ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.298.2020:16
sp. zn. 9 As 298/2020 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. S., zast. Mgr.
Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, ve
věci ochrany před nezákonným zásahem žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2020, č. j. 30 A 88/2019 - 118,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2020,
č. j. 30 A 88/2019 - 118, se z r uš uj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu
řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátu se sídlem
Starobranská 327/4, Šumperk, se n ep ři zn áv á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne
24. 11. 2020, č. j. 30 A 88/2019 - 118, odmítl pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované,
jenž měl spočívat v tom, že byl dne 28. 8. 2019 přemístěn z věznice Mírov do věznice Valdice.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že samotný zásah již v době jeho rozhodování netrval,
jelikož žalobce byl vrácen do původní věznice dne 5. 3. 2020, nicméně stále trvaly důsledky
zásahu spočívající ve ztrátě výhod získaných vzorným chováním ve výkonu trestu včetně
pracovního zařazení. Krajský soud žalobu odmítl z důvodu nevyčerpání jiných právních
prostředků proti nezákonnému zásahu, které mají podle §85 s. ř. s. předcházet podání žaloby.
V případě žalobce mělo dojít k zásahu do práv při výkonu trestu odnětí svobody. V takovém
případě vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů státní zastupitelství dle §4
odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o státním zastupitelství“). Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
(dále také „NSS“) ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 As 5/2017 - 23, dle kterého se na žádosti
o uplatnění pravomoci státního zastupitelství při dozoru nad zákonností výkonu trestu odnětí
svobody vztahuje procesní úprava §16a zákona o státním zastupitelství. Ta podrobně
upravuje přijetí a vyřízení žádostí obdobných žádosti žalobce. Dle NSS je povaha úpravy
obsažené v §16a zákona o státním zastupitelství odlišná od obecnější úpravy stížnosti v §175
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
která dle ustálené judikatury nepředstavuje účinný prostředek ochrany ve smyslu §85 s. ř. s.
Žádost o uplatnění pravomoci státního zastupitelství v rámci dozoru nad zákonností výkonu
trestu odnětí svobody je tedy účinný opravný prostředek, jehož nevyčerpání má za následek
nepřípustnost žaloby. Žalobce do dne vydání usnesení nesdělil, zdali se na příslušné státní
zastupitelství obrátil, a nepředložil ani žádné vyrozumění o vyřízení takového podání.
Před vypravením písemného vyhotovení usnesení krajského soudu ze dne 24. 11. 2020
ustanovený zástupce žalobce sdělil, že se žalobce na příslušné orgány obrátil. Jediná
komunikace s Vrchním státním zastupitelstvím v Praze však pochází z roku 2020, a došlo
k ní tak až po dni podání žaloby. Přípustnost žaloby je ale třeba posoudit k okamžiku jejího
podání, a to včetně požadavku na vyčerpání prostředků ochrany či nápravy. Výše zmíněná
podmínka nebyla splněna ani stížností, kterou se žalobce až dne 1. 10. 2019 obrátil
na veřejného ochránce práv.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[4] Nesouhlasí se závěrem, že před podáním žaloby nevyužil k ochraně svých práv jiný
právní prostředek. Proti nezákonnému zásahu totiž podal dne 26. 9. 2019 stížnost
adresovanou Vězeňské službě České republiky. Touto stížností se zabýval ředitel věznice
Valdice, jenž ji shledal nedůvodnou. Až po jejím vyřízení se stěžovatel obrátil na krajský soud.
Podmínka využití jiného právního prostředku proto byla splněna. Nepovažuje za správné,
aby se musel obracet na všechny státní orgány, které by mohly přispět k ochraně jeho práv.
V takovém případě by se musel obrátit například i na Policii České republiky či Ministerstvo
spravedlnosti. Všechny tyto státní orgány jsou totiž kompetentní k ochraně jeho práv.
I v rozhodovací praxi krajského soudu lze nalézt případy, kdy žalobce nevyužil všechny právní
prostředky k ochraně svých práv a krajský soud o jeho žalobě rozhodl. Ani Ústavní soud
nevyžaduje využití nápravy nezákonného rozhodnutí v podobě podnětu k podání stížnosti
na porušení zákona, která je zakotvena v zákoně č. 141/1961 Sb., trestním řádu, ve znění
pozdějších předpisů. K podání žaloby proti nezákonnému zásahu je dána lhůta dvou měsíců,
která je ale příliš krátká na to, aby se obrátil na všechny státní orgány, které by mohly jeho
právům poskytnout ochranu.
[5] Krajský soud pochybil i v tom, že neurčil, že v jeho případě byl zásah nezákonný,
jak měl učinit podle §82 s. ř. s. Vymezení podmínek, za kterých je žaloba proti nezákonnému
zásahu nepřípustná, vymezuje §85 s. ř. s., podle kterého je důvodem nepřípustnosti možnost
domáhat se ochrany nebo nápravy jinými prostředky. To ale neplatí v případě, kdy se žalobce
v žalobě domáhá určení, že zásah byl nezákonný. Krajský soud se nezabýval bodem žaloby,
v němž stěžovatel žádal, aby soud konstatoval, že jeho přemístěním bylo zasaženo do jeho
osobních práv, tedy jinými slovy, že zásah byl nezákonný. Kvůli tomuto bodu žaloby tak měl
celou věc projednat a rozhodnout alespoň o tom, zda byl zásah nezákonný.
[6] Žalovaná ve vyjádření uvedla, že kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti,
které by nebyly známy před vynesením napadeného usnesení. Postup krajského soudu byl
v souladu se zákonem a napadené usnesení netrpí vadami uváděnými stěžovatelem.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uplatněnými stěžovatelem v kasační
stížnosti, a neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Dle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není
rozhodnutím a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo, se může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah
byl nezákonný.
[9] Dle §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl
nezákonný.
[10] Při zkoumání přípustnosti žaloby dle §85 s. ř. s. si soud musí nejprve ujasnit,
zda je projednávaná žaloba „zápůrčí“, tj. směřuje proti zásahu, který doposud nebyl ukončen,
anebo „určovací“, tedy směřuje proti zásahu, který již ukončen byl. Zatímco u určovací žaloby
nezkoumá, zda se žalobce ochrany před zásahem mohl domáhat jinými právními prostředky
a pokud ano, zda tak učinil, u zápůrčí žaloby takové zkoumání provést musí. Zjistí-li,
že uvedené právní prostředky byly k dispozici, avšak nebyly využity, musí být žaloba
odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s.
[11] Jestliže zásah trvá (trvají jeho důsledky či hrozí jeho opakování), je namístě navrhnout
soudu vydání výroku zakazujícího či přikazujícího. Pokud byl zásah před podáním žaloby
ukončen, je možné se domáhat určení, že zásah byl nezákonný. V řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem tedy nemůže žalobce požadovat vydání určovacího výroku,
že žalovaný zásah byl nezákonný, dokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí
jeho opakování.
[12] Stěžovatel se v petitu žaloby domáhal, I) aby bylo určeno, že jeho přemístěním bylo
zasáhnuto do jeho práv, II) aby mu žalovaná sdělila všechny informace ohledně jeho
přemístění, III) aby žalovaná upustila od nezákonného zásahu a IV) aby byl vrácen
do původní věznice. Šlo tedy o žalobu na ukončení zásahu, byť se domáhal i určení, že zásah
byl nezákonný.
[13] Obdobnou věcí se NSS zabýval v rozsudku ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 1 Afs 60/2014 - 48, v situaci, kdy žalobce vymezil žalobní petit tak, že se domáhal jak
určení nezákonnosti zásahu, tak i odstranění důsledků zásahu. NSS konstatoval, že v řízení
o žalobě před nezákonným zásahem nemůže žalobce požadovat vydání určovacího výroku,
že byl zásah nezákonný, dokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho
opakování. I navazující judikatura potvrzuje, že v řízení o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem nelze požadovat vydání určovacího výroku, že žalovaný zásah byl
nezákonný, dokud tento zásah nebo jeho důsledky trvají anebo hrozí jeho opakování
(srov. rozsudky ze dne 18. 1. 2017, č. j. 6 Afs 266/2016 - 33, ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 4 Ads 244/2018 - 131, či ze dne 23. 8. 2017, č. j. 3 As 67/2017 - 29).
[14] V době podání žaloby, kdy se stále nacházel ve věznici Valdice, se tedy stěžovatel
nemohl domáhat, aby krajský soud určil, že jeho přemístění z věznice Mírov do věznice
Valdice bylo nezákonným zásahem, nýbrž se mohl domáhat pouze ukončení tohoto zásahu.
V projednávané věci byl samotný zásah ukončen, jakmile byl stěžovatel vrácen dne 5. 3. 2020
do původní věznice Mírov. Stěžovatel sice tvrdil, že nadále trvaly důsledky zásahu v podobě
ztráty pracovního zařazení, k němuž se nevrátil po návratu zpět do věznice Mírov, neboť jeho
práci již vykonával jiný vězeň; takový důsledek je však třeba označit za toliko nepřímý a zásah
je třeba pokládat ke dni 5. 3. 2020 za ukončený. V době rozhodování krajského soudu již tedy
samotný zásah netrval a u ukončeného zásahu s. ř. s. neukládá povinnost nejprve bezvýsledně
využít prostředky ochrany nebo nápravy, domáhá-li se žalobce pouze určení, že byl
zásah nezákonný dle §85 s. ř. s. Dle bodu 17 rozsudku NSS ze dne 28. 4. 2015,
č. j. 8 Afs 11/2015 - 39, však ani tehdy nelze překlenout původní nedostatek podané žaloby.
Přípustnost žaloby je třeba posuzovat ke dni, kdy byla podána, a nemůže se odvíjet
od okolností, které nastanou teprve během řízení o žalobě, jež byla od počátku nepřípustná.
Přípustnost žaloby nemůže být závislá na tom, kdy soud o žalobě rozhodne. Opačný přístup
by mohl vést k tomu, že se správní orgán bude zdráhat upustit od nezákonného zásahu
a raději bude vyčkávat na odmítnutí žaloby, aby se původně nepřípustná žaloba nestala
přípustnou jen tím, že nadále bude soud rozhodovat pouze o určení nezákonnosti
ukončeného zásahu. Přípustnost žaloby tedy má být posuzována ke dni jejího podání,
v projednávaném případě ke dni 1. 10. 2019. V té době zásah spočívající v přemístění
stěžovatele do jiné věznice stále trval, tudíž jeho žalobu bylo třeba považovat za žalobu
zápůrčí, u které krajský soud musí posuzovat splnění podmínek ve smyslu §85 s. ř. s. Tato
úvaha krajského soudu tedy byla správná.
[15] Obecnou zásadou správního soudnictví je jeho subsidiarita vůči jiným právním
prostředkům ochrany, jak vyplývá z §85 s. ř. s. Ohledně stěžovatelova tvrzení, že po něm
nelze požadovat, aby se obrátil na všechny státní orgány, které by mohly ochránit jeho práva,
je třeba uvést, že nic takového po něm krajský soud nežádal. Jediné, co po něm požadoval,
bylo využití jiného opravného prostředku předtím, než podá žalobu.
[16] Stížnost adresovaná Vězeňské službě České republiky, kterou se poté zabýval ředitel
věznice Valdice, takovým prostředkem nebyla. Taková stížnost má dle rozsudku ze dne
29. 11. 2012, č. j. 5 As 43/2012 - 40, č. 2768/2013 Sb. NSS, spíše povahu podnětu
k možnému uplatnění dozorčích úkonů než opravného prostředku, neboť zákon vězni
v souvislosti s vyřizováním jeho stížnosti nesvěřuje žádná konkrétní procesní oprávnění. Lze
na ni tedy vztáhnout závěry ohledně stížnosti ve smyslu §175 správního řádu,
kterou se NSS již zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44,
č. 2339/2011 Sb. NSS. Zde mimo jiné uvedl, že se stížnost svou povahou a právní úpravou
blíží spíše dozorčímu prostředku, resp. je nástrojem, který k němu může vést. Navíc
o výsledku šetření a přijatých opatřeních se stěžovatel vyrozumívá, jen pokud o to požádal.
Takový postup proto neskýtá dostatečný prostor k poskytnutí nápravy či ochrany před
nezákonným zásahem. Jednalo by se totiž spíše o formální než faktický prostředek nápravy
a ochrany, jenž nemá dostatečný ochranný a nápravný účel, který má na mysli §85 s. ř. s.
Krajský soud tak správně dospěl k závěru, že takovou stížnost nelze považovat za řádný
právní prostředek k ochraně práv.
[17] Podle krajského soudu však bylo v projednávané věci adekvátním opravným
prostředkem ve smyslu §85 s. ř. s. podání ke státnímu zastupitelství dle §16a zákona
o státním zastupitelství. Je pravdou, že právě státní zastupitelství vykonává
dle §4 odst. 1 písm. b) tohoto zákona v rozsahu, za podmínek a způsobem stanoveným
zákonem dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest
odnětí svobody, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova,
a v jiných místech, kde je podle zákonného oprávnění omezována osobní svoboda. S tímto
ustanovením se shoduje i §78 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“),
dle kterého dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu provádí krajské státní
zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává. Státní zástupce je při výkonu dozoru
oprávněn dle §78 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody například prověřovat,
zda příkazy a rozhodnutí Vězeňské služby ve věznici týkající se výkonu trestu odpovídají
zákonům a jiným právním předpisům. Je též oprávněn vydávat příkazy k zachovávání předpisů
platných pro výkon trestu.
[18] Z výše rekapitulované právní úpravy však ještě nutně neplyne, že je podání ke státnímu
zastupitelství dle §16a zákona o státním zastupitelství skutečně právním prostředkem
ve smyslu §85 s. ř. s. Krajský soud k uvedenému závěru dospěl na základě rozsudku NSS
č. j. 5 As 5/2017 - 23. Z něj však takto kategorický závěr neplyne. NSS v tomto rozsudku,
týkajícím se posuzování včasnosti zásahové žaloby, pouze konstatoval, že by za určitých
okolností takovým opravným prostředkem mohlo být, ostatně jako prostředek ochrany
ho ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti vnímá i Ústavní soud. Konkrétně v bodě
30 uvedl, „že procesní úprava dle §16a zákona o státním zastupitelství se v mnohém podobá již zmiňované
úpravě vyřízení stížnosti dle §175 správního řádu, která dle citované judikatury Nejvyššího správního soudu
účinný prostředek nápravy ve smyslu §85 s. ř. s. nepředstavuje, na straně druhé je však třeba vzít v úvahu též
to, že podání dle §16a zákona o státním zastupitelství může vést k uplatnění některých významných
pravomocí státního zastupitelství a že i přes zmiňovanou podobnost je uvnitř soustavy státního zastupitelství
pojímána jako prostředek k realizaci práva na právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.“ Uložil pak městskému soudu vzít všechny tyto skutečnosti „v úvahu a v jejich světle
a s přihlédnutím k obsahu žaloby a jejímu petitu (…) mj. znovu posoudit otázku, zda podání,
která stěžovatel v této věci učinil k městskému a posléze k vrchnímu státnímu zastupitelství, lze považovat
za účinné prostředky nápravy ve smyslu §85 s. ř. s., které je třeba před podáním (jiné než deklaratorní)
zásahové žaloby vyčerpat a před jejichž vyčerpáním by tak lhůty pro podání dané zásahové žaloby
dle §84 odst. 1 s. ř. s. vůbec nemohly začít běžet.“
[19] Takovou úvahu však krajský soud v nyní přezkoumávaném usnesení neučinil
a z citovaného rozsudku č. j. 5 As 5/2017 - 23 dovodil kategorický závěr, že „na podání žádosti
o uplatnění pravomoci státního zastupitelství v rámci dozoru nad zákonností výkonu trestu odnětí svobody
je nahlíženo jako na účinný opravný prostředek, jehož nevyčerpání má za následek nepřípustnost žaloby.“
Jak bylo vyloženo výše, takto jasný závěr z citovaného rozsudku neplyne a krajský soud
nemohl pouze na něm založit své odmítavé usnesení. Bylo naopak namístě, aby zvážil, zda
podání ke státnímu zastupitelství, které je primárně orgánem činným v trestním řízení,
do nějž správní soudy nemohou zasahovat, mohlo opravdu být v tomto konkrétním případě
prostředkem ochrany proti přemístění z jedné věznice do druhé, který bylo třeba vyčerpat
před podáním žaloby ve smyslu §85 s. ř. s. Je totiž třeba upozornit i na rozsudek NSS ze dne
22. 9. 2020, č. j. 2 As 263/2020 - 22, v němž NSS nepokládal podání ke státnímu zastupitelství
za relevantní prostředek ochrany proti přemístění vězně z jedné cely do jiné a i běh lhůty
pro podání zásahové žaloby odvozoval přímo ode dne přemístění, nikoli až ode dne vyřízení
podnětů ke státnímu zastupitelství.
[20] Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[21] V něm si bude muset krajský soud také vyjasnit, zda pasivně legitimovaným subjektem
měla být opravdu žalovaná, tedy věznice, do níž byl stěžovatel přemístěn. Krajský soud
totiž nijak nezareagoval na její tvrzení ve vyjádření k žalobě ze dne 31. 10. 2019, konkrétně
na č. l. 41 spisu krajského soudu, kde žalovaná uváděla, že k přemístění stěžovatele sice došlo
po dohodě ředitelů obou věznic, nicméně samotný eskortní příkaz č. 36-002976 podepsal
ředitel Věznice Mírov a pracovník této věznice také požádal o zařazení stěžovatele do eskorty
do Věznice Valdice (č. l. 1 a 3 správního spisu). I další prostředky ochrany, které stěžovatel
uplatnil až po podání zásahové žaloby (č. l. 58 a 111 spisu krajského soudu), navíc mířily proti
údajnému nezákonnému zásahu ze strany Věznice Mírov, nikoli žalované. Pokud by krajský
soud v dalším řízení usoudil, že pasivně legitimovanou neměla být žalovaná označená
stěžovatelem, bude namístě využít postup uvedený v usnesení rozšířeného senátu ze dne
9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 53, č. 3196/2015 Sb. NSS.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] NSS proto usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud bude v souladu se závazným právním názorem NSS
(§110 odst. 4 s. ř. s.) povinen o žalobě rozhodnout znovu.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[24] Stěžovatelův zástupce ustanovený krajským soudem neučinil v řízení o kasační
stížnosti žádný úkon, tudíž nemá nárok na odměnu ve smyslu §35 odst. 10 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu