ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.245.2019:38
sp. zn. 9 As 245/2019 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: T. S., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2017, č. j. 60/2014-160-SPR-3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019,
č. j. 6 A 212/2017 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend,
ze dne 26. 4. 2011, č. j. MHMP 351155/2011, sp. zn. S-MHMP 857133/2010, byly zamítnuty
námitky žalobce proti provedení záznamu bodů v registru řidičů jako nedůvodné a provedený
záznam 12 bodů ke dni 9. 10. 2010 byl potvrzen. V záhlaví citovaným rozhodnutím žalovaný
zamítl podané odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl. Souhlasil
se žalovaným, že správní orgán prvního stupně zásadně nepřezkoumává správnost
a zákonnost aktů orgánů veřejné moci (rozhodnutí o přestupku), neboť je na ně nutné
nahlížet jako na správné a zákonné do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zruší.
Poukázal na to, že žalobce rozporoval zejména věci, které se týkaly předmětu
řízení o přestupku a mohly být uplatňovány pouze v řízení o přestupku, nikoli v řízení
o provedeném záznamu. Nesdílel názor žalobce týkající se nesouhlasu s podpisem
pokutového bloku, neboť jeho argumentace zůstala pouze v rovině tvrzení a jím tvrzené
skutečnosti neprokázal ani obsah spisů. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku
o nesprávném přístupu k dokazování ze strany správních orgánů. Městský soud neshledal
ani porušení §51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř.“); správní orgán založil do správního spisu oznámení o uložení
pokuty, aniž by o tom výslovně žalobce vyrozuměl, avšak následně jej vyzval k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož žalobce využil. Nejednalo se proto o vadu,
která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Nedůvodnou shledal i námitku týkající
se nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Městský soud dále konstatoval,
že žalovaný vydal napadené rozhodnutí s velkým prodlením, avšak délka řízení sama o sobě
nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť lhůty k vydání rozhodnutí podle
§71 s. ř. jsou lhůtami procesními. Soud nesouhlasil ani s námitkou prekluze. Neshledal ani to,
že by výrok prvostupňového rozhodnutí nemohl obstát. Za nedůvodnou považoval i námitku
porušení práva na spravedlivý proces, kdy žalobce namítal, že mu nebylo nikdy sděleno,
že by za přestupky, kterých se měl dopustit, byl prováděn záznam stanoveného počtu bodů.
Nesouhlasil ani s námitkou týkající se příznivější právní úpravy.
II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu,
neboť se podle něj nevypořádal s dílčími námitkami. Městský soud rovněž nevypořádal
jeho argumentaci, podle které je v rozporu s §123c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), záznam jakýchkoli dalších bodů po dosažení počtu
12 bodů. Zároveň setrval na svých předchozích tvrzeních, podle kterých byla správní
rozhodnutí z tohoto důvodu nezákonná. Namítal také vady výroku (námitku uvedenou
v bodě 15 žaloby); podle něj z výroku plynulo, že žalobci bylo ke dni 9. 10. 2010 zaznamenáno
12 bodů, avšak z rozhodnutí plyne, že mu bylo zaznamenáno celkem 15 bodů.
[5] Stěžovatel setrval i na své argumentaci, podle které je od 1. 7. 2017 celkové dosažení
12 bodů a s tím spojený zákaz činnosti „přestupkem“; z tohoto důvodu tedy došlo k prekluzi,
neboť přestupky (ani jiné správní delikty) nelze projednávat v nekonečné lhůtě. Poukázal
k tomu na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1109/16. Stěžovatel
argumentoval tím, že není jasné „co jiného by „vybodování“ mohlo být, než právě jiný správní delikt
a nyní přestupek“. Pokud by tomu tak nebylo, musela by judikatura rozlišovat přestupky, trestné
činy a zvlášť také „vybodování“, což by se mohlo jevit jako účelové. Na skutkovou podstatu
„vybodování“ se podle něj vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod; k tomu uvedl rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1998, Malige
proti Francii, stížnost č. 27812/95. Řízení o námitkách proti „vybodování“ je obdobou řízení
o vydání příkazu na místě (dříve blokového řízení), případně obdobou výzvy k úhradě určené
částky podle §125f zákona o silničním provozu. Souhlasil s městským soudem, že v řízení
o námitkách nelze posuzovat, zda došlo k přestupkům, kterými mělo dojít k dosažení
celkového počtu 12 bodů, avšak v žalobě namítal něco jiného. Konkrétně to, že samotné
dosažení celkového počtu 12 bodů je přestupkem, a je proto nutné posuzovat, zda došlo
k prekluzi. S odkazem na relevantní judikaturu se městský soud nijak nevypořádal, stejně jako
s odkazy na judikaturu, z níž plyne, že je v rozporu s principem právní jistoty, aby stát mohl
stíhat přestupek v nekonečných lhůtách. Městský soud nevypořádal ani námitky, podle kterých
byl 7 let ve stresu z toho, jak celá věc dopadne. Nelze mu klást k tíži ani to, že nepodal žádost
o uplatnění opatření proti nečinnosti, neboť je povinností žalovaného rozhodnout v zákonné
lhůtě. Nesouhlasil s názorem soudu týkajícím se výkladu §123c odst. 3 zákona o silničním
provozu. Jeho úvahu považoval za nesprávnou a nedostatečně odůvodněnou. Za nepřiléhavý
považoval odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2011,
č. j. 8 As 23/2010 - 89; v dané věci podle něj zdejší soud nezkoumal, zda je „vybodování“
přestupem a zda může prekludovat. Nepřiléhavá podle něj byla i argumentace týkající se lhůty
podle §71 s. ř., která je podle městského soudu toliko pořádková.
[6] Stěžovatel nesouhlasil ani s argumentací městského soudu týkající se vypořádání
námitky vad výroku. Podle něj soud nezdůvodnil, jak dospěl ke svým závěrům. Setrval na své
námitce, podle které nebyl výrok správního rozhodnutí prvního stupně srozumitelný a určitý.
[7] Podle stěžovatele městský soud neodůvodnil ani uplatnění zásady vigilantibus iura;
tato zásada se podle něj v řízení o „vybodování“ neuplatní. Uplatňuje se pro právo občanské
hmotné případně procesní; nikoli ve věci deliktů.
[8] Při ústním jednání zástupce stěžovatele uvedl nově, že došlo k porušení zásady
ne bis in idem. Podstata „vybodování“ je deliktem, který se skládá z dílčích skutkových podstat,
za které byl stěžovatel již potrestán. „Vybodování“ není trestání recidivy, protože k té bylo
přihlédnuto při posledním deliktu, kterým dosáhl 12 bodů; tímto byla podle stěžovatele
zpochybněna argumentace městského soudu v bodě [65] napadeného rozsudku. K recidivě
nelze přihlížet dvakrát, a to jednou při deliktu, kdy dosáhl 12 bodů, a znovu pak
při „vybodování“ a pozbytí řidičského oprávnění.
[9] Stěžovatel závěrem nesouhlasil s vyvěšením osobních údajů na webu Nejvyššího
správního soudu.
[10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na vyjádření k žalobě a rozsudek
městského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil shodné námitky jako v řízení
před městským soudem s tím, že je buď upravil, nebo lehce doplnil, avšak jejich základ zůstal
stejný. Poukázal na to, že stěžejní pro věc bylo, že se jednalo o námitkové řízení a nikoli
o řízení o přestupku, k čemuž stěžovatel v rámci svých námitek neustále směřoval. Poukázal
na odlišnosti těchto řízení a přiléhavou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Nesouhlasil
ani s námitkou týkající se započítání více než 12 bodů. K porušení zásady ne bis in idem odkázal
na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 498/10. K námitce prekluze
se žalovaný i městský soud vyjádřili dostatečně. Námitku ohledně zásady vigilantibus iura
považoval za lichou.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve tímto důvodem.
Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí
městského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel namítal, že městský soud se nevypořádal
s dílčími žalobními námitkami. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal
na značný rozsah žaloby a množství argumentů, které se často v celém textu žaloby opakují
a překrývají; postupoval proto na základě principu, podle kterého povinnost řádného
odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou
odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Naopak může odpověď
na základní námitky v sobě konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí. Nejvyšší správní
soud s tímto hodnocením městského soudu souhlasí. Povinnost posoudit všechny žalobní
námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní
argumentace (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Nejvyšší správní soud nezjistil, že napadený rozsudek trpí vadami,
které podle jeho setrvalé judikatury zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry
ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS).
Napadený rozsudek nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, že vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních
skutečností. Ostatně sám stěžovatel byl schopen na závěry plynoucí z odůvodnění napadeného
rozsudku obsáhle reagovat i v kasační stížnosti. Námitky nejsou pro uvedené důvodné.
[14] Stěžovatel dále namítal, že mu bylo zaznamenáno více než 12 bodů, ačkoli zákon
nic takového nedovoluje. Obdobnou argumentací se Nejvyšší správní soud zabýval
již v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 6 As 174/2016 - 20. Konstatoval, že bodová hranice
„neznamená, že řidič nemůže na základě svého protiprávního jednání dosáhnout většího počtu bodů,
jelikož hranice 12 bodů znamená pouze ex lege pozbytí odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla.
Hranice 12 bodů byla zákonodárcem zvolena s ohledem na to, že její dosažení indikuje s ohledem
na konstrukci bodového systému opakovanou rizikovost a nebezpečnost jednání takového řidiče. V tomto
směru však lze bez jakýchkoli pochyb uzavřít, že dosažení vyššího počtu bodů řidičem představuje ještě vyšší
riziko, tím spíše by tedy takový řidič měl pozbýt odbornou způsobilost k řízení motorového vozidla. Nelze
tudíž připustit, aby řidič, který dosáhl 13 bodů, byl z tohoto důsledku vyňat prostřednictvím argumentace,
že zákon o silničním provozu hovoří o tom, že správní orgán má v bodovém systému ve vztahu k jeho
„řidičskému chování“ evidovat body pouze do hranice 12. Tato argumentace by vedla ke zcela absurdnímu
důsledku v podobě nemožnosti dosáhnout hranice 12 bodů v určitých situacích. Zákon o silničním provozu
totiž v příloze upravující Přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností stanovených předpisy
o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání nestanoví totožný počet bodů. Za použití
běžných matematických metod v podobě sčítání jednotlivých bodů za příslušné protiprávní jednání je tudíž
možné, aby řidič „svým posledním protiprávním jednáním“ přesáhnul hranici 12 bodů. Jinak vyjádřeno,
pokud by však platila teorie stěžovatele, že evidovat je možné pouze 12 bodů, nemohl by správní orgán
při doslovném výkladu při určitých situacích zapsat body, na jejichž základě by „bodové konto“ řidiče přesáhlo
hranici 12 bodů, zvláště když zákon neumožňuje správnímu orgánu zapisovat pouze „část bodů“
(srov. §123b odst. 1 zákona o silničním provozu“) tak, aby bylo ve výsledném součtu dosaženo pouze
12 bodů. To by v nejabsurdnějších případech vedlo k tomu, že řidič, který „by získal“ 11 bodů, nemohl nikdy
dosáhnout hranice 12 bodů (nejnižší možná „sazba“ u nejméně závažných přestupků jsou 2 body) a pozbýt
tak odborné způsobilosti k řízení motorového vozidla, i kdyby páchal jakékoli jednání, které by podléhalo
zápisu do bodového systému (v úvahu přichází 2,3,4,5 nebo 7 bodů). Takový výklad a aplikaci zákona
o silničním provozu musí Nejvyšší správní soud odmítnout, neboť by zjevně ohrozil smysl zavedení bodového
systému, který spatřuje v zabránění opakovaného páchání závažného protiprávního jednání řidičů
v oblasti silničního provozu po zákonem stanovenou dobu.“ Rozhodující senát neshledal důvod
se od tohoto dříve učiněného závěru jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci. Námitka
není pro uvedené důvodná.
[15] Stěžejní argumentací žaloby i kasační stížnosti byla otázka prekluze. Stěžovatel namítal,
že celkové dosažení 12 bodů a s tím spojený zákaz řízení je formou přestupku, a proto musí
být shodně projednán v určité lhůtě. Nejvyšší správní soud posuzoval tuto otázku
např. v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2019 - 40. Devátý senát v tehdy souzené
věci reagoval mj. také na závěry plynoucí ze stěžovatelem citovaného usnesení rozšířeného
senátu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55, přičemž konstatoval, že není pravdou,
že by „vybodování“ „mělo být novým přestupkem. Z bodu [40] tohoto usnesení naopak vyplývá,
že dosažení 12 bodů, tedy tzv. „vybodování“, není dalším přestupkem či podle staré právní úpravy jiným
správním deliktem: „K první uvedené rovině zásady non bis in idem rozšířený senát uvádí, že záznam bodů je
natolik spjat se samotným řízením o přestupku, popř. trestném činu, že nelze hovořit o druhém trestu uloženém
v jiném řízení. Ostatně i podle rozsudku ESLP ve věci Malige proti Francii je záznam bodů podobný
vedlejšímu trestu.“ Jestliže tedy rozšířený senát dospěl k závěru, že dosažení 12 bodů a následné odebrání
řidičského průkazu není „druhým trestem uloženým v jiném řízení“, nelze dospět ani k závěru, že by samotné
dosažení 12 bodů mohlo být samo o sobě přestupkem či jiným správním deliktem“. Pokračoval tím,
že záznam o počtu bodů není ani řízením o přestupku, neboť ten je v §2 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, definován mj. tím, že jde o jednání, které je za přestupek
výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně. Záznam o počtu bodů je tak nutné považovat
za specifickou formu správního trestání (srov. k tomu také rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 As 16/2015 - 51, nebo ze dne 13. 12. 2016,
č. j. 6 As 163/2016 - 39). Ustálená judikatura správních soudů důsledně rozlišuje na straně
jedné řízení o jednotlivých přestupcích (v podobě blokového či standardního řízení
o přestupku) oproti řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů podle zákona
o silničním provozu. Jak správně poukázal již městský soud, předměty těchto řízení jsou zcela
odlišné. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel, že z této skutečnosti rovněž
plyne, že „dosažení 12 bodů není přestupkem ani jiným správním deliktem, neboť v řízení o námitkách
se již nezkoumají okolnosti, které jsou předmětem přezkumu v řízení o jednotlivých přestupcích.“ Městský
soud v nyní projednávané věci velice obsažně pojednal o rozdílnosti jednotlivých shora
uvedených řízení, přičemž žádným způsobem nepochybil, pokud argumentaci stěžovatele
týkající se uplynutí prekluzivní lhůty nepřijal. Není ani pravda, že stěžovateli bylo kladeno
k tíži, že se proti průtahům nebránil; městský soud tuto skutečnost toliko konstatoval
jako možnost, kterou stěžovatel v projednávané věci měl, aniž by jí využil, a ozřejmil tak
stěžovateli, jaký je možný postup v obdobných věcech. Námitka uplynutí prekluzivní lhůty
není pro uvedené důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku týkající se vad výroku,
přičemž poukazuje na její posouzení městským soudem, který ji zohlednil v bodě [62]
napadeného rozsudku; souhlasí s hodnocením, že výrok prvostupňového rozhodnutí
odpovídá zákonným požadavkům, neboť je z něj jasné, že stěžovateli byl v registru řidičů
potvrzen záznam 12 bodů ke dni 9. 10. 2010 (na základě přestupků ze dne 20. 8. 2009,
ze dne 17. 3. 2010, ze dne 7. 9. 2010 a ze dne 9. 10. 2010), když posledním záznamem dosáhl
12 bodů. K otázce „vyššího počtu bodů“ se zdejší soud vyjádřil výše a neshledal, že by měla
tato stěžovatelem domnělá „rozpornost“ založit nezákonnost napadeného rozhodnutí,
neboť správní orgán toliko konstatoval skutečnost plynoucí ze spisu, aniž by tato měla
na posuzovanou věc vliv, a to pro již shora uvedené.
[17] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou, podle které nevysvětlil městský soud
dostatečně užití zásady vigilantibus iura. Městský soud v bodě [43] toliko poukázal na závěry
učiněné v odůvodnění usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 - 65,
kde Nejvyšší správní soud na tuto zásadu poukázal. Městský soud proto žádným způsobem
nepochybil, pokud z této judikatury vycházel, neboť ta se otázkou blokového řízení velmi
podrobně zabývala.
[18] Nejvyšší správní soud pak neshledal důvodnou ani poslední námitku stěžovatele,
v níž zpochybnil argumentaci učiněnou městským soudem v bodě [65] napadeného rozsudku.
Městský soud v tomto bodě pro úplnost poukázal na usnesení Ústavního soudu,
které se zabývalo otázkou evidence bodů v registru řidičů. Žádnou novou argumentaci
městský soud v tomto odstavci nepřinesl, ale doplnil pouze své předcházející úvahy o závěry
plynoucí z judikatury Ústavního soudu, a není tedy zřejmé, kam svou námitkou stěžovatel
směřoval. Týká-li se otázky porušení zásady ne bis in idem, kterou podle svých slov uplatnil
stěžovatel již v řízení před městským soudem, tato byla judikována v již zmiňovaném usnesení
rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014 - 55, na které odkázalo také městským soudem
citované usnesení Ústavního soudu v bodě [65]. Stěžovatel však žádnou relevantní
argumentaci, která by výše uvedené závěry jakkoli vyvracela, neuvedl.
[19] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů
na internet vyjádřenému v kasační stížnosti soud připomíná, že se jedná o porozsudkovou
agendu a že není namístě předkládat tento požadavek znovu státní správě Nejvyššího
správního soudu, jak v kasační stížnosti požaduje. Předseda Nejvyššího správního soudu
už totiž na obdobnou žádost opakovaně zareagoval. Naposledy tak učinil vůči témuž
advokátovi přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, v němž jasně uvedl, že dalším
žádostem téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace
je nynější opakovaná žádost, jíž se stěžovatelův zástupce znovu domáhá odpovědi na otázku,
kterou již od věcně příslušného orgánu opakovaně dostal, nutno pokládat za účelovou.
Nyní rozhodující senát také v souladu s jasným vyjádřením předsedy Nejvyššího správního
soudu mu tuto žádost znovu nepředkládal.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu