posuzují podle zvláštního zákona; poznámka pod čarou pak směřovala k §7 odst. 1 a 2 zákona
o daních z příjmů (srov. k tomu obdobně odst. [21] a násl. rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 7 Ads 327/2018 – 27, č. 3833/2019 Sb. NSS). Námitka
nepřezkoumatelnosti není pro uvedené důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval podstatou věci. Stěžovatelka učinila v řízení
spornou otázku, zda jí měly být do vyměřovacího základu pro účely stanovení pojistného
na sociální zabezpečení jako osobě samostatně výdělečně činné zahrnuty také příjmy
z licenčních poplatků za poskytnutí oprávnění k výkonu práv z držení ochranné známky.
[13] Podle §3 odst. 2 (resp. §3 odst. 4) zákona o pojistném platí, že osoby samostatně
výdělečně činné jsou povinny platit pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti, pokud jsou účastny důchodového pojištění podle předpisů
o důchodovém pojištění.
[14] Podle §9 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění se výkonem samostatné
výdělečné činnosti rozumí provozování živnosti na základě oprávnění provozovat živnost
podle zvláštního zákona.
[15] Ustanovení §5a odst. 1 zákona o pojistném (účinné do 31. 12. 2008) stanovilo
vyměřovací základ osob samostatně výdělečně činných. Od 1. 1. 2009 byla obdobná úprava
vtělena do §5b zákona o pojistném. Právní úprava do roku 2009 mj. stanovila, že „příjmy
ze samostatné činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení se pro účely tohoto zákona
posuzují podle zvláštního zákona“, přičemž odkaz vedl k §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů.
Právní úprava po 1. 1. 2009 již výslovně stanovila, že daňovým základem se pro účely daného
zákona rozumí základ daně nebo dílčí základ daně stanovený podle §7 zákona o daních
z příjmů.
[16] Podle §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů
„(1) Příjmem ze samostatné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v §6, je
a) příjem ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství,
b) příjem ze živnostenského podnikání,
c) příjem z jiného podnikání neuvedeného v písmenech a) a b), ke kterému je potřeba podnikatelské oprávnění,
d) podíl společníka veřejné obchodní společnosti a komplementáře komanditní společnosti na zisku.
(2) Příjmem ze samostatné činnosti, pokud nepatří do příjmů uvedených v §6, je dále
a) příjem z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných
právu autorskému, a to včetně příjmů z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních a jiných děl vlastním
nákladem,
b) příjem z nájmu majetku zařazeného v obchodním majetku,
c) příjem z výkonu nezávislého povolání.“
[17] Ze shora uvedeného je patrné, že mezi příjmy ze samostatné činnosti (stejně jako
ve znění v době rozhodné) patří mj. příjem ze živnostenského podnikání a také příjem z užití
nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, autorských práv včetně práv příbuzných
právu autorskému, a to včetně příjmů z vydávání, rozmnožování a rozšiřování literárních
a jiných děl vlastním nákladem; podle zákona o důchodovém pojištění se samostatnou činností
rozumí provozování živnosti na základě oprávnění. Ze správního spisu vyplynulo,
že stěžovatelka byla zároveň osobou samostatně výdělečně činnou, která provozovala živnost
na základě oprávnění, a současně vlastníkem ochranných známek, z čehož jí plynuly příjmy
v podobě licenčních poplatků. Bylo proto zřejmé, že stěžovatelka byla účastna
na důchodovém pojištění, a to jako osoba samostatně výdělečně činná, která provozuje
živnost [§9 odst. 3 písm. b) zákona o důchodovém pojištění]. Samotná skutečnost,
že jí plynuly také příjmy z licenčních poplatků za poskytnutí oprávnění k výkonu práv z držení
ochranných známek, by z ní (nebo dalších spoluvlastníků těchto ochranných známek) osobu
samostatně výdělečně činnou nečinila (srov. k tomu obdobně odst. [19] rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 7 Ads 327/2018 - 27). Nejvyšší správní soud
proto ve shodě s krajským soudem neshledal pochybení žalované, která v intencích shora
uvedeného postupovala a zohlednila při vyměření předpokládané výše pojistného také příjmy
plynoucí stěžovatelce z licenčních poplatků ve smyslu §7 odst. 2 písm. a) zákona o daních
z příjmů, a to také s ohledem na dále uvedené.
[18] Stěžovatelka již v žalobě argumentovala tím, že žalovaná stavěla jednotlivé majitele
práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice, a to s ohledem na různé
zdroje, z nichž jim příjmy plynou. Nejvyšší správní soud ani s touto námitkou stěžovatelky
nesouhlasí. Výkladem obdobné námitky se zabýval v již zmiňovaném rozsudku
č. j. 7 Ads 327/2018 - 27. Ačkoli se v tehdejší věci jednalo o pojistné na veřejné zdravotní
pojištění (dle zákona č. 592/1992 Sb.), argumentace učiněná v tomto odůvodnění je přiměřeně
aplikovatelná také na nyní projednávanou věc. Právní předpisy týkající se pojistného
na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení (resp. důchodové pojištění)
jsou formulovány obdobným způsobem a směřují svým obsahem v části týkající
se vyměřovacího základu k ustanovení §7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů, které stanoví
bližší definici pojmu samostatná činnost, a z něhož je nutné při stanovení výše pojistného
vycházet. I v nyní projednávané věci proto Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedená
interpretace citovaných ustanovení neposkytuje žádný prostor pro výklad, který nastínila
stěžovatelka v průběhu řízení. Stěžovatelkou připomínaná zásada povinnosti vybrat z více
možných výkladů zákona výklad ústavně konformní (viz nález Ústavního soudu ze dne
26. 3. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 48/95) se zde tedy neuplatní, protože z výše uvedených důvodů text
zákona neposkytuje prostor pro jiný výklad, než je výklad použitý žalovanou a krajským
soudem.
[19] Nejvyšší správní soud se v rozsudku č. j. 7 Ads 327/2018 - 27 vyjádřil také k otázce
diskriminace, kterou stěžovatelka obdobně argumentovala také v nyní projednávané věci.
Konstatoval, že „[t]akovou diskriminaci však Nejvyšší správní soud neshledal. Stěžovatel správně
připomíná, že o nepřípustnou diskriminaci se jedná tehdy, pokud je se dvěma skupinami subjektů zacházeno
ve stejné situaci odlišně, aniž by pro to existoval objektivní a rozumný důvod. Právě tímto způsobem vymezil
možnost rozdílného zacházení Ústavní soud například v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11:
„75. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže tedy být
sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda
takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen
na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho
dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (…). V oblasti občanských a politických práv a svobod,
již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou
podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv
hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasté povinován k aktivním zásahům,
jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně
či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své
představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem
častěji.“ (shodně též nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02).“
[20] Také v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal, že by došlo k jakékoli
diskriminaci stěžovatelky. Obdobně jako v případě zákona o pojistném na veřejné zdravotní
pojištění je i v případě zákona o pojistném konstrukce vyměřovacího základu pro každou
ze skupin osob (zaměstnanec a zaměstnavatel, osoba samostatně výdělečně činná, resp. osoby
s dobrovolnou účastí na důchodovém pojištění) odlišná a předpokládá specifika zdroje
a způsob poskytování a vykazování jejich příjmů. Nejvyšší správní soud pro stručnost
odkazuje na zbylé odůvodnění již citovaného rozsudku zdejšího soudu blíže specifikující
nedůvodnost tehdy uplatněné argumentace. Stěžovatelka jakožto osoba samostatně výdělečně
činná provozující živnost byla účastna na důchodovém pojištění a pro účely výpočtu
předpokládané výše pojistného bylo proto nutné do vyměřovacího základu zahrnout nejen
příjmy podle §7 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ale též příjmy podle odst. 2 písm. a)
citovaného ustanovení, tedy příjmy z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví (vlastnictví
ochranné známky). Ani v nyní projednávané věci nemohla pro shora uvedené argumentace
stěžovatelky obstát.
[21] K námitce stěžovatelky uplatněné v úvodu kasační stížnosti, týkající se označení
ochranné známky za nehmotnou movitou věc, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka
takovou argumentaci uplatnila poprvé až před Nejvyšším správním soudem. Kasační
stížnost je v této části proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá
o nové důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, ačkoli tak učinit
mohla. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. již rozsudek ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, č. 1743/2009 Sb. NSS) v této souvislosti vyplývá, že §104 odst. 4
s. ř. s. zavádí do řízení před Nejvyšším správním soudem koncentrační princip, který zajišťuje,
aby uplatněné výhrady účastníků řízení byly pořadem práva nejprve projednány krajskými
soudy (jimž byly předestřeny), a až poté může zákonnost jejich posouzení (promítly-li
se zároveň i do námitek kasačních) přezkoumat Nejvyšší správní soud. Zdejší soud proto
k této argumentaci stěžovatelky nepřihlížel.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu